Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Už když byl malý, miloval auta a taky fotbal. Jako každý správný kluk. Lezl s kamarády po stromech a kalhoty měl prodřené na kolenou.
Jednou si takhle dokonce roztrhl novou sukni.
To ještě nevěděl, že kluci sukně nenosí.
A pak přišla škola. První školní den. Maminka mu na něj přichystala krásné nové šatičky.
V tu dobu už to věděl.
Pohádali se. Nechápala, co se mu nelíbí.
Neoblékl si je.
Avšak teprve s dospíváním přišlo skutečné peklo. Narostla mu prsa a dostal první měsíčky.
Ale ani tehdy neuměl ostatním vysvětlit, že uvnitř něj se skrývá Patrik. A že se nejmenuje Anežka.
Už je večer. Nervózně přemítám, na co jsem ještě zapomněla.
Pojištění - mám. Dárky pro rodinu - mám. Letenku? Tu mám taky.
Kufr si musím sbalit s předstihem. Napsala jsem si dokonce i seznam, co si musím vzít s sebou.
Poslední týdny před odletem trávím vyřizováním všeho potřebného a také se loučím s přáteli.
Pořád nemůžu uvěřit tomu, že skutečně odjíždím. Je to trochu šílené, jen tak odcestovat do cizí země a bydlet s lidmi které neznám.
Ale jsem dobrodružná duše, a tak se nedá nic dělat.
Kufr je sbalen a vyrážím na letiště.
"Pac a pusu, republiko. Uvidíme se za rok."
Po náročném dni jsem musela napsat něco milého a oddechového.
P.S.: Kdo hádal, že jsem tohle téma poslala já, tak měl pravdu. I tak jsem ale dlouho nevěděla, co na to napsat :D
„Už jsme na konci?“ zeptala se Anička. Sukýnka se jí zavlnila jako okvětní lístky.
„Myslím, že ne,“ zavrtěl hlavou Patrik a pokusil se proskočit na další stránku. Nešlo to.
„To je zvláštní…“ prohlásil, zatímco se snažil proklouznout jinudy.
Anička si mezitím skákala neviditelného panáka.
„Co teď?“ zeptal se po dalším neúspěchu. „Vrátíme se na začátek?“
Anička pokrčila rameny. „Můžeme jít někam jinam.“
„Ale kam?“
Anička ho místo odpovědi jen vzala za ruku a před nimi se znenadání otevřela tajná chodba.
„Kam vede?“ zeptal se Patrik, ale Anička se jen zasmála a rozběhla se skrz.
Teď už je čekalo nové dobrodružství.
Jsem moc velkej úchyl, když mi až po několika hodinách přemýšlení došlo, že se v tom drabble nemusí jíst jen lidi? :D
"Kdo kdy slyšel o omeletě bez hub?" zeptala se houba a nechápavě zakroutila kloboučkem.
Tonda se ale jen zasmál. "Vás jíst nebudu."
Ještě nějakou dobu trvalo, než se jim podařilo ho přemluvit. Mezitím už dorazila i Veronika.
Proti omeletě protestovala jen chvíli. I voda z močálu jim najednou připadala jako nejchutnější víno.
Pak přišel na řadu odpočinek. Oba byli vyčerpaní a písnička, kterou houby zpívaly, působila jako ukolébavka.
Už si ani nevzpomněli na to, co jim víla kladla na srdce.
Položili se do měkké trávy a slastně zavřeli oči.
A pak přišla noční můra. Ze které se už neměli probudit.
"Jo," odpověděl Marek. "Ségra se bude vdávat." Petr přikývl.
"Nechápu ji," pokračoval Marek. "Já se fakt ženit neplánuju."
"Ne? To já se vždycky oženit chtěl," odvětil Petr.
"Fakt? Já teda ne. Nějakej papír, co mě bude k tomu druhýmu vázat, fakt nepotřebuju."
"No... já to spíš vždycky vnímal jako takovej rituál," snažil se vysvětlit Petr. "Víš? Jakože, když někoho miluješ a chceš s ním zůstat napořád..."
"Ty seš teda fakt romantik," Marek jen protočil oči. "To mě k tomu teda nikdo nepřinutí. Ani přes moji mrtvolu."
Tentokrát to byl Petr, kdo protočil oči.
A pak, kdo se tu chová dětinsky...
Podle slunce odhadoval, že už je pozdní odpoledne. Večer byl však stále ještě v nedohlednu. A horko, které ho sužovalo, neustávalo.
Velblouda neměl a kůň mu pošel žízní už předchozího dne.
Původně měl cestovat krátce. Jen z jedné oázy do druhé.
Chtěl být u toho, až jeho žena začne rodit.
Někde ale musel ztratit směr. Teď už věděl, že neměl odmítat doprovod.
Měch na vodu měl prázdný a vyčerpáním už jen lezl po čtyřech.
„Studna!“ vykřikl by, kdyby neměl takové sucho v ústech. Z posledních sil se vyškrábal na nohy a rozeběhl se.
Netušil, že je to pouze fata morgána.
Problém s novými spolužačkami byl ten, že místo, aby s Gíťou vyrazily na pivko, tahaly ji do lesa. Ne, vážně. Ukázalo se, že když jste čarodějnice, trávíte v přírodě spoustu času. Povídáte si se stromy a s kdejakou neviditelnou havětí... A když vám to přijde divný, jste to ve skutečnosti vy, kdo je divnej.
Jenže jít do hospody sama, to taky není žádná sranda. A tak se většinou necháte překecat, ať už je víkendový program sebešílenější. Což mimochodem může zahrnovat i spaní pod širákem, spoustu chrápání a - samozřejmě - i obrovský mraveniště.
"Ještě, že holky přivezly tu medovinu," pochválila si Gíťa.
Hlavní hrdinka se jmenuje Brigita (ne jenom Gita). A schválně, jestli přijdete na to, proč :))
„Přísahej mi, že mne poslechneš,“ trochu se usmál a políbil svého společníka na rty. „Tobě jedinému mohu tento úkol svěřit.“
„Ale to nemohu,“ slzy mu už stékaly po tvářích.
„Musíš,“ odpověděl Ježíš, aniž by cokoli dalšího dodával. Věděl, že mu porozumí.
***
"Zrádce!" křičeli na něj, a kdyby s nimi nebyl Ježíš, který jim v tom zabránil, ztloukli by ho. Možná dokonce zabili.
Nedivil se.
Věděl, že se nemůže hájit. Neuvěřili by mu.
A i kdyby, slíbil, že všechny nechá věřit, že je vinen.
On totiž musel být. On byl.
Vzal si provaz a odešel. S touhle pravdou nemohl dál žít.
Mnoho teologů se zabývá tím, jestli skutečně Jidáš Ježíše zradil. Protože dá se považovat za zradu něco, o čem zrazený věděl předem a co prakticky schvaloval?
Různé prameny pak poukazují i na fakt, že je možné, že Ježíš o to Jidáše požádal. Důvody pak bývají uváděny různé. Bohužel všechno jsou to pouze domněnky. Pravdu se nejspíš nikdy nedozvíme.
Od nich ode všech se to očekávalo. Sklopit hlavu a mlčky si plnit vlastní povinnosti. Poslouchat příkazy, pracovat, hladovět a umírat.
Ale i tady se najdou lidé, kteří raději riskují, než aby mlčky hladověli. Takové rebelství je však třeba provádět opatrně. Nenápadně.
Kapitol si pojistil, aby se mu obyvatelé nebouřili.
Právě dnešek byl dalším Dnem sklizně.
Všechny děti se oblékly do svátečního. Seřadily se a čekaly na rozsudek.
Dámy měly pokaždé přednost.
Jeden jediný lísteček mezi tisíci.
A jediné jméno, na které Katniss ani nepomyslela.
Prim. Její malá sestřička.
Plavání s proudem skončilo.
Teď bylo na čase vystoupit z davu.
Když za mnou přišel poprvé, nechtěla jsem s ním odejít. Nikdy jsem ani neslyšela o tom, že existuje.
Proč bych s ním teď měla chtít bydlet?
Sestry mi domlouvaly. Vysvětlovaly mi, že jsme jedna rodina. Že bych ho měla víc poznat, než ho začnu soudit.
Nesouhlasila jsem, ale nikdo se mě neptal.
A tak jsem odcestovala na Briar, žít se svým strýčkem.
Jenže on nehledal neteř. On hledal sekretářku.
Někoho, kdo se postará o jeho knihy.
Všechny ty stránky plné perverzáren.
A kdo mu z nich po večerech bude předčítat.
Jemu i několika dalším mužům.
Jako nějaká zatracená cvičená opice.
Varování: menší spoiler k 18 epizodě 3. série (v podstatě se tu neříká nic konkrétního, takže je to vážně jen menší spoiler)
Vždy jsem snila o tom, že si pro mě jednoho dne přijde princ.
A vytáhne mě z téhle díry.
Nemohla jsem uvěřit vlastním smyslům, když se tak stalo. Představil se jako princ Jonathan.
A já husa mu to sežrala.
A přišla tak o šanci, stát se skutečnou královnou.
Potom přišel druhý. Pro něj jsem se naučila upříst ze slámy zlato.
Zamilovala jsem se. A málem se proto vzdala trůnu.
Ale prozřela jsem. Uvědomila jsem si totiž, že jediné, co mi brání v životě, o kterém jsem vždycky snila, je mé vlastní srdce.
A tak jsem si ho vyrvala z hrudi.
Už jsem myslela, že dneska nic nestvořím ani na takhle jednoduchý téma. No, nakonec se mi podařilo něco vyplodit, ale byl to mazec.
Zapadl do první hospody kterou našel a objednal si pivo.
Tak ubohé místo si nedokázal představit ani v nočních můrách.
Dnešní noc na tom však nezáleželo.
"Já vás přivedu na jiný myšlenky, milostpane," přisedla si k němu nějaká zrzka. Nebyla hezká a zapáchala.
Přesto po chvíli přikývl.
Zatáhla ho jen na zadní dvorek. Rozepnula mu poklopec a vyhrnula si sukni.
Měl dostatek peněz na to, aby pronajal pokoj, ale neudělal to.
Když skončili, zaplatil jí tři šilinky o které si řekla. Něco za ním volala, ale neohlédl se.
Neudělal se. Nezapomněl. Nemohl ho mít.
A kostelní zvony zrovna odbíjely půlnoc.
„Stejně bys jí to musel nakonec říct,“ Marek mu konejšivě položil dlaň na rameno, ale Petr ji jen rozčileně setřásl. Neodpověděl. Marek zaváhal.
„Řekl bys jí to, že jo?“ jeho hlas zakolísal, když se zeptal. Věděl, že to bylo špatně. Věřil mu. Ta otázka ho neměla ani napadnout.
„J-já…“ zamumlal Petr a nervózně pokrčil rameny. Konečně se teď k Markovi otočil čelem. Pohledu jeho očí však čelit nedokázal.
Marek jen nevěřícně zavrtěl hlavou. „To…“ netušil, co na to říct. „To nemůžeš myslet vážně,“ vydechl nakonec.
„Marku, já-“ zkusil to ještě Petr, ale už bylo pozdě. Nikdo už ho totiž neposlouchal.
Další drabble, lehce inspirované skutečnou událostí :D
Marek jen hluboce vydechl, když to uviděl.
Na zemi, na postelích i přímo ve spacácích, se to jen hemžilo škvory. Byli všude. A bylo jich spousta.
S neochotou začal ze stanu vytahovat vše, co mohl. Holky mezitím vysypaly obsah svých tašek na trávník. Každý kus oblečení pak prohlížely a vyklepávaly.
Byla to nekonečná práce.
***
"A ani na to nic neřekl! Blbec," ulevil si Marek.
Nakonec se ukázalo, že holky z vedlejšího stanu (který už patřil k Honzovu oddílu) se navoněly nějakým sladkým parfémem a ten přivábil tu havěť do obou sousedních stanů.
"Bych jim všechny ty voňavky zakázal!" zamumlal naštvaně.
Fakt jsem měla co dělat, abych místo škvoři nepsala štipky :D Nesmějte se, jezdila jsem v té době na tábor do Beskyd, tam to byl samej Ostravák :D
Stála až po kotníky ve sněhu. Bosá.
Zima jí nebyla. Vesele se smála a chytala motýly do dlaní.
Hrom v dálce zněl jako basy v neznámé písničce, kterou si zpívala nahlas.
Ostří nože se zalesklo v letním slunci a prameny vlasů se pomalu snášely k zemi.
Někdo zaklepal na dveře, když zaklapla knížku.
A pak najednou visela ve vzduchu nad hlubokou propastí. Její tělo obtáčely kolem dokola kruhy z roztaveného olova.
Rozplynuly se.
Hudba ztichla a dech se zklidnil. Srdce zase začalo bušit tou správnou rychlostí. Otevřela oči.
Seděla na posteli. V pokoji, který nepoznávala.
Když se dveře začaly otvírat.
„Požehnejte mi, otče, neboť jsem zhřešil,“ zašeptal kajícně chlapec a vzhlédl k zamřížovanému okénku. Jeho modré oči se na okamžik setkaly s těmi druhými.
Usmál se na ně a ony se usmály také.
***
„Požehnejte mi, otče, neboť jsem zhřešil,“ řekl chlapec.
Vyzpovídal se pak ze všech svých hříchů. A když mu mladý kněz udělil rozhřešení, modlili se společně až do chvíle, než začala odbíjet půlnoc.
Společně se poté přesunuli do kostela. Oblékli se a připravili na svoji poslední mši.
Zbožně spolu poklekli před oltářem.
Nakonec kněz podal chlapci hostii a pili spolu Kristovu krev.
Než spočinuli v posledním láskyplném polibku.
Jako pokaždé, i dnes se probudily zároveň se sluncem.
Pokryté čerstvou ranní rosou pomalu otevřely květy a protáhly si listy. Čekal je další letní den.
Z poklidného rozjímání je vyrušil nepříjemný hlasitý zvuk. Napnuly stonky a poslouchaly.
Najednou však zahlédly ostré čepele, které se řítily se přímo k nim.
Kdyby to uměly, vytrhly by se i s kořenem ze země a utekly by. Takhle však nemohly než čekat.
***
Dívka ve druhém patře rozespale otevřela okno. Vzduch, který jí zavanul do pokoje, s sebou přinesl i vůni čerstvě posekané trávy. Zhluboka se nadechla a usmála se. Čekal ji další letní den.
Tenhle fandom asi nebude většina z vás znát. Jedná se o dvoudílnou sérii a v tomto drabble je spoiler k druhému dílu. I tak ale doufám, že si to přečte alespoň někdo :D
Toho večera Finn znovu utekl, aby se mohl dívat na hvězdy. Byly jiné, než jaké si pamatoval ze snů v Inkarceronu.
Jenže to byl svět sám pro sebe. Krutý, nelítostný, zlý. On jediný věřil, že existuje něco venku. Že do Inkarceronu nepatří.
Nakonec se však jen z jednoho vězení přesunul do druhého.
Tady se musel naučit, jak vládnout říši. Musel dodržovat protokol. Tančit jak královna píská.
Ale zároveň věděl, že to nedokáže. Ne bez Keira.
Claudia ho využila ke svým sobeckým účelům. A on ji nechal.
Teď bylo na čase, aby za to převzal zodpovědnost. A bojoval za správnou věc.
Pravidelná schůze pohádkových bytostí letos nepřinesla nic nového. Zlé čarodějnice si vzaly dovolenou, draci byli přecpaní a i stromy v kouzelném lese vypadaly až podezřele zdravě.
Témata se tudíž přesunula do zcela osobní roviny. Vztahy, svatby, těhotenství, děti. Všichni už našli své šťastné konce.
Tedy... skoro.
Otesánek si deprimovaně prohlížel všechny ty šťastné páry. Sám už by se taky rád oženil, ale žádná ho nechtěla. A když viděl všechny ty štíhlé a svalnaté prince, začínal chápat proč. Předsevzal si tedy, že začne držet dietu.
O dva týdny později byla svolána nouzová schůze.
Někdo totiž začal pojídat všechny prince jako jednohubky.
Psáno ve spěchu před cestou na vlak. Upozorněte mě prosím, kdyby se tam vyskytla nějaká chyba. Díky.
Byl jeden z deštivých letních dní a děti se nudily. Pro některé z nich vedoucí připravili program přímo na ubikacích. Ostatní seděly v jídelně a hrály hry nebo něco vyráběly.
"Baf!" ozvalo se za Petrem a ten nadskočil leknutím.
Byl to však jenom první oddíl. S nehezkými maskami, které si děti celé dopoledne vyráběly.
Se smíchem se rozeběhly zpět ke svému vedoucímu.
"Baf!" ozvalo se znovu z opačné strany. Tentokrát se Petr nelekl.
"Co zas?" otočil se naštvaně.
Jeho nálada se však rázem změnila. Stál tam Marek. Usmíval se na něj.
A Petr, i když nechtěl, se musel usmát taky.
Bohužel jsem musela hodně zkracovat. Tak snad to i tak za něco stojí.
Telefon zazvonil jen krátce. Přesto ho Petr okamžitě vylovil z kapsy a začal horlivě odepisovat. Tvář mu rozzářil zasněný úsměv.
"Přítelkyně?" zeptal se Marek po chvíli.
Dočkal se jen souhlasného kývnutí.
Počkal.
"Vypadá to, že ji máš fakt rád," zhodnotil to Marek, když mu Petr začal znovu věnovat pozornost.
"To mám," uznal Petr. "Jsme si neskutečně blízcí," usmál se.
Chvíli bylo ticho.
"A co ty? Máš přítelkyni?" zeptal se Petr.
Marek se však jen zasmál. Jako by na té otázce snad bylo něco vtipného.
"Ne," odpověděl.
Petr kývl a zadíval se do prázdna.
Markova pohledu si tak už vůbec nevšiml.
Ještě tam nejsem, ale už to vidím v živejch barvách :D Dva skoro puberťáci, to bude žůžo.
BJB, ale nic lepšího už dneska nevymyslím :/
"Dělej, zab to!" křičí na mě Joey, zatímco zběsile mačká tlačítka na svém ovladači.
Snažím se ho napodobit, ale je jasné, že má s touhle hrou mnohem víc zkušeností, než já.
"Fuj, to je hnusný," zhodnotím příšeru, která se na nás vyřítí na konci levelu.
"To je boss!" upozorní mě Joey, jako kdybych to sama nevěděla. Nekomentuju to.
"Má to obrovský zuby," pokračuju. "Takový žlutý." Přemýšlím, jakého hlodavce mi to připomíná.
"Je to boss," zopakuje Joey a já jen protočím oči.
"A je to celý fialový," dodám. "Se zeleným čírem."
Ale to už se ozve vítězný výkřik.
"Je po něm!"
Křestní jméno chlapce bylo autorkou úmyslně změněno.
Nejspíš spousta z vás pozná fandom velmi brzy :))
Mimochodem, napadlo mě to u večeře :D
Vaření bylo jednou s jeho mnoha vášní. Trvalo léta, než své umění dovedl k dokonalosti. Často doma míval hosty. Dnes už však nikoho nečekal.
Chuť jídla se snoubila s tóny piana, které se rozeznívaly prostornou jídelnou.
Pomyslnou třešničkou na dortu potom byla láhev výtečného francouzského vína.
Jedna židle však nebyla zcela zasunutá ke stolu. Zdobený koberec ležel srolovaný u stěny. A podlahu, v místě, kde býval, krášlila jen velká červená skvrna.
Nebyly to však věci, se kterými by se musel zatěžovat ihned.
Vložil si do úst další sousto a s potěšením skousl.
Těžké červené víno chuť horkého srdce skvěle doplňovalo.
Oceán se koupal v letním slunci. Štěpka se opírala o zábradlí a nechávala vítr, ať jí cuchá vlasy. Konečně se cítila šťastná.
Ale pak to přišlo. Černé mraky zakryly modré nebe. Zničeho nic.
Polekala se, když uslyšela hrom.
Moře se brzy rozbouřilo a začalo pršet. Chtěla se schovat. Utíkala.
Než se však stihla dostat do podpalubí, loď samotná se jí rozplynula pod nohama. Všechno zmizelo. Jen ta bouřka zůstala.
Pak otevřela oči. Byla ve svém pokoji.
Zřetelně slyšela hlasy. Hádku. Tříštilo se nádobí. A nejspíš padaly i rány.
Schoulila se ustrašeně do klubíčka.
Doufala, že tuhle bouřku přečká v bezpečí.
Tak jak jste si nejspíše všimli (alespoň těch pár z vás, kdo mě sledují pravidelně), chlapci už mají svůj fandom. Drabble z loňska v něm ještě nenajdete, ale pracuju na tom. Nakonec svůj název získal fandom (po opravdu dlouhé diskuzi s kamarádkou) podle lokality poblíž které se náš příběh odehrává.
P.S.: Původně měl dostat název jiný, ale už i tak mě všichni proklínáte za moji nesnadno vyslovitelnou přezdívku, takže za fandom, který byste taky nevěděli jak vyslovit, už byste pravděpodobně spáchali vraždu :D
"Au!" ucukl Petr, když mu Majka řasenkou málem vypíchla oko.
"Nemel se," napomenula ho Káťa, zatímco ho tahala za vlasy. Sprejovala na ně mnohem víc laku, než bylo potřeba.
"Jo, my to plánujeme vyhrát," přidala se Lenka a na zápěstí mu zrovna navlékala spoustu barevných náramků.
***
"Seš kočka," zasmál se Marek, když ho nakonec uviděl.
"Ty máš co říkat," ušklíbl se Petr. Silou vůle se snažil udržet na podpatcích v těch mrňavých botách.
"Zvykej si," doporučil mu Marek.
"Cože?"
"Tahle soutěž se pořádá každej turnus," vysvětlil Marek. "Ale fakt by mě zajímalo, proč se z nás vždycky snaží udělat ženský."
EDIT: Byl mi položen dotaz na FB ohledně tohoto drabble. Odpověď zní: Ano, tohle se běžně dělo na táborě, kam jsem pravidelně jezdila. Spokojená? :D
aneb, jak jsem se učila šít. (a jak to ještě teď občas vypadá :D)
"Metr, jehly..." kontroluju, jestli mi něco nechybí. Chybí. Nůžky.
Začnu se střihem. Jako správný odborník se rozhodnu, že si ho narýsuju sama.
Po dvou hodinách to vyčerpaně vzdávám a sahám po mamčině Burdě.
Koukám kriticky na rozstříhaný papír a snažím se ho trochu upravit.
Ještě další dva pokusy skončí v koši.
Nastříhám látku a všechny kousky pečlivě sestehuju. Zkusím si to.
A znovu to sundám.
Rozpářu švy a sešiju to znovu. A znovu. A ještě jednou.
Zničeně sedím mezi kusy látky, které nepřipomínají nic. Chce se mi brečet.
"No, alespoň jsem to nastříhala," rezignuju konečně.
"Došiju tu blbou sukni zítra."
P.S.: Ne, opravdu sukně není to nejjednodušší, co můžete ušít... ehm.
Nějak jsem nedokázala přijít na jiný fandom, na který by mi tohle téma sedělo.
Bylo trochu divný psát o tom česky. Jak už jsem zvyklá, že to sleduju anglicky, tak jsem měla tendence psát např. Mr White (místo pan) apod. :D
„Nech to na mě,“ řekl klidně Walter a zamířil ke dveřím. Jessemu trvalo přibližně dvě vteřiny, než mu to došlo.
„Ne,“ řekl možná až příliš hlasitě. Walter se zarazil.
„Cože?“
„Řek jsem ne,“ opakoval Jesse. „Vždycky řeknete, že se o to postaráte, ale není to pravda. Jo, možná vyřešíte ten problém, co chcete, ale nestojí to za to,“ odmlčel se. „Umíraj lidi, pane White.“
Walter ho jen mlčky pozoroval.
"A co by se ti teda líbilo, abych udělal?"
Jesse jen bezmocně pokrčil rameny.
"Přesně tak," pokýval Walter hlavou. "Takže to uděláme po mém," dodal a prudce za sebou zabouchl dveře.
Už když byl malý, miloval auta a taky fotbal. Jako každý správný kluk. Lezl s kamarády po stromech a kalhoty měl prodřené na kolenou.
Jednou si takhle dokonce roztrhl novou sukni.
To ještě nevěděl, že kluci sukně nenosí.
A pak přišla škola. První školní den. Maminka mu na něj přichystala krásné nové šatičky.
V tu dobu už to věděl.
Pohádali se. Nechápala, co se mu nelíbí.
Neoblékl si je.
Avšak teprve s dospíváním přišlo skutečné peklo. Narostla mu prsa a dostal první měsíčky.
Ale ani tehdy neuměl ostatním vysvětlit, že uvnitř něj se skrývá Patrik. A že se nejmenuje Anežka.
Budu k tomu muset napsat celou povídku, abyste se v tom vyznali :D Andrea je Petrova přítelkyně. Tohle se tedy odehrává mimo táborové prostředí a je to během prázdnin, kdy už je Petr na táboře.
Když se Andrea vrátila domů, byl už skoro večer. Tašku s nákupem bez zájmu hodila na stůl. Telefon, který už týden kontrolovala každých pět minut, nechala v kuchyni ležet bez povšimnutí.
Spěšně zamířila do koupelny. Svlékla se a zavřela za sebou sprchový kout.
Horká voda jí z obličeje začala smývat zbytky výrazného make-upu. Vzala mýdlo a houbu a začala se drhnout.
Rychlé a zběsilé pohyby její bledou pokožku brzy zbarvily do červena. Nohy se jí podlomily, ale nedokázala přestat. Tělo už ji pálilo, ale pořád to nebylo dost.
Stále na ní ulpívaly. Ty proradné otisky prstů, i zbytky cizí kůže.
Pokud by byly pochybnosti, jestli drabble odpovídá tématu (jakože i já jsem nad tím přemýšlela), tak jsem napsala na tohle téma i druhé drabble. To doufám tématu odpovídá :)
Jmenuji se Maud Lilly.
Narodila jsem se v blázinci. A svoji matku jsem zabila při porodu.
V jedenácti se mě ujal strýček. A držel mě v Briaru jako ve vězení.
Poté přišel on. Přemlouval mě, abych s ním utekla. A já hloupá kývla.
Pak jsem se zamilovala. Ale ne do něj.
Jenže svoboda pro mě byla cennější než láska. Vzala jsem si ho. A jí jsem zničila život.
Z jednoho vězení jsem se však ocitla v druhém, kde jsem čekala na své osmnáctiny. Aby mě mohli okrást.
A abych zjistila, že celý můj dosavadní život, byl jen jedna velká lež.
„Dokonce mi vyhrožoval, že mě vyhodí,“ zasmál se Marek a potáhl si z cigarety. „By stejně nesehnali narychlo nikoho jinýho,“ mávl s nezájmem rukou. „Tak mi nakonec jen strhli prachy.“
Petr jen nevěřícně zavrtěl hlavou.
Když Marka přistihli opilého, vyděsilo ho to. Oba ta nařízení znali. Žádný alkohol, ani cigarety. Žádné romantické vztahy mezi kolegy… Kecy. Samo vedení to porušovalo.
Přitulil se blíž k Markovi a ukradl mu cigaretu. Na zemi u postele stálo několik prázdných lahví od piva.
Petr nikdy neporušoval pravidla. Dokud nepoznal Marka.
Teď se jen s chutí natáhl pro další polibek. Najednou v poslušnosti neviděl smysl.
Nesoutěžní.
A už jsme se dostali k násilnému zkracování. Ono třicet slov, je třicet slov.
S nechutí jsem se vymanil z Lestatova polibku a zvedl se z postele. Zavolal na mě, ale nenaléhal. Dnešní noc si domů znovu přivedl děvky. Nepotřeboval mě.
Stále ještě nahý, jsem se postavil k oknu. Nebe bylo černé, poseté miliardou hvězd. Hvězd, které mi přestávaly stačit.
Dřív jsem se plně spokojil s šedivou oblohou v Lestatových očích, které jsem ve chvílích pobláznění považoval za jasně modré. Jindy, za bouřlivě fialkové.
Z ložnice jsem zřetelně uslyšel slastný výdech, když z dívky bezbolestně vyprchal život. Tu noc jsem po letech poprvé skutečně zatoužil po tom, aby mne tehdy také takto ušetřil utrpení.
Posadil se vyčerpaně do trávy. Po zádech mu stékaly potůčky potu. Neušli ještě ani pět kilometrů a už padali únavou. Celodenňák v tomhle vedru asi nebyl nejlepší nápad.
Všude okolo Petra se sborově rozeznělo šustění igelitových sáčků. Lehl si na záda a zadíval se na nebe. Nebylo modré, nýbrž poseté stovkami čistě bílých mráčků.
Někdo ho lehce kopnul do boty. Zmateně zamžoural a vzepřel se na loktech.
Marek se na něj usmál a hlavou lehce trhnul k lesu. Nevyslovená žádost.
Petr si nejistě skousnul ret. Pozoroval Marka, jak se pomalu ztrácí mezi stromy. Rozhlédl se. A pak ho poslušně následoval.
Nesoutěžní.
Varování: Spoiler pro třináctou epizodu třetí řady!
Jeho hlas se odrážel od kamenných stěn, když si zpíval. Ruce kmitaly a nohy jim přizvukovaly do rytmu. Velké dřevěné kolo se otáčelo. Stejně jako vřeteno s cívkou. Občasný záblesk zlata působil v tom temném sklepě, vystlaném slámou, přímo nepatřičně.
Něco zamumlal, když znovu přišla, ale příst nepřestal.
„Zvedni se,“ přikázala mu a zámek od klece se sám odemkl. Ostří dýky se zablesklo ve světle, které přicházelo zvenčí. Na okamžik o něj zavadil pohledem, než poslušně vstal.
Byl zpět, ale nebyl sám sebou. Byl zpět, ale byly tu ty hlasy v jeho hlavě.
Byl zpět, ale šílenější, než kdy předtím.
Kdo doufal, že bude letos víc Petra s Markem, mám pro vás dobrou zprávu :)
Je tu ale i špatná a to je ta, že jsem pořád ještě nevymyslela název pro jejich fandom, takový se kterým bych byla spokojená. Takže pokud máte nějaké nápady, napište mi je prosím do komentářů, díky ;)
Zrovna rozléval polévku do talířů, když se otevřely dveře od jídelny. Zarazil se. Věděl, komu ten oddíl patří.
Nervózně se ošil, když si už po tisící vybavil včerejší večer. Od toho polibku se Markovi snažil vyhýbat. Neúspěšně.
Posadil se na své místo, hlavu skloněnou do talíře. Jeho svěřenci se o něčem dohadovali, ale neslyšel je.
Po chvíli to přece jen nevydržel a podíval se, ale Marek už byl pryč. Pak ucítil pevný, avšak něžný dotek horkých prstů, které ho letmo pohladily mezi lopatkami. Zachvěl se.
Nutkání otočit hlavu bylo silnější, než zdravý rozum.
Polévka mu ze lžíce skápla do klína.
Protože to bych nebyla já, abych si to taky nevyzkoušela a protože jsem se do té knížky naprosto zamilovala.
A nebudeme troškařit a přidáme rovnou tři drabble v jednom.
Doufám, že se bude líbit.
P.S.: Části knihy jsou skutečně psány z tohoto pohledu, takže jsem ho použila, i když to běžně nepíšu.
Procházíte úzkým tunelem, zatímco nad hlavou vám září hvězdy. Jsou jich miliony.
A pak je konec. Závan čerstvého vzduchu vám napoví, že jste znovu venku. První, co vidíte, jsou hodiny. Vám spíše připomínají menší orloj. Nepohybují se v nich však pouze postavičky. Celá jejich struktura se pomalu mění.
Vydáte se dál. Zastavíte se až před obří vatrou. Oheň je bílý a horký a částečně osvětluje stany, které se najednou zhmotnily kolem vás. Černá. Bílá. Tisíce odstínů šedé. Jakoby se ze světa ztratily všechny ostatní barvy. Ale není na tom nic smutného. Právě naopak.
Projdete s okouzlením kolem živých soch, které vypadají tak přesvědčivě, až uvažujete, jestli snad nejsou skutečně z kamene. Postupně navštívíte stan akrobatů, krotitelů, i iluzionistky. Necháte si vyložit karty od věštkyně a po námaze v Labyrintu, si oddechnete v Ledové zahradě. Koupíte si něco sladkého a rozhodnete se navštívit poslední stan, než se před úsvitem vydáte domů.
Bloudíte. Hledáte. Nenacházíte. Až nakonec…
Vchod, který vás zaujme, působí na první pohled jen jako trhlina ve stanu. Nebýt cedule, která nad ním visí, nejspíš byste mu nevěnovali větší pozornost. Váháte jen chvíli, než se rozhodnete vstoupit. Vnitřek stanu je tmavý. Osvětlený jen několika málo svítilnami, které vyzařují bělavé světlo. A přímo před vámi se tyčí vysoké zrcadlo.
Pomalu k němu přistoupíte. Pak přiložíte dlaň na jeho chladivý povrch.
Stan se rozzáří a na bílých stěnách se začne objevovat text, psaný černým inkoustem.
A vy čtete. Slova, na která jste nikdy ani nepomysleli, ale která s určitostí pocházela z vašeho nitra. Věty, které vás hřejí u srdce a duše díky nim tančí. Písmena malá i velká, se smyčkami, i bez nich, které vám způsobují menší nevolnost, ale zároveň vás povznáší do oblak.
Jsou to slova, která čekala. Slova, která potřebovala být napsána. Slova, která existují jen proto, abyste si je mohli přečíst.
Berte tohle tripple drabble jako poděkování pro všechny, kteří mi letos napsali vánoční dárek ;)
První setkání „Brumbálovy armády“ proběhlo na výbornou. Nejen, že první lekce proběhla hladce a podle plánu, ale hlavně proto, že proběhla vůbec. Všichni byli samozřejmě nervózní z toho, že by se o jejich schůzce mohla Umbridgeová dozvědět. To se ale nakonec nestalo a tak jejich projekt mohl skutečně odstartovat. Dokonce i Hermionu během lekce přešly veškeré pochybnosti, které v ní do té doby hlodaly (i když to byl původně její nápad, což jí Ron nepřestával připomínat).
Tak tu pro vás mám poslední letošní drabble. Fandom stejný jako u drabble Létavice, Na výletě a Splněná přání. Doufám, že se bude líbit :)
Ráda bych ještě poděkovala všem, co četli, komentovali a kachničkovali. Posílám vám velkou kachničkovou zobáčkovou pusu :)) Jsem opravdu ráda, že se vám drabble líbila :)
Byl pozdní večer a Petr se líně procházel kolem ohniště. Vše se zdálo být klidné a pokojné. Ve vzduchu se však vznášelo vzrušené očekávání nadcházejícího rána.
První turnus byl za nimi a pro Petra znamenal čtrnáct nejšílenějších dní jeho života. I když věděl, že jako vedoucí nikam neodjíždí, přepadla ho zvláštní melancholická nálada.
Původně sem přijel kvůli praxi a přivýdělku. Získal toho však mnohem víc. Sám zatím nevěděl kolik přesně.
Nové přátelé? Lásku? Sám sebe?
Známé paže ho zezadu objaly kolem pasu a horké rty mu na krk vtiskly polibek. Usmál se.
Ať už to bylo jakkoliv, rozhodně toho nelitoval.
„Jsi to ty, Morgaine?“ zašeptal a stiskl mou dlaň, „Nevidím tě Morgaine. Stmívá se snad? Zavez mě do Avalonu, tam mi můžeš vyléčit ránu. Zavez mě domů.“
Pohladila jsem ho po vlasech a závojem mu setřela slzy. Měl pravdu. To Avalon byl naším domovem. Ne Tintagel, ne Camelot. A teď, na konci svých dní, se Artuš znovu setkal s Bohyní, kterou prve zavrhl.
„Už mě nikdy neopustíš, že ne?“ zeptal se vystrašeně.
„Už tě nikdy neopustím, bratře můj, má lásko,“ odpověděla jsem tiše a políbila ho na čelo.
Mlhy se zvedly a slunce ozářilo břehy Avalonu, když Artuš vydechl naposledy.
„Necháme ji, aby se vznesla, a pak jí pomalu otrháme okvětní lístky.“
Tara se pousmála.
„Takový test synchronizace. Pomůže nám to sladit naši mysl v jednu,“ pokračovala Willow.
Tara přikývla.
Spojily dlaně a zavřely oči. Energie jim zavířila mezi prsty a začala se postupně zhmotňovat mezi nimi. Trvalo jen chvíli, než růže samovolně vylétla až do výše jejich očí.
„A teď lístky,“ zašeptala Willow.
Než se o to však pokusily, růže vystřelila směrem ke zdi a pak zase k druhé, až nakonec přistála na koberci. Bez květu.
Vyděšené pohledy se změnily v pobavené.
„Zkusíme to příště znovu,“ usmála se Willow.
