Moje články

„Sila je alibistická sociálna konštrukcia s cieľom objektivizovať zdanlivo iracionálne pohnútky konania menšiny prekognitívne nadaných jedincov.“
„Ach tak. Čo ich teda skutočne motivuje?“
„Účelom vzájomnej deštrukcie je udržiavať dynamickosť ontogenézy druhov, na ktorých midichloriany parazitujú.“
„Takže v boji Jediov proti Sithom nejde o dobro a zlo?“
„Sithovia sú organizácia obsedantne-kompulzívnych paranoidných schizofrenikov so sklonmi k megalománii.“
„Tak preto sú vždy len dvaja.“
„Rád rytierov Jedi je politicky orientovaná cirkev, ktorej dogma je tak vzdialená akémukoľvek semisentientnému inteligentnému druhu v známom vesmíre, že ich jediným nástrojom na konvertovanie je systematické preprogramovanie v ranom veku dieťaťa.“
„...daj si ešte trochu Veritaséra, Anakin.“

„-jedenásť kíl. Sodík... dve kilá. Vápnik... jedno-“
„Sherlock?“
Mycroftov sedemročný braček naňho vyčítavo zazrel. Bolo pol tretej. Ráno mal vstávať do školy.
„Nechaj ma!“
„Toxín alebo výbušnina?“ Mycroft sa rezignovane opýtal.
Sherlock vystrčil peru. „Bude to kamarát. Každý nejakého má, len ja nie – tak si ho vyrobím. Materiál už mám.“
Ráno Mycroft vzal Sherlocka k psychiatrovi.
***
Keď Sherlock začal pravidelne navštevovať márnicu, Mycroft znervóznel. Jedného dňa sa Sherlock objavil s „kolegom“ v pätách.
„Že si ho neposkladal z náhradných častí?!“ dožadoval sa Mycroft.
„Našiel som ho,“ odsekol Sherlock. „Tak ako je, potreboval len srdce. Dal som mu moje – tridsať deka.“

„Na Zadávacom paneli nie je symbol pre Zem,“ informoval Daniel nervózne. „Vlastne nespoznávam žiaden z týchto symbolov-“
Jack svoju rodnú planétu nemiloval, ale nechcel umrieť stratený vo vesmíre. Inštinktívne sa obzrel doprava a zistil, že Teal’c mu stojí obrátený chrbtom a pozoruje čosi na obzore.
„-môžem skúsiť porovnať kartuš so známymi planétami-“
Jack sa postavil vedľa Teal’ca a pokúsil sa tiež nadvihnúť jedno obočie.
„-prejsť Bránou na svet, kde sme už boli a odtiaľ domov-“
Carterová sa pridala k Teal’covi a Jackovi. Pred nimi sa týčila pyramída.
„Teal’c,“ spýtal sa Jack cez Danielov monológ, „koľko ľudí treba na pilotovanie Ha’taku?“

„Čo to nesieš, Maruška?“ opýtal sa Aragonit keď vstúpila to jaskyne.
„Džbánik sĺz. Nimi polejem soľnú ružu a tou zobudím môjho milého Soľného princa.“
„Kde si nabrala toľko sĺz?“ Džbánik nebol veľký, ale predsa len muselo dlho trvať kým sa naplnil slzu po slze.
„Naplakala som,“ Maruška priznala.
„On ti stojí za toľko plaču?“
Maruška smutne pokrčila ramenami. „Bez neho ma srdce bolí. Oči nie a nie oschnúť.“
„Čo ak ho tá ruža nezobudí?“
„Naplačem za ďalší džbánik... a ďalší... Rozkvitnú všetky ruže v Soľnom kráľovstve, a tú poslednú krvou zafarbím na červeno, aby všetci vedeli, že som ho ľúbila.“

Když Frank Burns přebral velení nad MASH 4077, jako první zakázal hazardní hry.
Jako druhé zakázal požívání alkoholu – čímž si, nic netušíce, znepřátelil svého jediného spojence v táboře. Pokusil se odvolat na vojenský řád, narazil však na odpor zdravého rozumu.
V Bažině se ten večer konala slezina, na níž se osazenstvo povzbudilo ginem a sázelo, jestli se Frank pokusí jako další zakázat sex.
„To neudělá!“ nechala se slyšet značně podnapilá Margaret. „To bychom už nemohli spolu pod dekou vyplňovat dotazníky.“
„Vyplňovat dotazníky?“ zeptal se pobaveně Hawkeye.
Trapper vážně přikývl. „Tak se tomu správně říká podle MacArthurovi příručky přípustných vojenských eufemizmů.“

Harry otočil kameňom vzkriesenia a pred ním sa objavil tieň Severusa Snapea.
„Salazara jeho,“ uľavil si bývalý rokfortský riaditeľ. Prevrátil očami, zaškaredil sa a založil ruky. „Nestačí, že ma odpravili na druhý svet tak potupným spôsobom – nie. Môj očistec pozostáva z Pottera. Fantastické. Absolútne úžasné.“
Harry prekvapene zažmurkal. Uvedomil si, že zabudol celý svoj dôkladne pripravený prejav.
Snape si rezignovane vzdychol. „Tak si to vypočujme, Potter, nech to mám za sebou. Môžete začať obviňovaním, pokračovať výčitkami a zakončiť to vybrane chrabromilským vyznaním nehynúcej nenávisti.“
Harry prehltol a s pohľadom upretým na svoje tenisky povedal: „Ja som vám len chcel poďakovať.“

Na počátku – ne tom počátečném Počátku, na Johnově počátku – bylo setkání očí.
Následovalo setkání myslí. Setkání rukou. Ne potřesení (to bylo dávno předtím, bezvýznamné, opomenuté, jen ze slušnosti), nýbrž teplo dlaně a stisk prstů. Mně můžeš věřit, já jsem doktor.
John důvěřoval, tudíž přišla další setkání, úst, těl a... duší.
Přesto bude dnes sloužit mši.
Podíval se do zrcadla a napravil si štolu. Najednou nebyl Dago Red, nebyl ani John Patrick – zůstal jenom Otec Mulcahy.
Kompartmentalizace matkou hříchu.
Vzal do ruky zpěvník a úmyslně zapomněl, že kdy zapochyboval o existenci boží milosti a svěřil se do citelně přítomné lásky člověka.

Mal som sedemnásť rokov, hovorili mi „Einstein,“ vesmír sa rozprestieral predo mnou vo svojich obmedzených štyroch rozmeroch a ja som, viac než čokoľvek iné, chcel pochopiť prečo vznikol a ako funguje.
Mal som dvadsaťjeden, a môj vesmír sa scvrkol do triviálnej sféry zúfalstva. Beznádej a bezvýchodiskovosť ma obrali o perspektívu až do chvíle, keď mi Jane ukázala cestu vpred.
Mám šesťdesiatpäť, sedím na invalidnom vozíčku, neviem povedať nahlas ani slovo, ale prešiel som – prevozil som sa – taký kus cesty teoretickou fyzikou, že moje sny sa priamo predo mnou zhmotňujú do skutočnosti. Do hlasového syntetizátora prácne naťukávam: „Space, here I come.“

Jim si dokázal spočítať, že by nemal štekliť spiaceho Vulkánca, obzvlášť ak ho dotyčný Vulkánec dokáže poslať do bezvedomia pohybom dvoch prstov (nič nehovoriac o úctyhodnom pravom háku). V živote kapitána však nastanú situácie, keď je potrebné odložiť racionalitu nabok a urobiť, čo treba.
„Pán Spock!“
Z hĺbky chlpatej kopy sa vynorila Spockova hlava.
„Prepáčte, kapitán,“ prehovoril prvý dôstojník spod pradúcich tribblov. „Zdá sa, že som sa poddal ich sedatívnemu efektu. Fascinujúce!“
„Ak majú takýto vplyv na vás, čo spravia so zvyškom posádky?“
„Zaujímavá myšlienka, kapitán,“ Spock prisvedčil. „Smiem však podotknúť, že sme objavili humánnu biologickú zbraň proti Romulánskej flotile?“

Waldemar si odchlipol kávy a zahľadel sa na štatistiky rozložené na stole. Za stenu nerád chodil – smrdelo to tam ako v stoke a na chodníkoch musel prekračovať mŕtvoly – ale tu celá štvrť ležala pred ním v stĺpcoch a riadkoch a číselných údajoch.
Zamračil sa. Porovnal zaznamenané dodávky potravín, počty obyvateľov, prídel na jedného a množstvo úmrtí. Bolo ich málo.
Prašivé štence zase pašovali.
Bude musieť posilniť stráže a dôraznejšie im vysvetliť, že z prašivých šteniec vyrastú prašivé psy, ktoré aj tak bude treba utratiť. Predsa nebudú odtŕhať chlieb od úst nemeckého národa, aby vykrmovali žida, keď ho možno rovno zastreliť?

Povedal jedného májového dňa chrúst: „Môj strýko je šváb. Po ňom som nesmrteľný.“
Zbehli sa profesori zoológie, entomológie a etológie, aby mu posvietili na krovky. Na ich pätách dorazili páni filozofi a teológovia a debatovali, či je niečo také vôbec možné, a aký vplyv to bude mať na morálku budúcich generácií.
Chrúst si pozornosť náramne užíval. Zrazu bol slávny, všade vítaný a dobre hostený.
Konečne sa na chrústa prišli pozrieť deti.
Fyzikov syn zhodnotil: „Tvoja nesmrteľnosť je hypotéza, treba ju potvrdiť pokusom-“
A chrústa zašliapol.
Ponaučenie: Nevystatujte sa. Môže sa nájsť niekto väčší a silnejší, kto to vezme ako výzvu.

„Nezmysel,“ odmietol Louis. „Toto je tvoj liek na melanchóliu?“
„Vitaj v treťom tisícročí,“ odpovedal mu sucho Lestat. „Prihlásiš sa, napíšeš tam niečo o svojej – ehm – krehkej, trpiacej duši, pridáš obrázok, a máš zadarmo donášku do domu.“
Louis by bol ďalej protestoval, ale v tej chvíli zazvonil zvonček. Lestat vyzrel cez kukátko.
„Krasna_neznama?“ ozval sa návštevník dychtivo.
Lestat sa zamatovým pološeptom opýtal: „Borec117?“
„To som ja.“
„Tak poď ďalej.“
Len čo muž vstúpil, Lestat za ním zabuchol dvere, pritisol ho k nim a zahryzol sa do nastaveného hrdla.
Louis apaticky pokrútil hlavou. „Čím viac sa ľudstvo mení, tým viac ostáva rovnaké.“

Jeden z pánov v šedom obleku sa obrátil k druhému a potvrdil: „Strhnúť. Na náklady majiteľky.“
Druhý pán výsledok zapísal na papier a zbalil ho do koženej aktovky.
Starenka prižmúrila oči a výhražne dvihla metlu. „Čo tým myslíte, strhnúť?“
„Mladá pani,“ prvý pán vysvetľoval. „Toto sú štátne lesy. V katastri o vás nemáme záznam. Nebolo vám vydané stavebné povolenie. Budete sa musieť vysťahovať. Toto tu,“ obrátil oči k plafónu, „pôjde dolu. Poklona.“ Zarazil si širák na hlavu a dal sa na odchod.
„Okrem toho,“ dodal druhý pán s rukou na dverách, „nikto vám nevydá kolaudačné rozhodnutie na stavbu z perníka.“

„Koho to čerti nesú,“ zavrčal rozospato Bones, keď sa Jim za úsvitu dovliekol späť na internát.
„Vravel som ti, že Archer chce, aby som mu zajtra odovzdal diplomovku,“ vysvetlil Jim, zavrel oči a padol na posteľ, nosom priamo do vankúša. Mal to natrénované.
„Hm,“ pripustil Bones. „A nerušila ťa Gaila pri tom písaní?“
„V knižnici...“ zamrmlal Jim v polospánku.
„Časť ťa bola vedľa na dievčenskom internáte.“
„...faktor psí?“
„Keď som ťa posledne kriesil po anafylaktickom šoku, implantoval som ti GPS lokátor.
Nehádaj sa. Raz ti to zachráni život.“
Jim už takmer spal, keď ho zrazu prebralo hrôzostrašné podozrenie. „Ktorá časť?!“

„Musíme ho odtiaľto dostať!“ Leonardovi srdce tepalo až v krku keď zbežne obhliadal Spockove zranenia. Zápästia do krvi odreté od okov, ktorými bol pripútaný k stene, boli najmenej. „Potrebujem ho na stole pred piatimi minútami!“
„Ja sa postarám o našich priateľov tam vonku, ty zatiaľ mobilizuj Spocka.“
Leonard cynicky odložil komunikátor – prekliata vec aj tak nikdy nefungovala, keď ju potrebovali najviac. Nebol čas na paniku; Jimov zelenokrvný hobgoblin potreboval zachrániť.
Jim sa, znepokojený Leonardovou zrejmou obavou, zastavil vo dverách cely a pozrel späť namiesto toho aby sa venoval skupine nahnevaných domácich.
Leonard reagoval reflexívne: „Zatratene, Jim! Som doktor, nie zámočník!“

Nebol sklamaný keď mu ten bastard povedal nie. Čakal to.
„Vedeli ste, pán profesor – riaditeľ – že muklovia tomu hovoria Druhá Svetová Vojna?“ spýtal sa na odchode z pracovne. Zo školy. Z civilizácie. Rukou bezmyšlienkovito pohladil rám dverí.
Ten bastard si ťažko povzdychol.
„Vedeli ste, že mladiství boli z Londýna evakuovaní na vidiek?“
Prekvapený výraz. „Skutočne? Aké obozretné! Vidíš, môj chlapče, akí sú-“
„Vedeli ste, že mňa ste vysadili z vlaku priamo uprostred Londýna?
Ticho.
„Vedeli ste, že Londýn bombardovali?“
Ten bastard si odchlipol čaju a založil ruky.
Tom neodolal. „A viete, profesor Dumbledore, ako robí človek, keď naňho padne dom?“

Keď Spock vošiel do Kapitánovej kajuty, Jim kľačal na kolenách vedľa postele, takmer akoby sa modlil. V skutočnosti však bol zaujatý papiermi – nie datapadmi, tradičnými papiermi – rozloženými po peľasti. Boli ich stovky.
„Vieš zistiť, čo znamená toto, majster xenolingvista? Je to na každom.“ Jim podal Spockovi jeden z dokumentov.
Spock si prehliadol hlavičku a našiel akronym, ktorý Jima zmiatol.
PI
FKA
Nebolo to prvýkrát, čo videl dokumentáciu väzenskej planéty tak zanedbanú. Potlačil hrôzu – čo aká logická mu v tejto situácii pripadala– a vysvetlil: „Väzeň prijatý – tu chýba dátum – predtým známy ako – chýba meno.“
Jim bezmocne spustil ruky a sklonil hlavu.

...inde v tom istom čase detektív Nick Carter neúnavne potieral zločin. Pravdu povediac, jeho strela minula, a on momentálne visel suspendovaný z trámu tajomného hradu v Karpatoch.
„Cha! Natrel si mu to!“ tešil sa zloduchov poskok, a radostne si pomädlil ruky.
Nick však nelenil. Z opaska sňal ebonitovú tyč, potrel ju líščím chvostom, a uštedril zloduchovi zdrvujúce kopnutie statickou elektrinou.
„Dar priateľa Thálea z Milétu,“ poznamenal.
Vzápätí do svetlice vbehol verný Kuřátko, hmatom a chvatom zloduchovho poskoka zneškodnil, a víťazoslávne sa vystrel.
„Dar priateľa Brucea Lee,“ uznanlivo prikývol Nick.
„Vytreli sme im kocúra!“ tešil sa Kuřátko, a nasadil zloduchovi želiezka.

Soubi je lhář.
Třebas mne bolí to připustit, Soubimu nelze věřit, ani když tvrdí, že nebe je modré. (Tokijské nebe také modré nebývá často.)
Soubi mi řekl: „Seimei věděl, že ho chtějí zabít.“
Soubi mi řekl: „Seimei mně přikázal postarat se o tebe po jeho smrti.“
Ptal jsem se, kdo zabil mého bratra, a Soubi odpověděl: „To ti nesmím říct.“
Teď Seimei stojí přede mnou, živý, zdravý, s úsměvem na tváři a tisícem výmluv a vysvětlení, z nichž mám chápat, proč se do dnešního dne probouzím ze snů, v nichž vidím svého bratra uhořet.
Soubi mi říká: „Miluji tě, Ritsuko.“

Seimei byl zavražděn.
Ať se snažím sebevíce, některé věci prostě nechápu.
Třeba, když nejsem skutečný, proč jsem tady? A jsem-li skutečný, proč mne máma nepoznává? Proč se před ní musím schovávat v mém pokoji? Proč chodím do školy se šrámy a modřinami... a proč se na mne lidé dívají s lítostí a nic nedělají?
Ty nejsi skutečný Ritsuka, odpovídá mi mámin hlas.
Dobře. Nepamatuji si bytí opravdovým Ritsukou, nemohu se hádat.
Třeba ani moje bolest není opravdová.
Proč mám pak pocit, že mne někdo probodl, když před sebou vidím svého bratra – živého?
„Ahoj, Ritsuko,“ říká mi, jako bych doopravdy byl.

„Válka je to, co musí být, aby byla tím, čím je,“ konstatoval Hawkeye filosoficky nad pátým panákem.
„Hluboké,“ odtušil sarkasticky Trapper.
„Mám nápad!“ vyhekl Henry. Škytlo se mu. „Já tady... tady jako... velím. Jo?“
„Přesně tak, plukovníku,“ souhlasila Margaret kysele – a střízlivě.
„Trefil’s hřebíček po hlavičce, Henry,“ informoval ho Hawkeye.
„Ubohý hřebíček,“ utrousil polohlasem Trapper a loknul si.
„Tak já tedy,“ pokračoval Henry, pohroužen do své etanolové reality, „v jednotce MASH 4077 válku zakazuji! Tímto v táboře zavádím mír! Radare, rozhlas to.“
Radar a jeho medvídek ovšem dávno sladce snili, a tudíž toho dne nikdo nebyl odsouzen za hromadnou dezerci.

„Aké máme šance?“ opýtal sa Doktor McCoy, len čo prenos skončil.
Limitne sa blížiace k nule, Spock neodpovedal.
Spock by sa hanbil, že tak absurdne (ľudsky) potrebuje niekoho (Jima) aby neprepadol beznádeji (realizmu), ale hanba je emócia a Spock je Vulkánec (polovičný). V tejto chvíli bol však kapitánom Enterprise, velil zväčša ľudskej posádke a niesol za nich zodpovednosť.
Logika hovorila, maximálny warp odtiaľto. Pri tej myšlienke cítil bodavú bolesť v útrobách.
Logika hovorila, Vulkánci bolesť dokážu ovládať.
Logika hovorila-
Čo by na jeho mieste spravil Jim?
Spock odhodlane dvihol bradu a prehovoril: „Pán Scott, pripravte transportér. Ideme dolu na povrch.“

„Poď bližšie,“ pokynul mu kráľ Tritón.
Skôr než Sebastian stihol protestovať, kráľ ho zdvihol vo svojej širokej dlani a vložil priamo do kolísky.
Bábätko naňho zažmurkalo modrými očkami, natiahlo ručičku, siahlo – chňaplo.
Vzápätí Sebastiana pustilo a rozkričalo sa na celý podmorský palác.
Sebastian sa zľakol a uskočil. Kráľ Tritón sa sklonil nad kolískou a snažil sa svoju dcérku učičíkať, no tá ďalej rumázgala, ako by ju na nože brali.
Sebastian sklonil zrak k svojim klepetám. Boli ostré. Možno... možno by mal ostať od princeznej Ariely v bezpečnej vzdialenosti.
Nahlas by to nikdy nepriznal, ale trošku mu z toho bolo smutno.

Za úsvitu sa Merlin potkýnal dolu schodmi, zíval, a bdelou časťou mysle dúfal, že nikoho nestretne... až kým pred kuchyňou nenarazil na Gwen.
V prvej chvíli sa zľakla. Potom spoznala Merlina, vydýchla si, a vzápätí sčervenela.
„Gwen?“ Merlin sa spýtal váhavo. „Všetko v poriadku?“
„Ja som... len či... vieš o tom, že...?“ Zasekla sa. Z vrecúška vytiahla zrkadielko, čo dostala od Lady Morgany, a nastavila ho Merlinovi.
Na pravom líci mal v spánku otlačený ornamentálny vzor výšivky, ktorý obaja spoznali. Artuš mal tú tuniku na sebe včera večer na hostine.
„Ah, Gwen...“ Merlin preglgol. „Na to existuje úplne logické vysvetlenie...“

„Bravúrne,“ Voldemort pripustil.
Stál na vŕšku priamo oproti hradu, obklopený lúkou, čo do predchádzajúcej minúty slúžila ako improvizované bojové pole a teraz ostala dočasnou márnicou. Keby mal cigaretu, tak by si zapálil – tak ako zvykol, keď bol ešte citlivým študentom mágie a veril na pravidlá.
Potter stál pred ním, zafúľaný, zakrvavený, v jednej ruke prútik, v druhej meč ako barla. Za ním sa začal zbierať jeho fanklub: žiaci, učitelia, Rád, Aurori...
„Ako hlboko si klesol, Tom,“ Potter skonštatoval blahosklonne. „Skončime to.“
Voldemort oželel cigaretu. Rozhliadol sa. Zistil, kde ležia telá jeho Smrťožrútov, namieril bazový prútik do vzduchu a zvolal: „Respawn!“

„Bastarde! Proč’s mě přinutil vzpomenout si?!“
Hawkeymu se chtělo řvát. Chtělo se mu pít, než zapomene nejenom proč pije, ale také proč zvrací. Chtělo se mu najít ty svině v New Yorku, které tohle peklo zařídily a využít svého vzdělání k něčemu krvelačně konstruktivnímu.
Jenomže se vrátila příčetnost, a Hawkeye nikdy nic nenáviděl tak moc jako svoji příčetnost. Byla to ta nejpříšernější věc na světě.
Sidney se na něj díval s kamennou tváří, očima, které věděly, jak mohly jen oči, které samy viděly matku zardousit vlastní dítě.
„Polednice,“ vyhekl. „Jsem zatracená polednice.“ Hystericky se smál, aby alespoň na chvíli předstíral.

Škríp.
Spock nadvihol obočie a pohľadom preletel posádku na Mostíku. Extrapoloval, indukoval, vizuálne potvrdil svoju hypotézu, a obrátil sa k Jimovi s nemou rétorickou otázkou, prečo sa ľudia nemôžu aspoň príležitostne správať ako logický živočíšny druh.
Jim sa usmial.
Spockove obočia sa ocitli na jednej úrovni.
Sotva o minútu neskôr z toho istého turbovýťahu vystúpil Scotty. Posuvné dvere sa za ním zavreli s uši trhajúcim zavŕzganím pántov.
Scotty sa zježil.
Prvý vyprskol Čekov. Vzápätí sa rozchichotala Uhura.
„Vedeli ste, pán Scott,“ spýtal sa Sulu s úsmevom od ucha k uchu, „že systém Enterprise nám umožňuje ku každej akcii priradiť zvuk?“

New York, 193-
„Kopnem ťa do členka!“ vyhrážal sa mu polohlasne Aziraphale.
Crowley sa zhrozene chytil za srdce. „Anjel! Násilie?“
Albert nad nimi tolerantne pokrútil hlavou.
Aziraphale naňho sprisahanecky žmurkol.
„S tvojím mozgom by si mohol ovládnuť svet!“ pokúšal Crowley neoblomného génia.
Aziraphale ho kopol do členka. Zachoval si pritom dokonalo nevinný výraz tváre, ktorý mu Crowley štipku... možno... závidel.
Albert sa zasmial a mávol rukou. „Na čo by mi bol svet?“
Crowleymu na okamžik zamrzol úsmev. Potom si odfrkol, uškrnul sa, a dvihol svoj novozhmotnený pohár Merlotu v nemom prípitku Aziraphaleovi.
Keby Peklo zakaždým vyhralo, bola by to nuda.

„Vodo, vzedmi se! Vyhřezni, zalij, strhni zpátky do hlubin!“ ledově pronáší, jako smrtící báseň, přímo nade mnou.
Mé prsty svírají obruč, jež mne přiškrcuje. Nemohu se nadechnout. V puse cítím krev. Stmívá se mi před očima, a přesto se musím dívat, jak můj bratr konečně doopravdy umírá.
Neměl s námi bojovat. Tolik jsem ho prosil. Žadonil. Ať nás nechá být. Ať jde pryč.
Ne, Seimei musel mít všechno.
Horké, něžné dlaně mne opatrně staví na zem. Vzhlížím.
Soubimu po hrudi stéká krev, a já si ještě jednou líznu, abych nezapomněl, jak chutná. Soubi je můj.
Zavírá oči a šeptá: „Ritsuko...“

Keď kráľ Uther Pendragon naposledy vydýchol, vydýchli si aj mnohí jeho poddaní. Iní dych ďalej zadržiavali.
Potom kráľ Artuš vymenoval Merlina za svojho Dvorného čarodejníka a osobného poradcu. Spočiatku padali čeľuste („Merlin?!“ „Prin- kráľov osobný sluha?“ „To nemehlo – čarodejník?“), ukázalo sa však, že Jeho veličenstvo to myslí vážne.
Začali sa objavovať ďalší magicky nadaní. Najprv, samozrejme, len tí najodvážnejší.
Až keď sa z Kamelotského zámku ústami večne klebetných sluhov rozniesla šepkanda o tom kto, kde, kedy a s kým, uverila široká magická verejnosť, že skutočne nastal odmäk.
Čarodejníci a čarodejnice sa prestali skrývať, a v Albione sa začal zlatý vek.

Nad Kráľovstvom sa rozľahla veselá detská pieseň a tí, čo doteraz vládli, začali ukazovať svoje pravé tváre. Na tróne namiesto Jágapapa Sedemdesiateho siedmeho sedel papagáj. Radca Pus sa premenil na supa priamo pred Kortom, a Korto neváhal: zdvihol zo zeme kameň a hodil ním po tom mrchožrútovi.
Trafil.
Rukou si prešiel po tvári. Nahmatal jazvy, ktoré na nej zanechal Ajimzin jazdecký bičík. Zdvihol ďalšiu skalu.
Aj na tú strigu konečne prišiel rad. Plazila sa po bruchu medzi balvanmi. Snažila sa utiecť.
Korto hodil. Trafil.
Vzal z koča Ajimzin bičík a vykročil, aby ju dorazil.
Aj otroci majú zmysel pre iróniu.

Prales.
LOVEC. (Puškou mieri na Tretieho hráča.) „Konečne ťa mám! Teraz to schytáš, aj s úrokmi za trubiroha Parrisha!“
TRETÍ HRÁČ. „Hádž! Hádž! Hádž!“
HLAS PRVÉHO HRÁČA. „Nájdi druhú! Potrebujem obidve!“
HLAS DRUHÉHO HRÁČA. „Mám ju!“
TRETÍ HRÁČ. (Dvíha ruky.) „P-počkajte...?“
HLAS PRVÉHO HRÁČA. „Podaj!“
HLAS DRUHÉHO HRÁČA. „Mám z hadov fóbiu!“
LOVEC. (Pohŕdavo.) „Padavky.“
HLAS DRUHÉHO HRÁČA. „Kopni ich!“
TRETÍ HRÁČ. „Mohol by som-“
LOVEC. (Zacieli.) „Drž klapačku. Parrish ma dostal, ale dvakrát tú istú blbosť nespravím. (Odistí.)
HLAS PRVÉHO HRÁČA. „Do pekla aj s pytónom! Prečítaj mi to!“
HLAS DRUHÉHO HRÁČA. „Jumanji!“
Všetko, čo hra vytvorila, odveje tornádo.

Oprel sa doňho vánok, ale studené prsty ho zachytili než sa začal húpať.
„Všetkými masťami mazaný.“
Jurko pootvoril oči. Do smiechu mu nebolo, lebo pľuhavec Okoličáni ho dal nielen zbiť, ale aj natiahnuť na škripec ešte než súd začal, a on sa tu hompáľal už dobrých pár hodín. Stihlo sa zotmieť.
Predsa sa uškrnul.
„Barborka, daj ma dolu!“ prikázal.
„Mamka ťa nikdy nenaučili byť dobrým kresťanom, braček.“
Rebrá mu popraskali, keď ho strhla z háku.
„Oj,“ zašomral. Mäso sa mu prichlíplo späť a cítil, ako zrastá. Nenávistne sa obzrel hore na šibenicu. „Veď my tie prašivé psy naučíme sa báť!“

Smrť v kostnatých prstoch zovrel šálku kávy. Jeho fyziognómia mu neumožňovala požívať, ale vohľady si vyžadovali svoje rituály.
Smrť sediaca na opačnej strane stola sa zdráhavo napila. Niektoré antropomorfné personifikácie boli jednoducho antropomorfnejšie.
SAMOTA JE OTUPNÁ, Smrť prehovoril. Cítil sa bezprecedentne neisto. MYSLÍTE, ŽE BY SME MOHLI VEČNOSŤ STRÁVIŤ SPOLU?
Smrť sa uprene zahľadela na ich kosy opreté v kúte kaviarne, a tupo odvetila: „Ale mne je to jedno.“
Smrť s cinknutím zložil šálku na tanierik. NERÁD BY SOM VÁS DO ČOHOKOĽVEK NÚTIL.
Smrť naňho pozrela prázdnymi očami. „Mne je to jedno.“
Smrť zaplatil účet, ale telefónne číslo si nevypýtal.

Hladina se zčeřila a moře z hlubin vyvrhlo svůj hrůzostrašný opus magnum. I já, kdož jsem stál na palubě samotné Pequod, jsem byl potřísněn krůpějemi slané vody – posádka člunu musela být promoknuta na kost.
Zdáli jsem pozoroval, jak se člun zhoupl na vlně a zavrávoral. Mořeplavci kolem mne křičeli. Byl bych řekl, že je přes dunění moře nikdo na tu dálku slyšet nemohl, ale odrazu se ve člunu vztyčil Kapitán, pozvedl Fedallahovu harpunu a posedle zařval: „Konečně tě mám, ty proklatá rybo!“
Jeden z veslařů ještě zvolal: „Kapitáne Achabe, to není ryba, je to-“
A pak se Kapitánem stal Starbuck.

„...a potom ich presvedčíme, že sme zástupcami ich Lares, a ak ihneď neprepustia náš výsadkový tím budú potrestaní... Hm, pán Spock, myslíte, že by ste dokázali zahrať prísneho inšpektora lokálnej vis maior?“
Rozhostilo sa napäté ticho.
„Kapitán,“ Spock namietol, čítajúc dáta na obrazovke, „uvedomujete si, že pravdepodobnosť úspechu vášho plánu je jedna ku dvadsaťsedemtisíc tristoštyridsaťdv-“
Kapitán Kirk sa naňho pozrel s náznakom úsmevu na perách.
Spock zmĺkol. Jim mu už do reči neskákal – nemusel. Spock spamäti doplnil, čo mu tak výrečne hovoril pohľad v očiach jeho priateľa.
Nemo poprosil Suraka o trpezlivosť, vzal do ruky fázer a prikývol.
Vyjde to.

Alžbeta sa naklonila ponad okraj vane a prstom skúsila teplotu. Kúpeľ jej chladol, no stále sa jej zdalo, že hladina je príliš nízko.
„Dones ešte jednu,“ prikázala.
Za chrbtom sa jej ozvali vzďaľujúce sa šuchtavé kroky.
Alžbeta sa vyzliekla kým bola sama, a rýchlo vkĺzla do vane. Ani pec v kúte nestačila na to, aby studenú hradnú miestnosť dostatočne vyhriala. Striasalo ju od zimy.
Šuchtavé kroky sa o chvíľu vrátili, sprevádzané plačom, prosbami a útržkami modlitieb.
Krik utíchol. Alžbeta v duchu rátala sekundy.
Kroky sa došuchtali až k vani. Ficko dolial ďalšie vedro čerstvej, voňavej krvi.
Alžbeta si slastne vzdychla.

„Ty ses dočista zbláznil.“ Zastala na rampě Nabukadnezara.
„Ne,“ odpověděl. Otočil se k ní. „Ne, teď už konečně rozumím. Poznal jsem, co je mým osudem.“
Nechápala, jak se mohl usmívat.
“Sváděli jsme s nimi válku stovky let,” řekl nevěřícně. “Hodně jsme si ublížili. Navzájem.”
Tupě na něj hleděla, a nepoznávala ho.
“Víš, někdy se mi zdá, že mi probodli obě ruce. Já je zvednu – žádná stigmata tam nejsou. Pověz, je to jen program v mém mozku? Trinity! Já s nimi bojovat nebudu. Válka k ničemu nevede. Já…” Zhluboka se nadechl, pohlédl ji do očí a pravil: “Já k ním promluvím.”