Moje články

Za noci sebrali své zuby a drápy,
hádali, sečetli, co lidi trápí.
Větřili ve vzduchu, že žene se změna,
a jedna z bran byla nezamčená.
Všichni moc toužili prozkoumat svět,
z vězení proklouznout, nehledět zpět.
Stvořeni byli z hlubiny snění,
dary a zmary tak štědře obdaření.
Můry žalu křídly třepotaly,
krkavci zrady skřehotali,
zoufalství našlo si poslíčky výry
a hydry válek dštily své síry.
Když prchli do dálky ti podivní tvoři,
ozval se šramot v laboratoři.
Ve skříňce, v lahvičce zní tiché škrabání,
ta náhlá samota hrůzu jí nahání.
Poslední zůstala – ach, kam se poděje?
Nejmenší, ztracená myš dobré naděje.

Je z čeho vybírat. Sešel se tu výkvět bohů, bojovných Ásů i magičtěji založených Vanů.
Mužnost, poezie, bystrý úsudek, lovecké schopnosti, až nakažlivá plodnost, absolutní sluch, věrnost, pravdomluvnost, schopnost všechny přepít, souznění se zvěří i rostlinstvem, vlastní lososí farma, chrup, který překousne ve válečnickém běsu štít, vlastní vůz, nevlastní vůz, nejhebčí vous v Ásgardu, včelstva schopná přežít severské noci…
Samé úžasné vlastnosti a dary. Samí úžasní bozi.
A Loki.
Který to celé spunktoval.
Obryně Skadi stojí v kruhu nápadníků a rozvažuje, který se stane jejím mužem.
Výrazně by jí pomohlo, kdyby z nich viděla víc než jen jejich holé nohy.

S dobrodružnýma výpravama končím. Proč si všichni myslí, že krčmy jsou dobré místo na nábor členů týmu? Já bych byl pro ústředí, kam by lidi nosili životopisy a někdo je vyzpovídal, jestli jsou skutečně nadaní věšteckým darem (který pak dokážou používat velmi selektivně).
Pak bysme rozhodně neskončili s Vydrošem (to je zas jméno), který o sobě tvrdí, že je bard, ale jediný, na co se zmůže jsou blbý fóry.
A v Lese nejtemnějším, kde je každý hluk osudný, dostane škytavku.
„Chi-chi-chi!“
„Chechtáním škytavku nevyléčíš, Vydroši.“
„Chi-chi-chi!!“
„Stáhnu tě z kůže, Vydroš.“
„Chi-chi-chiméra!!!“
Otočíme se. Možná o tu kůži přijdem všichni.

Tina Ditě ještě neodpustila ten únikový modul. Poslední. Kvůli Ditině naléhání v něm nechaly odletět dvě holky, které možná byly sestry, nejlepší kamarádky nebo přítelkyně.
Storge, filia, erós.
Kdyby Dita s Tinou prostě odletěly, nemusely by prchat nocí po Cypriu III před… „Parazitickou kolonií přenášenou tělními tekutinami,“ snažila se všem vysvětlovat Tina.
„Zombie,“ špital Dita a odtáhla Tinu do boční uličky.
Zparazitovaní Cyprioťané se prohnali kolem.
Dita vyťukala kód na dveřích.
Vhuš!
Přivítala je laboratoř.
A hlavně plazmaděl v rukou jednookých výzkumníků.
„Hoši!“ zajásala Dita.
„Paní šéfová!“ zvolali výzkumníci.
Když Tině předali plazmadělo, konečně byla i ona ve svém živlu.

Ariadne žasla, jakou roli mohou keře, stromy či menhiry hrát v jejím životě.
Neuvěřitelné, jak člověk po letech zúročí hry na schovávanou se sourozenci.
Kdyby ji viděli, jak se s tetou Emily krade říší víl, neustále připravená při názraku překvapení seskočit z cesty a předstírat, že je součástí krajiny.
Se dny strávenými na cestě a nocemi probdělými na stráži ji nadšení začalo opouštět.
Chtěla být tetě nápomocná, jenže ta se tvářila, jako by jí byla jen na obtíž.
Když se teď Ariadne snažila splývat s kalinou, zatímco kolem projížděla skupina víl na podivných osrstěných ořích, připadala si jako křoví, doslova.

Zahrada pečuje o blahobyt společnosti. Dobrý zahradník umí přírodu podpořit, nemilosrdně hubit škůdce i ustřihnout jisté květy ve prospěch jiných.
Proto postaršího pána zvaného prostě Nadřízený zahanbilo, že nezasáhl včas, když se z obchodu vyřítil muž s pistolí a zakopl o chlapečka, který si na chodníku zavazoval tkaničku.
Zločinec zavrávoral a instinktivně na hocha namířil.
Vtom ho do tváře zasáhlo jablko.
Muž se zhroutil.
Hochova starší sestra ho nelítostně bombardovala jablky.
Pak popadla židli ze sousední kavárny a rozmáchla se znovu.
Nadřízený vrátil pistoli do vnitřní kapsy saka.
Dívčin amatérismus vyžadoval jistou péči. Představoval však příslib, jako poupě před rozpukem.

„Pověz, mládenče,“ vyzvala mě paní severu, „proč jsi sem přišel? Chceš se ucházet o jednu z mých dcer?“
„Ne.“ Uklonil jsem se. „Přišel jsem zhlédnout divy a oslavy.“
Kolem lýtek se mi prohnalo procesí lišek a rosomáků s lucernami v zubech.
Jeleni a losi vyhazovali z paroží jiskry k obloze, kde v barevných rouchách tančily děti paní severu. Vybíhaly do kopce, roztáhly pláště jako křídla a vyhouply se do reje.
„Dobrá, už se mi zajídalo, že mi je jižané unášejí a pak se ke mně vrací zakleté jako ptáci. Pokud se vrátí.“
Po chvíli mi dala přinést plášť jako křídla.

Kluk se probral ze sladkého opojení. Netušil, jak se ocitl za městem.
Jeho rodiče ho objímali, když k němu doběhli. Otec ho zvedl do náruče a nesl ho domů jako vzácný poklad. Matka si tiskla k hrudi jeho berle.
Najednou jim ho sousedi záviděli. Těm zbyla nemluvňata a batolata.
Postupně si někteří vzali na vychování děti chudých příbuzných nebo sirotky.
Kluk slyšel i o krádežích, o tom, jak se leckde ke svým schovancům chovají.
Taky si nevšimli, jak všechny děti zpozorní, když od zabedněné jeskyně zavane vítr.
Jak nové děti občas broukají nápěv, který chromému klukovi dosud zněl v hlavě.

Vesnice, kam jsme jako malé jezdily o prázdninách, byla divná. Časem jsme zjistily, že jedna polovina nesnáší druhou.
Těžko říct, jestli demarkační čáru představoval potok nebo jestli se některé ze stran podařilo vytvořit spojenecký ostrov uprostřed nepřátelského teritoria.
Obě ale disponovaly solidní rozvědkou. Kdykoli jsme si hrály, kde jsme neměly, nebo jsme šly nesprávně po silnici, babička byla promptně informována.
Obě byly vyzbrojené. Místní kosili malé ptactvo, které jim pojídalo třešně, i dravce, kteří by mohli pojídat kuřata.
Všichni byli nějak v přízni ve stylu Jejich kráva se napila z našeho potoka. A pak se další pokolení hádali o telata.

Další pitomý hrad, další pitomý princ…
Šárka si vážně myslela, že tentokrát uspějí. Vstoupí s Klárou do služby ke dvoru, princ pozná, že Klára je zakletá, zamiluje si ji i s vlčí hlavou, zlomí její kletbu…
Spíš byla pitomá Šárka. ZASE TO NEVYŠLO! Princ se totiž zakoukal do ní.
„Do toho,“ řekla teď Kláře, „prašť mě, kousni mě. Udělej, co chceš dávno provést.“
Klára se na ni podívala.
Napětí by se dalo krájet.
Klára zvedla ruku.
Šárka se připravila na úder.
Klára se začala zuřivě škrábat za ušima.
S urputností princezny, která se celý život ovládala, aby neporušila pravidla etikety.

Šárka utrpěla škrábance od zatraceného ostružiníku. Spadla a odřela si dlaně. Navíc ji svědila kůže na temeni tak, že měla podezření na klíště.
Posledních pár desítek metrů šplhala po skále.
Když se vydrápala ke sluji, opatrně se vkradla dovnitř. Jako princezna si vyloženě koledovala.
Jenže… draci tu nebyli. A vypadalo to, že hodně dlouho.
Možná by se jí ulevilo, kdyby dračí vejce nutně nepotřebovala na výměnu za zrušení sestřina prokletí.
Pak jí pod nohou něco křuplo.
Skořápka.
Když poukáže na to, že se o náplni vejce nikdo nezmínil…
Pustila se do sbírání úlomků.
Čekala ji nejhorší skládačka, jakou kdy sestavovala.

Samozřejmě je skvělé být zářícím božstvem věcí skvostných a vznosných. Poslouchat hymny na svou počest bez obav, že vás vaši vyznavači zašlápnou.
Jistě je hezké, když je vaše slunce stvořené z ohnivých drahokamů nebo se vozí v elegantním kočáru.
Ovšem někdy si při metaforické pouti tohoto zásadního nebeského tělesa musíte vystačit s tím, co máte zrovna po noze.
Občas je to kulička trusu.
Proto kdokoli, kdo ohrnoval nos na vrubounem posvátným, měl co dělat s jeho božským vtělením Cheprerem, s mocným Reem i sprapůvodním Atumem.
A s nelítostnou Sechmet, ovšem v jejím případě za tím stojí spíš všeobecné krvelačné predispozice.

Ve zprávách, v oběžnících, při poradách, které měly do porad daleko a spíš byly přehlídkou bezradnosti, padala slova modernizace, automatizace a robotizace. Vojtovi z toho šla hlava kolem a na oplátku ho napadala „deratizace“ na účet vedení.
Potom do továrny vpadla armáda robotů. Ve sci-fi podobné situace vypadaly dramatičtěji, ale Vojtovi bylo stejně zle. Lidi se začali vytrácet. Odpočítával, kdy se ztratí taky.
Proto ho zarazilo, když přišel v pondělí do práce a uviděl tam jednoho z inženýrských, jak kope do přístroje.
„Nějaká bota,“ ucedil k Vojtovi. „Nedělá, co potřebujem.“
Vojtu to potěšilo. Bo ta robota ho ještě pořád bavila.

Muzeum už známe jako svoje boty.
Je to prima místo na soboty.
Klidně ho projdem i bez mámy a táty
a neztratíme se mezi exponáty,
ať se nám hlava točí ze závitů
celého zástupu amonitů
a zvládnem spočítat pomalu
šupiny z dávných močálů.
Vždycky nás spolehlivě chytí
titěrní i obří trilobiti.
V duchu si sestavujem pilu
ze zubů zlověstných krokodýlů.
Pak malujem si jiskru v oku
u žraloků i diplodoků.
V případě ztráty najdem Lauru
u starých známých mosasaurů.
Skoro se z toho slzy lijí
nad záplavou těch fosilií.
Co ale ztiší naše hoře?
Už těch potvor není plné moře.

Šly spolu dvě dívky zeleným hájem. Slunce se jim míhalo ve vlasech.
Šly luznou loukou a zastiňovaly květiny půvabem.
Šly utěšenou pěšinou a jedna se zadržela, aby si upravila střevíček.
Když dohnala přítelkyni na břehu řeky, promluvila k ní: „Chovám v srdci stejného muže jako ty. Dám ti svého bratra a mnoho klenotů, když mi ho přenecháš.“
První dívka se zamračila. „Budu to potřebovat písemně.“
Druhá dívka se zarazila. „Já myslela…“
„Nějak to mezi námi není ono. Navíc se do svatby moc nehrne.“
„Já si ho vyjádřím,“ slíbila druhá dívka a hodila do vody velký kámen, který držela za zády.

Na samu mez bezmeznosti
odnesu tvé staré kosti.
Přes hory a přes údolí,
ať mě svaly, křídla bolí.
Nad plameny pustých plání,
na samu hranici zdání,
tam, kde měsíc spřádá nov
z dávných písní beze slov.
Jeleni a stáda koní
pod námi se divě honí.
Řeky kroutí se jak hadi.
Po březích hříbata jim pádí.
Na jezer temné hladiny
nasněžím suché šupiny.
Pod spáry poštolky mi krouží
nad odrazy loňských louží.
V podvečer věže zahoří
pro pestré bárky na moři.
Proud nás žene k obzoru
ke konci mapy, k netvorům,
kde se okraj světa ztrácí
a dál žijí jenom draci.

„Drazí účastníci, často se může zdát, že se ocitnete v situaci, kdy je třeba někoho převézt, nejen metaforicky, ale také fyzicky. Takovéto situace se vyznačují ošemetností, proto dbejte zvýšené opatrnosti.
Odhadujte správně hmotnost jezdce. Pokud máte posloužit jako prostředek k zmatení pekelníka v souboji o duši místního alkoholika, zvolte jako jezdkyni osobu, která se může pochlubit minulostí lehké ženy. A utečte dřív, než se rozhodne udělat si z vás štulec.
K únosům volte děti. Šetřete páteř a raději je odvezte na ocase.
Při nástupu na loď nepřebírejte od převozníků bidlo.
Tato a další pravidla probereme v našem liščím řidičském kurzu.“

Babylonská věž byla broskvoň, což Ann nepřekvapivě dost překvapilo.
Pokoušela si vybavit, kde se stala chyba, najít to správné nesprávné slovo.
O divné situace nebyla nouze od toho, co vyšla s tchyní na zahradu. Lída se pokoušela mluvit anglicky a Ann do toho přihazovala česká slova.
Pak si tchyně najednou začala utírat oči a odvracela se.
Ann se ohlédla k domu, kde zůstali tchán s Tomem sedět o samotě a v napjatém tichu.
Aby tchyni rozptýlila, pochválila jí broskve.
Tchyně radostně vyjekla a vrhla se jí kolem krku.
Pak Ann došlo, že si při chvále broskví asi moc hladila břicho.

Cesta je zasněžená. Je to zacházka, zimní les má však své kouzlo, a navíc ta necelá míle tam a zpátky se nepočítá, když jde o návštěvu starého přítele.
Přesně tak se cítím, když dojdu ke Stříbrnému prameni. Sejdu z pěšiny, přejdu po kamenech přes potok a nahlédnu do vody pod stříškou.
Malé vývěry v písku, voda, která proniká skalami do podzemí a tady se znovu vynořuje, vyvolávají dojem, že Skalní potok vydechuje.
Sleduju ho k vřesovišti, které se zelená i uprostřed ledna.
Nakonec se spolu projdeme až na konec Vlčí rokle.
Zacházka se protáhne na hodinu, ale mám skvělého společníka.

„Esme, povídám ti, že si to nemůžem pěšky štrádovat přes celý město.“
„A já ti říkám, že si žádnou předraženou drožku najímat nebudeme. Vím, jak to ve městě chodí.“
„Musíme udělat dojem, aby si nemysleli, že jsme nějaký vidlačky.“
Bábi upřela významný pohled na Stařenčin klobouk.
„Jsme osoby velkoměsta znalý. Proto se na nás sousedka Podvrtáková obrátila, abysme její mladou přivedly domů. Prý se zapletla s nějakým vlkodlakem.“
„Tohle městské fantazírování*,“ odsekla posupně Bábi.
„Můžem si vyčarovat kočár,“ navrhla Stařenka.
„Ne.“
„Já vím, jak se koukáš na dýně, ale…“
„Ne.“
Stařenka zahrabala pod sukní. „Ještě tady mám cibuli od svačiny.“

Jasmine Haneyová měla nabitý program. Jako asistentka správce rezidence prezidenta Spojených států ani jiný program mít nemohla, přesto se v něm našlo místo pro položku Ohrožování nožem.
Hlavní kuchařka Marvella jím mávala zpoza pracovní desky. Zdála se mít pifku na celý svět.
„Jasně jsem řekla i napsala, že potřebuju bílou cibuli VI-DA-LI-A! Co je tohle?“
„Bílá cibule?“ zkusila to Jasmine.
„Ale úplně špatná, jestli chcete udělat rizotem dojem na italského prezidenta! Někdo podělal objednávku!“
Jasmine napadlo, jestli Marvella umí házet nožem.
Jestli je to ten druh vysněné práce, která se stala noční můrou.
A nakolik to platí pro ni samu.

Wendell Bambleby kráčel cestičkami kampusu a ani neměl kocovinu, skoro.
Včera na univerzitním plese protancoval noc, kam se vrtnul, tam okouzloval, šel z náruče do náruče, a dokonce si zapamatoval jméno té mladé dámy, se kterou se probudil.
Evelyn?
Z pracovny naproti té své zaslechl ťukání psacího stroje.
Zaťukal taky a vklouzl dovnitř.
„Drahá Emily, nádherné ráno! Co si dát snídani?“
Drahá Emily k němu ani nevzhlédla. „Nemám čas. Pracuju na…“
„… encyklopedii víl,“ odrecitoval Wendell spolu s ní.
„Co kávu?“ zkusil to.
Významně zvedla termosku a psala dál.
„Sušenku?“ okouzloval.
„Mám suchary pro případ slabosti.“
Wendell se chytil za hruď.

Quentin uměl kout železo, dokud bylo žhavé. Jako kovář na to byl odborník.
Teď ve své drsné ruce sevřel ručku své znejmilejších. Opět žasl, jak je drobná. Zalitoval, že si dvoření odbývají na dvoře, kde je může kdekdo vidět.
„Ale kdyby to byl ten malíř, který za tebou běhá, patřilo by mu to,“ uklouzlo mu.
„Co?“
„Aby nás tu viděl.“
Dívka se mu zadívala odhodlaně do očí. „Kdybys byl na jeho místě a maloval, rodiče by nám spíš požehnali.“
Quentin tedy vyměnil kovadlinu za štětec a paletu.
Uspěl jako malíř i nápadník.
Natolik, že malovali i jeho syn a vnuk.

Začalo to Gunnarem a jeho třetí manželkou Astrid, první manželkou, která nikoho neotrávila, ani nezaklela v zajíce.
Gunnarův klid záhy narušil vpád švédského krále, který Gunnara nepříliš čestně zabil.
Gunnar Gunnarson se narodil jako pohrobek. Možná proto ho nezabila žádná zabijácká zombie, které na něj poslali nepřátelé. Mátl je.
Zahubila ho láska k valkýře Þrúðr. Když ho zabil sok, Þrúðr zemřela žalem.
Konec, říkáte si. Nikde žádné děti.
Chyba lávky. Protože Gunnar Gunnarson i Þrúðr se narodili znovu. Místo draků teď bojují s IT.
Pak si pořídili mě. A vážně doufám, že povedu o výrazně nudnější život než moji předkové.

Chyběla mu spousta věcí. Pořádné jídlo, spánek, důstojnost, latrína, nebo aspoň klidný kout v lese na čerstvém vzduchu poblíž velkých lopuchů. A meč, kterým si mohl důstojnost vynutit.
Jenže s ubíhajícími dny a nocemi, které nešly od dnů rozeznat, se ta záplava ztrát zmenšovala a vyostřovala.
Snažil se vybavit si kroužky Cerseiných vlasů mezi prsty. Zůstala sama.
Otci všechno zlato nepostačí, aby ho vykoupil, protože teď má jeho syn nedostižnou cenu dvou malých děvčat a obrovské kupy mrtvol.
Když měl lepší dny, utěšoval se, že Tyrion něco vymyslí.
Když měl ty špatné, dal by pravou ruku za jediný sluneční paprsek.

Hamlet proběhl kolem a vrazil mi do náruče lebku. Předpokládám, že ji potřeboval podržet, a princi se těžko něco odmítá, tak teď tu stojím jako trubka a držím lebku.
Z pěti minut je deset, pak patnáct a půl hodiny.
Hamlet se nevrací.
Začíná krápat.
Tak jdu s lebkou domů a říkám si, co s ní.

Ukáže se, že se spolucestující lebkou máte v autobuse víc prostoru.
Když ji omotáte světýlky, dělá zajímavé efekty na zdech.
Je dobré těžítko, ale někdy zanechává na stránkách otisky zubů.
Hlavně u hororů a thrillerů.
Občas s ní vedu monolog.

A Hamlet se pořád nevrací.

„Tak bando, doufám, že jste si výlet užili“ – to by nám děda obvykle řekl, než by nás vyklopil před domem.
My bychom odsouhlasili, že jo, super, až na to zvracení.
Tentokrát by se ale spíš hodilo: „Páni, nemůžu uvěřit, že jsme přežili.“
Ještě bych se neradovala.
Dědova stará škodovka poskočila na výmolu.
Slyšela jsem jak dědův ruksak hopsá v kufru a v něm drkotají naše trofeje – termoska s polomrtvou vodou, která je prý výborná na klouby, a roh mravence býčího.
Podrbala jsem si ruku, ale jenom jsem si rozškrabala pupence. Stopy kusadel rudly a otékaly.
Žaludek se mi nebezpečně zhoupl.

„Afrodíté mě zavrhla!“ naříkala majitelka seznamky. „Podívej se na to.“ Ukázala do sálu. „Samí introverti a nechemické neromance!“
„Ale aspoň pijí,“ pochvalovala si barmanka.
„Ani alkohol nepomáhá. Žádný nadějný pár. Tamti sahají po mobilu. Vsaď se, že mi píšou mizerné recenze.“
„Neměla bys je organizovat?“ navrhla barmanka.
„Potřebuju tvou kůru!“
„Ne.“
„Smiluj se.“
„Ne.“
„Ano. Zbankrotuju a ty přijdeš o pravidelný kšefty!“
Barmanka s povzdechem otevřela tajný šuplík s kůrou z mimózy srdčité a přihodila ji do šejkru, limonád i hrnků na kafe.
A jelikož na ni Hekaté nezanevřela, do půl hodiny už si nikdo z účastníků speed datingu nevykal.

Na hřišti za gymplem seděla volavka. Hanka na ni zírala. Volavka zírala na ni.
Neměla tady co dělat. Spousta lidí. Málo vody.
Včera Hanku pronásledovaly straky. Nebo možná jen jedna, ale byla za každým rohem.
Hanka podezírala všechny: vrabce, holuby, kosy. Vše, co lítá.
Dobře, netopýři byli z obliga.
„Vypadni,“ mumlala Hanka. „Dej mi pokoj, ptačí mozku.“
Volavka nic.
Když Hanka zaplula ve škole na záchod, odvážila se stáhnout límec mikiny. Vzadu na obratli nahmátla chmýří. Včera to pírko vyrvala, ale vyrostlo znovu.
Se syknutím ho vytrhla.
Mělo nanicovatou barvu. Včera jí připadalo hnědé – vrabčí.
Teď jí připadalo skoro šedé.

Kemp má dokonce sušárnu. Nevěřím svému štěstí. Moje zkřehlé prsty na nohou taky ne, ale už nevypadají jako leklé mřenky.
Přestalo mrholit, a dokonce i nízký oblak, který k poledni zastíral skály, se rozhodl s těžkým břichem odvléct jinam.
Kolem poletují ptáci. Nechávají se unášet proudem k vysoké hoře. S otevřenými ústy a úzkými štěrbinami očí vypadá jako obr. Jeho vous padá až do údolí.
Zezadu se do mě opře prudký vítr. Unáší ptáky obrovi přímo od úst.
Než se stihnu přesvědčit, že z nich opět vylétají, hlavu obra zahalí mrak.
Na noc přikurtuju stan co nejpevněji. A sebe taky.

Pachatel se kraj od kraje lišil. Tu byl katolík, tu zase kališník. A někdy, když se obě strany sešly v jedné krčmě, jste měli štěstí, když jste si odnesli všechny zuby.
Někdy vás tím zkoušeli – prý kdo podle vás mladého krále otrávil.
Většinou stačilo prohlásit, že za tím jsou židé. To se setkávalo s úspěchem.
Opakovali se pachatelé hofmistr, čarodějnice Johana, případně pomstychtiví Uhrové.
Tvrzení, že král nezemřel a spí ve skále, bylo nejšílenější.
Doteď.
„Ho, škyt, začarovali do zaltého...zlatého mrvence,“ prohlásí místní opilec, když si ulevujete za hospodou.
Při pohledu na obří mraveniště pochopíte, kde to asi vzal.

„Poirote, pomalu bych si myslel, že si pobyt neužíváte,“ prohlásil kapitán Hastings.
„Naopak, ovšem raději si vychutnávám zdejší klima decentně, po doušcích.“
Hastings moudře nezmínil zákusek nemalého formátu čekající na stolku.
„Ještě jste nevyzkoušel masáže, Kneippův chodník, koupel v moři.“
Poirot moudře pomlčel o pruhovaných plavkách svého přítele.
„Přesto jsem si všiml tetování na předloktí monsieura Wooda, jež naznačuje, kde se svým masážním technikám naučil. Taktéž zlomené ampule na dně chodníku monsieura Kneippa i toho, kdo se nám představil pod jiným jménem, než jaké stojí v knize hostů.“
„Chcete říct…?“
„Že nesmíme zapomínat promasírovat také své šedé buňky, mon ami .“

První tanec je noční můra. Maškarní ples. Zamaskovaný Benedik se při něm od Beatrice dozví, že v něm všichni vidí šaška. Potom mu Beatrice vyčte, že během tance vypadli z rytmu.
Druhý tanec. Benedik se z (částečně) spolehlivých zdrojů dozví, že ho Beatrice tajně miluje. Důvod bláznivě si zakřepčit.
Třetí tanec se nekoná. Měl být svatební, ale nevěsta Hera předstírá smrt.
Beatrice ho požádá o čtvrtý tanec. Benedik si má zatančit s Klaudiem, který Heru zostudil před oltářem, při souboji na život a na smrt.
Popáté tančí se svou nevěstou Beatricí, přímo famózně – v některých verzích nechybí ani disko koule.

Poslední slova bývají zrádná v tom, že nemusíte nutně postřehnout, že byla poslední. Že vám zatnula tipec.
A tak se stane, že klidně vedete rozhovor dál, jste nápomocní, přicházíte s neotřelými řešeními situace, aniž byste si všimli, že si pod sebou podřezáváte větev.
Účastníte se večírků, užíváte si nabyté bohatství, degustace, premiéry, vrcholné okamžiky. Nebo čistě to, že zmizel obří balvan, který vás roky tížil.
Jenže spolu s tím vám do života vpadl ON.
Tedy vklouzl. Skoro omluvně, přátelsky. Najednou vám připadá, že je všude.
Drobný muž v ošuntělém kabátě, který se otočí ve dveřích s poznámkou „Ještě jedna věc…“