Moje články

Plížil jsem se tichou chodbou se Sparkem v patách. Na jaké je tedy straně? Myslel jsem, že bude můj přítel…
Došli jsme ke dveřím ředitelny. Naposledy jsem rozmýšlel svoje možnosti a nakonec jsem se rozhodl to přece jen udělat.
Vzal jsem za kliku a dveře se se pronikavým skřípnutím otevřely. V místnosti nikdo nebyl. Zvláštní.
Vyměnil jsem destičky a zavřel za sebou dveře. Předal jsem ji Sparkovi, který…brečel?
„Co se děje?“ přistoupil jsem k němu.
Objal mě a zašeptal „jsi můj hrdina. Díky.”Pak odběhl pryč.

Cože…? Co takového jsem udělal?
S touto myšlenkou jsem se vrátil do své třídy.

„…Mám pro tebe další úkol,“ zasmál se „víš, jak máte v ředitelně takové ty výroční destičky ze zlata?“

Přikývl jsem.

„Výborně, Spark ti předá kopii. Jak bych to řekl, jsou si podobné jako vejce vejci, tak to říkáte ne? No prostě… půjdeš je vyměnit a zpátky je předáš, je to jasný?“

Přikývl jsem.

Ohlédl jsem se za sebe. Spark se opíral o dveře učebny a držel lesknoucí se destičku. Když spatřil, že na něj zírám, mávl na mě.

Zvedl jsem ruku „Můžu si odskočit?“
Když mi bylo pokynuto, vzal jsem si tu věc od svého hlídače.

Jde se na to.

Vzbudil jsem se. Ve své posteli, zdá se. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Nic zvláštního. Možná to byl jen špatný sen?

No nebylo by to nic nového. Nočními můrami trpím už dlouho.

Udělal jsem si ranní hygienu. Nic zvláštního, až na jednu velkou fialovou modřinu rozpitou přes obě moje zápěstí. Možná jsem spadl? Takové modřiny se mi občas objevují.
Natáhl jsem dlouhý rukáv a vyrazil do školy.

První hodina byla dějepis. Učili jsme se o nějakém kmeni soumarů, kteří vylézali jen za soumraku, nebo co… Bylo to strašně nezajímavý.

Když najednou se mi v hlavě ozval známý hlas „Ahoj, Christiáne…“

Dveře se otevřely, a my jsme vpadli dovnitř.

Cože, třída? Všichni se na mě koukali jako na úplného blbce. Učitel mě zpražil pohledem a já se odšoural k lavici. Spark si sedl na volné místo vedle mě, avšak se nezdálo, že si ho někdo všiml.
Najednou se mi v hlavě ozvalo: „Ahoj, Christiáne. Tvůj první úkol je, napsat dnešní test jak nejhůř můžeš.“ Zase ten muž…
Učitel začal rozdávat papíry.
Neposlechl jsem, co se může stát přece.

Přišel jsem domů, všechno v pořádku, ale jakmile jsem zavřel dveře pokoje, stál tam muž.
„Rozkazy zněly jasně!“ a rozběhl se proti mně.

„Hej, kámo? Jsi v pohodě?“
Prudce jsem se otočil, a spatřil jsem kluka.

„Čauko, já jsem Spark!“ představil se. Na hlavě měl mullet, rozčepýřený do všech stran, nabarvený na svítivě zelenou.
„A-ahoj, já jsem Chris.“ Podal jsem mu ruku a on ji stiskl.
„Nevíš, co se tady ksakru děje?“ zeptal se mě zatímco se rozhlížel kolem sebe.
„Nevím… myslel jsem že ty budeš něco vědět.“

Pomohl mi vstát z té studené země a někam se rozběhl. Rozběhl jsem se za ním tak rychle, jak mi to moje astma umožňovalo a za chvíli jsme se ocitli u dveří s oprýskaným nápisem.

Otevřel jsem oči, a všude kolem byla tma. Nebylo před chvílí ráno? Však jsem byl na cestě do školy a…

Rozsvítily se reflektory.

Jsem na pódiu? Ve vzduchu byl cítit alkohol, avšak kolem mě ani noha. Vzhlédl jsem nahoru, jen abych viděl kameru, která mě snímá.
Z reproduktorů, které byly asi umístěné na pokraji pomyslných zdí se ozvalo: „Vážení a milí hráči, přeji vám hodně štěstí k tomu, abyste se dostali ven. Ale myslím, že tu ještě chvilku pobudete.“ Neznámý muž, se uchechtl a pak ztlumil mikrofon.

Přepadl mě strach. Svezl jsem se dolů na zem a začal usilovně přemýšlet.

Zazvonilo.
Christiánova parta složená z Toma, Kryštova a Teda se přiřítila k jeho lavici. Všichni na něj začali pokřikovat, ale jediné co chtěl Chris dělat, bylo jít si lehnout. Ale nechtěl ignorovat své kámoše, tak si protřel oči a začal vnímat.
„…No a pak jsme všichni čtyři doletěli do banánového háje, všude byly opice, prostě vysněné místo!“ vyličoval nadšeně Tom.
„Akta banánového háje, fakt že jo.“ Popíchl Toma Chris.
Ale Tom se nenechal odradit, právě naopak. Chris mu tím skvěle nahrál.
„Ano! Přesně tak jsme se pojmenovali! Ale jak to ty víš, Chrisi?“
Chris protočil očima a s taškou odešel.

Alešandr_Veliký
Tenhle nový autor, stejně jako já, mne zaujal svým fandomem. Nejlepší bylo Zelená a hnědá už vyšly z módy

Faob
Zaujal mě svým stylem psaní a takovým tím zvláštním tajemnem. Vždy mě dostalo jak dokázal přepsat situace jednotlivých událostí. Nejvíce mě dostalo Nevinný dotaz

KattyV
Minerva byla boží! Celý ten příběh jsem si četla a celou dobu se šíleně bavila. Sice bylo těžké vybrat nejlepší, ale nakonec Panika na WC

Mary
Mimo to, že je moje spolužačka, se mi nejvíc líbila vtipnost jejích drabblíků. Joel by fakt super :D. Moje nej od ní je Joele, to byl jen slovní obrat...

mila_jj
Nemám ráda fyziku a chemie se mi moc nezamlouvá, ale pokaždé co jsem si četla její drabble jsem si říkala ty jo, to je zajímavý! Nejzajímavější bylo Zahrát si na plamenomet

Tom_Peterson
Andulkoviny byly fajn :) vždycky jsem se u nich zasmála a zpříjemnila si den. Nejúsměvnější bylo Andulky vs Fake news

Tora
Buďto dějiny, nebo kočky. Oboje super :)Věda si žádá své

winterpool
A poslední... Tady se musím přiznat, že jsem na něj narazila někdy až v půlce. Ale i tak se mi četl úžasně :D Vyklízení oblasti

Zašel si na oběd do nejbližší hospody. Objednal si pečínku a pivo a sedl si do rohu. V hospodě někdo vystupoval, jeho zpěv se rovnal Marigoldovu, ale bard to nebyl.

Šenkýř mu donesl jídlo a než si stačil kousnout, muzikant odhodil loutnu a vytasil meč. Celé obecenstvo vyjeklo. Zaklínač tušil, že tu něco nehraje. Potichu zaklel. Útočník se oháněl mečem a začal zabíjet lidi kolem sebe.

Zaklínač neváhal, vystartoval a tasil meč. Běžel k němu, aby mu zabránil v dalším zabíjení. Osoba se zazubila a hned se po něm ohnala. Zaklínač všechny rány vykryl a přiložil mu meč k hrdlu.

Geralt si vyslechl celou historku. Takováhle absurdní verze byla nejposlednější z posledních, co ho mohla napadnout.

Jen nad tím zakroutil hlavou a povzdechl si. Naproti němu seděli ti dva, pořád se k sobě tulili. Sbalil si věci, a vrátil se do hostince, v němž přespával. Hospodskému zaplatil a koupil si pivo. Seděl na stoličce a někdo ho zezadu objal. Podíval se vzhůru.

Cítil tu známou vůni, vůni šeříku a angreštu. Viděl ty krásné fialové oči a vlnité havraní vlasy.

„Díky, že jsi mi pomohl, Geralte.“ řekla čarodějka, vlepila mu pusu na tvář a odešla.

„Yen, počkej! Kam to jedeš?“

Neodpověděla.

Měla moc měkké srdce. Tu situace by mohla přirovnat k prodavačce na trhu. Každý něco chce, ale nikoho z nich nemůže odmítnout. Přesně takhle se Nyra cítila.

A proto se dohodla se svým milým. Začaruje ji, ale nahrají to jako nehodu. Kdo ji vysvobodí jako první, prokáže tak svou chrabrost a může ji mít.

Jenže její milý žárlil. Začal zachránce zavírat, aby tak zabránil zachránění. Pak se objevil vědmák. Přinutil ho, aby ji zachránil on. Ani nevíte, jak byl šťastný, že mu to řekli!

Chtěl pro ni udělat všechno, co jí na očích viděl. A svrhnout kletbu bylo to nejmenší.

Čaroděj už se stihl převléknout a vydrbat. Do místnosti vstoupila Yennefer a půlelfka. Měla černé kadeřavé vlasy a zelenkavé oči a na sobě blůzu a plátěné kalhoty.

„Lásko moje! Tak přece jen tě někdo vysvobodil. Počkat, to jsem byl vlastně já.“

Pevně se objali.

„Víte, mne chce skoro každý. On je příšerný sobec, ale řekl, že kdokoliv mne vysvobodí, si mne může vzít.“

„Já jsem tak rád, že jsi zase ty!“ odmlčel se „a co za to chcete vy, pane zaklínač?“ otázal se, tulíc se ke své polovičce.

„Bude mi stačit to, co máte u sebe.“

Hodil mu váček mincí.

Dračice a čarodějka seděly naproti sobě.

„Co budeme dělat, než se něco začne dít?“ prohodila znuděně Yennefer.

„Neznáš nějakou historku? Přece už jsi na světě nějaký ten pátek, pokud se nemýlím.“ napadlo Hermínu.

„Máš pravdu,“ čarodějka si přesedla „tak co bys řekla na jednu historku z podsvětí?“

„Kdybys byla tak laskavá“ zašklebila se do úsměvu.

„Byla jednou jedna inteligentní čertice. A ta se rozhodla, že se chce jít podívat na zem. Dlouze přemýšlela jak to udělat a nakonec se naučila proměnit se v člověka…“

Yennefer přerušil Hermínin křik. Něco se dělo. Její kůže se trhala a zmenšovala se. Proměňovala se.

Ráno vstal brzy. Připravil si káď, vyřkl zaklínadlo a v tu ránu byla plná tekutiny. Namočil do ní prst a olízl jej. Podařilo se. Zašklebil se, protože kopr chutná fakt odporně.

Připravil se a oblékl. Někdo zaklepal.

„Dobré ráno, čaroději. Dohodli jsme se, že já tu budu u tebe a Yen bude u Hermíny, abychom si byli opravdu jistí, že nepodvádíš.“

Stál tam Geralt.

„Ano, jistě, pojď dál,“ řekl mág.

Hodiny odbily poledne. Mág si vlezl do kádě a koupal se. Pak vylezl a začal tančit. U tance vypadal jako prase, no opravdu. Asi proto se tomu říká prasečí tanec.

„Co ty vlastně jsi? Mně ses představil jako vrchní rada a Hermína s Yen mi tě představily jako čaroděje.“

„Když se chceš uživit, mnohdy musíš lhát. Využívat prací všeho druhu a přežít.“

„A proč jsi tedy zaklel Hermínu? To byla taky nějaká práce?“ vykřikla Yennefer.

„Ne…To je moje chyba, že jsem tu krásku zaklel.“

Sklonil hlavu.
„Tak mi teda řekni, jak kletbu zrušit.“ řekla Hermína a její proužky začaly nabírat oranžovou barvu.

„Dobrá, dobrá. Musíte vzít koprový odvar, ve kterém se vykoupete přesně v poledne a zatančit zvláštní tanec.“

„Uděláš to ty.“ zavrčel Geralt.

„A hned zítra ráno. Rozumíš?!“

Přikývl.

Geralt pádil za Hermínou, co mu nohy stačily. Musel uznat, že létá opravdu rychle. Přiběhl na mýtinu.

Stál tam sám Jochet, Yennefer a nově i Hermína. Všechny se vydaly za ním.
Jochet vzal nohy na ramena.

„Tak dost! Všichni se zastavte a laskavě mi vysvětlete co se tu děje. Naprosto
očividně je v tom zakopaný pes, tak se uklidněte!“ zavrčel Geralt.

Všichni se zastavili a přišourali se k němu- dračice popolétla- a sedli si na zem.

„Tenhle zrádce mě ošidil!“ začala Yennefer

„A mě zase zaklel!“ přidala se Hermína

„Chceme se mu pomstít!“ vykřikly obě naráz.

Geralt si jenom povzdechl.

Každý má svojí masku, pod kterou skrývá své pravé já, jako kdybychom se styděli za to, jací jsme doopravdy. Vytvoříme si masku, pod kterou nevidí ostatní. Ani já nejsem úplně bezcitný, jak si všichni myslí…

Geralta vyrušilo z přemýšlení volání.

„Geralte, tady nahoře!“

Podíval se nahoru. Ve vzduchu byla Hermína.

„Rychle, řekni mi, kam běžel!“

Ano, ten zlosyn zdrhnul.

„Běžel touhle uličkou doprava a pak jsem ho ztratil u studny.“

„Dík! Tak já ho letím najít.“

„Ne, počkej. Kdo je to?“

„Je to ten, co mě zaklel. Jmenuje se Jochet. Musím letět, ať mi neuteče.“
máchla křídly a byla pryč.

On jí slíbil lék proti neplodnosti. Velice účinný. Ona jemu zase poradila zaklínadlo. Byl to známý mág, už několika lidem to prodal a pomohlo to, to jí řekl. Ona mu jako tupá ovce věřila. Zkusila to, udělala všechno, co jí poradil, ale nic. NIC!!

Vtrhla do hospody. Chtěla se pomstít tomu nevděčníkovi.

„Geralte, pusť ho.“

„Yen? Co tu děláš?“

„Není čas na otázky, pusť ho už konečně.“
Geralt povolil stisk. Yennefer zamumlala zaklínadlo a on se zastavil. Prostě se nehýbal. Vrazila mu jednu, druhou, třetí facku a završila to kopancem do určitých partií.

„Vítej mezi eunuchy.“ Geralt se hnusně usmál.

Zašel si na oběd do nejbližší hospody. Objednal si pečínku a pivo a sedl si do rohu. V hospodě někdo vystupoval, jeho zpěv se rovnal Marigoldovu, ale bard to nebyl.

Šenkýř mu donesl jídlo a než si stačil kousnout, muzikant odhodil loutnu a vytasil meč. Celé obecenstvo vyjeklo. Zaklínač tušil, že tu něco nehraje. Potichu zaklel. Útočník se oháněl mečem a začal zabíjet lidi kolem sebe.

Zaklínač neváhal, vystartoval a tasil meč. Běžel k němu, aby mu zabránil v dalším zabíjení. Osoba se zazubila a hned se po něm ohnala. Zaklínač všechny rány vykryl a přiložil mu meč k hrdlu.

V síni zasedala Kapitula.

„Nuže, jaké máte problémy v Nilfgaardu, Vilgefortzi?“ optala se Tissaia.

„Všichni, dokonce i sám král si stěžují, že dochází veškeré jídlo. Nějací zdejší mágové se snažili jídlo vyčarovat, ale podařily se jim ze záhadného důvodu jen sušenky,“odvětil.

„SUŠENKY?!“ vykřikla většina kapituly.

„ Hlásím podobný případ. U nás, v Aedirnu, sušenky nejsou. Nejsou k sehnání a zaklínadla nefungují,“ přihlásil se jeden z čarodějů.

„Můžete mi vysvětlit, proč jednáme o sušenkách? Tohle je důležitá porada a mají se tu řešit opravdu důležité věci. Hladomor v Nilfgaardu uznávám, někoho tam pošlu. Má někdo ještě něco?“

Kapitula mlčela jako hrob.

„Geralte? Vidíš ty proužky?“

„Myslíš ty, na tvojí kůži? Ano, ty vidím. Co s nimi?“

„Ony jsou magické. Když chci, dokážu je rozžhavit a pak s nimi můžu někoho spálit.“

„A proč mi to říkáš?“

„Inu, protože tohle byl můj plán, jak ho zabít. Myslíš, že to stojí za to?“

„Popravdě, nevím. To vyzkoušíš. A pokud se to nepovede, tak je nějak zdržím.“

Hermína si hověla v jeskyni a Geralt před ní seděl. Už bylo poledne a zaklínač dostal hlad. Rozloučil se s ní a vydal se zpátky do města. Cestou mu vrtalo hlavou, kdo je ten, co ji zaklel.

„Z hospody zbyly jen trosky. Našli mě až při rekonstrukci. Čaroděj si spletl kouzlo. Místo toho, aby mě uškvařil, zaklel mě.“ Hermína vydechla.

Geralt si to srovnával v hlavě. Na jazyk se mu drala jedna otázka.

„Víš jak tu kletbu zrušit?“

„Ano,vím, musíš zabít toho, kdo tě zaklel.“

Teď to dávalo smysl. Hermína se chtěla pomstít tomu čarodějovi tím, že ho zabije a zároveň zruší svou kletbu. A útočníky zavírají proto, že je půlelfka a nechtějí jí ublížit.

„A po mně chceš co? Abych ho zabil?“ otázal se.

„Ne, to musím já. Po tobě chci, abys mi chránil záda.“

Vzadu v hospodě seděla partička a hrála kostky. Seděli tam dva lidé a jedna půlelfka.

„Taaak, o co se vsadíme teď?“ zahučel jeden z lidí. Bylo poznat, že už v sobě má pár piv.

„Já mám nápad! Když Nyra zase prohraje, uškvařím jí na škvarek?“ Najednou mu v ruce vzplál oheň, aby dokázal, co umí.

Půlelfka se zasmála a přihnula si z korbelu. „V tom případě vás teď rozsekám.“

Hodili kostkami…

Samozřejmě vyhrál ten, co hodil nejvíc. Napětí stoupalo.

Člověk hodil 11, čaroděj 8, a půlelfka 5.

Oba dva se zasmáli a v hospodě byl slyšet už jen její křik.

„Neboj, nesežeru tě. Nemám ráda násilí.“ zašklebila se, ale měl to být nejspíš úsměv.

Geralta ani neudivilo, že na něj promluvila dračice. Podobných mluvících stvoření už viděl mraky.

Přišel blíže.

„Jak to, že dokážeš mluvit? Jsi měňavec?“

„Ne, nejsem. Staral se o mě čaroděj a naučil mě to. Jinak, jsem Hermína.“

„Geralt. Poslouchej, Hermíno, draky nezabíjím. Chtěl bych se domluvit, že bychom se nechali být-“

„To teda ne, já tě chtěla poprosit o něco úplně jiného.“

„Jsem jedno ucho.“

„Chtěla bych se někomu pomstít…“

V křoví to zašustilo. Někdo poslouchal. Geralt přišel blíž, avšak nikoho neviděl. Nejspíš splýval s okolím.

Zpočátku jsem viděla jen toho páchnoucího po pivu, ale pak se tam objevil i druhý, ten páchl po strachu a heřmánku.

Ten heřmánkový měl loutnu a ten druhý pochvu s mečem. Byl bělovlasý a na krku měl medailon. Byl to Zaklínač.

. . .

„He, Geralte, budeš se prát? To bude, panečku balada.“ zavýskl si Marigold.

„Ztichni! Myslím, že už si nás všimla…“

Marigold ho nevnímal a začal skládat baladu.

„Myyy se needáámee. Ne, to ne. Geralt a jeho svůdný meč… Ne, to taky ne.“
zaklínač mu zacpal pusu.

„Marigolde, utíkej! Už jde!“ pustil ho a Marigold pádil, co mu nohy stačily. Zbabělec.

Saň seděla ve svojí jeskyni a dojídala zbytky člověka. Přemýšlela, proč pokaždé, co někdo přijde, cítí jeho strach? Mno, ono by jí to bylo docela jedno, ale ten zápach se nedá vydržet!! A jak ví, že je to strach? Protože i ona sama už svůj strach pocítila, tak proto. Pokaždé ten pach byl ale o trochu jiný…Buďto cítila i skořici, nebo zase pomeranče. Bylo to zvláštní. Zrovna tenhle, kromě strachu páchl jako kopřivy a mech.

Šla se protáhnout a nadechnout aspoň pro jednou čerstvého vzduchu. K jeskyni se blížil člověk. Skoro nic necítila, jen slabý zápach piva.

Co je zač?

Zaklínač žvýkal hlávkový salát s kusy humřího masa, zapíjel to pivem a poslouchal Jochetovy výmluvy o tom, že je tam zavírají kvůli tomu, že je drak nakažený závažnou nemocí.

„No, a proč z nich děláte svoje sluhy? Neměli by náhodou odpočívat?“ otázal se

„Nu, ono je to součást celé karantény a léčby. A navíc, pracovat se musí,
nezáleží na tom, jestli jste na poli anebo v cele.“ zaklínač to jen odkýval.

Věděl, že lže, jako když tiskne. Tomu drakovi nic nebylo. Byl zdravý. A nějaká karanténa?? Co je to za výmysl? Kdo ví, co s tím drakem chtějí udělat doopravdy…

Procházel městem a hledal ve skupinkách lidí nějaké menšího vzrůstu. Těžko říct, jestli to byli vůbec lidé. Pokrčil rameny.

Přišel k hloučku lidí. Znemožňoval mu výhled na toho, kdo na něm stál. Protlačil se dopředu. Byl to člověk menší postavy, jenž vyhlašoval nové prohlášení. Po vyhlášení jako jediný zůstal. Měl v plánu ho někam pozvat.

„Nezašel byste se mnou na oběd? Na něco bych se vás rád zeptal.“

„Ale beze všeho. A můžu vybrat místo? Znám tu jedno opravdu luxusní. Těší mne, jsem Jochet.“

„Geralt z Rivie.“ vyšli a zaklínač strnul, když uviděl název onoho místa.

Zdravá strava od Aaliyah.

Zaklínač jen poslouchal a přikyvoval. Nechtěl je přerušovat, už tak koktali a zadrhávali se. Pochytil z toho, že místní spolek vydal prohlášení, že každý, kdo se pokusí zaútočit na draka, půjde sem. Stane se v podstatě otrokem. Geralt je chtěl najít a promluvit si s nimi. Když dokončili vyprávění, tak se jich zeptal: „Jak ten váš spolek najdu?“

„Tož, jsou to tací pidižvíci. Ty poznáš na první pohled.“

„Díky za pomoc, já půjdu.“ rozloučil se s nimi a odkráčel.

Připadalo mu to celé přitažené za vlasy. Proč by někdo zavíral lidi jen proto, že se pokouší na někoho zaútočit? Zlosyni.

Ukázal jim kus užmoulaného papíru.

„To jste psali vy?“

„A-ano prosím, pane zaklínač. Př-přišel jste nám pomoci?“

Geralt se divil, že ho ten vězeň poznal. No, přišel se spíš zeptat, co s tím drakem chtějí udělat.

„Jo, ale než vás pustím, tak si nejprve vezměte aspoň nějaké oblečení“, hodil po nich kusy oblečení „a pak mi povíte, jak je to s tím drakem, platí?“

Už nejspíš chápal, proč žádali oblečení. No, jak to říct slušně, byli na Adama. Všech asi 30 mužů. Po oblečení se vrhli jako psi. Geralt pak mečem rozbil visací zámek a oni se pustili do vysvětlování.

//-/---/--/..-/-.-/-../---/-/---/.--./.-./.-/…-/./.-.-/-/.//

//.---/…/--/./-/.-/-../-.--/--../.-/…-/.-././-./../…-/./...-/./--../-./../.-.-/../.--./.-./---/-/---/--.././.---/…/--/./--../-.-/---/..-/…/./.-../../-…/---/.---/---/…-/.-/-/…/-../.-./.-/-.-/./--// //--../.-/…-/.-././.--./../-./.-/…/…/./--/.--./.-./---/-/---/.-/-…/-.--/----/---/--/-../.-./.-/-.-/.-/-././--/---/…./.-../../..-/--../--../-./---/…-/.-/-./.-/.--./.-/-../-./---/..-/-// //--/.-/.---/../…/-./../--/-././.-.-/---/…-/..-/--/-.--/…/.-../..-// //.--./.-./../.---/-../-/./-./.-/…/.--./.-./---/…/../--/---/…/…-/---/-…/---/-../../-// //.--./---/--../-./.-/-/./-/---/.--./---/-../.-.././-./.-/…/./…./---/--../.--././…-/..-// //-/---/.---/./.--./---/--../-./.-/…-/.-/.-.-/../--../-./.-/--/./-./..//

//.--./.-./---/…/../--/./…-/.-/…/..-/--../-/---/-/..-/-././…-/-.--/-../.-./--../../--/.// //-../---/…/-/.-/…-/.-/--/./…-/…/../----/-./../-./.-/.---/./-.././-./-.././-./.---/./-./---/--/.---/./--././-./.-.-/./.-../-.--/----/.-.././-…/.-/.-/-.-/.-./.-/.---/.-/.-.-/…-/---/-../-.--// //-././-./../-/..-/.-/-./../--../.-/----/---/-..// //.-/.--./---/..-/…/-/../-./.-/…/…-/./-./.---/./-./-.-/-../-.--/--../.--./---/-/.-././-…/..-/.---/../.--./---/--/---/.-.-/-// //-./.-/.--./.-./../-.-/.-../.-/-../…/.--./.-././-./---/…/./--/.-./..-/--../-./-.--/----/-/./--../-.-/-.--/----/…-/./.-.-/..// //-../.-/.-../---/-…/-.--/…/./-/./-../-.--/.-./../.-.-/-/--.././.---/…/--/./---/-/.-./---/.-.-/..//

//.--./.-./../.---/-../-/./.-.-/---/-././.---/.-./-.--/----/.-.././.---/../.-/.--./.-./../-././…/-/./-./.-/--/-././.---/.-/-.-/./---/-…/.-.././.-.-/./-./..//

//…-/./--../-./..//

Přišel do hostince a šel si ještě lehnout. Nespal, ale přemýšlel jak dál. Pokud je drak pobije, tak se vrátí celí zmrzačení a ještě tak týden nebudou moct nikam jít.

Vstal až někdy k poledni. Slunce bylo přesně ve středu oblohy a pařilo. Zaklínač se šel jen projít ve vesnici, chtěl se tu pořádně porozhlédnout, než půjde. Narazil ale na jednu zvláštní budovu. Už z dálky vypadala zvláštně. Když k ní přišel blíž, uslyšel zpěv. Zpěv několika desítek lidí. Vstoupil dovnitř, a viděl v celé budově bez nábytku jen jednu velkou klec, odkud se ozýval ten zpěv. Zpěv zmrzačených vězňů.

Geralt se vzbudil brzo ráno. Měl v plánu se jít podívat do dračí jeskyně, protože předpokládal, že drak bude ještě spát. Vzal si věci a šel.

Prodíral se lesem, a viděl pár chlapů se zbraněmi jak se ohání do zeleném drakovi. Byl mezi nimi i ten lhář, co mu nakukal, že je zlatý. Byly to ukázkové držkopády. Marigold se zasmál.

„Marigolde, co tady děláš!“procedil skrz zuby.

„Viděl jsem tě odcházet z hostince, tak jsem šel za tebou.“ Geralt si
povzdechl a odešel zpátky. Chtěl počkat, až je tam drak všechny pobije a až na něj bude sám tak teprve půjde.

Samotný kopr ale nestačí. Podle Vesemira, se z něj musí udělat roztok, a ten nalít na meč.
„Marigolde, jdeme. Obhlídnu to tady až zítra, napřed se musím poptat v nejbližší vesnici.“
Přišli k ceduli, která hlásala Město zaslíbené. Vešli dovnitř a lidi je vřele uvítali. Geralt si vyhlédl jednoho kupce, který vypadal, jako že by mu něco mohl říct.
Ale když k němu přišel, začal mu nabízet všemožné věci, dokonce i místo pro reklamu?? Ale jedna věc se mu přece zalíbila. Měl u sebe roztok z kopru. Dal mu za to výměnou jeho kopr a šel si hledat nějaká nocleh.

Když oba dva dorazili k horám, všude bylo pusto. Nikde ani noha. To bude asi tím drakem, pomyslel si Geralt.

Zaklínač věděl, že na draky všeobecně platí kopr, protože je šíleně aromatický a draci mají citlivé čumáky. Vesemir mu to jednou poradil. No, ale kde ho v téhle pustině sebrat? Většinou roste spíš u země.

Začal prozkoumávat okolí, a hle! Pár stonků přece jen našel. Marigold mu sice pověděl, že to zaručeně kopr NENÍ, ale Geralt se už o jeho rolnických schopnostech nejednou přesvědčil. Proto jeho kecy nebral na vědomí. On věděl přesně, co to je. To kvůli tomu zápachu.

Geralt se vracel bez svých peněz z hradu.

Bard si vyprosil, aby si zašli na půllitr. Velmi nerad na to kývl. Stejně celou dobu jen pozoroval z povzdálí. Zrovna v tu chvíli k němu ale někdo přišel. Už ho tu chvíli pozoroval. Chodil za různými lidmi, a snažil se je přesvědčit, aby dali na jeho lživé rady.

„Á, dobrý den pane vědmák. Pokud byste chtěl, mám pro vás nabídku. V horách řádí zlatý drak. Ano, určitě mi nevěříte, ale koukněte.“ vyhrnul blůzu a pod ním vyčníval šrám. Geralt mu teď věřil. Sebral barda od žen a vydali se do hor.

Už před nedávnem se rozšířila fáma o tom, že Marigold, známý také jako básník a zpěvák, se rozhodl, že se přidá k církvi. Zní to sice neuvěřitelně, ale je to pravda! Z Marigolda se stane mnich!

Máme tady i pár svědků, kteří ho viděli v rouchu vcházet do kláštera.: „Byl celý zahalený v rouchu, ale zcela jistě to byl on, Marigold! Jsme si tím naprosto jistí!“ Děkujeme za vaše svědectví. Jména zveřejňovat nebudeme.

Pověsí svou loutnu na hřebík a plně se bude věnovat tomuhle? Jeho zpěv a hra už se (ne)bude ozývat v hospodách, ale to snad nikomu vadit nebude.

Šotkovo kousnutí je opravdu vážné, ač tak nevypadá. Za 12 hodin ti rána začne černat. Právě proto museli za Yenn. Geralt věděl, že má speciální lektvar a dokáže se o něj postarat. Zastihli ji v jednom z hradů. Vešli dovnitř a uviděli dlouhou síň, na jejímž konci seděla.

A nebyl by to Marigold, kdyby si neodpustil poznámku: „Fíha, ta dneska vypadá dobře, co Geralte?“

„Sklapni Marigolde,“ zasyčel zaklínač.

Vysvětlil, co se mu stalo, a čarodějka kývla, že mu pomůže. Geralt poděkoval, ale nevěděl, co jí za to bude muset dát. Doufal, že to nebude celá jeho poslední odměna. 1000 orénů.

Marigold neváhal a vydal se za Geraltovým křikem. Dovedlo ho to na louku, na které se to jen hemžilo barvami. Hned jak Geralt zpozoroval, že tu bard je, hodil mu loutnu.

„Hraj! Zpívej! Hlavně je už zažeň.“ křikl Geralt, pera se s jedním skřítkem.

Marigold nahodil svůj ječák, a přesně v ten moment se skřítci rozprchli. Marigold si pomyslel, jestli opravdu zpívá tak falešně. Pak už spěchal na pomoc. Ten pohled byl směšný. Zaklínač měl všude malinkaté škrábanečky a otisky zoubků.

„Přestaň na mě zírat. A pospěš si, musíme za Yennefer, tohle je její úděl.“ ještě že ty ženy máme.

Geralt dostal zaplaceno, sbalil všechny své věci, vyhoupl se na Klepnu a vydal se dál. Po cestě na zaklínače pořád pokřikoval Marigold o tom, že mu složí baladu. Už mu to začínalo lézt na nervy.

„Marigolde, počkej tady.“ Geralt předal uzdičku bardovi a vyšel do pustého lesa. Došly mu lektvary a musel si natrhat přísady, a zrovna jeli kolem louky, kterou moc dobře znal. Začal sbírat, když tu najednou slyší výskání.

„Mrk, smrk! Mrk, smrk!“ přibližovalo se to k němu. Byl to šotek. Postupně přicházeli další a další. Stovky, tisíce. Obklíčili ho. Moc pozdě Marigold slyší Geraltovo volání o pomoc..