Moje články

„Konec! Šlus! Finito!“ zuřil rudovousý kapitán přidržující se ve vlnách plovoucího kusu stěžně. „Už toho mám dost! Najdu si jinou práci!“
„Kapitán má plavdu,“ souhlasil Numiďan na troskách svého pozorovacího koše. „Takhle bysme akolát zklachovali.“
„Experientia docet*,“ přisvědčil Jednonohý.
*****
„Je to sice fuška,“ otřel si kapitán pot z čela, když na zem postavil konev plnou vody, „ale živobytí to je a aspoň nepřijdeme k úrazu.“
„Sine labore non erit panis in ore**,“ povzdechl si Jednonohý plející záhon salátu.
Když v tom se ozval Numiďan z koruny jabloně, kterou prořezával: „Ga- ga- ga-!“
Jednonohý zakroutil hlavou: „Vanitas vanitatum et omnia vanitas***.“

„Dobré zprávy vespolek, vynalezl jsem občerstvovač občerstvení.“
Zmatené pohledy.
„Pokud bude fungovat, vyřeší to problém trvanlivosti potravinových zásob,“ vysvětlil Hermes tlačící za profesorem vozík s řečeným vynálezem.
„Vyzkoušíme ho,“ rozhodl profesor. Vytáhl z lednice polosnědený jogurt, který nedávno oslavil třetí výročí otevření, vložil ho do přístroje a stiskl knoflík.
Když ho vytáhl, jogurtu se vrátila původní bílá barva a zmizela z něj patnácticentimetrová plíseň.
„Jé, jogurt!“ zaradoval se kolemjdoucí Zoidberg a v mžiku ho vycucl z kelímku. V následujících sekundách zpětně prošel všechna svá vývojová stádia až ke korálovému.
„Myslím, že to ve fázi vývinu chtělo víc času,“ poznamenala Leela.

Kocour zasmečoval a téměř se mu podařilo bodovat. Lister na poslední chvíli spodním odbitím vrátil do hry balón, který jen tak tak přelezl napnuté spodky.
Kocour, který po své parádní smeči již považoval výměnu za ukončenou, vyrazil vpřed a máchl po balonu rukou. Ten však namísto odrazu po kontaktu s jeho do špiček zbroušenými nehty praskl.
„Sakra, to byl poslední kondom z našeho automatu!“ rozčílil se Lister. „Teď abych pro ně chodil až na palubu Q… Příště si ty nehty ostříháš!“
„To teda ne! To se radši vrátím k mejdlovýmu hokeji, i když jsem si při něm posledně natrhnul gatě.“

„Dobré zprávy vespolek, vynalezl jsem občerstvovač občerstvení.“
Zmatené pohledy.
„Pokud bude fungovat, vyřeší to problém trvanlivosti potravinových zásob,“ vysvětlil Hermes tlačící za profesorem vozík s řečeným vynálezem.
„Vyzkoušíme ho,“ rozhodl profesor. Vytáhl z lednice polosnědený jogurt, který nedávno oslavil třetí výročí otevření, vložil ho do přístroje a stiskl knoflík.
Když ho vytáhl, jogurtu se vrátila původní bílá barva a zmizela z něj patnácticentimetrová plíseň.
„Jé, jogurt!“ zaradoval se kolemjdoucí Zoidberg a v mžiku ho vycucl z kelímku. V následujících sekundách zpětně prošel všechna svá vývojová stádia až ke korálovému.
„Myslím, že to ve fázi vývinu chtělo víc času,“ poznamenala Leela.

„Sistros Nevet, jeden ze čtyř dávných filozofů Dwartii,“ ozvalo se od dveří.
Anakin vzhlédl od sochy, jejímž prohlížením si krátil čekání. „Excelence,“ řekl a hlavou naznačil úklonu.
„Vidím, že tě má sbírka zaujala,“ prohodil kancléř.
„No… ano,“ odpověděl Jedi spíš ze zdvořilosti. Umění moc nerozuměl.
„Výjev z Velké hyperprostorové války, vzácná památka,“ ukázal Palpatine na reliéf, kolem kterého procházel. „A tady portrét Filloreana, jednoho z velikánů Republiky. Něco k pití?“ zeptal se a otevřel ozdobný kabinet. Na vnitřní straně dvířek visel plakát se spoře oděnou dívkou.
Anakin vytřeštil oči.
„Někdy člověk ocení i méně vznešená umělecká díla,“ pokrčil rameny kancléř.

Nestvůry a děsivá řeka plná černé vody mu napověděly, že se ze zápalu plic nevyléčil. Co ale bylo nejhorší, ten trhan v loďce si řekl o zlatku. Tu jedinou (Jaká hrůza!), kterou měl u sebe.
Zlaťák za pár záběrů vesly? To tak! Aspoň tenhle si vezmu do hrobu, pomyslel si. Pevně skousl minci, aby mu ji převozník svou kostnatou rukou nemohl vzít, otočil se na podpatku a vydal se proti proudu.
Šel celé dny, nohy již měl do krve rozedřené, když tam konečně došel – na místo, kde ze skály vytékal černý pramínek. Dokázal to! Dostane se do podsvětí bez placení!

Tou magickou továrnou jsou trubičky tak dlouhé, že se do těla sedmicentimetrového tvorečka sotva vejdou.
Příběh začíná v dlouhé, úzké a křivolaké chodbě, do níž vstupují obři, kteří moc nemusejí vodu. Že se nějak moc opakují? V tom tkví jejich síla.
To už ale vstupují do rozšířené síně, kde je obklopí houfy vodomilných bratříčků, velkých i úplně mrňavých. Však je jich také potřeba, lepit a desinfikovat každý nesvede.
Pak se cesta zužuje a tlak narůstá, až nakonec všichni opustí svého stvořitele a poprvé spaří světlo světa.
A co je tedy výsledkem? Přibližně kilometr výjimečně pevného vlákna tenčího než lidský vlas.

„Nemohu uvěřit, že se Edmund chystá oženit s nějakou Kate, místo aby se soužil, že si nemůže vzít mě!“ rozčilovala se královna a přecházela po komnatě sem a tam.
„Takoví už jsou muži, drahoušku,“ řekla Nursey aniž vzhlédla od svého kolovrátku. „Proto se tvá moudrá matka nezlobila, když se tvůj otec oženil s Jane Seymourovou.“
„Spíš proto, že jí nechal useknout hlavu,“ ušklíbla se královna.
„Ach ano,“ zarazila se chůva a na chvíli to vypadalo, že se místo kola kolovratu teď roztočila kolečka v její hlavě. „A ani to mu nevyčítala. Učiněná světice,“ zamumlala nakonec a znovu šlápla do pedálu.

Než jsem začal usilovat o nesmrtelnost, prahl jsem po vědění. Měsíce a roky jsem strávil cvičením koncentrace na nejhlubší proudy Síly, které mi umožnily vidět skryté, slyšet nevyslovené a dobrat se pravdy. Dostával jsem se hlouběji a svět kolem mě se stával stále temnějším. Jídlo již zdaleka nechutná tak dobře, když víte, jak se vyrábí. Ženy nejsou tak krásné jako dříve, když nahlédnete pod pečlivě upravenou fasádu. Zábava mezi společenskou smetánkou se stane téměř nesnesitelnou, když skrze pozlátko prohlédnete tupou prázdnotu. Uvědomil jsem si zásadní pravdu: Svět touží a potřebuje být klamán, pravda by ho zahubila.

Darth Plagueis, Deník poznání

Až do teď mohl Davos mluvit o štěstí. Po cestě na Skagos bylo moře na tuto roční dobu nezvykle klidné a jeho loď zakotvila v klidné zátoce nikým nepozorována.
Uvědomoval si, že bez pomoci domorodců pravděpodobně nenajde, co hledá, ale vzhledem k jejich pověsti bude lépe, když bude opatrný. To znamenalo vyhnout se vesnicím a nalézt někoho osamoceného a nejlépe neozbrojeného.
V tom byl kámen úrazu. Ačkoliv žádné zbraně neměl, obrovský černý zlovlk se stěží dal považovat za neškodného. Tím spíš, že se Davosovi plížil s hrozivým vrčením a jeho zelené oči ve světle zapadajícího slunce žhnuly jako divoký oheň.

„Panoramix doporučil Majestatixovi dietu, a tak si říkám, že bych mohla udělat k večeři rybu,“ vyprávěla Bonemína u Alfabetixova krámku. „Kolik stojí tucet?“
„Tři sestercie,“ odpověděl obchodník a aby zákaznici nalákal, dodal: „Zrovna dneska jsem dostal čerstvou zásilku z Lutecie.“
„Jo?“ podivil se od naproti stojící kovárny Automatix. „Nosem bych to teda nepoznal.“
„Tak si přičichni zblízka!“ zahulákal Alfabetix a mrštil vypasenou treskou.
Otíraje si obličej, kovář přispěchal k obchodu a treskou přetáhl jejího majitele.
*****
„Jdeš na vycházku, Trubadixi?“ zeptal se Panoramix barda, procházejícího kolem změti lidí a poletujících ryb.
„Potřebuji načerpat inspiraci, ve vesnici se neděje vůbec nic zajímavého.“

Zvedl karty a prohlédl si je.
„Já to věděl. Zase nemáš v ruce nic. Říkal jsem ti, že prohraješ kalhoty. Ne, že by tedy za něco stály…“ řekl hubený mužík s kruhy pod očima a vlasy na pěšinku, který se ve svém špatně padnoucím černém obleku krčil na židli po jeho levici.
„Neposlouchej ho, borče, jsi přece mistr v blafování,“ oponoval mu ten na jeho pravici. Vysoký snědý chlapík v barvami hýřícím kostkovaném saku a květované košili, s účesem jako Elvis Presley a zářivě bílým úsměvem.
„Mohli byste oba zmlknout? Rimmer vás vidí a slyší taky!“ procedil Lister mezi zuby.

SVĚRÁK: V otázce Cimrmanova postoje ke stavovskému povstání předám slovo docentu Špačkovi. (Podívá se do poznámek) Pardon, docentu Weigelovi.
WEIGEL: Děkuji doktoru Brouskovi za slovo. Na úvod bych rád vysvětlil jeden zásadní omyl, který již léta šíří náš rakouský kolega, profesor Fiedler. Dle jeho názoru mistr ve své tragédii „Černá Bílá hora“ vyjadřuje obdiv ke katolické šlechtě a dokládá tento pomýlený názor údajným přirovnáním knížete Lobkovice k fénixovi povstanuvšímu z popela. Jako obvykle jde o hrubé nepochopení české věty. Ve skutečnosti Cimrman píše, cituji: „těžko dostati fenik z Popela“, čímž naráží na lakotnou povahu knížete Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic.

„Konečně sami! Sevři mě ve svém pevném objetí!“ zvolala Yvette a vrhla se Renému do náruče.
„Taky jsem se nemohl dočkat, ty moje křepeličko!“
„Óóóóó René!“
Tu se dveře spíže otevřely a v nich stála madame Edith s košíkem zeleniny. „René, co to tady děláš s tou servírkou v objetí?!“
„Ty ženská jedna hloupá!“ opáčil pohotově její manžel. „Copak nevíš, že Yvette dostala za úkol propašovat na zámek štěnici? Musel jsem zkontrolovat, že ji dokáže dobře schovat.“
„Máš pravdu, René,“ uznala Edith. „Máme všichni štěstí, že jsi tak chytrý.“
„Hlavně teda já,“ zamumlal René a utřel si pot z čela.

Zatímco Drchnička Rolní odrážel svou dýkou kordy čtyř francouzských revolucionářů, Černá zmije a Baldrick nepozorovaně vyklouzli do chodby.
„Není od nás pěkné, že jsme v tom Drchničku nechali samotného,“ namítl Baldrick.
„Pro mě za mě, můžeš se tam vrátit a pokusit se je otrávit svým dechem hyeny se zubním kamenem. Kdyby to nebyli Francouzi, možná by to i zabralo,“ odpověděl Černá zmije, „ale pokud jde o mě, mně ten česnekomil s máslem místo mozku chybět nebude.“
Doběhl k východu, vzal za kliku, ale… dveře byly zamčené!
„Kde sakra může být klíč?!“ sykl.
Baldrick pokrčil rameny. „Myslím, že ho má Drchnička.“

I přes nespornou genialitu Cimrmanova vynálezu se po týdnech rekordních výtěžků začaly z dolu Marcela ozývat nespokojené hlasy. Horníkům se již Cimrmanem naordinovaná dieta začala zajídat. Mistr se proto raději rozhodl důl prodat a za utržené peníze pořídil vybavení pro své elektronické pokusy. Jeho cílem bylo nahradit příliš drahé měděné vodiče levnějším materiálem a přiblížit tak elektřinu širokým masám. Za nejslibnější náhradu dlouhou dobu považoval v přírodě hojný křemík. Leč, jak si později postěžoval v dopise příteli Alexandru Grahamu Bellovi: „Ať dělám, co dělám, výsledky jsou stále polovičaté. Namísto plnohodnotného vodiče, nesvedl jsem z křemíku vyrobit nic nežli mrzký polovodič.“

„Cech dehtářů už měsíc nedostal odpověď na svou stížnost, že Braavoští obchodníci prodávají pod cenou,“ vyčetl hned Stannis mladšímu bratrovi, který ve svém novém kabátci vešel do síně Malé rady.
„Braavos nebo Bleší zadek, jejich dehet smrdí stejně,“ ušklíbl se Renly.
„Podle toho království vypadá, když mistr práva zanedbává povinnosti, protože si nechce ušpinit kabátec!“ pohoršil se Stannis.
„Ne každý se obléká do lodní plachtoviny,“ poznamenal správce pokladny.
„To má být obvinění ze zpronevěry královského majetku?“ obrátil se k němu rozezlený mistr lodí.
„Ovšemže ne,“ hájil se Malíček.
„Jen z nedostatku vkusu, bratře,“ uchechtl se Renly. „Zato však zcela oprávněné.“

Jen co ulehl a zavřel oči, hned je uslyšel. Jeho planeta byla té verbeže plná a nebylo noci, kdy by mu alespoň jeden z nich nepronikl do ložnice.
Vysoké pisklavé bzučení se přibližovalo k jeho odkrytému obličeji. Ta havěť zatím netušila, že dny, kdy se každé ráno budil pokrytý svědivými pupenci, dneškem skončily. Tento den totiž konečně zvládl dovednost, po níž toužil od samého počátku svého výcviku.
Pomalu vytáhl ruce zpod přikrývky. Soustředil své myšlenky na všechny poletující pisklavé vetřelce. A pak to udělal: Místnost ozářil modrobílý záblesk a připálená blanitá křídla se pomalu snášela k zemi. Triumfálně se rozchechtal.

Tohle tedy Hondo Ohnaka nečekal. Většinou to byl on, kdo podrazil svého obchodního partnera, ne naopak. A s Aurrou je navíc pojilo víc než jen obchodní partnerství.
Prý že stará láska nerezaví… Povídejte to někomu, kdo se po večeru, stráveném zapíjením úspěšného byznysu a vzpomínkami na staré časy, probudil spoutaný na cestě k chlupatým.
„Tohle mi zlomilo srdce,“ vyčetl té proradné mrše svým typicky teatrálním tónem. „Těch kšeftů, co jsme spolu mohli udělat…“
Sklonila se k němu a políbila ho. „Nic osobního, Hondo, je na tebe vypsaná odměna pět tisíc kreditů.“
„Jenom pět tisíc? Tak teď jsem se fakt urazil!“

„Kam ses mi zase schovala, Bertičko?“ zašvitořil Rupert von Kratzmar.
Jeho nejnovější výpěstek byl přinejmenším stejně žravý jako Adéla, ale ještě nebezpečnější. Berta totiž dokázala vytáhnout své kořeny ze substrátu a vlastními silami se přemístit. Nevýhodou ovšem bylo, že se občas někam zaběhla.
Ovšem jejího stvořitele to nezaskočilo. Vytáhl z kapsy flétnu a spustil vojenský pochod. (Berta byla totiž zakázkou pro spikleneckou skupinu chystající atentát na německého císaře).
Pak už stačilo jít po čichu: Bertinou pramáti byla raflézie a při jejím rozkvetení to stále bylo patrné. To byl ovšem poslední drobný nedostatek a Zahradník věřil, že i ten brzy odstraní.

15.3.2181
Poslední dobou si připadám jako Erwin Rommel při tažení do Egypta. Tím Tobrukem v týlu, který neustále sabotuje veškeré mé snažení, je můj pologramotný páchnoucí podřízený, s nímž jsem nešťastným řízením osudu nucen sdílet kajutu.
Například dnes v posteli rozlil plnou plechovku piva, které po prosáknutí matrací kapalo až na tu mou, a do mého studijního plánu si zabalil svačinu! Kdyby to byl nějaký sendvič, snad by stačilo vysypat drobky a papír přežehlit. Ale on se musí ládovat indickými plackami, ze kterých teče životu nebezpečná žíravá omáčka!
A v takových podmínkách se mám připravit na astronavigační zkoušku!