Moje články

"Kdy už si domů někoho přivedeš?" zahájila máti zápas prudkou ofenzivou a dloubla loktem do otce, který ji podpořil neutrálním "hm", schovávaje se v záloze za novinami.
"Mám toho teď hodně. Práce, škola..." kontroloval jsem do začátku chabější obranou. Výhodou bylo, že jsem se moc nezapotil; bylo potřeba takticky rozložit síly na další kola.
"Já tady ale nebudu vděčně," smečovala vzápětí babička. "Chci si užít vnoučat!"
"Však to nemusí být ode mě," paríroval jsem, ale zrovna v babičce jsem cítil protivníka, na nějž bych nemusel stačit. Uchýlil jsem se tedy k odporné lsti.
"Myslím, že bráchova přítelkyně o dětech mluvila..."

Sál byl naplněn k prasknutí, ale přestože už bylo deset minut po začátku, koncert stále nebyl zahájen. Místo toho vylezl na pódium upocený produkční, rozpřažením rukou utišil reptající publikum, osušil si skráně kapesníkem a oznámil:
"Velice nás to mrzí, ale koncert se ruší!"
Publikum šokovaně zašumělo.
"Co se stalo, že nemůže hrát?!"
"Sabotáž! Někdo zničil mistru smyčec, dokonce i ten záložní! A než bychom sehnali nový..." Chlapík jen bezradně rozhodil rukama. Jeden z diváků se zeširoka usmál.
"No to přece není žádný problém! Obyčejně jich s sebou několik vozívám!"
A tak se díky továrníku Majerovi koncert nakonec přeci jen uskutečnil.

Černo. Absolutní a dokonalé. Tma taková, že jeden neměl sebemenší tušení, jestli má právě vlastní oči zavřené, nebo otevřené, a nos mezi nimi mohl jen letmo tušit. Tma hustší než mlha před rybníkem Brčálníkem, tma, před níž by se mohla jít tma jeskynní leda tak s hanbou stydět do kouta. A k tomu klid jako v hrobě, jen sem tam šelest, který by sotva dokázal někoho vyrušit ze spaní.
CVAK.
Narušitel v podobě tenkého pruhu světla tmou projel jak nůž máslem. Ozářil vnitřek jinak dokonale světlotěsné koupelny - a dokázal přerušit i ticho.
"Do háje, zavři ty zatracený dveře! Vyvolávám fotky!"

Znáte ty lidi, co oplývají úžasnou kreativitou? Ty, kteří tráví svůj volný čas představami o dokonalém bydlení a kteří se neztratí v Ikee, ani když sejdou z šipek? Takové ty lidi, co jen vejdou do místnosti, už se spokojeně nadechnou tím otravným "ták, a teď to tady pěkně zvelebím" způsobem?
Tak k těm já nepatřím. Vrcholem mojí kreativity v oblasti designu interiéru je rybička nakreslená lihovkou na stínítku lampy a gauč, designově prosezený coby vzpomínka na všechny ty karantény. Na zdi mi visí maximálně tak seschlý pavouk, co se tam kdysi snad ze zoufalství oběsil.
Minimalismus holt není pro každého.

Patnácikilometrový pochod se nepříjemně protáhl, to když jsme Jirkovi uvěřili, že umí číst mapu. Teď, když jsme konečně došli cíle, jsme se sice shodli na tom, co si objednáme, ale zbývalo se pohádat o tom, kdo to udělá.
Dle hlasování věšiny to měl být Jirka, ten ale kontroval tvrzením, že jeho s tím pošlou leda tak do háje, ať to udělá Petr. Petr oponoval, že z nás má sice nejlepší knír, ale že je nervák, zakoktá se a bude to v háji.
"Zase já," vzdal jsem to. Zatvářil jsem se co nejdospěleji a mávl na procházející servírku.
"Třikrát Staropramen, děkujem!"

Kateřina si preventivně povzdechla. Už jí to vážně začínalo lézt na nervy; přesně věděla, co ji čeká. A taky že ano, sotva kolovrat roztočila, už se ozvalo:
"Vrrr, vrrr, zlou předeš nit!!" V oku jí zacukalo, ale předla dál. "Chtěla jsi..." (A teď to přijde, pomyslila si Kateřina a zarputile stiskla rty.) "... kočku svou ošidit! Granule místo masa dala, sama jsi šunku posnídala! Vrrr, zlá to nit!" pokračoval kolovrátek snaživě.
"Jo, jasně. Hrůza. A včera jsem nevytřídila odpad! Oči mi vypíchnout, údy usekat, to by se ti líbilo, co? Kráme jeden! To mám za to, že se věnuju oživlý historii!"

"Nechat někoho bez pomoci. Opustit ho v nouzi nejvyšší!" Hlas se prolínal s kolébajícím drncáním vlaku. Byl stejně neúnavný a neúprosný, a snažil se znít temně. Výsledky byly vzhledem k délce proslovu diskutabilní, leč řečník vypadal, že přijetí publika nepotřebuje, jelikož se dokáže melodií vlastního hlasu dost dobře zabavit sám.
"Nechat napospas osudu, nechat ve štychu..." dramatická recitace právě dosahovala svého crescenda, "ó, ano, samozřejmě, a taky nechat někoho na holičkách!"
Nakonec jsem to byl já, kdo nevydržel: "Petře, jsou to jen pitomý puchejře! Buď si kup lepší boty, nebo si příště voz vlastní zásobu náplastí, já nejsem chodící lékárnička!"

"... dodneška prej obchází tenhleten les a rozsápe cokoli živýho, na co narazí."
Rozhostilo se ticho.
"Tak... ehm... dobrou?"

Vzbudil mě hysterický jekot. Pokusil jsem se vyskočit na nohy, ale klopýtl jsem o spacák a zřítil se přímo na bezvládné tělo. Okamžitě se začlo zmítat a vzápětí jsem dostal direkt do čelisti, až se mi před očima roztančila celá galaxie hvězdiček.
"Co se děje?!" řval někdo do ošklivého trhavého zvuku.
Křřř-RUP!
Trosky tyček, látky a několika zmítajících se lidských kukel zalil svit měsíce. Kvil ustal. To se Jirka konečně nadechl a roztřeseně prohlásil:
"Kluci, mně po ksichtě přeběhnul TAKHLE velkej pavouk!"

Obtloustlý chlapík se na lavici zavrtěl. "Tak co dneska?"
"Nepotěším tě," zabručel kuchař, ale v práci neustával. "Zase slavičí jazýčky."
"Zase?"
"Slunce jasné si holt poručilo."
Než ale stihl tlouštík začít litanii, dveře se rozlétly a dovnitř vtrhl sloužící:
"Murate! Rychle sem, máš tu práci."
"Co? Vždyť tady kuchař ještě ani nemá doloupaný pomeranče na marinádu!"
"Tohle je speciální případ! Nevím, co to je, ale princezna Zubejda to chce sníst, tak to prubni."
Ochutnavač Murat přimhouřil oči na kus žvance, který mu sloužící strčil před nos, šťouchl do něj prstem a nakonec pokrčil rameny.
"No co, aspoň je to změna."

"Vyprošuji si, aby na mě byly při výkonu mého povolání podnikány takové nestoudné útoky! Je to nehoráznost! Vydělávám si na živobytí jako každý počestný občan Ankh-Morporku!"
"Takže říkáte, že bych vás měl zatknout?"
"Cože?"
"Nic, to byl jen takový žertík."
"Vy se mi vysmíváte!"
Elánius si promnul kořen nosu a přeměřil si hromádku popela. Dost dobře nechápal, jak to dělá, ale tvářila se vyčítavě.
"Pane Krvesaji, s pracovními úrazy je potřeba počítat. A když už musíte pracovat v továrně na tužky, tak s sebou zrátka noste ampulku s krví. On vás někdo oživí a nemusíte kvůli tomu zbytečně volat hlídku."

Diář vypadal, že drží pohromadě jen silou vůle; byl naditý k prasknutí nejrůznějšími záložkami, různobarevně trčícími do všech směrů.
Povzdechlo si, nalistovalo 22. duben, zaostřilo na záložku růžové barvy a sáhlo po telefonu. Notně pomlácená Nokia 3510 vydávala při mačkání tlačítek charakteristické trůtání.
"Haló, sourozenče? Hlásím se s vývojem ohledně Rezáče... jo, dneska prohrál v kartách celou výplatu, takže s tou jeho slečnou máš zelenou. A podej mi další inzerát, můj dnešní společník spadnul do kanálu a zlomil si nohu. Dobře víš, že samo vyrazit nemůžu..."
Neštěstí si promnulo oči a odložilo telefon. Ta nesmyslná pravidla mu byl čert dlužný.

Neklidnými prsty žmoulala cíp sukně. Smlouva už byla koneckonců napsána, zbývalo jen píchnout se do prstu ostře seřízlým brkem, který jí mládenec v mysliveckém s úsměvem a drobnou úklonou úslužně podal, a podepsat.
Udělala to.
"Takže jsme dohodnuti," zazubil se myslivecký, jen co dopsala poslední písmeno, a smlouvu jí vytrhl z ruky. Když pergamen točil do úhledné ruličky, v černých očích mu tančily plamínky. "Nestrachuj se, peklo svou část dodrží, klidně b-- Počkej, co... ehm... co to vyvádíš?"
Ava vzhlédla od rozepnutého živůtku, na tváři ruměnec.
"Říkal jsi přece, že výměnou za tu službu chceš moje prvorozené dítě, nebo ne?"

Už dávno padl soumrak, ale Marie Hňácalová nespala. Při světle svíčky zašívala košile a v morku kostí cítila jakýsi neklid. Možná za to mohl ten divný nápěv, který se sotva slyšitelně nesl nocí...
Vstala a zavřela okno.

Někdo s ní třásl.
"Maminko? Proč spíte na stole?"
"Hm? Co?"
"Běžte si lehnout. Já mezitím skočím přeprat prádlo."
Matka přimhouřila oči. "Hmm. Tak dobře. Ale nejdřív zameť, ano?"

Holka ještě ani nevytáhla koště z přístěnku, a Marie Hňácalová už čekala na břehu jezera s krvelačným výrazem ve tváři a smyčkou z lýčeného provazu.
"Tak mojí dcerušky se ti zachtělo, ty vodní úchyláku!"

Vincenc zrovna pilně šůroval chodbu, když zaslechl povědomé kroky. Rychle zahodil hadr, vyškrabal se na nohy a poklonil se až k zemi.
"Dobré ráno, vaše císařské veličenstv --Ó! Bože na nebesích!"

O něco později seděl Vincenc v kuchyni a ještě pořád vypadal traumatizovaně.
"Co to do něj ksakru vjelo? Producírovat se venku jen tak... tak!"
"No, to víš," přistrčil mu kuchtík soucitně talíř koláčů. "Prý si nechal udělat oblečení, co ho vidí jen chytrý lidi."
"Podívej, Jošku, já jsem možná idiot, ale nevím, proč by mě za to měl císař trestat tím, že se budu muset dívat na jeho famfulína!"

Zapadlé dvorky Ankh-Morporku zajišťovaly dokonalé prostředí pro pokusy. Minimalizovaly totiž šanci, že vám nějaký kolemjdoucí nafackuje jen proto, že se soustředí víc na fakt, že jste ho podpálili, než na nové vědecké poznatky, které jste díky tomu získali.
Pokus, který se tu odehrával, byl prazvláštní; obrovská železná klec s dřevěnou stoličkou uvnitř, na níž neseděl tygr, nýbrž rozčepýřený trpaslík, a kolena tiskl k bradě. Vzrušeně při tom mrkal.
"Bohové neexistují!!!" zařval.
Z čistého nebe sjel blesk a s ohlušující ránou uhodil přímo do klece. Vynálezce Fárá Daj, vyloučený z cechu alchymistů teprve nedávno, chvíli mžikal, než pochopil, že žije.
"HEURÉKA!"

"Podívej, já vím, že všechno chce svůj čas, ale tohle už trochu přeháníš, nemyslíš?" Laskavý tón, o který se pokoušel ještě včera, byl nadobro ten tam. Ve hlase už naplno zaznívala nervozita a jasné podráždění. "Všechno, co sis mohla přát, jsem ti dal! Staral jsem se o tebe! Já vím, že hlídané poupě nevykvete, ale trpělivost prý růže přináší, takže se ptám, kde sakra jsou?!"
Růže - respektive naducaný červený pupenec, v němž se vší mocí poslední dva měsíce držela - ovšem na zahradníkovo lkaní nedbala a nekvetla, a nekvetla.
Dobře totiž viděla ty nůžky, které mu trčely z přední kapsy lacláčů.

Na nádraží Františka Josefa bylo živo, ostatně jako vždycky kolem poledního. Poněkud nesourodá čtveřice právě do jednoho z vagonů nakládala krom objemných zavazadel i lyže, sáně, kytaru a míč.
"Ty, náčelníku?"
"Co je?"
"Určitě toho jídla máme dost?"
"Samozřejmě. Všechno jsem pečlivě propočítal."
"Já jenom, že je to dlouhá štreka, a sám jsi říkal, že na točně žádný občerstvení není. Tak jsem řek bratránkovi, aby nám k vlaku přines výslužku ze zabíjačky."
"Hele, Frištenský, všichni oceňujeme tvoji iniciativu, ale ty jsi tu jen jako potah, ty nemáš co myslet. Tak přestaň zpochybňovat mé výpočty a táhni si radši zkoušet popruhy."

"Ježiši Kriste. Ježiši Kriste."
Betonový plácek s několika nazdařbůh rozházenými květinami - na první pohled vše v pořádku. Jakmile jste ovšem pohled přesunuli, uviděli jste hromadu šrotu, který si patrně někdo odložil na kraji ulice. Právě z něj se ozývalo ježíškristování, a pak dokonce štrachání, jako by zevnitř někdo lezl.
Byl to Saturnin a pomáhal ven rozklepanému dědečkovi. Jakmile starého pána vyprostil z bývalého automobilu, samozřejmým pohybem sáhl do náprsní kapsy, vytáhl notes, tužku a začal, jsa již poučen incidentem s trafikou, psát:
Vážená paní, vážený pane. Netřeba se strachovat o osud Vašeho květinářství. Najdete je přibližně osm metrů severním směrem.

Sobota. Ne, pátek. Neděle? Ne, je sobota. Myslím.

Dnes to určitě vyjde. Ale nelze čekat zázraky, koneckonců je pravda, že říkal, že se musí prvně rozmyslit. Poradit. To je běžné, aspoň myslím.
Udeřila pátá. Přijde vůbec?
V žaludku mi to zpívá jak v neděli na kúru... není vlastně dneska neděle?
Ne, je sobota. A zvonili klekání. Možná bych to měl vzdát.
Počkám. Ale jestli to nevyjde dneska, už zítra nepřijdu.
Klekání.
Možná mám špatné místo? Ne, říkal přeci, strom... rašeliniště... sobota, po robotě. Mám to poznamenané.
Já už takhle nemohu...

Je noc... Godot nepřišel.
Ale prý určitě zítra.
Já počkám.

"Mrrrrou!" Kočka mi dělala kolem lýtek neodbytnou osmičku a vrněla jako zbíječka.
"Nápodobně." Ale jinak to se mnou nehnulo.
"Mrrr - rrrrou!" pokusila se znovu a otřela se mi o nohu ještě vehementněji, přímo v místě, kde se skvěla čtveřice škrábanců z dnešního rána. Při tom na mě upřela naprosto oddaný pohled, v němž se zračil slib čelit všem nebezpečenstvím světa i za pouhopouhou možnost být v mé přítomnosti. Všechny staré roztržky urovnány, všechny staré křivdy zapomenuty, co je moje, je i tvoje! říkal ten pohled.
"Tak určitě," oznámil jsem jí a vyklopil jsem si do talíře právě otevřenou plechovku tuňáka.

"Upalte čarodějku!"
"Za moje krávy!"
"Správně, pomstíme tvoje krávy!"
Rozvášněný dav vlekl spoutanou dívku na hranici, mávaje vidlemi, zapálenými pochodněmi a dalšími k mávání zcela nevhodnými věcmi. Jakmile ale dospěl na šibeniční vrch, přední voj prudce zabrzdil. Zaváhal.
"Ty, Hrašku... kde je ten kůl, ke kterýmu ji máme přivázat?"
"Hele, já žádnej kůl nedostal."
"A jak ji teďkon máme podle tebe upálit, blbče?!"
"Tak si tu hranici příště stav sám, když seš tak chytrej!"
Pleskla první facka. Za chvíli už se všichni vesničani mlátili hlava nehlava a vůbec si nevšimli, že se Zuzana stihla proměnit v netopýra a vesele frnknout.

Když mě otec se slavnostním výrazem postrkoval směrem na zahradu, připadal jsem si jako ve snu. Nové kolo! Oni mi ho vážně pořídili! Málokdy dostanu, co doopravdy chci. Tetelil jsem se blahem. Dokud...
"To jako vážně?" pokusil jsem se potlačit skřípění hlasu. Pohled na skládačku, která jako by vypadla z výstavy 'Úžasný svět koroze', mě připravil o všechna slova a sny naráz.
"Samozřejmě, synu. Však sis to zasloužil," pravil otec, hrdě mě poplácal a taktně se vzdálil, aby nebyl svědkem toho, co patrně považoval za slzy štěstí.
Asi jsem měl specifikovat, že tím novým kolem jsem nemyslel "nové pro mě".

"Ale no tak, někde tady přece musí být... Tady prostě nic nezůstane tam, kam to uklidím," brblala nespokojeně, schoulená v podřepu, zatímco prsty pročesávala vysokou trávu kolem sebe. Nevěděla, co dělat. Tohle bylo vrcholně trapné.
"Ahoj lásko, tak už jsem zpátky! Řeknu ti, není nic lepšího než ranní procházka. Ten vzduch! Ten výhled! Ten kontakt s přírodou!" ozval se za ní náhle rozjařený hlas. Na okamžik strnula. Očima jí blesklo podezření. Pak se pomalu narovnala, ještě pomaleji otočila a změřila si příchozího přísným pohledem, který končil zhruba v oblasti pasu.
"Adame?"
"Ano, lásko?"
"Mohl bys mi laskavě vrátit můj list?"