Moje články

Jo, tady jsem doma. Nic moc, ale co zbývá chlapovi, kterýmu se zčistajasna všechno zhroutí. Říkali, že je konec, myslel jsem, že kecají. Nejsem žádnej sralbotka, abych převlíkal kabát. Jednou jsem naší věci přísahal věrnost, a to platí pořád.
Takže jsem žil tady, ve tmě, zimě, vlhku, jenom v noci jsem chodil loupit. Až jednou jsem se asi neprobudil. Ale straším tu dál.
Kdovíproč mi sem lezou ti vandráci. Někdy na ně mám i náladu, trochu si pohrát. Tady jsem pověsil kus kolejnice. Stačí zaťukat a přijdu. Vždycky je někdo tak blbej, že to udělá. A bajonet mám ostrej pořád.

Principál objednal pivo a spustil:
„Nastydl nám Artheno, pánové.“
Myslel představitele role Arthena, slavného pěvce a záletníka. Ve hře vedlejší postava svůdce.
Pořádně se napil. „Mluvit může, ale zpívá hrozně!“
Pánové se zdrželi poznámky, že to oproti včerejšku taková změna nebude.
Kavalírovi se zablýsklo v očích. „Potřebovali byste záskok?“
Principál vzdychl. Pak vykulil oči.
„Myslíte…“
Ovšem, úloha sestávala hlavně ze dvou árií. Jednu kavalír už uměl. Dialogy herec zvládl.
Díky klobouku a plášti se mohli střídat...
Kavalír však poznamenal:
„Jestliže píšete o Arthenovi, znáte také jeho básně? Nebo jenom klepy?“
Nechápavý pohled.
„Neškodilo by jít ke zdrojům.“
„Prosím?“
Tak rezignoval.

Zjara, když už se stromy začínají zelenat a rozkvétají třešně, se rozezní Helenčina stříbrná flétna.
Její písně odemykají zemi a souzní s pramínky, které tryskají ven. Helenka zná tu hudbu, kterou jiní nevnímají, osobitou a nezaměnitelnou melodii každého pramene, a dokáže ji zahrát.
Její hudba oživuje zanesené a unavené studánky, pomáhá nacházet zbloudilé zdroje a dodává vodě novou sílu. A otvírá i srdce bytostí, které jsou s prameny a studánkami spjaty a mohou je vyvádět na povrch nebo jim zavřít cesty, čistit je nebo zakalovat.
A když hraje déle, píseň stoupá k nebesům a přináší vlahý, životodárný déšť plný vůní.

Dva urození pocestní probírali v hostinci včerejší představení kočovné společnosti, hudební komedii.
„Docela hezké,“ mínil elegantní šlechtic s vlasy protkanými stříbrem, „ale veršování dost ubohé.“
Druhý, mladý, přitakal. „Ale ta serenáda byla hezká,“ dodal.
Kavalír se usmál. „Však ta nebyla jejich. Vy ji neznáte?“
Mladík potřásl hlavou.
„Bývala ohromně oblíbená. Pořád dokola zněla, jako kolovrátek.“
Sejmul ze stěny loutnu a dal se do zpěvu.
„Má lásko, slyš mou píseň, slyš,
jak toužím býti tobě blíž…“
Měl krásný hlas, zpíval vášnivě, celý přitom ožil.
Ode dveří zazněl potlesk.
„Nádhera!“ zvolal principál. „Bohové, takovéhle zpěváky kdybych měl! Ale dneska máme takovou smůlu...“

Pasáček s hrůzou naslouchal své píšťalce. Vyrobil si ji z vrbového prutu, jako už víckrát, jenže takhle...
Jakmile začal hrát, rozezněla se vlastním hlasem. Líbezným, ale bylo to děsivé. Neustále opakovala stejnou písničku.
O dívce, která měla dvě nevlastní sestry. Jednou je všechny u kolovrátků zastihl jakýsi zbloudilý host. Zamiloval se do této dívky, chtěl ji za ženu. A byl to sám pan král.
Nejstarší sestra šílela závistí. Navzdory prosbám prostřední sestry ji zabila a zakopala pod vrbami. Zjara vyrašilo nové proutí...
Pasáček věděl, že mu píšťalka nedopřeje klid. Musel udělat jediné. Jít k panu králi a konečně vyjevit pravdu.

Zahalená postava postávala opodál diskutujícího hloučku.
Právě řečnil Strach. Živě vykresloval nebezpečí známá, možná, nebo jen tušená, mluvil o utajených zlotřilých záměrech, o nedůvěryhodnosti a falši všeho a všech.
Mnozí bledli, někteří přikyvovali.
Na zahalenou postavu občas někdo zamyšleně pohlédl. Jiní o ni sotva zavadili okem.
Vystoupila Pomluva a spustila, co jí jen pusa jela. Ne všichni věřili, ale naslouchali alespoň bezděčně.
Diskutovalo se stále vášnivěji.
Teď se do popředí drala Lež, s podporou Pomluvy a opatrným zájmem Strachu.
Pravda toho měla právě akorát. Rázně vystoupila, odhodila závoje.
„Tak abyste věděli…“
Hned několik hlasů ji okřiklo. „Nekecej, vůbec tomu nerozumíš.“

Bestie, lítá šelma, která jednou přijde na svět. Není známo, kdy se tak stane, tím víc však jitřila fantazii mnohých, kteří se snažili její příchod odhadnout. Možná to bude brzy, možná už zítra...
Ozvěna dávného proroctví zněla celým opatstvím, jehož převzácná knihovna byla celá uspořádána dle sledu apokalyptických veršů.
V časech rostoucích pochyb, kde leží skutečná pravda, komu doopravdy náleží úcta a kterého pastýře následovat, se o příchodu šelmy mluvilo stále více. Snad už někde obchází a číhá…
Nikdo z mnichů netušil, že bestie už dlouho přebývala mezi nimi. Když konečně udeřila, bylo pozdě ji zastavit.
Potom opatství pohltily plameny.

„Pevensová!“ Hlas slečny Brownfieldové zazněl jako polnice. „Co jsem teď říkala?“
Lucinka poplašeně vzhlédla. Během nudné, úmorné hodiny se na chvilku přenesla zpět do Narnie, za fauny, dryádami, všemi zvířaty…
Učitelka ji chvíli hlasitě hubovala a pak jí uložila za trest esej.
Holky v lavici za Lucinkou si něco posměšně šeptaly. Tyhle dvě se do ní pořád navážely.
A takhle to chodilo každý den. Z narnijské královny, milované a vážené, zase obyčejnou holkou, co musí poslouchat a psát úkoly. Všem připadá divná, vlastně si s ostatními ani nerozumí.
Ještěže je tu Zuzana. Rozumná, laskavá Zuzana.
Snad se po vyučování potkají.

Lež si s rozkoší protáhla krátké nohy. Že prý daleko nedojde! Jen ať koukají, kam to dotáhla! Nadšeně přehlížela, co všechno si nakradla.
Vyplázla z okna jazyk na Poctivost, která prý měla dojít mnohem dál. Stála tam sice s Rozumem, ale na ni jsou krátcí.
Z nedalekého hradu blahovolně přihlížela Nenávist.
Jenže ouha, bestie Pravda ji zase dohnala! Vyhrabala toho na ni tolik, že proti Lži vytáhli i dosavadní spojenci Závist a Sobectví!
Vyčpělá Nenávist už nepomůže. Nezbývá než zdrhat.
Vyjela v novém obytňáku za všemi ochotnými ji sdílet, než to zakážou.
Cestou ještě zaskuhrala:
„To je všechno jenom kampaň!“

Tady přednedávnem panovalo peklo na zemi. Všude torza zčernalých kmenů, závěje popela. Obraz zkázy a zmaru, kam oko dohlédne.
Ne však nadlouho.
Pustina ožívá, zprvu nenápadně, ale je to znát. Některé ohořelé stromy a křoviny se zase zazelenají, z nezničitelných kmenů či kořenů vyrazí nové výhonky. Objevují se i hrozny květů.
A na vypražených plochách raší semenáčky, připravené opanovat náhle volný prostor. Mnohé stromy číhaly právě na tu příležitost. Až v největším žáru se jejich plody otevřely a uvolnily semena, která se nyní mají tak čile k světu.
A s příchodem prvního deště se země pokryje pestrým kobercem půvabného kvítí.

Sňatek s francouzským králem? Pro dámu, jejíž otec sice nějaký čas korunu nosil, ale neuspěl natrvalo, a její věno nestálo za řeč, skutečně nečekané štěstí.
Jejich manželství bylo zpočátku šťastné.
Požehnané dětmi.
Jenže by nemuselo být každý rok nové.
Hledala důvody, proč „dnes ne.“ Například různé svátky, o nichž je vyžadována zdrženlivost.
Časem to krále přestalo bavit. Našel si milenku a u jedné nezůstalo.
Až potkal svou osudovou ženu, která potom vládla dvoru. Jen ho ironií osudu plně neuspokojovala. Našly se jiné.
Po její smrti nastoupila další první dáma.
Královna v tichosti dožila ve Versailles. A dějiny ji sotva pamatují.

A náhle bylo smeteno všechno staré, špatné a nespravedlivé, nastala příležitost odstranit křivdy a přežitky, vybudovat lepší společnost.
Nechal se zlákat a strhnout tím proudem. Snad těm ideálům opravdu věřil, snad mu převratné změny otvíraly nové, netušené možnosti.
Věnoval nové vládnoucí straně všechnu oddanost. Ideály vyžadovaly námahu a oběti.
Přihlížel likvidaci četných odpůrců nového režimu, včetně svých příbuzných a bývalých přátel. Co naplat, neprohlédli včas.
Jenže i mezi domněle věrnými číhala zrada. Provinilce čekala smrt. Odhalili i jeho věrného druha, spolubojovníka. Bolelo to, ale nebylo zbytí.
Najednou došlo na něj. A pochopil, že bude také odsouzen a nikdo ho nezachrání.

Miloval moře odmala, za každého počasí. Jednou ho ta láska, pravda, málem stála život, a potom už se trochu bál plavby. Ale stále ho těšilo pohlížet na nekonečnou modrou hladinu a naslouchat hudbě vln.
Námořníci říkali, že někdy je slyšet i slabá ozvěna zpívajících hlasů odkudsi z hloubi oceánu. Prý jsou to mořské panny. Z nich však měli všichni hrůzu. Prý vždycky přivolávají bouři.
Přál si ty hlasy zaslechnout také, ale nedařilo se mu to. Navzdory všem neblahým zvěstem by rád nějakou mořskou pannu spatřil. I když... tohle přání poněkud zesláblo poté, co potkal poprvé na pobřeží svou krásnou princeznu.

Nastává sezóna, na to je nutné se řádně připravit.
Sice letí všelijaké výstřední ohozy a zářivé barvy, ale já přece jen sázím na klasickou eleganci. Černá jen tak z módy nevyjde a mezi všemi těmi bláznivými maškarami se vyjímá velice dobře. A trocha jasně modré, méně znamená více.
Teď je všechno dokonalé. Ah, už se objevila dáma. Můžeme tančit.
Hop a skok, jde to báječně. A roztáhnout límec. Doširoka rozevřený vějíř uhlově černého peří. Skvostná blankytná náprsenka pod ním přímo svítí. K tomu troška stejné barvy kolem očí, jako maska, takže v té černi přímo sálají.
Tomu nikdo nemůže odolat.

Vlastně na tom ptáčkovi nic není, jen taková kulička, chumáček peří. Ale když letí, to je jiná! Jako blesk se mihne, zlatá šmouha, na chvilku někde zastaví, zatřepetá křidýlky a frrr! Zase je pryč.
Zlatý záblesk, mámivý, prchavý, jako štěstí, které trvá krátce a nedá se polapit.
Snad i proto ho kouzelníci štvali a chytali, soupeřili o to, kdo bude mít to štístko v hrsti.
Na nebohého ptáčka se pořádaly hony, kterým ani on nemohl nadlouho uniknout.
Naštěstí, ještě než byl vyhuben, vymysleli náhradu.
Míček s křidýlky. Stejně hbitý, těžko dostižitelný.
Zářivý přelud, který prchá, ale dá se chytit. Zlatonka.

Vdova Patrčková překvapeně hleděla na ženu v bílém, kterou potkala na cestičce v podhradí. Nějaká šlechtična, ale hrad byl pustý...
Paní s vlídným úsměvem vyzvala vesničanku, aby ji následovala. Vedla ji k jakési temné díře kousek pod hradem. Patrčková zdráhavě vstoupila do dlouhé, jasně osvětlené chodby.
Na konci byla místnost - plná zlata. Něco takového chudá chalupnice nikdy neviděla. Strach ji rázem přešel, dychtivě si nabrala plnou zástěru. Paní ji vyvedla ven a - zmizela.
Když se Patrčková vzpamatovala, napadlo ji: Tolik zlata, proč si nenabrat víc? Vysypala zástěru a šla zpátky. Jenomže chodba zmizela. A vysypané zlaťáky už také nikdy nenašla.

Už je to tady, svět se zelená, přicházejí poslové jara.
Vede je fešácký Merkur. Za ním tančí tři půvabné Grácie v průsvitných závojíčcích.
Pohlíží na ně Venuše, nikoli nahá rozkošnice, ale oděná důstojná dáma s oduševnělým pohledem. Radujte se a milujte se. A na stromě Amorek naslepo napíná šíp.
Ale co se to děje vzadu? Vánek Zefyr žárlivě pronásleduje další křehotinku v závojích, nymfu Chloridu. S vyčítavým výrazem ji obejme. A jí se při tom dotyku z úst místo dechu vyřinou květy.
Některé ozdobí roucho krásné Flóry, která jde hned vedle.
A další se rozsypaly po trávě jako barevné drahokamy.

26. listopadu 20xx
Budíček o půl třetí! Děsné. Ale autobus jsem chytla.
Na kostýmy tentokrát nebyla fronta, zato v maskérně to trvalo.
Na place jsme čekali ve stanu skoro do poledne. Aspoň že byly párky.
Zase jsme chodili po tržišti. Tu scénu točili snad stokrát. Trochu mrzlo. Aspoň už necouráme bahnem, jenže ten hábit moc nehřeje. (Jo, doporučovali termoprádlo...)
Konečně oběd. Pak další nekonečná scéna. To už jsem hodně mrzla a dřevěněly mi nohy. Asi hodinu nás nechali postávat venku, naštěstí rozdávali deky.
Štěstí, že je brzo tma a šlus.
V šatnách nekonečná fronta.
Zítra až od osmi. No sláva.

Už na začátku se dostavil známý příjemný pocit "konečně zase na cestě". Zvlášť potom, co se objevilo u silnice překrásné jezero Mondsee. A krátká zastávka s výhledem na alpské velikány také nebyla marná.
A pak už konečně první městečko za italskou hranicí. Venzone, schoulené mezi bělavými kraňskými Alpami, u zelenomodré řeky plné kamení. Hned vedle parkoviště zbytky hradeb, snad ještě římských, dál už bělavé městečko s kamennými domy, občas palácek, sdružené okno, ozdobný portál. V ulicích a kavárničkách spousta lidí, kteří nemají naspěch.
A tu to na mě dolehlo plnou silou: Jsem tady! Venku! V Itálii!
Uprostřed krásného zlatého odpoledne...

V podhůří čarodějného Harzu, ve slujích blízko stařičké falce, dříme panovník obestřený legendami.
Jeho jméno se proslavilo, je však známý především jako Rudovous.
Velký vládce, jehož výbušná povaha ladila s rudými vlasy. Válčil o země, které měly náležet jen císaři, ale odmítaly ho. Pokořil slavné město Milano, ale později ho porazila pouhá pěchota. Soupeřil s hlavou církve, ale také s vlastními příbuznými, zejména bratrancem přirovnávaným ke lvovi.
Až vytáhl proti Saracénům, jenomže cestou nečekaně neslavně zahynul ve vlnách. Po staletí však přetrvávala víra v jeho návrat.
Až se ho pokusili vzkřísit. Ovšem takovým způsobem, že by o to sotva stál.

Když sem baronka Béatrice přišla, byl to jen pustý mys, holá skála, kde se sotva která rostlinka mohla uchytit.
Právě tady ale viděla své krásné sídlo, útočiště před životem v nepovedeném manželství.
Stálo to nejen nespočet peněz, ale také neskutečnou práci. Museli upravit skálu a ještě sem nanosit všechnu půdu.
Až tam vyrostla půvabná vila v italském slohu. A před ní okouzlující zahrada. Veliká francouzská s jezery a vodotrysky.
Pozdější majitelé ještě park rozšířili, vzniklo několik tematických zahrad. Jedna krásnější než druhá.
Tady už se daří nespočtu vzácných květin, mohou tu růst a rozvíjet se v nejkrásnější tvary a barvy.

Málokterá žena si stála lépe. Dcera královského syna, La Grande Mademoiselle. A dědička rozsáhlých panství.
Jinou královskou nevěstu tehdy Francie neměla.
Nemohla by pomýšlet na samotného dědice trůnu?
Jenže účastí v rebelii si přízeň nezískáš. A mladému králi určili infantku.
Nápadníků měla dost, včetně vládců. Mohla vybírat, ale nechtěla žádného. Léta míjela.
Až v pokročilém věku zčistajasna potkala toho pravého.
Manželství? Proč ne?
Není dost urozený? Její vévodství postačují.
Není už mladá? Je mimořádná partie.
Jenže štěstí zhatil odpor dvora. Příliš troufalý ženich putoval do pevnosti.
Vzdala se části majetku, aby ho zachránila.
Místo manželského štěstí však následoval rozkol. Natrvalo.

Tenhle synek zbohatlé úřednické rodiny rozjel opravdu závratnou kariéru. Vysoký úřad královského intendanta znamenal nejen prestiž, ale také zdroj závratných příjmů.
Jako symbol si zvolil veverku. Tvora, který šplhá po stromech. K němu charakteristické heslo: Kam až mohu vystoupat?
Tak vysoko, že skvělé, promyšleně vybudované sídlo se zahradami a jezery ohromilo i mladého krále. Ještě víc přepychová slavnost s ohňostroji.
Tahle hvězda poněkud stínila vycházející slunce.
A zdroj toho ohromujícího bohatství byl zjevný.
K tomu pevnost na pobřeží s vlastní gardou. To vzbuzovalo obavy.
Nakonec vystoupal jinam než chtěl.
Do odlehlé horské pevnosti. A odtamtud už jenom na onen svět.

Král Kandaulos se na svou ženu nemohl vynadívat. A nestačilo mu, že ji vídá sám.
"Nikdo nemá takovou ženu jako já!" chlubíval se svým vojákům.
Až jednou slova nestačila.
"Vsadíme se? Určitě jsi lepší nikdy neviděl," šeptal strážnému.
Pak ho potají přivedl do ložnice a ukázal mu královnu, jak ji bohové stvořili.
Brzy nato byl strážný předvolán k ní.
"Viděl jsi mě tak, jak smí jenom manžel," pravila. "Vyber si. Buď se staneš mým manželem ty, nebo se postarám, abys přišel o hlavu."
Vybral si.
Kandaula smetl palácový převrat. Nový vládce Gýgés si vzal královnu a založil mocnou lýdskou říši.

A najednou byla válka přímo za dveřmi, už se do nich vlamovala. Nacisté vzali Evropu šturmem a rozhodně nehodlali zastavovat u Severního moře.
Norsko nebylo vůbec připraveno. Však tu také nacisté nepředpokládali žádný tuhý boj. Země se prostě rychle poddá.
Narychlo zmobilizovaní obránci hlavního města v pevnosti Akerhus zděšeně hleděli na to, jak do přístavu suverénně vplouvá křižník Blücher, chlouba neměckého válečného loďstva.
Měli tam pravda, kanón. Stařičký historický kousek.
Dokonce bylo i čím nabít. Ale střílí to vůbec?
Nezbývalo než se pokusit.
A najednou měli křižník přímo v ráně. To nešlo nevyužít!
Prááááásk!
Mohutný křižník se rozletěl na cucky.

Znuděný prázdnotou motýlích salónů, znechucený měšťáckou omezeností a sobectvím hovniválů a cvrčků, zděšený krutostí dravého hmyzu a úplně zhnusený bezchrarakterností parazita, obrátil se poutník k mravencům. Tady našel konečně útěchu: poctivou práci a pospolitost. Žádné velikášství, žádná sebestřednost, každý na svém místě a pilně se činí ve prospěch všech.
Ráz dva, ráz dva! Jak ten kolektivní stroj dobře šlape...
Mravenci? Jen součástky, samy nezajímavé, nucené k činnosti, bez vlastních zájmů, jen kvůli povelům, jen kvůli celku...
A nahoře ti, co rozumí nejlépe obecnému blahu. Všichni jsou si rovni, jenom někdo velí a někdo maká. Jen ať práce běží. Ráz dva.

Naštěstí po každém dni přichází noc. A dokonce i tady se spí. Pokud se povede překonat zimu a hlad a úplně se odevzdat těžké únavě, může přijít alespoň na chvíli vysvobození. Snad zářivě zelená louka plné květin, s rozhledem široko daleko, bez jakýchkoli plotů a zdí, možná půvabná zahrada nějakého pohádkového zámku - anebo prostě domov, s drahou rodinou a se sousedy, tak, jak to tam kdysi bývalo.
Jenomže nějaký náhlý zvuk nebo pohyb sousedního těla znamená konec snu. A zase je tu přecpaná palanda, ponurá místnost plná zápachu nespočtu nemytých lidských těl - a vyhlídka na další z nekončících strašných dnů.

Krásný zámek, i když nijak známý a nepříliš velký. A bohužel ne zrovna v dobrém stavu, takže potomek původních majitelů nevěděl, jestli tam bude moci zůstat.
Zachovala se alespoň semtam výzdoba sálů. V ložnici, kterou si provizorně zařídil, byly krásné dubové desky s vyřezanými listy.
Zaslechl něco o ukrytém pokladu. Jak jinak... Už po něm občas někdo pátral, i jeho jednou kvůli tomu obtěžovali.
Jedna dubová deska ho pořád trochu fascinovala. Na vyřezaném lístku jasně viděl svinutého červíka. Zvláštní detail...
Až ho jednou napadlo položit na něj ruku.
Deska se odsunula. Odhalila otvor. A v něm...
Množství diamantů nedozírné ceny.

Měla to být představení,
jaké vysoko se cení,
pěkná scéna, skvělá štace,
sešla se tam honorace.

Jenže publikum jen zírá,
jaká jim tu hraje šmíra,
ještě pletou všechny fráze,
tihleti že hráli v Praze?!

Tohle má být opereta,
již zbožňuje půlka světa,
falešně zní jejich zpěv,
až divákům tuhne krev.

K tomu ještě, třikrát běda,
nefunguje nápověda,
co ten slabý hlásek piští,
není slyšet na jevišti.

A nakonec ty kulisy
na pár hřebíčcích jen visí,
najednou se dolů řítí,
když má drama vrcholiti.

Špatně končí celá fraška,
letí rajče, letí flaška.
Scénu odvál vítr z hor,
za horami mizí sbor.

Byl to opravdu skvělý sňatek.
Královský princ. Vévoda z Condé, slavný válečník.
Nevěsta byla ovšem neteří prvního ministra, všemocného kardinála.
Vyhlídky na krásný život, lákavé jako duhové bubliny. Jenže stejně pomíjivé.
Venkovská dívka neznalá velkého světa vznešeného ženicha nezaujala. Ani věno nebylo nakonec tak skvělé.
U manžela brzy převážila chladná lhostejnost.
Náhle však vévoda upadl v nemilost. Slavný hrdina skončil ve vězení!
Tehdy se odhodlala k činu. Vyjela na jih, bouřila zemi na pomoc manželovi.
Nakonec se znovu shledali. Jenže potom žili opět odděleně.
Až nastala příležitost se nemilované choti zbavit. Skončila na opuštěném hradě, navždy odloučená i od syna.

„Jo, děti,“ zavzpomínal děd, „když jsem byla malý, les vypadal úplně jinak. Jako v pohádkách.“
„V řekách teklo mléko a med?“ napadlo vnučku.
Dědeček se zasmál. „To bylo dávno pradávno, to už jsem nezažil. Ale bylo léto. Teplo, sluníčko opravdu hřálo. Někdy až moc… Les byl zelený, na stromech listy, dole tráva.“
„A maliny!“ ozval se vnouček. „Byly maliny?“
„Ano. Maliny, borůvky, jahody. A med taky, protože létaly včely…“
Když později vyšla medvědí rodina z doupěte do zasněženého zmrzlého lesa, medvíďata se pokoušela představit si léto.
„Jednou se vrátí,“ vzdychl starý medvěd. „Já už se toho nedožiju, ale vy ano.“

„Tedy Giuliano Pastore, tvrdíš, že ses účastnil ďábelského sabatu?“
Vesničan rozčileně odporoval. „Ne. Já a moji druhové bojujeme s čarodějníky za úrodu polí. Když je porazíme, je dobrý rok, když prohrajeme, je neúroda.“
Nářečí trochu těžko srozumitelné, obsah ještě podivnější.
„Ale komu sloužíte?“ tázal se inkvizitor.
Giuliano pokrčil rameny. „Je náš úděl bránit úrodu.“
„Jak ses k tomu dostal?“
„Narodil jsem se tak. Ve dvanácti letech mě povolali.“
„Byl to ďábel?“
„Ne! Tomu nesloužíme!“
„Proč se tedy účastníš sabatů?“
„Abych zabránil čarodějníkům pustošit pole.“
„A oni slouží ďáblu?“
„…ano.“
„Kdo velí vám?“
„Náš kapitán.“ Zaváhal. „Anděl…“
„Ďábel!“ zvolal inkvizitor.
„NE!“

„Sláva, začínáme!“ zajásal Duben. S láskou přehlédl stohy připravených rolí pergamenu. „Takže fialky máme, listí teprve raší…“
Leden náhle procitl. „To už je jaro?“ zívl. „Hm, nějak moc teplo. Dáme ještě sníh.“
„Už ne!“ odporoval Březen.
„Březen, za kamna vlezem,“ odsekl Leden a uchvátil žezlo.
„Jó!“ zajásal Únor, obklopený flaškami, jak si vynahrazoval nucenou abstinenci.
„Duben!“
„Ještě tam budem!“ zařvali unisono.
„Nechte toho! Co meruňky!!!“ křičeli Březen a Duben.
„Já to pak odřu!“ zuřil Květen.
„Dej to sem!“
„Že tě vezmu po hlavě!“
„Tumáš!“
Vypukla rvačka, nastal úplný chaos.
„Ti zas řádí,“ prohodil Srpen k Prosinci. „Aspoň tu není nuda.“

Napohled se pacientův stav výrazně zlepšoval. Zůstával při vědomí, komunikoval. Co na tom, že ne vždycky to dávalo smysl. To koneckonců nebylo nic zvláštního. Dokonce projevil zájem o jídlo.
Když ovšem nečekaně popadl nejbližší předmět a zahryzl se do něj, naděje pohasla.
„Co budeme dělat, tohle se přece nemůže dostat na veřejnost,“ bědoval šéf protokolu, jakmile byla židle bezpečně mimo dosah.
„Heleďte, novináři nám můžou akorát...“ odsekl kancléř.
Mluvčí jenom úpěnlivě odříkával modlitby.
„Venku kolují stále divočejší zvěsti. Skoro tak hrozné jako… tohle.“
Nakonec nazítří mluvčí informoval veřejnost: Pacientovi se daří dobře, k obědu měl vinnou klobásu a meruňkové buchty.