Moje články

“Dneska, jedině dneska, potřebuju odejít opravdu včas! Zítra klidně zas zůstanu déle.” 
Mám terapii. Odcházím hodinu po konci pracovní doby.

“Nepřeju si, aby se kouřilo ve společných prostorách domu, je to nefér a bezohledné. Vadí mi to.” 
Popelník s vajgly v koupelně. A vodní dýmka v mém vlastním pokoji. 

“Je mi hodně nekomfortní komentování vzhledu těla lidí. Šlo by to nedělat v mé přítomnosti?” 
Samozřejmě, že se jako rodinná zábava musí rozebírat náhodná spolužačka jedné tety, její dcera a to, jak moc jsou tlusté. Děkuju. 

J*bat empatii, hranice a tak, protože všichni ostatní na to zjevně j*bou taky! 

Krása a hloubka hvězd je však bezedná…

Volaly ho. 
Tolik co objevovat. 

Kdo jen ví, odkud jsme a kde je naše doma? 
V náruči bezpečí se naše duše schová. 

Ne všechny objevy byly krásné. 
Ztroskotal v poušti. 

I když je to místo malé, duše má tam patří stále. 

Vždy cestoval nalehko. 

V písčité poušti se nic neodpouští…

Tentokrát bude ještě lehčí. 
Čeká na něj jeho květina. Má za ni zodpovědnost. 

Když slunce zapadá, vždycky něco končí. Ale také něco nového začíná. 
Temnotu rozetne teskný a hvězdný svit. 

Vrací se domů.

Tisíc hvězd a tisíc planet, pohleď výš, proč hlavu sklánět? 

Velká vizita. Z paní doktorky zase oukropeček. 
“Abstinovat, přestat kouřit, brát léky, sportovat, zhubnout. Dneska jsou na to i injekce!” 
Výčet jako by nekončil. Napůl se schovávám za složkou se svými poznámkami. 
To se lehko řekne.
Jak by to vypadalo, kdyby se role obrátily? To by už asi nebyl tak snadný seznam úkolů. 

Později jdu aspoň minimalizovat škody. 
“Chápu, že to nebude snadné. Je potřeba na tom pracovat postupně. Nevím, jaká je teď přesně vaše situace. Co si můžete dovolit. Je potřeba se na své zdraví zaměřit, ale všechny změny nejde udělat hned.” 

Možná stačí jen trocha trpělivosti. Pochopení. Empatie. 

Kdybych si neprošlapala svoji cestu až sem
Kdo ví, jestli bych tady stála 
Jizvy na mém těle jsou toho důkazem

Jizvy, které ani ten nejhrubší kartáč neumí smýt
Hořký je pláč bolavé duše 
Někdy je hrozně moc těžké jen dýchat a žít

Je těžké vzdorovat, když dochází síla
Bojovat s temnotou ve vlastním srdci
Přesvědčit hlavu, aby ještě žila

Kroky mě vedly a tak jsem teď tady
Ale co kdyby ne? 
Zachytily by snad jiné ruce mé pády? 

Každý den je malý dárek, to už vím
Ale někdy je to pro mě taky boj
Toho už se možná nikdy nezbavím

Hrnečku, vař! Co to bude? 

Tři sousta oběda. Víc, to by přece nešlo. Kdo ví, co si o tobě myslí…

Hrnečku, co mi dnes uvaříš? 

Pět jahody k snídani a hrnek čaje s mlékem. 
A kávu. 

Hrnečku, a co dnes?

Jablko. To místo oběda, který ti stejně strhnou z platu. Alespoň můžeš o půl hodiny více pracovat. 

Hrnečku, uvař mi něco. 

Kávu. 
A hrnek čaje. 
A výmluvu. 
Práci. 

Hrnečku… 

Už ti to začíná jít. Vezmi si kafe a schovej se do vedlejší místnosti. Nevšimnou si. Nikdy si nevšimnou. 

Prosím, hrnečku, uvař mi…

Ne.

Jistě. 
Chápu. 
Takhle je to asi lepší. 

V ochranném obleku bylo hrozné vedro, přes brýle a respirátor se nedalo pořádně dýchat. Pípání přístrojů se míchalo s hukotem krve v uších a všeobecným šumem a křikem. 
Pacienti, všude pacienti. 
“Robby. Čeká na to dvanáctileté děvče.”
Snažil se zadržet slzy. Neměl by jak je setřít, procedura sundávání celého obleku byla neuvěřitelně zdlouhavá a tady bylo tolik práce. Doktor Adamson ho potřeboval. 
“Dostal šanci. Měl sedmnáct dní. Udělali jsme všechno, co se dalo,” řekla sestra a položila mu dlaň na rameno. Dělilo je několik vrstev. 
Jen kývl. 
Zmáčkl několik vypínačů. 
Odpojil ho od ECMO. 

Doktor Adamson zemřel jeho vlastní rukou. 

Robby i Abbot se toho pohledu nemohli nabažit. 
Dennis klečel bez hnutí na posteli. Už deset minut. Přesně, jak dostal za úkol. 
Už už se nadechoval k otázce. 
“Ššš,” naznačil prstem Abbot. “Ani slovo, dokud neurčím jinak.”
Dennis kývl. 
Robby mu věnoval polibek na krk a zašeptal mu do ucha: “Dobrá práce, zlatíčko.” 
Whittaker se zachvěl. Dobrá práce. Bylo stále těžší nevydat hlásku. 
Klik. 
Tak je to správně. 
Byl tak blízko.
“Dívej se mi do očí, ano?” Abbot mu zvedl bradu. 
Dennis opět kývl. Abbotovy oči potemněly. 
Klik. 
“Zvládneš to,” ujistil ho Abbot. 
Robby ho objal zezadu. 
Zvládnu to. 
Klik. 

Kráčím suchými koryty řek
Neděsí mě silný proud
Není tu prostor pro nářek
Dlouho jsou jako troud

Děsivá zelená záře
Osuší slzu z tvé tváře

Černé jsou mrtvoly stromů
Z větví jim stoupá dým
Jako se navrátit domů
K těm všem mým zabitým

Hrozivá zelená záře
Doruda sežehne tváře

Kde koráli kvetli barvami
Zírá jen bílá poušť 
Zapadlo slunce a jsme sami
Zármutku, houšť, jen houšť

Strašlivá zelená záře
Až na kost spálí tvé tváře

Hledám jen kousek zázemí
Ach, ta nejistota
Slunce zapadlo nad zemí
Co už je bez života

Slunce zapadlo nad námi 
V bezhvězdné noci jsme sami

Jak je bláhové si být jistý sám sebou. Myslet si, že pouhý únik z osidel stvůry skýtá záchranu před ní. Či dokonce permanentní imunitu. Cha. 

Ne. 

Zrůdy jsou chytré. Chystají se na útok, plíží se ve stínech, čekají na vhodný okamžik. Udeří, když je člověk nejvíce zranitelný. 

Někdy je cesta do pasti lemována nablýskanými dary. 

Danajskými dary. 

Srdce se nad nimi rozjásá, ale duši přinášejí zkázu. Než kdo může prohlédnout závoj iluze, je lapen. Ve své pošetilosti nakráčel nestvůře přímo do chřtánu.  

Znovu. 

Jak ubohé. Postavička svíjící se v sevření zrůdných pařátů, kam sama doklopýtala. 

Kdy už se poučíš, člověče? 

Ztrácím myšlenky z hlavy
Snad ušima? 
Nevím, kam se všechny ztrácí
Chybí mi nějaké dobré zprávy
A ano, už jsem zase v práci

Ztrácím už zase chuť do života
Vytéká jako med z mozku do kanálu 
No jen si hleďte na mě, na idiota
Čeká na chválu
Dostane snad jen spálu

A ztrácím soustředění
Lebku mám jako síto
Co bylo? Je? A co není? 
Bijte mě jako žito

Ztrácím i svoji soudnost? 
O tu jsem přišla dávno
Ztrácím čest i svou moudrost
A vše, co mi bylo dáno

Ztrácím i sama sebe právě
Ztrácím to všechno velkou dírou v hlavě

“Svolejte všechny k centrále,” houkl Robby. Perla a Princess se vydaly obejít boxy. Dana zatím Robbymu přistrčila židli. 
“Sedni si na chvíli, prosím tě.” 
Postupně se scházeli. Někteří věděli, jiní tušili. V Díře se nic nedalo utajit. Šlo to odtušit i z Whittakerových dnes zvlášť tmavých pytlů pod očima. Nebylo ještě ani jedenáct. 
Robby tleskl, aby si zjednal pozornost.
“Už se se to k vám asi doneslo. Opravdu není. Čeká nás náročná směna. Ale zvládli jsme už masovou střelbu, pandemii, spadnutí počítačového systému-”
“Ale nic nebylo takhle hrozné!” zaznělo z davu posluchačů.
“Já vím. Ale společně se s tím popereme.” 

“Jak to vypadá nahoře, Dano?” houkl Robby na světlovlasou ženu, která zrovna položila telefon. “Hodilo by se pár volných lůžek.”
“Mně to říkat nemusíš. Mám zavolat Glorii, abyste si o tom promluvili? Jedno lůžko.” 
Robby si promnul oči. 
“Raději dvojitá směna, děkuju.” Věnoval vrchní sestře unavený úsměv se špetkou ironie. V mysli projel možnosti. Dekompenzace srdečního selhání na patnáctce, akutní pankreatitida na trojce, zápal plic s desaturací na osmičce. Trojka vypadala nejhůř, bude nejlépe profitovat z hospitalizace. 
Zahlédl mladíka s pytli pod očima. 
“Whittakere!” Zavolal a chytil jej za rameno. “Vaše pacientka získala jízdenku nahoru. Dodělejte zápis a připravte ji.” 

Sotva se zabouchly dveře, nebylo je od sebe možné oddělit. Vzduch naplnily vzdechy.
Shane po chvilce klesl na kolena a zkušeně rozepnul Iljovi kalhoty. Existovala jen jediná věc, ke které pusu používal raději, než bylo líbání s Rozanovem. Hladově ho vzal celého do úst a blaženě zavřel oči. Miloval tu tíhu na jazyku, jeho chuť, tu obrovskou moc, kterou mu to dávalo. 
Zastavila ho Iljova ruka ve vlasech. Tázavě vzhlédl. 
“Počkej” řekl Rozanov. “Dneska mám pro tebe něco speciálního.” 
Když se Hollander zatvářil jako opuštěné štěňátko, Ilja ho lehce plácl po tváři. 
“Nebuď nedočkavý. Kdo si počká, ten se dočká.”

Šlápnutí do prázdna, pocit propadající se půdy pod nohama… Není to vždycky rychlé. Kombinace špatného směru, mnoha rozhodnutí, okolního terénu a, ano, toho osudového kroku. 
Padám. Už zase. 
Řítím se k zemi a nemám se čeho zachytit. 
Myslela jsem si, že už jsem na pevné zemi navždycky. Že už se mi to stát nemůže. 
Chyba. 
Těch pár tenoučkých lanek a kousek jemné látky mě přece nemá šanci udržet… Na to jsem příliš těžká. Břemena, co vláčím s sebou, až příliš veliká. 
Zvlášť když jsem se snažila spoustu těch lanek ustřihnout. 
Nebo snad? 
Napínají se. 
Netrhají se. 
Ještě jsem se nerozbila. 

Jen vítr
A ocelově šedé nebe
A sasanky a petrklíče, co se smutně chvějí 
Snad beznadějí
A já jen vyhlížím Tebe
Co je člověk, že na něho pamatuješ? 
Někdy má tak strašně málo síly
A nebo příliš mnoho? 
Neopírá se o nikoho
Vyhlížím trhlinu v mracích
Je mi zas do breku
Prosím, jen okamžik tvého doteku
Naděje už se mi ztrácí
Pamatuješ? 
Jen jeden polibek na tvář
Nebo mě pohlaď svou mocnou silnou dlaní 
Jsme odhodlaní? 
Kde je tvá zář? 
Mrzne mi srdce v hrudi 
Snad odletím s listy od podzimu
Snad…
Nebo to neprominu? 
Vzpomeň...
Někdy se člověk neprobudí. 

Shanovi blesklo hlavou, co by si asi pomysleli fanoušci, kdyby ho takhle viděli. Hlava zabořená v polštáři, ruce sevřené za zády, zatímco ho tvrdě šukal starší muž s vyrýsovanými svaly.

Velmi pohledný, všiml si. Ale nebyl to… Ne, stop. Vyprázdnil opět hlavu a soustředil se jen na to, jak nádherně plný se cítil. Udělal se trapně rychle.

Zmizel jako první. Až ve výtahu si uvědomil, že se ani nezeptal na jméno. Zkontroloval telefon. Žádná nová zpráva od Lily. Píchlo ho u srdce. Cítil se strašně sám.

Ten večer si pobrečel do polštáře. Nenáviděl se za to zas o kousek víc.

Byl propuštěn tak týden zpátky. To nebyl na mém pokoji. 
Současná ambulantní zpráva z hematologie hovoří jasně. Maligní zvrat  - teď už jen paliace, morfin kontinuálně, transfuze destiček dle stavu. Vše směřuje k fatálnímu konci. Zbývají hodiny až dny. 
Manželka i pacient jsou informováni. Ten už ani nemluví. Líp než hematolog to stejně nevymyslím. Ordinuju léky podle něj a pravidelně kontroluju, jak na tom pacient je s bolestí a dušností. 
Mluvím s manželkou. Pláče. Nabízím kapesník a snažím se zůstat silná. 
Pacient umírá ještě toho večera. Slouží jeden ze starších lékařů. 
Já jsem tou dobou doma a snažím se usnout. Marně.

Brzy ráno tam, večer zase zpátky 
Hnána jsem - a čí vlastně vůlí? 
Den, týden, měsíce, nejhorší jsou pátky
Stres, pláč, úsilí, a to všechno kvůli…

Svázaná do lanek nemůžu tam či zpět
Cítím se jen jako postava bez tváře
Co všechno je ještě nutné si vytrpět
Ve stínu krutého temného loutkáře?

Sama jsem splétala všechny ty provazy
Stvořila toho, kdo za nitky tahá
Z volnosti zbyly jen ubohé odrazy
Každičká půjčka je nakonec drahá

Mění se sen v hroznou noční můru?
Každým dnem ztrácí se víc moje jistota
Kde ještě sním a kde už jsem vzhůru
Klopýtám jevištěm vlastního života

“Jsi si tou medicínou jistá? Ještě si to rozmysli,” promlouvá mi do duše manželka bratrance přes koleno, mladá onkoložka. 

Samozřejmě, že jsem si jistá. Nenechám se zviklat. Musím to zvládnout. Vždycky jsem to zvládla. Jak špatné to může být? 

Příšerné. A pak ještě horší. Vždy, když člověk narazí na dno, chvilku se na něm podusí, pod tlakem okolností ho prorazí a zjistí, že tohle vlastně žádné dno nebylo a dá se klesnout ještě hlouběji. 

První chyba. 

První nedobrovolný neplacený čtyřhodinový přesčas. 

Vyčerpání.

První sdělení o úmrtí. 

Nevyspání. 

První resuscitace. 

První noční můry. 

Na něco se prostě nedá tak úplně připravit. 

Ilja věnoval Shanovi povýšený úšklebek. Ten musel soustředit veškerou sílu, aby nezavrčel. Povýšený hajzl…

Na okamžik svět zamrznul ve zvláštním intenzivním momentu očního kontaktu. Pak se puk dotkl ledu a vše se rozpohybovalo jako dobře promazaný stroj.

Montreal si připsal zaslouženou výhru. Hollander se ani nepokusil skrýt pyšný úsměv. Byl to opravdu dobrý zápas.

Ale nic proti tomu, co se později toho večera dělo za zavřenými dveřmi. Nikdo nebyl takhle sehraný.

“Chci tě slyšet, Hollandere,” řekl Ilja Shanovi hlubokým hlasem, zatímco si ho přidržoval proti zdi s nohama kolem pasu. Shane poslušně zasténal. Ilja zavrčel. Jako dva perfektní kousky skládačky.

Chřadnout, chřadnout ve stínu
Trpět přehřátý bez vody
Zažívat samé podvody
Smutnit ve spárech splínu
Zlé bude rozebráno
Můžeš se zahřát u plamene
Napiješ se z pramene
Po noci přijde ráno

Padat, padat stále níž
Vzdálit se svému účelu
Světlo na konci tunelu
Brzy, slibuju, uvidíš
Cenné bude ti dáno
Bude si odkud sílu brát
Myš a kočka si budou hrát
Po noci přijde ráno

Bojovat v bouři na moři
Netušit směr ani cíl
Dosáhnout na dno vlastních sil
Promoklé dřevo nehoří
Stačí říct pouhé Ano
Bude to dobré, neměj strach
Rozbřesk už je na dosah
Po noci přijde ráno

“Musím ti něco říct.”
“Musím ti něco říct!”
Mařenka s Jeníkem se rozesmáli. Řekli to naprosto synchronně.
Jeník pobídl svou lásku: “Začni.”
“Víš… já jsem asi trans. Je to pro mě nové, ale… chci to objevovat. Chtěl bych, abys mi začal říkat Vašku. A používal mužský rod.”
Jeník se usmál a sevřel Vaška v náručí.
“Samozřejmě, miláčku. Miluju tebe a tohle na tom nic nemění.”
Vašek si setřel slzu z koutku oka a vysmrkal se.
“Teď ty.”
Jeník se zatvářil pobaveně: “Uvědomil jsem si, že jsem asi teplej.”
Napětí ve vzduchu povolilo.
“Jeníku můj. Já měl takový strach.”
“Já taky.”

Často se scházely dost pokoutně a narychlo, protože to jinak nešlo.
Alchymistické studium bylo dost náročné a Amélie měla i jiné povinnosti. A Ellena byla ráda, když se mohla na pár minut vyvléknout ze svých úloh budoucí panovnice. Byly týdny, kdy se potkávaly jen při lukostřelbě. Na hodinku na nádvoří. Cokoli hlubšího než běžné projevy přátelské náklonnosti bylo v těch momentech vyloučeno. Princezna, která si musela vydupat i luk, chodí s alchymistkou? Nemožné.
Ale o to silněji vnímaly dotek dlaně na rameni, výměnu úsměvů, vzájemný dlouhý pohled do očí, který říkal všechno, co nahlas v ten moment řečeno být nemohlo.

“Máte dobré zprávy, pane doktore?”
V ženině hlase je slyšet naděje, nervozita, strach. Lékař si přisouvá židli k nemocniční posteli.
Matka se povzbudivě dívá na osmiletou dcerku a doufá, že již brzy budou moci odejít. Ona o ledvinu lehčí, dcera o funkční ledvinu bohatší.
Lékař je v rozpacích, ale snaží se to na sobě nedat znát.
“Podívejte se, paní Vomáčková, dělali jsme vám celou řadu genetických testů, aby bylo jisté, že transplantovaná ledvina také neselže, a výsledek jednoho z nich je… poněkud zarážející.”
“Co tím chcete říct? Že jí tu ledvinu nemůžu dát?”
“Víte… podle toho testu nejste její matka.”

Už pěknou řádku let mě o narozeninách místo radosti provází spíš smutek a strach. Nejsem na světě žádný nováček, sice ani žádný děd Vševěd, ale za čtvrt století jsem toho odžila nemálo.
Problém je, že nechci zůstat sama. Nechci se potácet světem a být pro každého jen cena útěchy, druhá, pátá, dvacátá možnost. Každý rok je úzkost větší a odpočet se přibližuje nule.
Jak třeba v sedmadvaceti začít vztah na zelené louce?
“Ahoj, je mi skoro třicet a nikdy jsem s nikým nebyla.”
Jaká bude reakce? Aha, co je s ní tak strašně špatně?
Kéž bych to věděla.
Ale netuším.

“Ty matlo, proč u všech svatých rozebíráš toustovač?”
Petronel po Uriášovi střelil vzteklým pohledem a ani si nesundal ochranný štít, který kupodivu při práci s pájkou měl.
“Neber si svaté do pusy, ty kyblíku špíny! Vylepšuju si svůj laserový hypersonický samostříl, abych mohl lépe chránit nebeskou bránu. Kdyby náhodou.”
Uriáš se zasmál.
“Kdyby náhodou co? Myslíš, že se mimozemšťané pustí do vás? Všemohoucímu se tak říká z nějakého důvodu. Navíc,” zabodl andělovi prst do ramene, “jsme nesmrtelní. Bát by se měli spíš lidé.”
Petronel odhodil nářadí.
“Jen počkej, Uriáši, až po tobě vystřelím, to ještě uvidíš, jestli jsou čerti nesmrtelní!”

Amélie razila cestu a sem tam utrhla list, který důkladně žmoulala mezi prsty.
Ellena ji zastavila.
“Ami.”
“Ano?”
Ellena se nadechla.
“Ať už se stane cokoliv, chci, ať víš, že tě miluju. A promiň, že mi tak trvalo si to uvědomit.”
Amélie se usmála a uhladila princezně několik rozcuchaných vlasů, které vzdorovaly gravitaci.
“Zajímalo by mě, na kolik takových chvil si nepamatuju… Taky tě miluju.”
Políbily se. Vyrušilo je teatrální zakašlání.
“Tak já asi tedy půjdu napřed, že? Když jsem tu jako páté kolo u vozu,” ušklíbl se Jan a jal se prosekávat houští u pěšinky.
Amélie se usmála: “Princátko.”

Kolikrát jsem si říkala, že bez téhle přízemní hloupé hříšné schránky by to bylo snazší. Tolikrát ponížena, zneuctěna, uražena, zraněna, tolik jizev a ran. Považovala jsem svoje tělo za vězení.
Věřím v těla z mrtvých vzkříšení. Ne duše z mrtvých vzkříšení.
Trvalo mi dlouho, než jsem to pochopila. Jak obrovský je to dar. Že sestupuješ a právě skrze lidské tělo přicházíš. Je to chrám, ve kterém se se mnou setkáváš a jsi mi blízko.
Zbořte tento chrám a za tři dny ho postavím.
Tělo je hrobem duše? Už si to nemyslím. Je to můj celoživotní příbytek, to nejcennější, co mám.

Poslušně klečím. Dovolíš mi vzhlédnout. V temném pokoji tě měkce ozařují plameny několika svíček.
Vypadáš nádherně.
Zavazuješ mi oči. Doteky najednou vnímám mnohem zřetelněji.
Saténová stuha kolem zápěstí u pelesti postele.
Horký dech na ušním lalůčku.
Tvé rty, tvé prsty, tvůj jazyk. Všude.
U prvního se snažím nevzbudit sousedy.
Při druhém sténám slastí a vzpouzím se proti poutům.
U třetího pouštím stavidla křiku a okolní svět mě nezajímá, jen ty a to, co děláš, víc, příliš, ne dost, ještě.
Při čtvrtém orgasmu už nemůžu ani křičet.
Po pátém bezvládně ležím vyčerpaná, nesmírně spokojená, v jiných sférách.
Spánek někdy musí počkat.

“Ráchelí, jdeš si splnit šifry?” ptám se nadšeně.
“Tak jó.”
“Ale nezapomeň, musíš to umět z paměti.”
“Tak to ne.”
Jasně. Moc práce. Skibidi ohio.

…

Trousí se jedna po druhé a trochu vypadají jako od krve. Chyba lávky. Červená barva na vlasy.
Otáčím se na další vedoucí a krčím rameny: “Hm, kdo to mohl čekat?” Pozdě bycha honit.

…

“A to je celý děj té knihy?”
“Filmu, borko, já knihy nečtu.”

…

Je noc, stojíme u sebe a jsme podělané strachy. Tu Kuba vylézá z lesa a jde se oživit.
“To jsem já, bába z mokřin!”
Děs je pryč, svíjíme se smíchy.

Měla mezi nimi být nenávist. Tak to bylo správně. Nebo si to alespoň všichni mysleli. Skutečnou nevýslovnou Boží vůli vlastně nikdo neznal. Takže mezi nimi probíhalo všechno, jen ne to, co by mělo.
“Palačinky!”
Anděl a démon, to přece nejde.
“Ústřice?”
Přirozeně nepřátelé, vždyť ten zápor je v tom slově!
“Co že to říkal, že ho to dostalo na kříž?”
“Miluj bližního svého.”
“Ach, ano. To dává smysl.”
Všechny snahy je od sebe oddělit vedly ke vzdalování se od Nebe a Pekla a vzájemnému přibližování.
“Nejsem milý! Milý je sprosté slovo!”
Měli se rádi a tak to bylo.
“Aha, bebop.”

Škrábej se, šplhej až tam, támhle nahoru
I když tam zanecháš zbytky svých sil
Možná to děláš tak trochu ze vzdoru
A nebo aby ses cítil, žes’ žil

Či marně biješ o skleněnou závoru
Vzdávat se, to nikdy nebyl tvůj styl
Škrábej se, šplhej až tam, támhle nahoru
I když tam zanecháš zbytky svých sil

Smrt s kosou v pařátech podobných sochoru
I když žít plně je, o čem jsi snil
Tělo a duše, ač nerady, ve sporu
Jen pozor, ať v tom všem nemineš cíl
Škrábej se, šplhej až tam, támhle nahoru
I když tam zanecháš zbytky svých sil

Nejdříve jen hrozně dlouhé čekání a drobná zklamání u každého dalšího testu. Rozhovory, vyšetření, fyzioterapie, vše bez řešitelné příčiny.
Vnitřní vyšetření. Bolestivé injekce, zblázněné hormony. Odběry, odběry, nekonečné odběry. Pořád sedět na té podělané koze. Embryotransfer. Těšit se a mít naději, že to třeba konečně vyjde.
Pak se konečně objeví dvě čárky. Tak jsou šťastní. Ultrazvuk na potvrzení. A pak ty známé bolesti. Krev. Zklamání. Ztráta.
Znova embryotransfer. Cyklus se opakuje. Embryí je málo, musí se opakovat odběr vajíček. Pak už to ani nezkouší s vlastními. Hledají dárce. Vajíčka, spermie. Postupně oba otupí, láska se vytrácí, naděje mizí. Jsou nešťastní.