Moje články

Zavřel dveře svého pokoje,
tolik plakal a vše si těžce nesl a dost to prožíval.

Byl to ale tak velký muž. Oči všech směřovaly k němu,
na jeho velikost, a tváře poďobané od neštovic by si nikdo nevšiml.

Taková dokonalá tvář, tvář veškerého živého.

A on se tak hroutil, že je toho na něj moc.

Vlastně každý den rozhoduje o tom,
kdo to dneska odnese,kdo byl příliš nepohodlný,
nebo se mu radši vůbec ani nelíbil.

A kolik krve se třelo o zdi Kremlu.
Tolik nevinných lidí ztratilo život
za slzami tohoto slabého velikána.

Který Sovětský svaz táhl na vrchol.

Kdo by pozbyl v ústraní,
když není kudy, není tady,
znát tak ty síly v pozadí.

Ač jen šeptá potají,
v malé kobce krčí se,
drobotina s brýlemi,
do scénáře hledíce.

Má hlava prázdná na jevišti,
netušíc co více říct,
potopena v tratolišti,
potřebuji poradit nic víc,
na divadle
jak na bojišti.

Leč pot zoufalství stéká,
síla v pozadí nenachází,
a sprostě se vzteká,
na mě hledíc publikum,
jsem ztracená,
Pomoc nikde
Žal všem českým komikům.

To trápení je nekonečné
A paní v kobce ztracená.
Pot už usychá
a já jsem hvězda ztrapněná.

Tento moment trval několik sekund.
Trapné ticho.

Brodila jsem se houštím a jehličí se mi zabodávalo do zkrvavených pat.
Krev co se otírala o lesní mech, přilákala smečku vlků, kteří se rázem stali mými pronásledovateli.

Slzy se mi hrnuly do očí a já věděla, že to nezvládnu.
Moje síly klesají s každým mým krokem a nohy mě tak bolí.
Ruce mám poškrábané od keřů a cítím, jak se mi podlamují kolena.

Upadám do lesní peřiny a slyším jen blížící se vrahy.
Vlastně už se nebojím. Přeji si aby smrt byla rychlá.
Ať mi prokousnou hrdlo.

Početná smečka vlků se nejedla dosyta.
Začala od břicha...

Spí.
Zemřela prázdnotou.

"Kdy už to bude?" zeptá se obtloustlá Berta vychrtlé Gudrun.
Dotazovaná jen pokrčí rameny, není moc čas na vykecávání. Jsou na čekané.
Něco se občas šustne nebo zakřupá jehličí. Asi zvíře....

Ovšem po několika hodinách jsou slyšet mužské hlasy.
Berta se ušklíbne a šeptne: "To jsou oni, Gudrun!"
Gudrun jen protočí oči a pevně sevře svou brokovnici.
Je naleštěná. Jako nová a připravena skolit nějakého muže.

"Střelíme je asi do kolen,ne?" prohodí Berta.

"Blbko! Chceme aby si nás aspoň jeden vzal! Musím střelit mimo,
jen je vyděsit, víš co ta zbraň všechno umí?"

Hloupá Berta.

Tu si nikdo nevezme!

Maková panenka už byla natolik rozčilená, že zvažovala v co nejbližší době požádat o rozvod.
Emanuel ač se nezdá, je to pěkné kvítko a záletník. Bodejť by ne, je to přece motýl. Ten si může odletět kdy chce,jak chce a hlavně ZA KÝM CHCE.

Na panenku těch záletů bylo už moc. Teď se třeba tři dny neukázal. Kde jen asi může být. Jestli on to netáhne s vílou Amálkou. Kaňour jeden!

O chvíli později přijde k panence šéfinspektor (tedy chroust) a sděluje ji nešťastnou zprávu.
Motýl Emanuel byl zapleten do mafiánských her v travinách.
Zbyly po něm jen křídla.

Kdyby se vztahoval soudní proces a zákony na možnost z hlavy vymazat odpornou myšlenku nebo moment. Co by to bylo?

Byl by to nepřekonatelný strach z toho, co všechno přijde.
Strach, který svírá hrdlo a pevně jej škrtí, že není možnost zalapat po dechu.
Ano, tenhle hnusný strach ze všeho. Že ráno vyjde slunce a člověk se probudí do hnusného dne,
strach že bude nemocný.
Úplná panika, že člověku jde každý po krku a jediný, co si kdokoli žádá je úplná eliminace toho nebohého jedince.
Strach z nemilovaní, a pak přijde taky ten, kdy se bojíme smrti.

Prosím, nestrachujte se.

"Achjo Líbo, co si nám to provedla..." povzdechne si Vlasta.
Kněžna Libuše naposledy vydechla a nyní se vzduchem neslo, že nadvláda mužů je více než blízko.
S úderem Perunovy pěsti Vlasta zavelela, že to takhle nenechá. Muži nebudou vládnout ženám! Nikdy.
Sebrala se s ostatními ženami a vytvořila si opevnění na Děvíně.
Jak hloupý byl Ctirad, že se nechal nalákat na past, kterou Vlasta připravila.
Kdo by také odolal sličné Šárce?

Přemysl byl rozčílen. "Libuše, ctnostná moje nebožko, co to ta tvoje divá sebranka připravila? Copak bych byl nějakým krutovládcem?"

I přitakali ostatní muži, že se jim ženy úplně zbláznily.

I když ji Bůh obdařil hlasem bohyně, všichni kteří ji měli v merku, ji kritizovali,...
že má koňský obličej, obří nos a je malá.
To je fakt, moc nevyrostla. Těch 155 centimetrů je na superstar asi málo.

A ono to málo nebylo. Se sebezapřením vzdala školy a šla k tyči.
A jak táta zuřil. Holka ze slušné rodiny!
Postupem času to ale klaplo.
A z malé newyorské holky byla hvězda.

Možná ji proslavily ty její vysoké boty.
Podpatky nad 25 centimetrů. Už se necítila tak malá.
Ale když si je sundá, je pořád tou holkou z New Yorku.

Malá hvězdička.

Zlatý lesknoucí se křížek v uchu napovídá, že před váš zrak přichází úžasný a nesmrtelný Horst Fuchs. Překrásná Andrea se nedočkavě ptá, co to pro nás dneska má?!

"Andreo, neuvěříš, co tu mám za vynález tisíciletí!" ruka posetá kolotočářskými prsteny ukazuje jedním směrem.

Prapodivná věc s názvem Idiotmat Turbo!

Andrea jen nevěřícně kouká. "Tento malý zázrak dokáže eliminovat každého idiota, co ti přijde do cesty. A né jednoho! Né deset, ale rovnou 1000 idiotů!"

A:"Eliminovat?"
H: "Ano, tohle čidlo vypustí laser a ten následně idiota promění v prach."
A: "Fakt úžasné!...Horste? Horste, kde jsi?"

Moderní technika je nevybíravá.

"Víte, já se v divadle pohyboval už od dětství, pak můj talent objevil jeden divadelní režisér, a rázem jsem byl díky svému bezkonkurenčnímu talentu přijat na činohru. A tady je lepší činohra než v Praze, tady je víc talentu. Při mých studiích jsem natočil několik filmů, kdy beze sporu patří mezi ty nejlepší natočené v tuzemsku. To je samozřejmě dané hlavně mým talentem, protože já dělám ten film kvalitním filmem. To já dělám divadlo divadlem."
upřímně a hrdě uvedl uznávaný herec.

"A víte co ještě? Můj syn má talent po mně! Netřeba kritika. Je geniálním hercem, je o něj zájem."

V temných zákoutí toho prašného labyrintu, nebylo možné nalézt cestu ven. Jak proradní byli naši rodiče, že nás neochránili. A všichni věděli, že jedeme na smrt, že nás viděli naposled, přec plní planoucího mladí a síly jsme.

Některé dívky zoufalstvím pláčou. Chlapci se zbaběle hroutí k zemi. Vlastně tu není nikdo silný, který by dokázal vymyslet, jak se zachráníme. Jsme oběti dohody a nikdo se nás neptal. Život by to byl asi pěkný, plný slunečního svitu a radosti.

Nyní jsme v koncích. Takové hořké mladí okusili jsme a život byl tak krátký.

Už řve, už jde.

Stvůra s býčí hlavou.

Tak s jistotou vám můžu sdělit, že v Olomouci, kam jsem putoval jednoho srpnového dne za kamarádem, je skutečně nejlepší. Chtějí jen 1600 Kč a královský se vyspíte. Olomoucko je velice pěkné, určitě mimo jiné (a v dobrém stavu) doporučuji navštívit katedrálu sv. Václava. Tam jsem také byl.

Na druhou stranu třeba taková Jihlava a Praha, to už je jen pro otrlého. Města samozřejmě pěkná, ale když se to přežene, nejsou na vás moc hodní. A postele jsou tvrdé.

Poměrně dobrá je i Plzeň, ano, chtějí 4500 Kč za nocleh, ale sympatičtí lidé s pochopením.

No,najděte mi takového Čecha.

Když konečně okusila tu hořkost a divokost mládí, zalitou tou nejlepší vodkou...když s přáteli protančila noc na Žižkově s nadějí, že bude líp.
Tak to přišlo.

Doma budeš a hodně dlouho!

S povahou spíše pesimistickou ztratila víru ve vdavky. Její vysněný *Stín katedrál*.
Single život není žádný med. A taková touha po dítěti tomu vůbec nepřidává.
Přitom je plná lásky, ale komu ji má dát.

Tohle je takové přežívání.
Když žádný muž ji nemá rád.
Jak by taky mohl?
Doma na gauči ho těžko najde.
Domov se stal koulí u nohy.

Čekám na lásku.
Někde tu přece jen bude.

Všichni v hloubce tušíc, že dnes v dopoledních hodinách popluje loď kdesi na otevřeném moři.

To budou žně!

Inu shromáždilo se zasedání Sirén. Kdo to dneska zapěje svou libou píseň pro uši nešťastných námořníků?
Všichni souhlasně kývají hlavou při vyslovení jmen Skylla & Charybdis, jsou to staré mistryně ve zpěvu a vábení. No, popravdě, věkem sice jsou staré a někdy i obludné, ale zpěv předčí veškeré nedostatky.
A tak se mořské obludky vydávají na lov. Měla by to být loď plná řeckých krasavců.
Vynoří své hlavičky na hladinu a započnou svůj žalozpěv po mužích.

Ale ne! Uši voskové a těla přivázána!

"Vašku! Stal se malér!" přiběhl zadýchaný Franta.
Václav mezitím dloubal v paměti, jak solidně vytunit to nové ruchadlo, aby to sedláci patřičně ocenili.
Protočí oči, co že to ten jeho povedený bratránek zase vyvedl.
A tak se táže, copak se přihodilo, že by něco na poli?

"Víš, já a Manka, jsme v očekávání. Ale, ona se bude vdávat." vyděšeně prohlásí mladší z bratranců.

To je vůl.

"Kdo to všechno ví, že to čeká s Veverkou?" optá se Vencl.
Franta jen kroutí netušíc hlavou.

V: "Copak nevíš, že proti tomu bylo vymyšleno tolik věcí?!"

F: "Co?"

V: " Kaučuk nebo ovčí střívko."

Pořád jsem si jistý, že jsem nic zlého nevykonal. Ano, tak možná jich bylo třicet, ale nikdy to nebyl nekalý úmysl vedený z mé strany. Vždyť já ani nevím, co jsem tehdy dělal...
Tohle je tak nespravedlivé! Odsoudili mě nespravedlivě, ty jejich důkazy...
Tak pochybné.
Já vím, že to nebylo schválně, ale takhle skončit. Sakra!

Měl jsem být americkým prezidentem, hrdinou v očích každého Američana.
A teď?

No teď jsem hrdinou, na jehož smrt se dívá celý americký kontinent.
Mám svou chvilku slávy.

Mé jméno bude všude známé!
Má smrt bude oslavována, ale pravdu si vezmu s sebou do pekla.

Začalo to poměrně nevinně. Několika souložemi, ze kterých vzešlo celkem devět kousků. A každý ten kousek má úplně odlišnou národnost, ale mluví hned několika jazyky.

A aby toho nebylo málo, každé dítko je obdařeno nekonečným hudebním talentem!
Zvyklé na skromný život a putování rodinným autobusem napříč Evropou i celým světem.
Kadeře tak dlouhé, že kdyby se všechny jejich houževnaté kštice spojily v jednu, pokryje to délku čínské zdi.

Jen se ví, že ten blonďáček je Angelo, ten co pěje "I wish I were An Angel"...

Ale ta podoba! To jsou klony!
A kdo je tady vlastně holka a kdo kluk?

Co se natrmácel mil po kopcích ledové Skandinávie. A do kolika bitev táhl s odhodláním, že už to je ta poslední, a bude mu dopřána volnost. Kolik plaveb na drsných mořích prožil a přitom toužil po lukách, nad kterými se stahuje chladný Ódinův mrak.

Ba ne, příliš mnoho snění na koňskou hlavu.

Prošlé bitvy a tohle všechno, zavedly ho až do střední Evropy.
Copak kůň ví,co je nějaká Evropa?

Však to pozná.

Teď se tu tiskne mezi dalšími.
Pohledy prozrazují, že jej čeká dlouhá cesta.
Za soumraku soumarů a jedna zlatá stezka.

Fjord už není vikingův, nýbrž kůň soumarův.

Protáhl svá silná ramena, hluboce se nadechl a dlouze vydechl.
"Kolik jich dnes vlastně je?" zeptal se svého učně.
Chlapec prostého původu odvětí, že dnes na něj čeká sedmnáct měšťanů, tři velevážení a sedm rytířů.
"Ach tak" i povzdechl si Mydlář.

"Jen u toho Jesenského je třeba víc práce." odvětí se chlapec.
Kat si projede vlasy svými prsty. Je z toho velmi nesvůj.

"To nařízení hlásí,je nutné jazyk vytrhnouti...pak až hlavu useknouti."

A už se blíží ten čas. Dnes jich je 27. Nebe se trošku zatáhlo nad Prahou, a přišlo se podívat snad celé město.

Na české zrádce.

Dalimil, velký a zapálený fanoušek filmu pro dospělé z dob minulých, zatoužil alespoň trochu přiblížit se vzhledu svého oblíbeného Güntera Erlösera.

Kadeřnictví už zase šlapou. Vše se vrátilo do normálu.

Kalhoty do zvonu, náušnice v levém uchu a žvýkání párátka.
Takový zdivočelý starý mládenec. Vlasy dlouhé pod lopatky a tolik zatoužil stát se mulletem.

"Tak jakpak to chcete, pane?" zeptala se kadeřnice Jitka.
Hrdě vytasil....
letitou fotku Güntera, krále sprosťáren!
"Takhle, přesně takhle!"

Kadeřnice šla rázem do kolen.

"To nepůjde, to by mě zavřeli. Je na to zákon. Takhle vás ostříhat nesmím."

I zhroutilo se sebevědomí vlasatého suveréna, rázem zkrotnul.

Moje maminka vždycky říkávala, že duše se v hvězdu převtělí, a když je dobrou hvězdou, stane se kometou.
Tahle moudrá žena už mezi námi není. Odešla tak náhle, mladá a krásná. Vůně jejich vlasů pořád cítím. A její libý hlas byl pohonem pro mé srdce.

Určitě se stala kometou. Pořád ji na obloze hledám.
Co bude až nebudem... Budu také kometou? Jsem dost dobrým člověkem?
Budu se toulat po noční obloze a zářit na cestu mým věrným?

Chtěl bych být kometou jako moje maminka.
Jednou se setkáme ve vesmírném nekonečnu.
... Ještě tam budem. Spolu a navždy.

Moc mi chybíš, maminko.

"Miluško, prosím tě, dojdi zapsat ty nově naskladněný banány! Dík."

A tak Miluška šla, práce v prodejně se někdy podobá i administrativě.

Tu jedna bedna s banány, tu druhá. Miluška ani nedutá.
Tu sem tam nějaký tropický pavouk, ale Miluška ani nezakřičí.
Tu sem tam nějaký bílý prášek...
Počkat?!

"Co to je?!"

Běžně tichá Miluška je poměrně dost v šoku. A tak začíná velké vyšetřování. Samozřejmě by se na tom dalo lehce zbohatnout, ale nikdo nechce problémy.

A tak Policie pátrá z jakého banánového háje sem ten prášek doplul. Nutné je samozřejmě vést o tom spis!

Aby se nic neztratilo!

My turn guys...

*Queen24* vytvořila opravdu krásné drabble zejména ze života jejího psa, tyto dva skvosty Území nikoho (?)
a také Každodenní trable jsou prostě tak uvěřitelné!

*Faob* mi udělal radost (jako člověku, co si rád pročítá ruskou /nýbrž sovětskou/ historii) s drabblem na téma Takový pěkný pár

*Aries* za ty úžasně přenádherné liščí oči, co vše vidí a vtáhnout do děje, právě tady:
Půlnoční schodiště

*Tora* nesmírně pobavila *Nejhloupějšími zákony světa* v drabblu Do kopru!

*Rorico* s nevyzrálým Charlesem v Rodinné trable

*Lady Lestrale* a poutavý dialog o múze Poznej podle popisu

*Vinpike* pobavil v Zádrhel nezadrží

*Aveva* a krásná zpověď snad každého umělce Opus magnum

*Killman* s dokonale vystiženým Hydraščukem Epicentrum , který neutkvěl jen v paměti, ale i hluboko v srdci. ♥

Toť vše ode mě,
a těším se na společné drabblení v dubnu 2021.

S přemírou lásky ♥
LeVirgo

"Ten kůň bude jednou rekordman. Nebude koně, který by ho překonal." nadšením a pýchou vykřikl hrdý majitel.

Jeho slova rvala mysl všem dostihovým soupeřům. Phar Lap byl skutečně výjimečný. Krásný ryzák, nesl se jako císař a přesto uměl být tak ladný, skromný. Miláček publika.

Tenkrát na něj sázeli všichni, byla to jistota zisku.

"Jak si sakra mohl minout? Do prdele, ten kůň musí pryč. Ta novozélandská herka už mě nebude dlouho otravovat život." rozčílením rozmlátil skleničku o zem jeden neznámý konkurent.

Po chvíli horoucího vzteku začal opakovat "nebude mi otravovat život....otravovat...oh, ano. Otrávíme šampióna! Arsenikem, to bude konečná."

"Proč? Proč teď?" pláče mladá dáma, která ještě před několika lety byla nezávislou dívkou s hlavou v oblacích.

"Protože Vás miluji. Proto jsem za Vámi přišel." klečí před ní a zoufale zadržuje slzy.
Jejich pohledy mluví za vše, ta láska tam byla již od prvního momentu.

Ta láska byla větší než palác, ve kterém ona žila.
Ta láska byla delší než všechny cesty do světa, kterými on šel.

A nyní se opět setkali. V Petrohradě.

Svíral její ruce a očima doufal.
"Jdete pozdě. Nemohu. Nemohu mu to udělat." lapá po dechu žena.

On odchází.

První a zároveň její poslední láska.

Znáš to, není to žádná novinka, docela typické místo pro úklid lidí. Prasečí farma, tady se zkrmí úplně všechno.
Turisté, studenti, mladé holky - ty stopařky mám na mysli, motorkáři, to jsou ti nejlepší dárci. No, jako není to vůbec pěkný. Ten, co nám velí to má rád pořádně surově, s nikým se nepáře. Což bych Ti asi neměl psát, ale tobě věřím. Sama si se ptala, kde jsem. Jsem přeci na brigádě v horách, u prasat.
Někdy chodím i na trh, tam už je potřeba zbraň. Ty orgány musíš mít v chlaďáku. A pod pultem.

Měj se mamko.

Tvůj Dadan.

Quentin se neustále oháněl okolo zákazníků a svým tupým vzhledem a úsměvem úplného vola, promíjel skoro všem veškeré placení. " To je nejlepší podnik. Sem musíme zas!" prohodí jeden z fajnšmekrů.

Quentin se otočí směrem k baru a podívá se na obrovského muže v černém roláku.

Za ta léta, co jsou z lochu venku, Ruby pořád vypadá jako krvelačný vrahoun.
"No tak Ruby! Usměj se, krásnýýýýý den!" zavolá směrem ke kamarádovi, co má oči jako Furioso.

Ruby je ale stále v tenzi, oči spíše jako býk v koridě.

"Drž hubu! S tímhle tvým přístupem nás fakt čeká totální krach!" křikne Ruby.

"Dobrý den, pošťák Ondra, vy jste paní Eržika?" zeptá se pošťák, který není ve skutečnosti pošťák a už vůbec to není Ondra.

Mohutná a dobře živená Eržika vše odkýve.
"Kontrolní otázka. Pracovala jste?"
Eržika ihned "Ne! Nikdy."
Ondra s nadějí "tak jsem tu správně."

Přichází několik dotazů, kdo si myslí,že si ji pozval, jestli je s dětmi v kontaktu ("ne nejsem.."), kolik jich má ("nepamatuji si") a jestli dorazí....

To nemohla slíbit. Nesnášela moc lidi a hlavně televizi!

"Tak si blbá ne? Co když jsou ty děcka tvoje bohatý?" křikne Laco.

"No jo, maš pravdu, to tam musim jit."

Jednoho dne, kdy si konečně mohl na chvíli odpočinout, rozhodl se, že se podívá do hloubi podsvětí za svými přáteli, které delší dobu neviděl.

Byl to chlap jak hora. Přesto byl spíše vysoký než svalnatý, no a věk, ten už taky měl.

Sedl si vedle nějakých duší, které nazýval přáteli.

"Představte si, jsem takhle plul a plesk! A loď na dvě části...chci novou."
Chvíli čeká na reakci, ale ta nepřichází.

"Jo a před deseti dny mi jeden chlápek chtěl platit kreditkou!" pokračuje nadějně dále.

Nikdo nic.

"To se pobavíte, takhle...."

"Chárone, nás to ale nezajímá!" odpoví jedna z duší.

Opět je to tady, práce stála dva týdny, a nyní je nutné, posunout se dál.
S velikým odporem se k tomu vracet, mě nakonec okolnosti donutí.
Zapínám svůj počítač a pokračuji v prasečí krasojízdě.
Je těžké být začínajícím vědcem v oblasti etologie zvířat.
Zkoumám úplně vše.
Kvičí hlasitě? Lehá si správně? Nejsou pod ní selátka?
Projevuje dostatečnou pozornost nad svým početným potomstvem?
(protože vrhy jsou opravdu velké!)

Ajaj.

Selátko pod matkou. A ta bez reakce.
To vypadá na špatný záznam, tohle je přesně to co nechci.

Ajaj.

Co ti dva prcci v rohu?
Zase si koušou ocásky!
Jasný pig-dance.

Poznamenám.

"Hele Hans, prostě přijdeš, zazvoníš, povol si ten opasek, ať je to víc geil, ja? So..." dokončil monolog režisér a doufal, že vše půjde dle plánu.

"Lena, ten župánek trošku z těch ramínek, ja?" mrkne na slečinku s luxusním tělem.

"Ach so. Připraveni?" pro jistotu se dotáže nervózních herců.

Kamera! AKCE!

Ťuk Ťuk

"Oh, dobrý den, vy už jste tady?" svůdným hlasem prohodí Lena, mezitím ji sklouzne více látky županu z ramene.

"Dobrej paninko, hodinový manžel, Johann" řekne sebevědomý Hans s hrudí Dia a úsměvem hollywoodským.

O pět minut později...

Propletená těla, výkřiky rozkoše.

Johann je pracovitý v různých odvětvích.

Uplynulo už 9 let. Vše se opět dalo do pohybu.

Teijo seděl ve své zahrádě a kochal se pohledem na sakury, které kdysi vysadil jeho otec.

Pokašlával, Teijovi bylo padesát let. Po té havárii, co zažil, se rozhodl s kariérou záchranáře skončit. Našel si ženu, zasadil sakuru a zplodil syna Yoshira.

"Tatínku." ozvalo se v pozadí zahrady.
"Tatínku pojď sem!" volal pětiletý Yoshiro.

Teijo neváhal a rozběhl se k synovi.

Syn natahoval ruku směrem k velkému kameni u bonsaje.
"Tam je poklad?" zeptal se chlapec.

"Ano synku, tam je ten nejlepší pes na světě." odpověděl Teijo se slzami v očích.

Pojilo je nerozlučné přátelství, takové, které těžko člověk člověku může dát. Říká se, že pes je nejlepší přítel člověka, o tom ví své i Teijo.
Tenkrát, když měl životní trable, rozhodl se to skončit, ale Makoto, belgický ovčák, ho zachránil.
A tak se jejich cesty spojily a společně pokračovaly v záchranářském oboru.
Zachránili nespočet životů a žádný vděk nikdy nečekali. Hřál je u srdce pocit dobra.

Osudný den přišel 11.března roku 2011.
V celé zemi se rozpoutala panika.
Velitel záchranného oddílu vybavil každého pracovníka, včetně Teija,maskou.

"A co pes?" zeptal se Teijo.

"Pro psy masky nejsou! Jděte!"

"Makoto!"