Moje články

Už se vzdal pokusů zastavit pláč. Hamilton ho držel kolem ramen a utěšoval ho. Burr s ním ale žádný soucit neměl.
"Nedostal jsi žádné pokyny? Krmit třikrát denně? Dostatek čerstvé vody? Špatně snáší zimu... A teplo?"
Lafayette ho radši kopl do kotníku: "Ty jsi monstrrum!"
"Já? Proč já? Mohl se zeptat Herca, když neví, jak se má starat o..."
"Aarrone!"
Zmlkl, ale jeho výraz přesně vyjadřoval, co si myslí o nezodpovědných rodičích a rozmazlených dětech.
"Neboj, Jackie, přežije to. Je to jenom úžeh."
"Proč mi to táta udělal? Proč mi ho posílal?" otíral si slzy. "Vždyť ví, že odmítám otroctví!"

Užívala si sluneční paprsky, vůni hlíny a chmýří bodláčí unášené větrem.
"Chybí vám?"
Lady Arabela zavrtěla hlavou, ale odpověděla jinak: "Ano, chybí mi oba."
"Proč musí být vždycky dva? Aby jeden měl pravdu a druhý se mohl mýlit? Protože světlo jde poznat jen vedle stínu?"
"Ne, protože jsou dvě cesty. Cesta odříkání, dlouhého studia a trpělivých příprav a cesta odvážné rozhodnosti, riskování a štěstí. Jeden člověk nemůže projít oběma. Někdy je mi líto, jak málo lidí pochopí, že byli opravdu přátelé."
"Ještě nedávno jsem je tak nenáviděla..."
"Anglické mágy?"
"Ty taky," přikývla lady Poleová a oprášila bílá vlákna z šatů.

Dámy a pánové, pamatujete na velkolepou bitvu vybojovanou na tomto poli? Možná ne. Tučňáci nejsou mistři v psaní historických záznamů. Byla to celkem katastrofa. Děsivý masakr. Tisíce tučňáků padly. Ale poučili se. Bohužel ne až tak tolik. I když jim další bitva přinesla konečně vítězství, zaznamenali také těžké ztráty. Ale nevzdávali se. Postupně bojovali s tisícovkami kuřat, statisíci klokanů, desítkami stolečků. Porazili římské legie, neohrožené Sparťany i elfské lučištníky. Až se z hlubin jejich armády vynořil hrdina, neporazitelné monstrum! A tento roztomilý tučňáček, naše statečné ptačisko, se nyní postaví... Miliardě morčat! Otázka zní: Kdo zvítězí v nejepičtější bitvě všech dob?

Byl hrdina. Odvážil se na místa, na která se jiní jen báli pomyslet. Na dno světa a ještě hloub. Do devátého z devíti světů. Aby stanul před tou, která zarputile hledí k zemi.
"Královno, celý svět oplakává toho nejlepšího z nás."
"Celý?" zeptala se ledově. "Proč mi lžeš?"
"Bohové tě prosí..."
"Mlč, když mluvím já! Bohové jsou tak sobečtí. Myslí, že jejich bolest je bolest všech? Frigg není jediná, která vyplakala všechny slzy."
Zvedla hlavu. Poprvé za stovky let. Změnila se. Dospěla. Zkrásněla. Zošklivěla. Ale oči... ty bezedné modré oči měly pořád pohled dítěte, které kdysi ukradli z náruče matky.

"Ishmael Edwards, co potřebujete?"
"To jsem já."
"Fajn, co potřebuješ, Jackie?"
"Narazil jsem na nějaký statistiky. To je šílený. Každej desátej černej chlap je ve vězení. Obvykle kvůli drogám."
"Můj bratránek byl ve vězení. Kvůli drogám. Takže se nemusíš bát, máme slušnou statistickou šanci, že nikoho z nás nezavřou."
"To fakt není vtipný. Celej pitomej americkej soudní systém je rasistickej shit."
*povzdech*
"Moc koukáš na Alexova videa. Už zníš úplně jako on."
"A taky víc než padesát procent černé populace trpí nespavostí. Kvůli nepřátelskému prostředí a úzkostem a..."
"A kamarádům, co jim volají v jednu v noci?"
...
...
...
"Sakra, Ishmaeli. Promiň."

Starý měsíc se scvrkl a zmizel. Dnes v noci stál na obloze nový, který nevydával žádnou zář. Šestispřeží ujíždělo cestou mezi blaty. Brzy dorazilo ke svému cíli. Dvůr osvětlovalo mihotání plamenů, přestože neznámý návštěvník neměl lucernu ani pochodeň.
"Hej, chaso, do rána chci mít semleto!"
Z budovy vykročil muž. Prohlédl si plně naložený vůz.
"Nemohu, pane. Mlýn stojí."
Cizinec vytáhl z černého pláště list.
"Zvláštní, poslali mě sem za obchodem. Co mi tedy nabízíš, jestliže tvůj mlýn nemele?"
Pohlédl na muže na kozlíku. Žhnoucí zlatá světla plála pod širokým kloboukem. Obrátil oči k pytlům plným kostí.
"Svou nesmrtelnou duši," odpověděl.

"A tohle je?" ukázala Harriet paní Waylesové vybledlou fotografii.
"Asi v první třídě. Na poníkovi."
"Předtím než spadl a zlomil si ruku?"
"Nic si nezlomil!" nesouhlasil Peter. Stál opřený o rám dveří.
"A tady?"
"Ukaž... To je premiéra Spartaka."
"Páni! Moc vám to sluší..."
"Matka byla primabalerina," vysvětlil Peter a přisedl k nim. "Nechala toho, když poznala tátu."
"Vždycky jsem všechno dělala na plno. Ritz nebo nic. Chtěla jsem mít spoustu dětí a..."
Podívala se na svého jediného syna. Na jeho prakticky dokonalou přítelkyni. Výraz jejích očí a pohled, který jí oplácel.
A viděla, že to, co udělala, bylo dobré.

Jestli to bylo vítězství, nechápal, proč po něm někdo touží... Necítil žádné zadostiučinění.
Měřil kroky ulice a nábřeží města, které pro něj nic neznamenalo. Přesto by za něj položil život.
Říkali o něm, že je neústupný, tvrdý a nemilosrdný. On tím vším byl, ale vystačil by si s jednoslovnou charakteristikou - zásadový.
Byl nesmlouvavým vyšetřovatelem, nepochybující porotou a neúplatným soudcem. Neuznával omluvy, lítost, ani pokání.
Teď před jeho jednočlenným tribunálem stál poslední obžalovaný.
On sám.
A byl shledán vinným.
Neomlouval se. Ničeho nelitoval. Netoužil se napravit.
Přijal smrt jako spojence. Jen oni dva měli stejná pravidla vždy, všude a pro každého.

Seděl ve stínu a vychutnával si zasloužený sorbet. Konečně pociťoval klid. Naplněná ledárna zajišťovala čerstvost jídla i ve žhavém pouštním vzduchu. Nepříjemné náhody... se stávají. Zaplatil také hned několik ochutnávačů. Kdyby to byl záměr. Každé dveře jeho paláce hlídali stráže. Kvůli bezpečí i z okázalosti. A nikdy nepřijímal dary. Z přesvědčení. Nikoho nenavštěvoval. Každý za ním musel přijít sám, neozbrojen a držet se v uctivé vzdálenosti.
Pozoroval zurčící vodu ve fontáně a byl spokojen. Zahlédl stín dravého ptáka, který vyplašeně odlétl z trámu nad atriem.
A dál už nic.
Asasín skryl čepel a pokrčil rameny.
"Nikdo se nikdy nepodívá nahoru..."

Když zjistil, že začala válka, okamžitě vyrazil. Několik dní byl v sedle, poháněný vlastní tvrdohlavostí a melodií, která mu nešla z hlavy. Bubny a píšťaly. Odvaha a čest. Vše, co tvořilo jeho svět.
"A loajalita?"
"Nemáte jediný důvod o ní pochybovat, pane."
Jenomže jeho nový velitel pochyboval: "A co Vaše dlouholetá služba Koruně?"
"Pane generále, při vší úctě, myslím, že nejsem první bývalý britský důstojník, co se v posledních týdnech přihlásil."
"Ale jediný zatracený Angličan."
"Nikoliv, já jsem Skot, pane," opravil ho. "A k tomu z Virginie, jako Vy."
George Washington kývl: "Tak tedy, vítejte v Koloniální armádě, plukovníku Heywarde."

Vítr ohýbal stébla trávy. Tiše šustila jako stránky učebnic. Byl červenec, takže ty bílé skvrny na protějším svahu nemohly být zbytky sněhu. Byli to mrtví.
Pro kapitána Benteena to byl příběh o spoustě chyb, které stály toho ješitného dobrodruha život. Pro kapitána Weira to byl příběh odvahy, možná ne rozumné, ale hrdinské smrti. Pro generála Terryho to byl příběh o posledním vzdoru hrdého protivníka, který je nevyhnutelně odsouzen k porážce.
Jen pro prezidenta Granta to nebyl příběh. Byla to tragická skutečnost. Stejně jako jaro nemůže ponechat sníh na rozkvetlých loukách, ani bouřlivě rostoucí civilizace si nemůže dovolit žádná bílá místa.

Připadala si tak dospěle, když jí dovolili zůstat po večírku i na ples, ale teď se to zdálo tak hloupé. Chápala, že i její první svatba byla jen rozmar. Nikdy neoplakávala zesnulého manžela. Brečela z dětinského vzteku nad ošklivými černými šaty. Byla tak šťastná, když přežila válku. Zachránila svůj domov, zatímco viděla ostatní živořit a tápat v novém světě. Byla na sebe hrdá, že dokáže sama vydělat peníze, i když se to pro dámu nehodí. Pohrdala těmi, kteří si raději hýčkali čest. Ale teď, když ji všichni opustili, odešli a zemřeli... Pochopila, že byla pořád vyděšeným dítětem ztraceným v mlze.

Schody Velkého Baelorova septa měly znovu nahradit popraviště. Slíbili ji, že Eddard Stark dostane milost, ale zabili ho. Dnes jí odměnou slíbili Lannisterovu hlavu.
Ale tentokrát bude po jejím.
Jaime stoupal vzhůru. Schod za schodem. Vyšla mu vstříc. Drobná, ve světlých šatech. Nevypadala jako vlčice.
Zdálo se, že ho chce uhodit, ale zašeptala jen: "Odpusť mi."
Co by měl odpouštět?
Strhla z ramen šedý rodový plášť a přehodila ho přes něj.
"Je můj." řekla rozhodně. "Před tváří starých bohů patří jen mně."
Nerozuměl tomu. Neznal staré zvyky serveru, ale v jejich očích byla taková síla, že nepochyboval a nevzpíral se.

"Bouffante, co to má být? Toto..."
"Toto, madame la comtesse, je nejjemnější, zcela průsvitné hedvábí!"
"A kde jsou písmenka? Nějaké to moderní ROVNI V ZÁPACHU nebo..."
"SMRT TYRANŮM."
"Jak říká Lisette. Proč tu není SMRT TYRANŮM?"
"Přece by madame nechtěla znehodnotit takový materiál nějakým odpudivým nápisem?"
"Ale dole na nás čeká lůza, ne lascivní dostaveníčko!"
"S tím druhým v případě madame ani nikdo nepočítá..."
"V takovém odění bychom mohly... Co bychom mohly, Lisette?"
"Přijít o portefeuille. A taky o hlavu!"
"Správně."
"Takové zneuznání mne hluboce uráží! Nejsem sprostý revolucionář, jsem krejčí. Co madame čekala, když po mně vehementně požadovala transparent?"

Stála u okna a pozorovala ranní shon na ulici. Všechen ten zmatek a křik provázející revoluci. Kdysi v ni věřila... Kam zmizel ten oheň po životě? A všechny ty sny?
Percy ještě spal. Měla by... Říct mu všechno. Dřív než ho probudí hluk na chodbě, dupot nohou a stráže, co vpadnou do pokoje. Vytáhnou ho z postele, rozespalého a zmateného.
"Marguerite, jak jsi mě mohla zradit?"
"Copak nechápeš?" zdálo se, že skrývá slzy. "Jak bych mohla zradit svou vlast?"
Vypadal zlomeně, ale oči mu zářili potěšením. Pořád byla nejlepší herečka ve Francii. Jak mohl tenhle talent nechat tak dlouho spát?

Spojovala tři pekla. Nemilosrdná, zapáchající a zkažená. Anglie - Západní Afrika - Jamajka. Zvykl si na ni, dávno už nevnímal zápach strachu a smrti. Ale pořád nenáviděl třtinový cukr. Tvrdili mu, že lovit lidi je stejně čestné jako lovit lvy, slony a gazely. Byla to pravda, na ničem z toho nic čestného nebylo. Jenomže byl kluk z Livrepoolu. Neměl peníze, zato měl staršího bratra.
"Všechny cesty vedou jediným směrem, patří jediné královně, která nás všechny vykoupí."
Tehdy věřil, že ta Guinejka mluví o smrti. Teď stál hrdý a vzpřímený na palubě HMS Lydia. Svobodný, jak jen námořník může být. Jinou královnu nehledal.

Barman před něj postavil trojitou whiskey. Než ji Jack zvedl, Daniel Sousa ho odstrčil od baru. Celou noc ho hledal, i když ho nechtěl přivést domů takhle. Vidět, jak se jeho žena trápí a jeho syn pláče. A nic neudělat.
Barman před něj postavil trojitou whiskey. Harrison se zhluboka napil. Chtěl zapomenout. Zapomenout na facku, co dal ženě. Kolikrát uhodil kluka. Na to, že jednou skončí jako jeho táta.
Barman před něj postavil trojitou whiskey. Eugene zaváhal, ale jen na okamžik.
Jeho kamarád Peter Parker se chystal zasáhnout. Ale nemusel.
"S tímhle jsem skončil. Navždy," řekl Flash rozhodně. Aspoň doufám...

Nic neříkala. Už několik dní. Ty poslední dva raději mlčel taky. Služebná každý den vynášela popel, ačkoli byl horký srpen. V jejich ložnici už nikdo nespal. On nesměl a ona... nemohla. Jednoho rána strhala závěsy kolem postele a přihodila je k doutnajícím papírům. Když přijela její sestra, doufal, že ho konečně někdo pochopí. Jenže ona přivezla sekeru a... Prostě se rozhodl přespávat v kanceláři. Ten den shořelo povlečení. Postupně oheň strávil skříň, toaletní stolek a potom i masivní postel.
Nakonec dala místnost nově vytapetovat. V odstínech burgundské.
Poradil jí to Aaron Burr. Věděl, jak moc Alexander nenávidí barvu Jeffersonova kabátu...

Mohl být vzpomínán jako hrdina, spasitel, zachránce světa... Ale jsou věci, které neudělají ani ti všehoschopní. Není to tak zlá volba být antagonistou legendy.
"Jak se jmenuješ?" zeptal se.
Zahleděl se do plachých zelených očí a přemýšlel, jak se rozhodne ona. Nečekaně ucítil obavu, že by mohla zvolit snazší cestu. Jenže která byla ta snazší?
Mohla být zapomenuta jako ztracená princezna - politický sňatek, který o kousek země rozšířil už tak nekonečné impérium. Mohla být zapomenuta jako někdo, kým nebyla. Nebo mohla být zapomenuta jako nikdo, kým byla.
"Cirilla Fiona, Vaše Veličnstvo"
Není to tak zlá volba být císařovnou nejmocnější říše.

Chvíli se rozhlížel, než zahlédl známou tvář. Zbytek mága již vězel v močálu.
"Odprejskni," zavrčel Mrakoplaš. "Neumírám."
Realita vyjádřila svůj nesouhlas zlověstným zabubláním.
"Vždyť nemáš kosu,” stěžoval si. ”Bez kosy to neplatí. Nebo housle, housle se počítají, nebo..."
Smrť zalovil ve svém plášti: "MÁM TOHLE."
“Bublifuk? Děláš si ze mně srandu?”
“JE TO VELMI TRADIČNÍ,” odpověděl Smrť s chmurnou sebejistotou. “TAK TO NEZDRŽUJ.“
“Nejdu! Jsem mág. Mám svoje práva.” brblal Mrakoplaš a odhodlaně se vyhrabával z bublající pasti.
Smrť čekal na břehu a foukal do vzduchu hejna duhových bublinek. Možná to nebylo zas tak tradiční, ale bylo to velmi uklidňující.