Moje články

Stěhovala jsem zrovna nábytek do patra, když správce doručil pozvání na královský ples. Mamička míní, že se hledá nevěsta pro následníka. Je to sice takový chcípáček, jednou rukou bych ho uzvedla, ale koruna je koruna. Švadlena nejdřív remcala, že nemá materiál na nové šaty, ale stačilo, abych na ni jednou dupla. V té rudé jsem přímo impozantní. Cesta na ples nebyla z nejlehčích, ale když za to člověk pořádně vezme, i saně ze závějí vyprostí. Na zámku konkurence veškerá žádná, ty chudinky vyzáblé, nedomrlé, bych sfoukla levou zadní. Nenamáhejte se, třasořitky, chcípáček je můj!
***
„Paní z Outlova s dcerou Droběnou!“

V krásném bytě na Manhattanu žije distinguovaná dáma. Má ráda klasickou hudbu (tu opravdu klasickou, Engelbert Humperdinck jí nesmí přes práh), pije čaj z tenkého porcelánu a na občasné bridžové sedánky peče ten nejlepší perník. Někdy, když je krásně, chodí do Central Parku krmit holuby. Dětem se vyhýbá, ti malí Johnníkové jí lezou na nervy.
Jinak, a to především, celé dny pilně štrikuje a štrikuje.
Nenápadná milá stařenka. Roky a staletí splétá kouzla, jehlice jen klapou.
Kdo se jí postaví, kdo chce kazit její plány, kdo by ji chtěl vyzvat na souboj, ten,... ten dopadne.
Baba Jaga by mohla vyprávět.

Zatáhnout břicho. Zadržet dech. Sakra! Ten poslední knoflíček nedopne.
Zatrápení Moraváci! A měla to tušit, když ji Jitka pozvala na tajný výlet. Zapadlá ves v Bílých Karpatech, až na místě zjistila, že je v ohnisku hnutí odporu. Ilegálně uzené klobásky. Máslo. Sádlo! Bílá mouka. Pravá šlehačka. Cukr!
Zrcadlo jí sděluje neúprosnou pravdu – kyprá postava (výraz z knih na indexu). Vypadá jako ty dámy z obrazů, co je v galeriích zakrývají cedule „Fuj!!“.
Poslední šancí je korzet, ocelové kostice skřípou a skřípou.
Štíhlá jako proutek vychází na ulici a zastaví se jí srdce.
Tuková hlídka dneska kromě měření pasu i převažuje.

Zpravidla přichází s jarem, včera to byli pihatí, uhrovatí kloučci, co jen zahučeli: „Matka má narozeniny“, teď se vytáhli a zmohutněli a jsou z nich chlapi, podávaj mi sežmoulaný peníze vlhký smrtelným potem: „Víte, já bych potřeboval...“ Tak připravím první pugýtek, z naděje a touhy, a nechci vědět, pro koho je, ani jak probíhá seznamování, protože když to jde dobře, oni se zase vrátí, a já pak každou další kytku omotávám zaříkanou mašlí, vlastně to není magie, jen tolik požehnání, kolik můžu dát. A dál se nemusím na nic ptát, protože stejně všichni vědí, že nejkrásnější svatební kytice vážu já.

Ten, který v pozadí tahá za nitky – ovšem. Šedá eminence – no, prosím. Ale vládce díky náhodě? Ani omylem. Můj prvorozený nevznikl jen tak. Se štěstím, to ano, ale já věděl, co čarovný háj dokáže, a uměl jsem odhadnout i to, jak se zachová Modrá víla. Když mě poprvé požádali o loutkového vladaře, seli do mnou zorané půdy. A dál? Výsledek pečlivého plánování, skvělého odhadu situace, důkladná řemeslná práce. Uvězněním víly eliminace posledního nekontrolovaného faktoru.
Vždyť já měl i pěstební a těžební plány kouzelného lesa!
Všechno pod kontrolou, dokud se do toho – náhodou, to mi nikdo nevymluví - nezamíchal ten vlčí hajzl.

Penelopa zkontrolovala nalíčení a letmo zauvažovala, zda je to pro slečnu (skoro) na vdávání vhodné.
Petr odpískal rugbyovou sezonu a sbalil si bágl.
Šimon přemýšlel, jestli se to u vysokoškoláka dá považovat za normální.
Papouš si obstaral novou várku mazání na klouby, Dulcinela štkala, že v jeho věku už to není legrace.
Gervais rozvažoval, co to asi udělá s jeho heksnšůsem.
Geraldina požádala v kuchyni o větší porce meruňkové marmelády a likér.
H.H. věk neřešil. Zapomněl, jak je vlastně stár, a podívat se nemohl, protože někam založil brýle.
Ve skutečnosti se všichni na další prázdniny v Mytologii nehorázně těšili.

Milada oznámila, že Totální Kostka nebude se začátkem sezony čekat do prvního dubna, ale odloví co nejvíc návštěvníků, než prchnou na Orlík. Začínáme na Velikonoce. Josef se pokusil vyprosit odklad invaze muflonů u Boha, z kostela ho ovšem vyštvala křesťanská mládež písní „Ježíš žije, z mrtvých vstal“ na melodii Highway to hell od skupiny AC/DC. Po návratu na zámek se uchýlil do stáje, kde ovcím vyprávěl o houfech zdivočelých dětí, které je brzy budou štípat, tahat za uši a píchat prstíčky do očí. Pak zamknul, pověsil na bránu ceduli „Zavřeno pro epidemii cholery“ a šel se zabarikádovat do kotelny.

Vždy na rostlinách nejvíc obdivoval jejich schopnost vyrůst z ničeho, z malého plodu, do stvolů, listů, květů, kmenů. Později si uvědomil, že podobný postup se dá uplatnit i na jiné věci. Například na vlastní sebevědomí, na to malé semínko někde uvnitř, okopávané, zašlapávané, zasypávané hlínou nepřiměřeného očekávání, úšklebků, nejistoty. Když se nasadí správná zálivka, jednou ze tmy ke světlu vyraší drobounký výhonek. Ještě není vyhráno, je to jen nedochůdče, potřebuje péči, hnojivo, ochranu. Ale jednou z něj vyroste veliký strom, pevně zakořeněný v hrudi, s košatou korunou, ve které hnízdí ptáci. To když vezme Nebelvírův meč a usekne hlavu hada.

V mládí učení moc nedal. Vždycky byla poblíž nějaká jiná, zábavnější záležitost. Pak se oženil, vybláznil a převzal vládu. Z knih si nechával předčítat (nejraději od milované ženy, ta si čtení zamilovala, což bylo roztomilé a pro mnohé nečekané, a proto velmi výhodné: z poznámek čtených přes ramena se oba dozvěděli věci užitečné i zajímavé), na psaní měl písaře. Tohle mu ale svěřit nemohl. A tak se téměř negramotný král chopil brku, vyplázl jazyk a psal: “Lásko, dnes máme víročí. Chci ho slavit s tebou sám. Poť, pojedem na lof.” Zapečetěný dopis položil Popelce na polštář a nechal sedlat koně.

Milada nazvala Josefa ignorantem, protože důchodkyně mezi devadesátkou a smrtí provedl po trase s pokojem Velkého Prasáka. Milada se obává, že by nás mohly žalovat. Paní Tichá prohlásila, že infarkt není prdel. Josef nazval Miladu Himmlerovým pohrobkem a pravil, že “si babky užily a dokonce se snažily ukrást Prasákovy nákresy poloh”. Otec mě poslal zkontrolovat pokoj. Deniska řekla, že báby vzaly nohy na ramena, což bylo super psycho. Vzhledem k její zálibě v amputačních nástrojích mě ta věta vyděsila.
Později: Podle slovníku to znamená rychle utíkat. Po inventarizaci Prasákova pokoje jsem se na četbu Skutků apoštolů soustředila jen velmi těžko.

J: Já statečný agent FBI jsem, hrdě chráním svoji zem, cizí agent nevstoupí na půdu naši, protože jsem tu já, braši!
Ha, rudý Ivan na lodi připlouvá, mezi imigranty skryt, odhalí jej vůle má, tak to musí být!
J (zdrceně ): Von mi zmizel!
S: Rudý Ivan mizí v dáli, John Edgar Hoover tě nepochválí!
J: Už ho vidím, čiperu! Doženu ho a přeperu!
J (zničeně ): Zasekla se mi zbraň, výstrojáka Pán Bůh chraň! Do hajzlu!
I: Hle, imperialistický agent v nesnázích, dělnické to třídy sen, jak jej však mohu zabít, když pohled očí zoufalých vidím jen?
J: Tak už se nějak domluvíme, ne?
I: Nemohu zradit sovětskou pravdu, ať jdu, kam jdu!
J: Pravda je krásná, ale nám dvěma k ničemu, pojď se mnou, bezva job ti seženu! Co víš, to nám vyklopíš, tvůj život bude velká sranda, ruskou duší zlidštíš McDonalda!
I: Tak jo. Utajení je v háji a furt lepší, než Sibiř.
S: Infiltrace do USA je v háji, soudruh Chruščov tě nepochválí!
I: Ač komunista, nejsem přeci vůl, toho, co tady dostanu, mám v Rusku sotva půl!
I + J (v objetí tančí kozáčka ): Pravda je holka krásná, jen nepraktická, každý mějme svou, hodná FBI vše ráda zacvaká!

První. Čas dětství a smíchu.
Druhý. Čas studia.
Třetí. Čas pilné práce, dnů a nocí v laboratoři.
Čtvrtý. Čas vítězství, splnění snu.
Pátý. Čas pro lásku, spříznění duší.
Šestý. Čas vrátit to, co dostal – chudým, potřebným.
Sedmý. Čas katedrály.
Osmý. Čas mračen. Atomová bomba, Grindelwald. Nutno je varovat před obojím.
Devátý. Čas, kdy je nebezpečí zažehnáno. Nakratičko.
Desátý. Čas nového domova. Devon a rodinný krb.
Jedenáctý. Čas Voldemorta, první únavy, zjištění, že nic netrvá věčně.
Dvanáctý. Poslední čas, čas pro konečné uspořádání.
Nicolas Flamel vezme Perenellu za ruku a usměje se. Třináctý čas už nepřijde. Vše je, jak má být.

Temné dny plné deště jsou pryč. Vody opadly, je čas začít znovu. Vypustit zvířata, postavit první přístřešky, obdělat půdu a zasít. Vyraší drobounké zelené prstíky, vzepnou se výš ke slunci, a pak zezlátnou tíží klasů. Dlouhými kroky měří budoucí pole a jeho ruka ve vzduchu jakoby se už teď skláněla k pohlazení budoucí úrody, první po povodni. V dáli vidí své syny, své opory na dlouhé cestě. On uvěřil hlasu, který neviděl, oni uvěřili svému otci. Šém, Chám a Jáfet, krev jeho krve, jeho vlastní setba, která vydala plody. Na nebi nad nimi se klene duha a Noe se usměje.

Ústup, nebo nás ty zatracený herky roznesou na kopytech! Skováme se mezi mûmaky, bacha, ať vás nerozdupou, voni taky zeshora vidí prd. Grgle, ty hovado, jak to držíš ten meč! Chceš propíchnout sebe nebo mě? Jak sem tě to učil, vořechu! Tak jo, hoši, eště nás nedostali. Cože? Že Jednička to má vodbytý? No, to má, ale jeden Vřískal bitvu nedělá, to mi věřte. Já, u všech skřetů, vim, že se tma trhá, ale tydle poraženecký kecy tu poslouchat nebudu! Naděje na pěkný drancování eště nechcípla! Koukněte se na Řeku, vy vometáci! Připlouvá umbarská pirátská svoloč. Ta jim natrhne prdel.

Mlynář v Těchobuzi věřil v právo silnějšího. Tím byl on. Mleče dřel z kůže, mlelo se ve dne v noci, o nedělích i svátcích. Zatímco bohatým mlynář podlézal, z chudáků vyrazil poslední grošík. Z namletého ukrádal. Na koně bral bič. Na čeleď občas taky. Služebná dřela v domě a ještě musela chodit ovce pást.
Dokud si neuvědomila, že i ona má svoje práva.
Dokud se nezadívala na mlýn s vroucím přáním, aby se i s mlynářem do země propadl.
Dokud se to nestalo.
Místo mlýna je hluboká tůň.
Pasačka je v Budči. Tak obrovský potenciál tam neviděli už hodně dlouho.

Za léta cestování v MHD se u mě vyvinula schopnost klasifikace a rychlého zatřídění spolucestujících. Namátkově:
- baba špuntovka, která u prázdného dvojsedadla použije část do uličky
- netopýr, který se, zavěšen, klátí v uličce nad prázdnými místy k sezení
- blokátor, který musí stát ve dveřích, protože až jednou vystoupí, bude chvátat.
Nevěřím na reinkarnaci, na cestování duší, přesto ve mně každodenní pozorování stereotypních vzorců chování budí jisté pochybnosti. Jak vděčný je potom člověk za vše, co vybočuje! Naposledy mě potěšil řidič, když na mou otázku, proč na zastávce nestavíme, odpověděl: „Jo ták, Vy jste chtěla vystoupit? Tak pardón.“ A jel dál.

V místnosti voní jehličí a purpura. Na bílém naškrobeném ubrusu se v mističce ze sváteční porcelánové soupravy krčí pár ubohých kousků perníku, tvrdého jako beton. Je Hod Boží vánoční, krátce po poledni. V parádním pokoji sklesle sedí rodina, návštěva usrkává slabou kávu bez cukru. „A co jste vařili k obědu?“ zeptá se tělnatá dáma. „Ale,“ odpoví paní domu, „udělala jsem brambor. Kucmoch.“ „Doba je zlá,“ smutně pokývá hlavou hlava rodiny, „krize. Nezbylo ani k večeři, budeme hlady.“ To je zjevné, kuchyň je jako vymetená, nikde nic.
Tady se husa k svátečnímu obědu nepodává.
Rozhodně ne, když jsou Vařekovi ještě přítomni.

Je krásný letní den, kamenná dlažba horce sálá, město tiše podřimuje v ospalém odpoledni.
Oni se ale nesmí nechat ukolébat. Jsou agenti na území protivníka, sledují subjekty nepřátelské rozvědky. Za každým oknem může být sto slídivých očí. Na každé střeše, za každou tylovou záclonkou se může ukrývat odstřelovač. Nesmí je odhalit. Nesmí je chytit. Teď je nutné se plně soustředit, být neustále ve střehu. Naštěstí se mohou spolehnout jeden na druhého, jsou ostřílená a sehraná dvojka. Protivníci zmizí za rohem, když tu náhle...
... vytáhnou sluchátko a pozvou je na studenou kofolu. Tajní agenti Horáček a Pažout usoudí, že mise skončila.

Na nádvoří víří listí, nedávno ještě barevné, teď hnědé a zplihlé. Prší, vítr a déšť naráží do oken, lomcují okenicemi a podivně souzní s jeho vlastní náladou. Ale proč, k čertu? Je mladý, silný, král bohaté země. Všechen lid mu provolával slávu, když se vrátil z vítězné bitvy v čele hrdého vojska. Domů.
Není důvod, aby si ve vlastním domově připadal tak... nepatřičně. Cize.
V krbu praská oheň, v místnosti je útulno. Jeho žena, kterou si sám našel a vyvýšil, se chystá příst. V tlustém okenním skle se idylický obrázek podivně rozpíjí a křiví.
A pak se rozezpívá zlatý kolovrat.

V závěrečné řeči státní zástupce obvinil Barbie ze zvlášť hrubého narušení veřejných pořádků, kterého se dopustila tím, že spolubydlícímu Kenovi radila s gramatikou. “Barbie MUSÍ být úplně blbá," uvedl, “jinak jsme svědky plíživé anarchie!” Podle obhájce došlo prokazatelně k náhlému a přechodnému pominutí smyslů. Své tvrzení opřel o posudky pěti renomovaných odborníků, v nichž byla Barbie shodně naměřena inteligence v hodnotě “Dlabané saně”. Soud k důkazům přihlédl a navrhovaný trest ve výši šesti měsíců oblékání do vytahaných tepláků nepodmíněně zmírnil tím, že Barbie povolil každou neděli lesklé leginy. Po vynesení rozsudku se odsouzená s výkřikem: “To mě radši demontujte!” zhroutila.

Vychází první hvězdy, je čas se připravit. Rozčesat a upravit tmavé vlasy, vybrat správné šaty, nanést na tvář líčidlo, načernit obočí a řasy. Rudou barvou přejet rty. Jeden naučený pohyb za druhým, tak známě, bez emocí. Pryč jsou časy, kdy, mladinká, čekala něco nevyslovitelného, krásného. Teď už ne. Teď už ví, že nepřijde nic. Žádné vzrušení, žádné sladké trnutí, jen léty prověřená rutina, naučená gesta, slova, úsměvy. Jedním pohybem bílé paže k sobě připoutá každého muže, dá mu sebe, nedá mu nic. Její objetí jsou prázdná, bez citu, bez lásky, bez naděje. Nic už od života nečeká, Marie z Magdaly.

O nikom jiném nekoluje tolik pověstí. Že rozdal německým zajatcům cigarety, a pak je všechny postřílel. Že sám zneškodnil nepřátelské dělo. Že zastřelil vojína vlastní jednotky, protože nechtěl nastoupit na hlídku.
Žádnou nepotvrdil. Ani nevyvrátil.
Na zmrzlém poli před belgickým Foy, kde do nich nepřítel pálí jako na střelnici, ve chvíli, kdy chcípají, je vojákům úplně jedno, kdo za to vezme a dostane je ven. A když „Bloody“ Ronald C. Speirs proběhne německou linií na druhou stranu vsi, spojí se s další četou, a pak se vrátí stejnou cestou zpátky, rozhodnou se na všechny kecy kašlat.
Rota E našla velitele.

Výpočty pozemských i adalských odborníků hovořily jasně: první cesta bude možná za šest generací. Zkušebním letem posunuli čas a sami sebe do pozic vyvolených.
Návrat ale přinesl zjištění, že lidstvo se mezitím vrátilo zpět. Opouštěli Zemi na vrcholu, v zlatém věku vědy. Vrátili se do světa politiků, hašteřivých frakcí, zakonzervované vědy, atmosféry nedůvěřivosti a podezírání. Kolo dějin se otočilo zpět, zítra bylo včera.
Přes všechno pochlebování si byl jist, že potomci by ho nejraději viděli s cedulkou „Objevitel kemu“ jako exponát v muzeu. Zadíval se oblohu, na plující mraky. Některé věci zůstávají neměnné. A on poletí. Na Adalé, růžovou planetu.

Začalo to nenápadně. Prý “Posedíme, vodečky popijeme, jsme bratři” a bum ho! Kam se člověk podívá, samý vousatý mužik. A ty následky! Mistr Jan hoří nadšením pro Rasputina, Praotec tajně cvičí kozáčka, babička se dožaduje receptu na pirohy s vajíčkem. Havlíček, který by měl mít s Rusem zkušenosti, pronesl “Ruský mrav a kraj, opilců plný háj”, a teď chlastá s nimi. Václav jen huláká to svoje “Nedám” a nevidí, jak se mu české nebe mění v ruskou anarchii! Je nutno zasáhnout, než bude pozdě.
Jan Amos se nakloní k Bakuninovi a výstražně zašeptá: “Patříš do ruského nebe, oddíl Sibiř, tajtrlíku!”

Svět vypadal nádherně. Svět fungoval bezchybně. Na první pohled, na druhý bylo jasné, že v detailech je ďábel (jako vždycky!).
Vlaky odvážely cestující místo do práce a škol na mořské pláže, do hor a na lesní cesty. Delfínům v mořích hrála Óda na radost. Pylátory se snažily spárovat a zahnízdit.
99% dětí v průzkumech uvedlo, že je bezva, když není škola. Zasedla Rada obrany země a Rada obrany moří (delfíni vyžadovali Mozarta). Vědci si lámali hlavy a ždímali mozky.
Po třech dnech úsilí bylo jasno: CML zase brouzdal v starých programech, teď paří tetris a snaží se rekonstruovat facebook.

“To za mejch mladejch let by se s tímdle žádnej dedektýf necrcal. Mrtvej papoušek, no toto.”
“Je to vzácný pták. V ceně osmdesát tisíc.”
“A ty hejblata všecky, světýlka a kdovíco. Za mejch mladejch let se houklo a vono už vyplavalo, že to byl zahradník.”
“Proč zahradník?”
“Voni se nikdy nevopovážili vraždit lidi, ale takovýdle srabárničky, to je jejich. A tady je to jasný, ne? Mladá to táhla se zahradníkem, ten její na to káp, vyhodil ho a von se mstí. Na papouškovi.”
****
“Nejraději bych Vám dal pusu.”
“Tady? To za mejch mladejch let sme dycky chodili do výstrojního skladu.”

„Já opravdu vím, že bych se k tobě měl chovat co nejuctivěji, a taky vím, že jsi to prostě chtěl vzít zgruntu a vymyslet to pořádně, ale nalijem si čistého vína: co je moc, to je zkrátka příliš. Čtyři tisíce! Vždyť si to nikdo z nich ani nezapamatuje, natož aby to ještě všechno dodržovali! A je tu i praktická stránka věci, dovedeš si představit, jak dlouho bude trvat, než to všechno překoktám? A materiálu na sepsání bude třeba víc než na pyramidu! Já bych začal znovu a trochu to zjednodušil. Takže, jak bylo to první? V jednoho Boha věřit budeš?“

Vždy na rostlinách nejvíc obdivoval jejich schopnost vyrůst z ničeho, z malého plodu, do stvolů, listů, květů, kmenů. Později si uvědomil, že podobný postup se dá uplatnit i na jiné věci. Například na vlastní sebevědomí, na to malé semínko někde uvnitř, okopávané, zašlapávané, zasypávané hlínou nepřiměřeného očekávání, úšklebků, nejistoty. Když se nasadí správná zálivka, jednou ze tmy ke světlu vyraší drobounký výhonek. Ještě není vyhráno, je to jen nedochůdče, potřebuje péči, hnojivo, ochranu. Ale jednou z něj vyroste veliký strom, pevně zakořeněný v hrudi, s košatou korunou, ve které hnízdí ptáci. To když vezme Nebelvírův meč a usekne hlavu hada.

„Tento měsíc je už třetí,“ řekl Lestrade nad mrtvolou „kočky z East Endu“, prostitutky nejnižší sorty. „Novináři nás roznesou,“ pronesl a pozoroval Holmese, který dívku pečlivě prohlížel, prošacovával a dokonce očichával, „až se rozkřikne, že oblečení každé z nich polil louhem, budeme číst nekonečné lamentace o londýnském čističi.“ „Zdá se, že se jedná o fixní ideu,“ usoudil jsem, „nejspíš je podvědomě očišťuje, aby alespoň po smrti nebyly špinavé,“ zauvažoval jsem, když mě Holmes přerušil. „Omyl, milý Watsone, vrah překrýval louhem svůj vlastní pach. Je to místní řezník. Až jej zatknete, Lestrade, zavřete i jeho jatka. Jsou s čistotou na štíru.“

Jsem prý starý a nehodím se do téhle doby. Prý kradu, vraždím a loupím. Vyjednávám s obchodními zástupci naší firmy se zbraní v ruce. Prý politika „Kdo nekoupí, opustí nás bradou vzhůru“ je už pasé. Prý kazím dobrou pověst společnosti. Prý moc chlastám.
Vinen, Ctihodnosti, v každém bodě obžaloby.
Tak mě zavřeli do polstrované cely, na zdi připevnili kamery, na nohu mi dali hlídací obojek. Ale tohle není konec, vážení. Žádné z vašich udělátek mě nezastaví.
Jsem Horác Badmen, Hogo Fogo, a cestu ven, přes ty vaše vejmysly, mi proklestí můj derringer.
Mířím mezi svoje, do Záchranné stanice záporných postav.

Pacovskému panství vládla krutá paní, služebnictvo týrala, pro poddané byla ztělesněné zlo. Jednou o senoseči jela na hrad Kámen a zkrátila si cestu přes louku, kde lidé kosili trávu. Jakmile kočár vjel na čerstvě posekanou louku, začala se pod ním propadat zem, jakoby se na tom místě znenadání objevila bažina. Poddaní zachránili kočího, a pak se mlčky odvrátili, hluší k nářkům a slepí k zoufalství zlé paní. Volala, plakala, prosila, kámen by se ustrnul – marně. Nakonec slibovala – peníze, úlevy, žádnou robotu. Naslibovala hory doly, než se poddaní smilovali a vytáhli ji.
Vrátila se na zámek a okamžitě nařídila zvýšit daně.

Měl manželku, čekali dítě. Oral, sel, sklízel, lopotil se na kamenitých políčkách, pro ně, pro rodinu. Měl malou chaloupku, strakatou kravku, slepice a kozu a cítil se jako boháč.
Už nemá ženu. Ani dítě nemá. Je vdovec, a přece si tak vůbec nepřipadá.
Jedna žena z Litohoště utopila svoje dítě. Když si svůj čin uvědomila, sama se zabila. Od té doby je na břehu litohošťského rybníka slyšet dětský pláč. Bílá postava na druhé straně se snaží přejít hladinu a dostat se k svému dítěti, aby jej utišila. Nikdy se jí to nepodaří.
Někdy se na ně v noci chodí dívat.

Kdysi dávno se pacovský občan Michal Čeřen vydal na pouť do Jeruzaléma. Když se do roka nevrátil, byl jeho majetek prodán a z výtěžku byl, podle Čeřenova přání, ulit kostelní zvon. Po létech vešel do pacovských bran sešlý stařík a zvon se sám rozezněl. S posledním úderem stařec, sám Čeřen, zemřel a zvon pukl.
Takhle se to vypráví dětem.
Nenechte se vysmát.
Čeřen byl mág, černý jako dehet. Vytvořil mocný artefakt, zvon, který proráží hranice, boří bariéry světů a podsvětí. Nikdo neví, kde je ukryt.
Pokud ho najdete, nenechte ho zaznít. Nevíte, jaké dveře otevřete. Ani to, kdo jimi vejde.

Vím, že bych mělo bejt v tom koncentráku, co pro nás zřídili, a ne se válet u Bigbyho na gauči, ale podívejte se na mě: ty načesané štětinky, nablýskaná kopýtka, ten šarm, ta elegance! Může prase mého formátu vegetovat někde na Farmě zvířat? Já jsem městský typ: kavárny, bary, cigaretky, pártičky, drinčíky. Ještě, že Bigbyho je tak snadné zlomit, stačí nasadit prasečí očička a smutně pípnout: “Vzpomeň si, cos nám udělal s domečkem!” Že je to podlý? Ale prosím vás! Ten netvor včera přímo přede mnou snídal hemenex! Tak je to s nima, masožerama – prasátkožroutama, vždycky. Nemají zkrátka žádnou úroveň.

Máte doma BIOMANŽELKU? Udělejte jí radost!
Nabízíme pobyt snů v lůně přírody:
- bez vodovodu!
- bez elektřiny!
- bez Wi-Fi!
- suché WC!
- žádný kontakt s civilizací!
- v ceně orání (výběr: oráč / vůl), setí, pletí, krmení, dojení, kydání!
Paleodietářku ubytujeme v krmelci! Co si uloví, to si sní!
VRÁTÍ SE VÁM NOVÝ ČLOVĚK!