Moje články

Do velkého, temného sálu, jehož stěny i střechu tvořily proplétající se kořeny starých stromů, vběhla holčička s uzlíčkem bodlin v náručí.
“Tetičko, tetičko, našla jsem pochroumaného ježečka!”
“No, tak ten už to nerozdejchá. Hoď ho do kotle!”
“Ale mohly bychom ho obvázat!”
“To už by ho nezachránilo. Kotel!”
“Ach jo. No tak dobře...”

V ohromném bronzovém kotli stojí malý, sukovitý, bodlinatý mužík s vyjeveným výrazem.
“Jé! Bodlináč je zdravý! A legračně kouká!”
“Chtěla jsem tě překvapit, ale překvapila jsem, koukám, hlavně sebe. Dává to smysl – kotel oživuje bojovníky, na malá zvířátka ho ještě asi nikdo nezkoušel. Nu, máš nového kamaráda.”

Přikrčil se a seknul. Čepel hladce prošla konstruktem, ale bzukot v dálce oznamoval, že je vytvářen další. Unaveně vykročil. Šlapal po rozsekaném kovu, krvácel z mnoha drobných ran a meč, který pozvedl do střehu, byl stále těžší.
Nekonečné chodby, nekončící vlny mechanických nepřátel. Boj bez konce.
Začínal si uvědomovat, že tohle je jeho poslední střet.

„Takže já si jí hodím zpátky na ruku. A znovu vykládám toptéru za nula, takže tohle untapnu a tohle tě střelí do hlavy za jedna. Takže jí můžu vrátit zpátky na ruku. Klasický infinitní kombo, pokud na to nereaguješ, tak šach mat.“
„Ouč. Dží dží!“

Díval jsem se na most Pavla Wonky přes svůj oblíbený suvenýr z Mali a formuloval dogonskou kletbu smůly.
Dodávky z půjčovny nebývají v nejlepším technickém stavu, a američtí kultisté, pardon, turisté, značně překračovali rychlost, takže se není co divit, že minivan dostal smyk, prorazil zábradlí a zmizel i s pasažéry v Labi.
Zanořil jsem se také a pochechtával se do masky uzavřeného dýchacího přístroje cestou k vraku s nožem v ruce – někteří se určitě chránili zaklínadly a je potřeba je dorazit. Zděšení svědkové tragické nehody uvidí jen další vlnky na hladině...
Zbývá zdržet Whateleye osobně, a to je na Coenovi.

Dva ranaři se sklonili nad velkoplošným tiskem. Zobrazoval prastarý pergamen, nejspíše vyfocený skrytou mikrokamerou. Bohatý diagram všech světů Yggdrasilu vhodný pro mystické cestování.
“Dobrý, jen třeba do Arkádie bych nelez, ta celá propadla Abyssu, jen Fomoři a svinstvo.” Načrtl Lambert fixem znamení.
“Podmořský světy uctívaj Cthulhu odjakživa…”

A výčet pokračoval dlouho.

“Někdy si říkám, proč si prostě neprostřelíme hlavu.” Prohodil Lambert při pohledu na plachtu skoro celou překrytou černými výstražnými značkami.
“Protože jsme Plánu mnohem užitečnější, když střílíme do hlavy ty zmrdy, vole, nedělej ze sebe emo!” Shrnul celou svou etickou ontologii v jedné větě brilantní teolog a kabalista Coen.

Položil poslední formulář jednotného přijímacího testu na lavici a zarazil se při pohledu na motivační plakát na stěně. “Kde se vidíte za pět let?”
Zasněně zavřel oči.

Revoluce! V Jankovcově ulici vylétají z vymlácených oken poslední úředníci i zbytky archivu. Krví zpitá lůza křepčí okolo stohů hořících formulářů. Většina davu odchází na Nové město a cestou se hádá, zda začít házením zápalných lahví do oken peďáku, nebo zda nejdříve zatarasit dveře zvenčí a až pak to tam zapálit. Táborový řečník radikálů burcuje zbytky k tažení na Malou Stranu…

Znovu je otevřel.
“Na školství nemám. Radši se vrátím k výškovým pracem.”

"Nazdár! - Tyjo, počkejte, vy volové, co to tu hraje za sračky?"
Pedra zarazil hlas, který mu na pozadí kvílení kláves sděloval, že něčí polibek chutná jak vítr z Karpat.
"Ty to neznáš? To je přece Generátor náhodnejch temnejch slov!"
"Je to vážně žrádlo! Ty to tam sypou náhodnějc než CryptGenRandom čísla do šifry."
"To není moc vysoko nastavená laťka, ale stejně bych předpokládal, že u lidských bytostí dochází i při (pseudo)náhodném generování výstupů k nějaké něvědomé kontextualizaci, která náhodnost dost snižuje..."
"Vole: Na hvězdném zodiaku zjevil Hadonoš světy, které spatřil Hyeronymus Bosch?"
"Vzdávám se!"
"Začni rovnou vizourem, jinak to nedáš!"

Chajdou otřásla hromová rána. Pec se rozlétla a zasypala skučící soldáty sprškou horké suti. V troskách se vztyčila bizarní bodlinatá postava.
“Kýho čerta!”
“Ber ho flintou!”
“Pozor, prachovnice!”
Kouř a pára, řinčení tasených zbraní, tvrdé rány pěstí.
Bodlináč neměl dobrý večer. Nejdřív dostal do hlavy pažbou, když si zdřímnul na mezi, a pak se probudil obalený nějakým svinstvem v rozpálené peci.
A Bodlináč je roztomilý lesní duch, jen když je dobře najedený a chováte se k němu zdvořile.

Pomlácení vojáci v rozvalinách chýše zděšeně zírali k lesu, kam zmizel ten divous. Déšť sílil a syčel ve zbořeném ohništi. Zatracená země!

“Jako nic proti, žejo, tady na Kolíně se to snese, ale kilt ve středověku je dost mimo.“ Vlasatec v modrých nohavicích přišněrovaných k rudému soukennému kabátci si zavdal z koženého korbele.
„Wallace ale bojoval proti Edwardovi, to byl začátek stoletý války, vo který je i tadle bitva.“ Oponoval Pedro.
„Jasně, ale ten kilt vole nenosil, je vyvobrazenej v kroužkovým kompletu normálně. Vole já Skotsko miluju, můžem ho dělat třeba v tý, French and Indian Wars, to je u nás ta, pětiletka, hovno, sedmiletka...“ Zamotával se do slov příznivce oživlé historie.
„Freedom!“ Zařval Pedro a vylil maníkovi na hlavu roh piva.

Rozstříknutá krev dokresluje obrazce na borytem pomalované kůži. Zlatý torques a nápažník září radostí, když je jako rubíny vykládají krůpěje urozené římské krve. Hrdina sklidil legátovu hlavu a pozvednul tu svou, pokrytou jílem ztuženými bodlinami, k nebeským pláním, kde už o jeho činech zpívali ptáci černé Bohyně. „Prasto, zaduj na carnyx, ať se naši shromáždí, zbývá jen oslavit vítězství!“
„Promiň, Brenne, ale Hlas podsvětí je zmožen bojem.“ Potřásl Prasto zohýbanou trubicí, v jejímž prasečím chřtánu dosud vězela zaklíněná římská přilba. „Kopí jsem zrovna hodil a meč nestihl vytasit...“
Keltské a etruské bojovníky svolalo na vrcholek kopce hromové burácení královského smíchu.

Krásný princ byl samozřejmě také virtuozní šermíř, takže mu při pohledu na sedm kladiv bylo jasné, že každý šermíř na hovno, když nepřátel nerovno.
"Biance je šoufl po otravě jabkem, leží doma a nebudeme jí zbytečně rušit."
"Ale proto jsem přeci přijel, abych ji zachránil!"
"Výplach žaludku, protijed, klid na lůžku. Co na tom chceš vylepšit?"
"Vy to vůbec nechápete, proti čarodějnému zlu obstojí jen zázrak pravé lásky! Musím zachránit dívku, jak bylo osudem předurčeno! Stojíte teď mezi osudem a mojí ženou!"
"Pokud to vidíš takhle, hošku, tak se asi budeš muset nějak vyrovnat s tím, že milujeme tvoji ženu!"

Nad Starou Dubou svítá a v tábořišti na břehu Sázavy se ti, kteří probděli noc, potácivě potkávají s těmi, kdo si přivstali, aby včas zahájili první herní den a prošli tunelem pod tratí dřív, než tam začnou kasírovat loupežníci.
Vlasatec v kiltu vystoupal na železniční násep a ratiště partyzány z bukové větve při tom použil jako poutnickou hůl. Rozkročil se mezi kolejemi, opřel si jekorovou čepel o hruď, vytáhl ze sporranu kapesník a nesmírně hlučně se vysmrkal.
“Už troubějí!” Vzhlédl jakýsi mladík od ešáku své ranní yumyumky bublající na lihovém vařiči.
“Na horách lešijové!” Dodal přiopilý gardista zalézající do stanu.

Svítalo a ranní mlha měla příchuť síry. Dr. Petrie se choulil ve svrchníku a mrzutě hleděl na vykolejený vagon a uhlí, vysypané po kolejích.
„Špatně zabržděný vagon sjel ze svahu a kvůli zaseknuté výhybce vykolejil předtím, než se napojil na hlavní trať. Mohlo to být ošklivé železniční neštěstí. Ale proč jsme tady my, Smithi?“
Oslovený se nervózně popotahoval za ušní lalůček. „Ten, kdo přehazoval výhybku, nevěděl, že se zasekává. Protože to nebyl železničář! V doverském expresu jel profesor Aberyswyth, který se vrací z Barmy!“
„Je to možné?“
„Je to jisté, Petrie! Ruka doktora Fu Manchu opět zasáhla na anglické půdě!“