Moje články

„Poslední dobou mi připadáš nějak bez šťávy, tak jsem si říkal, že bych to na chvíli vzal za tebe. Určitě bych to zvládnul, konečně, navigaci máme skvělou, vidět je zdálky i v noci, zpacifikovat ostatní zvládnu taky, distribuce jídla a pití je už celkem zaběhlá a předávání pokynů shůry bychom společně nějak zařídili. A ty si tak na měsíc odfrkneš.“
„Nne.“
„Na týden?“
„Nne.“
„Jak myslíš. Ale uvaž, že já, na rozdíl od tebe, bych se nestyděl zeptat se místních na cestu.“
„Nne. Uuž nna zzačátku jsme sse ddomluvili jjasně. Jjá vvedu, ty mmluvíš. Aačkoli, občas bys mohl ssklapnout, Aarone.“

Kadeřník, vizážistka, manikúra, pedikúra. Nové oblečení, nový účes, nové líčení, nové nehty. Nový začátek. Teď je nová. Jiná, krásná, svůdná. Vamp. Žena, která vchází do baru sama, krokem lvice, protože ví, že sama odcházet nebude. Žena, která se nebojí vzít si to, co chce. Nebo koho chce. Žena, která září víc, než všechny neóny města.
Letmý pohled do zrcadla a může jít všem agentkám natrhnout…
Letmý pohled do zrcadla a…
Ale ne.
Pod tou fasádou je prostě pořád jen ona sama.
Malá šedivá myš.
Nemá, co chce, a nikdy to nedostane. Zůstává jí jen fantazie.
Ona zůstává dál jen Moneypenny.

Můj první tatínek mě vymyslel, z donucení a nerad, ale zvykli jsme si na sebe. Dal mi do vínku adoptivní rodinu, kamarády a život plný dobrodružství, které nebylo vždy bez následků, ale končívalo dobře. Taky mi zařídil krásnou svatbu s báječným manželem. Ačkoli sám býval smutný, můj život s ním byl veselý.
Pak se mi první tatínek zastřelil.
Můj druhý tatínek mě stvořil dospělejší. Použil mě jako metaforu. Skrze mě vyjádřil sepětí v přírodě, dal mi hlas, monumentálnost, ale nechal mi vtip a šarm.
A nakonec mě zabil.
Díky svým tatínkům budu prý žít pořád. Proto je mám oba ráda.

Poslední dávka vyčistí z hlavy myšlenky. Pak začne znovu, nespoutaná, živá.
Spánek, dlouhý spánek, ten dá zapomenout. Prášky pro jistotu zapít vínem, a pak spát a spát a probudit se odpočatý, klidný.
Voda odplaví svíravou nejistotu, a když bude plavat rychle, určitě unikne.
Dlouhá koupel ve vaně, pár panáků, možná něco dalšího k probuzení fantazie. A znovu dokáže sebe přetavit do hudby a veršů.
Láhev, věrná kamarádka, zažene všechny stíny, vymaže jí mozek z hlavy. A bude dobře, půjde se dál.
Kdepak, holenkové, co jste dostali, jste si odžili. Tady platí něco za něco.
Dveře do Klubu 27 se otevřou.

Podvečer jako stvořený pro tajnou schůzku, pro propletené ruce, pro letmé polibky. Ke smutečnímu oznámení se krutě nehodí.
Vůně magnólií, klapot fiakrů. Malebnou kakofonii vůní a zvuků jarního New Yorku přeruší tuří řev. Negroidní Mistrovy rysy zhrubnou, oči vylézají z důlků. Před ním dívenka v slzách, bílý utrápený leknín. Neboj se, pomyslí si Adéla, Mistr je bohabojný, hněv je hřích, jarní bouřka přejde brzy. A tvůj papá jistě neodolá Jeanettčinu proslulému personal touch.
Usměje se, ale na obálku dopadne slza. Malý mužíček s velkou tubou promluví přímo do Adéliných vzpomínek: „Kdyby nebylo nebe, snad by ho pro něj museli vymyslet“.

Když se jednou sešli u piva, zeptal se Mach Horáčka, co rodiče, když se dozvěděli, že žiješ s Pažoutem a Horáček povídá, člověče, Machu, v pohodě, akorát pokaždý, když u našich byla babi, chodil mi radši otevřít táta a šeptal, už je tady zase, doufám, žes nechal Pažouta doma, aby to s ní neseklo. Jenže nakonec jsme ji potkali v parku, líbali jsme se prvního pod třešní a babi tam mířila s nějakým štramákem, tak jsme se domluvili, že teda jako hrob, aby to neprásklo s tátou. A Mach povídá, člověče, Horáčku, nevím, jestli jsi větší číslo ty nebo babi.

Dětský sen se jí splnil. Dospělé sny jsou temnější. Nahlíží do nich jen kradmo, potají.
Vládla by nad světem laskavě, mírně a moudře, jistě. Přesto by rozhodovala její moc, sláva, vůle. Její síla.
A možnost je na dosah. Hladká, lesklá, dokonalá. A nabízí se sama.
On jej nabízí sám. Dobrovolně. Rád.
Vlastně mu jej nevezme, ovšemže ne.
Vztáhne ruku a náhle, jako blesk, jí myslí prolétne obraz dvou Stromů. Bílá hora se špičkou v mracích. Zelené pláně. Pole zlaté pšenicí Valar. Zpěv labutí. Osamělá hvězda zářící na temné obloze.
Stáhne se a pocit odpuštění ji zaplaví jako vlna.
Prošla zkouškou.

Tolkienův svět je prostě stále jeden z mých nejmilejších a tyto sloslůvky jsou zkrátka úžasné (a kromě toho obsahují osoby podměrečné výšky :o))).
Lobelie Pytlíková ze Sáčkova je nesporně děsná baba, a v Příšerné nespravedlnosti od Sindual je kanonicky protivná.
Kdo nemá slabost pro rebely? Opalující se trpaslík od Tchořin je k pomilování.
Vysněné návraty někdy nedopadnou. Jacomo to ví, hobiti už taky.
Keneu zpracovala filmovou scénu tak, že nemůže pohoršit ani skalního fanouška knihy. Křup!
Nikdy nebyl malý, maminku neměl, vanu nejspíš taky ne, ale přesto je k pomuchlání. Gandalf v podání striggy.
Galadion přidal ke kardinální otázce, kam chodí elfové na WC, jsou-li na cestách, další zásadní dotazy stran Gimliho a Legolasových zbraní.
L.P.Hans krásně popsal, že kopat hluboko a chamtivě se nevyplácí.

Pomalu se snáší soumrak do králových zahrad. Prochází jimi, šťastná za krátkou chvilku osamělého přemýšlení.
Přijela sem, aby na vlastní oči spatřila toho, o kterém jí karavany přes poušť přinášely zvěsti plné obdivu. Aby sama zjistila, zda je jeho město, jeho lid a on sám vskutku hoden chvály.
Přepych a bohatství, které jej obklopovaly, dokázala ocenit. Jeho rozum, rozvážnost a smysl pro spravedlnost mohla, sama moudrostí proslulá, obdivovat. Ale úplně si ji získat, to dokázal jinak.
Krásou vpletenou do slov, utkanou z veršů.
Jsem růže šáronská, kvítek lilie v dolinách.
Která žena by dokázala odolat, i kdyby byla tisíckrát královnou?

Ten předmět opravdu a hluboce nesnáší.
Nikdy jim vážně k ničemu nebude, vyučující je navíc bodrý, žoviální chlapík v umaštěném plášti (pro učitele psychologie slouží jako živá pomůcka k demostraci pyknického typu). Vtipálek, sexista, machista, ženu staví na úroveň slepice. K pomilování, ideální typ pro působení na ekonomce.
Hospodářské výpočty jsou zkrátka zábavné asi jako pozorovat, jak schne lak.
Sedí v lavici nad kalkulací (výroba hřídele, autoři modelových příkladů hýří fantazií). Propočítává, kontroluje, ještě jednou kontroluje a dvoustránkový příklad odevzdává s pocitem, že dneska... dneska to fakt dala!
Další hodinu zírá na kuli jako Brno.
Správný výsledek zapomněla podtrhnout. Dvakrát.

Pod vlivem Kaptahových řečí o návratu se zvedají závoje melancholie z mé mysli, neboť kdo jednou okusil vody Nilu, která chutná po rákosu a naplavené prsti, ten již z jiného pramene neuhasí žízeň. V záři zapadajícího slunce se lesknou pahorky Vesetu, večerem se šíří vůně ryb opékaných nad ohněm z trusu, vlaštovky létají nad Nilem. V hloubi duše však vím, že ani v rodné zemi Kemet nenaleznu pokoj, neboť jsem polovičním cizincem a krev v mých žilách je i krví země Mitannu, která se noří do stínů. Neboť jsem Sinuhet, Ten-jenž-je-osamělý, a tak tomu zůstane po všechny dny mého života.

Pomalu se snáší soumrak do králových zahrad. Prochází jimi, šťastná za krátkou chvilku osamělého přemýšlení.
Přijela sem, aby na vlastní oči spatřila toho, o kterém jí karavany přes poušť přinášely zvěsti plné obdivu. Aby sama zjistila, zda je jeho město, jeho lid a on sám vskutku hoden chvály.
Přepych a bohatství, které jej obklopovaly, dokázala ocenit. Jeho rozum, rozvážnost a smysl pro spravedlnost mohla, sama moudrostí proslulá, obdivovat. Ale úplně si ji získat, to dokázal jinak.
Krásou vpletenou do slov, utkanou z veršů.
Jsem růže šáronská, kvítek lilie v dolinách.
Která žena by dokázala odolat, i kdyby byla tisíckrát královnou?

V horních patrech džungle přebývá opičí lid. Moudrý medvěd Bálú neučí jejich Slovo, neboť nemají vlastní jazyk, jen slova, ukradená ostatním.
Sami se považují za nejlepší a nejchytřejší, což s neutuchající vervou prohlašují, dokud se nezačnou prát až do krve. Ostatní jimi opovrhují, protože vyhledávají slabé a nemocné, posmívají se jim a hází na ně klacky a kameny.
Do jejich sídlišť přichází skalní hroznýš Ká jako noční běs.
Lid džungle hledí úkosem na ty, kteří loví pro zábavu, za takových nocí se však obrátí zády, zakryje si oči a zacpe uši.
A Ká tančí hypnotický tanec Smrti mezi Bandar lóg.

Víš, milý čtenáři, jaká je noc na prérii?
Městský člověk, uvyklý neustálému ruchu, šumu a nočnímu povyku opilců, sotva si dovede představit, jaké je ticho noci. Pouze noční pták tiše zapěje, jen lehký praskot větviček citlivému uchu prozradí, že dravec vyráží na lov.
Žádné pouliční lampy rušící spáče, ale zastřené světlo měsíce a miriády hvězd – ani nejbohatší sultán Orientu neuléhá pod takovou klenbou.
A svítání, chvíle, kdy slunce vyjde nad obzor a obleče vše znovu do jasných barev!
Velebný chrám přírody!
Takové je, milý čtenáři, lože zálesákovo. A jeho ošumělá deka, nad všechny pokrývky z prachového peří je mu vzácnější.

Zahrada ještě není upravená, jizvy po poražených stromech nestačily zarůst. Ale ona přišla z míst, kde nebylo slunce a nebyly barvy, a tak tu sedává ráda.
Říkají jí, ať nemyslí na to, čím prošla, ať se snaží zapomenout. Lékaři, sestřičky, všichni jsou tak milí, tak hodní, a vůbec nic nechápou.
Na Normanských ostrovech jsou lidé, které nikdy neviděla, a přesto jsou jí blízcí, doufají a modlí se a čekají na zprávy, které jim ona může dát.
Nadechne se a začne diktovat:
Vážení členové Guernseyského literárního spolku,
jmenuji se Remy a byla jsem s Vaší přítelkyní Elisabeth v koncentračním táboře Ravensbrück...

Čas od času, v různě dlouhých intervalech, jej někdo „objeví“.
Pak je opakovaně předkládán jako zdroj největší inspirace a spustí se lavina návštěv umělců i neumělců, intelektuálů, pseudointelektuálů a nejrůznější sebranky těch, kteří za všech okolností potřebují být IN.
Přijímá všechny – šantánové tanečnice, kaberetní umělce, smutné klauny, sjeté rockery, romantické figury s pohledem dovnitř, pouliční zpěváky i malíře.
Těm, které přitáhla módní vlna, ukáže svou pestrou tvář, oni zapaří tam, kde je to (zrovna) povinné, odškrtnou si v pomyslném seznamu „Berlín – splněno“ a táhnou dál.
Některé zasáhne hlouběji.
Takoví se budou stále vracet.
Byli intoxikováni a vůbec jim to nevadí.

V mládí se krkavec pyšnil krásným peřím, později si cenil své moudrosti. Jak postupovalo stáří, uvědomil si, že nejvzácnější je život sám. Snil o nesmrtelnosti, celou vůlí se upínal k žití navždy. Prodlužoval život kouzly a lektvary, malý hlásek v hlavě mu však stále šeptal, že jednou umře.
A tak, když mu ten, který se prohlásil pánem všech zvířátek, nabídl mocný dar, vztáhl pro něj pařátek bez ptaní a bez rozmyslu.
Nejhorší, co se může s některými sny stát, je, že se splní. A některé dary nelze vrátit.
Krkavec neumřel, ale ani nežije.
A svou vůli, tu už taky nemá.

Z televizní věže obhlédnou město. Povinná vtipná fotka s Marxem a Engelsem, tryskem přes Unter den Linden k Braniborské bráně. Dojmou se v památníku holocaustu, vzdychnou u pomníčků obětí Zdi, na Potsdammerplatz načmárají podpis na její zbytek. U Bundestagu zakroutí hlavou nad spojením starého s novým, no, a kolem Zlaté Elsy projedeme jen autobusem.
Domů si povezou plyšového Ampelmanna, a pokud někdy skloní hlavu, pak jen proto, aby našli dlaždice tam, kde vedla Zeď.
Netuší, že je tu ještě město pod městem. Žijí v něm krysy, bezdomovci a ztracené existence.
A taky mrtví.
S některými řidiči metra jezdí noční šichty.

Pověsti o ní už dávno přesáhly hranice Padovy a roznesly se do daleka. Jaký proto div, že na obchodníka s hedvábím, který se vrátil z návštěvy jejího otce, se všichni mladíci z okolí sesypali jako vosy:
„Je opravdu tak krásná, jak se vypráví?“
„Milá, laskavá, vstřícné povahy?“
„Cudná, pravá panna z dobré rodiny?“
„Je její věno tak pěkné jako ona?“
„Vypadá jako plavý anděl z nebe?“
„Nelže zvěst o jejím mládí a svěžesti?“
„Byla by z ní dobrá nevěsta?“
„To vám opravdu nemohu prozradit,“ smutně odpověděl kupec a promnul si bouli na čele, „já Biancu neviděl. Se mnou hovořila Kateřina.“

Usadili se, zakládali pole, seli obilí, vyháněli dobytek na pastvu. Až se sklizní vzhlédli od své práce ke hvězdám. Ptali se, co skrývají, a doufali, že jejich tajemství odhalí. Stavěli věže, aby dohlédli na pohyby hvězdných uskupení, aby se naučili číst jejich zákonitosti. Nejdřív malé, ty ale nestačily. Začali proto stavět věž, která sahá až do nebe. Z hlíny pálili cihly, místo malty měli asfalt a věž rostla a mohutněla. Když z výšky spadl některý z nich, pohřbili jej a nahradili. Když však někdo nešikovností upustil cihlu, dlouze a trpce ji oplakávali.
Tehdy Bůh usoudil, že zdvihli hlavy příliš vysoko.

„Je to jediný svědek, musí promluvit,“ sporý benediktýn si přehodil nohu přes nohu.
„Jasně,“ ozvalo se z lenošky, „jenže pusu má sevřenou jak kolena vestálek. Lepší je konverzovat se zmijí s migrénou.“
Mladík v modré košili a vyleštěných botkách při zmínce o zmijích jen vzdychl.
„Nesmysl,“ štíhlý muž odložil housle.„Nač svědectví, nestačí nám snad věda dedukční?“
Dveře do místnosti se rozlétly a dovnitř vtrhl muž v ováleném obleku. Namířil na svědka obří bouchačku a chraptivě pronesl: „Mám kocovinu. Nemám čas. Koukej zpívat, chcíplotino.“
„Vida,“ pomyslela si bělovlasá stařenka a vytáhla pletení. „Dorazila stará dobrá drsná škola. To slibuje zajímavý večer.“

Milá Lojzičko,
přectav si, že taťku zatkli! Šel se v New Yorku podivat na vlaky, nechtěl platit lístek na perón, tak tam vlez zadem a voni ho chytli! Otyla měla hlídat, ale líbala se Kovaříkem, já sem je viděla a Kovařík mi musí každej den dát kvótr, jinak to povim. My sme teď ve Spillwille, Iowa, na vakacích, tady nádraží neni, takže taťkův zájem vo vlaky je tak ňák na vedlejší koleji, chodí na pívo a k řece poslouchat tanágry (to je takovej amerikánskej pták). Pak si to píská. Já dybych pískala, tak mě přerazí. Zatim se měj.
Tvoje Magda

„Dostaneme je. Doteď si z policie dělali kašpary, ale s tím je konec,“ pevně pronesl nový šéfinspektor.
„Proto jsem tu. Víte, že mi v Liverpoolu přezdívali Zámečník? Rozmontuju totiž i ta nejjemnější přediva zločinných pout. A v poutech tu verbež pošlu, kam patří. Pod zámek.
Ano, stojí proti nám Michael Stone, Pašák Mickey, první liga mezi podvodníky, co dokázal pětkrát prodat Operu v Sydney, a ta jeho fikaná banda. Ale mají smůlu, teď je tu Zámečník,“ ukončil svou řeč a dodal: „K ruce si vezmu Richardse.“
Taky dobře, pomyslel si jmenovaný.
Pašák Mickey bude rád, že všechno běží podle plánu.

„... do šestého ročníku přestupuje z P.I.F.K.A.,“ představil Brumbál novou studentku.
Zvlněné havraní vlasy jí sahaly až k vosímu pasu, pod něžně vyklenutými oblouky obočí se leskly zářivě modré oči. Ani neforemný hábit nedokázal skrýt dlouhé nohy, útlé boky a pyšná, pevná ňadra, když ladně kráčela uličkou mezi stoly.
„Znamená to perfektní, inteligentní, fantastická, krásná a... a tak dále?“ hlesl Ron omámeně.
„Ne,“ zavrčela Hermiona, „znamená to První Internacionální Fakt Kouzelná Akademie. A máčíš si rukáv v omáčce, Ronalde.“
„Mohu přisednout?“ ozval se líbezný hlas, „jsem Marie Isabella Bernadette Fitzroy-Malcommes,“ labutí šíje se neznatelně sklonila, „ale opravdoví přátelé mi říkají... Mařena."

„... úhelným kamenem všech mých činů musí být spravedlnost. Vždyť na spravedlnosti stojí celý tento svět! Přál bych si, až předstoupím před Stvořitele, abych mohl s klidným srdcem říci: Pane, snažil jsem se celý život jednat dle spravedlnosti, tvrdou rukou jsem trestal provinilce, však nevinné jsem propouštěl, nedopustil jsem se křivdy, mé svědomí to dosvědčí.“
V salonu se ozvalo ostré a suché zapraskání a královský prokurátor se odmlčel.
„Ale milý Villeforte,“ ozval se s nuceným smíchem Albert Morcerf, „Vaše vznešená řeč nás obyčejné smrtelníky unavuje. Hleďte, hrabě Monte Christo samou netrpělivostí zlomil troubel své dýmky. Nudíte hosty, a to je... neodpustitelné.“

Prudce na ni dolehne tíživá skutečnost. Šaman ji na rozkaz náčelníka proklel, už není jednou z tlupy, je pro ně mrtvá.
Bez ohně, vydaná šelmám napospas, bude brzy mrtvá doopravdy. Nevědomky si pohladí jizvy na rameni, památku na jeskynního lva.
Vzali jí budoucnost, naděje, sny, Durka. Myšlenka na syna ji zbaví sil.
Chce provrtat dírku do borové kůry, bez pazourku to jde těžko, a tak na klacík upevňuje tětivu.. Durk se směje, protože z díry v kůře se kouří...
Kouří!
S nepatrnou jiskřičkou naděje usíná. Noc jí přináší sen, ve kterém tryskem pádí přes zelenou pláň na hřbetě jeskynního lva.

Měl jsem své sousedy rád.
Slušná rodina, takových víc a půlka Ruska nebude závislá na laciném chlastu. Sporý chlapík v montérkách, co chápe ajťákovu šikovnost („Já ti ten kohoutek opravím, Antone.“), ona peče nejlepší pirožky v Moskvě („Dejte si s námi, Antone, beztak se odbýváte.“), vymodlené dítě Kosťa („Poradíš mi s fyzikou, Antone?“).
Jenže pak jsem zjistil, že jsem Jiný. Když jsem blbnul s Šerem, najednou jsem je viděl doopravdy.
„Věděli jsme, že na to jednou přijdeš, Antone.“
A tyhle jsem si klidně zval domů, já vůl!
„Vy... nejste... živí.“
„Nejsme, Antone“, smutně se usmál upír.
„Ale nejsme ani mrtví.“

- Bitevní škola na orbitě, nejnovější technologie, i ty od termiťáků, gratuluji. Milionový nápad, řekl bych, ale nerad bývám příliš doslovný.
- Oni se vrátí. Musíme být připraveni.
- Jistě. Kolik vezmete pilotů?
- Termiťáci jsou dál než my, organizovanější, pokročilejší. Potřebuji někoho schopného improvizace, originálního myšlení, neotřelých postupů. Jedině tak můžeme vyhrát. Nechci cvičené piloty, chci necvičené děti, čím mladší, tím lepší. Oni budou naši vojáci.
- Nikdo si nenechá vzít dítě a udělat z něj žoldáka.
- S dobrou propagandou? Dají nám je dobrovolně a rádi. A strýček na orbitě je trošku... poupraví.
- Jste zvrácená zrůda.
- Děkuji. Znamená to, že mi armáda zvýší plat?

V matčině kuchyni připravuju oslavu čínského Nového roku.
Jako dítě jsem nenáviděla chodit před hostinou nakupovat na trh.
Toužila jsem být June May, americká holčička, a maminky amerických holčiček nešťouchaly do krabů v nádrži, aby zjistily, zda jsou živí („Ani žebrák nejí mrtvého kraba, Ťing-Mej.“), ani nekřičely na prodavače, že krab bez klepeta znamená smůlu pro celý další rok.
Jak zbytečná byla moje zloba...
Jsem June May a jsem i Ťing-Mej, jsem celek složený ze dvou půlí.
A moje ruce, které oplachují kraby (všichni jsou živí a mají obě klepeta), jsou ruce mojí matky.
Protože ona je ve mně.
Navždycky.

Když se mi služebnictvo pošklebovalo, předsevzala jsem si, že jednou budu rozkazovat já.
Když mě matka přehlížela, slíbila jsem si, že jednou budu zářit já.
Když mě otec zavřel do šedi kláštera, umínila jsem si, že chci žít na výsluní.
Když se mě snažili předělat podle cizích představ, rozhodla jsem se nikdy se nenechat zlomit.
Když mi poroučeli, těšila jsem se na to, jak bude jednou rozhodovat jen má vůle.
Mají se všechny sliby, rozhodnutí, plány, moje já, rozpadnout v prach pro ten cejch, který mě teď pálí na rameni, v mozku, v duši?
Nikdy.
Vstanu z popela jako fénix.

Z objetí lásky vyrván,
teď nepřáteli obklopen.
Rety rudé líbal jsem,
teď rudá krev má zkropí zem.
Však!
Ať tisíce jich jsou!
Můj konec neuzří.
Mne na kolenou nespatří!
Do novin mi přes rameno nahlédl Holmes: „Na straně 17 je to vylíčeno přesněji, Watsone.“
Známý básník Brandford včera v časných hodinách opouštěl dům manželů F. na Jacob Street. Smělým skokem z 1. patra ocitl se však vprostřed smečky potulných psů. Tito se bezprodlení naň vrhli a – soudě dle zoufalého nářku – bolestivě jej na choulostivých místech pokousali. Hlukem přivolaný strážník zdivočelá zvířata pohotově rozehnal a poetu za krajně nedostatečné odění zatkl.

Unaveně odkládám složky na noční stolek, nemám sílu na to, prohrabávat se estébáckými jedy. Hotelový pokoj je studeně cizí, choulím se pod pokrývkou, je mi zima a do spánku se propadám jen neochotně.
Stojím v kuchyni a vztekám se. Surmena mě nechce vzít sebou, až bude s bohyněmi o svatojánské půlnoci na kopaninách sbírat zeliny.
„Tiše, holčičko moje. Co je silou o půlnoci, je silou i o polednách. Ba větší, je snad noc silnější než den?“
Pomalu jdeme polní cestou. Slunce nad hlavou hřeje stejně jako Surmenina ruka v mojí dlani.
Probouzím se nerada.
Ráno je zase studené a šedé.

Pro Sophii (od Juliet)
Svatba byla nádherná, přinejmenším do chvíle, než Tvůj bratr skočil oblečený do moře, aby recitoval Paní má, oceánů vládkyně. Naštěstí ho Eben vytáhnul dřív, než se o skaliska udeřil podruhé a o tu zlomenou ruku se už v Londýně postará Piers (vzájemné ošetřování jim svědčí, nemyslíš?). Můj muž upravil náš domeček, jen zadní dveře vržou, to abychom prý s Kit vždy věděly, že se vrací domů.
Pro Juliet (od Sidneyho)
Děkuji za klobouk, kdo by řekl, že ještě někdy vypluje. Piers Ti vzkazuje, že do kursu ošetřovatelek docházet nehodlá, jeden pacient mu do konce života stačí.

Z Petrohradu přijel velkostatkářův synovec na prázdniny. Nejdřív se na venkově nudil, pak potkal švadleninu dceru.
Černooká, štíhlá. Krásná.
Za letních nocí se její černé vlasy leskly na bílých polštářích jako havraní křídla.
Když s koncem léta odcestoval, stávala před branou, mlčela, slzy jí tekly po tvářích, než na ni poštvali psy.
Léto toho roku bylo horké, vody málo, jen v řece zůstávaly hluboké tůně pro toho, kdo věděl, kde hledat.
Jednoho dne nepřišla. Nikdo ji nehledal, panstvo slavilo zásnuby v Petrohradě, služebnictvo nezajímala.
Až s prvním mrazem ji našli; černé vlasy zamotané v rákosí.
A už nebyla vůbec krásná.

Frol Grigorjevič, komorník knížete Dolgorukého (a Šedá eminence Moskvy), jde navštívit úředníka pro zvláštní úkoly. Od smrti svého pomocníka se trápí, kníže nad ním starostí čelo chmuří, je načase do duše mu promluvit. Škvírou ve vratech do dvora nahlíží: Fandorin a jeho japonský sluha, oba svlečeni do půl těla, běhají bosí ve sněhu a kolem sebe kopají. Frol Grigorjevič zalomí rukama nad barbarskými způsoby úředníka moskevského gubernátu, rychle pokřižuje a usoudí, že je Fandorin práce víc než schopen. Nu, a o tom kopání se knížeti vyprávět nebude, darmo by to Jasnost rozrušilo a Frol by mu zase musel dávat kapičky.

Zdálo se mi někdy za zimních večerů všechno tak temné. I pohled do sadu byl bezútěšný, holé a kostlivé větve připomínaly mříže a nutily mě myslet na Kounicovy koleje, na gestapáky, na Slávka v jejich rukou. Mlčela jsem v těch chvílích, nebyla jsem schopna promluvit, ale Joza pokaždé moje zoufalství vycítil. Plaše mě objal a tiše mluvil o tom, jak po zimě přijde jaro, jak se stráně zazelenají, rozkvetou jaterníky, jak voda odplaví každý smutek a jak slunce rozežene tmu. Mluvil, dokud jsem se nepřestala třást. Neřekla jsem mu nikdy, co to pro mě znamenalo, ale myslím, že to věděl.

Pan učitel nás vzal za město a pravil: „Rozhlédněte se, děti, jak jaro všechno probouzí. Každý z vás namaluje dnes nějakou květinku.“ Ale Svobodová Eva se bála, že jsou v hájku zmije, pročež jsem našel klacek a bušil jsem s ním do trávy, abych všechny hady vyplašil a Bejval Antonín pronesl polohlasem: „V březnu hadi, no jo, holka.“ A pan učitel mě viděl a pokáral mě: „Bajzo, Bajzo, takto se chováme k přírodě?“ Pročež Jirsák Čeněk pravil: „On za to nemůže, on je zamilovaný.“ Pročež jsem si řekl, že s ním do smrti smrťoucí nepromluvím, se šlejškou, protože je takový.

Od malička miloval kulaté, oblé. Kopečky v Kraji, oblázky v potoce, okvětní lístky, šnečí ulity, kaštany, cibulky tulipánů, hobití nory.
Možná proto jsou jeho noční můry špičaté.
Vrací se v nich ohlodaná koruna zříceniny Větrova. Ostré úlomky skal Emyn-Muil. Meč angmarského krále. Jekot Černých jezdců. Hnusné skřetí tlamy otevřené v nekonečném řevu. Temná cesta ostrohrannou struskou.
Špatné sny jsou prostě zubaté a ty zuby trhají. Ubližují a on je jim vydán na pospas. V těch snech si myslí, že napořád.
Ale pak se ze tmy ozve tichý hlas a v objetí je všechno zas jen oblé, měkké a v pořádku.

Harlekýn: Navrhuji pokřtít náš nový cechovní vůz náboženskou hrou. Co třeba Zvěstování? Já budu představovat Boha.
Dottore: (polohlasem): Proč nás to nepřekvapuje?
Kolombína: A Panna Maria?
Dottore (polohlasem): V tvém případě bude požehnaný stav opravdu zázrak.
Scapino: Isabella je nejkrásnější.
Ruffiana (uraženě odchází).
Tristano (následuje Ruffianu, cestou spílá Scapinovi).
Pantalon: Já budu anděl! Vím, jak na to!
Harlekýn (nevěřícně): Ještě jsem nepřipravil texty.
Pantalon (zařve): Hádej, co se stalo! Seš v tom!
Kolombína, Dottore, Scapino, Ruffiana (prohýbají se smíchy).
Isabella (váhá mezi smíchem a povznesením).
Harlekýn (složí hlavu do dlaní a mumlá): Proč mám někdy pocit, že mluvím do větru?

- Kapitán Speirs.
- Výborný velitel. Konečně někdo, koho rota E respektuje.
- Lépe řečeno, Dicku, se ho bojí. Ale o tom jsem mluvit nechtěl. Potíž je v tom, že moc krade.
- Pane?
- Zabavuje, provádí reparace, říkejte si tomu, jak chcete. Berchtesgaden například. Pro generální štáb tam nezbyla ani jediná stříbrná lžička. O špercích, svícnech a obrazech škoda mluvit.
- Má doma těhotnou-
- Rány boží, Dicku!
- - ženu.
- S Nixonem vychlastali téměř celý Göringův sklep. Patoky nám tam nechali.
- Kapitán Nixon byl vždycky znalec.
- V rakouských domech nezůstává po jejich společných nájezdech ani kapička. Dicku, každý pohár jednou přeteče. Skončí špatně, dejte na má slova.