Moje články

Obloha vystřídala zem.
Jednou.
Dvakrát.
A ještě potřetí.

Řvoucí motor rozechvíval každičký kousek letadla.
Výkrut, přemet a svíčka do mraků.

"Tohle se nezapomíná..." zaprskal interkom. "Kolo a letadlo..."

Dvanáct válců a přes tisíc koní znovu zařvalo.

Tentokrát už jen do táhlé zatáčky a pak pomalu dolů.
Třicet minut ve stíhače uplyne jako blesk.
Znovu ve Spitfiru po tolika letech.
Znovu na obloze...

Splněný sen.
Dokonalá vzpomínka.
Poděkování.

***

Generál Emil Boček.

Na co asi myslel, když v roce 1939 utíkal v šestnácti letech z umírající republiky?
A na co, když se to v roce 48 zlomilo.

Ale ani to ho nezlomilo.

„Hele já nechtěl, fakt. To oko vypadalo opravdu příšerně,“ zamumlal zkroušeně Hrdina.
Moc mu to nešlo. A asi ani jeho kreslíři, protože takové emoce nikdo nikdy pořádně neprokreslil. Prostě vypadal ploše.
„To potěší, mít příšerné oko!“
„Takhle jsem to...“
„Sakra, kde je vlastně děda? Vždyť šel seřvat souseda, že jeho syn dělá příšerný kravál.“

V polovině cesty mezi odhozeným komiksem a vrakem ležela hůlka.
Dědova.
Stopy mizely.

„Ono ho to vcuclo? Výměnou za tebe?“

Hrdina mlčel. Od vedle se ozval příšerný rachot.

„Co to sakra...?“ nechápal Hrdina.

„To je ten kravál. Sousedův syn seděl a v base si poskládal skupinu...“

Nikdy.
Ne.
Nepodřídím se.
Půjdu do práce.
S tím nic nenadělají.
Co potřebuju?
Brýle, baterky a telefon.

Pobral to a šel.

Bylo krásně, sluníčko svítilo, hřálo a vůbec nic se nedělo.
Pravda, musel se odstěhovat až na kraj města.
Nedostatek peněz, no...

Na prvního člověka narazil až v lepší čtvrti.
S druhým se srazil o pět minut později.

Pak už to šlo ráz na ráz.
Po desáté srážce přestal počítat.

Při nějaké dvacáté ho odchytil policista.
"Chápu, že vám vadí reklamy, které přes sebe promítají chodci, ale nemusí díky tomu pracovat. Nechcete ten Adblock© v brýlích vypnout? Alespoň na ulici?"

Cvak, ozve se ostrý kovový zvuk, který v sobě skrývá sílu napnuté pružiny.
Klik, zazní tichoučký, lehoučký zvuk, skrývá se a jistí...
Zadržení dechu, aby nic nerušilo.
Chvilka ticha, rušená tichým sunutím precizně vyleštěných součástek.

PRÁSK!

Bleskový úder kohoutu probudí jiskru ohně, která rychle polyká zrníčko za zrníčkem.
Měl roztlačit olověnou kouli do překrásně malovaného terče Prostějovských ostrostřelců.
Měl.

"Tak sousede, už víš, proč puškař vyvěsil cedulku s nápisem LEVNÉ HLAVNĚ?"
Na laufu vykvetl ocelový květ a v posledním odpůrci se něco zlomilo.
"Sakra! Do háje! Tak si z toho tu knihovnu udělejte!"

A taky se tak roku 1898 stalo.

„To bys neuhád,“ chechtal se Tonda.
„Asi ne,“ přiznal kamarád. „Vím, jak si na té káře zakládáš a vrátíš se z rybaření s nakřáplým nárazníkem.“
„Znáš Pepina? Toho, co je furt…“
„Na šrot nebo na rybách? Jo.“
„Jel jsem k němu na rybník- teda není jeho, ale sedí tam od nevidím do nevidím.“
„Když teda…“
„Zrovna nechlastá. Tak mi popisuje cestu a nakonec řekne: Až uvidíš SMRK, tak opatrně odboč a dál uvidíš. Tak čumím, zírám, cestou bambilión smrků a odbočka nikde. A pak mrk a…“
„Smrk?“
„Jo! Ta dědina se tak jmenuje! Na to opatrné zatočení jsem nějak zapomněl…“

Vždycky je důležité najít na věcech pozitiva.
Třeba…
Zbavíte se nepořádku a několika věcí, které vám bylo líto vyhodit.
Získáte volné místo, což se opravdu hodí.
Pořídíte si nějaké nové věci, protože…
…jedna či dvě se při tom osvědčily.
A byly sakra užitečné, i když před tím jen strašily a zabíraly místo.
Několik lidí se poučilo – ne jen v blízkém, ale i ve vzdálenějším okolí.
V tom bližším dost důrazně.

Ale to nejlepší, teda alespoň z mého pohledu.
Můžu říct, že jsem nezatuhl a v nejkritičtější chvíli fungoval na sto procent.
A tu sto padesátku jsem taky vyťukal bez přemýšlení…

Poslední zelené postavičky utíkaly do spásného příšeří džungle.
Někde v dálce zaječela padající mina.
Cvakl natažený závěr.

"Je to vosum set metrů," zabručel pochybovačně mariňák u kulometu.
M čtrnáctka zařvala.
První postavička nedoběhla.
"Jen sedm stovek," opravil ho Ian.

Zbytek zásobníku vystřílel dávkou do zelené stěny.
Pušku odložil a konečně se ohlédl.
K zázraku nedošlo.

Clark pořád ležel v blátě.
Kolega a fotograf.
Jeden ze tří padlých.

"Kurva," zabručel Ian.
Jemu výstřel odstřelovače sotva lízl přilbu.
"Jo, kurva," souhlasil mariňák a pokropil okraj lesa.

Uběhla sotva půlka dne.
Zbývalo osm let války ve Vietnamu.
Necelé tři tisíce dní.

Vítězství zhořklo.

Za černou magii se platí.
Dívka se s tím smířila.
Dokonce i kdyby přišla o krásu...

To se nestalo.
Měla smůlu.
Už celých pět týdnů.

Nic se jí nedařilo.
Nakonec utekla do lesa.
K malému jezírku.

Natáhla se na sluníčku.
Užívala si samotu.
Sluneční paprsky na nahém těle.

Zkusila kouzlo.
Voda zabublala.
Zavřela.

Hladinu prořízla rohatá přilba.
Kostlivec na kostnatém koni.
Dokonce ho ochránila proti slunci.

Rozesmála se.
Smůla zmizela.
Vzduch prořízl výkřik.

Postava v příšerně úzkých šatech dopadla do jezírka.
Dopad alespoň přerušil vyděšený jekot.
Rozhodil bláto kolem.

"Inkvizitore?"
"Jak dlouho nekromantko?"
"Pět týdnů."
"Já prožil pět příšerných let!"

"Kdo tohle vymyslel?" bručela dívka. "Nekromantky se neoblékají neformálně!"
"A oblékají se vůbec?" poznamenal inkvizitor.

Jeho hlas zněl o poznání tišeji a lehce přidušeně.
Mělo to samozřejmě dobrý důvod.

Mrtví ho pověsili hlavou dolů.
Po dlouhém půstu byli při chuti.
Dívka měla co dělat, aby ho neroztrhali.

Ovšem ten jeho nápad s mozkobouřením...
"Kravina. Je to prostě kravina!"
"Ale má paní..."
"Mrtví mozky jen žerou, k ničemu jinému je nepoužívají! Od toho jsem tu já!"
"A ti živí?"

Nekromantka pohlédla na písaře.

Líbal jí chodidla.
V očích měl stejnou zář, jako když před tím mluvil o bohu.

"Jiné nápady nemáš?"

Padala rosa.
Slunce líně vykukovalo nad vzdáleným kopcem
Do nejtemnějších zákoutí ještě nedosáhlo.

Háj čekal v tichu.
Stromy pociťovaly strach.
Vlci zmizeli.

"Jak je to daleko mnichu?"
"Sotva půl noci, má paní."

Patřila jí temnota.
Její moc rostla se soumrakem.
Přesto vykročila do rána.

Stromy šílely.
Nemrtví ryli pod kořeny.
Zahrabávali svá neživá těla.

"Paní! Co když nedojdou včas? Co když..."
"Bojíš se smrti? Ty nebo snad má družina?"

Pár dřevorubců, tři lovci.
Stařec co šel zemřít.
Zbloudilá švadlena.

"Kolik duší mnichu? Kolik srdcí bije v té dědině?"
"Sto dvacet..."

Víc jak stovka! Určitě velký hřbitov!
"Na co čekáte? Vpřed!"

Cinkání stříbrňáků...
Krásný zvuk.
Pro uši uvyklé na ošoupanou měď.

Někteří přesto váhali.

Uměli trochu počítat.
Stříbro bylo krvavé.
Práce za ně ještě víc.

Byly tu ovšem ještě ženy.

S rukama v bok.
I ony prahly po stříbře.
Pak už nikdo neváhal.

Popadli prošívané kabátce.
Hole s hroty opálenými ohněm.
Sekery a nože.

Víc kovu doma neměli.
Možná podkovu nad dveřmi.
Jehlu v manželčině ruce.

A šli.
Tam a zas zpátky.
Zpět přímo letěli.

"Štěstí, že platil předem," šlo po celé vsi.

Jenže to zdaleka nebylo všechno.
Smrt si je toho dne pořádně prohlédla.
Ještě dlouho je navštěvovala ve snech...

"Pořád to nechápu," bručel Zed.
"To je prosté," řekl prošedivělý muž, kterého znali jako zrádce. "Kachny tudy táhnou každý rok. Hory jsou vysoké, proto prolétají průsmykem nad městem. Je jich tolik, že část musí přistát, aby se vůbec vešly. Ve vzduchu prostě není bezpečno. Stačí vám to takhle?"

Zed sotva lapal po dechu.
I původ kachních hodů ho zajímal.
Jenže...

"Zabili jsme dost lidí."
"Na cestách ve zdejším kraji bude hned o něco bezpečněji."
"Co kdyby zemřel nevinný?"

Zed se hned zastyděl.
Hloupá otázka.
Tedy krom paláce...

"Ale co vy..? Kdybych vás..."

Odpověď četl v úsměvu.
Opravdu si tolik věříš?

Nikdo nesmí zemřít.
Nikdo nesmí...
Nikdo...

Připadal si nesmírně hloupě.
Lovec lidí a nesmí zabít.
Taková blbost.

Omráčit.
Svázat.
Uspat.

Dle ctěné libosti.
Jen žádná smrt.
Dokud nenajde zrádce.

Informátor nevěděl proč.
Jen o smrti.
Že spouští poplach.

Zed ho spoutal.
Museli uspět.
Jinak zemře.

Zatím se jim dařilo.
Vyhnuli se zvědavým očím.
Obešli palácové stráže.

Uvnitř to nebylo lehčí.
Uspali služebnou.
Polonahou milenku pána domu.

Konečně našli správné dveře.
Temný pokoj.
Lůžko zrádce.

Stilet tiše sykl.
Bodl.
A znovu.

Pak zaplály pochodně.
Zrádce se smál.
I jeho stráže

Dýka bodla do slámy.
Zemřel další strašák.
Ale proč to všechno?