Moje články

"Oook!"
Kdyby byli přítomni svědkové, museli by se podivovat odhodlaným pokusům vést spor s rozčíleným orangutanem. Každému bylo jasné, že nelze vyhrát. Jenomže doktor Kosopád nebyl "každý", byl "někdo". Dokonce někdo, kdo věřil, že na něj se pravidlo, že mrtví nemají přístup do univerzitní knihovny, nevztahuje.
"Trváte na tom?" ověřoval zombie. "I za předpokladu musae crescunt in arboribus?"
"Oook?"
"Ano, ty dokumenty rovněž dokazují, že univerzita má nárok na banánové plantáže v Jakazačistánu."
"Oook!" znělo náhle smířlivěji.
"Ruku na to?"
Knihovník položil utrženou končetinu na pult. Právník ji vděčně zvedl spolu se zbytekem své důsojnosti a rychlým krokem opustil knihovnu.

Ulice byly stejné. Kámen, břečťan i popínavá růže. I srdce lidí se změnila jen málo. Učil se neuhýbat nikomu z cesty. Nekrčit se. Nedívat se do země. Král nemůže ohýbat ramena a on tento úřad vykonával už dlouho. Nemohl určit jak, protože čas se krčil a natahoval, aby mu vyhověl. Čas si ho oblíbil, stejně jako stromy, ptáci a déšť.
"Odkud sem ti barevný pořád lezou..."
Ohlédl se. Muž, který pronesl tu hloupou poznámku, se držel za tvář poznamenanou nečekaným švihnutím větve. Stephen Black poděkoval stromu. Ještě po tolika staletích nemůže projít městem, aniž by někdo nekomentoval jeho barvu kůže...

“Jak to myslíš, že čekáme další dítě?”
“Jak to říkám... Může dostat Viliho pokoj.”
“A kam dáš Viliho?”
“Je mu dvanáct. Ať se rozhodne sám, ale nejspíš si vybere námořnictvo.”
“Ty máš odpověď na všechno, že, drahá.”
“Je tu jedna věc...”
“Nech mě hádat. Zase tě nenapadá jméno.”
“Drahý, nezapomeň, že jsi to byl ty, kdo nechal našeho nejmladšího pokřtít August. A to jsem jasně říkala, že Augusta už máme.”
“Tak máme Augusty dva a Augustu k tomu. Navíc, náš nejmladší je Adolf. Jako bychom byli jediní. U Habsburků se všechny dcery jmenují Marie...”
“Počkej! My Marii ještě nemáme, že?”

“Zdálo se mi, že jsem husa. A když můžeš létat... Hranice přestanou dávat smysl. Čáry na mapě i čáry v myslích lidí..."
Artušovi dávno došly všechny rytířské příběhy a začal mluvit o věcech, co bratrovi neřekl, když byli ještě kluci.
“Já vím...” ozvalo se konečně, “záviděl jsem ti... Pořád závidím. Mně žádné sny nezbyly...”
“Uzdravíš se...”
Kai zavrtěl hlavou: "Budu žít. Ale to není totéž."
Bolelo to, jak pravda umí bolet. Ale právě kvůli tomu měl Artuš Kaie rád. Vracel na zem každého, kdo nechtěl vidět skutečnost.
“Mám dost snů pro oba, ale pokud mě nikdo neprobudí, nemůžu je uskutečnit.”

John Adams za sebou pečlivě zavřel. Jednání jsou neveřejná. Nikdo nemusí vědět, co komu nasliboval, aby byla Deklarace schválena jednomyslně.

Aaron Burr zaťukal na okno. Otevřelo se, i když bylo k půlnoci. Diskrétnost je nutná, přestože si o tom cvrlikají vrabci.

Alexander Hamilton kontroluje, že je zamčeno. Chystá se dokázat, že pro svůj záměr je ochoten udělat cokoliv.

Thomas Jefferson se ve vlastním domě protahuje dvířky jako lupič. Co všechno děláme pro lásku...

Benjamin Franklin jde hrdě středem ulice a píská si. Mrtvoly ve sklepě? Satanistické seance? Milenky libovolného věku? Jen bezvýznamné noticky pod čarou. Oni už to historici vycizelují.

Ser Arthur Dayne dával přednost plamenům a slzám před pomalým neodvratným úpadkem. Bylo otázkou času, kdy z potlačované nenávisti a křivd vykvete zrada.
Nebál se. Nelitoval. Nebyla jiná cesta. Byl rytíř a nad to čestný muž. Přesto...
Teď, když umíral na rudém písku své domoviny, cítil, že k němu osud nebyl spravedlivý.
Nevěřil v proroctví. Nevěřil, že kdy bude poražen. Nevěřil, že kdy bude pochybovat, zda jednal správně.
Na jeho bílém štítě vykreslila krev znovu rodové znamení. Zdálo se mu, že slyší dětský pláč.
Ach, bohové, jste si jistí, že při narození toho, který byl přislíben, neměla krvácet jiná hvězda...

Nikdy mu to nevyčetla, ale cítila, že všechen čas, který věnuje Tenzinovi, ho vzdaluje od Bumiho a Kyii. Věděla, že to ví. Ale ani přes všechnu empatii nemohla úplně poznat, jaké to je být sám. Všechny národy se po válce zvedaly z popela, ale jemu nezbyl ani ten. Musel tvořit z ničeho, ze vzduchu, z víry a odhodlání... A po něm bude jediným vládcem větru Tenzin. Musel mu dát něco navíc. I když ho bude obklopovat přátelství, láska a podpora, nikdo mu nedokáže ulevit od zodpovědnosti, že pokud selže, zůstane místo všech těch pracně vystavěných vzdušných chrámů zase jen vzduch.

Bylo zvláštní nemít vážnější starosti než rvačky opilých vojáků a frivolní grizetky pozvolna stárnoucí do laciných kurev. Asi by si na to dokázal zvyknout, kdyby se ambice daly utopit ve víně... Aspoň kdyby tu domněnku zkusil ověřit a začal pít. Možná by i začal nebýt nepřekonatelného odporu k alkoholu a toho ospalého dne, přelomeného v půli vyděšeným křikem. Kdyby koutkem oka nepostřehl povědomé napnutí svalů. Nedávalo mu smysl, že muž, kterému paže patřily, měl tvář pana Madeleina. Proč měl najednou tak povědomé rysy?
“Dikh pro miro bare kar!”
Jsou chvíle, kdy i rozený policajt vezme za vděk slovníkem posledního zlodějíčka.

“Pelyněk,” vyslovila zřetelně shovívavým tónem, kterým na něj obvykle mluvila, a podala mu nazlátlý kvítek. Vypadal drobně a nepatřičně v jeho ošklivé dlani.
“Pelyněk...” zopakoval poslušně a snažil se vytušit význam toho slova. Květina? Plevel? Bylo to jméno? Barva? Byl to výraz pro lék, nebo pro horečku, kterou lék tišil?
“Pelyněk...”
Převaloval zvuk na jazyku, a pochopil, co znamená pro něj. Hořkost v ústech, která každé slovo, které ho naučila, mění v kletbu. Živoucí hořkost pokrytou stříbřitými šupinami. Hořkost vyhnanou do květu. Hořkost, která zapustila kořeny, a tráví zemi kolem sebe.
“Pelyněk!” rozdrtil slovo mezi zuby a Miranda vyděšeně couvla.

Všechny zákazy světa by jí nezabránili prozkoumávat dosud nepoznané a proto cítila jen nesmírnou zvědavost. Pohlcovala ji tak dokonale, že překonala všechno ostatní. Strach. Nervozitu. Malinký střípek pocitu viny.
Nadechla se čerstvého vzduchu.
Opatrně se zvedla se a udělala první vratký krok. Upadla. Cítila se tak těžká a nemotorná...
Setřásla slané kapky z ramen a zkusila to znovu.
Jeden krok. Druhý. Třetí.
Stála na vlastních nohou a všechno jí bylo nové. Chlad. Vlhko. Šimrání písku mezi prsty.
Nutilo jí ke smíchu.
Zvláštní. Mořská čarodějnice tvrdila, že to bude bolet.
Necítila bolest.
Nevšímala si krvavých krůpějí, které zůstávaly v jejích stopách.

Dokázal neodkladnou schůzku odkládat týden. Dál Patricijova trpělivost nesahala.
“Tvrdí, že je to trpaslická záležitost," objasňoval Elánius. "Prý je jedno, kdo držel zbraň.”
“Naši spoluobčané si přisvojili koncept kolektivní viny," odtušil Patricij. "Zrovna teď, když je čas na nové myšlenky... Koncept obětního beránka, řekněme...”
Z Elániova výrazu bylo patrné, že je mu tahle novinka po chuti stejně jako sendvič bez slaniny.
“Nezatknu někoho jen proto, že je jeden z nich! To nemyslíte vážně!”
Patricij složil ruce do stříšky. Myslel na jiný koncept. Město jako stroj, který funguje efektivněji, když se tu a tam na to správné místo přikápne trocha oleje.

“Ne.”
Pan Norrell nepotřeboval žádnou magii, aby věděl, nad čím Jonathan Strange přemýšlí.
“Opět vám uniká podstata. Opět propadáte své staré nectnosti - konat, aniž byste zvažoval možné důsledky.”
Jonathan založil ruce v odmítavém gestu. Okolnosti ho donutily zvyknout si na mentorský tón svého bývalého učitele: “Ale když chcete dosáhnout něčeho nového, nemůžete pořád jen opakovat staré vzorce!”
“Měl byste si pořádně přečíst Lanch...” pohled druhého mága ho umlčel. “Dobrá, když už tam musíte chodit... Nač tak teatrálně? Mě tím neohromíte, příteli.”
Strange si rezignovaně povzdechl. Musel uznat, že je mnohem bezpečnější vyměnit nejistou vodní stěnu za poctivou práci lidských rukou.

Byla pro něj jako plamen pro můru. Nedbal na popáleniny, ani mnohem horší důsledky. Nemusela by dělat nic a stejně by celé noci nespal jen z touhy po ní.
Jenomže ona se usmívala, smála a posmívala se mu s kousavým vtipem, který dokázal překonat i bolest z posměchu, co si z něj tropili jiní.
Nedivil se jim. Jeho tvář v zrcadle neproměňoval dohasínající plamínek lampy ani noční stíny. Byl stejný jako ráno. Stejný jako bude zítra.
Poslouchal poslední tóny večerního vyzvánění.
Věděl, že za ní nakonec půjde, a lhal si, že to nedopadne špatně.
Ne všechno, co vzplane, musí uhořet...