Moje články

V poštovním doručovatelství (pěším), asi jako všude, existují některé obecně uznávané názory. Například:

– Voda v jakémkoli skupenství je zlo (krom pitné a zdrobnělé).
– Pondělí je ten nejhorší den. Proč? Protože chodí hodně pošty. (Jednou jsem zděšeně stanula před pohořím z beden s dopisy výšky Hagrida.)

Jsou ovšem vzácné chvíle, kdy všechno zlé je pro něco dobré.
Jednoho pondělí jsme přišly (volíme generické femininum) a pošta nebyla. Jak se záhy ukázalo, v centrální třídírně se spustil automatický hasicí systém, neboť jakýsi bystrý hňup poslal balíkem pyrotechniku, kterážto vzplála. A protože jsme za to nemohly, byla voda toho dne prohlášena za hrdinku.

„Na čaj, drahoušku?“ zeptá se afektovaná dáma středního věku.
„Radši bych něco ostřejšího,“ odvětí zákazník naučenou formulkou.
Madam se usměje a vede zákazníka mezi stoly a stolky kolem čím dál tlumenějších lamp až dozadu za závěs. Ocitnou se v útulné předsíňce, za níž se dá tušit ložnice.
„Bude stačit...“ Jistotu nahradí rozpaky.
„Jakýkoli vlas nebo chlup, drahý. Mohu?“ Nečeká na odpověď, trhá chloupek z obočí. Zákazník sykne. Vzorek je vložen do lektvaru, madam ho odnáší do ložnice a jako diskrétnost sama pak mizí zpět do lokálu.
Dveře ložnice se otevřou. Profesor Quirrell pohlédne na profesora Quirrella a vzrušením zatají dech.

Smrákalo se, což uprostřed léta znamenalo, že je už opravdu hodně pozdě na to být v práci. Obzvlášť pokud vezmeme v úvahu, že do ní přicházíte ještě před rozbřeskem. Bylo to ale tak, seděla jsem a zuřivě úředničila, zatímco se venku smrákalo, mraky se sbíhaly v soumraky a paní vedoucí, která beze mě nemohla odejít, se soumračila tak dlouho, až si ode mě vzala hromádku, která potřebovala orazítkovat (nebo orazit, jak se říká na poště, asi protože oraz tam potřebují všichni) a provedla razítkování tak bleskové a elegantní, že jsem doúředničila a jako poslední poštovní soumar konečně vystřelila k domovu.

K jedenáctým narozeninám dostala nové šaty, učebnici švédštiny a první zakázku. Jmenoval se Larry, byl historicky nevýznamný a na podlaze před nimi se klepal jako ratlík.
„Všechno nejlepší, maličká. Nůž, nebo pistoli?“
Lila odvrátila oči od muže čekajícího na popravu k Jednatelce. „Mami...“
„No tak, maličká, jak jsme to nacvičovaly. Nůž, nebo pistoli?“
Málokdy jí říkala, že něco musí udělat. Všechno byla zábava. Zábava, která měla svoji cenu. Chceš maminku? Nauč se čínsky. Proskoč hořící obručí. Projdi se po minovém poli.
„Nůž,“ špitla. Nemohla se své první oběti dívat do očí.
Jednatelka roztáhla tvář do ještě širšího úsměvu. „Hodná holka.“

„Uhm... Welcome, everyone!“
„I can't bloody hear you!“
„Dad, you're not... He's not connected to the audio. Can I get some help here?“ Kendall left the frame.
„Hi! Sorry I'm late.“
„What the fuck is that?!“
„You look like a coked up rapist from the eighties. Fucking mullet!“
I like it. It's sexy. Tom typed in the chat, visibly to everyone.
Shiv left the call.
„I... didn't mean that. You look like shit. Fuck you.“
„Greg the egg gone wild!“ Roman dropped the phone laughing.
Gerri rolled her eyes.
„I think Napoleon invented the mullet, actually.“
Logan left the call.

Vrchní sestra Javorská si nemohla stěžovat. Tedy... samozřejmě by mohla, ale k čemu by to bylo? Víc personálu nedostane, přesčasy taky nezmizí, vyšší platy na stromech nerostou, ale je skoro jaro, pohodový den, skvělé kolegyně a...
„Paní vrchní?“ přerušila její rozjímání v sesterně nová posila.
„Emo, tykejte mi,“ usmála se. „Já jsem Helena. Ahoj.“
„Ahoj, Ema,“ řekla jaksi nejistě. „Heleno...“
„Ano?“
„Šla bys se mnou na skleničku?“

Táňa vyčmuchala první náznaky radosti jako mlsná kočka. „Holky, Helča má chlapa!“
„Táňo!“ ohradila se se smíchem.
„No já to říkala, když ses chystala na to první tajný rande! Březen, za kamna vlezem...“

Rorico: Nespokojený zákazník
Historie? Magický realismus? Biblické příběhy? Toto drabble má vše!

Rebelka: Jak Zeměplocha přišla o jednu filosofickou teorii
Nevím, co mám říct. Všichni víme, že Rebelka je geniální. Toto drabble rovněž.

Julie: Ženský rozkol
Julie a její mrazivý fandom. Jako od Kinga!

Scully: Bez času na starosti
Nebylo by to ani DMD, kdyby nedorazil Vincent od Scully. V tomto kousku smutný i radostný v jednom.

Carmen: Vprostřed tmy
Jeden rozhodující okamžik zachycený perfektními slovy. Atmoška se u toho dá krájet!

Eso Rimmerová: Poslední statečný
Tenhle skutečný příběh mám ráda, takže jsem nadšená, že ho letos někdo zpracoval :).

Saphira: Ukojit a napojit
M*A*S*H!

Linkový stykač: 3 z 5 tramvajáků varují: Čím víc vzduchu, tím víc COVID!
Letošní první soutěžní Linkový stykač. Celý tramvajácký fandom je skvělý, měli byste ho číst ;).

saasa: Cechovní čest
Druhé zeměplošské drabble, tentokrát o čarodějkách, jako by z Pratchetta vypadl.

Gwendolína: Nebezpečí přesčasů
Letos jsem byla nějaká dobře naladěná na kvalitní old school slash a tohle drabble mě nesmírně potěšilo ;).

Tora: Zlá doba
Nedávno jsem viděla skvělý film Ztratili jsme Stalina, kde jsem se s aktérem tohoto historického drabble seznámila. Ale i kdybych nevěděla, která bije, tohle by se mi i tak stoprocentně líbilo. I když (a možná právě proto) je to dost kruté.

Iantouch: Umělkyně
Zpátky k veselejším látkám a potterovskému slashi. Potkala jsem již mnoho AU, ale tohle mezi nimi zaujímá nejvyšší příčky, asi tím, jak je nehorázně nekonfliktní.

Tenny: Před návštěvou klepejte
Jednoduchá premise á la Indiana Jones a skvělé záhrobní provedení :).

Naughtilus: Blink
Toto vlastně velice jednoduché drabble mi připomnělo knížku Krtek ve městě a bylo mi z něj velmi esteticky smutno...

Remi: Trable satyrů
Hrátky s řeckou mytologií můžu a číst o blbcích je někdy nesmírně osvěžující :D.

L.P.Hans: Mládež na tahu
Skvělé drabble s vynikající pointou, kterou jsem nečekala.

Brygmi: Znovuotevření
Není nad to přetvořit utrpení z byrokracie všedního dne v dobré drabble. Toto se povedlo.

Danae: Všem účastníkům DMD 2020!
Lidé, bděte!!

Keneu: Prokletí jednorožců
Z hlubin starého internetu vystoupili jednorožci... a vrhli se protivnými hlásky na DMD!

neviathiel: Ráno Honzy Toufara
Tohle mě krásně naladilo na paranoidní stránku své osobnosti. Konspirace a urban legends jsou skvělé!

Čarodějnice: Bibi má vždycky řešení
Celý fandom Statek je rodu ženského je sranda a tenhle kousek to celé nádherně odstartoval.

Rya: Genderová problematika na pozadí lingvistiky
Sovátko je stálice, kterou budu číst do konce svých dnů!

Kahvi: Crossing a Line
Dobrá znamení se letos objevovala hodně, ale první oblíbené drabble z tohoto fandomu náleží Kahvi a lehkému drcnutí do Crowleyho proměnlivého genderu.

Mordomor: Amatérské divadlo
Tuto inscenaci Hamleta chci neironicky vidět.

nettiex: Méněcenný
Mám ráda pozitivní, milá drabble, ale občas chci malilinko trpět. Třeba nad Percym.

strigga: Terapie číslo jedna v Záchranné stanici záporných postav
Tenhle fandom nikdy nezklame. Ostatně soudím, že kdo ho nečte, měl by začít!

Blueberry Lady: Vzkaz do nebes
Vynikající historické drabble s krásně zakomponovaným tématem – co víc si přát?

Lejdynka: Podivný dopis
Zatraceně dobrá šifra, která po vyluštění zamrazí. Doporučuje 10/10 Sovětů.

Čespír: K zimě se hodí tuleň
A jako poslední třeskutě intelektuálně vtipný shakespearovský crossover. To chceš!

Jsou zelené, modré, červené, jednou za uherský rok se zjeví fialový. Magické proužky na doporučených dopisech, elegantně osekané na doručenkách (pokud je někdo nerve jako vlkodlak ovci). Barvy do papírování vnáší trochu té radosti. Někdy až moc.
Kolegyně Veronika, pohybově nadaná mladá babička s rudou trvalou, stála ve frontě na kulaté razítko. Za horkého dne se ovívala svazkem pestrobarevných doručenek a tichoučce si cosi prozpěvovala pod vousy. S postupujícím čekáním rostla hlasitost.
„Jsem poštovní víla...“ Mávání doručenkami jako vějířem.
Vedoucí směny třikrát pomalu zamrkala. „Jdu pro testr.“
„Jsem poštovní víla!“ Baletní poskočení.
Vedoucí pobočky nemrkala vůbec. „Snad je pod vlivem.“

Tato krátká série je přístupná všem, řekla bych bez ohledu na znalost fandomu. Obsahuje jednu vraždu a jedno násilí páchané na zloduchovi, nic ovšem není explicitní.

Přečíst a dle libosti stahovat si ji můžete v pdf tady (bacha, s ilustračním obrázkem!) nebo zde od začátku s možností komentovat od tohoto drabble.

Vzešly z hlubin nové Země, dcery chaosu. Čarodějnice, zaklínačky, vědmy a kouzelnice. Múzy a fúrie. Nepoplatné žravému toku času. Věčně strhávající hvězdy z oblohy, staletí kráčející s vlky po lesích a zasvěcených hájích. Viděly zrod a pád impérií, měst, člověka. Stály v tichých ruinách civilizací, mezi těly válečníků, mudrců i nevinných. Němé svědkyně i bohyně, jimž obětovaly generace.
Neuměly zemřít, ale byly trpělivé. Dávaly lidem inspiraci, posvátnou hrůzou se blížily k poslednímu poznání, které jim vesmír upíral. Chtěly vědět, jaké to je opustit bytí, záviděly a šílely z nepoznání. Když ztratily rozum, vzala si je noc. Až na ni jedinou.

Realita se jí zhroutila pod rukama. Viděla desítkami očí, dotýkala se tolika povrchů, že splývaly v jeden, slyšela hlasy všech uvězněných v parazitické síti.
„Sabrino!“ prodralo se kakofonií. Byl to určitě Hildin hlas, jakoby složený z ozvěn. „Sabrino, soustřeď se na svou magii, jdi proti proudu. Dokážeš to!“
Napne všechny síly, řízená neviditelnou rukou tety Hildy znovu ucítí pod prsty jehličí. Smysly se vrátily do její moci.
Mýtina byla prázdná až na jediné oko ve smrku, které by mohlo vypadat vyděšeně, kdyby cítilo strach. Teď už sázelo leda na smrt.
„Chcípni, bulvo!“ zařval Ambrose a vrazil do dendroptika kuchyňský nůž.

Otevřeme si kavárnu, říkala, budeme spolu trávit spoustu času, říkala.
Harold se povaloval na pultě a naštvaně sledoval Jane, svou nejlepší kamarádku a obchodní partnerku, jak švitoří se zákazníky snad u každého stolu. Moc jí to sluší, ale o to nejde. Proč mu to musí pořád dělat? Bavit se s cizími lidmi, když už jednoho dokonalého člověka má!
Do kavárny vstoupila zákaznice. „Dobrý...“
„Zrovna zavíráme! Navždy. Totální krach!“ spustil a s každým slovem ji zatlačoval blíž a blíž ke dveřím. Utekla.
Vrátil se k pultu a svému oblíbenému hobby. Už zase si zastrčila vlasy za ucho! Tohle bude těžká směna.

„Sabrino!“ vykřikla Zelda, když se před ní náhle zhmotnila její neteř a přerušila tím intenzivní zírací soutěž, kterou sotva vyhrávala. Sabrininy oči byly jen bělma.
„To nám chybělo,“ řekla laskavěji, než měla v úmyslu, a chytila neteř za ruku. „Ambrosi, mají Sabrinu. A mě.“ Málem zaskřípěla zuby.
„Já už to taky dlouho nevydržím, děkuju pěkně,“ křikl na ně, aniž by odvrátil zrak od armády dendroptiků všude kolem.
„Něco je jinak.“ Sabrina zavřela své prázdné oči a náhlá bolest ji strhla na zem. „Někdo se blíží.“
„Co tím myslíš?“
Odpověď se jí zadrhla v krku. Síť parazita se trhala jako pavučina.

Když nastoupíte do nové poštovní skupiny, neznáte nic jiného než vlastní rajón (pokud vůbec). Stáváte se tak možnou obětí ohleduplného sobectví ze strany zkušenějších kolegyň. Tak například Eva, malá, drsná, věděla přesně, po čem jde.

„Vyber si rozebírku – buď tady ten barák firem nebo tyhle bytovky.“
Zvažuji možnosti bez jakýchkoli vstupních informací.
I přitočí se Eva: „Jestli chceš, vezmu si ty firmy, je jich tam hodně, plno dosílek a zupek...“
Nezaznamenám zvednuté obočí druhé kolegyně.

Škrábu se k bytovkám. Eva si na recepci nechá dovézt poštu, kterou recepční roztřídí před jejím příchodem, a v bufetu zasedne nad chlebíčkem a kávou.

Hilda Spellmanová byla zabita už několikrát. Vždycky to bylo velmi nepříjemné, ožívání bolestné a drápání se zpátky na povrch přímo odpudivě namáhavé. Nehledě na v principu zničené šaty zanesené podsvětní hlínou.
Její zážitky z nebytí byly různorodé, spojoval je ale fakt, že jí z aktivní paměti mizely takřka okamžitě po obživnutí. Někdy se vracely ve snech, to pak Zelda (která si jako hlava rodiny vyhrazovala právo vraždit) dostala studenou snídani.
Teď to ale bylo jiné. Její tělo zemřelo a ona se od něj odpoutala, ale její duše zůstala lapená kdesi uprostřed. Cítila dendroptikovu vůli, ta její ale byla mnohem silnější.

John vyráží do práce, nastoupí do autobusu, prohodí pár přátelských slov s řidičem, kochá se raním mumrajem, sedí celou cestu.
George vyráží do práce, řidič si ho bez pozdravu nepřátelsky změří, v zadní části autobusu si na chvíli sedne, pak ale nastoupí někdo „lepší“.

John si po práci zajde s kamarády na pivo.
George by šel taky, ale nejbližší hospodu pro barevné nedávno podpálili.

John i George venčí svého psa, přirozeně ne ve stejném parku.

Až jednou zemřou – páníčci i jejich psi – zakopou je na opačných koncích hřbitova. (Psa) černého (pána) na jednu stranu, (psa) bílého (pána) na tu druhou.

„Krok sun krok, raz dva tři...“ ozýval se zvenku tenký hlásek.
Pú otevřel dveře, aby se podíval, co se děje. Bylo to Prasátko! Kroužilo po palouku, pořád krok sun krok, raz dva tři.
„Prasátko, copak to děláš?“ zeptal se Pú, protože měl malinký rozum a lecčemu nerozuměl.
„Učím se tanec malých prasátek,“ odpovědělo Prasátko. „Zítra je prasečí bál.“
„Hm... Tak to ano,“ řekl Pú. Zajímalo ho, co je to bál a jestli to je balón, co už nemá ani -ón, jak je veliký...
A prasátko krok sun krok, raz dva tři, až se z toho Pú celý unavil a usnul.

Jako dlouholetá brigádnice jsem na poště prošla snad vším. Ráno jsem skupině nosila natřízenou poštu a třídila zbytky. Chodila jsem k tisku – nejdřív jako chytač papíru agresivně proudícího z poskakující jehličkovky (neposkakovala sama, třásla se celá místnost), později jsem tisk sama zadávala (jestli si někdo myslí, že pošta jede na Windowsech, hluboce se plete). Jenom správně vložit papír jsem se nikdy nenaučila – to jsou temné čáry známé pouze vyvoleným. Dělala jsem rozebírky i rozpočítávala peníze. A nakonec jsem, sama brigádnice, dostala brigádníka.
„Příští rok budeš dělat vedoucí!“ smály se holky.
Bohužel jsem si do příštího léta našla práci v kanclu.

Schovávala se na záchodě a zoufale se snažila své oči dostat zpět pod svou kontrolu. Zatím každé přeskakovalo z místa na místo jako divoce ubíhající filmový pás. Čas od času potkala člověka, ale její hlas byl pořád s ní ve škole a mrkat nedokázala. Pokoušela se dýchat a s panikou zklidnit i svoje oči, ale nezdálo se, že by to mělo valného účinku.
Najednou byla na mýtině – oběma očima! Na okolních stromech viděla další jako ona, vsazené do kůry jako podivné masky. A uprostřed teta Zelda a Ambrose. Úlevou se skoro rozbrečela.
Zkřížila ruce před sebe. Nadechla se. „Ianuae magicae!“

Nouzový signál se pokusil ignorovat, na kapitána Jacka Harknesse a jeho přemrštěné libido nebyl po dlouhém dni zvědavý. Nakonec ale zvítězilo jeho otravné morální jádro. Jacka objevil... v poněkud neobvyklém stavu.
Zachráněný se nedal dlouho pobízet: „Narazil jsem na inzerát – hledáme zdravé, zdatné muže pro repopulaci kolonie. Protože jsem lidumil – tedy nejen lidumil...“ Mrknutí. Doctor okamžitě zalitoval záchranné mise. „Přirozeně jsem se přihlásil. Bylo to hodně únavné, ale naplňující práce, mohl bych jít do detailů...“ Lišácký úsměv.
„Prosím, odpusť si je. Co bylo dál?“
„Nikdo mi neřekl, že mi pozmění fyziologii!“ Nadrženost nahradilo zděšení. „Na těhotenství a porod nejsem připravený!“

Když jí oznámili, co se stalo, poděkovala za informaci a zdánlivě nekončící okamžik jen seděla a hleděla před sebe. Pak na své ruce, znovu do prázdna.

V márnici všichni čekali... co asi? Nářek, kvílení, nekontrolovatelný proud slz? Podívala se na něj a bez velké prodlevy řekla: „To je můj syn.“ Márnice jsou dokonale tiché. Všechny zvuky si přinášíme ve vlastních hlavách.

Doma, vlastně v domě, kam se sotva přestěhovali, odhodila kabát kamsi do neurčita a chvíli stála a poslouchala. Jako by čekala, že se někde v domě rozezní Kennyho hudba. Ticho. Koncert moderního typu. Co ničí zevnitř a ničí pomalu.

Jsou zelené, modré, červené, jednou za uherský rok se zjeví fialový. Magické proužky na doporučených dopisech, elegantně osekané na doručenkách (pokud je někdo nerve jako vlkodlak ovci). Barvy do papírování vnáší trochu té radosti. Někdy až moc.
Kolegyně Veronika, pohybově nadaná mladá babička s rudou trvalou, stála ve frontě na kulaté razítko. Za horkého dne se ovívala svazkem pestrobarevných doručenek a tichoučce si cosi prozpěvovala pod vousy. S postupujícím čekáním rostla hlasitost.
„Jsem poštovní víla...“ Mávání doručenkami jako vějířem.
Vedoucí směny třikrát pomalu zamrkala. „Jdu pro testr.“
„Jsem poštovní víla!“ Baletní poskočení.
Vedoucí pobočky nemrkala vůbec. „Snad je pod vlivem.“

Byli na lovu. Přeskakovali z místa na místo a hledali hostitele. Prohlíželi každý kout, cokoli, co jen zavánělo dřevem. Potřebovali duše, čisté i prožrané, duše starců i dětí. Vrhali se po mrknutích. Každou chvíli se k nim přidávali další a další. Byli armáda, tichá a vševidoucí. Co to? Masa přišla o dva členy, o jednu výtečnou duši. Jak? Kde?! V domovském lese kdosi provozoval magii. Zavětřili sousto a vrhli se vpřed, jediným ohromným skokem obklopili vyzyvatele.

„Ehm... Teti? Vidíš je taky?“
„Přišli si pro potravu. Ale je jich mnohem víc, než jsme čekali.“
Na každém povrchu v dohledu bylo oko.

„Nudím se.“
„Včera ti to nestačilo? Můžu naplánovat něco na příští týden...“ Listování diářem. „Ve čtvrtek nemám lekci.“
„Ale ne, o to nejde.“ Frustrované konstatování.
„Dalšího psa už si pořizovat nebudeme.“
„Škoda.“ Tragické mlčení. „Chybí mi rekonstrukce.“
Záblesk pochopení, kolečka v mozku se šťastně otáčejí.

***

„Už si můžu sundat tu pásku?“
„Ještě chvíli..“ Poslední kroky k cíli.
„Teď. Překvapení!“
Scéna jako z jatek. Dvě těla. Střepy propletené květinami z krve. Ve vzduchu pach strachu a ozvěny hrůzy.
„Hodně zábavy,“ usměje se Hannibal na svého manžela v zločinu a do dlaně mu vtiskne rudý motouz. „Řekni mi, jak jsem to udělal.“

„Teď se už jen položte na podložku, nechte kotníky spadnout od sebe, ruce dlaněmi vzhůru,“ nese se místností uklidňující hlas instruktorky. „Zavřete oči a vnímejte své tělo.“
Mezi ležícími cvičícími se líně proplétá orientálně neurčitá relaxační hudba, světla jsou ztlumená, dech všeobecně vyrovnaný.
„Představte si, že jste jako čokoláda na slunci. Rozplýváte se, nejprve vaše prsty na nohou, vaše kotníky, lýtka, kolena, stehna, pánev a břicho, celá vaše záda, vaše páteř, ramena, lokty, zápěstí, všechny prsty na rukou. A konečně krk, vaše hlava, uši...“
Instruktorka otevře oči a blaženě se usměje. Všechny cvičenkyně úspěšně splynuly s podložkami. „Konec lekce. Namaste.“

„Je to jednoduché,“ začal Ambrose bez vyzvání, „musíme najít prvního dendroptika a zničit ho, než stihne vysát duše celému městu.“
„Hm...“ potáhla Zelda z cigaretové špičky. „Nějaké tipy na jeho chycení?“
„Můžeme jít do lesa a upoutat jeho pozornost?“ Starobylé grimoáry praktickými radami neoplývaly.
„Geniální,“ utrousila Zelda sarkasticky, ale zvedla se a ze stojanu vytáhla nůž.
„Nepočkáme na tetu Hildu?“
„Není potřeba. V rámci prevence šíření nákazy jsem ji zabila a pohřbila ji na zahradě.“
Ambrose odložil knihu. Nadechl se k námitce. Všiml si krvavého otisku na dveřním rámu.
„Tak, synovče, jdeme! Nenecháme se přece zničit nějakou tupou oční bulvou.“

Po vražedné kombinaci Dancing Queen a Gimme! Gimme! Gimme! se zhroutily ke stolu.
„Jean, to bylo úžasné!“ Maureen se usmívala od ucha k uchu, poprvé po dlouhé době. Kdo mohl tušit, že gay bary budou tak zábavné? (Úplně každý, Maureen, napomene se.)
„Tohle jsem potřebovala. Ale ukázalo se, že mám příšerný gaydar. Měsíc jsem flirtovala s automechanikem a...“ mávla rukou směrem k muži v bílém nátělníku, který právě strkal jazyk do krku jinému.
„Gaydar? Detektor...“ zarazila se, euforie z tance částečně ochladla, „citů?“
Jean se rozesmála. Maureen si v tu chvíli uvědomila, že je za Jeanin příšerný gaydar opravdu vděčná.

„Lidské viry Pány času infikovat nemohou.“
„Jistě, to je koronavirus lidský, ten na mimozemšťany nejde,“ zadeklamovala unaveně Kate Stewart. Návrat do aktivní služby po obnovení U.N.I.T. si rozhodně představovala jinak. „Nemůžeme si dovolit, abyste byli mrtví, ani jeden z vás.“
„Z nás?“
Kate se usmála, jak jí to jen počínající migréna dovolovala. „Aktuálně je vás na planetě pět. Tři, možná čtyři vy, jedním si nejsme jistí.“
„A ten poslední?“ zeptal se Doctor v tušení zkázy.
„Ještě jednou na mě sáhneš a tou rouškou tě vykostím!“ ozvalo se z přijíždějící vojenské dodávky.
„Zločince chráníme také. Užijte si karanténu.“

Jsem městské díte a myslím, že hlavně proto nejsem zvyklá na pavouky. Možná za to může i film Jumanji se svými podivnými kostlivými obludami rozměru psa nebo obří chlupaté potvory spouštějící se ze stromů v Harry Potterovi dvojce.
Postupně si ale buduji imunitu. Nebojím se johan, protože jsou tak absurdně chatrné a vlastně elegantní. I tak budu křičet, pokud se moc přiblíží. Udržujme osobní prostor, lidé a pavouci! Čas od času se mi v rohu okna usídlí pavouček a já respektuji jeho odhodlání – bydlíme v sedmém patře – a tak nějak symbolicky mu ten kout tři metry od své postele pronajímám.

Často před spaním myslel na Adama.
Na jeho silné ruce a široká ramena.
Na jeho ústa, na jeho prsty.
Na jeho smutné modré oči a vlasy okudlané ve vojenské škole.
Na jeho úpěnlivé věty beze slov.
Občas jeho mysl zabloudila do doby předtím.
Myslel na Adama tyčícího se nad ním.
Na Adama pokřikujícího hloupé přezdívky.
Na Adama, který ho strká do skříňky – jen tak, protože může.
Všude tam viděl i ředitele Groffa, jemuž se Adam, ten druhý a trochu i ten první, tolik podobá.

Často myslí na Adama a v břiše cítí motýly, protože ví, že Adam myslí na něj.

Z Voynich-Clavisova grimoáru: Již antické prameny (C. I. Caesar. Comm. de bell. gall.) hovoří o quasiparazitických organismech na pomezí fauny a flóry. Vyskytují se v lesích s vysokou koncentrací reziduální magie (viz Waliardi) a šíří se exponenciálně z jediného organismu. První jedinec nalezne hostitele (jednoho i více) pohledem do očí, který potenciální oběť (zahrnuje smrtelníky, čarodějky i kouzelníky) přeruší mrknutím nebo pohledem do strany. Parazit získává od této chvíle postupně přístup k zraku svých hostitelů a jejich oči transportuje na živé dřeviny nebo mrtvé dřevěné plochy. Hostitel během několika hodin obvykle zešílí, protože je mu skrze oči kradena duše [3].

„Propadla střechou vlaku! Držkopád!“ popadal se smíchy za břicho ten nový. „Kdyby nebyla po regeneraci, je z ní placka! A tu bych vzal, nakrájel, rozmixoval, pak bych upekl sušenky, ukradl TARDIS a přivezl mu je v krabici s mašlí a jmenovkou s věnováním a sledoval, jak jí sám sebe!“
Ticho.
Temná Mary Poppins a ten s původní bradkou se nenápadně odtáhli.
Blonďák ve svěrací kazajce uznale pokýval hlavou. „To si zaslouží panáka. Kdo ukradl Doctorovi šrajtofli tentokrát?“
„Včera při líbačce!“ zvedla peněženku nad hlavu Mary.
Ten s původní bradkou zvažoval skok do vulkánu. Sraz Vládců probíhal ještě hůř než obvykle.

Dopoledne bylo po té okaté záležitosti v lese podezřele normální. První hodiny se obešly bez veškerých magických úkazů (jen slečna Wardwellová opět zcela neplánovaně zařadila do výuky vyprávění o upalování čarodějnic) a Sabrina si začínala říkat, že ne všechno musí být katastrofa. Tak mají stromy občas oči, co na tom?
Právě se chystala odemknout svou skříňku, když najednou zmizela. Skříňka, škola i její ruka natažená k zámku. Cítila, že ruku stále má, a slyšela dav za svými zády. Ale před očima – ne, před každým okem – měla dvě jiná místa. Zahlédla svazek kopru (levým okem) a spící kočku (pravým okem). Vykřikla.

„Připravte se, teď budete poslouchat jen své tělo.“
Taky sousedy nad námi, kteří asi hrají bowling.

„Položte se čelem do podložky a odpočívejte.“
Nemám podložku, takže mám právě v oku chuchvalec vlastních vlasů.

„Pokud vám to flexibilita dovolí...“
Nedovolí!

„Dotkněte se prsty na rukou svých pat.“
Kde máš paty a kde máš prsty, ženská? KDE MÁŠ PRSTY?!

„Dýchejte do stehen...“
Nejsem si jistá svými znalostmi anatomie, ale myslím, že takhle dech nefunguje...

„Porovnejte, jak se vaše tělo cítí teď a jak se cítilo na začátku lekce.“
Nemůžu dýchat, vyčistila jsem koberec od vlasů a drobků a chci umřít.

„Namaste.“
Nazdar.

„Ambrosi!“ zavyla Hilda na synovce, který jediný mohl být zodpovědný za prásknutí dveří.
Vzápětí se objevil v kuchyni, ve tváři obezřetný výraz – takhle jeho jméno obvykle pronášela jenom Zelda. „Ano, teti?“
„Odkdy doma práskáme dveřmi?!“ otočila se Hilda konečně od bezoké kuchyňské linky. Zelda – stále s vidličkou v ruce – vrhla na Ambrose hluboce nesouhlasný pohled.
„Omlouvám se,“ vykoktal – dvě tety na jednoho synovce byla jasně nevýhodná situace. „Vzpomněl jsem si, že se mi v márnici louhují sosáky babočky.“
„Tak je můžeš rovnou vylít,“ chopila se slova Zelda. „Máme problém.“
Na to se rozzářil jako vánoční stromeček. „S čím můžu pomoct?“

Zelda konečně zavřela dveře za posledními smutečními hosty.
„Tuhle řeč jsi měla slyšet. Člověk by řekl, že pohřbíváme personifikaci ženského údělu!“
„Opravdu?“ ozvala se Hilda z kuchyně. Chystala se umývat nádobí. Pohlédla dolů. Z linky zírala oční bulva.
„Samá chvála, laskavost, skromnost! Jen děti že jí prý falešný bůh nedal,“ slyšela sestru od skříňky s whiskey. „Vím dobře, že ta stará semetrika děti nesnášela!“
Oko nemrkalo a Hilda s ním držela krok.
„Zeldo, podej mi vidličku.“
„Cože?“
„Vidličku!“
Oko zíralo a jí se chtělo mrknout jako nikdy jindy. ‚Soustřeď se přece!‘
V domě práskly dveře. Mrkla. Vidlička dopadla do prázdna.

Harvey a Sabrina šli obvyklou cestou lesem do školy. Bylo ráno jako každé jiné (tedy uvážíme-li, že každý den v Greendale je alespoň z třetiny podivný). Hřejivé paprsky slunce se statečně prodíraly korunami stromů, vítr roztáčel listy i jehličí ve složitém tanci.
„Objednal jsem si novej skicák, už se na něj těším,“ básnil právě Harvey, když se uprostřed kmene nedalekého smrku objevilo lidské oko. Sabrina se zarazila. Zamrkala – po oku ani památky. Ale určitě...
„Děje se něco?“
„Nic, myslela jsem, že něco vidím v lese.“
Pokradmu sledovala stromy kolem pěšiny. Nic. Přesto se nemohla zbavit pocitu, že ji něco vidí...

Věta „pro tuhle práci by zabíjely miliony holek“ jí měla napovědět. Ale jak těžké může být dělat asistentku? V časopise o módě?
Po pár týdnech zjistila, že je tlustá a nemá žádný vkus, že běhání po pochůzkách na povinných podpatcích funguje stejně dobře jako posilovna a spánek se přeceňuje. Že neschopnost se trestá smrtí (jeden Mirandin pohled k zabití stačí), ale za schopnost se taky ničeho nedočkáte. Po několika probrečených nocích si řekla, že to nevzdá – paličatost zvítězila nad pudem sebezáchovy.
Práce ji začala bavit. Panika ustupovala s každým dalším dnem. A pak se na ni Miranda usmála. A doprdele.