Moje články

Kráčel opuštěnou uličkou a důsledně se vyhýbal uvolněným dlažebním kamenům. Cestu osvětlovaly jen velice slabé lampy financované cechem zlodějů, který už se postaral, aby osvětlovaly co nejmenší část ulice.
Nebyla to ale kvalita cesty, ani osvětlení, která ho trápila. Byl to rozmáchlý nápis: "Vrať se do hrobu".
Pokrok ale očividně platil jen pro někoho. Reginald Půlbotka nestrávil velkou část života a celý neživot snahou o multivitalistickou spolupráci, aby chodil každý den z práce kolem tohohle...
Ze starého zvyku se opatrně rozhlédl na obě strany, jako by jediná uniformovaná osoba široko daleko nebyl on sám, a vytáhl plechovku barvy s štětec.

"Oook!"
Kdyby byli přítomni svědkové, museli by se podivovat odhodlaným pokusům vést spor s rozčíleným orangutanem. Každému bylo jasné, že nelze vyhrát. Jenomže doktor Kosopád nebyl "každý", byl "někdo". Dokonce někdo, kdo věřil, že na něj se pravidlo, že mrtví nemají přístup do univerzitní knihovny, nevztahuje.
"Trváte na tom?" ověřoval zombie. "I za předpokladu musae crescunt in arboribus?"
"Oook?"
"Ano, ty dokumenty rovněž dokazují, že univerzita má nárok na banánové plantáže v Jakazačistánu."
"Oook!" znělo náhle smířlivěji.
"Ruku na to?"
Knihovník položil utrženou končetinu na pult. Právník ji vděčně zvedl spolu se zbytekem své důsojnosti a rychlým krokem opustil knihovnu.

Tragédie je prostá.
Poryv větru nad mořem, které není rozbouřené. Bouře je všude okolo.
Pět odstínů červené. Jste-li Francouz, trocha okru. Jste-li Angličan, hodně. Bílá jako plachty. Bílá jako smrt.
Tragedie tak prostá, že trvá roky, než ji přijme plátno. To ústa jsou jí plná hned.
Hladová ústa... Mrtvá ústa...
Vezměte a jezte z toho všichni: toto je moje tělo...
Tiché smíření oběti. A hněv.
Vezmi mě za ruku, bratře. Obejmi mě, sestro. Není tak zlé spočinout bok po boku na dně moře.
V náručí velryby.

Co řekneš dětem, až se budou ptát?
Nebylo to Středozemní moře.
Zázrak se nestal.

Ulice byly stejné. Kámen, břečťan i popínavá růže. I srdce lidí se změnila jen málo. Učil se neuhýbat nikomu z cesty. Nekrčit se. Nedívat se do země. Král nemůže ohýbat ramena a on tento úřad vykonával už dlouho. Nemohl určit jak, protože čas se krčil a natahoval, aby mu vyhověl. Čas si ho oblíbil, stejně jako stromy, ptáci a déšť.
"Odkud sem ti barevný pořád lezou..."
Ohlédl se. Muž, který pronesl tu hloupou poznámku, se držel za tvář poznamenanou nečekaným švihnutím větve. Stephen Black poděkoval stromu. Ještě po tolika staletích nemůže projít městem, aniž by někdo nekomentoval jeho barvu kůže...

Je to jen bělavý opar, který se k ránu převaluje na hladině. Není to... Nemůže to být přízrak bílého koně.
Nejsem blázen, ujišťoval se.
Nebylo ale větší šílenství věřit, že on jediný si zachoval příčetnost? Proč by jinak šel po cestě, která nikam nevede? Pár posledních kroků k lávce nad náhonem...
Dřevo mu zavrzalo pod nohama. Kůň zvedl hlavu a zafrkal.
“Mám jít tou cestou, kterou všichni odešli?”
Kůň neslyšně přišel až k němu. Natáhl hlavu a nechal se pohladit po šíji.
Já zůstávám.
Hra skončila. Jen oni dva zbývali. Černý muž a bílý kůň na lávce u mlýnské hatě.

“Jak to myslíš, že čekáme další dítě?”
“Jak to říkám... Může dostat Viliho pokoj.”
“A kam dáš Viliho?”
“Je mu dvanáct. Ať se rozhodne sám, ale nejspíš si vybere námořnictvo.”
“Ty máš odpověď na všechno, že, drahá.”
“Je tu jedna věc...”
“Nech mě hádat. Zase tě nenapadá jméno.”
“Drahý, nezapomeň, že jsi to byl ty, kdo nechal našeho nejmladšího pokřtít August. A to jsem jasně říkala, že Augusta už máme.”
“Tak máme Augusty dva a Augustu k tomu. Navíc, náš nejmladší je Adolf. Jako bychom byli jediní. U Habsburků se všechny dcery jmenují Marie...”
“Počkej! My Marii ještě nemáme, že?”

Tik tak.
Pořád tu je. Někde blízko. Čeká. Číhá.
Tik tak.
Čekám. Co ve mě zvítězí v rozhodné chvíli? Strach, nebo hlad po pomstě?
Tik tak.
Zdává se mi, že ho zahlédnu. Občas ho slýchávám ze tmy. Cítím, že je blízko.
Tik tak.
Možná, že ví, že se ho bojím, ale musí vědět, že ho nenávidím. Nenechám ho vydechnout a sám nespočinu v klidu, dokud bude tady.
Tik tak.
Jednou se dočkám a změříme síly. Skončí pronásledování. Skončí noční děsy.
Tik tak. Tik tak. TIK TAK.
Blíží se? Kde je? Kde jsou moje pistole? Tak pojď! Nadešla naše konečná hodina.

“Zdálo se mi, že jsem husa. A když můžeš létat... Hranice přestanou dávat smysl. Čáry na mapě i čáry v myslích lidí..."
Artušovi dávno došly všechny rytířské příběhy a začal mluvit o věcech, co bratrovi neřekl, když byli ještě kluci.
“Já vím...” ozvalo se konečně, “záviděl jsem ti... Pořád závidím. Mně žádné sny nezbyly...”
“Uzdravíš se...”
Kai zavrtěl hlavou: "Budu žít. Ale to není totéž."
Bolelo to, jak pravda umí bolet. Ale právě kvůli tomu měl Artuš Kaie rád. Vracel na zem každého, kdo nechtěl vidět skutečnost.
“Mám dost snů pro oba, ale pokud mě nikdo neprobudí, nemůžu je uskutečnit.”

Možná, že Bůh odpustí člověku zpupnost. Dal mu přece zemi, aby jí vládl. Ale nedovolil mu ji poznat.
Chce-li Bůh člověka potrestat, obdaří ho odvahou. Jako kapitána. Činila jej velikým, strašným a slepým. Pro svůj cíl neviděl zlá znamení. Bůh ho srazil k zemi, protože chtěl vyrvat přírodě tajemství dříve, než byl shledán hodným.
Toho strašného dne bylo snadné věřit, že přízrak, který jsme pronásledovali, je strašlivý leviathan. Ale dnes, sám a potmě, vidím, že chránil zemi před zpupností člověka, který z masa, krve, kostí a tuku jeho druhů stvořil svět bez tajemství.
Možná, že Bůh člověku odpustí. Velryba ne.

John Adams za sebou pečlivě zavřel. Jednání jsou neveřejná. Nikdo nemusí vědět, co komu nasliboval, aby byla Deklarace schválena jednomyslně.

Aaron Burr zaťukal na okno. Otevřelo se, i když bylo k půlnoci. Diskrétnost je nutná, přestože si o tom cvrlikají vrabci.

Alexander Hamilton kontroluje, že je zamčeno. Chystá se dokázat, že pro svůj záměr je ochoten udělat cokoliv.

Thomas Jefferson se ve vlastním domě protahuje dvířky jako lupič. Co všechno děláme pro lásku...

Benjamin Franklin jde hrdě středem ulice a píská si. Mrtvoly ve sklepě? Satanistické seance? Milenky libovolného věku? Jen bezvýznamné noticky pod čarou. Oni už to historici vycizelují.

“Grande tragédie! To, co se mělo odhodlaně tyčit v majestátním objemu a velikosti, zplihle viselo, a co mělo viset ve dvou symetrických oblinách, nevzhledně povlávalo po stranách! Kdybych se já, hraběnka de Vache, stala obětí takové hanebnosti, nechám jejího původce popravit!”
“Třeba mu jindy stojí, co má stát, a visí, co má viset.”
“Lisette, tohle není tvoje parketa. Bouffante?”
“Madame la comtesse musí vědět, že se nestýkám s nikým, kdo si nevede zdatně, pokud jde o coiffure. A měla-li madame la comtesse na mysli onu jinou věc, markýza de Fufu je stará rašple, před kterou neobstojí ani méně opotřebovaný kus.”

Ser Arthur Dayne dával přednost plamenům a slzám před pomalým neodvratným úpadkem. Bylo otázkou času, kdy z potlačované nenávisti a křivd vykvete zrada.
Nebál se. Nelitoval. Nebyla jiná cesta. Byl rytíř a nad to čestný muž. Přesto...
Teď, když umíral na rudém písku své domoviny, cítil, že k němu osud nebyl spravedlivý.
Nevěřil v proroctví. Nevěřil, že kdy bude poražen. Nevěřil, že kdy bude pochybovat, zda jednal správně.
Na jeho bílém štítě vykreslila krev znovu rodové znamení. Zdálo se mu, že slyší dětský pláč.
Ach, bohové, jste si jistí, že při narození toho, který byl přislíben, neměla krvácet jiná hvězda...

Jednou, bylo to zrovna na Štědrý den, nejlepší den z celého roku, seděl v kanceláři a pracoval. Dnes nesnídal porridge, jen neslazenou kávu. Ta mu ještě zhořkla pohledem do ranních novin.
VÁNOČNÍ ZÁZRAK! SKRBLÍK ROZDÁVA JMĚNÍ! HAMOUN NEJBOHATŠÍM KAČEREM!
Cože? Tohle není vítězství… Bez zadostiučinění...
Mlčky hleděl před sebe. Potom šel a převlékl se z kiltu do černého obleku. Oholil se až na mohutné licousy. Na plotnu dal vařit kakao. Nalil si sklenku jeneveru.
Nakonec vytáhl účetní knihy. A potom se usmál.
“Ne, nezbavíš se mě. Takhle ne! Kolik že to rozdal? Milion sem, milion tam? Na to ještě mám!”

Nikdy mu to nevyčetla, ale cítila, že všechen čas, který věnuje Tenzinovi, ho vzdaluje od Bumiho a Kyii. Věděla, že to ví. Ale ani přes všechnu empatii nemohla úplně poznat, jaké to je být sám. Všechny národy se po válce zvedaly z popela, ale jemu nezbyl ani ten. Musel tvořit z ničeho, ze vzduchu, z víry a odhodlání... A po něm bude jediným vládcem větru Tenzin. Musel mu dát něco navíc. I když ho bude obklopovat přátelství, láska a podpora, nikdo mu nedokáže ulevit od zodpovědnosti, že pokud selže, zůstane místo všech těch pracně vystavěných vzdušných chrámů zase jen vzduch.

Klečela na studeném kameni a pozorovala odraz plamenů na tvářích dávno mrtvých Starků. Nevypadala jako jedna z nich. Necítila se tak.
“Patřím sem vůbec?”
Nečekala odpověď. Myslela si, že je sama.
“Venkovani říkají,” vyrušil ji Ohařův hlas, “že vlčice občas vrhne štěně.”
Ještě tu urážku prohloubil, když k ní přisedl a opřel záda o náhrobek.
"Ale nikdy jsem neslyšel, že by se jim rodila ptáčátka.”
"Moc piješ," odsekla.
"A vy pijete málo, lady Stark. Kapka dobrého červeného vína by vás zahřála," navrhl, když jí dával přes ramena plášť.
Netřásla se zimou. Byla přece ze Severu.
Ale stejně mu poděkovala úsměvem.

Bylo zvláštní nemít vážnější starosti než rvačky opilých vojáků a frivolní grizetky pozvolna stárnoucí do laciných kurev. Asi by si na to dokázal zvyknout, kdyby se ambice daly utopit ve víně... Aspoň kdyby tu domněnku zkusil ověřit a začal pít. Možná by i začal nebýt nepřekonatelného odporu k alkoholu a toho ospalého dne, přelomeného v půli vyděšeným křikem. Kdyby koutkem oka nepostřehl povědomé napnutí svalů. Nedávalo mu smysl, že muž, kterému paže patřily, měl tvář pana Madeleina. Proč měl najednou tak povědomé rysy?
“Dikh pro miro bare kar!”
Jsou chvíle, kdy i rozený policajt vezme za vděk slovníkem posledního zlodějíčka.

“Dvanáct? Kapitán by tě měl vyvažovat zlatem.”
Druhý důstojník, pan Gerard, pokrčil rameny a dál se plně soustředil na vepřový koláč. Jestli v něčem vynikal víc než ve verbování rekrutů, byl to jeho apetit. Jedno s druhým souviselo. Hezký obličej, absence svědomí a bezedný žaludek z něj udělali nejoblíbenějšího zákazníka všech hostinských a šenkýřek mezi Plymouthem, Bristolem a Portsmouthem. A mužům zpitým pod obraz se služba v královském námořnictvu jeví lákavější. Nebo je prostě snazší je odvléct silou.
Poručil si další portské. Nechápal, co s tím všichni nadělají. Opíjet venkovany bylo o tolik snazší než chytat otroky proti proudu Nigeru.

“Pelyněk,” vyslovila zřetelně shovívavým tónem, kterým na něj obvykle mluvila, a podala mu nazlátlý kvítek. Vypadal drobně a nepatřičně v jeho ošklivé dlani.
“Pelyněk...” zopakoval poslušně a snažil se vytušit význam toho slova. Květina? Plevel? Bylo to jméno? Barva? Byl to výraz pro lék, nebo pro horečku, kterou lék tišil?
“Pelyněk...”
Převaloval zvuk na jazyku, a pochopil, co znamená pro něj. Hořkost v ústech, která každé slovo, které ho naučila, mění v kletbu. Živoucí hořkost pokrytou stříbřitými šupinami. Hořkost vyhnanou do květu. Hořkost, která zapustila kořeny, a tráví zemi kolem sebe.
“Pelyněk!” rozdrtil slovo mezi zuby a Miranda vyděšeně couvla.

“Vaše ctihodnosti, jménem obhajoby požaduji, aby deník oběti nebyl v procesu použit. Soudíme vraždu a s ohledem na to bych chtěl ušetřit soud popisovaných zvráceností.”
“Souhlasím," potvrdil soudce. "Otázka cizoložství není předmětem tohoto procesu.”
Žalobce zavrženým důkazem uhodil o stůl. Veřejnost, která se na obscéní detaily naopak těšila, vyjádřila svůj nesouhlas: “Bojí se, koho tam poznáme!”
“Absurdní! Je snad v této soudní síni někdo, s kým jste souložila, paní Pávová?"
Nadechla se. Obhájce rychle pochopil, že svou klientku nutí ke lži. Kdo sakra?
“Námitka, ctihodnosti!”
Všechny pohledy se obrátili na žalobce.
"Ano, pane?"
S úsměvem pokrčil rameny: “Nepřípustný výslech obžalované.”

Všechny zákazy světa by jí nezabránili prozkoumávat dosud nepoznané a proto cítila jen nesmírnou zvědavost. Pohlcovala ji tak dokonale, že překonala všechno ostatní. Strach. Nervozitu. Malinký střípek pocitu viny.
Nadechla se čerstvého vzduchu.
Opatrně se zvedla se a udělala první vratký krok. Upadla. Cítila se tak těžká a nemotorná...
Setřásla slané kapky z ramen a zkusila to znovu.
Jeden krok. Druhý. Třetí.
Stála na vlastních nohou a všechno jí bylo nové. Chlad. Vlhko. Šimrání písku mezi prsty.
Nutilo jí ke smíchu.
Zvláštní. Mořská čarodějnice tvrdila, že to bude bolet.
Necítila bolest.
Nevšímala si krvavých krůpějí, které zůstávaly v jejích stopách.

“Mluvilo se o té příšerné události ve Weehawkenu a ty víš, že jsem nechutně upřímný. Řekl jsem jí, co si opravdu myslím. Že pan Aaron Burr je závistivý ubožák, vrah a nenapravitelný sukničkář."
"Plešatý mizero..."
"Nermuť svou hezkou tvářičku, princezničko, naprosto se mnou nesouhlasila. Prý nestydatě urážím čestného člověka, který se nezištně stará o vdovy a sirotky a svou drahou ženu nikdy nepodvedl. Měl jsem k tomu sice, co říct, ale nechtěl jsem dostat slunečníkem.”
I když měla jeho oči, Theodosiin výraz zadostiučinění přesně odpovídal její matce.
“Tak vidíš, tati, to máš za to, že se schováváš za cizím jménem!”

Dokázal neodkladnou schůzku odkládat týden. Dál Patricijova trpělivost nesahala.
“Tvrdí, že je to trpaslická záležitost," objasňoval Elánius. "Prý je jedno, kdo držel zbraň.”
“Naši spoluobčané si přisvojili koncept kolektivní viny," odtušil Patricij. "Zrovna teď, když je čas na nové myšlenky... Koncept obětního beránka, řekněme...”
Z Elániova výrazu bylo patrné, že je mu tahle novinka po chuti stejně jako sendvič bez slaniny.
“Nezatknu někoho jen proto, že je jeden z nich! To nemyslíte vážně!”
Patricij složil ruce do stříšky. Myslel na jiný koncept. Město jako stroj, který funguje efektivněji, když se tu a tam na to správné místo přikápne trocha oleje.

Slávou buď navždy oděnná!
Spravedlnost, kde hříchy činí,
těžké je ptát se, čím jsme viní.
Vší moc ti budiž svěřena!
Nejsme přece zas tolik jiní
než ti, kteří se neušpiní.

Hanba a hrůza zvěčněná
v děsuplné se jevíš kráse,
velikostí tvou zalyká se,
kdo pod tvou tíhou zasténá.
Určen nebude k věčné spáse
ten, který sotva zpovídá se.

Nebylas nikdy stvořená
lidem pomoci v beznadějí,
slabé pak chránit před zloději,
než mise bude splněna.
Vždyť vždy působí nelidštěji
ti, jež se nikdy neusmějí.

Hlava za hlavou ať se stíná!
Marné je ptát se, kde je vina...
Vládne nám Madame Guillotina!

“Ne.”
Pan Norrell nepotřeboval žádnou magii, aby věděl, nad čím Jonathan Strange přemýšlí.
“Opět vám uniká podstata. Opět propadáte své staré nectnosti - konat, aniž byste zvažoval možné důsledky.”
Jonathan založil ruce v odmítavém gestu. Okolnosti ho donutily zvyknout si na mentorský tón svého bývalého učitele: “Ale když chcete dosáhnout něčeho nového, nemůžete pořád jen opakovat staré vzorce!”
“Měl byste si pořádně přečíst Lanch...” pohled druhého mága ho umlčel. “Dobrá, když už tam musíte chodit... Nač tak teatrálně? Mě tím neohromíte, příteli.”
Strange si rezignovaně povzdechl. Musel uznat, že je mnohem bezpečnější vyměnit nejistou vodní stěnu za poctivou práci lidských rukou.

Byly dny, kdy se válka zdála tak vzdálená, jako kdyby to nebylo jen nějakých 70 mil. Dny, kdy slunce příjemně hřálo, místo aby dusilo vše živé. Kdy ptáci sladce zpívali, místo aby všechny obtěžovali po probdělé noci strávené v nekončících diskusích. Dny, kdy se John Dickinson s ostatními dělil o meruňkové koláče, co pekla jeho žena Polly. Kdy s nohama na stole poslouchali historky, o všech nadějných mladých pánech z Washingtonova vojska, které John Witherspoon učil. Dny, kdy Thomas Jefferson pospával na okenním parapetu.
Dny, kdy John Adams musel načas odjet a přestal otravovat s tou jeho zatracenou americkou nezávislostí!

Byla pro něj jako plamen pro můru. Nedbal na popáleniny, ani mnohem horší důsledky. Nemusela by dělat nic a stejně by celé noci nespal jen z touhy po ní.
Jenomže ona se usmívala, smála a posmívala se mu s kousavým vtipem, který dokázal překonat i bolest z posměchu, co si z něj tropili jiní.
Nedivil se jim. Jeho tvář v zrcadle neproměňoval dohasínající plamínek lampy ani noční stíny. Byl stejný jako ráno. Stejný jako bude zítra.
Poslouchal poslední tóny večerního vyzvánění.
Věděl, že za ní nakonec půjde, a lhal si, že to nedopadne špatně.
Ne všechno, co vzplane, musí uhořet...

Byl svět vždycky zkažený a zkorumpovaný? Když vzal do ruky zbraň, rozřízl jen vřed a všechen hnis se vyvalil ven, nebo to byl on, kdo způsobil tu otevřenou mokvající ránu? Nepožadoval odpověď. Děsil ostatní, i když nemluvil s prázdnými pokoji. Nedokázali vidět skutečnou postavu s očima, co neodrážejí nic, zatím co všechno vidí. Očima, co vidí, kam povede jakékoliv rozhodnutí. Co vidí všechna rozhodnutí, která mohla nasměrovat cestu sem. Vidí masky karnevalu pomíchané s maskami vrahů. Odraz ohňostrojů na hladině, zaměnitelný s odrazem plamenů požáru.
Pro ty, kdo nemají omezené lidské obzory, je rozdíl mezi stejným a naprosto jiným nerozlišitelný.