Moje články

Edmund klímal v zahradním lehátku, Eustace v trávě, hlavu položenou v klíně Jill, rodiče v altánu hráli šachy, krásné líné odpoledne. Petr si odkašlal: „Teď, když jsme tu všichni..“ Nedořekl, protože v ní náhle vzplály pocity z poslední doby, tušení neúplnosti, nedostatečnosti, chybějící části celku, a ona vykřikla: „Ne, nejsme tu všichni!“ Snící se probrali, Edmundovy oči byly najednou obrovské, maminka se rozplakala a bílá královna spadla na zem.
„Přece není možné, že ona už nikdy..“
Stromy zaševelily, vítr přinesl vůni Zuzanina parfému, dětského pudru, domova a štěstí. A také Aslanův hlas: „Nikdy je pro vás příliš velké slovo, děti.“

Hlavní údržbář má kancelář na Muzeu. Bývá tam zřídka. Když neobchází obchodníky se šrotem a nehandrkuje se s nimi o ceně každého šroubku, kontroluje se svými pomocníky slabá místa a vysvětluje dělníkům, že nemůže poslat nové plechy a výztuhy, nebo žebrá u Rady o další prostředky pro nákupy a vyšší příděly jídla pro své lidi. Nikdy nezvyšuje hlas, nesměje se, nemračí, a ke každému se chová stejně chladně.
Říká se, že všechny svoje emoce pohřbil tam nahoře.
Když se ale večer vrací domů na Kačerov, v každé druhé stanici vyleze a zoufale křičí do rozbitých skel bývalých budek pro dozorčí.

Za devatero horami procházela malým královstvím smutná účetní. Blížila se Závěrka (tehdy, milé děti, každá účetní vykřikuje jen „Nestíhám!“ a „Kafe!“) a ona viděla spoustu spotřebované vody a odvezeného odpadu, ke kterým neměla faktury. A tak se narodila dohadná položka nákladů. Byla sice pasivní, přesto se měla k světu a utěšeně rostla. Jenže do království dorazil zlý čaroděj Kontrolor, prstem na položku ukázal a pravil: „Odpad byl tříděn a hejkal za něj zaplatil. Voda byla recyklována a vodník ji uhradil. Ty máš být aktivní, potvoro!“ Než ale stihnul vyslovit ničivé kouzlo Doměření, sejmula ho účetní Sbírkou zákonů a byl klid.

Polír na Hradčanskou nechodí, ale Prcek se občas zatoulá. Žijí tam tamti. Jejich děti nemusí pracovat, chodí se učit a často hrají hry. Většinou v nich jde o to, něco nemít, něčeho se zbavit, což Prcek nechápe (proč, například, je zlé mít babu? Prcek má svou babičku rád a žít bez ní by neuměl). Ale rád se na ně dívá a jim to nevadí, vlastně si ho vůbec nevšímají. Po jedné z her našel zapomenutou obrázkovou kartičku (nikdo ji nechtěl, komu zůstala, ten prohrál). Prcek ji má doma a někdy, když je sám, si s tou smutnou, umouněnou tvářičkou povídá.

Prcek má nejradši Můstek, dneska ale pomáhá Polírovi na Náměstí Míru šrotovat železo. Na Můstku žije Slepý Tom. Má krásný hlas. Polír moc nemluví, často chrchlá a rudě plive na koleje. Prcek se Políra trochu bojí. Slepého Toma se nebojí nikdo. Prcek miluje jeho příběhy o světě nahoře, i když neví, co je tráva, nebe nebo motýl. V Tomových příbězích všechno zničily příšery.
„Budu mít zbraň, až budu velký, a zabiju příšery,“ řekne Prcek nahlas.
„Troubo," plivne Polír na hromadu šrotu, „z čeho si myslíš, že tu děláme všechny ty lžíce, misky a hrábě? Příšery nejsou, Prcku. Jsou jenom lidi.“

Edmund klímal v zahradním lehátku, Eustace v trávě, hlavu položenou v klíně Jill, rodiče v altánu hráli šachy, krásné líné odpoledne. Petr si odkašlal: „Teď, když jsme tu všichni..“ Nedořekl, protože v ní náhle vzplály pocity z poslední doby, tušení neúplnosti, nedostatečnosti, chybějící části celku, a ona vykřikla: „Ne, nejsme tu všichni!“ Snící se probrali, Edmundovy oči byly najednou obrovské, maminka se rozplakala a bílá královna spadla na zem.
„Přece není možné, že ona už nikdy..“
Stromy zaševelily, vítr přinesl vůni Zuzanina parfému, dětského pudru, domova a štěstí. A také Aslanův hlas: „Nikdy je pro vás příliš velké slovo, děti.“

Celé dopoledne se Josef neukázal. Neprovedl ani partu slepých důchodců, se kterými naposledy zvládl zámek v rekordním čase deseti minut. Nepřišel k obědu. Milada jízlivě pronesla, že se jeho nechutenství patrně z práce rozšířilo i na jídlo. Paní Tichá se urazila a pan Spock truchlivým hlasem pravil, že nechutenstvím to začíná a tumorem končí.
Odpoledne jsem Josefa objevila v knihovně. Listoval starými zápisy a se slzou v oku mi předčítal pasáže z Himmlerových dob, kdy se po návštěvnících střílelo ostrými a na věži byl umístěn kulomet.
Doporučila jsem mu deník kněžny Ščerbacké, za jejíhož pobytu se na služebnictvo bral bič.

Podpořil jej v úmyslu vydat se na cestu. Usnul, když ho nejvíc potřeboval. Utekl, když umíral. Bál se a skrýval po tom všem.
Od toho strašného pátku kroužily jeho myšlenky k zešílení. Podpořil, usnul, utekl, bál se. Dokola, bez začátku, bez konce.
Když se ostatní radovali, nemohl. Nešlo to. Potřeboval vidět a sáhnout si. On, jako kdyby věděl, mu to sám nabídl. Bludný kruh zoufalství se přetavil v těžkou hroudu studu.
„Zbytečně, Tomáši,“ tichý hlas a jemný úsměv, „k víře nevede jen jedna cesta. Není dobrá nebo špatná víra. A odpuštění, i když odpouštíme sami sobě, je vlastně taky zmrtvýchvstání.“

Na zbylý nábytek společně natáhli povlaky proti prachu, a pak naposledy prošli celý dům. Na zahradě natrhali plnou náruč podzimních růží a donesli je na malý hřibitůvek. Pomalou chůzí sešli dolů na nábřeží, prošli se po promenádě, mlčky se rozhlíželi, a když zvony odbíjely klekání a v dáli se v katalánské vesnici objevila první světla, přišli synové se svými rodinami a byl čas na polibky, objetí a podání rukou.
Pak jí podal rámě, rukou stále pevnou, a ona se usmála, ve tváři drobné vrásky od radosti.
Už nebude žádné „čekat a doufat“, je čas na „objevovat a najít“.
Faraon odplouvá.

Vila, interiér. Noc. Do pokoje vchází Sova a rozsvěcí. Překvapeně se dívá na všechny, kteří na něj čekají.
Sova: Co to má znamenat?
Ema: Už nebudete primář.
Cvach: Nejlepší jsem stejně já.
Blažej: Správně! Kolega je nejerudovanější, všechno zastane. Odcházíme s ženou do hor, kde nebudu více pronásledován smečkou sexuchtivých sester.
Čeňková: Budu kustodem. Rezek mi uniká příliš dlouho.
Ema: Nezůstanete ani tady. Pijete. Chcete, aby začal pít i Karel?
Kateřina: Ještě to tak. Nestačí, že já fetuji?
Ema: Nebojte se, budete mít péči, kterou si zasloužíte. Štrosmajer tam na vás čeká.
Exteriér. Noc. Před vilou tiše zastavuje černá sanitka.

Úzké nížiny u pobřeží, vysoké hory ve vnitrozemí. Rudá řeka, která jako nit protkává krajinu nekonečných rýžových polí a tropických lesů. To je Vietnam.
Relikvie v lihu, naložené pozůstatky těl, slepé, s jedním okem, bez nohou, se srostlými končetinami, prorostlé navzájem, deformované, hrůzné pozůstatky chemické války. I to je Vietnam.
Dioxinové děti se stále rodí. Vlastní rodiny jejich narození tají, končí v ústavech, malé smutné zrůdičky.
***
Československá socialistická republika v souladu s politikou východního bloku tvrdě odsuzovala americkou účast na bojích ve Vietnamu i prostředky, které americká armáda používala.
Složky pro Agent Orange vyráběla neratovická Spolana. Prodávaly se na Západ.

Na pláži zachránili balík, který mluvil.
Nalezli v něm papouška a zpívající pavoučici, nové přátele. Zavedli je do utajené země.
Málem se utopili v peřejích, když jim uhlíky z hnízd fénixů propálily člun.
Cvičili jízdu jednorožců, ohnokačeří balony, řídili armádu zdivočelých lasiček, a to všechno za spolupráce čaroděje, který neustále ztrácel brýle a hlavu.
Unikli smečce vlkodlaků, když všude kolem ječely mandragory.
Skončili v tlamě obří mořské příšery, ze které se vyklubal báječný kuchař.
Skamarádili se s dračicí i s mořskými pannami.
Bojovali v existenční bitvě s bazilišky.
Bylo to krásné a taky trochu děsivé.
Byly to absolutně nejlepší prázdniny.

Oddělení onkologie je v suterénu. Schovejme nevyléčitelně nemocné, ať na nich nemusí spočinout oko zdravého soudruha. Byl by zbytečně rozrušen.
Jde se tam oprýskanou chodbou.
Uvnitř ratejny dvacet lůžek, tady se před ostatními neskrývá nic, nemoc, bolest, strach, zvracení, popáleniny po ozařování, plešaté hlavy. Tady je utrpení obnažené, jako na Golgotě.
Stojí ve dveřích, ukřižován pohledy pacientek, a hledá ty jediné oči, na kterých záleží. Velké oči v bledé tváři, oči Matky, oči Panny.
Stojí ve dveřích, nejistý a nepatřičný, jako ty podpultové banány, co svírá v ruce, tak nemístně žluté v šedi tváří, šedi beznaděje, šedi místa i času.

V modrém salonu se servíruje čaj a klepy.
„Vůbec se nestrachujte, má drahá. Francis mě ujistil, že britské velení připravuje průlomovou ofenzivu. Do konce léta tato prokletá válka skončí, buďte si jista. Výcvik našich dobrovolníků je v plném proudu, a jak Francis zdůrazňuje, nemohou být připravenější. O ládování děl mluví i u večeře. Muži jsou tak atavističtí.“
Šedovlasá služebná dolévá šálky.
Její Charlie vyměnil dřinu v uhelných dolech za dřinu na cvičišti. Zítra odjíždí do Francie. Zítra požádá pána, aby jí to místo ukázal na mapě, aby se mohla za Charlieho a ostatní chlapce lépe modlit. Jmenuje se to Somma.

„Baronka byla ztrátou obrazu značně rozrušena,“ poznamenal jsem.
„Vskutku. A všiml jste si jejího synovce? Neúspěšný hazardní hráč, očividně, a soudě podle stavu ubrusů v salonu, apanáž, kterou mu baronka vyplácí, je naprosto nedostatečná. V Londýně právě pobývá Herr Kohlmann, zapálený sběratel van Brouckových obrazů. Případ je vyřešen.“
„Taková Schade!“ lkal rudolící Němec, „on měl být Krone mé Sammlung. Ta Komposition! Fischer, Fluß Maas a Netz, durch kterou zíráme na celý Bild, a vy říkat, Herr Holmes, že on mi prodán kradnutý?“
„Příšerná mazanice,“ pronesl jsem polohlasem, přistoupiv blíž.
„Vnímání umění je subjektivní. Je v tom podobno zločinu, milý Watsone.“

„Druhou možností je, že dobrovolně obětuješ svoje ruce,“ odpověděla Šimata a úkosem na mě pohlédla.
„Lžeš,“ řekl jsem a třásl se jako osikový list, „legenda neříkala nic o krvi a sekání. Mluvila o hledání krásy uvnitř viníka. Za sebe musím říct, že mi to opravdu usnadňuješ.“
Neodpověděla, ale vojáci poodstoupili. Jsem na správné stopě? A vůbec, proč jí tak slepě slouží, když podle příběhu ji měli nenávidět a vyhnat na smrt?
„To nebylo vyhnání," vydechl jsem, „tys odešla dobrovolně. Jeden člověk za všechny ostatní. Vládce za svůj lid.“
***
Náhle na tapiserii přibyl další výjev – královna objímá velitelovy nohy a pláče.

„Akce bude, za předpokladu dodržení prováděcí směrnice, elementární. Plán A počítá s kostelem Panny Marie Sněžné, pokud by hrozilo narušení programu osobami méně žádoucími, nastane přesun vozy taxislužby do bodu B, kterým je kostel Panny Marie Vítězné. V případě, že se infiltraci nepodaří zabránit, unikneme horkovzdušným balonem z Letenské pláně, bod C. Bohužel není možné odhadnout směr větru, proto jsem si dovolil oslovit farnosti v Rakovníku, Mělníku, Poděbradech a na Dobříši, v plánu označeny D - G.“
„Domníval jsem se, že plánujeme svatbu, Saturnine, nikoli vojenské manévry.“
„Kam čert nemůže, nastrčí bábu. Na vašem místě bych tetu Kateřinu na obřadu nechtěl.“

Původně jsem vlastně ani nechtěl nikam jít, natož se pak trmácet poslouchat dalšího z proroků, co se s nimi roztrhl pytel. Pak zvítězila zvědavost, konečně podle všech pověstí, co ho předcházely, to měla být klasa – uzdravení chromí, prozřelí slepí, a tak.
Jenomže na místě jsem zjistil, že ho nejspíš uvidí úplně každý, kdo tam dorazil, až na mě, protože jsem prostě nevyrostl. Tak jsem to vyřešil, jak jsem to vyřešil.
Mnohem později o našem prvním setkání napsali, že jsem radostně slezl, když mě oslovil. Čte se to hezky, pravdou ovšem je, že jsem z toho fíkovníku sletěl jako pytel sena.

„Jsem chudá vdova, mám jen to, co vidíš,“ řekla.
Pak mu celé svoje věno dala, o svatební noci, rty, ňadra, boky, nohy. Nikdy si ničeho necenil víc.
Pes, který na ni vrčel, pošel s pěnou u huby.
Jeho matka, která na ni nevražila, zemřela v bolestech.
Nocí ubývalo, zbyly jen noční můry, ve kterých blábolila o bílých holubech, až jí zacpal ústa, přitiskl ruce na krk a držel.
Pohřbili ji mezi žitná pole, zatímco holoubek v sadu strašně houkal a hodiny odbíjely „komu´s namíchala, ten už neprocitne“, dokud nevzal pohár, který mu ráno přinesla, a nevypil jej až do dna.

Rojili se všude, nepříjemní jako mouchy v Bleším zadku. Nově povýšení a hned zatracovaní, vyzdviženi, sraženi, noví pobočníci a noví členové Malé rady, noví rádcové, ptáčkové, pavouci.
Už se ani neobtěžoval pamatovat si jejich jména a štíty.
Předkládali návrhy, plány útoku na Kailinskou držbu, plány bojů v Bouřlivých krajinách, plány vylodění na Dračím kameni, plány útěku a plány na boj. Bzučeli zprávy, myšlenky, slova, a mluvili a mluvili a mluvili.
A uprostřed nich ona, Královna much, která si myslela, že je Tywin Lannister s prsy.
Ty nejsi otec, sestro, zeleň v tvých očích je barvou divokého ohně. Ty jsi... Aerys.

Pro loupežnictví měl oko*. Dokázal odhadnout, kdy přepadnout a okrást a kdy předstírat, že v lese hledá houby. Kočár, který se k němu blížil oné temné noci, to bylo jasné terno. Na kozlíku vozka jako pápěří, na střeše plné kufry. Vypasená husička, jen oškubat a vrazit na pekáč. Pak vystoupily ty dvě a nic nebylo jako dřív.
Že za nocí slýchal hlas té vyzáblé, ho tolik netrápilo, loupežníci noční můry mívají**. Od té doby se ale začal bát růžolících dobromyslných stařenek, a když zaslechl Ježčí píseň, neovladatelně se rozplakal.
* Přesněji – oči, uši, nos, ruce a dva páry bambitek.
** Riziko povolání.

Mistr Werich Vás představil jako, cituji, „divného zahradníka, který, co vypěstuje, to hned sní“. Je to pravda?
Nejim maso.
Nevadí Vám, že po zveřejnění Fimfára je ve Vaší zahradě pořád nával?
Voni ty vovce smutně koukaj. Cák ste chtěl vědít?
Jak snášíte popularitu.
I kůzlata, takový hodný. Dyž nešlapou po záhonech.
Chápu, že terapie zahradničením je důležitá součást protialkoholního léčení, ale nemělo by peklo být zaměřeno spíš opačným směrem? Sloužil jste někdy regulérně?
Alkoholíci sou taky hodný. Dyž nešlapou po záhonech. Jo, a na kotle mám alegorii.
Poslyšte, nepatříte Vy spíš do nebe?
Nebudu nikde, kde sou zakázaný roubovací nože.

Oběť její dobrovolné smrti rozbila Mistrovu vůli napadrť. Zapečetili jsme strážný vrch a čekali na vyšehradské.
„Nechci umřít pod kořeny,“ zanaříkal Kamil, už ne kamarád, jen zbabělec, „nemohli bychom...“
„Nemohli,“ Esteřiným tónem by se dal řezat led, „ona pro tebe umřela, ale svoji vinu na ni nenaložíš. Těla těch kluků vrátíme rodičům, řekneme, že spadli z vysílače. Krev splatila krev. Budeme lhát, ne kvůli tobě, ale proto, aby mrtví mohli spát a živí žít. Ty budeš muset žít. Budeš žít jako obyčejný a jako obyčejný umřeš, až přijde tvůj čas, a život naplníš prací pro nejpotřebnější. To bude tvůj trest.“

Siamská dvojčata dvou myslí v jednom těle lze oddělit – prokletím otrokáře a požehnáním pro otroka. Vyprošuje se u živlů a cena je vysoká.
Talgat vodě platí jedinou šťastnou vzpomínkou z dětství.
Já dávám vzduchu první opravdový polibek a vítr v jejích vlasech.
Ester zemi věnuje radost příslibu nového života a nechává si bolest z nenarození.
Táta v ohni pálí jiskru, která přeskočila, když se prvně vzali za ruce.
„Dávám minulou prázdnotu nocí bez muže. Dávám budoucí prázdnotu dnů bez syna,“ odříká Marta bezvýrazně.
„To nestačí,“ zašeptám.
„Myslíš?“ odpoví.
Přehoupla se půlnoc, je Velký pátek. Jen místo syna je obětí matka.

„Jestli máš kotvu,“ řekl jsem do ticha, „existuje protikouzlo, pokud spojíme všechny živly. Kolik máme asi času?“
„Zešílel jsi?“ zařval na mě Kamil, „když se to trochu zvrtne, ztratím rozum. Když se to nepovede, umřu. A když to dokážete, tak skončím na Boubíně. Pod kořeny.“
„Hlavně se teď lituj,“ ucedil táta.
„Nestačíte na to. Nedostudovaný mág, dvě slabé čarodějky, obyčejný a Kazach bez školy.“
„Na tom nezáleží," odsekl Talgat, „přijde na to, jak velkou částí našich duší jsme ochotni platit. Kolik toho pro tebe můžem obětovat. Zač nám stojíš.“
Z Lukavce se po větru nesl hlas zvonů. Byl Zelený čtvrtek.

Klečel v blátě, když jsme ho našli, a v rukou držel mrtvého kosa. Teta se sklonila a objala ho, ale on se díval na nás.
„Probudil jsem Mistra. Pustil jsem ho do sebe. Mám kotvu, ale nevím, jestli stačí.“
„Proč?“ zeptal se táta.
„Protože se schováváme před obyčejnými, místo abychom jim vládli. Protože svět by vypadal jinak, kdybychom měli moc. Protože by pak jeden z nich nezabil tátu!“
„A teď mluvíš ty, nebo on?“ Talgatův hlas zněl ostře.
„Já. Zatím. Pomozte mi, jsme rodina!“
„Ano, máš rodinu,“ Ester měla v očích slzy, „stejně, jako ji měli ti dva kluci, Kamile.“