Moje články

Je již po žních, obilí sklizeno a odvezeno a na polích zůstávají jen balíky slámy. V kopcovaté krajině tak udává tón především kombinace zemitě hnědé a jemně žluté. Jasnější barvou svítí nedaleké pole slunečnic.

Stále však panuje letní počasí, nebe je sytě modré a jen s nečetnými malými obláčky, jižní slunce zalévá nemilosrdným žárem pole stejně jako osamělý bílý statek obklopený zelení, k němuž vede dlouhá příjezdová cesta lemovaná temně zelenými kuželi cypřišů.

Vzdálenější svahy se stále svěže zelenají. Jsou rozbrázděny nesčetnými řádky révy, již obsypané zvolna zrajícími plody. Dá se doufat, že letos bude mít ušlechtilé Montepulciano dobrý ročník.

Nu, vychovali mě jako pravou královskou nevěstu. I pro nejvznešenější dvůr.

Jenže…

Na svatební noc mě nemohlo připravit dočista nic.

Ani na život s manželem, který vymetá pochybné lokály. Nemiloval mě, ale nakazit mě stihl. Po dcerce už další děti nemohly přijít.

Obratem býval přepracovaný a zoufalý.

Až potom – konec. Tohle si nikdo nedovedl ani představit.

Svobodná, ale pro jaký život? Jen pro dítě…

Až po letech přišlo opravdové štěstí. S mužem, kterého mi otec ani tchán neschválili. 

Jenže dcera se mi úplně odcizila.

A tahle poslední válka mi vzala všechno, i domov. Nezbývá než zavřít oči pod cizí střechou.

Pan Pollock a pan Rappaport spolu opět seděli nad šachovnicí. 

V hlavě pana Rappaporta se jako vždycky odvíjely slavné partie. Toužil jít ve stopách velmistrů, používat jejich oblíbená zahájení a gambity. Jenomže jako obvykle mu to pan Pollock kazil, bezstarostně táhl podle svého a neohlížel se pranic na to, jak má správná partie vypadat. Zvláštním řízením osudu to většinou býval on, kdo vyhrál.

Pan Rappaport opravdu nerad porušoval své zásady. Ale když viděl, jak se nečekaně přiblížil soupeřův jezdec, který v příštím tahu hrozil vidličkou, potom se zbaběle odchýlil od svých krásně promyšlených tahů a místo toho provedl neplánovanou rošádu.

Jezero ve stínu vysokých skal, těžce přístupné, vždy temné a ponuré. 

Dosud se nikomu nepodařilo dosáhnout až na dno. Prý jsou kolem neprobádané sluje, voda se snad přelévá kamsi do podzemí a vyvěrá neznámo kde.

Jen na jednom místě se břeh svažuje k vodě, ale nikdo se zde nezdrží, na každého padá tíseň.

Prý se tu zjevují víly, které někomu pomohou, jinému ublíží.

Podle jiných lze spatřit přízrak dívky, kterou svrhl do vody loupeživý rytíř, když ho odmítla.

Mluví se o ukrytých pokladech z dávné i nedávné doby.

Kdož ví… Temná hladina jezera i hory kolem stále střeží svá tajemství.

Malá skupina vědců v uzavřeném místnosti napjatě hleděla na dva příchozí.

„Takže testy prokázaly…“ promluvil jeden z nich.

„…že esence funguje naprosto spolehlivě,“ doplnil druhý. 

„Možná to jen ještě doladíme.“

Po chvíli ticha řekla jedna z žen: „Víte, co to znamená? Co všechno máte v rukou?“

Esence, která donutí každého mluvit jen pravdu. Už žádná přetvářka. Co všechno to může způsobit?

Po dlouhé době se rozešli, stále nejednotní v názoru, jak postupovat dál.

Jeden z nejzasvěcenějších náhle zemřel na prudkou alergickou reakci. 

Druhý spadl pod metro.

Jedna vědkyně byla nečekaně odvolána kamsi daleko. 

Skupina se rychle rozpadla a esence zmizela. 

Na ligurském pobřeží se nachází městečko Cervo. Vyrostlo na vrchu hned nad mořem, jeho domy v jemných odstínech okru a růžové šplhají vzhůru až k baroknímu kostelu s vysokou věží. San Giovanni Battista dei Corallini.

Zdejší rybáři z moře získávali bohatství: potápěli se u Korsiky a Sardinie, kde na mělkém dně vykvetly překrásné zahrady z jemných větviček, krvavě rudých i v barvě růží. Díky mořským klenotům vzkvétalo i městečko a mohlo se okrášlit tak honosným chrámem.

Na památku odvážných rybářů shlíží dolů, na nádherné azurové moře, na domečky a zídky, na nichž všude, kam oko pohlédne, kvetou křehké purpurové buganvilie. 

Stejně jako jinde muselo v Banánové zemi hospodářství neustále růst.

Byly nutné investice do různých odvětví. 

Byly jistě nutné vylepšené dopravní trasy napříč ostrovy. A náčelník s pověřenci přitom mohli efektně pózovat při stříhání pásky.

Základní lidské potřeby a pohodlí si přitom žádaly své.

Laskavý náčelník ochraňoval rodiny s dětmi, sirotky, přestárlé, všechny potřebné.

Neustále musela vznikat nová obydlí.

A vůbec nikdo nechtěl dávat do obecní kasy víc než dříve.

Jak to zvládnout?

Však je tu schopná pověřenkyně, konečně zase zaměstnaná, takže už nemusí nosit pytel od hranolek, myslel si náčelník spokojeně, zatímco sledoval, jak jeho plantážím plyne další podpora.

Dávno již se nad Seinou netyčí věž Nesle, druhdy dějiště pochmurného dramatu.

Žila kdysi v Paříži královna, domýšlivá stejně jako chlípná. 

Toužila neustále po mladých mužích. Každého milovala jen krátce, odhodila ho vysátého, nepotřebného, a natahovala se po dalším.

Ve věži nad řekou vskrytu holdovala svým choutkám. Ven vycházela už jen ona sama. Každého nešťastníka svrhla do propadla, napospas vlnám a vírům.

Zvláště ji vábili mladí studenti. Až jeden měl v osudu psáno něco jiného. Zachoval klid, obratným plaváním si zachránil život.

Královniny zlé činy byly odhaleny, neušla spravedlivému trestu.

A zachráněný žák zmoudřel, vystudoval a stal se velikým filosofem.

Bětuše byla dobře vychovaná dívka z lepší rodiny. Věděla, že se má dobře vdát a starat se o domácnost. Něco jiného by bylo nemyslitelné.

Co ale zbývá, pokud věno není a nápadníci se nehrnou? 

A potom vysvobození. Vyučila se účetnictví, dostala místo. Už nebyla jen marná stará panna, postarala se o sebe. Nemusela závidět úspěšnější sestře.

Na svatbu už nepomýšlela, a přece svitla naděje. Laskavý muž, nebyl úspěšný ani bohatý, ale měli se rádi.

A zčistajasna ji právě on postavil coby pracující ženu naroveň služkám a dělnicím! 

Osudné nedorozumění. Odešel, než se mohli smířit.

Z téhle rány se vzpamatovávala těžko.

V hustém lese se dá přehlédnout, ale sotva přeslechnout. Hlasitý pokřik, takové krákorání. Mezi větvemi se přehoupne větší pták, hnědý do růžova, zablýsknou se nádherná blankytná pírka. 

Krákoráním si moc sympatií nezíská, přestože tím může pomoci sousedům: upozorní všechny na blížící se nebezpečí. 

Jindy však sousedům škodí, plení hnízda, požírá vejce. 

Však také hraje sojka v lidovém povědomí spíš zápornou roli. Ostatně původně prý bývala blankytná celá, jenže byla za trest proměněna, protože vyzradila jidášsky Pána Ježíše nepřátelům.

Lesu však prokazuje dobrou službu. Dělá pilně zásoby žaludů a bukvic. Často pak na ně zapomíná, a stromy se tak mohou šířit.

Sobota, den jako vymalovaný, teploučko skoro jako v létě, to je věčná škoda zůstávat doma. 

Nohy nejsou zvyklé, ale co už, času dost na to si jen tak sednout a odpočívat.  Všechno se zelená, každý strom a keř má jiný odstín, louky svítí pampeliškami, odevšad se bělají trnky, třešně, v lese dole koberec kvítí mnoha barev.

Jé, a studánka!

No, holt pojedu až tím dalším vlakem, dojít tam jednou musím.

Takže domů se dobelhám až docela pozdě. Honem nějaké jídlo, možná nejdřív rovnou do sprchy... a…

A kurnik, vždyť já jsem si celý den ani nevzpomněla na to dnešní téma!!!

Skutečnost, že byla jmenována právě dotyčná, měla za následek určitý rozruch, řadu překvapených a nesouhlasných komentářů. V některých jedincích taková volba vyvolávala celkem pochopitelné obavy. 

Nicméně v krátkém čase dovedla přesvědčit většinu pochybovačů. Prokázala výbornou znalost svého oboru stejně jako organizační schopnosti. 

„Musím říci, že to byla dobrá volba. Máme tady pořádek jako nikdy předtím,“ vyjádřila se jedna z dotázaných.

„Vyzná se a respekt má taky,“ přidal se další hlas.

Nevadilo ani, že si přitom počíná dosti rázně, ba že došlo na její nepokryté upozornění, že asi poteče opeřenecká krev.

Nakonec se tedy liška na pozici správkyně drůbežárny dobře osvědčila.

Zklamaná milostnice se mstí, nespravedlivě, ale s jistotou, že zasáhne.

Sedí vedle lože, kde se měl odehrát násilný čin, se zaťatým, ale pramálo přesvědčivým výrazem. Nehledí do očí ani své oběti, ani svému choti, u něhož hledá zastání. Její dramatická gesta vyznívají naprázdno, pouze zloba je opravdová.

Zadumaný posmutnělý manžel, tak trochu stínová postava tohoto dramatu, naslouchá. Snad něco tuší, snad ani nechce domyslet pravdu. 

A v pozadí teskně přihlíží Josef, nevinný, čestný, němý. Ví, že jakákoli obhajoba by byla marná, nechce obracet proti žalobkyni její vlastní neřesti. Proto snáší svůj úděl a neztrácí naději, že odolá všem nástrahám osudu.  

Milan Brázda pracoval v knihovně, ale knihy se tu dávno už jen archivovaly. Moderní audiovizuální čtečky dokonale promítaly čtenářům děj.

Navečer odjel letobusem domů, do dokonale vybaveného domku, kterému chybělo jediné. Jeho žena měla tolik práce, že se tu sotva ukazovala.

Syn byl jako obvykle zavřený v pokoji, odkud zněl nedefinovatelný randál. 

Milan odešel na půdu do svého tajného ráje, mezi spoustu knih. Měl tu rozečtenou svou kdysi oblíbenou dobrodružnou knížku...

Zčistajasna přišel syn.

„Tati, ty čteš?“ divil se. „Knihu???“

„Kdybys věděl, jak je napínavá!“ odvětil táta.

„Chm!“

Nazítří Milan přijel později. Dům vypadal opuštěný. Ale na půdě se svítilo.

Tak stojím s tím proklatým papírem a musím se rozhodnout.

Ne že by tam bylo z čeho vybírat, jde prostě o to, jestli tam půjdu, nebo ne.

Nikdo mě nenutí. Ale oni si samozřejmě zjistí, kdo tam nešel. Stejně jako kdo nebyl v průvodu.

Mám si koledovat o průšvih?

Vždyť nejde vůbec o nic, všichni to říkají. Takže tím ničemu neuškodím. Není to jako jim něco podepisovat…

Hm, akorát že tak s nimi budu hrát tuhle pitomou hru. 

Takhle dát jim do obálky prázdný papír, jak to prý dělali za první republiky. Ale troufla bych si?

K čertu s tím.

Hana Bornová odedávna snila o Paříži. Když se její sny nenadále naplnily, byla okouzlena.

Ovšem salón paní Oloronové… Napoprvé se tam cítila venkovsky a uboze.

Nechala si ušít šaty a trochu té společnosti přivykla.

Ale i když si to naplno nepřiznala, cítila zklamání.

Bohatství, dobrý vkus, vybrané způsoby. Jenže co vylouplo z jejich rozhovorů? Jen prázdné tlachání, drby. 

Společnost u Halánků nebyla zdaleka tak vznešená, přesto se po ní Haně stýskalo.

Utěšovala se myšlenkou, že se v Paříži najdou i jinačí salóny.

Cestou domů přemýšlela o tom, jak si zařídí salón v Praze. A jaká společnost se tam bude scházet.

Takže opravdu vítězství a země jim leží u nohou!

Ten její to dokázal, věřila mu, vždycky věděla, že to dotáhne daleko.

Měla na sobě parádní šaty, honem ušité v salónu Podolské, ano, takové, jaké nosila její předchůdkyně. A kolem krku nezbytnou kožešinu. 

Tak po boku svého chotě vystoupila z auta. Se zatajeným dechem klouzala očima po nádvoří. Božínku, ona, kdysi pouhá služka, bude bydlet jako nějaká královna!

A kolik lidí dostane k obsluze!

Shromážděný personál je zdravil podle nových zvyklostí.

Tu se stalo něco nečekaného. Jedna z žen bezděky pronesla: „Rukulíbám, milostivá paní!“

Soudružka Gottwaldová se ocitla na vrcholu blaha.

Mít synka v Americe, kterému se dobře daří, to se každému nepoštěstí. Starý Gaetano Scuretto to štěstí měl. Sousedé z Corinalda mohli závidět, když slyšeli, jak chlapec tatíčkovi posílá podporu.

Syn doufal, že si rodiče postaví dům. Gaetano však nespěchal, jen chodil po putykách a popíjel.

Až se synek i v té Americe něčeho dovtípil. Když po opakovaných dotazech, jak stavba pokračuje, nedostal uspokojující odpověď, peníze přestaly chodit.

Zanedlouho Gaetano poslal synovi na usmířenou fotografii. Průčelí domu, tatíček v okně.

Možná ještě peníze dostal, víc však už nepostavil. 

Dodnes stojí v Corinaldu Scurettův dům: pouhá stěna s okny a dveřmi.

Poté, co se svoboda, rovnost a bratrství utopily v proudech krve, už sice nebylo možné obnovit staré pořádky, ale ani prosadit dobře ty nové. Občanská práva získala nadlouho jen část neprivilegovaných vrstev (samozřejmě mužů, kdo by vzpomínal na Olympu de Gouges). 

Demokraticky smýšlející se dočkali až během revoluce roku 1848.

A následovalo velké překvapení.

Venkované využili nově nabytých práv – a volili hromadně konzervativní pravici. Liberálové utrpěli značné ztráty.

Na tenhle šok francouzští demokraté nezapomněli. O zrovnoprávnění žen dlouho nemohla být řeč. Kdepak, opakovat stejnou chybu! Nevzdělané ženy přece poslouchají hlavně kněze.

Tohle mínění bylo překonáno až po druhé světové válce.

Obyvatelé Banánové země pamatovali různé pohromy. Války, nouze, nesvobodu.

Není divu, že toužili po míru a dostatku. Báli se drahoty, nouze, toho, že se měli hůř než před pěti lety. Nechtěli slyšet o hrozící válce.

Naštěstí ze sousedního ostrova přišel schopný a laskavý náčelník. Poté, co získal většinu plantáží (po dobrém či jinými metodami), věnoval se lidu jako nikdo jiný. Nasliboval pokoj, blahobyt, neustal v tom ani na chvíli. Chodil mezi lidi, rozdával banánové lívanečky. Nebo alespoň posílal milé obrázky. Třeba i ze vzdálených luxusních resortů. 

A když v okolí vypukla válka, náčelník dokázal i s útočníkem udržet dobré vztahy.

Všichni ta proroctví znali.

Na konci věků přijde na svět Antikrist. Někteří praví, že se zrodí ze staré jeptišky. Nastoupí na trůn jako nejbídnější tyran, bude mysl lidí mást, srdce jejich k zlému obracet, o vládu nad světem bude usilovat. Avšak potom nastane apokalypsa, přijde soudný den a na zem se navrátí sám Ježíš Kristus.

Bratr Salimbene z Parmy viděl, že se proroctví naplňuje. Papež odsoudil císaře Fridricha! Pravil: „Zde je Antikrist! Tak řečený císař Fridrich, bestie, jíž není rovno!“  

Když císař zemřel, fra Salimbene vzrušeně očekával apokalypsu.

Nenastala... 

Po několika letech mnich nerad připustil, že Antikrist zřejmě ještě nepřišel. 

Ve velebném osamění v Abruzzách hledal pokoj a spásu. Ukazoval cestu i jiným podobně smýšlejícím. Časem jeho věhlas vzrostl, mnozí k němu přicházeli. Před nežádoucí pozorností prchal dále, vysoko pod hřeben mocné Majelly. 

Svět však nezapomněl. Mocné rody soupeřily o Svatý stolec. Uprostřed vleklých sporů si duchovní připomněli proroctví o příchodu andělského papeže. Vyhledali toho nejnevinnějšího.

Jak však mohl žít v palácových zdech, mezi tolika lidmi, samými intrikami a sváry? 

Odložil to těžké břímě. Prchal zpět do Abruzz, jenže jeho nástupce rozhodl jinak. Andělský papež musel zůstat pod dohledem. Stále pronásledován, vězněn, až na střeženém hradě unikl dosahu mocných navždy. 

Často odcházeli spolu, pokud jejich třídy končily ve stejnou dobu. Trojice přátel z předposledního ročníku gymnázia, dvě dívky a chlapec.

Stávali pak u zábradlí na ochozu nad stanicí metra. Nahoře, mezi svými vzdušnými zámky a světem dole, kde se jejich cesty rozcházely.

A někdy si tak položertem říkali, že by odtamtud mohli prostě skočit dolů. Jen plané řeči, prožívali sice různé své bolístky, ale přitom se cítili šťastni.

Byli spolu, a věrné přátelství zmírní jakýkoli pád.

Všechno ukončila maturita. 

Spolužáci se rozprchli, jako když se foukne do pampelišky. A vítr odvál kamsi i přátelství, křehké a pomíjivé jako to chmýří.

Demokracie a rovná práva pro všechny?

Vlastně jen pro polovinu dospělé populace. O ženách nebyla řeč, pochopitelně.

Dlouho.

Dějepis učí, že v Rakousku-Uhersku bylo prosazeno všeobecné rovné hlasovací právo v roce 1907.

Až na to, že opět nikoli všeobecné. A v té době už to tak samozřejmé všem nepřipadalo.

Nicméně ženy nebyly výslovně vyloučeny z kandidatury (na to nikdo ani nepomyslel).

Hned následujícího roku se tři odvážné objevily na kandidátkách do sněmu. 

V roce 1912 nakonec uspěla jiná žena, která se do té doby politicky neangažovala. Spisovatelka Božena Viková Kunětická.

Téhle poslankyni však nikdy nebylo dovoleno vstoupit do sněmovní budovy.

Náčelník na chvilku odpočíval od nekonečné práce pro svoje lidi na terase haciendy. Potěšeně nastavoval tvář slunci, které zalévalo jeho milované plantáže a celou Banánovou zemi.

Znenadání mu v hlavě probleskla myšlenka. Vzpomínka na velikého, všemocného vládce, nazývaného král Slunce. Úchvatná představa.

Žel, v dnešní době už nedosažitelný ideál… 

Nicméně… ani takhle to není špatné. Jenom vědět, co a jak, mít peníze a své lidi na správných místech. A hlavně si získat přízeň lidu. Takovou, že může každý závidět.

Co nelze zrušit, to ovládne, a naopak.

A můžou tomu dál říkat demokracie. 

Dopil banánový koktejl a odešel zase obětavě pracovat. 

Osmého dne vystoupal, tak jako obvykle, třešňovou alejí na vyhlídku. Po včerejším deštíku byl vzduch plný vláhy, ale vysvitlo slunce a v bělostných korunách hučely včely.

Nahoře se otvíral pohled na vlnící se řeku mezi skalami, porostlými křovím, v němž svítily trnky, nad ním zelená pole a les omládlý jarem. 

Slunce však už zapadalo. Tu vystoupila z třešňoví, sama tak svěží, věčně mladá.

„Nastal čas,“ usmál se.

„Je tak krásně tady na zemi. Ale co se děje mezi lidmi… faleš opět vítězí, nenávist a lakota opanovala nesčetná srdce... Raději odejít.“

Přijal od Vesny pohár medoviny a vrátil se do podsvětí.

Druhého únorového dne vysvitlo jasně slunce, ale mrzlo až praštělo. To podle pranostik ještě zima potrvá dlouho.

A přesto nad bělajícími se poli spolu se sluncem stoupal také nenápadný ptáček. Zatřepetal se ve výšce a zkoušel naladit hlas.

„Vidíš ho, blázna?“ pravila na osamělé břízce jedna vrána k druhé.

„Prostě si nedá a nedá pokoj. Ten asi dopadne.“

Konečně se krajinou rozezněl zpěv, byť ještě nejasný. Zpěváček statečně kroužil nad zasněženou krajinou…

„No neříkala jsem to?“ zakrákala vrána, když se spolu s dalšími rozletěla ke klesajícímu tělíčku, aby poskytla promrzlému skřivánku první pomoc. „Snad mu to za to aspoň stálo.“

Jak osvěta rozhlásila, nastala ta akce,
kdy se mění zelenáč i fosílie v psavce.
Nastává hon na vejce, to vám tedy povím,
za chimérou škrábeme se třebas hustým křovím.
Žel, bezbřehá fantazie mívá svoje meze
a z prokleté partie jen smutek na nás leze,
proč jen hlavu v oblacích ze začátku máme,
když pak v botách robota stěží klopýtáme.
Však paprsek naděje zas svitne zpod mraků,
snad se jednou dočkáme i noci zázraků.
Jak volavka v toku mysli lovme nápady,
možná že i v odpadu se najdou poklady,
a na křídlech volavčích leťme směle vzhůru,
dokud květen nenařídí odvykací kůru.

Vždycky působila jako taková tichá šedá myška. Nenápadná drobná žena, učitelka, vlídná, pilná, ale málokdo si jí všiml.
Za války tuhle myšku kočky dlouho přehlížely, dokud nevyšlo najevo, že pomáhala ukrývat hledané osoby.
V Malé pevnosti odhodlaně snášela útrapy, povzbuzovala a těšila ostatní vězenkyně. Navzdory všemu riziku pomáhala předávat vzkazy jiným vězňům, když měla příležitost.
Ani pobyt v Ravensbrucku ji nezlomil. Věřila, že válka jednou skončí. Dočkala se.
Po válce žila dál téměř zapomenuta. Ani soudruhy nezajímala, takže jim unikalo ledacos, čím by je nepotěšila. Vychovávala žáky podle svého přesvědčení.
Pádu komunistů se nedožila, ale věděla, že tu nebudou navěky.

Bylo nebylo, narodila se stoslovka, můžeme jí říkat i jinak, ale každopádně měla sto slov, víceméně splňovala určité zadání a vznikla v časovém limitu 24 hodin.
Byla sama se sebou docela spokojená. Ne snad naprosto, od narození byla držena zpátky, aby si nemyslela kdovíco, ale přece jen si připadala docela nápaditá a zajímavá.
A tak byla zveřejněna a čekala na čtenáře.
Někteří prošli kolem, ani se nezastavili.
Další na ni pohlédli a nenašli shodné téma.
Další ji přečetli a neměli k ní co říct.
A tak stoslovka dál smutně seděla a čekala, jestli někomu bude stát za zmínku.
Dočkala se?

Moře lákalo stále stejně jako kdysi.
Dálavy, země vonící kořením a vzácným dřevem, končiny známé jen z pohádek.
Vábení neustávalo, opakovaně se probouzelo a sílilo, tak jako poprvé.
A on věděl, že navzdory všem nebezpečenstvím, navzdory zaříkávání, že tentokrát už zůstane doma v bezpečí a klidu, opět neodolá a vyrazí za dalšími dobrodružstvími.

* * *

Přístav v Basře se pomalu probouzel, stejně tak námořníci po noci v krčmě. Kapitán poklidně seděl na nábřeží. Nebyl spěch, loď tu nějakou dobu zůstane, stejně potřebovala opravit.
Tu se přiřítil plavčík, oči navrch hlavy.
„Kapitáne! Sindibád je prý na cestě!“
„Připravit k vyplutí!“ zařval kapitán. „Okamžitě!“

Z podzemí kostela svatého Jakuba vedlo vícero chodeb, jedna téměř zasypaná.
Za časů Jana Tleskače však byla průchozí. Zavedla ho do prastarého sklepení, kde se scházela tajná společnost střežící odkaz dávných alchymistů. Usilovala o povznesení ducha, zároveň vybízela k prospěšné práci pro blaho lidstva. Tleskač se stal adeptem pro přijetí, brzy nato však tragicky zahynul vinou tajemného Em, který se společnosti dostal na stopu.
Tato původní verze Foglarovy knihy byla okamžitě zamítnuta, oficiálně kvůli ideologicky nevhodným tmářským chimérám. Proto vznikla nová verze, v níž figuruje nezávadný projekt létajícího kola.
Nedávný pokus zveřejnit onu původní verzi byl zapovězen, prý jednou provždy.

Švarný princ sesedl z bujného letounu v pustině, kde nad neprostupnou džunglí zářil ocelový hrad. Podle moudrého programu JAGA tam černokněžník vězní překrásnou princeznu.
Posupně se zasmál. Copak všichni před ním utekli před rostlinami? Krásy teda moc nepobraly...
S mačetou ruce a laserovou zbraní za pasem odhodlaně vykročil.
Nejbližší rostlina po něm šlehla žahavým bičem. Sotva uskočil.
Rozstřelil ji, jenže ostatní se naráz daly do pohybu...
Všechny nezvládne. Honem do letounu. Vzlétl v poslední chvíli...
Co napoví JAGA?
Musí přeletět devatero hor, vyschlých řek a krajin zpustošených povrchovou těžbou, aby nalezl utajený bunkr šíleného vědátora dr. Aka, který disponuje plamenometem.

Ne každý se svatým rodí, cesty osudu bývají křivolaké. Proto nepřekvapí příběh mladíka z bohaté rodiny, který se s ostatními oddával veselí, pití a dalším neřestem. Z válečné výpravy a následného zajetí se vrátil jako jiný člověk. Odhodil všechen přepych, opustil domov, zasvětil život zbožnému rozjímání, chudobě a kazatelství.
Svatý František z Assisi.
Tomasso Celano po světcově smrti sepsal životopis, pokud možno odpovídající skutečnostem. Časem ale začal vadit.
Takhle psát o světci?!
Vznikly upravené verze. Víc zbožnosti, víc zázraků.
A další.
Velký Bonaventura završil dílo oficiální Legendou major.
Dokonalý světec, od kolébky zbožný, samé zázraky.
Původní životopis známe jen náhodou.

Napřed jenom sem tam jiskřička, ale rychle se rozsvěcuje keř za keřem. Zlaté deště i v pošmourných dnech prozařují města, vítají jaro.
A zatímco se jiná křoví teprve váhavě obalují zelení, v polích a na mezích se rozzáří bělostné závěje trnek, které časem doplní i hrozny střemchy.
Potom, zatímco zelené rychle přibývá, nastává čas šeříku. Esence krásna, půvabné květy, které naplní širé okolí sladkou, omamnou vůní. Krásné dny, čarovné večery.
A když už i jejich čas končí, objevují se v polích i ve městech bleděrůžové drahokamy planých růží a bílé hvězdičky jasmínu, opojného, byť ne toho pravého.
A nastane léto.

Teplá letní noc, když se konečně snese tma a zavládne klid. Krajina pokojně usíná, zatímco něco jiného se probouzí.
Nad černým lesem stoupá zvláštní narudlý měsíc. V dálce plápolají ohně, ve vzduchu se vznáší lehký závan dýmu. Čarodějnice kdesi provozují své rejdy. Od rybníků zní koncert žab, možná se tam hastrman připravuje na lov, rusalky vycházejí z vln a tančí v mokřadech. Ze tmy vystupují malá světélka, kdož ví, nelákají-li nás na scestí.
Najdi devatero býlí, má zázračnou moc. Usínat budeš s kyticí pod polštářem.
Ale není přáno, noc přejde a následuje jen další řada obyčejných dní, tak jako vždycky.

Ostrov byl jedna velká zahrada. Cestičky kolem záhonů růží a pod pergolami vedly k milému domku. Důvěrně známé místo spojené s radostmi a sněním.
Vstoupil a usmál se.
Byla tu a zanechala vzkaz. Mořský racek zdraví orla. Připomínala dřívější setkání, kdy růže rozkvétaly a oni se plavili spolu, dvě děti ze vznešených rodin, obě na útěku před všedností a starostmi do světa pohádek a snů.
Napsal odpověď, ona jistě zase přijde.
Neměl tušení, že sám se k jezeru vrátí nedobrovolně, že dům na břehu se stane jeho žalářem. Volnost najde ve vlnách a ona mu na rozloučenou věnuje větvičky jasmínu.

Neslýchaný skandál. Albrecht, syn jednoho z nejvznešenějších rodů Říše, dědic bavorského vévodství, si přivede ženu z lůzy, lazebnici? A snad pomýšlí na svatbu?
Rozhořčení rodiny se stupňuje, když vévoda Albrecht trvá na svém, i na mnichovský dvůr Anežku přivede. To snad má být kněžna? Vyloučeno!
Albrecht odjíždí na hon do Landshutu, svou milovanou nechává samotnou. Otec, vévoda Arnošt, okamžitě zasáhne a požene Anežku před soud. Jak mohla bezvýznamná žena okouzlit knížete? Je to určitě čarodějnice!
Ortel je vynesen. Nebohá Anežka končí ve vlnách Dunaje.
Otec dosáhl svého, syn nakonec uzavře řádný sňatek. Památku jeho milované dodnes připomíná kaple ve Straubingu.

Jistě, milujeme Benátky. A Florencii a Paříž. Láká nás moře nebo Alpy.
Ale co země, přes které jen profrčíme? Jaké poklady skrývají!
Třeba údolí bavorské řeky Altmühl. Neláme rekordy, ale jak okouzlující krajina, když se řeka vine mezi zelenými kopci, kde lesy občas ustupují holým mohutným skaliskům. Kdo zná Eichstätt s tisíciletou historií, jeho velkolepý dóm s gotickým rajským dvorem a zejména neskutečně skvostným sloupovým sálem i líbezné parky podél řeky, kde nad vodou kvetou plané růže.
Nebo jiné malebné městečko rozložené v údolí v ohybu řeky, vysoko nad ním zřícenina hradu. Výhled odtud je i v dešti nezapomenutelný. Pappenheim.

- Zaplaťpámbu že už jsme zpátky. Doma je doma a tohle cestování mi nedělá dobře.
- Co nadělat, tradice se přece mají dodržovat. Mě to baví, aspoň se dostaneme jednou ven a nejsme pořád zavření tady. A je tam tak krásně, a kolik dobrých známých tam potkáme! Já bych si s nimi povídal až doteď…
- Ale v mém věku mě prostě už zmáhá trmácet se tak daleko a zase zpátky.
- Nepovídej, vypadáš moc dobře, očividně jsi ve formě.
- To tedy doufám. Hlavně srdce aby bylo v pořádku. Musí nám to všem dobře znít, když je svátek!
- Určitě bude, já se tak těším!