Moje články

Azirafal: (čte noviny) To je přece hrozné, co se v tom Československu děje.
Crowley: (sedí zkroucený jako paragraf a pozoruje neposlušný pramínek Azirafalových vlasů) Hm?
Azirafal: Měli bychom jim pomoct nastolit takový ten jiný režim, jak se to… (vzpomene si a rozzáří se) demokracie!
Crowley: (vyděšeně) Cože, ty bys chtěl celý stát vyhodit z okna? Režim se přece jmenuje degradace.
Azirafal: Aha, já myslel, že degradace je když voják uteče z armády. I když to je vlastně asi defenestrace.
Crowley: Ano! (sebevědomě, učeně) Ale nepleť si to s ponížením, to je dezerce!
Azirafal: (Zasněně) Dezerce… to bych si dal, dezert.

Byly kamarádky od dětství.

Takže bylo přece normální, že ji Amélie poslední dobou objímala častěji. Blížily se Elleniny dvacáté narozeniny a ačkoli by to ani jedna z nich nikdy nepřiznala, obě začínaly mít obavy.

Samozřejmě že spolu utíkaly cvičit lukostřelbu. Amélie si před alchymistickými zkouškami potřebovala něčím vyčistit hlavu.

Bouře nebouře, ony se na sebe mohly vždy spolehnout. Tak proč i zbylý volný čas netrávit společně.

Zlom nastal u Úst pravdy. Amélie místo své otázky obrátila oči v sloup a pak Ellenu políbila.
Najednou do sebe vše zapadlo.

„Chytrému napověz…” prohodila Amélie.

Než to stihla doříct, byla umlčena další pusou.

Zakázané ovoce nejlépe chutná, jen varování nepomůže. Ne každý podlehne, ale když člověku připravují půdu přes dvacet let, není těžké sklouznout až úplně na dno.
“Taková hezká holka bys mohla být.”
S každým dalším kouskem se hlava plní rozžvýkaným obsahem, až nezůstává místo na jiné myšlenky. A moje tělo je menší - přesně tak, jak vždy všichni chtěli.
“Prostě nežer.”
Zmenšuje se i můj život. Konečně se chovám správně. Kromě počítání kalorií a sebenenávisti nezbylo skoro nic. Jed prostupuje do každičké buňky těla.
“Jak může mít tenhle problém, když vypadá takhle?”
V mozku se drží zuby nehty. Účinné antidotum zatím neexistuje.

Ruku mu zaplétám do vlasů, svírám pěst a cítím, jak se napětí z mých prstů přenáší do jeho těla. Hladím ho po tváři a ochutnávám vyprahlé rty, rozpraskané a horké. Na jejich povrchu rozeznávám zrnka písku a vzdálenou chuť soli. Záměrně se vyhýbám těm místům, kde mě chce nejvíce, a užívám si, jak v něm očekávání roste; jak se napíná, jen prasknout.
Skoro bez pobídky klesá na kolena a ruce mu hbitě pracují na mém pásku u kalhot. Když se dostane ke spodnímu prádlu, zavrtím hlavou a on poslušně složí ruce za záda. Přitiskne horká ústa na gumičku.
Zasténáme oba.

Prázdné kupé. Prázdná duše.

Vracím se tmou vlakem ranním

Nevím, co na mě bude čekat. Je tma, takže v okně vidím jen svůj odraz.

Vracím se tmou vlakem ranním

Moje poslední šance. Jestli z domova něco zbylo, poznám to tam vůbec? Poznají oni mě?

Vracím se tmou prvním vlakem ranním

Co vlastně zůstalo ze mě? V srdci prázdno a hlava plná temnoty.

Já nastoupil jsem dávno před svítáním

Už nešlo čekat. Pojedeme celou noc.
Mám strach.

Už mě mý hříchy netíží

Po tváři mi stéká jediná slza. Je v ní skryté celé jezero výčitek. Odpusť mi. Prosím.

Už netíží

Prosím…

Občas do kanceláře zavítal potenciální zákazník se zájmem o cestování. Ianto si vždycky dal záležet na tom, aby ho vypoklonkoval co nejrychleji a nejzdvořileji. Jenže dnes to bylo těžší než obvykle.
„Jste v pořádku?” zeptala se ho starostlivě postarší žena.
Zrudlý Ianto měl co dělat, aby byl zticha, tak jen kývl. Pak mu unikl sten. Náznaky nestačily, takže nakonec bouchl do stolu a zvýšil hlas.
„Ven! Zavíráme!”
Z výrazu ženy bylo jasné, že se nevrátí.
Jack vykoukl zpod pultu: „Už je pryč?”
„Někdy bych tě nejradši zabil, víš to?”
„Zkus to,” usmál se Jack a vrátil se na své místo.

Byla jsi můj poklad, to nejdražší zlato
Perla, za niž dáš cokoli
Čistou pravdou je ale, upřímně vzato
Co je pryč, to už nebolí
Sladce jsi voněla, a to vždy po šeříku
Zmámenou přitiskla jsi mě na peřinu
Za chvíli zabodnout mi nůž do hrudníku
Jsi však neváhala ani na vteřinu
Ještě dneska cítím tvoje ruce na svém těle
Kůže mi hoří pod vzpomínkou doteků
Z horkých úst se mi dere sám slastný vzdech směle
A při tom všem je mi až do breku
Je k podivu, jak snadno se všechno poničí
Bývala jsi moje zlato, ale jen to kočičí

Byla jsem opilá. Opilá koktejlem hormonů, pocitem, že někam patřím, zájmem a pozorností. Jak krásné jsou představy, iluze pravdy.
Doteky, pohledy, slova. Pro tebe hra, pro mě síť, ze které není úniku. Odkryl jsi mé nitro.
Na kolenou jen pro tebe. Prsty pod branou, na rtech, v ústech. Udělala bych cokoli, co bys mi dostatečně autoritativně řekl. Cokoli.
A pak najednou konec. Jako tenkou kupoli z cukrového skla, ve které jsem byla uvězněná, jsem to vlastní neopatrností roztříštila.
Teď marně sbírám jednotlivé střepy a doufám, že mě ostrá bolest a sladká chuť vrátí zpět. Vím, že nevrátí.
Nebylo to skutečné.

Nábytek z IKEA, líbivé umění, ale mělké, bez jediné myšlenky, neprovokující. Dostatek peněz, které zajistí sedadlo první třídy v každém letadle, prostorný byt a hlavně další a další příval věcí.
Tohle přece má být cílem úspěšného člověka, americký sen a tak vůbec. Co na tom, že s každým předmětem je nitro o něco prázdnější. Problém není ve společnosti, samozřejmě, jak by mohl být?
Teprve když je člověk o tuhle faleš připraven, může se skutečně nadechnout a protřít si oči.
Je-li tohle tvoje první noc, musíš bojovat.
Umazaný od krve, ležící na špinavém betonu s tělem pulzujícím bolestí jsi nejvíce naživu.

„Říkám vám: nechte Keatinga, ať si pěkně sní, co nadrobil.”
Byl krysa a oni to měli tušit od začátku. Šlo mu jenom o jeho vlastní zadek. V momentě, kdy vstoupil do skladu zavazadel, bylo jasné, že s Básníky skoncoval a nápodobně oni s ním. Tu ránu do nosu si zasloužil.
K čemu to ale bylo platné? Stejně nakonec všechny zlomili. Aby taky ne, trocha psychického nátlaku, konvence doby, ošklivý pohled rodičů, Damoklův meč fyzického trestu, obyčejný strach o sebe. Člověk nemusel být ani zvlášť submisivní.
Paradoxně tak zůstalo v učebně krom Neilova prázdné místo po Charliem, který jako jediný nepodlehl.

Zahaleni v oblaku cigaretového dýmu na balkónku teologické fakulty. Ten balkon stále stojí.
Hloupý vtip nad sdílenou láhví příliš dobrého vína.
Žádost o pomoc s vloupáním se do kamarádčiny skříňky a pozvánka na šachy.
Sdílení traumat u ohně. Fotku, kde brečím, protože nás někdo zachytil v tomto momentu, mám uloženou v telefonu.
Akce pro děti a mládež, vytažení klíštěte a moment, kdy si i druhá strana uvědomí, že tohle je vztah.
Omyl, kdy jsem ho považovala za jeho mladšího bratra.
Snad brýle, snad společné jméno, vášeň pro knihy a stejné seriály.
Obrázek se stromy a kočkami. Známe se dvacet let.

„Víte, pánové, cesta do nebe je dlážděná dobrými úmysly,” pokrčil rameny bledý gentleman.
Petronel si posunul brýle ještě níž: „Nezkoušej tady na mě nějaké protřepané fráze, hříšníku!”
„Otřepané, matlo,” obrátil oči v sloup Uriáš.
„Ty se do toho nemíchej, tohle je mezi andělem a duší!”
Uriáš ho ignoroval a zabodl Alojsi Marvalovi prst do hrudi: „Navíc je to do pekla, ne do nebe.”
„Tak s tímto statementem nemohu souhlasit, pánové, asi se vám v hlavě cosi pomíchalo.”
Pohlédl na své hodinky značky Rolex.
„Musím běžet.” A se zářivým úsměvem zmizel.
Uriáš zabručel: „Něco mi říká, že ho tu nemáme naposledy.”

Z toho, že zůstanu navždycky sama
Z toho, že planeta shoří pod nohama
Z toho, že nepůjde bydlet a žít
Z toho, že nestačí jen chtít
Z toho, že dům je jenom vzdušný zámek
Z toho, že nenajdeš vztah bez seznamek
Z toho, že nikdy nejsi, neděláš dost
Z toho, že doma jsi vlastně jen host
Z toho, že všechno to špatné je jen uvnitř v hlavě
Z toho, že koukají vyčítavě
Z toho, jak lehko seženeš opiát
Z toho, jak snadné je to všechno vzdát
Z toho, že války spolykaj’ Zemi
Z toho a dalšího do pláče je mi

Když se poprvé pokusila vytrhnout mámě z ruky vařečku, bylo jí asi pět.
Jak absurdní - hrála si na dospělou a zanedlouho byla donucená dospět předčasně.
Vzpomínala na to, když další ze zástupu otčímů přišel domů pod obraz; když vyháněla krávy na pastvu, protože to nikdo jiný nezvládl: když smlouvala o pozemcích, jediná holka a zdaleka nejmladší.
Přesně tahle situace se jí vybavila, když se na hnědákovi řítila do neznáma, oslepena prachem a sluncem. Za to, co ten mizera, nejhorší z řady matčiných známosti, dělal, si nic jiného nezasloužil.
Teď už neměla nikoho. Pohladila kvér u pasu. Ten ji nikdy nezklamal.

Podezřele často mi v pátek ujížděl poslední autobus. A s těžkou krosnou se mi do vesnice pěšky večer většinou fakt nechtělo.
Obvykle mi ale zastavily jen ty nejpodivnější existence.

Dva muži středního věku. Dohadovali se.
„Co když je to dobrá duše v nesnázích?”
„Máme naspěch, anděli!”
Takže můžu být v klidu.

Další pátek. Podobná dvojka, ale přece jiná.
„Věnuj se řízení, drahý.”
Ehm, jak přes kopírák.

Za týden zase. Tentokrát se drželi za ruce. Jeden z nich měl dřevěný prst.

A znovu. Nabručenec nešetřící sprostými slovy a ten s laskavýma očima.

Vždycky jsem dojela v pořádku. Byli v podstatě neškodní.

Konečně se zastavila
Stojí
Přespříliš intenzivně tak dlouho žila
Najednou nadešlo, čeho se bojí
Ne, že by měla málo sil
Že by chyběl směr
Že by snad ztratila z dohledu cíl
Spíš pochopila
Že to jde i jinak, než jak dosud žila
Tiše se směje
Čemusi
Už ví, že může, ale nemusí
Svinula plachtoví
A přirazila přídí ke břehu
Může si vydechnout
Nebýt chvíli ve střehu
Přestala utíkat
Už neprchá sama před sebou
Život je unikát
A teď ví, že ho nepromrhá sledováním mraků
Nebo hlazením mechu
Může se zastavit a spočinout
V rytmu vlastního dechu
Doopravdy a plně procitnout

Kazatel na pokraji šílenství, nyní spíš prorok zkázy v plamenech pekelných, doprovází milence na cestě bez šťastného konce. Mezitím se poustevník vydává ke zrůdám, své adoptivní rodině, aby přinesl mír. Bezúspěšně. Oběšenec celý z kovu čeká léta, až ho zachrání ze středu slunce.
Poutník po dlouhé cestě spatřuje hostinec, spíš než místo je to společenství. Útočiště.
Dříve rytíř, snad hrdina, dnes pouhá schránka, zlomený muž, který otupil své smysly v náručí Sirén. Jako věrný, poutí však znavený pes chce spočinout u nohou své paní.
Nepatřím mezi ně. Ví to jen ďábel, vytrvale na mě zírající z obrazovky, když potemí. Sbohem.

Chtěla jsem spálit všechna svá trápení v plameni svíčky
Vysušit slzy pod svými víčky
Skrýt se před vztekem plískanic
Oheň však mlčí a neříká nic

Chtěla jsem utopit všechny své výčitky v kapce vody
Navždy se vymanit z nesvobody
Držet se správných souřadnic
Moře však mlčí a neříká nic

Chtěla jsem pohřbít všechny své hříchy hluboko v hlíně
Zbavit se proher, utéct své vině
Chtít méně a přitom mít víc
Země však mlčí a neříká nic

Chtěla jsem vykřičet všechny své otázky na oblohu
Pohlédnout do očí, rozumět Bohu
Jehož láska je bez hranic
Nebe však mlčí a neříká nic

Až jednou budu dospělá
Až mě zas rozpálíš do běla
Až mi zas někdy bude lépe
Až zase uslyším, že někdo klepe
Až do té hrůzy spadnu znova
Až vyčerpám všechna slova
Až se mi bude lámat hlas
Až budu mít nový alias
Až zase budu pochybovat
Až nebudu mít kam se schovat
Až mi zas slzy promáčí tváře
Až jako pokrytec odsoudím lháře
Až tě třeba trochu pochopím
Až se ve vlnách dnů potopím
Až usnu o pauze polední
Až se naposled rozední
Až jednou zhasne den poslední
Až bude konec, Pane můj
Až bude konec, při mně stůj

Udělali vše, co se dalo. Společně porazili Murien.
Ta cesta je změnila. Ellena dospěla. Jan získal dvě skvělé kamarádky. Amélie překonala svůj obrovský strach.
A stejně to bylo k ničemu. Černá bouře se blížila. Runa času byla tatam. Možnosti došly.
Ellena objala otce, chůvu i Jana.
Pak se otočila k Amélii.
„Naposledy?”
Princezna jen přikývla. Do toho polibku vložila všechnu svou lásku i veškerou lítost z toho, že kdyby byla o něco odvážnější, měly by s Amélií víc času.
Pohlédly si do očí. Miluju tě. Nemuselo to zaznít, věděly to.
Bouře vtrhla do zámku a zhasila svíce. Všechno pohltila temnota.

„Doriane!”
Basil byl vyděšený. Mladý pan Gray mu poslal naléhavý vzkaz, aby přišel, jakmile to bude možné. Basil již potvrdil svou účast na večeři ve velmi vážené společnosti, obratem ale poslal sluhu s omluvou a vyrazil za Dorianem.
Krásný mladík, jeho múza, seděl na posteli, zlatavé vlasy rozcuchané a srdceryvně vzlykal. Basil nedbal vybraných způsobů a vrhl se k Dorianovi.
„Doriane, co se stalo? Povídejte!”
Mladík vzlykl a dostal ze sebe: „Basile…” Přijal malířův kapesník.
„Basile, jen mě obejměte.”
Basil byl tímto požadavkem poněkud zaskočen, Dorian ale uchopil jeho paže a omotal si je kolem ramen.
„Držte mě a nepouštějte.”

Jako táborová vedoucí se vždycky těším na polední klid. Poklidnou hodinku, během které aspoň trochu doženu spánkový deficit. Obvykle se ale právě po obědě děti rozhodnou hulákat s kytarou, mlátit o sebe dvěma kameny či jinak vyvádět a halekat.

Dnes se rozkošnicky rozvaluju na sluníčku. Už skoro spím, když tu náhodou mě silný sluchový vjem vystřelí zpět do bdělosti. Je ticho. Podezřelé ticho.
Ostatní vedoucí jsou zalezlí. Je to na mně.
Nevrle hledám děti. Osnují plán převratu a svržení vedoucích? Vydali se do vesnice vykoupit sladkosti? Zapalují týpí?
Všichni jsou sesedlí u ohniště a civí do telefonů.
Zlaté zapálené týpko.

V dlani cítím heboučký samet. Vrní
Ještě hřeje dubnovým sluníčkem
Je tak málo květů, příliš mnoho trní
Příliš mnoho utrpení v světě maličkém

Zabila jsem je, jako zabíjím sebe
Pár dnů mě potěší a pak usychají
Prázdný pokoj, prázdné srdce zebe
Neupřímný úsměv bolest duše tají

Ostří za sebou nechává rány
Svět vstává z popela, do kterého se vracím
Všechny účty byly přečerpány
Naděje byla. Už ji zase ztrácím

Nakonec čas prý všechno zhojí
Heboučký šedý samet pokryl prach
Větve, vázu a stůl, kde stojí
Zbylo zklamání, hanba a strach

Snad naděje temnotu rozzáří
Heboučký samet mě hladí po tváři

„Tak?”
Geralt pozdvihl obočí. „Takhle chceš jít ven?”
Jeho přítel si oblékl bílý crop top s duhovým nápisem Be gay, do crime! Přes něj měl přehozenou košili tak barevnou, že Geraltovi málem začaly slzet oči. To celé korunovaly hořčicové džíny.
Jaskier byl reakcí zjevně zklamán a s výrazem OK, boomer prohlásil: „Tohle je známka punku. Tomu nemůžeš rozumět.”
„Co ty víš o punku? V jeho zlaté éře jsi byl dávno na houbách.”
„Nejsem o tolik mladší než ty!”
Geralt si povzdechl úplně stejně, jako když uklidňoval navztekanou Ciri. „No dobře, dělej, jak chceš. Ale nezapomeň, že je venku mínus deset.”

Přežiju plískanice. Potkat partnera? Pitomost. Partnerku? Provázání? Propojení?
Pche. Přežitek. Pouta. Provaz.
Přehmat, přešlap!
Potkala personu. Počalo psaní příběhu.
Plkaly. Prozpěvovaly. Procházky. Pohledy.
Pocity. Prožitky.
Pak poodešla.
Posmutněla. Plakala. Prohra, podvod! Pád. Pouhopouhá prázdná pustina.
Potom přišla. Prosila. Plakaly. Prominula.
Příhoda pokračuje!
Pousmání.
„Páku?”
„Páku!”
Prásk!
„Pšík!”
„Pukni, potvoro!”
Popichování, pobavení. Pohled. Pohmat. Poklep. Poslech.
„Píseň…”
„Plíseň?”
„Píseň, pitomče!”
„Pako!”
Pak…
Porucha. Prázdno. Ponížení. Padám propastí. Peklo.
„Pomůžeš? Pomoz, prosím,” pípla.
Podala pomocnou paži. Pomohla. Podpořila.
Pohromadě pokračují.
Posun.
Pohladila. Padla pusa. Pravý polibek. Poklekla, požádala.
Pocity plní plíce, paže, podbřišek.
Patřit.
„Postel?”
„Prasátečko.”
Přátelství. Příchylnost. Přízeň.
Pouta? Pouto.
Pokračování…

Bič dopadl s prásknutím předcházeným hlasitým hvizdem.
“Nic neslyším,” řekl Blackbeard tónem, kterému nebylo radno odporovat.
Izzy procedil mezi zuby: “Jedna.”
“Správně.”
Druhý úder. Izzy na sobě nedal nic znát, jen se přerývaně nadechl a bez pobízení řekl číslo.
Brzy měl záda v jednom ohni. Bolavém vášnivém ohni.
“Ede, jsi si jistý, že se tahle změna osvědčí?” zeptal se starostlivě Stede, který celou scénu sledoval. “Zdá se mi, že je to pro něho spíš odměna, než trest.”
“Dvacet.”
Edward si přidřepl k Izzymu a pomocí biče mu zvednul bradu.
“Budeš se chovat slušně?”
Izzy se usmál a zasyčel: “Ne. Pane.”

V jejich očích vidím něco, co jsem u člověka nikdy dřív neviděla. Hlad. Touhu. Odhodlání urvat největší kus za každou cenu. Jsou v pozoru, svaly napjaté, připraveni k útoku. Trochu mě to děsí.
Mrknu na ostatní. Jsme připraveni.
„První kolo! Každý si vezme jeden!”
Sesypou se jako kobylky. Za vteřinku na tácku zbývají dva lívance. Ještě jich schováváme dost, ale nemůžeme jim dát všechny najednou, poprali by se.
Hltají, jako kdyby týden nejedli. Ti, co už lívanec spolkli, na mě hladově zírají. Působí jako obr, který slupl malinu a teď čeká, kdy přinesou hlavní chod.
Všichni dojedli.
„Vyhlašuju druhé kolo!”

Věděla, že je to nebezpečné. Ale risk je zisk. Nemohla jinak, žár lásky by ji spálil zevnitř. Poslala Vivice kytičku fialek a čekala.

Stejnou květinou se s ní Vivica po pár týdnech rozloučila. Vybrala si bezpečí manželovy náruče. Ovadlé květy, stále omamně vonící, na rohožce přede dveřmi Tove připomínaly vášnivé polibky.

Tu pravou poznala později. Tooti. Každé léto spolu utíkaly do svého světa. Do oken chatky na ostrově pověsily záclony se vzorem drobných fialových kvítků.

Když ve svých osmdesáti šesti letech zemřela na rakovinu plic a pochovali ji na hřbitově v Helsinkách, její partnerka osázela celý hrob květinami. Voňavými fialkami.

„Elleno, co si dáš? Koláče? Vajíčka? Bábovku?”
Chůva byla s rozumem v koncích. Princezna ale jen tupě zírala na stůl pokrytý hromadami jídla.
„Já nevím.”
„Tak si dej to, na co máš chuť!” povzbudivě řekla chůva.
Ellena vztekle odsekla: „Já ale nevím, na co mám chuť!”
V tom se do kuchyně přiřítila Amélie, popadla dva tvarohové koláče, hrst jahod, usmála se na Ellenu a zavolala na ni: „Lukostřelba odpoledne? Buď tam!” A vyběhla ze dveří, patrně do sklepení za Archivaldem.
„Vidíš. Vezmi si příklad z Amélie,” zavrtěla chůva hlavou.
Ellena obrátila oči v sloup: „Už aby přišla ta černá bouře.”

Lord Henry vypadal nadmíru spokojeně. Ale Dorian, který seděl naproti němu, se necítil ve své kůži. Bylo toho až příliš mnoho nového najednou.
„No tak, Doriane. Čím začneme?”
Mladík si pozorně vyslechl dlouhý seznam nápojů a byla mu nabídnuta dýmka, cigarety i opium. Krásná dívka, která je obsluhovala, se protáhla až příliš blízko kolem něj.
Jeho společník si všiml rozpaků na mladistvé tváři.
„Víte co, Doriane? Vyberu za vás. Jen se zhluboka nadechněte a užívejte si to. Nebudete zklamán, nebojte se.”
Dorianovi se značně ulevilo. Zabořil se hlouběji do pohodlného křesla a zavřel oči.
Henry si ten pohled opravdu užíval.

Jaskier: (nonšalantně) …Znáte to. V každém městě je spousta krásných dam. Potkal jsem jednu takovou… (zkousne si ret) No, však víte. Vdaná. Občas jsem za ní zaskočil. (mrknutí) Asi za měsíc byl čas vydat se dál, nabrat novou inspiraci. No a najednou mě v krčmě shání tahle dáma. Tak si říkám: Na rozloučenou. A ona že mešká. Ženské věci. (pokrčí rameny) A já že manžel bude mít radost. A ona že manžel přece celé léto pracuje za horou v lese. A já že ať si teda nechá namíchat u čarodějnice lektvar.
To vám povídám, takhle rychle jsem ještě odnikud neodjížděl!

Po dlouhém vyčerpávajícím dni konečně mohla nechat ochabnout bolavé znavené tělo a zavřít pálící oči. Pomalu se snesla do náruče spánku.
Když oči znovu otevřela, kolem bylo nic. Ne tma jako v nejhlubší noci. Tma měla strukturu, existovala. Ale kolem ní nebylo nic. Vůbec nic.
Zkusila křičet. Snažila se pohnout, udělat něco, probudit se.
Nebo už byla vzhůru?
Byla paralyzovaná, z hrdla se neozvala ani hláska, její vlastní tělo ji neposlouchalo.
Nemohla dělat nic a přesně to ji obklopovalo, svíralo a dusilo.

Našel ji ráno. V její posteli.
Byla vyděšená. Odmítala jít spát.
Zemřela za dva měsíce z nedostatku spánku.

Petronel pozvedl obočí vysoko nad obroučky brýlí. „Kolik jste udělali dobrých skutků?”
„Přiměřeně!” vyhrknul Atakdále. Já mu dal pohlavek.
„Samozřejmě jsme konali jen samé dobré skutky,” prohlásil Já se skromností sobě vlastní.
„Vyhnal dceru z domu, zabavil celé zemi sůl a zničil ji, čímž udělal pěknou paseku v ekosystému... A tak dále,” četl Uriáš ze Svědomí.
„Atakdále, to jsem já!”
„Kuš!” obořil se na rádce Já.
„Tenhle tajtrlík mu pomáhal.”
Já se nadurdil: „Nás nemůžete hodit do-”
„Hrnce!”
„Kotle, ty tajtrlíku!”
Uriáš se ušklíbl: „Tam budeme házet tak akorát vajíčka. Se skořápkami.”
Petronel vykřikl: „Tak to je ten největší hřích!”