Moje články

Carmen vzdala v Té pravé a jediné zasloužený hold jedné z nejvýraznějších literárních postav.
Ave mě v básni ... dostala a dojala a vůbec.
Branka - tenhle mix stylů od Aries mě moc bavil.
Strigga napsala senzační (de)motivační dopis Místopředsedou z donucení. Až se srdce směje, teda, v tomhle případě skuhrá.
Díky Wolviecat a jejímu drabble Za a, za b, za c jsem si připomněla úžasný rozhlasový seriál Cabin Pressure.
Alexandra napsala doslova lahodné cestovatelské drabble O chutích, vůních a místech.
Když jsme u těch lahodných drabble, musím zmínit Elluščino Musíte si pravidelně udělat čas jen na sebe .
Danae mě vždycky nadchne, a když k tomu přihodí ještě Amsterdam jako v Cechu... Paráda.
Bábinky Linkového stykače válí!
A hoši, co spolu chodí, v Rebelčině drabble Ze zápisků smrtijedského kmene taktéž.

Dia mi v Halloween 1975 připomněla, proč jsem propadla páru Sirius/Remus.

Rebelka v Jak svět přichází o velitele vystřihla skvělý Elániovsko – Karotkovský rozhovor.

Hippopotamie v drabble Čekatelé na malém prostoru popsala hned několik Penelopiných nápadníků.

Čekám téma, čekám, námětu se lekám od Skřítěte zachycuje samou podstatu DMD, a navíc ve verších.

Ryino Být svá je poctou čarodějkám i stylu Terryho Pratchetta.

Tenniny Vzpomínky v kameni a kostech nabízejí působivý náhled do prehistorie.

Eso Rimmerová dokázala v Dnes vynálezce a zítra... ve stu slov zachytit čirou černou zmijovitost.

Brygmi se v Jeden jako druhý vytasila s těžkým kalibrem jménem Colin Robinson.

Ave mi v Jely jsme na výlet vysvětlila, proč tak často mívám z pat sekanou.

Lady Peahen to píše! A její verze věcí budoucích v Písni ledu a ohně Blázni a toulaví psi vypadá nanejvýš zajímavě.

Loki lehce nakopl obrovo tělo. Konečně bylo po něm. Loki se opřel o zakrvácenou sekyru. Snažil se popadnout dech a zaujmout hrdinskou pózu.
Sedlák objímal syna, kterého Loki před dotyčným obrem zachránil, přičemž ho musel v jednu dramatickou chvíli proměnit v kaviár.
„Děkujeme ti,“ pravil sedlák omámeně.
Kluk poulil oči. Možná to, že byl na okamžik teoretickou rybou, zanechalo jisté následky.
„Proč tak žasnete?“ odvětil Loki dotčeně.
„Nežasneme!“ chlácholil ho sedlák. „Složíme píseň na tvou počest!! A zmíníme v ní, jak skvěle si vedeš v boji!!!“
„To mě těší, ale pořád mě znepokojuje ten všeobecný údiv a všechny ty vykřičníky.“

Stačí zavřít oči a znovu zamířím krajem zalitým letním sluncem k zídce s kováním na vršku. Nebe je bez mraku, stíny jsou malátné. Jenom kobylky poskakují mezi stébly.
Je noc plná tajemství, kdy se scházejí psi ze širokého okolí a sbírají v zahradě psí víno. Zpod obřího lopuchu je pozoruje pětice očí.
Další noc je plná lamp obkroužených světly. Připomínají pampelišky. A na dvorku hraje pět slonů veršované drama se zpěvy a tanci.
Stačí otevřít oči na konci tunelu ve voňavém křoví a člověk v jezírku ve skrytém koutě zahrady objeví velrybu.
V první knížce, kterou jsem přečetla úplně sama.

Sansa se musela opřít rukou o čarostrom. Takže Robb ji v závěti zbavil nástupnictví. Nejhorší na tom bylo, že ho chápala. Sídlo Starků nesmělo skrz ni připadnout Lannisterovi. To však neumenšovalo ten pocit prázdnoty. Robb byl její rytíř. V zajetí se vroucně modlila, aby ji přijel vysvobodit.
Když zaslechla známé kroky, otočila se.
„Už nejsem paní Zimohradu,“ hlesla.
„Pořád je to tvůj domov,“ namítl Sandor. „Rickon tě nevyžene. Můžeš mu zajistit spojenectví –“
„Už nejsem paní Zimohradu,“ zopakovala rozhodněji. „A pokud se znovu vdám, vyberu si manžela sama.“ Podala mu ruku.
„Ještě jsi v šoku,“ řekl nedůvěřivě, ale stiskl jí prsty.

Sirius se nechal ukolébat praskáním ohně v krbu. Když znovu otevřel oči, zjistil, že mezitím na pohovce přešel do lehu a skončil s hlavou položenou na Remusově stehně.
Remus neprotestoval. V jedné ruce držel knihu. Při čtení se kousal do rtu, jako to dělal, když byli na škole.
„Třeba se mi to zdá,“ napadlo Siriuse. „Potom se probudím a…“ Ta myšlenka v sobě měla chlad, příliv a odliv moře a mozkomorů. Úporně tlačila v hlavě.
Pak ho Remus pohladil po vlasech. Skoro bezděky. Ale usmíval se.
Kdyby kolem nějací mozkomoři slídili, v tu chvíli by z nich nezbyla ani saze.

Frey s nešťastným výrazem dostrkal nehybného zlatého kance před trpasličí mistry kováře. „Eitri, Brokku,“ řekl s povzdechem, „můžete ho opravit? Porouchal se mi uprostřed letu a měl jsem co dělat, abych bezpečně přistál.“ Smetl zlatému kanci ze štětin zbytky obilí.
Trpaslíci se sklonili nad protrženým bokem kance.
„No, můžeme ho nahradit novým modelem,“ prohlásil Eitri.
„To ne!“ Frey div kance nechránil vlastním tělem. „Gullinbursti je jen jeden.“
„Ujišťuji tě, že dokážeme vyrobit vylepšeného Gullinburstiho 2.“
„Prostě ho jen opravte,“ trval na svém Frey. „Je to ohleduplnější k přírodě.“
I trpaslíci si povzdechli a zaháknuli kance na řetězy, aby prohlédli podvozek.

Griši se vrhly na občerstvení, diplomaté na své oběti, artisté se činili a vzácné příbory zatím nemizely. Nikdo nikoho ani nic nepodpálil. Žádný pokus o atentát nebo zástavu srdce.
Paška měl přesto pocit, že blázinec teprve začne. Věděl, jak to v paláci chodí. Měla vystoupit světlonoška a generál Kirigan –
„Potřebuji kytici kosatců.“
Paška se strnule otočil. Generál Kirigan stál za ním.
Paška zpanikařil a ztratil přehled o sezónních květinách.
„Modré, ne bílé,“ upřesnil rázně generál. „Okamžitě.“
Paškovi se určitě jen zdálo, že světla kolem zamžikala a stíny se prodloužily.
Netušil, jak se ocitl v zahradě. Ale byl to bleskový přesun.

„Na obvinění z bratrovraždy odpovídáš, že tě bude hájit v souboji tvůj ochránce. Kde je?“
Rytíři okolo zpozorněli. Pokud by jim byla odměnou ruka obviněné dívky, možná by to stálo za úvahu. Vyženit Brabant nebylo k zahození.
Obviněná však poklekla a spustila dlouhou árii, v níž se svěřovala do rukou rytíře s labutí, který jí ve snu přišel na pomoc.
Dvořané po chvíli raději propadli kolektivní hluchotě.
Tu narušilo syčení a tlumené klení.
Do podloubí vpadl jakýsi kmán pronásledovaný rozlícenou husou.
„A do pytle,“ vyhrkl Grin, když se na něj upřely oči celého dvora.
Pak ho husa štípla do lýtka.

Všichni byli překvapení. Medvěd tím, že ho vlci nechali na pokoji a soustředili se na Modrého koníčka. Vlci tím, že se v jejich říši objevil nový cíl. A Koník tím, že nepostřehl posledního z vlků, který mu odřízl cestu ven z obrazu.
Zkusil utéct doprava a to bylo něco pro vlky.
Hnali se za ním svou děsivou zemí.
Pak půda změkla. Vzduch naplnila vůně bahna.
„Můžeš se prát jako Medvěd. Můžeš zkusit prorazit mezi námi, ty degenerované umění,“ vyli jeho pronásledovatelé. „Můžeš se vzdát. Kterou cestu si vybereš?“
„Tu čtvrtou,“ pomyslel si Koník a vrhl se do olšin obklopujících bažinu.

„Už zase ti utekla!“ zuřil Černoboh.
Tu větu vyslovil Mirnatius spolu s ním. Vzápětí mu z úst vyšlehly plameny a démon zavířil komnatou.
„Varoval jsi ji?“ obořil se Černoboh na Mirnatiuse. „Nezdá se, že tě zmizení tvé choti znepokojuje.“
„Vždycky se znovu objevila,“ odvětil car.
„Skoro jako bys jí stranil. Snad se ti drahé Iriny nezželelo? Začneš s ní oplakávat mrtvé veverky?“

Irina ukrytá v zasněženém kraji v zrcadle věděla, co přijde. Černoboh si vybije zlost na Mirnatiusovi.
A ona zavře oči a zacpe si uši.
Ale aby vyšla z úkrytu…
Kdepak, tolik se svým manželem posedlým démonem zase nesoucítila.

Byl krásný den – modrá obloha, načepýřená oblaka, vlídný vánek.
O to byly vlny a víry v moři podivnější.
Nakonec se z nich vynořil tuleň.
Blížil se ke břehu, ale síť řas ho stáhla zpět pod hladinu.
Doslova síť. Musela ji splétat mořská bohyně Rán nebo některá z jejích dcer.
Proč by ale chtěly chytit jednoho ze svých tvorů?
Sigyn vytáhla z vaku motouz a nůž. Začala provázek rozřezávat a odříkávat kouzlo. Pásy řas na tulením těle se začaly párat.
Zvíře se z posledních sil vymrštilo na břeh.
Když Sigyn přiběhla blíž, ležel na kamenech místo tuleně Loki.
To hodně vysvětlovalo.

Grin byl na světě i na cestách nějaký ten pátek, takže v království číslo pět už ve svém dobrodružství odhalil jistý vzorec.
„Takže si to zopakujeme,“ spustil. „Když vám seženu Řetězy svobody, tak mi zapůjčíte Otep vítězství. Tu donesu do království číslo čtyři a oni mi vydají Cepín pravdy a tak dál.“
„Ano,“ potvrdil král.
„Dobře,“ odpověděl už rozzlobený Grin. Ještěže v království číslo tři ukradl dvornímu mágovi teleportační plášť.
Ten ho dopravil ke kováři o sto mil dál.
„Pane Svobodo, mám pro vás zakázku,“ pravil Grin.
Když na vás někdo přijde s oxymóronem, nelítostně mu to oplaťte slovní hříčkou.

Šramot. Sirius se vymrštil ze spánku a tápal po hůlce. Pak ale zaslechl frustrovaný povzdech, který už se nesl v přátelštějším duchu.
„Nechystáš se potají odkrást, že ne?“ zeptal se a doufal, že to zachvění v hlase dokáže hodit na rozespalost.
„Ne,“ odpověděl Remus z předsíně. „Takový zločin si nemůžu vzít na triko. Už proto, že jsem ho zatím nenašel.“
„Správně. Navíc bys musel zmizet v mých botách, protože tvoje skončily odkopnuté bůhvíkde.“
„Skončily odkopnuté tebou bůhvíkde.“
Ha, nemůžeš mi dát kopačky, pomyslel si Sirius.
„Jdu se jenom napít. Hned jsem zpátky.“
„Hurá!“
„Ne aby sis zabral celou postel.“
„Hm.“

Našli Kasiu v hloubi lesa,
našli dívku zlatovlasou.
Zlá moc věznila ji v kmeni,
tělo v dřevo zaklínala.
Agnieszka své runy pěla,
prsty kůru servávala,
listí, větve strhávala,
Hvozdu družku vyrvala by.
Pak se s Kasiou, ptáčkem slabým,
zpět již do vesnice brali.

Řetěz těžký z kůlny vzali,
ruce, nohy upoutali,
z těla Hvozd by vyhnali jí,
než míza, krev se v jedno slijí.
Prvé kouzlo duši vzalo,
do těla ji uvázalo.
Druhé kouzlo vklouzlo trpce
do hloubi Kasina srdce.
Třetí kouzlo v dech se dralo,
by Hvozd z její mysli vzalo.
Pod kořeny, zrádné stezky
pak ho nazpět uvázalo.

Nakreslit pentagram bylo překvapivě obtížné, protože kreslit rovnou čáru čarodějnici dělalo problém už ve škole.
Možná za to mohl spíš předepsaný půst a lektvar z devatera býlí. Pronesla mystická slova.
Pokoj zaplavil dým, a když se rozptýlil, mezi čárami na podlaze stál démon.
„Zrovna jsem si chtěl čistit zuby.“ Mávl významně železným kartáčem. „Čeho si žádáš?“
„Nechceš se se mnou podívat na film?“
„To je nějaká dvojsmyslnost?“
„Ne,“ upřesnila čarodějnice. „Je mi smutno.“
Démon čarodějnici objal třemi páry rukou i křídly a váhavě ji poplácal po zádech.
„Mezi námi, pro příště, místo půstu a toho vyvařeného plevele zabere i čokoláda.“

Ve vzduchu to nepatrně jiskřilo. Velké setkání čarodějek koneckonců teprve začínalo. I třaskavým rosničkám z klačské džungle uzavřeným v zavařovací sklenici chvilku trvalo, než samým stresem začaly vylučovat elektrizující sekret, kterým dokázaly paralyzovat tropické jezírko.
V tomto případě nebyl ani tak problém stres jako to, že se každá z čarodějek domnívala, že má patent na rozum.
Co se týkalo sekretů, Stařenka Oggová s uspokojením konstatovala, že kadibudek je v okolí dost.
Při podobných akcích tekl čaj proudem.
Stařenka měla stran případných střetů své favoritky a neváhala zákulisní informace plně využít.
Kromě patentu na rozum měla i patent na přijímání sázek.

High Place by se vyjímalo v gotickém románu nebo hororovém filmu. Noemí u něj mohla zatrhnout hromadu klišé – prastaré sídlo, mlčenlivé sluhy, hřbitov notně rozšířený epidemií, mauzoleum. A pak tu byla sama rodina Doylů. Bylo neuvěřitelné, že se k nim po svatbě počítala i její milá, laskavá sestřenka Catalina.
Noemí se zato vůbec nedivila, že se na Catalině High Place za těch pár měsíců tolik podepsalo se svými okny, jež nebylo možné otevřít, a dveřmi, které nedokázaly zastavit vetřelce z Noemíiných snů.
Znovu si prohlédla nevzhledné tapety na stěnách a pomyslela na viktoriány, kteří vdechovali smrtící výpary z jejich barev.

Truhlička není velká. Po stranách padne přesně do rukou. Člověk cítí v prstech její dokonalý povrch, spolu s opojným mravenčením.
Jako by byla vytvořena přímo pro vás. Což je samozřejmě nesmysl.
Zdobí ji ornamenty, které působí známě, a přesto se dají stěží zařadit.
(Archeologové by byli bez sebe štěstím. Tohle však zatím není jejich věk, takže nemohou jásat nad rostlinnými vzory, snad mínojskými. Možná staršími.)
Přitom je v ní pouhý střípek krásy. Doslova. Uložila ho tam bohyně podsvětí.
„Pamatuj, nesmíš ji otevřít,“ připomene Persefona.
Psyché přikývne a poděkuje.
Jenže zákonitosti příběhů jsou neoblomné.
V tomto brzy přibude další mrtvá schránka.

„Připadá mi to… prostě nespravedlivé. Jako kdybys mě nějak lovila,“ brblal Jindřich. „Máš všechno, co potřebuješ?“
Anna pokývala pohotovostním rancem. „Nejspíš ano,“ prohlásila a zamířila ke dveřím.
Na náměstí sebou Jindřich trhl. „Máš ta dobrozdání od Petra a Veroniky?“
Poplácala významně ranec.
Jindřichovy děti je vlastnoručně sepsaly. Veronika barevnými pastelkami.
Jindřich krátce pokynul strážím, ať je pustí do paláce. Zdál se být nervóznější než ona.

Když předstoupili před trůn, královna vzhlédla od listin. „Pane Jindřichu, takže jsi přivedl svou nevěstu.“ Pozorně si Annu změřila. „Jsi připravená podstoupit tři zkoušky a dokázat mi, že budeš dobrou nevlastní matkou?“
„Ano, královno Sněhurko.“

Měsíce jako kdyby tančily nad ostřím nože. Řezavý březen přeskočí lesknou čepel z posledního ledu a duben s žuchnutím doskočí na blátivou půdu.
Ráno se svět ještě občas probudí pod sněhem. Potom píšu fanfikce na Persefonu.
Les je teď plný lidí. Našli i tajné stezky. Pak zažívám vtipné situace, kdy se na pěšině rozbrečím nad celým klubkem ostnatých věcí, jenže za mnou jde párek, úplně stejnou rychlostí, a já nechci, aby mě tak viděli, proto přidávám a přidávám, až trhnu rekord.
Jindy jdu zlehka a provádím inventuru plicníků, křivatců, dymnivek a sasanek. Výsledek úředně stvrdí čápi a roznesou motýlí křídla.

Vážený pane / Vážená paní,
Kašlu na tituly, na to pozlátko.
No nic, pokračuju.
Tento dopis si Tě najde.
na základě žádosti, kterou na Tichý ostrov přinesl septon Meribald, bych se rád ucházel o nabízené místo vychovatele ve Tvém sirotčinci.
Jakožto laický bratr mám dlouholeté zkušenosti s péčí o děti / odevzdaným dohlížením na ty malé bestie. Uznávám, že Myrcella a Tommen jsou na poměry Lannisterů milá děcka potomky svých pánů s důrazem na jejich prospěch a bezpečí. Před malou vlčicí bych potřeboval zachránit spíš já sám.
Více viz přiložené osobní doporučení našeho představeného.
S přátelským pozdravem a skřípěním zubů
Bratr Půlobr

Připadal si jako někdo, na koho zapomněli. Po právu. Kdo touží být zapomenut.
Při té vzpomínce sevřel zbylé prsty v neúplnou pěst.
„Theon“ mu znělo na jazyku cize.
„Řeknu jim, že jsi mě zachránil. Že jsme spolu skočili z hradeb,“ špitla Jeyne a zkřehle sevřela jeho kostnatou ruku.
Držela ho, jako kdyby ho nehodlala pustit do zapomnění, byť by bylo sebesladší.
„Až nás předvedou před Stannise, musíš hrát Aryu,“ zamumlal.
Jenže je předvedli před někoho jiného.
Černovlasou ženu se zakřiveným nosem. Jeho sestru.
„Asho,“ vydechl. „Tentokrát jsem tě poznal.“
Když pochopila, kdo před ní stojí, jako kdyby jí puklo srdce.

Gendry už byl členem různých sebranek. Ne že by měl zvlášť na výběr. S Arrym, ze kterého se vyklubala holka, měl ale pocit, že ho sebral někdo, s kým stojí za to zůstat. I když si na útěku zpustošenou zemí prošli sedmi pekly.
Jenže pak se z bývalého Arryho vyklubala seveřanská princezna Arya, a než se s tím Gendry stihl srovnat, unesl ji Ohař.
Při té vzpomínce udeřil kladivem do rozžhaveného kovu, až jiskry lítaly. Zůstal mu jen bezmocný vztek a Bratrstvo, které teď po lesích rozvěšovalo všechny Freye, na které narazili.
Doufal, že po lasičkách přijde řada na psy.

Až budeš zas malá, a budou tě učit mluvit, nedopusť, aby tě naučili mlčet.
Budeš mít kamarády, i jako dospělá. I jako pokročilá dospělá.
Jako tvá šedivá kmotra sudička mám právo provést tři zázraky. Tohle je první z nich.
Zadruhé, když dáš srdce všanc, kus si ho ponecháš, aby rychle dorostlo.
Vždy odhadneš, kterým místům a lidem se vyhnout. Ale pokud to nepůjde, přenechám ti trn ze své hrudi. Schovej ho pod nehet prostředníčku. Jestli tě zatlačí do kouta nebo na zem, bodni.
Je v něm hořkosti a bolesti za celý život. Koncentrované to zabije vola.
Tentokrát to zvládneme líp.