Moje články

Učesat vlásky, naklepat peřiny, přečíst pohádku (o sněženkách schovaných v zimní závěji), zhasnout. Počkat chvilku na chodbě, vrátit se a zahnat noční můru. Kdo zaplaší moje pochybnosti, napadne ji maně, zatímco listuje ranní poštou. Ano, je šťastná, přesto – je to ta správná cesta? Má to tak opravdu být? Z obálky s jejím jménem vypadne bílý list, černá se na něm otisk obří lví tlapy, a ona se rozpláče, tiše a drobně, jako když na jaře prší. „Pššššt,“ manželova pevná náruč, tolik lásky v hnědých očích. „Je všechno v pořádku?“ „V naprostém,“ odpoví Zuzana, otře si oči a postaví na čaj.

Když jako letecký inženýr, dobrodruh a, proč si to nepřiznat, vyhlášený krasavec, plní stránky lotyšských novin, cítí se být reprezentantem národa. Sny rozšlape rudá hnáta.
Když rižská synagóga hoří, a hnusní židobolševici v ní, je mu dobře jako nikdy předtím. Najde si Kameraden a jim po boku si podobná uspokojení dopřává denně. V ghettu v Rize, v Rumbulském lese, v Minsku.
Po válce v Brazílii si připadá jako padlá celebrita. Podřadně. A má strach. Naštěstí má stále Kameraden. Nezklamali, posílají bohatého investora, ten chlápek sice vypadá jako účetní, ale klame tělem. Zase bude dobře, to Herberts Cukurs cítí v kostech.

Todle byl prostě kšeft jak víno. Voni by vám za kus toho matroše utrhali ruce, možná i nohy, dyž byla zrovna nouze, a to byla furt. A já sem zmáknul sehnat to nejlepší, rychle, a eště sem měl v ceně dovoz. To víte, že sem se tam taky zašel kouknout, a povim vám, šlapalo to řácky. Tam se makalo fakt vostošest, a rostlo jim to teda pěkně. A najednou bác ho! Jak blesk z čistýho nebe, že jo. Místo řádný vorganizace zmatek nad zmatek, a všecko dílo v kelu.
Tak mi teda řekněte, co já teďka s třema skladištěma cihel?

Vesnice, kam se přistěhovali, připadala Petrovi s Šimonem opravdu nudná. Když strávíte prázdniny v Mytologii, kde po boku zdivočelých lasiček bojujete s bazilišky, budou vám všechny vesnice připadat opravdu nudné, tohle ale byla ze všech obyčejných vesnic ta nejobyčejnější. Největším vzrušením pro všechny její obyčejné obyvatele bylo rozsvícení vánočního stromu na návsi, což klukům moc dobrodružné nepřipadalo.
„Dobrodružství je všude,“ ozval se za nimi tichý hlas. Stála tam ta nejdivnější holka – v uších měla ředkvičky a na šmolkově modrém kabátku náhrdelník z mrkví. „Stačí se jen dobře dívat.“
Druhý den všichni tři pod vánočním stromem prozpěvovali: „Z čaromrkve prima štrúdl!“

Neznámý X obarvil v ovčíně polovinu ovcí na modro. Majitelka jen protočila oči.
Kdosi, nazvěme jej pan Y, přemluvil celou malotřídku, aby si do lavic sedla v plavkách, s ploutvemi a šnorchly. Slečna učitelka z toho měla psotník.
Jakýsi dareba (třeba Z?) poslal do nemocnice bezdomovce s odepínací zakrvavenou umělou nohou. Novou ošetřovatelku museli křísit tři doktoři.
V pět ráno zvedl mladý farmář oči vyčítavě ke stropu. Na půdě zvonilo padesát budíků. Který...? T?
Mechanika nahá dáma v traktoru šokovala. Kolegy v garážích nadchla. Kdo to byl? Pan U?
Lisa, Anna, Britta, Bosse a Olle mají jasno. Lasse se vrací.

Trvá to příliš dlouho. Útok za útokem, nepřátelská formace za formací. Splývá rozdíl mezi nocí a dnem, někdy má pocit, že jedinou realitou je hlas ve sluchátku, který vede její kroky, občas si musí připomínat, že je to jenom zkouška, jako cvičení z matematiky, jako rovnice s proměnnou, kterou jsou termiťáci, vždycky termiťáci. Že vlastně na řešení tolik nezáleží, že když neuspěje, svět se nezhroutí. V návalech paniky ale tuší, že se nemá kam vrátit, že tohle je místo, kam patří. Petra Arkanianová je voják. Plní úkoly jako voják. Nikdo netuší, že uvnitř ní je dítě a pláče a pláče.

Přišla do vesnice s jarem, jako tažní ptáci. V jeho očích byla nejkrásnější bytostí na světě.
Její mládí, tvář, ústa i vlasy mu však bolestně připomínaly vlastní stáří. Nedostatečnost. Není nic, jen starý mládenec, se vším, co k tomu patří, ubohý, vypelichaný fořt. Nikdy se neopováží na ni promluvit, nepodívá se do těch jasných očí s tušeným tajemstvím hluboko uvnitř.
Jen lesům může svěřit své náhle probuzené touhy, svůj strach z odmítnutí, svůj žal. S tváří obrácenou k nebi poslouchá, jak stoleté stromy tiše šeptají její jméno: Fanny, Faninka...
... právě přichází! Strnule zírá, když zastřený hlas zachraplá: „Zavři voči, brouku!“

Žijeme v nádherném kraji, kde se Vysočina lehce dotýká jižních Čech, v kraji bílých bříz, hlubokých lesů, remízků v kamenitých polích. Žijeme mezi třemi vrchy, strážci zadumaných údolí, zpívajících potůčků, zeleného mechu, tichých lesních tajemství. Básníkův kraj, kraj perleťových mlh, zlatého listí, ševelícího rákosí. Přijeďte nás navštívit, kochejte se zjevnou i skrytou krásou. Ale dávejte dobrý pozor. Kdo se nechá vplést do sítí veršů, kdo se zapomene, už se nemusí nikdy vrátit zpět.
Ty české rybníky jsou stříbro slité, žíhané temnem stínů pod oblaky!
My místní dobře víme, že básník měl vodníky v přízni. A jeho stezka vede kolem divoženek.

Bylo krásně, a tak si Horáček s Pažoutem na Velikonoce zajeli na chalupu do hor, jenže Horáček místo trhání kočiček stavěl sněhuláka ze zbytků sněhu, hrozně nastydl, a protože Mach s Machovou a sluchátkem byli daleko a nikdo mu tak nemohl vykartáčovat bacily, uložil ho Pažout do postele, obložil peřinami, rozpálil kamna do běla a uvařil čaj s citronem. Horáček se potil, a když už byl úplně rudý, povídá: „Tak, a teď si připadám doopravdy teplej.“ Pažout, který zrovna přikládal, protočil oči a povídá: „Ty seš někdy jak malý dítě, kdybys místo vymýšlení kravin radši ještě pro jistotu polknul aspirin.“

Směska z drabblů, která mě zaujala:
Ebženka a Tajné chvilky, protože Muf-Supermuf.
Danae a Jiskra, protože je to dechberoucí krása.
Dede a jedna její Alžběta, protože tahle série se mi hrozně líbila.
Aplír a Jiří, protože "v nazlátlém vidění jsou všechny věci třmínky".
Galadion a dub, protože Čupera.
Kytka a nádherné poledne, protože Dona a pirát.
Peggy a žlutí trabanti, protože trabanti.
Doktor a tlumočník, protože ten zmetek to fakt splnil.
Lady Vader a učitel a žák, protože mě z toho mrazilo ještě dlouho.
Eliade a zázraky přírody, protože jsem žasla.

Nikam se jí nechce, raději by si hrála s malou, raději by byla doma s dětmi, s manželem, s tichou noční ulicí. Ale Ruda na tom trvá, je, chudák, zase unavený, potřebuje oddech, je tak nervózní. Co dělat, Strana se musí očistit, s rozvraceči je třeba se rázně vypořádat, to ví, Ruda jí to vysvětlil, ale proč to leží zrovna na něm, vždyť je přetažený. Vlastně je dobře, že tam půjdou, vysvětlí Klémovi, že nesmí Rudu tak přetěžovat, Kléma ji vyslechne, dopřeje Rudovi klid, aspoň pár dní. Kléma bude v náladě, Marta měla dobrý nápad uspořádat na Hradě společně zabijačku.

Horáček na konci dubna povídá Machovi: “Člověče, Machu, my jsme s Pažoutem tak spokojení, zámečnictví funguje, vztah klape, rodiče nás respektují, babi nestůně, vy nám půjčujete malou Machovou, dokonce i vztahy s bývalými učitelkami se urovnaly. Tak nějak máme pocit, že nám poslední dobou někdo někde strašně moc pomohl. A než to skončí, rádi bychom mu poděkovali. Půjčíš nám sluchátko?”
Když to všechno vysvětlili, ze sluchátka se ozvalo: “Ale jistě, to se dá zařídit.”
A neviditelná ruka pohladila sovátko, načechrala mu peřinku a zahrála ukolébavku na větvičkách jabloní. A pak se na nočním stolečku objevila krásná, vypasená myš k snídani.

Za poslední stránkou zní cval rytířských koní. V Riu Pecos se zrcadlí hvězdy, Ender s Valentine objevují nové světy, mušketýři hájí svoji čest. V Edinburgu se směje Anton s Naděždou, Erast Petrovič vyráží s věrným Masou za dalším dobrodružstvím. Opona se zatáhne a Kolombína štupuje Harlekýnovi ponožky. Frodo a Galadriel si hrají s pestrobarevnými motýly, norské lesy zpívají, na Guernsey pořádají literární dýchánek, profesor Longbottom se připravuje na bylinkářství. Edmond Dantes stojí u kormidla, do vlasů mu padají kapky vody, ze skříně nahlédne do starého domu myšák s kordem. Za poslední stránkou se může stát cokoli. Stačí jen sto slov.

Kdyby se zastavila, kdyby si povolila okamžik klidu, musela by se rozběhnout a běžet, dokud by neskončila v zapadlé uličce, v kavárně, dokud by zase neokusila ten neuvěřitelný stav, neskutečný prožitek. Neměla v sobě probouzet vzpomínku na návštěvu v domě Lucasova otce, na šálek čaje, ale dveře se otevřely a démon byl vypuštěn. Gömeršaül. Už to slovo jako by ji rozechvívalo neodolatelným nutkáním pít plnými doušky, polykat. Kdyby existoval v pevné podobě, snad by si jej rvala do úst jako neandrtálec. Otřásla se tou představou, nazula si lyže a znovu a znovu se pouštěla dolů plazmovou dráhou, až do zemdlení.

„Ano,“ pravil filozof, „stále ještě zůstávají otázky, na které neznáme odpovědi. Proč ten jetelíček roste u vody? Proč ta sova tolik houkala? Co jste dělali, hasiči? A proč je tu na dvoře tamta nefunkční pumpa?“ „Nezbývá, než smířit se,“ odpověděl mystik, „že některé otázky budou z vyšší moci zodpovězeny až na druhém břehu“. „To je ale štráchů," pomyslel si zahradník, který naslouchal pod oknem. „Jetel má u vody podmínky k růstu, hasiči slavili, pumpu tady nechal starý Málek a zůstala tu, protože ji ještě nikdo neukrad. No, a sova v dubnu houká vždycky, jak je z toho DMD celá divoká."

Cestu do dračí sluje našel statečný princ podle řevu. Ječela sličná panna, saň si přikládala obklady. Princ strnul: Když se vrátí sám, umře hanbou, když si vezme princeznu, umře taky, akorát pomaleji a v bolestech. Ve chvíli, kdy chtěl nalehnout na meč, se k němu drak naklonil: „Vždycky jsem si přál letět do Číny.“ Princeznu zachránil chudý vdovec. Královská právnická kancelář nepomohla, slib je slib, a tak došlo na morganatický sňatek. Týden poté přišla princezna o hlas během výchovy dvanácti vdovcových klackovitých dětí a položila základy znakové řeči. Cestopis vydaný princem a drakem pod pseudonymem Marco Polo šel na dračku.

Mladý inženýr. Poctivec, odvádí bezchybnou práci, příjemný, milý, úslužný. Soused, jež v domě provádí drobné opravy a nosí nákupy stařenkám. Gentleman, co otevírá dámám dveře, odsunuje židle, pomáhá do kabátů. Sportsmen, který pro děti s okolí založil boxerský klub, který je vzorem pro mládež. Slušný mladý muž bez tajemství, dalo by se říct. Kdo by tušil, že s prvním jarním větrem, s tím nepostižitelným náznakem konce zimy, pouhým tušením probouzející se přírody, vyráží z města, běží, až se v plicích nedostává vzduchu, a ze skal, tak vysoko, kam lze vylézt, posílá po větru pozdrav svému bratru z indiánského kmene Krí.

Konečně mám možnost splnit si svůj dávný sen. Na pódiu exibuje ten vygumovanej pozér, žongluje s vajíčkama a zblbý pionýři na to z hlediště hypnotizovaně čuměj. Vstanu a zařvu z plných plic: „Nebude to dlouho trvat a celá tahle obří říše půjde do kopru! Strana půjde do kopru! A váš novej prezident bude ožralej jak Dán dirigovat berlínskou filharmonii!“ A pak už si jen vychutnávám, jak se tomu trapákovi začínaj chvět tlapičky a vajíčka mu padaj na hlavu, jedno za druhym, až je celej zapatlanej od bílků a žloutků. Vlk vedle mně jen obdivně hlesne: „Tomu říkám Artěk, ty vole.“

Pro Řeky byl dub stromem zasvěceným Diovi, Germáni jej uctívali jako strom boha bouře a války, Keltové jako strom nejposvátnější. Pro mě byl dub v sousední zahradě součástí života a v jistých fázích domovem pro víly, Stromovousem i Kořenářem. Ptákům z okolí (patřila k nim i sova) byl po léta domovem, těm stěhovaným orientačním bodem i sněmovním místem. Veverkám sloužil jako zásobárna na zimu. Pro nového souseda znamenal trn v oku, kamínek v botě, veš v kožichu. Padalo z něj listí. Když foukal vítr, hrozně šuměl. A jednou se určitě vyvrátí. Rostl téměř 150 let. Pokáceli ho za jeden den.

Drápy se mu zaryly do kůže a rvaly z ní cár za cárem. Plakal bolestí. Plakal nad svým utrpením a lví spár se zaťal ještě hlouběji, trhal vrstvu po vrstvě. Čím víc plakal sám nad sebou, tím víc jej tlapy drásaly. Až se nakonec obnažily nejspodnější hlubiny jeho já, ve kterých se ukrývala jeho malost, všechny ty drobné ústrky ostatních a ostatním, oplácení naschválů, opovržení, které choval vůči slabším, ustrašenost před silnějšími. Veškerá ubohost byla odkryta. A tehdy se rozplakal žalem na tím, kým býval. Plakal pro všechny, kterým ublížil. A když vzhlédl, zjistil, že obrovský lev pláče s ním.

Malá Machová se vrátila z Matějské pouti nadšená, strejda Pažout se mnou byl na třech! kolotočích a ještě na houpačkách a strejda Horáček mi vystřílel obrovskou kytici, akorát jsme před vchodem potkali Pepu Hanouska, kterej brečel, že chce taky, ale maminka mu řekla, nikam nepudeš, a mně bylo líto, že Pepa Hanousek nemá takový bezva strejdy, a Hanouskova maminka povídá, eště, že tak. Mach se zamračil – to by nakonec šlo zařídit, ale velká Machová mu vzala sluchátko a říká, člověče, Machu, na tohle musí lidi přijít sami a ze sluchátka se ozvalo: Jak vás tak pozoruju, nebude to dlouho trvat.

„Poslední den,“ pomyslel si generál, „a zase budu u své Annamarie, krásné, dokonalé, vdané Annamarie, věrné Annamarie.“
„Pojedu na noc,“ pravil kupec, „nebaví mě přehrabávání tvých plesnivých látek, ty hovnivále, a Annamarie, má ženuška věrná, bude ráda, když dorazím brzy.“
„Za to ti naúčtuju dvojnásobek, ty bečko hnoje, teď abych se táhnul nazítří k vám,“ odpověděl soukeník dřív, než si vzpomněl, jak milá je věrná Annamarie.
Annamarie se slastně protáhla: „Už budeš muset jít, manžel se asi vrátí časně.“
„Annamarie,“ zašeptal Capitano z mdlob. „Annamarie? Znala jsem jednu Annamarii, říkalo se jí Lehká,“ zamyšleně pronesla Kolombína, „vždycky se uměla otáčet.“

Měla by si najít práci. Účetnictví, to by ji možná mohlo bavit, ráda bývá přesná. Dnes se ale nějak nemůže soustředit, a tak jen maně listuje podkladem pro rekvalifikaci.
Podvojné zaúčtování materiálu. (Manžel. Má dáti: lásku, domov, jistotu. Dal: dluhy, pestrobarevný život s alkoholikem, občas pěstí).
Účtování časového rozlišení. (Před svatbou ten pravý. Po svatbě můj muž. A dnes? Těžko říct).
Účtování dohadné položky. (No tak schválně, jak dlouho se asi dá důstojně žít vedle agresivního opilce? Jak dlouho to člověk dokáže vydržet?).
Konečný účet rozvažný. (Ten jsem dnes vystavila litinovou pánví. Zbývá jen uvážit, jak hluboko toho mizeru zakopat).

Mladý varhaník je pohledný, z rodiny známé, pověsti dobré. Však mu také hradecké měštky své dcery na vdávání nastrkují a nejedna ctná panna nyvě na kůr vzhlíží. I Zuzana se po něm kolikrát zálibně otočila, snad proto jí sňatek, oběma otci domluvený, není příliš proti mysli. Krátce po svatbě milá Zuzana zjistí, krom jiných věcí povahy příjemné, že drahý manžel je nátury snivé, nepříliš v kšeftu zběhlý, zkrátka muž, který žije více hudbou než správou vinného šenku. Jako žena praktická uzavře s chotěm dohodu: jeho jsou noty, její bude šenk. Výsledky domluvy nadaného muže a jeho moudré ženy přetrvaly staletí.

Ví toho o nás dost. Znají naše silné i slabé stránky (a umí je dokonale využít). Ví, kdy jsme smutní a něco nás trápí, stejně jako bezpečně poznají, kdy jsme veselí, spokojení nebo šťastní. Vidí do nás. Umí v nás číst jako v otevřených knihách. Ještě dřív, než my sami, dokáží vycítit naše nálady, vytušit budoucí dění. Jsou nám nablízku i v okamžicích, do kterých nechceme pouštět nikoho dalšího. Milují nás neučesané, rozespalé, s kocovinou i s migrénou. Ví o nás víc, než tušíme, víc, než bychom si kdy připustili. Potvory čtyřnohé, chlupaté a ušaté. Naštěstí nikdy nikomu nic neprozradí.

„Tady bydlel drogista, ten byl tak línej, když mu jeho řekla, že nejde pračka, tak jí vopravoval v posteli, žencká řvala, jak to vypadaj duchny po nebožce a von je vyhodil z vokna. A tendle drogista jednou nechal v krámě týct vodu, natekla do pracích prášků, do saponátů, na ulici řeka pěny, chlapi se v tom brodili cestou do šichty, žencký vybíhaly v nočních košilích a děcka blbly s těma vobrovskejma bublinama, ve kterejch hrály všecky barvy duhy, bubliny lítaly až do nebe, do toho zrůžovělýho nebe časně ráno, a ten drogista, když to viděl, vytáh housle a začal hrát.“

Zašedlý krámek v zapadlé čtvrti, výlohy plné esoterické veteše, ničím lákavý, a přesto navštěvovaný nečekaně hojně. Medianty, toužícími po investigativních odhaleních, hledači smyslu svého nicotného života s očima obrácenýma dovnitř, zvědavci bažícími po všem novém, jiném, zvláštním, cizím. Hemží se v něm, ti lidští mravenci, pochybní mystici, hledači spásy. A vlídná prodavačka ráda poslouží, kupčí přece s nadějí, byť by na sebe měla brát podobu artefaktů značně pochybných. Jen nemnozí jsou uznáni hodnými. Takoví smí s Prastarou dolů, takoví okusí výluh z hub i závan vytržení, aniž by tušili, jak slabý vývar víry polykají. Šejdířka jedna. Ale vynáší to slušně.

Studená cela. Ani nevěděl, jak dlouho tu je, ve tmě, sám, ke kameni přikován. Minuty se tu vlekly jako století, století mohla plynout jako voda. Jeho mysl, chřadnoucí stejně jako tělo, mu donekonečna, k zbláznění, promítala okamžik pádu, tu osudnou bitvu, ve které skončil poražen. Pokořený, bezmocný, slabý. Když se otevřely dveře, zdráhal se přijmout tu naději, která vcházela v podobě mladého muže. Ale vysvobození přišlo, s každým douškem vody jeho síla rostla. S tichým prasknutím zmizel poslední kruh okovů z olova. Kostěj Nesmrtelný byl volný.
O mnoho verst dál procitla Marja Morevna z olověného spánku s pronikavým výkřikem děsu.

Když sní, slyší dětský smích, v nočních můrách ho trápí zoufalý pláč. Ráno se probouzí velmi opatrně, aby nevzbudil tu, která vedle něj už nikdy usínat nebude.
Pokusil se vysvětlit to svým rodným. Mluvili o tradici, o cti starobylého rodu, o dodržování prastarých řádů. Nepochopili.
Vyprávěl to svým služebníkům. Jen němě zírali. Neodpověděli.
Svěřoval se dokonce i svým vězňům. Šeptali o vlastních křivdách, o svém utrpení, o žaláři duší. Neposlouchali.
Rád by to řekl třeba i lidem, ale ti se jeho panství zdaleka vyhýbali. Nepřišli.
Na topole nad jezerem zpíval vodník podvečerem. Do písně vplétal smutné tóny, studené jako smrt.

Ráno vstali, vykoupali se v kapce rosy a poděkovali sluníčku, že je hezky usušilo. Popadli kyblíčky a letěli, Stonožce zamávali, Cvrčka slušně pozdravili a Kvapníkovi popřáli klid a šťastnou cestu. Byl den jako malovaný. Když ale přiletěli na pampeliškovou louku těsně pod lesem, nestačili se divit. „Maminko, maminko!“ volali, „ někdo zničil všechny naše kytičky!“ A opravdu – na paloučku nebyla ani jediná žlutá hlavička, všude jen bílé chmýří. Úplná zkáza! „I vy moji popletové,“ povídá maminka, „ to podzim postříbřil pampeliškám hlavičky.“ Dala jim každému medový koláček a poslala je za Koníkem poptat se, jestli by jim nazítří nedovezl dříví na zimu.

Liduprázdná ulice, ticho. Lucerny v šeru září jako majáky, drožka a kůň se pomalu noří z mlhy. Mrholí, zkřehlý drožkář se choulí na kozlíku a pravidelný klapot kopyt jej uspává.
Zelená země v jeho snech zlátne září slunce, zpívá tisícem hlasů, žije a životem tepe. Je to jeho kraj, vládne tu, laskavě a mírně, v klidu všedních dní, nevšedně krásných.
Studená kapka mu steče za krk, probere se, zavrtí hlavou (on a král!) a pozvedne bič: „Hou, Jahodo, poslední zákazník, a pak jedem konečně domů.“
Od kol drožky odstřikuje voda. Ve světle lamp se v každé kapce odráží zlatý lev.

Raut byl v plném proudu. Atkinsová do sebe cpala lososa a zajídala ho T-bone steakem. Krevní - Skupinová decentně uzobávala zrní, protože byla áčková, tedy zemědělská. Jižní - Plážová okusovala broskev, neboť byl čas na malou přesnídávku. Čtyřicetiosmihodinová nejedla nic, jenom usrkávala z přinesené láhve. Ta byla maskovaná, aby nikdo neodhalil tajné složení vitamínovo - minerálové dřeně. Anorexiová si nenápadně strkala jídlo do rukávu a Bulimiová běžela na WC. Jen stará Obezita do sebe pod tlakem rvala všechno, co jí přišlo pod ruku. Opodál stojící Ananasová z toho pohledu byla vzteky žlutá. „A co“, pomyslela si Obezita, „na svůj věk mám fantastickou postavu“.

Opatrně na ni sáhl. Byla nádherná, tak nádherná, že se mu slabě třásly prsty, když se jí zlehka dotýkal. Ohlédl se v obavách, že někdo z jeho společníků uviděl tu krátkou chvilku nejistoty, ale ne, naštěstí ti slaboši stáli jen ve dveřích a neodvážili se vejít dál. Je jeho, jen jeho, alespoň teď, alespoň na kratičko, protože on je tady pánem. Ona mu teď svým způsobem náleží, třpytivá a krásná, jeho poklad nad poklady. Očima i rukama polaskal její tvary, na malý okamžik zaváhal, zatajil dech před tou chvílí… A pak si zastupující říšský protektor nasadil Svatováclavskou korunu na hlavu.

Invazní vojsko se dalo na pochod. Vojáci rozděleni do oddílů plní pod bedlivým dozorem vůdců bezchybně a přesně své úkoly. Průzkumníci vyhledávají nejlepší cestu útočným vojům, ženisté upravují neprůchodná místa i za cenu vlastních ztrát. Nejdokonalejší útočný voj nesmí nic zastavit. Jsou rychlí, bezcitní a dokonale sehraní. Jsou stroj na ničení. Za nimi zůstává jen mrtvé ticho. Zabijí každého, kdo jim stojí v cestě. Nezaleknou se nikoho a ničeho. Postavit se jim nemá odvahu nikdo. Jejich štítem je genocida a zkáza. V patách jim kráčí smrt. Jejich síla je v množství. Okupační armáda. Rudá armáda.
Rudá armáda jihoamerických útočných mravenců.

Milá Toničko,
maminka říká, že vás vodvezli ty pánové, co teďka bydlí na vašem statku, co se teďkonc nemenuje u Křížů, ale JZD, a že se nevrátíte, ale to neni možný, dyť sme kamarádky nejvěčí. Maminka říká, že je to proto, že tvůj tatínek je kůlák, ale von je hodnej a neni kůlák, i dyš nevim, co to znamená. Ale i dyby byl, tak ty kůlák nejsi, a myslim, že dybys to těm pánum vysvětlila, tak tě pustí zpátky, přece sme si slíbily, že se nikdy nevopustíme a budem dycky spolu, přijeď, páč mi je bez tebe strašně smutno.
Anděla

2. dějství
Bobří hrad, interiér.
Bobr odpočívá, Bobrová štrikuje. Ozve se hudba.
BRUTÁLNÍ HUDBA: PAK BUDE POZDĚ CHTÍT SE PTÁT: A CO NUTRIE, NEMĚLI JSME JIM SVOBODU DÁT?
BOBR: Já ho zabiju.
BOBROVÁ: Nerozčiluj se, Evžene.
BOBR: Vyhodím ho.
BOBROVÁ: Evžene, bydlel tu již jeho prapradědeček.
BOBR: Prapradědeček neměl chlupy v zelených ostnech, nehulil rákos a nezdravil „Všechnu moc plebejcům!“. Jednou to tu podpálí.
BOBROVÁ: Náš hliněný hrad?
BOBR: Nebo znárodní.
BOBROVÁ: Tak ho zaměstnej. Práce šlechtí.
BOBR: Já ho zaměstnám, já ho tak zaměstnám, že z něj poteče zelená voda! On ho ten puňk pustí, až bude hryzat klády!

Mein Gott! Loni jsme mu oznámili, že talentu postrádá, a on žádá nás o přijetí znovu?
Přitom nelze než vyjádřit názor, že jeho dílo je esencí kýče, navýše rukou neumětelovou provedeno. A podivné názory, jimiž svou žádost doprovází! Prý umění vyšším cílům slouží, duši v národním vzepětí podporuje, k výchově k mravnosti musí vésti. Musí snad umění vždy něčemu sloužit? Nestačí být samo o sobě uměním, v holé své existenci?
Není snad květ růže bezúčelně krásný? Nestačí přec krása sama?
Darmo se rozčilovat, jeho žádost rázně zamítneme a z duše doufat budeme, že o panu Adolfu Hitlerovi již více neuslyšíme.

Agentura Ostrý bot!
Jedinečná nabídka pouze pro Vás! Využijte zaváděcí ceny!
Rabaty a množstevní slevy!
Rozhazuje Váš bratr rodinné jmění na úplatky sousedům? Problém vyřeší Ostrý bot!
Je politika Vašeho příbuzného a diktátora k nesnesení? Angažujte Ostrý bot!
Tchyně k nevydržení? Ostrý bot!
Reference:
Problémy s manželem společně s výpadky dodávek kávy byly nesnesitelné. Ostrý bot! mi ovšem vytrhl trn z paty. Maryša V., Haná
Ačkoli jsem byl jeho chráněncem, dlouho mi pil krev. Pomohl až Ostrý bot! Ottavio P., Cheb
Jen Ostrý bot! mi dokáže vždy ulevit. Princ H., Dánsko
Bot! Bot! Bot! Naboteníčka jsou fjůčr! J.H., Kostnice

Každou neděli podniká paní Mráčková s paní Nováčkovou průzkumnou výpravu po místním hřbitově, co to tam Kašpárkovi dali, to je nevkus, Kropáčková zase zapomněla zalejt, takhle jí ty kytky chcípnou, starej Hovorka, taky už to má vodbytý, ale funus hezkej, vnuk mu tam zahrál, i když ta dnešní mládež, mladej Horáček to táhne s mladym vod Pažoutů, my jsme se v jejich letech s chlapci ani za ruce nevodily a voni se vobjímaj v parku.
Krůty, pomyslí si babi Horáčková, vždyť on ho drží, jako tys vždycky držel mě, Ferdinande, dám ti sem na jaro macešky, pokvetou ti hezky barevně.

Nikam se jí nechce, raději by si hrála s malou, raději by byla doma s dětmi, s manželem, s tichou noční ulicí. Ale Ruda na tom trvá, je, chudák, zase unavený, potřebuje oddech, je tak nervózní. Co dělat, Strana se musí očistit, s rozvraceči je třeba se rázně vypořádat, to ví, Ruda jí to vysvětlil, ale proč to leží zrovna na něm, vždyť je přetažený. Vlastně je dobře, že tam půjdou, vysvětlí Klémovi, že nesmí Rudu tak přetěžovat, Kléma ji vyslechne, dopřeje Rudovi klid, aspoň pár dní. Kléma bude v náladě, Marta měla dobrý nápad uspořádat na Hradě společně zabijačku.