Moje články

Spouštím kotvu,
která nenechá mě jít dál,
jsem snad admirál
bez kterého se ani kormidlo neroztočí,
ach ti roztoči,
v matraci dvou milenců,
kteří zvěčňují svůj okamžik
na lodi mé,
líbivé,
"romantiky" hodné
s kotvou držící,
v přístavu plující.
Kotva dopadne,
slyším výkřik,
auta smyk,
mžiku mžik.
Přeju si, aby to bylo to poslední,
minimálně tento den,
abych pohlédl ven,
a viděl jen šero,
místo kotvy bělo,
vyhodit milence se smělo,
než pronajímat lidem dál,
a dál se bál,
že to jediné co uvidím,
uslyším,
k zamilovanému smíchu,
a ještě k tomu sotva
je ta moje jediná
spouštějící se kotva.

V životě děláte mnoho věcí opakovaně.

Oběd o druhé podáváte,
píšete básně,
mnoho polibků přijímáte,
mnoho dní se máte krásně.

Párkrát zamilujete se,
možná do nesprávné osoby,
procházení po městě i v lese,
spadnete jak ze stromku ozdoby.

Mnoho pokusů vydat knihu,
mnoho probdělých nocí,
nezdařených na hrazdě zdvihů,
kousků, které se nenosí.

Psaní špatných drabblat bez ohlasů,
mnoho nepříjemných veřejných trapasů.

Některé věci bohužel děláme automaticky, na některé si nemůžeme zvyknout i přesto, že jsme je dělali několikrát.

Tímto se loučím. A až si sednete k počítači či papíru, že něco zase napíšete, zkuste to prožívat jako tenkrát poprvé.

Začala jsem psát.
Začala jsem psát básničky, povídky, pohádky, vypravování, úvahy, drabblata a mnoho dalšího.
Začala jsem psát díky karanténě, protože jsem konečně měla čas (všichni víme, že jsem ho měla i před tím, ale teď už jsem se opravdu nemohla na nic vymlouvat.)
Začala jsem psát pravidelně, začala jsem se učit novým věcem, začala jsem se rozvíjet.
Začala jsem psát, objevila jsem další činnost, která mě naplňuje a dělá neskutečně šťastnou.
Začala jsem psát, mé povídky a básničky se začali líbit i lidem okolo mne.
Díky tomuhle šílenství jsem začala psát a už bych to nikdy, nikdy nevzala zpátky.

,,Sednout!" poručila manželka.
,,Včera si byl kde?" zeptala se.
,,Šachový klub," vypálil rychle manžel.
,,Pravdu!" zařvala.
Vytáhnul peněženku a podal manželce lístek s obrázkem šachové desky.
,,Pravdu!" nevěřícně si stála za svým.
,,No vopravdu!" křičel už i on.
,,Nevěřím!" vypískla.
,,Našla jsem u tebe v autě depilační pásky ty prasáku!" slzy ji tekly.
Manžel si povzdechl a dal si ruce do klína.
,,Vždyť já nic nesmím, tak se nediv! Jsem tebou zaháklej jak ryba v síti!"

Představení skončilo, rudá opona se zatáhla.

,,Byla to celkem dobrá komedie, nemyslíte?"
,,Ale jo, hodně jsem se nasmála, jen ten konec mohl dopadnout lépe."

Držela se zuby nehty, do ordinace nechtěla za žádnou cenu vkročit.
,,Marie děláš tady akorát scény! Jdi dovnitř!" zakřičela jsem přes celou čekárnu.

Maruška si poraženě sedla do křesla, ani zubařku nepozdravila.
,,Ahoj Májo, jaké je tvoje nejoblíbenější zvířátko?" zeptala se paní zubařka.

Mlčela a odmítala odpovědět. Hned co vkročila do tohoto domu se zubní ordinací, mozek se jí zatmavil, hrála úplně blbou.

Zubařka se na mě tázavě podívala, kývla jsem a ona spustila: ,,Fajn, pustím tě, ale až budeš mít místo zoubků černé kuličky, tak za mnou nechoď."

Po silné výhružce jedenáctiletá dívka otevřela ústa a mohlo se začít.

,,X se rovná?"
Nikdo nic neříkal. Profesorka znuděně koukala do obrazovky a čekala než se kdokoliv z nás uráčí něco říct.
,,Sedm!" vykřikla Žofka, jediná žačka, která se na distanční výuce snažila.
,,Ano sedm, půjdeme dále, chce se toho někdo ujmout?"
Překvapivě nikdo nic neřekl. Nikdo nic neslyšel, neviděl, všichni si jen spokojeně chrupkali v postýlce v pozadí znuděné učitelky a doufali, že je mikrofon ani kamera nezradí.
,,Ukončíme to, dnes jste totiž velice aktivní," sarkasticky poznamenala. Polovina hovor opustila, zatímco ta druhá na hodině zůstala. Přeci si nebudou kazit spánek kvůli profesorce, která kvůli jejich neaktivitě ukončila hodinu dříve.

Nikdo nemá rád čtvrtá místa. Je jedno, jestli se jedná o mistrovství světa v hokeji, o matematického klokánka ve škole nebo o malou holčičku s jejím karnevalovým kostýmem. Nejhorší je brát tu čtvrtou příčku.
Možná jste nad tím nikdy nepřemýšleli, ale i místo páté je mnohem lepší než to ďábelské místo pod stupínkem vítězů.
Miluju soutěžení, ale umístit se na čtvrtém místě? Fu, to bych raději byla poslední.
Mým snem je jednou potkat člověka, co čtvrtá místa má rád. Člověka, co si řekne: ,,Jo, bral bych tu čtvrtou příčku, tu bramborovou medaili."
Protože nikdo nemá rád čtvrtá místa, opravdu nikdo.

Velmi plakala,
když jeho tvář spatřila,
velmi plakala,
i když se o opak snažila.

Velmi plakala,
když zjistila kdo opravdu je,
velmi plakala,
jako tělo bez duše ve stoje.

Velmi plakala a byla ztracená,
i když on ji to celou dobu tvrdil,
ona věděla, co všechno pro něj znamená,
velmi plakala a on jí to vše potvrdil.

Velmi plakala,
on na ní jen koukal,
ona plakala.
pouhý okamžik tu velkou lásku jako prach rozfoukal.

Ona plakala a nebylo divu,
i on ve svém těle brečel,
ani do očí se nemohla podívat jemu,
vždyť to on byl ten opravdový pán pekel.

Několikrát za sebou rychle zamrkala, řasa ji očividně spadla do oka. Byla skutečně nádherná. Její oči nemusela lemovat žádná tmavá barva, na řasách nemusela být napatlaná řasenka a i tak měla ty nejkrásnější oči pod sluncem. Už když jsem je poprvé viděl, zaujala mě jejich barva, nikdy jsem nic takového neviděl. Medově žluté oči jí dokonale ladily k vlasům a dneska i ke kratším žlutým šatům nad kolena.
Už když jsem je poprvé viděl, chtěl jsem do nich koukat stále a nikdy neuhnout pohledem. Topit se v nich jako lžička v hrnku s medem. Tak snad se zadaří. Držte palce.

Člověk chce vždy to, co nemá, že? Člověk nikdy není spokojen, chce mít to, co má jiný a ten jiný by chtěl mít to, co má on. Člověk chce vždy to, co dělat nemůže, místo dělání milion zbylých věcí, co dělat může.

Člověka svazuje řetěz, řekněme spíš řetízek toho co nemůže. Přesto ho obklopuje nekonečně mnoho věcí povolených. Člověk se soustředí na to, co nemůže. Na ten malý řetízek namísto velké svobody co se kolem něho vznáší. Člověk vždy hledá způsob jak to nejde.

A tahle věc, která naprosto postrádá logiku, je jeden z důkazů, že člověk je primitivní lidoop.

Znáte takovou tu debilní hru, kde poslepu hledáte boty? Hru všemi nesnášenou, jelikož půlka lidí pak odejde s botami někoho jiného? Tak přesně tahle hra měla za několik minut proběhnout. Nenápadně jsem se plížil okolo pódia, kde hra měla probíhat.

S mým neštěstím jsem narazil do zrzky, která se vzápětí nadechla a spustila: ,,Trevore, když mi půjčíš svoje kroksy, nikomu neřeknu, že se schováváš před touhle debilní hrou. Radši zajistím, že neodejdu v cizích botách."

Sklopil jsem zrak a okamžitě se vyzul. Zrzka chňapla kroksy a mrkla na mě.
,,Spojenci i pro příští hru?" zeptala se a bez odpovědi odběhla.

Koukala se na mne a já koukala na ní.
Bylo jí horko a bylo to na ní poznat, neměla bych jí vystavovat tak dlouho sluníčku. Karma by mi to určitě vrátila.
Vzala jsem ji a hodila zpátky do kufříku na zámek. Klíček jsem odložila do další krabičky na kód, který znala jenom moje dcera.
Takový zkrat už si nemůžu dovolit.
Další hodina a další koukání na krásku zavřenou v kufříku.
Přemýšlení o tom, co se stane když si dám jen jeden kousíček.

No nakonec jsem se na to vys... žijem přeci jenom jednou a jedna kostička čokolády ještě nikoho nezabila.

Hola! Me llamo Patita, hablo nueve idiomas. Přepnu do češtiny, abyste rozuměli všichni, i ti, kteří se učili nebo učí ten ďábelský jazyk nazývaný němčina. Mluvím devíti jazyky, můj mozek perfektně ovládá češtinu, angličtinu, španělštinu, japonštinu a finštinu. Ostatní jazyky jako portugalštinu, francouzštinu, maďarštinu a ruštinu beru jen jako vedlejší jazyky, učím se je když zaklepe nuda.
Je to můj velký koníček a jednou bych chtěla vymyslet jazyk vlastní, ovládal by ho celý svět.
Těšíte se? No to se těšte, protože tenhle nový jazyk bude něco velkého. A zrovna vy o něm můžete číst jako úplně první. Ano, zrovna vy.

Za Harry Pottrem Hermiona stojí,
za rozmazleným spratkem táta,
za staviteli pevný most v Tróji,
za Bořivojem prvním Kateřina svatá.

Patlal Matlala vždy zachrání,
Bob kamaráda Bobka vždy vzbudí,
ladička kytaru vždy naladí,
za králem stojí lidé chudí.

Kaufland stojí za Lidlem stále,
malina s jahodou se navzájem chrání,
červený kabát ke žluté šále,
Člověk k Bohu se významně klaní.

Repráky bez počítače smůlu by měly,
samy bez něho by vážně nic neuměly.

Za každou věcí, za každou osobou,
síly v pozadí vždy vliv mají,
za i tou nejkrásnější ozdobou,
síly vždy všechno vnímají.
Síla je opravdu všude, úplně všude.

Připojila jsem se na online hodinu. Byla to moje úplně první, měli jsme španělštinu a kamery byly čistě na dobrovolné bázi. Pár mých spolužáku si ji zapnulo. Zkoumala jsem mé dlouho neviděné spolužáky, měli opravdu zvláštní pozadí.
Jeden, jmenoval se Míra, měl připevněné motýly na zdi. Nedělám si prdel, normálně tělíčko s motýlími křídly v rámečku. Zhrozila jsem se a radši se ho na to neptala.
Vznikla mu přezdívka zabiják motýlů.
Kdybych měla vybrat jedno pozitivum na tom, že jsem tenhle ročník nedojela v normální podobě, byla by to rozhodně jeho ročníkovka na téma:,, Lov barevných motýlů v lese Kamýk.“

,,Až spolu nebudete, budeš jak tělo bez duše, jak mrtvá schránka," říkali.
Rozchod přišel, nic. Žádná emoce, žádná úleva, žádný smutek.
,,Tentokrát už to vydrž, tohle je ten pravý!" říkali.
A tak jsem čekala až jednou ten konec přišel z jeho strany.
Zase nic, bez emocí.
,,Do třetice všeho dobrého, tento by ti určitě chyběl," říkali.
Odjel daleko, se mnou to nehlo, ani kapku jsem nepustila z oka.

Další muži a další promrhaný čas. Několik dalších bezcitných rozchodů a rádoby lásek, které nikam nevedly.
Jednou, když jsem nad tím více přemýšlela mi došlo, že muži nebudou nic pro mé srdce.

,,Chyť ho! Vidíš jak je nalitej? Je schopnej odejít do lesa a už se nevrátit!"
Běžela jsem, co mi síly stačily. Několik metrů přede mnou běžel černovlasý, čerstvě ženatý, mladík. Na to, že byl opilý, běžel o hodně rychleji než já, za to může moje nesportovní postava.
Po cestě jsem popadla klacek a mrskla mu ho přímo pod nohy. Ženich mé nejlepší kamarádky šel k zemi.
,,Co děláš?" vykřikla a přiběhla rychle k němu.
,,Ty blbko, vždyť to je můj bratranec Jára," usmála se.

,,Tvůj ženich nejspíš vytuhnul v posteli posetou růžemi mezi tím, co ty mě tady nutíš běhat."

,,Na Kevina!" zařvala Kate přes celé letadlo až se lidé hrůzou otáčeli.

,,Už po třetí bez něj jedeme na dovolenou, jsme tak hrozní rodiče!" rozhořčeně křičela.

,,Kevin nemá právo být zapomenut, tentokrát už ne!"

,,Ale má," odfrknul si Buzz a usmál se.

,,Příště zapomeneme tebe," propálila Kate Buzze pohledem.

,,Tak za prvé, Kevin v tom má praxi, jeho už nemá co nerozhodit. Za druhé, já bych na společné dovolené chyběl mnohem více než on. A za třetí myslím, že Sám doma tři se mnou v hlavní roli by bylo sice skvělé, ale přeci jen na Kevina už jsou všichni zvyklí."

Vážená rodino,

vím, že jste to se mnou v poslední době neměli jednoduché. Slyšel jsem vás, jak jste zvažovali o mém umístění jinam. Vím, že byste si ulevili a že by vás můj pobyt tady jenom více trápil, ale já se polepším, slibuji. Nechte mě tu aspoň další měsíc a já dokážu, že tady, mezi vámi, je můj domov. Najdete si pro mě místo i ve vašem srdci a už ode mne nikdy nebudete chtít ani na minutu odejít, jsem totiž nenahraditelný. Já Vás opravdu žádám o druhou šanci, tentokrát ji již nepromarním.

S velikou láskou,

Váš milovaný pes Rex

,,Sebranka by tam mohla zahrát."
,,Kdože?"
,,Sebranka, ta dechová kapela."
,,Dechovku? Ale notááák, vždyť u dechovky všichni usínají."

,,Koho bys doporučil ty?"
,,Bilí Ajliš, poslouchá ji i moje vnučka."
,,Ta by zařídit šla?"
,,To asi ne, ale ještě se zeptám Marušky."

,,Koho tam máš dál?"
,,Bítls?"
,,Nerozpadli se někdy v sedmdesátkách?"
,,Třeba by se kvůli nám dali zase dohromady!"

,,Co třeba Miro Žbirka?"
,,Miro? Tak ten vyšel z módy už před třiceti lety!"
,,Michal David?"
,,Toho Maruška nesnáší! Když byla malá, nepouštěli jsme nic jiného."

,,Možná bych nakonec vzal tu Sebranku."
,,Taky si myslím, tuhle debatu jsme si mohli odpustit."

Už je to deset let, co si ani na kafe do kavárny dojít nemůžu. Deset let mám vedle sebe velkého muže jménem Carlos, na kterého se stačí jen podívat a i ten největší drsňák uteče zpět do náručí maminky. Deset let si nemůžu ani na nákup sama dojít bez novinářů za zadkem.
Před deseti lety jsem si špatně vybrala a už to nemůžu změnit. Nic nemůžu, nikdo mi nic nedovolí a můj život visí jen na jediné myšlence plné naděje.

Počkej až budeš zas malá bezvýznamná osůbka. Vrátíš se ke svému nudnému pokojnému životu a všechno bude zase v pořádku.

,,Nemůžu se dočkat! Těším se na to už od včerejšího rána!"
,,Já bych se moc neradoval.. no uvidíš."
Vešli jsme do velké místnosti, všude byla zelená tapeta a všude samé kabely.
,Tohle je nějaká mezi místnost?" zmateně jsem se zeptala.
,,Tohle už je ta místnost samotná..."
Nadšení v očích mi vystřídal smutek a zmatenost.
,,Jmenuje se to greenscreen, česky zelené plátno. Pomocí něho je natočeno mnoho filmů a seriálů. Je to úplně běžné," zaujatě vysvětloval.
,,Takže žádná džungle?" zeptala jsem se.
,,To je co? Zázrak moderní techniky!"
,,Zázrak? Spíše zklamaní," zamračila jsem se. Už žádný film nebudu vnímat jako dřív.

,,Tak co Honzíku, máš už někoho?" zeptala se mě babička.
Pokud jste si prošli pubertou, tak moc dobře víte, že záludnější a trapnější otázka přijít nemohla.
Záporně jsem zakroutil hlavou a doufal, že už tato otázka dneska nepadne.
,,Kecá babičko, jasně že má," vypadlo z mé mladší sestry.
Babička najednou ožila a začala se ptát na hromadu dalších otázek.
,,Jmenuje se Tamara, je to blondýnka a je moc hezká," vyzradila sestra.
,,Ty jsi vážně hrozná drbna, nemůžeš držet jazyk za zuby?" syknul jsem.

Proč mají všichni příbuzní potřebu vyvolávat trapné situace? Chápete to někdo?
A proč sestry vždycky všechno vyžvaněj?

,,Musíme to projít, jinak se ven nedostaneme!" vykřikl Spencer. alias Dr. Hořan Bravestone.
,,Spancere jakmile umřeme ve hře, umřeme i v reálu!" zařvala Martha a sledovala blížící se tornádo.
,,Umřu jako starej obstarožní chlap!" vypískla Bethany, která stále nerozdýchala její opětovný výběr mužského avatara.
,,Můžeš za to ty Spencere! Zatáhl si mě sem už po třetí!" vyhrkla Martha v těle Ruby.
Spencer se zatvářil uraženě ale bylo vidět, že se chystá něco říci.
,,Teď není čas na hádky, tohle je neřešitelná situace, ale zkuste něco navrhnout," řekl.
,,Zastav ho, když jsi tak silný," ironicky protočila očima Bethany.
,,Jo, definitivně umřeme."

Prošla jsem rozlehlou kuchyní s několika novými spotřebiči. Nestačila jsem se divit, všechno bylo tak velké. Vyšla jsem skleněné schody a po mé levici už v pořadí pátá skříň, páni. Chodba se rozbíhala do čtyřech pokojů.
Vešla jsem do jednoho z nich a další wau mi uniklo z úst. Postel byla manželská, i když by se na ní dokázali vyspat čtyři lidé.
Pod oknem stál psací stůl, vedle něho knihovna a naproti zrcadlo přes půlku stěny. Cesta tímhle domem byla jako cesta kouzelným rájem.

To víte, to je tak když holka z malého městského bytu se přestěhuje do velkého domu.

Viděl jsem ho tam stát už dva dny.
Vracel jsem se z práce a zase tam stál. Pořád ve stejné pozici, pořád se stejným výrazem.
Odvážil jsem se dojít až k němu.
,,Zdravím pane, vy na někoho čekáte?" Stařec nebyl nepříjemný, ba naopak.

,,Krásný den mladý muži," začal, ,,čekám tu na tramvaj čtyřicet čtyři."

,,Žádná tramvaj čtyřicet čtyři tady nejezdí."

,,Já počkám, věřím, že jednou přijede," řekl muž. Šel jsem raději pryč, nechtěl jsem se s ním hádat.

Další den tam opět čekal a další den zase.
Legenda říká, že tam tento stařec čeká dodnes a nikdo neví na co.

,,Řekněte mi věk nejstarší soutěžící!" neochotně jsem prskla po ženě stojící u pultu.
,,Šedesát šest madam," řekla a natáhla se pro mou přihlášku.
,,Výborně!" výrazně jsem pronesla. S mými zkušenostmi jsem vždy strčila do kapsy všechny mladší báby.
Žena si ode mne převzala přihlášku spolu s mým koláčem.
,,Popis vašeho koláče?"
,,Mistrovský tvarohový s rozinkami."
Žena kývla, zapsala si má slova a ukázala na velký sál.

Hned co jsem vešla, přiběhla má největší a nejstarší rivalka.

,,Letos nejlepší koláč mít nebudeš Boženo! Spolehni se, že ti korunku sesadím. Letos se mistryně Kopřivnice stanu já!" pronesla.

,,To se ještě uvidí Mařeno!"

,,Těhotná? Říkali jsme, že u pětky skončíme! Čím budeme jezdit? Mám snad koupit autobus?" odpověděl manžel na mou zprávu o zrození dalšího potomka.

,,Snad už to tentokrát bude chlapeček!" nejistě jsem se usmála.

,,V to doufám, další veverku už nezvládnu!"
,,Holky to vědí?" zeptal se muž s pohledem na mé rostoucí bříško. Zavrtěla jsem hlavou a přivolala všechny veveričky ke stolu.

,,Další zrzka do party? Bezva!" křičely všechny naše dcery radostí. S manželem jsme byli oba přírodně zrzaví. Šance, že náš šestý potomek bude blonďatý nebo hnědovlasý byla opravdu nulová.

,,Zlato, příště radši prášky, sedmou už bych nezvládl."

,,Spolehni se."

,,Kterým hrdinou bys rozhodně nechtěl být?´´ zeptal se Štěpán a ukázal na plakát Avengers.

,,Učitelka,´´ řekl jsem bez rozmýšlení. Štěpán se pobaveně ušklíbl.

,,Co je na učitelkách hrdinského? Nikdo je nemá rád!´´ vykřikl.

,,No právě! Ony se snaží něco naučit, některým na nás záleží. Chtějí, aby z nás něco bylo. A i přes to si z nich děláme srandu, vyrušujeme a děláme všechno pro jejich odchod. Nemáme je rádi, a to nic špatného nedělají!´´
,,Chodí do práce a vědí že je málo studentů má rádo. A přesně kvůli tomu jsou ony pravé hrdinky. Nedokázal bych nimi být ani jeden den.´´

,,Jdete se zapsat do první třídy?´´ zeptala se paní učitelka a koukla na mě.
Maminka kývla, chytla mě za ruku a vláčela mě do třídy.
Tam čekala paní učitelka jiná, vlasy už měla šedivé.
,,Ty musíš být Nováčková! Chodí sem i tvůj brácha Fíla, viď?´´ radostně zavýskala.
Zmateně jsem na ni koukla a zamračila se.
,,Jak jste to poznala?´´ usmála se maminka.
,,Kdybych Filipa neznala, možná bych si i myslela, že to jsou dvojčata.´´
Nesnášela jsem, když tohle lidé říkali.
,,Jsou si velmi podobní...jako vejce vejci.´´
Spiknutí a zrada.
Vstala jsem a utíkala pryč. K téhle paní učitelce nenastoupím.

,,Co je soumar?´´ zeptala se mě moje mladší sestrička. Sotva jsem ji přes kuchyňskou linku viděl, jak malinká byla.
,,Soumaři byli pánové, kteří v minulosti na zvířátkách, jako oslech nebo velbloudech, vozili náklad přes Alpy, ´´ odpověděl jsem.
,,A soumrak?´´
,,Kde jsi to slyšela?´´
,,Nebudeš se zlobit?´´ zeptala se a chytla mě za ruku.

Dovedla mě do mého pokoje a ukázala na počítač.

,,Tady jsem to viděla, dlable pro dnešek je soumrak soumarů!´´ nadšeně vypískla.
,,Můžu ti pomoct to napsat?´´ usmála se.
,,Tak pojď, stejně mě nic nenapadá,´´ mávl jsem. Ségra si mi sedla na klín a společně jsme začali psát.

Každé ráno stejné trápení,
kéž skončit by to mohlo,
jako krysa jsme byli chycení,
jak moc mne to už zmohlo.

,,Sem nesmíš, rozkaz zněl snad jasně!´´
Slýchávala jsem každý den,
nezbylo mi nic, jen přitakávat souhlasně,
a doufat že tohle je hloupý sen.

Kdybych já odejít směla,
rozkazy bych nechala tam,
zase bych úsměv na tváři měla,
zase bych si hrála na madam.

Toto však je jen pouhé snění,
rozkazy do konce svých dnů u mne budou stát,
mně stačí jen doufat, že nenastane jich zpřísnění,
a že mne nebudou ještě více trestat.

A že se mi jednou podaří utéct.

,,Vážně si někdo dobrovolně nechal udělat takový poděs na hlavě?´´
zeptala jsem se matky, která seděla naproti. Ta se smála až ji vietnamské nudle vypadávaly z hůlek.
,,Podívej, i mne samotné na hlavě chvíli hnízdil...´´
Otevřela peněženku a podala mi fotku.
,,Už se nedivím, proč se tomu říkalo Na Jágra.´´
Bavily jsme se tak moc, až i slzy nám tekly.
,,Kéž bychom nějakého divocha s mulletem mohly vidět!´´ řekla jsem.
Ä ono se to vážně stalo. Dva metry od nás přešel muž s mulletem na hlavě.
,,Tak ten teda byl! Že by se móda snad vracela?´´
,,Mami, ani to neříkej nahlas!´´

,,Myslíš, že jít na karneval v tomhle kostýmu je dobrý nápad?´´ zeptala jsem se mého muže, který přikývl.
,,Já ti nevím, ještě tam budem... no víš za trapáky.´´
,,Neměj strach ženo má, je to dobrý nápad. Sousedi jdou za Pata a Mata.´´ Souhlasně jsem přikývla a nasadila si zadní část koně na hlavu.
,,Nemohla bych být aspoň ten předek?´´ zeptala jsem se.
,,V žádném případě, hlava rodiny jsem tady já!´´ vykřikl nahlas a nasadil si hlavu bílého koně. Já se ho chytla a jako kůň jsme naklusali do velkého sálu normálně oblečených lidí. ,,Já ti to říkala, jsme za trapáky.´´