Moje články

Stačilo rozhodit rukama a všechno se dalo do pohybu. Kolečka v břiše budovy – dobrá, „budova“ byla v této fázi projektu poněkud optimistický označením – se s vrčením roztočila. Písty se s hlubokými povzdechy pustily do práce. Okolní krajina ubíhala, i když za překvapivých bujarých poskoků aparatury.
Nic nenaznačovalo, že by hrozil bezprostřední výbuch.
Silný průvan vytvářel uspokojivý dramatický efekt, když čaroději pohazoval elegantním pláštěm.
„Jestli propukneš v ďábelský smích, tak naši dohodu ruším,“ varoval čaroděje démon Kalcifer.
„Kdepak,“ ujistil ho Howl a prohrábl si plavou kštici. „Bude to chtít pár přístaveb.“
„Stěn tedy rozhodně,“ dodal, když málem spolkl kolem prolétajícího brouka.

Ostatní posluchači se během večera postupně přesouvali k jiným hloučkům, Loki se tím ovšem nenechal rozhodit a pokračoval v sáze své několikaměsíční výpravy. „… pak jsem se musel chvíli skrývat jako dobrotivá stařenka. Nevěřila bys, ke kolika buchtám takhle člověk přijde…“
Sigyn se cítila poněkud provinile, že nedokáže příběh naplno docenit. Byl vážně zábavný, ale jí bylo nějak smutno. Už měla na jazyku „Víš, že jsi mi chyběl?“, jenomže Loki brebentil bez přestávky, do které by se ta slova vešla.
Seděl dost blízko, aby se k němu naklonila a zlehka ho políbila.
Cítila, jak se usmál.
Mlčení má taky své kouzlo.

V řadě milostných vztahů nastává patová situace, kdy se partneři nedokáží pohnout z místa.
Neschopnost ustoupit a podat smířlivě ruku lze chápat, když jste přivázaní ke třem balvanům střevy vlastního syna a vaše žena má co dělat, aby do misky zachytila jed, který vám dští do obličeje had, jenž je nejspíš napojený na kanalizaci chemičky.
Když vaše partnerka jed nezachytí, pálí to tak ukrutně, že se svíjíte bolestí a země se chvěje.
Takováto krize může paradoxně problematickou situaci vyřešit. Například když se zbortí část jeskyně.
Nedlouho poté se objeví skupina geologů a turistů, jimž vaše žena navrhne vybudování odtokového potrubí.

Třetí týden letního putování mě zavedl do Moravje, země, kterou v průvodci zachycuje stylová fantasy mapa.
Starobylá města střídají starobylé hrady s malými úhlednými plaketami připomínajícími místa, kde byl zavražděn, poražen nebo unesen neznámými světélkujícími bytostmi ten který panovník. Někdy je v místnosti přítomný také historický klavír.
Z roviny prodchnuté říčními rameny, která v noci mění směr, se mi podařilo dostat na jih. Stoupám do kopců, kde se pod trávou skrývají skály bílé jako kosti gigantického tvora. Kraj kolem se pohupuje v zelených vlnách. Slunce současně oslepuje a konejší ke spánku.
Už pátý den vídám koutkem oka neznámou světélkující bytost.

Kapitán je ujistil, že loď vypluje, jakmile povolí led v zátoce. Nezbývalo než čekat.
Podařilo se jim uniknout šílenému králi, který dal velitele cizích žoldnéřů zavřít do vězení. Nakonec se zbaví vzpomínek na útěk zimními lesy. Snad i na to, co se svými druhy spáchal, aby získali peníze na loď, která je odveze domů do Skotska. Za pár dnů.
Na nábřeží opodál spolu rozmlouvaly ženy a dcerky rybářů.
V tom mezi nimi zaslechl rozechvělý hlas. „...všude byla krev. Zabili otce, matku, všechnu čeleď. I mou sestřičku.“
Opravdu se podobala sestře. Smutná osamělá dívenka.
Znovu ucítil v prstech rukojeť toho nože.

Otec zemřel na mor před rokem a teď pochovala i drahého Etienna. Aspoň že děti zůstaly naživu. Bůh přece jen umí být milosrdný.
Christine je dvacet šest let a musí uživit rodinu. Musí se domoci peněz po manželovi. Musí získat vznešené patrony. Musí být vlídná, pohotová, diplomatická.
Je toho tolik, co musí.
Hlavně musí psát.
Nejen aby zajistila rodinu, ale aby dokázala, že ženy zasluhují respekt a vzdělání. Že dáma je vznešená duchem, nikoli původem. Jaká ironie zobrazovat Moudrost, Čestnost a Spravedlnost jako ženy a skutečným ženám tyto ctnosti odpírat!
Cihlu po cihle staví město pro sebe a své družky.

Ať si oči mhouří sovy,
když je nápadníci loví,
snůška přijde tak či tak.
To ví snad i rosomák.
– Kterej neni žádnej pták! upřesnil rozverný hlas.

Zavřít oči nepomůže,
ani vývar z žabí kůže.
Střívko nasaď na násadu,
mysli na Beraní hlavu.
– A na naši Kyselou Prdel! rozvíjela text pěvkyně.

Alimenti platit draze
nechtěj ani dikobraze.
Proto se chraň, měj to v merku.
Platí to i pro veverku.

Král Verence zděšeně sledoval hudební výstup, v němž kromě popisných i metaforických zdravovědných informací figurovala fauna z celé Plochy.
Když Stařenku Oggovou požádáte o osvětovou přednášku, dostanete hned několik oborů v jednom.

Loki lehce nakopl obrovo tělo. Konečně bylo po něm. Loki se opřel o zakrvácenou sekyru. Snažil se popadnout dech a zaujmout hrdinskou pózu.
Sedlák objímal syna, kterého Loki před dotyčným obrem zachránil, přičemž ho musel v jednu dramatickou chvíli proměnit v kaviár.
„Děkujeme ti,“ pravil sedlák omámeně.
Kluk poulil oči. Možná to, že byl na okamžik teoretickou rybou, zanechalo jisté následky.
„Proč tak žasnete?“ odvětil Loki dotčeně.
„Nežasneme!“ chlácholil ho sedlák. „Složíme píseň na tvou počest!! A zmíníme v ní, jak skvěle si vedeš v boji!!!“
„To mě těší, ale pořád mě znepokojuje ten všeobecný údiv a všechny ty vykřičníky.“

V knihkupectví mi tvrdili, že přišla mnou objednaná detektivka. Namítla jsem, že si mě s někým spletli.
Na koncertu se ke mně hlásila nějaká holčina z přírodovědy. Přesvědčovala jsem ji, že jsem na optiku nechodila.
Pak mě na ulici oslovil jakýsi muž: „Vím, že jsem se nezachoval fér. Ale nebudeme dělat, že se neznáme.“
„My se opravdu neznáme,“ namítla jsem.
Vtom mi to došlo.
Muži taky. Znepokojeně odešel.
Má bývalku rád natolik, aby ji na mě upozornil?
Nebo mě zatají?
Každopádně teď v kapse nosím kudlu.
Kdo potká svého dvojníka, zemře.
Nikde se nepíše, která ze stran to má být.

Jitro je soumrakem kouzel. Les už není ani tak plný osidel jako breberek.
Snad proto měl cestou z něj sklony drbat se na hlavě. Stále ho překvapovalo, jak je holá. Jak nepodstatné má uši.
Tělo měl sladce rozlámané a rty rozechvělé, jako kdyby jimi popíjel… nektar… pravý božský nektar… kdyby nektar chutnal trochu jako pivo po zkoušce jejich hereckého spolku…
Ta nepopsatelná slast!

Nakonec onu touhu po čemsi neuchopitelném promítl do veršů.
Byly natolik špatné, že navždy pronikly do obecného povědomí Athéňanů, k jejich neutuchajícímu žalu i pobavení.
Dá se říct, že se Klubko dokonale podělil o své ztrýzněné nitro.

Stannisův rozkaz zněl jasně: Vydej se do Bílého přístavu a zajisti mi spojenectví lorda Manderlyho.
I Manderlyho rozkaz zněl jasně: Přivez mi ze Skaggosu Rickona Starka, pašeráku, a já pošlu Lannistery a Freye k šípku a podpořím tvého krále.
Nyní na něj mířila kopím divoká žena a po jejím boku vyčkával černý zlovlk, na němž seděl rudovlasý chlapec.
„Nech to dítě na pokoji,“ ucedila žena. Zlovrk zavrčel.
Chlapec se zamračil. „Bude v Bílém přístavu matka? A Rob? Sansa, Arya a Bran?... Jon?“
Davos měl pocit, že za něj odpovídá ten tichý hlas, který ho provázel při plavbách.
„Vrať se domů.“

Postupující čelo Jonathana Westleyho rafinovaně skryl módní mullet. I díky němu Jonathan již pátým rokem v srdci New Yorku nenápadně pronikal do zpravodajských sítí. Jak ostatně jinak oslovit svět s poselstvím vpravdě hlubokým?
Vše šlo podle plánu. Jenže pak ho kolegyně Emily pozvala na rande.
Jonathana tento zvrat zaskočil natolik, že svolil.
V restauraci Emily Jonathana okouzlila razancí, s níž vyřídila humra.
Když však zatěkala pohledem k jeho paruce, poděšeně vyjekla.
Jonathanův mullet zareagoval na pohyby pojídaného humra a začal odpovídat vlněním vlasů a popocházením.
Emily navzdory jasnému namlouvacímu tanci prchla.
Jonathan sklesle zaplatil.
Rodovému prokletí innsmouthských obyvatel nešlo uniknout.

Jaro probouzelo rozporuplné pocity nejen u alergiků.
Sluj rozechvívalo táhlé vytí.
Na kamenech zacvakaly drápy.
Pak se objevila šestice planoucích očí.
Persefona si povzdechla, když ji ovanul trojnásobný psí dech se sirnými podtóny.
„Nemůžeš jít se mnou,“ vysvětlovala Kerberovi, který do ní začal strkat čenichy.
Jedna z tlam zapískala červeným míčkem.
„Tak dobrá,“ řekla Persefona a odhodila míček do jeskynního systému.
„Přece jen tě tvá pravá láska dokáže zdržet v podsvětí,“ prohodil hlas ze stínů.
„Pustil jsi ho, protože jste oba smutnili a nedokázal vás zachránit ani legendární míček?“ odvětila Persefona a podala manželovi ruku.
Jarní déšť venku vystřídala chumelenice.

Alenka z planety Země je moje srdcovka, takže díky, Wolviecat za vždycky aktuální Ve starých dobrých časech.

Múza a spisovatel Lady Lestrade mě pokaždé dostali, třeba v Jak na randění.

Čespír je sázka na jistotu a Zimní pohádka jako detektivka v Rozhodně ne atentát neskutečně funguje. Ó jé!

Když jsem u toho barda, fandom Karanténa u Shakespearů to letos pořádně rozjel, jak dokazuje Lejdynka v (Ne)zdravě jíst - být či nebýt?

Je moc fajn se náhodou připlést k čiré magii, kterou je prostoupené drabble Acháji O strachu a odpuštění

Mýty, to je moje, a když mají tak pozoruhodnou minulost (i přítomnost) jako v drabble Madama Lucrezia od Hippopotamie, tak to hřeje dvojnásob.

Aveva umí na malém prostoru rozehrát velké příběhy, viz Happy end.

Danae mě se svými drabblaty k The Wicked + The Divine nalákala k nové komiksové sérii, například ve Změně taktiky.

Dain a staré řecké báje a pověsti mi vždycky zlepší náladu a zmíním třeba Opětovnou návštěvu. Některé typy vyhodíte dveřmi a vrátí se oknem. I když okna ani dveře nemáte.

Utrpení knihovníků v době koronavirové dojemně zachytila Carmen v drabble Tak se knihovníci zvednou od kafe, ne?!

Nejmladší dcera bude mlčet a rozedřenýma rukama bude na hranici dokončovat košili pro jednoho z bratrů krkavců.
Nejmenší bratříček se nenechá zmást a zachrání sourozence před čarodějnicí. Případně se nechá zmást, ale nakonec uzamkne démony v čarovné tykvi.
Koníček chudáček zapomenutý ve stáji prokáže obdivuhodné schopnosti Pegase v utajení.
Nejmenší liška z vrhu si vybuduje báječnou kariéru, když se naučí měnit podobu a nakonec se vdá za samotného císaře.
Nejstarší sestra, která už se smířila s tím, že podle pohádkových zákonitostí, nikdy ničeho nedosáhne, se nesmíří s tím, že kvůli kletbě zůstane starou babkou.
Někdy my nejposlednější dokážeme změnit pořadí.

Sirius si říkal, že už je beztak problém balit holky, jak se neustále k vlastnímu smutku přesvědčoval James. Kluci, to byla ještě ošemetnější záležitost.
Čokoláda byla dobrý nápad. Jenže tou Remuse kolem úplňku zásoboval pořád.
Vřelé úsměvy Remuse znervózňovaly a Sirius uznal, že se na něm podepsala léta vtípků.
Naučil se mudlovské písničky, aby Remuse okouzlil zpěvem. Jenže když je hrál na kytaru ve společence, Remus pořád jenom četl a kolem Siriuse se stahoval kruh spolužaček.
Teď na posteli teskně vybrnkával song od Bowieho.
Když si s ním Remus začal bezděky broukat, napadlo ho, že to třeba nebude totální krach.

Cestou ještě netušila, co si koupí,
co potřebuje, co by měla ráda.
V podloubí si dala slalom mezi sloupy.
Voněla tam horká čokoláda.

Kde se věže sklání nad náměstí
a u kašny stánky rozkvétají,
dostala ochutnat lžičku štěstí
a koláč s tvarohem a jinotaji.

Vyzkoušela čepici, která plní přání,
medaile za zásluhy v počtech a tělocviku,
kartáček, který před démony chrání,
když se na vás lepí v rámci zvyku.

Vyhnula se davu před ptačími krámy.
Pod lípou mohla najít lásku.
Stačilo vklouznout mezi dámy
a vybrat si nejkrásnější masku.

Potom vejít tajně do bludiště
a jako mladík vynořit se příště.

Byl to výsměšně krásný den.
Ariadna stála po kolena v něžně chladivém moři a roucho se jí lepilo na tělo.
Možná na obzoru ještě zahlédla odplouvající loď.
„Aspoň že mě nechal na ostrově, kde je pitná voda,“ řekla si a hořce se zasmála.
Večer pro ni Théseus osobně našel příjemné místo ke spánku a ráno tam našla přichystané jídlo. Zásoby.
Bál se, že když zradila svou rodinu, zradí i jeho?
A proto ji se zradou předběhl?
Jenže Minotaura musel někdo zastavit. Musela něco udělat, jinak by stále umírali další lidé.
Teď si musela přiznat, že ji její oslnivý hrdina zklamal.

V jednu chvíli Hel utíkala před nepřáteli, kteří zajali její bratry, (Jörmungandr byl takový mazel, že se nejspíš nějakému bohu omotal kolem ruky a nechal se odnést.) a v druhé padala ze srázu.
Nebyla si jistá, jestli si za to mohla sama, nebo jí někdo pomohl.
Když se probrala, najednou ocenila shnilou půlku svého těla. Aspoň zvládla vytáhnout z těla kořen, na který se napíchla.
Hel luskla prsty. Prsty jí neupadly a prostor naplnilo světlo.
Nějaký šupinatý tvor, který si ji prohlížel z blízkého balvanu, poodběhl.
Krápníky opodál scvakly. Pak se olízly.
Hel usoudila, že tady o dobrodružství nebude nouze.

Kněžna už půl hodiny poslouchala nepřetržité stížnosti manželovy sestřenice a začínala ji bolet hlava.
Možná za to mohlo i slunce. Aspoň že sluhové podávali občerstvení.
Konečně se ozval štěkot psů a na palouk se vyhrnulo stádo divočáků.
Ozvaly se výstřely. To kněžninu bolest hlavy jen zhoršilo.
Kanci padali a trhali nohama, ovšem část zvířat se motala v trávě. Rozrývala půdu jako posedlá, až hlína létala kolem.
Nejen hlína, jak panstvo zjistilo, když bylo po všem.
Na zemi se mezi mrtvými divočáky povalovaly lidské lebky.
„Tanec smrti,“ pomyslela si kněžna. Manželova sestřenice hrůzou omdlela.
Děsivá příhoda měla i svou světlou stránku.

Všechny ty práce v sobě mají přídech léta, i když v případě severských workcampů občas ledového a promočeného.
Zahradničila jsem, kopala a hrabala cesty. Vysvětlovala jsem zahraničním účastníkům, že štípance od kopřiv jsou vlastně děsně zdravé. Nevěřili mi.
Projezdila jsem kus Berlína na kole a o poledních jsem zvonila na zvony.
Natírala jsem miniaturní elektrárnu, a přitom jsem stála na žebříku v potoce. Značila jsem turistické trasy, sázela stromy.
Improvizovala jsem technickou zdatnost na filmovém festivalu.
Nejlepší ale bylo setkání se všemi těmi lidmi z celého světa.
Pohyb, nadšení, motivace, kamarádství.
Malá zamilovanost.
Chybí mi to.
Zatraceně mi to chybí.

Když se narodil, lidí se nebál a se svým stínem na stěně hojně se nahrál.
V mládí se něco naběhal a naskákal. Přes oves i přes jiné zemědělské plodiny. Párkrát se nachomýtl k tahání řepy.
A měsíc… Tolik miloval měsíc! Inspiroval ho ke spoustě nápadů.
Haúúú!
Byl rád, když ho někdo drbal na břiše a za ušima. Za tím pravým zvlášť.
Byl velmi nerad, když ho blechy štípaly kdekoli.
Osudným se mu stalo lezení oknem do kuchyně, kde byl zabit kuchařem. A paličkou.
Snad měl radši lézt dírou. Snad se měl víc bát lidí.
Na jeho pohřeb přišli všichni psové.

„Podívej se na tohle,“ řekla Temná princezna, která stála před starou skříní.
Světlá princezna ji poslechla. Pořád vypadala jako uzlíček neštěstí. Dost za to mohla ta kápě, kterou si nesundávala, ani když byla se sestrou sama.
Tmavá princezna vytáhla ze skříně masku jednorožce.
Světlá princezna by z ní byla kdysi nadšená, ale teď jenom mlčela.
Temná princezna navrhla: „Co tahle?“ Pták s dlouhým zobákem.
„Tuhle asi radši ne.“ Morový doktor.
Pak nahmátla masku krásné karnevalové dámy. „Zkus si ji.“ Podala ji sestře.
Jenže ta sklopila hlavu. Zpod kápě jí vyklouzl čenich psí lebky.
Temná princezna jí z něj setřela slzu.

Nový pokus. Nový nápoj.
Staré modlitby.
Anna upila elixíru, který měl zaručeně působit. Prý pravý zázrak. Aspoň nechutnal tak strašně jako ten předchozí.
Nové chutě. Nový měsíc.
Možná to tentokrát vyjde. Na stole měla rozepsaný dopis do Čech a potom, co se ani tentokrát nedostavilo její krvácení, odvážila se tam naznačit své naděje.
Snad se zbaví toho podivného smutku, který se ozývá, když se usmívá na těhotné ženy.
Není sama, kdo se bezděčně srovnává, podle toho, jak ji Richard objímal v noci po hostině, kdy připíjeli na zdraví Jindřichovu prvorozenému synkovi.
„Tak na zdraví i tobě,“ pronesla a vypila pohár.

Elizabeth hrála už tolikrát a ještě mnohokrát si tím měla projít.
Někdy její vystoupení narušil útok zombie a ona byla skoro vděčná, protože ve stínání nemrtvých si vedla o něco lépe než při hraní.
Jindy musela řešit vzpouru robotického klavíru. A pak tu byla záplava PWP. Dalo by se říct, že i v nich měla klaviatura nepřehlédnutelnou roli. Stejně jako horní deska a koberec pod nástrojem.
Elizabeth občas změnila repertoár, ale některé věci zůstávaly stejné. Například pocit blížící se zkázy (Titanik byl samozřejmě hudbou vzdálené budoucnosti, ovšem i takové AU by se našlo.), když za ní ke klavíru zamířil Darcy.

„Co bečíš?“ zeptala se babička.
„Nebečím,“ zasupěla Peťa a vyrazila ze dveří koupelny. „Zuřím.“ Rozbalila tmavou zmuchlaninu. „Pračka mi roztrhala jediný slušný kalhoty.“
„Neprdol. Máš kalhot.“
„Tyhle jsou běžecký! Zítra mám závody!“
„Tak si vemeš nějaky ty leginy.“
„Byly značkový. Je to pohár. Budou tam děcka z půl republiky. Všichni budou samej Nike a Puma a…“
Babička se chopila košíku se šitím.

Peťa se postavila na start. Nervózně se poplácala po bocích a zavadila prsty o tři proužky na nohavicích. Na jedné z přišitých stuh byl rádoby lidový motiv. Bylo to praštěný, ale bude to brát jako amulet pro štěstí.