Moje články

Ve vztahu k Jin Lingovi, kdo se věnuje demonické kultivaci?
a) matčin švagr
b) matčin bratr
c) matčin adoptovaný bratr

Kdo jako první odhalil zločiny nevlastního bratra a zároveň manžela nevlastní sestry Jin Lingova otce, Jin Guangyao?
a) starší bratr manžela adoptovaného bratra Jin Lingovy matky
b) mladší bratr přísežného bratra Jin Lingova strýce
c) nevlastní bratr Jin Lingova otce (jehož tělo okupuje adoptovaný bratr jeho matky)

Kdo je Lan Qiren?
a) strýc manžela adoptovaného bratra Jin Lingova strýce
b) adoptovaný syn Jin Lingova strýce a mladšího bratra přísežného bratra jeho otce
c) přísežný bratr nevlastního bratra Jin Lingova otce

„Ona je tvým největším životním úspěchem,“ poplácal jej po rameni Dean a pozvedl sklenku v přípitku na novou ministryni kouzel.
„I když kdo ví, co na tobě vlastně vidí,“ zavtipkoval a Ron očekával píchnutí u srdce, protože staré jizvy způsobené pocitem méněcennosti občas ještě bolely.
Jedenáctiletý Ron by v zrcadle z Erisedu viděl na jejím místě sebe.
Vyhledal ji pohledem.
Zabraná do debaty, zčervenalé tváře a rozcuchaná, ale zářila a on si uvědomil, že žádnou bolest necítí. Jen pýchu. Lásku.
Vzhlédla a usmála se na něj.
Domů? naznačila.
Zavrtěl hlavou.
Tohle byla její zasloužená chvíle.
Čtyřicetiletý Ron byl neskutečně šťastný.

Viserys Targeryen nebyl hlupák.
Usmál se na své nejmladší vnouče a začal přítomným znovu vyprávět svůj příběh o hnědém hříběti, narozenému šedé klisně a černému hřebci. Předstíral, že přes rány způsobené Železným trůnem v zádech necítí zlostný a nevěřícný pohled Alicent.
Viserys Targeryen nebyl hlupák.
Pohladil chlapce po tmavých vlasech, tak nepodobným jeho stříblovlasým zákonným rodičům.
V hloubi duše věděl, že jeho historce ostatní nevěří. Nezáleželo na tom. Nepotřeboval jejich důvěru, pouze poslušnost.
Rhaenyra byla to jediné, co mu zbylo po jeho milované Aemmě.
Viserys Targeryen byl lhář, jehož slovo bylo něco víc než pravda: zákon.

(Viserys Targeryen byl hlupák.)

Ještě roky poté, co byl nedobrovolně vytržen ze svého světa a vtažen do knihy z fantasy verze staré Číny, měl Shen Qingqiu občas pocit, že jeho život není reálný.
Byly chvíle, kdy nemohl spát a snažil se vybavit si detaily originálního příběhu, porovnával změny.
Sledoval svého spícího manžela a hledal v něm známky démonického císaře, který měl původně mít harém se stovkami manželek a snažil se přijít na to, proč se místo toho zamiloval jen do něj. Čím jej k sobě připoutal.
Na jak dlouho.
Styděl se za ty myšlenky. Byly nefér a on to věděl.
Přesto se jim neubránil.

Mafuyu vzpomínal na jejich první vystoupení.

Jak křečovitě svíral Yukiho kytaru. Obličeje diváků, rozpité v barevné šmouhy a před očima (v mysli, v srdci, v duši) jen toho, komu byla tahle píseň věnovaná. Kdo ji nikdy neuslyší.
Jak se nadechl a… Zpíval. Křičel. Plakal. Emoce, které jej dlouho dusily, zformované do slov a konečně, konečně venku. Zármutek. Láska. Vztek. Bolest.
Neskutečné vyčerpání a ještě větší úleva.
(A možná trošičku naděje.)

Tentokrát to bylo jiné. Cítil se lehce. Haruki a Akihiko se zvesela usmívali. Uenoyamův úsměv byl drobný a Mafuyu věděl, že jen pro něj.
Nebyl sám.
Nebyl ztracen.

Byl šťastný.

Přivést na svět nový podnik nebylo jednoduché.
„Ne, růžová jako třešňový kvítek, ne třešňová,“ vysvětlila pracovníkovi. Ach, budou měnit barvu dveří již pošesté, ale bude to stát za to! Odběhla k dalšímu muži, který rozmisťoval židle.
„Ne, ne, ne! Chtěla jsem červené polstrování, nikoliv vínové, a…“ zarazila se, když zahlédla mladíka s náručí plnou…
„Krajkové závěsy,“ zašeptala.
„Ano?“ zeptal se nervózně.
„Krajkové závěsy,“ povzdychla si.
„Jsou krajkové,“ řekl nejistě.
Byly. Ale úplně jiné, než si představovala. Nu, však oni to napraví.

O měsíc později se madam Pacinková potěšeně usmála. Její nová čajovna, útočiště lásky a klidu, byla prostě k zulíbání!

Zaváhala a viděla, že si toho všiml. Na chviličku se na sebe dívali a ona zamrkala a náhle neviděla jeho, ale ji. Zelené oči s dlouhými černými řasami.
Její oči.
Možná už je nikdy neuvidím.
Projela jí bolest, která ji svou intenzitou šokovala.
Zamrkala znovu a iluze bledého obličeje orámovaného zrzavými vlasy zmizela a zůstal jen on. Harry. Dítě, které deset let vychovávala jako… jako řetěz, který se jí omotal kolem krku a ona mohla stěží dýchat.
Byl jejím déle než Lilyiným.
Nikdy nebyl její. Nestála o to.
Byl dospělý. Odcházel.
Byla konečně svobodná.
(Tak proč pořád cítila tu tíhu?)

Harrymu bylo šest, když šel poprvé spát hladový.
Seděli u oběda a Dudley vzal kousek masa z Harryho talíře. Ten ho silně pleskl přes ruku a Dudley začal hlasitě brečet.
„Mého syna mlátit nebudeš! Padej od stolu a dneska bez večeře,“ zahřměl Vernon. Harry otevřel ústa, aby odporoval a jeho strýc praštil do stolu.
„Hned!“
Chlapec odběhl a Vernon přistrčil jeho talíř k synovi.
Petunie si všimla, že se Dudleyho oči rozsvítily. Okamžitě přestal plakat a s chutí pokračoval v jídle.
Podívala se směrem, kterým synovec zmizel. Její srdce hlasitě bušilo, ale neřekla nic.
Své porce už se ani nedotkla.

Hermiona Grangerová, pověřená prozkoumáním činností odborů (čti škrty v rozpočtu) odložila další zprávu na hromádku Neefektivní a konečně se odhodlala k té poslední.
…načež jsem došel k jednoznačnému závěru: tento podivuhodný vrtulkovitý předmět slouží jako dekorativní zápich do květináče...
Na přiložené fotografii byla černobílá podoba Arthura Weasleyho třímajícího v rukách kaktus, ze kterého trčela vývrtka na víno.
„Proč,“ povzdechla si. Z osobního hlediska svého tchána milovala. Z toho profesionálního ji uváděl do rozpaků. Jak je vůbec možné být až tak špatný ve své práci? Její osmiletá dcera věděla o mudlovských výtvorech víc.
Ale…
Arthur se z fotografie zářivě usmál.
Zaváhala.

„Co navrhuje vůdce klanu Nie?“
„Já nevím,“ zakňučí roztřeseně Nie Huaisang a zavrtí hlavou, ve které se mu již složitě proplétají myšlenky a plány.
„Já nevím,“ zopakuje, ale jeho oči, schované za vějířem, se na vteřinku rozjasní.
„Já nevím,“ hlesne zoufale, zatváří se patřičně zahanbeně a skrčí se před opovržlivým pohledem tazatele.
„Jeho bratr se musí obracet v hrobě, mít tak neschopného nástupce,“ utrousí někdo a Huaisang tentokrát ztuhne zcela nehraně.
„Velmi nemístné,“ řekne Jin Guangyao a Huaisang v duchu křičí nemáš právo se nás zastávat, zavraždil jsi ho, ale navenek se na něj vděčně usměje. A zaplatíš za to.

Odplivl si. Bylo odporné vedro, měl neskutečnou žízeň a bolela jej hlava. Chtěl domů, poručit si koupel a odpočívat. Příště řekne matce, že od pochůzek snad mají služebnictvo.
Zamračil se, když procházel nejhorší částí vesnice, kolem chatrče té lůzy, Gauntových.
„Mohu vám nabídnout trochu studeného čaje, pane?“
Vzhlédl.
Meropa Gauntová, dcera místního ožraly, se náhle zjevila několik metrů od něj. Usmívala se, ale na vzhledu jí to podle něj nijak nepřidalo.
Ale držela v ruce lákavě vypadající sklenici a on umíral žízní. Zaváhal. Rozhlédl se. Ještě aby ho někdo viděl, jak se s tou špínou vybavuje.
„Dobře,“ přikývl.
Natáhl ruku.

Strach, zášť a bezmoc byly často jediným jídlem, která Wei Wuxiana musel ten den strávit. Jeho prsty se třásly, když hrál na flétnu a udržet na tváři svůj pověstný úsměv bylo prakticky nemožné.
Život vůdce skupiny uprchlíků, které zbytek světa nenáviděl, se občas dal jen těžko nazývat životem. Chyběli mu sourozenci. Chyběl mu domov. Lotusy a jezera.
Tady byla jen smrt.
Jeho chmury přerušil dětský hlas.
„Létáme!“ zvolal Wen Yuan a ukázal mu dva motýly upletené z trávy. Se smíchem s nimi mával ve vzduchu.
Wei Wuxianem projel osten hanby a lásky k tomu dítěti.
Bylo to těžké. Ale nelitoval.

Wei Wuxian s úsměvem vtrhl do domku svého adoptivního syna.
Následovalo vylekané vyjeknutí dvou chlapců a šustění papírů spěšně schovávaných za zády.
Wuxian povytáhl obočí. „Copak to tam máte?“
Sizhui i Jingyi zrudli.
„Prodávají to na trhu,“ špitl Jingyi provinile.
Wuxian si pamatoval, jakou… literaturu schovával v jejich věku.
Zasmál se. Nejspíš měl předstírat, že nic neviděl, velkoryse zapomenout, odejít a nechat chlapce zachovat si tvář. Nakonec, byli to teenageři, měli na zvědavost právo.
Jenže to nebyla zábava.
Vteřinka mrštnosti a měl papíry v ruce. Úsměv mu zmizel, protože místo očekávaného milostného textu na něj hleděla ohyzdná karikatura jeho tváře.

Na sluncem sežehnuté trávě se líně povalovala trojice chlapců.
„Říkám ti, je to pravda,“ řekl jeden z nich.
„Viděl jsem ji na vlastní oči.“
Druhý do něj silně šťouchl.
„Nebo jsi byl moc dlouho na sluníčku.“
Odpovědí mu byl tvrdý kopanec.
„Ticho,“ řekl třetí, který si mezitím dřepnul u plotu a cosi upřeně sledoval škvírami mezi plaňkami.
„Pojďte sem,“ zasyčel.
Na sousední zahradě seděla malá holčička a hrála si s panenkami. Ty kolem ní poletovaly ve vzduchu.
„No teda…“
„Já ti to říkal!“
„Jak to sakra dělá?!“
„Pojďme se tý malý čarodějnice zeptat,“ ušklíbl se první chlapec. A přelezl plot.

„Potřebujeme více informací o zdejší historii,“ řekl Azirafal.
„Už vím! Prý tu mají nádhernou sbírku knih,“ kývl na démona.

Stáli před regály plnými svazků.
„Ach, zabere hodiny, než se těmi knihami probereme!“ řekl potěšeně anděl.
„Nebo to můžu během pěti minut vygooglit,“ ušklíbl se Crowley a vítězoslavně vytáhl smartphone.
„Technika, anděli. Takže-“ zarazil se.
Azirafal láskyplně přejížděl prstem hřbety knih. Pak s téměř posvátnou úctou jednu vzal a otevřel. Rozzářeně se usmál. Potom si uvědomil, co Crowley řekl.
„Máš pravdu, po tvém to bude rychlejší,“ odpověděl se špatně skrytým zklamáním.
„Uhm…“ Crowley schoval telefon do kapsy.
„Hrůza, není tu signál.“

„Máma. Má-ma. Řekni máma, Dudlánku,“ povzbuzovala Petunie malého synka.
Batole si jí nevšímalo, místo toho jen nadšeně mlátilo vařečkou do hrnce.
„No tak, ty můj malý hudebníčku,“ rozplývala se. Pohladila jej po světlých vláskách.
„Nedáš mi na chvilku tu vařečku? Mamince? Má-mě? Maminku bolí hlava…“
Natáhla ruku, ale dítě se své oblíbené hračky nehodlalo vzdát. Ne tiše.
„Dobrá, dobrá,“ rychle mu ji vrátila.
„Mama?“ ozvalo se za ni.
Petunie ztuhla a otočila se. Druhé batole, tentokrát černovlasé, stálo v ohrádce a upřeně se na ni dívalo.
Udělalo se jí špatně.
„Mamamamama,“ opakoval Harry.
„Ne,“ řekla ostře.
Obě děti začaly plakat.

Petunie pečlivě vložila dopis do obálky a zalepila ji. Opatrně se rozhlédla. Ticho. Lily byla někde venku s tím ušmudlaným klukem. Vzala tužku a úhledně napsala adresu.
Škola čar a kouzel Bradavice
Skotsko.
Zamračila se. Neznělo to jako pořádná adresa, ale přesnější neznala. Jsou to kouzelníci, určitě to mají nějak zařízené.
Vykradla se z domu směrem k poště, dopis křečovitě sevřený v ruce. S hlubokým nádechem vešla.
U přepážky se jí udělalo trochu špatně od žaludku. Nebuď hloupá, pokárala se v duchu.
„Chci poslat dopis,“ špitla.
Přijmuli jej. I s divnou adresou.

S úsměvem vyšla ven. Nemohla se dočkat odpovědi.

Čekal na něj osm set let.
Osm set let, to je více, než si obyčejný smrtelník dokáže představit. Ale on smrtelníkem dávno není a nelituje jediného dne.
Protože jednoho dne ho sevře v náručí, usměje se a budou společně sledovat tisíce luceren vznášejících se k nebi, které pro něj zapálí. Pohladí jeho tvář a nadme se pýchou nad úžasem zračícím se v jeho tváři, ale zároveň skromně odmávne jeho díky, protože pro Jeho Výsost není žádná námaha příliš velká. Xie Lian zčervená a políbí ho a on bude vděčný za všechny ty bolestivé roky, protože ho dovedly až sem.

Jednou.

Schovávám tvář za vějířem a snažím se potlačit svoje nadšení. Postava Shen Qingqiu, do jehož těla jsem se transmigroval, je vzorem důstojnosti.
Ale… ALE! Přenesl jsem se do fantastického knižního světa! I vzduch je tu jiný, čistý. Krystalické vodopády obklopené mystickou mlhou, půvabný bambusový les, kde mám svůj domek…
Je tu tolik neskutečných věcí, které chci vidět… spirituální jeskyně, ano, ty, ve kterých měl Liu Qingge zemřít! Tak krásné, hluboké, tiché! Smrtící Nekonečnou propast, do které za pár let budu muset shodit svého nicnetušícího učedníka, která je domovem úžasných nebezpečných monster, démonů a rostlin s magickými účinky!
Miluji to tu.

Madam Jin znechuceně sledovala manžela, který objímal polonahou služku. Odkráčela, s hlavou vztyčenou. Na chodbě potkala chlapce, který se jí okamžitě hluboce uklonil.
Meng Yao. Jeden z manželových bastardů, kterého navíc musela snášet pod vlastní střechou.
Jeho obličej stále nesl známky jejího vzteku nad jeho existencí. Vzpomněla si na nepříjemný, až zahanbený pocit, když sledovala hrubé zacházení své přítelkyně Madam Yu s chráněncem a údajným bastardem jejího muže.
Teď jí rozuměla. Talent. Schopnosti. Moc. Status. Obě je měly a k čemu? Tomuto světu vládnou muži.
Ony měly jen…
Chlapec bázlivě vzhlédl.
Sevřela ruce v pěst.
„Zmiz mi z očí,“ řekla.

Jedenáctiletý Fred Weasley měl tajemství. Navzdory očekáváním neměl smysl pro humor.
Ne, to není přesné. Nechápal, co je vtipného na kanadských žertících. Krvácivé kokosky? Proč něco takového podstupovat? Nebo dokonce ohrožovat ostatní?
„Já to nebyl,“ zopakoval poněkolikáté.
„Tentokrát to prominu. Dobře si pamatuji, jaké to je učit Freda Weasleyho,“ zamrkal na něj spiklenecky profesor se zakrváceným kapesníkem u nosu.
„Ale…“
Profesor jen mávl rukou.

Další den mu přišel dopis – napomenutí od matky a několik slov od otce.
Přesně jako tvůj strýček Fred! Jsem na tebe pyšný!
Rozplakal se.

(Fred Weasley měl tajemství. Nenáviděl své jméno.
Protože vlastně vůbec nebylo jeho.)

Lan Qirenovy kroky přerušilo zatahání za rukáv. Shlédl na synovce, který fascinovaně zíral na nedaleký keř.
„Wangji?“
Dítě ukázalo na bílého králíka spokojeně okusujícího větvičku. S prosbou v očích pohlédl na strýce.
Ach.
Lan Qiren měl o svém životě jasnou představu. Bratr, který dal přednost lásce k vražedkyni před klanem a zničil tak několik životů, mu byl dostatečným varováním. Bude sloužit své sektě, ctít její pravidla. Nedopustí, aby jeho milovaní synovci sešli z cesty a zopakovali chyby svého otce.
„Pravidla sekty říkají žádní mazlíčci,“ řekl přísně.
Chlapcovy oči se leskly, ale přesto poslušně přikývl.
I kdyby jim měl zlomit srdce.

Molly zděšeně sledovala mládě hrabáka, které spokojeně spalo v lesklém kotlíku, obklopené snad všemi příbory, které měla.
A zabalené do velmi povědomého svetru.
Povzdechla si.
„Charlesi Weasley!“
Malý chlapec okamžitě přiběhl.
„Co to má být?“
Charlie se rozzářil.
„To je Roník!“
„A copak Roník dělá u nás doma?“
„Našel jsem ho venku! Můžu si ho nechat?“ zeptal se s nadějí v hlase.
Zavřela oči a počítala do deseti.

O půl hodiny, jedno velice zklamané dítě a několik úklidových kouzel později Molly šla zkontrolovat svá nejmladší. Několikaměsíční dvojčátka naštěstí stále klidně spala. Unaveně se usmála.
„Ještěže vy dva jste takoví andílci.“

Rudočerně oblečený muž energicky pobíhal po tržišti. S náručí nejrůznějších tretek a jídla se přihnal ke svému trpělivě čekajícímu společníkovi.
„Měl by sis taky něco koupit,“ pobídl jej.
Lan Zhan zavrtěl hlavou.
„Cokoliv chceš, zvu tě!“ zvolal Wei Ying.
Druhý povytáhl obočí.
„Máš pravdu, technicky vzato to platíš ty, ale co je tvoje je i moje a naopak. I když já jsem z toho vyšel lépe, hahaha! Tak vybírej, po čem nejvíc toužíš?“ zamrkal Wei Ying.
Lan Zhan jej náhle popadl za paži a rázně vykročil k budově, kde byli ubytovaní.
„Moment, Lan Zhaaaan?!“
„Řekl jsi cokoliv,“ odpověděl klidně jmenovaný.

Sekaná byla připálená a okna umytá jen z dolní poloviny. Petunie si povzdychla.
„Odnes Dudleymu svačinu, musí načerpat energii,“ strčila talíř desetiletému Harrymu do ruky.
Zamračila se, když slyšela, jak zakašlal. Okamžitě mu jídlo odebrala.
„Copak chceš Dudlánka znovu nakazit? Sotva se z té příšerné chřipky začíná dostávat,“ vynadala mu. Opravdu. Živili ho, šatili ho, starali se o něj – a jak se jim odvděčí? Riskuje zdraví jejího dítěte?! Stejný jako ona, když bezstarostně přeměňovala lžičky na krysy a nechávala je pobíhat po místnosti. Taková špinavá havěť mohla člověka zabít!
„Běž radši vyluxovat dům!“ přikázala.
Snad alespoň to zvládne udělat pořádně.

Zamilovala se do třetích zkoušených svatebních šatů. Byly bílé, nadýchané a za cenu, která by uživila tříčlennou rodinu skoro rok.
Ale byly perfektní.
„Vypadáš nádherně, zlatíčko!“ slyšela za sebou vykřiknout svou matku.
Ach. V tu chvíli se cítila bláznivě šťastná. S úsměvem se otočila, aby odpověděla. Slova jí vyschla v krku, když viděla, že matčina pozornost patřila jiné.
„Budeš pro Tuney skvělou hlavní družičkou,“ rozplývala se nad sedmnáctiletou Lily, která samozřejmě vypadala naprosto dokonale.
A dost.
„Já ji za družičku nechci,“ oznámila ostře Petunie.

Lily to oplakala. Šokovaní rodiče jí to vyčítali.
Nezměnila názor. Už odmítala nosit masku milující sestry.

Návštěva u Dudleyho rodičů se jako obvykle neobešla bez čím dál pichlavějších poznámek na téma vnoučata a proč byl prakticky zločin, že ještě žádná neměli, zvlášť, když ta ženská odvedle se s kočárkem producíruje pořád!
„Cupitání malých nožiček!“ básnila Petunie, nadšeně i vyčítavě zároveň. „Nebylo by to rozkošné?“
„Přímo kouzelné,“ poznamenala lehce ironicky nová paní Dursleyová, pro níž sousedská rivalita důvodem k rozmnožování kupodivu nebyla.
„Vlastně… jo, mohlo by to být… kouzelné,“ prohodil Dudley významně.
Atmosféra rázem zhoustla. Vernon zrudl a zaťal v ruce v pěst. Petunie zalapala po dechu. Snacha byla zmatená.
Několik dalších měsíců o dětech nepadlo slovo.

John rozhněvaně vystoupal sedmnáct schodů. Hlava mu třeštila. Práce byla příšerná. Bankomat mu odmítl kartu. Harry mu poslala jedenáct opilých zpráv.
Hodil klíče na stůl, na kterém už leželo otevřené pouzdro od houslí. Ucítil další nával vzteku, protože posledně tohle znamenalo hodiny příšerného vrzání.
Ne. Pěkně od plic tomu parchantovi řekne-
Sherlock začal hrát.
John tu skladbu neznal. Ale byla… nádherná.
Tiše vešel do obýváku a všiml si, že u jeho oblíbeného křesla čekal připravený čaj.
Provinilý pocit hanby mu sevřel žaludek. Vydechl, posadil se a s hrnkem v ruce začal poslouchat…
Pak se napil.

(Detektivův drobný úsměv mu utekl.)

„Na svět,“ pronesl démon přípitek, když bylo po všem. Anděl pozvedl skleničku.
Adam zrekonstruoval jeho knihkupectví. Mohl se vrátit domů a pokračovat jako dosud, jen bez nebeského dohledu.
Mohl cokoliv.
Mohli cokoliv.
Byla to osvobozující, byť zároveň úzkostná představa.
„Na svět,“ zopakoval s pohledem upřeným na Crowleyho a tíha emocí v jeho hlase dalece přesahovala úlevu, kterou cítil ohledně přežití planety.
Azirafal svůj život obecně miloval. Ale možná byly věci, které by se daly trochu přestavět. Usmál se.
Nevěděl, co bude pozítří. Ani měsíce, roky a staletí potom.
Ale zítřek bude nádherný slunečný den, počasí jako zázrakem stvořené pro piknik.

„Sklapni a koukej už umřít,“ vyštěkl Gabriel.
Crowley by to nepřiznal, ale na jednu stranu byl rád, že vzal Azirafalovo místo. Anděl by ta slova nenesl lehce.
Vstoupil do ohně a zároveň potěšeně i znechuceně sledoval výrazy ve tvářích svých katů. Uspokojení. Nejistota. Znepokojení. Strach. Zmatek. Hrůza.
Přestože pád (a život po něm) Crowleyho vyléčil z iluzí o dokonalosti nebe, někde hluboko uvnitř jej litoval. Ale když sledoval zklamání andělů, že kolega, který se provinil zvolením míru před válkou, přežil svůj trest smrti... ne, nikdy nebude úplně spokojený jako démon. Ale v tuhle chvíli byl rád, že už sem nepatřil.

„Dlouho jsem to ignoroval. Začalas toho zneužívat.“
Neřekla nic.
„Nulové následky tě povzbudily. Tvoje troufalost se stupňovala. Ale pleteš si mou lhostejnost s tolerancí.“
Jen se usmála.
„Ne s tolerancí. Hůř. S pochopením. Chyba. Nemám pochopení pro zloděje.“
Zarazil se.
„Nemám pochopení pro lidi, co berou moje věci,“ opravil se.
„Vrať ten mobil.“
Rozesmála se!
Nevydržel to a chňapl po něm.
Zamračila se. Pak se nadechla a...
Ale ne.

„Beru to tak, žes ten svůj od mé maličké, bezbranné roční dcery nedokázal získat?“ zeptal se John pobaveně, když mu půjčoval telefon.
Sherlock důstojně usoudil, že mu to nestojí za odpověď.

Zeleninový salát vystřídal grapefruit. Harry měl pocit déjà vu.
„Dudley je blázen do zdravého stravování,“ řekla Dudleyho novomanželka, když si nesprávně vyložila jeho pohled. Spiklenecky se usmála.
„Mám něco lepšího. Moment.“
Odmávla rukou jeho protesty a odešla.
Atmosféra u stolu byla… hutná.
„Nemusel jsi přijít,“ řekl Dudley. Když viděl směsici pocitů, které se odrážely v Harryho obličeji, spěšně dodal: „Chci říct, nenuť se ze slušnosti.“
„Žádnou slušnost ti nedlužím,“ uteklo Harrymu, ostřeji než zamýšlel.
„Já vím,“ odpověděl bratranec. Pak přehodil svůj kus grapefruitu na Harryho talíř.
Čaroděj na něj chvíli nevěřícně zíral. Pak se rozesmál.
Možná to za zkoušku stálo.

Molly zděšeně sledovala mládě hrabáka, které spokojeně spalo v lesklém kotlíku, obklopené snad všemi příbory, které měla.
A zabalené do velmi povědomého svetru.
Povzdechla si.
„Charlesi Weasley!“
Malý chlapec okamžitě přiběhl.
„Co to má být?“
Charlie se rozzářil.
„To je Roník!“
„A copak Roník dělá u nás doma?“
„Našel jsem ho venku! Můžu si ho nechat?“ zeptal se s nadějí v hlase.
Zavřela oči a počítala do deseti.

O půl hodiny, jedno velice zklamané dítě a několik úklidových kouzel později Molly šla zkontrolovat svá nejmladší. Několikaměsíční dvojčátka naštěstí stále klidně spala. Unaveně se usmála.
„Ještěže vy dva jste takoví andílci.“

Černý vůz zastavil a John odevzdaně nastoupil.
„Buckinghamský palác,“ utrousila Anthea. Pohledem mu prozradila, že žádné další detaily prozrazeny nebudou.
Nervózně se zasmál při vzpomínce na poslední návštěvu oné budovy. No, tentokrát se to alespoň obejde bez prostěradel a krádeží popelníků. Zarazil se.
Mohli z toho mít pořád problémy?
Zavrtěl hlavou. Věci se změnily. Sherlock nenechával uřezané hlavy v lednici. Lestrade neměl důvod pro protidrogové zásahy. Mycroft zdvořile čekal, až John odvede Rosie do školky a až potom ho unesl.
Zestárli.

Auto zastavilo.

John vešel do místnosti. Zaúpěl.
V jednom měl pravdu – jeho přítel na sobě skutečně žádné prostěradlo neměl.

Crrrrrr!

„Dobrý den, agentura AJC. Mluvíme s panem A. Z. Fellem?“
„Ano?"
„Gratulujeme! Vyhrál jste rok reklamy zdarma v našem časopise!“
„To bude omyl,“ řekl opatrně anděl.
„Vlastníte knihkupectví v SoHo?“
„Ano, ale…“
„Žádný omyl, jen jste měl z pekla štěstí!“
„Opravdu-“
Nenechali jej domluvit.
„Tisíce čtenářů týdně se o vás dozví! Pomyslete na ten příliv zákazníků!“
Aziraphale na něj pomyslel. Jeho tělo si mimoděk vytvořilo schopnost potit se.
„Slibujeme, že prodáte tolik knih, jako ještě nikdy!“
Anděl zděšeně telefon položil.
Určitě omyl.

Crrrrrrrr!

Crrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr!

Crrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr!!!

O týden později
„Co se stalo?" zeptal se Crowley, kus sluchátka v ruce.
„...nic?"

Aziraphale a Crowley vešli do bytu.
Monstera se rozklepala. Fíkus se moudře třásl hrůzou pouze nepatrně. Na to, aby riskoval upadnutí byť jediného lístečku, byl totiž příliš vystrašený.
Šustění lístků přilákalo andělovu pozornost.
„Jsou nádherné!“ rozplýval se.
„To by radši měly.“
„Přímo… zázračně,“ pokračoval anděl.
„Ani jeden jediný zázrak,“ řekl hrdě Crowley. Za andělovými zády se zamračil na kaktus, který se pod jeho pohledem marně začal snažit vykvést.
Aziraphale obdivně přejel prstem po jednom květu orchideje. Usmál se na ni.
Květina se z toho milého zacházení zachvěla šokem.
„Opravdu?"
„Je to vážně úplně jednoduché. Prostě si s nimi musíš povídat.“

Už čtvrtá zkoušená hůlka vykouzlila Percymu na tváři vzácný úsměv.
„Tuhle,“ řekl.
„Devět galeonů,“ prohlásil prodejce.
Molly ztuhla. Charlieho loni stála sedm.

Cestou domů mlčeli. Na prahu se matka zastavila.
„Pořád máme doma hůlku strýčka Biliuse,“ řekla.
„Pan Ollivander tamtu schová. Dostaneš ji k Vánocům,“ slíbila. „Neboj, na začátku budeš i s půjčenou stejně dobrý jako ostatní.“
Chlapec si vzpomněl na soucitné i pohrdavé pohledy a poznámky ostatních zákazníků, když vracel hůlku prodavači. Znovu spolknul slzy horkého ponížení. Věděl, že jsou chudí.
Až dnes zjistil, že to pro ostatní znamená horší.
Už se tak nikdy nechtěl cítit.
„Budu lepší,“ řekl.

Možná, že ve stejný den, jako se v jedné nemocnici objevil budoucí vládce pekelný, se v jiné objevila mladá žena. Možná si nepamatovala poslední rok života. Možná ji brzy pustili a ona nadále žila normálním životem.
Možná byla šťastná.

Andělé dotazy nekladou. Démonům nikdo neodpoví. Lidé odpovědi i otázky hledají sami. Nicméně, jestli někomu proběhlo hlavou letmé počkat, beru, otcem je ďábel. Ale kdo…, neřekl to nahlas.

(A jestli ve stejný okamžik, jako se Adam vzdal krve a zvolil rodinu, kdesi daleko jedna žena ucítila ostré štípnutí – skoro jako gumička, která přílišným napnutím praskla, byla to jistojistě jen čirá náhoda.)

Démon zděšeně sledoval skvrnu od vína, vpíjející se do stránek.
„Ještě minutku!“ zavolal Aziraphale.
Crowleyho polil studený pot. Zuřivě drbal mokrý flek rukávem.
Žádné zlepšení.
„Ne-nespěchej!“
Zběsilé mávání taky nepomohlo.
Vylovil zapalovač.

„Můžeme?“
Crowley bleskurychle knihu schoval za zády. Vzápětí mu vyklouzla.
Ozvalo se tiché, zlověstné, mokré plesk.
Proč děláš plesk, obořil se v duchu démon na objekt zoufale. Spadlé knihy mají dělat buch! Plesk je podezřelé!
"Ritz čeká!" řekl nonšalantně.
Anděl přimhouřil oči.
„Ustup.“
Crowley ustoupil.
První vydání Doriana Graye vyčítavě leželo na zemi - rozmáčené, rozdrbané a ohořené. Byl by zázrak, kdyby…
Ach. Zázrak. Měl nutkání se praštit.
„CROWLEY!!!