Moje články

Autorská poznámka: Vím, že to o délce života krvinek nemohl náš Gary Stue nic znát, ale potřebovala jsem vyvrátit to tvrzení o doživotních pokrevních bratrech :).
Old Shatterhand je nervózní. Porazil zběsilé indiány, porazil i naštvané manžele... Ale dobrovolně do sebe řezat? Tak to ne! Úkosem se podívá na indiána, svého budoucího pokrevního bratra. Vždy je to celé jenom nesmysl! Samotná červená krvinka žije pouze 120 dní, takže by byli pokrevními bratry něco kolem čtvrt roku, lépe řečeno tři měsíce a dvacet devět dní. Ale vysvětlujte to necivilizovaným indiánům.
Vinnetou si rázným pohybem nařízl zápěstí. Poté podal nůž Shatterhndovi. Olda si je vzal a poněkud nejistě přiložil na zápěstí.
Nervozita. Významné pohledy. Nádech. Říz. Střík. Jekot. Tma.
Druhý den byl pohřeb. Old Shaterhand řízl moc hluboko.

Autorská poznámka: Toto drabble je pouze zkrácení mojí starší povídky „Zítra bude líp.“ Zatím jsem ji nezveřejňovala, ale doufám, že i bez povídky pochopíte, co jsem chtěla vyjádřit.
„Pavle?“
„Ano miláčku?“
„Já mám opravdu, ale opravdu strach.“
Chápu ji. Stojíme v zástupu lidí mířících do centra. Kvůli dnešnídemonstraci jsem se ulil z přednášky o historii a vývoji socialismu ve střední Evropě. Stejně bych ty kydy k ničemu nepotřeboval. Lída je pořád nějak nejistá.
„Jestli se na to ve škole přijde…“
„Neboj, nemají tě za co trestat. Když nám to nevyšlo v šedesátých, tak sedmnáctý listopad osmadevadesátej si zapamatuje každý.“
„Jsi si tím jistý? Vzpomeň si na Hanku... a Vráťu…nebo Milenu…“
Stisknu jí ruku a povzbudivě se na ni usměju. „Neboj, půjdeme jenom na Albertov. Nic se ti nestane.“

Autorská poznámka: Bijte mě, mučte mě, ale já dneska opravdu nic lepšího nenapíšu.
Autorská poznámka2: Toto drabble vychází jak z knih, tak z filmu. Oba tyto zdroje se totiž poněkud liší. Proto se nedivte, že popisovanou scénu s Frodem nenajdete v knize a že Gandalfova hůl dopadla úplně jinak.
Autorská poznámka3: Khazad-dum beru jako jedno slovo.

O osudu i těch nejmenších věcí ve vesmíru rozhodují úplné maličkosti.
Kdyby měl poslední gondorský král Isildur pořádný meč a ne Narsil, mohl by rovnou Sauronovi ufiknout celou ruku.
Kdyby morijští trpaslíci šidili mithril jiným kovem, třeba stříbrem, Froda by právě v Morii propíchl jeskyní obr.
Kdyby si Sauron svoje skřety vyšlechtil trochu lépe, nezmasakrovali by mu tak rychle celou jeho armádu.
Kdyby měl čaroděj Gandalf hůl z více kvalitnějšího materiálu, nerozbila by se mu hůl při prvním úderu o můstek v Khazad-dum.
Kdyby, kdyby, kdyby, to jsou samé chyby, pomyslí si zálibně Galadriel. Ale alespoň moje zrcadlo nikdy nezklame.

Autorská poznámka: Toto drabble vychází z několika reálných událostí. Jména (kromě mé maličkosti) jsou smyšlená a jakákoliv podobnost s živými, mrtvými či nemrtvými osobami je čistě náhodná. :D
Písk! Ozve se píšťalka a v zápětí i bodrý hlas táborové vedoucí. „Nástup! Jedna, dva tři...“
„Liško, to přece neuděláš!“
„Jo, 'seš pěkně krutá!“
Vedoucí se ironicky ušklíbne. „Já nebyla ta, co navrhla otužování. Takže děvčata: čtyři, pět...“
Dřív než se dopočítá do třináctky, stojí osazenstvo tábora ospalé a remcající kolem stožáru. Tedy, většina.
„Keckale, vylez!“
„Nevylezu! Je půl šestý a v tuto dobu slušní pohané spí!“
„Když jinak nedáš...“
Popadnou protestující dívku a dovlečou k přehrádce.
„Takže tady Keckal nám předvede, jak se správně otužovat.“
„Liš-“
Plác!
Dívka se s nadávkami vynoří z vody. Není snadné chodit do skauta.

Autorská poznámka: První věc, která se mi při názvu tématu vybavila, byli králíčci. Spousta chlupatých černý a bílých králíčků, kteří se množí geometrickou řadou...
„Aragorne upřímně, proč bych ti měl dát svoji dceru Arwen za ženu?“ Jmenovaný má co dělat, aby zoufale nezaúpěl. Tahle debata s jeho (možná) tchánem trvá více jak hodinu a zatím se nedostali k žádnému kloudnému, pro Aragorna výhodnému výsledku.
„Protože ji mám rád, pane Elronde. A ona mě též miluje.“
„Nenechám tu svoji dceru zemřít!“
Tak tenhle argument mu nevyvrátím, ztratí poslední naději Aragorn. Ale co třeba-
„A co pro blaho společnosti?“
„Pro blaho společnosti?!“
„Pro jaké blaho?“
„Em, nová krev?“
„Aragorne, svoji dceru ti nedám kvůli tomu, aby tu za chvíli běhala kupa půlelfů!“
„Ale ty genové predispozice...“

Autorská poznámka: Potřebovala jsem napsat něco melancholického. Petrklíč je první květina, která se mi valarví proč vybaví při jménu... No, hádejte sami.
Stmívá se, nastává noc. Svět elfů zešedl a poslední elf odjel do Amánu.
Už nevím, zda je noc či den. Už to bude rok, co mě opustil.
Jaro jako by se znovu snažilo vrátit světlo do lesa, ale vše je marné. Cítím jak mi ubývají síly. Dojdu až na vrchol kopce. Už nemám vůli jít dál. Pomalu ulehnu do trávy. O ruku mi zavadí cosi měkkého. Petrklíč. Poslední kytka, kterou uvidím. Zavírám oči, chce se mi tak spát...
...poté Autorská poznámka: Potřebovala jsem napsat něco melancholického. Petrklíč je první květina, která se mi valarví proč vybaví při jménu... No, hádejte sami.
Stmívá se, nastává noc. Svět elfů zešedl a poslední elf odjel do Amánu.
Už nevím, zda je noc či den. Už to bude rok, co mě opustil.
Jaro jako by se znovu snažilo vrátit světlo do lesa, ale vše je marné. Cítím jak mi ubývají síly. Dojdu až na vrchol kopce. Už nemám vůli jít dál. Pomalu ulehnu do trávy. O ruku mi zavadí cosi měkkého. Petrklíč. Poslední kytka, kterou uvidím. Zavírám oči, chce se mi tak spát...
...poté se Arwen Undómiel rozloučila se svými dcerami a odešla do zemí Lothlórienu. A tam na Cerin Amrothu, leží její zelený rov...

Autorská poznámka: vyskytuje se jedno sprosté slovo. Pardon, nemohla jsem si pomoct. A podle dodatků v NK měl Aragorn syna a několik dcer, jejichž jména nejsou známa.
„Tatí! Sestřičky Venria a Calwen se mi zase posmívali, že jsem ošklivý tlustý třištvrtěelf!“ Aragon si povzdechne. Je pravda, že jeho synek je poněkud, ehm, oplácanější. V mysli podezírá svou ženu Arwen, že to, co k Frodovi cítila, nebyl jen soucit. Vždyť synek Eldarion žere, inu, jako hobit.
Ale to poslední ho překvapilo. „Třištvrtěelf?“ Eldarion honem pokývá hlavou. „Ano, ada. Víš, dědeček byl přece půlelf, ale vzal si elfku. Takže nana je třištvrtěelfka. No a ty prý máš také nějaké elfy v rodině, tvůj pra-pra-pra-hodněpra-dědeček byl prý bráška dědečka Elronda.“
Aragon zaúpí. Měl by v Gondoru zařídit povinnou školní docházku.

Domem na Aljašském pobřeží se nese zděšený řev. „Pane bože! No, ty mi vlastně moc nepomůžeš…“ Dvě malé děti, holčička s rohy a chlapeček s červenou kůží sedí pod oknem a tiše se chichotají. Kolem nich leží prázdné plechovky od barvy. Liz vše poněkud nechápavě pozoruje. „Co to má-“ „Mamí, výš, jak táta soptil, že v té červené je hróóózně nápadnej?“ Liz nevěřícně přistoupí k oknu. „Vy jste…“ Holčička se usměje. „Jo, nabarvili jsme ho, když spal. A černá je in.“
Hellboy stojí nad umyvadlem a zoufale se ze sebe snaží oškrabat černou barvu. „Že já blbec nemyslel na následky…“

Mladý Tutanchaton se neklidně zavrtí. Venku je tak nádherně a on tady musí sedět a poslouchat toho otravu Rashida. „...a nebesa jsou bohyní Nut...pane, posloucháte ?“ Tutanchaton sebou trhne.“ Co- jo, samozřejmě. Bohyně Nut, chápu.“ Rashidi si mírně povzdychne. „Dobrá, budu tedy pokračovat. Bohyně Nut nám často posílá přes nebesa různá poselství, která...Tutanchatone?!“ Patnáctiletý faraon sebou trhne. „Ohm, jo, nebeská poselství. Ty já vidím pořád.“ Učitel si vyčerpaně povzdechne. A tenhle fracek má být náš faraon...“Dobrá můj pane, co tedy vidíte na obloze?“ Tutanchatona to už vážně začíná otravovat. „Zadnici.“ Odpoví pohrdavě. „Čí, u Isis?“ „Snad bohyně, ne?“

Autorská poznámka: Toto drabble vychází z filmu. Pro lepší postoupnost příběhu jsem z něj vymazala scénu, jak se Frodo pokouší přesvědčit Gandalfa, aby si prsten vzal.
„A co prsten?“ Otáže se Gandalf a pozoruje Bilba, jak si balí batoh. „Nechám ho tady Frodovi, tamhle na krbové římse...“
***
„Takže to přeci jen udělal. Tušil jsem to, již dlouho o tom mluvil...“ Řekne posmutněle Frodo. Gandalf se na něj otočí a pousměje se. „Odešel za elfy. Nechal ti Dno pytle, i s majetkem.“ Gandalf vezme Prsten a vloží jej do obálky, kterou poté zapečetí. „Prsten je tvůj.“
***
„Řekl jsi mu to?“ zeptá se Gandalf Froda, zatímco oba pozorují mizící Středozem. Frodo pomalu zavrtí hlavou. „Ne. Nedokázal jsem to. Nemohl jsem Bilbovi říct, že mi jeho dárek zničil život.“

„Johne, vylez konečně z té sprchy! Musím s tebou okamžitě probrat něco opravdu, ale opravdu velmi důležitého!“ Sherlockovi odpoví z koupelny jen hlasitý falešný zpěv. Zmíněný detektiv se zašklebí. Nakonec, on účty za vodu platit nebude.
Netrpělivě přehází z místa na místo. To dřív vyšlapu do podlahy dolík, než vyleze. A navíc, co tam tu půlhodinu dělá... Zabuší na dveře. „Vylez odtamtud, Johne!“ Žádná reakce. „Watsone, to je poslední varování!“ Rázným pohybem otevře dveře do koupelny. Odtamtud se na něj vyvalí oblaky horké páry a další hlasité tóny Johnova 'libozvučného zpěvu.' „Dobrá, můžeš si za to sám.“ Zamumlá si Sherlock a nasupeně odejde. V kuchyni vytáhne z hrnečku klíč, jím otevře malý trezor skrytý za květináčem a odtamtud vyndá zrezavělý klíč od kotelny. Seběhne ze schodů, odemkne, dojde ke kotli a otočí přívod teplé vody na minimum. Vyběhne zpátky ke koupelně a s potutelným úsměvem se opře o dveře. Stačí počkat...
„Jaaííí!“
„Studí, co?“
„Sherlocku, ty vrahu!“
„C-c-c. Takhle mě osočovat...“
„Ale to je-chmm. Dobrá vzdávám se.“
John vypne vodu a za chvíli vyjde v modrém županu na chodbu. Zlostně se na Sherlocka zadívá. „Dobrá, co je tedy ta důležitá věc?“ „Dáš si toasty s cibulí, nebo bez ní?“

Legolas se nervózně rozhlíží kolem. Být s kupou trpaslíků? Dobrá. Ale být dohromady s kupou trpaslíků, které vám Gimli představuje, už není sranda. A podle nich si elfové vše zapamatují... „... támhle je můj otec Gloin a jeho bratr Oin.“ „Počkej,“ Zarazí legolas Gimliho. „Já myslel, že tvůj strýc Oin sedí támhle.“ Ukáže Legolas na trpaslíka, který sedí v rohu a pomalu brousí sekyru. Gimli zrudne.
„MumlemumleOin.“
„Cože?“
„To není Oin.“
„ Kdo to tedy je?“
Celá jeskyně ztichne a upřen pozoruje zrudlého Gimliho. „Kdo to je?“ Gimli rychle vychrlí. „To je jeho matka.“ Legolas se nervózně usměje. „Ta věrná rodinná podoba...“

Kulík, Bulík a Dulík společně se svým oddílem Mladých Svišťů napochodují do střeženého sektoru. Strážný u brány si je podezřívavě přeměří. „Důvod návštěvy?“ Kulík výmluvně zvedne kbelík se saponátem. „V zájmu posílení celkové morálky a zušlechtění okolí jsme se rozhodli vyčistit trezor strýčka Skrblíka. Samozřejmě zvenčí.“ Dodá honem. Strážný se jen ušklíbne a pustí je dál.
O chvilku později již mladí svišti pucují obrovský sejf. „Tak by mě zajímalo, jak strýček ucpává díry, které do sejfu udělají Rafani.“ Prohodí Kulík. Dulík jen pokrčí rameny. „Asi špunty.“ „Myslíte tenhle?“ Řekne Bulík a vyškubne ze zdi velikou zátku. „Jé, zlatý mincový vodopád!“

„Už tam budém?“
„Nevím. A neptej se zase.“
„Už tam budém?“
„Hele, žádný ´už tam budem´, jinak…
„…“
Oddychnu si. Dneska mě konečně propustili a první věc, co jsem uviděl, bylo moje ječící dítě. A jestli nesklapne, tak dojde k vraždě. Znovu.
„Tatí?“
„Ano?“
„Už tam-“
„Tyyy!“
Zařvu, otočím se a začnu ji škrtit. Když tu…BUM!
Démon se zamračí. Psychopat? Houkne na kolegu vedle. „Okolnosti smrti?“ „Škrcení dcery a bouračka.“ Démon se zašklebí. „Bude muset tu svoji dcerku odvézt až na konec světa!“ „Počkej, vždyť koule nemá kon…aha!“
„Už tam budem?“
Povzdechnu si. A to ji nemůžu zabít!

Místní policista - detektiv se zoufale zadívá na osobu sedící naproti němu. Malá, bledá, tváře divé, se slepičkou osoba. Detektiv si sundá brýle a s povzdechem si promne spánky. „Takže, abychom si to ujasnili, pane Vandrovče-“ „Jakub, říkejte mi Jakub.“ Natáhne se k němu stará, špinavá ruka, co by nutně potřebovala umýt. Osoba, ke které ruka patří má tentýž vzhled, plus odér domácí pálenky. „Jakub Vandrovec, exorcista amatér.“ Policistovi - detektivovi svitne. „Takže ta slepice, při jejíž krádeži jsme vás nachytali…“ Exorcista nadšeně pokývá hlavou. „Bať pane, potřeboval jsem zaplatit čaroděje. Von furt, že samohonka nestačí. Prý ´Vezmi černou slepici…´“

Skupina tanků vyjíždí na most. Z prvního vykoukne dědula se silnými brýlemi. „Hej, Lojza, nevidíš vojáky?“ Ozve se z dalšího tanku. Dědula poněkud zmateně nakrčí obočí. „Vojáky?“ S klapnutím se otevře poklop vedlejšího tanku a z něj se vynoří starší, vlídně vyhlížející paní, nebýt samopalu v ruce. „Mladí nám přece vyhlásili válku.“ Lojza nechápavě nakrčí obočí, ale pak si povzdechne. „Zalez, Miluško.“ Babička okamžitě zmizí. Pak se znovu ozve: „Zprava dobrý?“ „Jeď, Miluško!“ Tanky se rozjedou, když tu všááá! Minomety rozmetají skupinu na kusy. O chvíli později se nad vraky komíhá pár duší. „Sakra, Lojzo, chápeš, co znamená zprava dobrý?!“

„Kvestóóór!“ Rozzuřený výkřik se nese chodbami Neviditelné univerzity. Kvestor doběhne až ke dveřím arcikancéřovi kanceláře. Běsnění, to není dobré. Další zařvání ho ale zarazí. Vpadne do kanceláře. „Arcikancléři?“ Arcikancléř Výsměšek sedí ve svém křesle. Klobouk má vražený do čela a z uší mu trčí špunty. Nadzvedne klobouk a rozzuřeně se na kvestora podívá. „Jediné slovo kvestore. Proč?“ Kvestor se zavrtí. „Když jsme jeli do Lancre a vy jste se setkal s paní Zlopočasnou, tak jsme tam potkali jednu milou stařenku. No a když jste sem pozval Esmé…“
Ze zahrady zazní falešný zpěv. „…to jsou přeludý, býýývají na konci, zdóbenééé žaludý…“

Autorská poznámka: Tod znamená německy smrt.
Jedu ulicí. Všude kolem mě mávají lidé. Heydrich, Heydrich! Kynu jim. Vůdce bude spokojen.Všude mávají vlaječky s naším symbolem, symbolem Říše, symbolem moci.
***
Nervózně přešlápl. Jan se k němu otočil. „Klid. Vražda na tyranu není zločinem.“ Neklidně pokýval hlavou. Bože…
***
Stojím v autě, když náhle vypukne zmatek. „Co se-“ stačím pouze vykřiknout, když mě obklopí bílo.
***
Rozhlédnu se po nemocničním pokoji. „Co se to sakra děje?!“ „ZEMŘEL JSTE.“ Otočím se. Vedle mě stojí kostra v kápi a poťukává kosou. Zrudnu. „To si s vámi Vůdce vyřídí!“ „NEVYŘÍDÍ. ZDE JSEM VŮDCE JÁ.“ Zblednu, ale po chvíli se rozhodnu. „Hail Tod!“

„Mámo, já mám hlad!“
„Vydrž synáčku, něco dobrého ti ukuchtím!“
„Nechci čekat! Kaši jsem snědl, talíř jsem snědl, stůl jsem snědl a tebe taky sním!“
Žena pouze vykřikla, a už ležela v bezedném břiše svého syna.
***
„Tohle musí skončit!“ Bouchl ministr rukou do stolu. „Netvor již zlikvidoval celou vesnici! Musíme se nějak bránit!“ Všichni muži sedící kolem stolu pouze zaraženě pozorovali desku. Poté se ozvalo zakašlání. To se ozval ministr obrany. „Měl bych plán…“
***
Otesánek do sebe právě cpal obrovské cukrle. Oblízl se, když tu-Tik-tik-BUM!
Ministr, co vše pozoroval se pouze ušklíbl. „To byl tvůj poslední bonbónek."