Moje články

Potkali se před budovou, oba se sbalenými kufry. Na cestu se vydali spolu.
„Kam teď půjdete, pane?“ zajímal se seržant Mosk.
„Vracím se na Coruscant,“ odpověděl Syril zkroušeně. „A vy?“
„Zůstanu tady na Morlaně. Něco už si najdu.“
Chvíli šli vedle sebe mlčky, až to Syrilovi nedalo: „Myslíte, že kdybyste se doslechl něco o Andorovi…“
Mosk se usmál. „Dám vám vědět. Spolehněte se.“
Zase šli potichu až k místu, kde se jejich cesty dělily.
„Hodně štěstí, seržante,“ loučil se Syril a pokusil se tvářit méně tragicky. „Třeba se ještě setkáme.“
Mosk ho sevřel v žebra drtícím objetí. „Šťastnou cestu, pane.“
 

„Přece to není tak zlé,“ bránil se George, když Černá zmije posla Baldricka pro nosítka.
„Že ne?“ přerušil ho Edmund, „Už jsem viděl amputace po menších zraněních.“ Ne že by ten vymknutý kotník a pár šrámů, které si George způsobil, když se mu zamotala noha do ostnatého drátu, byly nějak vážné, ale Edmund nehodlal promarnit příležitost ulít se z příštího sebevražedného útoku s výmluvou na záchranu raněného. Sotva mohl počítat s tím, že by některý z Baldrickových „vychytralých“ plánů byl lepší.
„Vážně?!“ vyděsil se George. „Myslíš, že o tu nohu přijdu? Co pak?“
„Každý pár ponožek ti vydrží dvojnásobně dlouho.“
 

Kristina vyšla z řídící místnosti a vydala se do své kajuty. Než ale nastoupila do výtahu, zakručelo jí v žaludku, což ji přimělo změnit plán cesty. Zahnula do chodby vedoucí k lodní kantýně.
Jak procházela chodbou, zřejmě do něčeho omylem kopla, protože na podlaze cosi kovově zazvonilo. Sehnula se pro drobný předmět – kovová podložka pod matku šroubu. A majitel nebyl daleko: Ze štaflí cosi kutil na tepelném štítu.
„Něco ti upadlo, Rimmere,“ upozornila ho. „Jestli děláš, co si myslím, že děláš, nesmí tam zůstat žádná škvíra.“
„Díky za radu,“ ucedil neochotně Rimmer a za Kristininými zády polohlasně dodal: „slečno nejchytřejší.“
 

Sabé si na hlavu posadila diadém a s pohledem do zrcadla ho urovnala. V honosné róbě a s vlasy vyčesanými do složité konstrukce byla na první pohled od královny k nerozeznání. Líčení se silnou vrstvou pudru pak zakrylo rozdíly i na ten druhý.
Padmé jí podala své náušnice. „Sotva ti můžu dost poděkovat,“ řekla.
„Bude mi ctí, má paní,“ odpověděla Sabé.
Přesto se Padmé cítila provinile. Jedna věc byla vyměnit si šaty, aby se mohla nenápadně vypařit, ale něco úplně jiného bylo poslat Sabé do situace, kde hrozilo nějaké nebezpečí. Nebo, jako dnes, na slavnostní otevření expozice pavouků v zoo.
 

„Máte právo nevypovídat,“ informoval komisař zadrženého zloděje o jeho zákonných právech, zatímco ho tlačil na zadní sedadlo auta.

Zabouchl dveře a zloděj vystrčil hlavu okýnkem. „To já budu vypovídat rád, pane komisaři.“

Komisař si sedl na místo spolujezdce a sotva jeho podřízený nastartoval, pasažér na zadním sedadle se dal do řeči: „Víte, já si strašně rád povídám, ale nikdy jsem neměl moc kamarádů…“

*****

Než dojeli na stanici, komisaři třeštila hlava. O zadrženém se dozvěděl vše od jeho dětství v Montargis až po jeho sen provozovat bistro. Došel k přesvědčení, že někteří podezřelí by měli mít ne právo, ale povinnost nevypovídat.
 

Hodiny na věži odbily půlnoc a jeho okno bylo posledním v ulici, které stále svítilo. Odmítal se odebrat na kutě, dokud nebude mít kapitolu nastudovanou do posledního detailu.

*****

Po letech studia už v žádném herbáři nenarazil na položku, kterou by neznal. Přešel k pokročilejším naukám. Uvelebený v křesle otočil stránku ve spisu brněnského mnicha o šlechtění hrachu.

*****

Vše, co šlo vyčíst z knih, už znal nazpaměť. Na expedici do tropické divočiny získal první zkušenosti z praxe. Nyní bylo třeba se pustit do skutečné práce.

*****

Úspěch! Konečně byla připravená. Zadíval se na prastarý kus papíru. Už brzy, profesore Bočku, už brzy…

Sheef Palpatine se v posteli přetočil na druhý bok. Byl rozmrzelý. Je přece císař Galaktického impéria, nejmocnější Sith, jakého kdy galaxie poznala… Měl by být nad takové choutky povznesený!
Znova se převalil. Co si to nalhává, když tam nepůjde, neusne. Kromě toho: Není přece žádný zatracený Jedi, může své tužby uspokojovat, co hrdlo ráčí. No ne?
Odhodil přikrývku, oblékl si přes noční košili župan, nazul papuče a vydal se po schodech do nižšího patra svého apartmá.
Pohodlně se usadil, nedbalým gestem otevřel dvířka a přivolal to, po čem tak prahl. Mlsně mlaskl, jakmile se jeho lžíce zabořila do kyblíku zmrzliny.
 

„Paní Korálová, vy úplně kvetete,“ zalichotil zákaznici Spongebob, „tady je vaše objednávka.“ Natáhl paži co nejdál od sebe, aby jí předal pytlík s krabím hambáčem aniž by se dotkl jejího žahavého chapadla.
Na oplátku převzal od dámy v červeném peníze a vydal se na cestu za dalšími zákazníky.
Když pan Krabs zjistil, kolik obyvatel Zátiší Bikin žije přisedle, úplně se pro nadchl pro zavedení rozvážkové služby. Původně byl doručováním objednávek pověřený Sepiák, ale nakonec úkol přešel na Spongeboba po velmi rozezlené stížnosti od pana Sumky: Sepiák, neobeznámený s anatomií jeho druhu, mu místo ústního otvoru vhodil hambáč do atriálního sifonu.
 

„Nechci vás rušit, hoši,“ objevil se Holly na monitoru, zatímco Lister s Kocourem hráli monopoly o flinstounovské magnetky, „ale vypadá to, že máme problém v kuchyni.“
Oba bez meškání vyrazili tím směrem.

*****

„Do kosmu!“ hlesl Lister, když otevřel dveře a uviděl Krytona ptojícího po kolena v popcornu, jak se marně snaží poklicí zadržet jeho neustávající přívaly valící se z hrnce na plotně. „Co se to děje, Kryťáku?“
„Vzpomínáte si, jak nám tenkrát počítač z Helia 3 poradil, že vyhořelé palivo lze recyklovat zahřátím s aktiniem 100?“
Lister přikývl. „A?“
„Zdá se, že jsem v tomhle hrnci omylem vytvořil interdimenzionální trhlinu.“
 

Kryton otevřel plechovku piva s typickým zasyčením. Rychle ji položil na stůl vedle misky kuřecího kari a pak se odspěchal schovat za křídlo dveří. Bylo to právě včas, protože zvuk a vůně přilákaly Listera do jídelny.
Ten se opatrně rozhlédl a zamířil ke svým oblíbeným pochoutkám.
„Teď!“ sykl Rimmer skrytý za sloupem, když v zrcátku viděl Listera usednout.
Kocour, doposud přikrčený za vedlejším stolem, vyskočil a vrhl síť. Ze svého stanoviště vyrazil i Kryton s ubrouskem napuštěným chloroformem.
„A teď s ním rychle na ošetřovnu, ať mu ten zub stihneš vyvrtat, než se probere,“ instruoval Rimmer, když bylo po všem.
 

Lešení bylo rozebráno a přeneseno k další části vznikající stavby a Brandon zaklonil hlavu, aby si prohlédl čerstvou zeď v  plné výši. Podle její tloušťky by se zdálo, že jde o opevnění, a ne obytnou část rodícího se hradu. Bylo to tím, že skrývala důmyslný systém vytápění ze zdejších horkých pramenů. Mistr stavitel strávil dlouhé měsíce propočty, jak zdi zbudovat, aby vedly teplo a zároveň pevně stály a zatím to vypadalo, že výpočty byly správné. Teď však byl vrchol léta a Brandon tušil, že teprve když udeří tuhé mrazy, nové zdi začínají pracovat. Zima se blíží, pomyslel si s obavou.

„Koho to sem čerti nesou?“ zamumlal René, když ho uprostřed noci probudilo bouchání na okno. To musela být ta zásilka, kterou měla Michelle na dnešní noc naplánovanou.
Otevřel okno a pronesl smluvené heslo. „Bratranče, co ty tady v tuhle hodinu?“
„Vlak do Dijonu měl výluku,“ odpověděl hlas ze tmy.
To nebyla správná odpověď.
„Tak to jste si asi spletl dům,“ pokusil se René vycouvat z potenciálně nebezpečné situace. 
„Ale ne,“ bránil se šeptem dotyčný, „to jsem já, Leclerc!“
Navzdory tomu, jak nerad obvykle Lecleca viděl, se Renému tentokrát ulevilo. 
„Vy starý hňupe, to heslo bylo ‚autobus z Lyonu měl zpoždění‘!“
 

A potom se ponožka zhmotnila ve vzduchu nad střechou výškové budovy, odkud už si ji převzala gravitace planety.

*****

Zeena Fai s okem upřeným do dalekohledu zadržela dech a pohladila prstem chladný kov spouště. V tu chvíli se kus černé látky otřel o její čelo, tvář a hřbet pravé ruky, než dopadl vedle ní. Zeena sebou škubla.

*****

Laserový paprsek se zaryl do zdi nedaleko hlavy kancléře Palpatina a davem diváků zaburácel vyděšený výkřik. Bodyguardi vyrazili vpřed a překvapeného kancléře obalili jako vespidi sladký zákusek.

*****

„Kriff!“ zaklela Zeena a polekaně se rozhlédla. Nikde nikdo, jen černá ponožka, která vzápětí zmizela neznámo kam.
 

„Tak tohle ne,“ vrtěl hlavou René, hned co vyslechl nejnovější plán, „nic takového jsme si nedomluvili. A je to úplně šílený nápad.“
„Vždyť je to výborná skrýš,“ nesouhlasila Michelle.
„Třicet ručních granátů v našem kurníku? Ani nápad, vždyť to je o život.“
Michelle ovšem byla neústupná. „Proč by Němci prohlíželi váš kurník? Navíc když je obalím papírmaší, natřu na bílo, položím pojistkou dolů a dobře obložím slámou, budou k nerozeznání od vajec. Nikdo nic nepozná.“
„A co když to nepozná ani slepice?“ namítl René. „Zrovna nám jedna začala kvokat. Jímá mě hrůza při představě, co by z nich mohla vysedět…“
 

‚Direktiva 6375A: Je přísně zakázáno pořádat oslavy zakončené ohňostrojem ve strojovně,‘ četl Rimmer v knize direktiv vesmírného sboru.
‚Proč jenom musí být těch direktiv tolik?‘ ptal se sám sebe, zatímco ztrácel naději, že jednou nad tím přechytralým androidem přece jenom získá navrch. Copak se vůbec ve vesmíru najde člověk, kterého by napadlo odpalovat rachejtle v uzavřeném prostoru, navíc v blízkosti paliva?
Tu se z chodby ozval hluk tříštícího skla následovaný Listerovým „Do kosmu!“.
Když přispěchal ke zdroji zvuku, uviděl Listera s Kocourem, jak se sklání nad střepy jednoho z Hollyho monitorů a nedaleko dvě golfové hole.
Zřejmě takoví lidé existují.
 

„Když jde o máslo nebo cukr, prosím,“ připustil plukovník von Strohm, „ale zrnková káva? Za koho mě máte, René?“
„Ale pane plukovníku,“ nevzdával se René, „můj podnik se jmenuje ‚Kavárna René‘. Jak to bude vypadat, když nebude mít v nabídce kávu? To už ho můžu přejmenovat na cibulačkové bistro.“
Ale ani plukovník neustupoval: „René, tohle není běžný proviant. Pravou kávu má možná tak generál von Klinkerhofen, ale ptát se ho…“
„Nechci ji přece zadarmo,“ naléhal dál kavárník. „Můžu ji vyměnit za mokrý celer nebo…“
To v plukovníkově výrazu spustilo známky rozpolcenosti. „No dobře, uvidím, co se dá dělat,“ slíbil nakonec.
 

„Do kosmu!“ zaklel Lister, když mu z indické placky ukápla madráská omáčka na řídící panel Červeného trpaslíka. Setřel oranžovou tekutinu cípem své košile a pokračoval ve vytírání poloprázdné misky svou poslední plackou.
Když s nohama na řídícím panelu splachoval poslední sousto vychlazeným ležákem, něco bouchlo do okna naproti němu. Leknutím se zakuckal a ke skvrně od omáčky na jeho košili přibyl mokrý flek od piva.
To už ale za prvním objektem začaly na sklo klepat další. Malé kamínky.
„Sakra,“ zhrozil se Lister, když se pořádně podíval ven. Trpaslík směřoval přímo do asteroidového pásu. „Holly! Sakra, že ty zase čteš detektivky?!“
 

Aša si přitáhla plášť blíž k tělu a zamnula rukama o sebe. Popraskanými zdmi Zimohradu profukoval ledový vítr a jeho kdysi proslulý důmyslný systém vyhřívání byl zřejmě nenávratně zničen.
Přesto však bylo uvnitř lépe než ve sněhové bouři venku. Aša nemohla být vděčnější za vítězství nad Boltony, které rozhodlo o tom, že královská armáda přečká kruté mrazy pod střechou.
Královská armáda… Stačilo pár týdnů, aby ona, nedávno ještě vážná uchazečka o Trůn z mořského kamene, získala úctu k cizí koruně.
Na pokyn vykročila vpřed. Poklekla a její hlas se rozezněl síní: „Já, Aša z rodu Greyjoyů, přísahám věrnost králi Stannisovi.“
 

„Jak jste mohl vědět, že slečna Florence je podvodnice, která se ve skutečnosti jmenuje Jane Fosterová a je to dcera drožkáře z Birminghamu?“ podivoval se kapitán Hastings poté, co jeho starý přítel úspěšně vyřešil další zapeklitý případ.
„Mademoiselle Florence měla coby dědička lorda Blackwooda od útlého dětství vyrůstat ve vyšší společnosti, n'est-ce pas?“ připomněl belgický detektiv.
„To nijak nezpochybňuji,“ souhlasil Hastings, „ale byla přece bezchybně oblečená i upravená a ani jinak na ní nebo na jejím chování nebylo nic nápadného.“
„Nebyl jste dostatečně pozorný, mon ami,“ nesouhlasil Hercule Poirot. „Takzvaná mademoiselle Florence si při večeři na dezert vzala salátovou vidličku.“
 

„…hlavně žádný spěch při nalévaní vína, nesmí se zvířit sedlina,“ poučoval pan Carson.
Vzápětí se majordomus upoutaný na lůžko chřipkou opět rozkašlal a Thomas mu z konvice přilil bylinkový čaj. „Nemějte strach, to zvládnu.“
Pan Carson však ještě s výčtem instrukcí neskončil: „A vždycky ráno natáhnout hodiny. A přinést ubrusy. A vyžehlit noviny. A…“ Další záchvat kašle.
„Vím, co je třeba. Než se uzdravíte, o všechno bude postaráno.“ S tím se Thomas rozloučil.
‚Přinést ubrusy a vyžehlit noviny?‘ zarazil se po cestě do kuchyně. ‚Nemělo by to být naopak?‘
Příští ráno skončil hrabě Grantham s prsty začerněnými od tiskařské barvy.
 

Lister s Krytonem právě pod Rimmerovým dohledem nakládali do Kosmiku bedny s potravinami, když k nim přispěchal Kocour, celý uřícený.
„Chlapi, měli bysme se zdekovat…“ vyhrkl, jen co popadl dech.
„Proč?“ podivil se Lister.
„Někdo asi pustil šílenýho zuřivýho replikanta z jedný cely.“
To znepokojilo Rimmera. „Z té cely, na které byla cedule: ‚Za žádnou cenu neotvírat, životu nebezpečno‘?“ ujišťoval se.
„To bude ona.“
„Sakra Kocoure!“ dopálil se Lister. „Po takový době najdeme dobře zásobenou loď a kvůli tobě musíme zdrhnout skoro s prázdnem! Odkdy vůbec někomu pomáháš?“
„Slíbil, že mi řekne, kde na týhle lodi skladovali časáky o módě!“
 

Knihovna v Citadele byla tím nejpůsobivějším místem, jaké kdy Sam viděl. Od podlahy po strop lemovaly zdi regály se svazky ze všech oborů lidského vědění. Od matematiky po historii. Od lékařství po stavbu lodí. Od alchymie po slovníky. Dokonce zde byly uloženy kopie knih poezie i příběhy, nad nimiž se čtenář začervená.
Sama však dnes zaujala jiná kniha. Sbírka pohádek. Bude příjemné si přečíst něco, co v těchto zlých časech pohladí po duši.
Usadil se a zalistoval: Drak žeroucí princezny? Vodní monstra? Čarodějnice, které pečou děti k obědu?
Zklamaně zase knihu zavřel. Asi bude lépe věnovat večer spisu o astronomii…
 

Věštec se zhluboka nadechl, naklonil se dopředu a nechal si tvář ovanout sálajícím žárem. Netrvalo dlouho a tetelení se začalo ustalovat do obrazů.
„Vidím zasněženou krajinu a čtyři muže se sáněmi,“ začal popisovat. „Další obraz: Šest lidí ve vichřici. Snaží se udržet na místě, ale vítr pořád zesiluje. Teď vás vidím tlačit trakař po kolejích. Další výjev: jeskyně a v ní rytíři šermující meči. A teď-“ zarazil se, „teď vidím muže v sednici, jak se dívá do trouby. Skoro jako bych tam seděl já sám.“
Věštec odtáhl hlavu od dvířek.
„Tak nevím, pane Cimrman,“ přiznal zákazníkovi. „Jste z toho moudrý?“
 

„Prošel tudy po posledním dešti,“ vyčetl Tarkin ze stopy vytlačené v měkkém bahně, vstal a urovnal si na rameni popruh zbraně. Když nic jiného, vystopovat Vadera byl úkol, který by zvládl i naprostý amatér. Zřejmě proto, že se sithský lord se zametáním stop neobtěžoval.
„Takže nemůže být daleko,“ ucedila Yerga. „Doufám, že máte našpicované uši, vy dva,“ obrátila se ke dvěma chadra-fanským stopařům.
„Žádné strachy,“ ohradil se Sissian. „Nic nám ne-“
„Psst!“ přerušil ho Hardhear. V nastalém tichu otáčel hlavou ze strany na stranu. „Jde k nám. Z jihu.“
„Do formace! Plamenomety dopředu.!“ zavelel Tarkin. „A mějte prsty na spouštích.“
 

„Tak kolik dneska?“ zeptal se kapitán žoviálně Todhuntera. 
„Šest,“ povzdechl si Todhunter.
„Jenom šest?“ uchechtl se kapitán. Ono je to vlastně docela zábavné, když se to děje někomu jinému. „To je hluboko pod průměrem. Neonemocněl?“
„I přesto, že skoro celá posádka má opušťák na Titanu? Až se vrátí, tak se bojím, že mě čeká tsunami,“ postěžoval si Todhunter zoufale.
„Promiň Franku, nechci si z tebe utahovat,“ odpověděl kapitán. „Nemám mu zkusit domluvit?“ nabídl chvíli nato.
„To už jsem zkoušel několikrát,“ zavrtěl Todhunter hlavou. Kdepak, každodenního štosu nových Rimmerových hlášení na jeho podřízeného Listera se mu jen tak lehce zbavit nepodaří.
 

„Proč si Crabtree nepřišel pro ty falešný papíry?“ syknul René, ještě než Michelle cokoliv řekla poprvé, o opakování nemluvě.

„Šel do lesa. Pro padák.“

„To snad ne! Já tady čekám s kavárnou plnou Němců a on si chodí houbařit, když stejně nerostou?“

Michelle byla zmatená. „Copak jsem říkala něco o houbách?“

„Říkala jsi, že si vyšel do lesa a byl to propadák.“

„Ale ne,“ plácla se Michelle do čela. „Padák! Včera jsme našli sestřeleného pilota a jeho padák zůstal na stromě. Crabtree ho šel vyzvednout, než ho najdou Němci.“

René zaúpěl. „Radši se neptám, kde plánuješ toho dalšího Anglána schovat.“

Chyba! Ve Hvězdě smrti je chyba a on tu leží postřelený na plošině scarifské vysílací věže! Ale tohle není konec! Doplazí se pro pomoc, najde tu chybu, opraví ji a…
Na obzoru zničehonic přibyl nový měsíc. Ve skutečnosti nejvelkolepější zbraň, jakou kdy lidský mozek vymyslel. Zbraň, jejíž stavbě zasvětil dvě dekády svého života. Ještě než se vynořilo osm sbíhavých zelených paprsků, pochopil, že je zde proto, aby mu místo slávy přinesla smrt.
Jeho poslední myšlenky se však příliš nezabývaly touto ironií osudu. Všechny pohltil bezmocný vztek který se zhmotnil v poslední slova snažící se překřičet konec světa: „Tarkine, ty hajzleee!!!“
 

„Už nikdy si nebudu stěžovat, že slunce moc pálí,“ mumlal Owen, když se ten den snad posté vrátil zvenku, kde se přesvědčil, že oblohu stále halí hustá mračna. Většina obyvatel Tatooinu spoléhala na energii dvou sluncí a jejich akumulační kapacity byly kalibrovány na překonání krátké noci. I nouzové rezervy počítaly nejvýše se třemi dny písečných bouří. Nikdo nečekal týdenní inverzi. Po takové době už nefungovalo vůbec nic.
Owen na laně vytáhl ze studny další kbelík vody a zalil skomírající rostliny. Znovu vyšel ven. Mezi mraky nesměle začínaly probleskovat paprsky menšího slunce. Kdyby bylo člověk, Owen by ho samou radostí políbil.
 

Ohař si znovu přihnul ze džbánu kyselého vína. Děsivého tance barevných světel ho ušetřily zatažené závěsy, ale hluk bitvy k němu stále doléhal. I zde, v komnatě vysoko nad veškerou vřavou, krví a plameny. V komnatě, kterou jindy obývala naivní dívka, dcera popraveného zrádce. Kde je asi teď? Nejspíš si ji královna nechala u sebe, aby ji měla stále pod dozorem.

I přes dehtovou tmu všude kolem zavřel oči. Kdyby jen všechno ztichlo, přál si. Vzdálený křik, hučení krve v jeho uších i zběsilý tlukot jeho vlastního srdce. Tuto neustávající kakofonii náhle narušil cizí zvuk. Tiché táhlé vrznutí dveřního pantu.

Po vydatné snídani se Hercule Poirot posadil ke krbu a zálibně se zahleděl na nazdobený stromek. Obešel půl Londýna, než našel zcela souměrný smrček a další hodiny strávil rozmísťováním ozdob k naprosté dokonalosti.
Hned po ránu mu veselé Vánoce popřála slečna Lemonová a podarovala ho koženými rukavicemi, zatímco on ji potěšil lahvičkou parfému. Teď čekal, na navštěvu kapitána Hastingse, pro něhož měl přichystanou stříbrnou kravatovou sponu.
Zazvonil zvonek a detektiv spěchal ke dveřím. Na rohožce však místo Hastingse přešlapoval inspektor Japp.
„Stala se vražda, Poirote,“ oznámil bez dlouhých zdvořilostí.
„Monsieur, inspektor! To je přesně to, co mé šedé buňky potřebovaly!“
 

„Koukej mi vrátit ten hřeben!“ zlobila se Mary, zatímco naháněla Edith mezi židlemi.
„Až se mi omluvíš za ten štípanec u oběda!“ oponovala Edith a dál své starší setře unikala.
Protože i malá Sybil sledovala šarvátku, nevšimla si příchodu babičky a své sestry nevarovala.
„Mary! Edith!“ prořízl vzduch přísný hlas staré hraběnky a obě znesvářené dívky rázem zamrzly v pohybu a zůstaly tiše stát.
„Co je tohle za chování?“ kárala lady Violet. „Správná mladá dáma je vždy zdvořilá a upravená. A také sečtělá.“ Přejela pohledem jejich během zčervenalé tváře a pocuchané účesy. „Za čtvrt hodiny vás čekám upravené v knihovně.“
 

„Historie xeroxových kopírek?!“ zděsil se Lister. „Chceš mě zabít, Rimmere?!“
„Neuškodí ti, když se mezi přihlouplými seriály a dětskými animáky občas podíváš i na něco vzdělávacího,“ prohlásil s dávkou škodolibosti Rimmer. „A nechci u toho slyšet žádné křupání, mlaskání, šustění pytlíkem nebo srkání ležáku,“ dodal.
Lister zoufale zaúpěl. „Budeš mě mít na svědomí.“
„Dohoda je dohoda,“ trval na svém Rimmer. „Takže dneska v osm. Nezapomeň,“ připomněl provokativně, zasalutoval a odspěchal využít zbytek odpoledne „zpříjemňováním“ života ostatních členů posádky.
Lister zabořil hlavu do dlaní. Už nikdy, NIKDY, nebude s Rimmerem o výběr večerního filmu hrát nic, při čem se hází kostkami.
 

„Jednu věc nechápu, sire Humphrey,“ poznamenal Bernard. „Jak dokážete v každém volebním období navýšit rozpočet a personál ministerstva, přestože každý nový ministr přichází s plánem úspor?“
„To je prosté, Bernarde,“ začal vysvětlovat stálý tajemník. „Před jakoukoliv reorganizací je nutné provést audit, že?“
„Ovšem.“
„Na to je samozřejmě potřeba najmout nové odborníky. A protože pracují důkladně, audit jim zabere minimálně rok. S trochou štěstí ministr do té doby na škrty zapomene. I v opačném případě většinu výdajů uhájíme a noví auditoři zůstávají.“
„Jak to?“
„Ukážeme, kolik by stálo jejich odstupné. Nic ministra nevyděsí víc než představa novinových titulků o zlatých padácích.“
 

„Co má být tohle?“ Syrilovi se sevřel žaludek, když před ním jeho matka zamávala kusem potištěného flimsiplastu, jen co vešel do bytu.
„Ty jsi otevřela můj dopis?“
„To je všechno, co k tomu řekneš?!“
„Řekl bych ti o tom…“ 
„Opravdu? Nebo bys prostě zmizel jako tvůj otec?“
Syril se zhluboka nadechl, ale Eedy pokračovala: „Morlana 1! Kde to vůbec je?“
„Ve vnějším okraji.“
„Vnější okraj?! To nemůžeš myslet vážně! Vždyť v takové necivilizované divočině tě tak akorát někdo zastřelí!“
Syril sebral veškerou odvahu. „Nerozmyslím si to,“ prohlásil neochvějně.
Taková ráznost ji na chvíli zaskočila. „Aby pak nebylo pozdě,“ ucedila nakonec.
 

Tentokrát telefon zvedla Jen: „Dobrý den, zkoušel jste to vypnout a zase zapnout?“
Zatímco poslouchala odpověď, Roy ji gestem pobídl, aby položila další otázku.
„Je to v zásuvce?“
Po Royově nápovědě přidala ještě třetí otázku: „Máte zapojené USBéčko?“
Ani toto ale zřejmě nebyl problém, protože Jen zakryla rukou sluchátko a oslovila své podřízené: „Paulovi nefunguje myš.“
„Kterému Paulovi?“ zeptal se Moss.
„Paul Goodhope z účtárny, třetí patro,“ vysvětlila Jen.
„To mi nic neříká,“ zavrtěl hlavou Moss.
„Tři roky neaktualizovaný antivirus, firemní rekord v hledání min a čínská nudle pod mezerníkem,“ zahuhlal Roy s pusou plnou smaženého kuřete.
„Aha, už vím.“

Dedra se zarazila uprostřed pohybu a stáhla nataženou ruku zpět. Už sílaví pokolikáté si v duchu vynadala. Jako by nebylo dost na tom, že se obtěžovala vytáhnout si číslo z databáze ISB, teď vážně uvažovala o tom, že ho skutečně použije.
Bylo to jako svědění, které člověku nedá chvíli klidu, dokud se nepoškrábe. Už při tom setkání před centrálou se jí do hlavy vetřely nevítané myšlenky. Přitom až do té doby byla zvyklá, že se jí muži bojí, soupeří s ní nebo využívají její práce – nic jiného. A pak tu byl Ferrix…
Zatraceně! Znovu Syrila Karna proklela a aktivovala komunikátor.

Tělo, ke kterému byli zavoláni, byl muž s několika bodnými ranami, podle stádia rozkladu mrtvý delší dobu. 

„Nebude jednoduché přesně určit dobu smrti,“ poznamenal doktor Watson.

 „Bylo to zřejmě minulý týden, nejdříve v úterý,“ oponoval detektiv. 

„Jak jste to mohl tak rychle poznat?“ 

„Má v kapse noviny z minulého úterý.“ 

Watson, obeznámený s Holmesovou poučkou o vylučování všech možností, namítl: „Počítal jste i s tím, že tam ty noviny mohl někdo dát později?“ 

„Jistě, Watsone,“ nenechal se znejistit Sherlock Holmes, „skvrny na novinách přesně odpovídají poloze novin vůči krvi vyteklé z těla a krev je i na pohled stejně zaschlá.“

Pegas naposledy máchl křídly, pak je roztáhl do šíře a začal pozvolna klouzat dolů. Bellerofontés záhy mezi Lýkijskými skalami spatřil obrysy Kragu a ucítil pach síry. Tam měl namířeno.
Sotva se Pegasova kopyta dotkla země, Bellerofontés seskočil z jeho hřbetu a vydal se hledat svou kořist. Nenašel však Chiméru útočící a zuřivě chrlící oheň. Místo toho ležela na zemi v tratolišti krve, zatímco se nad její mršinou skláněl cizinec s vlasy bílými jako Pegasova hříva a odřezával jí hlavy.
Když Bellerofonta uslyšel přicházet, vstal a otočil se na něj: „Je mi líto, kamaráde, ale za tuhle potvoru shrábnu odměnu já.“

„Průzkumná sonda je zpátky, kapitáne,“ hlásil zpravodaj tajné základny skryté v nehostinné polární oblasti.
„Co zjistila?“
„Domorodci se pomalu dostávají z doby kamenné a stěhují se na sever. Hrozí, že nás tu objeví.“
„Hmm, potřebujeme je něčím rozptýlit,“ uvažoval nahlas kapitán.
„Třeba biomimetičtí droidi?“ navrhl šéf biorobotického úseku. „Dejme tomu v podobě velkých létajících plazů chrlících oheň? Folklór většiny civilizací takové tvory obsahuje.“
„Zní to riskantně,“ poznamenal kapitán. „Co když se je místní naučí využívat?“
„Časem budou nevyhnutelně degenerovat.“
„Dobře, poznamenám si to. Nějaké další návrhy?“
Ozval se vedoucí virologického výzkumu. „Co nějaká epidemie? Nedávno jsme vyrobili zajímavý zombie virus.“

Randyll Tarly byl otrávený. Bitvu u Jasanobrodu musel vybojovat sám a když těsně ale přece zvítězil, pozdě dorazivší lord Tyrell mu zkřížil plány. Místo pronásledování poražených navrhoval zamířit k Bouřlivému konci.
„Robert s armádou uprchl na sever, musíme je zničit, dokud jsou zranitelní,“ argumentoval pán Parožnatého vrchu, „dřív, než se spojí se Starky.“
„O Roberta se postará Jon Connington,“ oponoval lord Tyrell, „máme jedinečnou příležitost získat Bouřlivý konec a s ním i Bouřlivé krajiny! Kdo nám v tom zabrání? Většina baratheonských sil táhla s Robertem a hrad brání jeho mladší bratr. Kolik je mu? Sotva osmnáct. Ten dlouho vzdorovat nevydrží…“