Moje články

Hermiona projížděla očima monitor a jen kroutila hlavou. "Věno. Hm, super téma. Nikdo se nežení."
"Oženíme Simona s Bazem," navrhla Penny.
"Není to proti zákonu? Myslela jsem, že můžou být jenom registrovaní."
"A jo vlastně..."
"Ahoj!" Harry jim nahlédl přes ramena a hvízdl. "No, dneska to máte těžký. Komu uspořádáte svatbu?"
"Nechceš si vzít Ginny?" nadhodila Hermiona.
"Nechceš si ty vzít Rona?" vrátil jí úder.
"Nechce si Penny vzít Micaha?" odhodila Hermiona štafetu.
"Vlastně tu máme docela dost možností," zamyslela se Penny.
"Trojitá svatba?" zahihňala se Hermiona.
Harry si povzdechl. "Až vymyslíte, co těm svým milovaným dáte věnem, dejte vědět."

"Podle mě je to zkrátka hloupost. Však víte, když se v prvním dějství objeví na zdi puška..."
"Ale tahle puška je absolutně bez využití! Ne, jen by to zaplevelilo příběh."
"Hope je dobrá postava. Má vazbu na Avatara. Nemohla by se objevit aspoň v komiksech?"
"Už jsem řekl ne, necháme ji tam, kde je. Ať si dělá co chce."
"Ještě aspoň v jedné epizodě, prosím! Nebo ve dvou..."
"No tak jo, co s tebou... Ale tak na deset sekund maximálně. A to už je poslední klapka, rozumíš? Ať si její život vymyslí ti otravní spisovatelé fanfikcí. Takový příležitosti oni milujou."

Ying a Than nemohli uvěřit svým očím. Vesnice byla úplně stejná, jak si ji pamatovali z dob, kdy tudy netáhly pluky vojáků v brněních se znakem Národa ohně. Stejná náves. Víceméně stejní lidi. Potkali tolik starých přátel, kteří přežili a neuvízli v Ba Sing Se. Nikdy nebyli šťastnější.
Hope měla zvláštní pocit. Tady by žila od začátku. Bylo by to tak krásné dětství... ale bez Roca.
"Myslím, že si tu zvyknu," smál se. Rozběhli se po trávě a předávali si babu.
"Děti, pojďte sem! Teď přijde velké eso," zavolal na ně Than.
Stanuli před dvěma krásnými domy.
Tady. Doma. Navždycky.

V kanceláři správce čtvrti se schylovalo k hádce, pěkně peprné hádce. Zčistajasna se rozletěly dveře. "Nejdu pozdě?"
První se vzpamatovala Hope. Vypískla a vrhla se svému nejlepšímu příteli kolem krku.
"Takhle mě opustit!" zlobil se naoko.
Rocovi rodiče byli samá pusinka a "Kde jsi byl?" "Měli jsme takový strach!"
Když ho konečně nechali dýchat, bylo to jen proto, aby ho přišel obejmout sám velký Avatar. Roco se ocitl uprostřed kolosálního skupinového objetí.
Když se však Aang pokusil přitáhnout i Toph, ucukla. "Nech mě! Z takových přeslazených emočních výlevů dostávám koliku."
Nikdo už si jí víc nevšiml.
Cesta domů byla volná.

Musel utéct. Nemohl to už dál snášet.
V noci se opatrně proplížil kolem stráží a sám byl překvapen, že se mu povedlo dostat se až ven.
Na vlak se vetřel bez pasu.
Ale doma nikdo.
Sevřel se mu žaludek. Unesli je! Kvůli němu!
Začal panikařit a panikařil by doteď, kdyby na něj nenarazil náhodný soused.
"Roco! Nejanči, nebo si ublížíš a už tě nesešijeme! Tví rodiče tě jeli hledat až nahoru, dokonce i s Avatarem."
Avatar? Hledat jej? Ale jak ví...
Hope!
Na sloupku na nádraží ve Střední čtvrti byl vyvěšený plakát s jeho portrétem.
Rozběhl se na uvedenou adresu.

Byla jednou jedna slupka od banánu. Jednoho krásného dne prostě skončila v popelnici a nikoho nezajímala.
I potkala ve svém novém domově upatlaný sáček. Přišlo jí podivné, co tu dělá plastový sáček, když toho tolik slýchala o recyklaci. Ani on nevěděl.
Povídalo se s ním hezky, ale jednoho dne přišlo Velké temno a vše pohltilo. Oškliví čarodějové ani nemrkli, když je do něj házeli. Ztělesněná krutost.
Sáček naříkal, že za to může hloupost lidí - nemá tu co dělat a čarodějové se zlobí! Slupka mu musela pomoct. Vystrčila jej ven a sama ujížděla s Temnem pryč.
Stala se hrdinkou všech odpadků.

Aang se pokusil s veliteli Dai Li domluvit. Fakt to zkoušel.
Samozřejmě popřeli, že kdy slyšeli o nějakém Rocovi (ačkoli jeho rodiče posílali nahoru jeden zoufalý dopis za druhým), a zabouchli mu před nosem.
Zjevně už zapomněli na Toph Beifongovou.
Zpacifikovala je několika málo okázalými pohyby a když se na ni vyřítila záložní jednotka, sebrala jim meče a přetavila je v pluhy, poznamenajíc, že by se jim možná měli věnovat spíš.
Hope měla tu čest být u toho a jen valila oči.
Najít Roca byla ta nejtěžší část celé operace. Nebyl s ostatními rekruty. Jako by se do země propadl...

Velitel výcviku rázoval podél perfektně nastoupené řady nováčků a vykřikoval povely. Na každé slovo jeden z učňů vystartoval a přesným úderem rozdělil přidělený kamenný kruh na osminy.
Důstojník Dai Li se zastavil u pomláceného chlapce se vzdorovitě zatnutou čelistí.
"Sedm," zasyčel. "Zase."
Roco už po chvíli ani neměl sílu se bránit.
Aang zaklepal. Otevřel Than.
"Dobrej," odpověděl na pozdrav. "Neznáme se?"
Z chodby vykoukla Ying a vypískla. "No ne! Vždyť to je Avatar!"
"Rád vás zase vidím," zubil se. "Mám pro vás návrh. Je po válce, můžete se vrátit domů."
"Jaké je to doma?" zeptala se Hope.
Ying vypískla podruhé.

Aang, Toph, Zuko a Hope se procházeli po pozemcích školy. Hope byla jako u vytržení. Skutečně se jí to děje?
"Máte to tu nádherné!"
"Hmm, loňské sněhy tu nadělaly víc škody, než bych ráda," rozhlédla se Toph kriticky po dokonalých skalnatých zahradách. "Ale dík. Mohla bys tu taky studovat, jestli seš vládkyně."
Hope bylo tak líto, že nemůže. "Díky za nabídku, ale bohužel nejsem. Mám ale kamaráda, který..." Zarazila se. Roco. A potažmo máma, táta...
"Mohla bych na vás mít jednu prosbičku?" zažadonila. "Chtěla bych jen někomu pomoct ven..."
"Velký útěk?" ušklíbla se Toph. "Počítej se mnou!"
I Avatar přikývl.

"Co to je?"
Harry nadzvedl knihu, aby Simon viděl na obálku.
"Nedej se? Co tě vedlo k tomu, přečíst si knížku o mně?"
"Očekávání protihodnoty," ušklíbl se. "Třeba tě to donutí přečíst Kámen mudrců. A to ti třeba změní názor."
Simon si odfrkl. "Překvapuje mě, že vůbec umíš číst."
"Nech toho, taky můžu tu knížku roztrhat, a to nechceš."
"Pff! Ale nečekej, že se jen kvůli tomu začtu do tebe."
"Fajn, příští hádka bude tvojí vinou."
"Tak nic," vzdychla Hermiona.
Penny si unaveně stiskla kořen nosu. "A já už doufala, že to ty jejich hádky vyřeší. Tohle snad nikdy neskončí!"

Hope se zajíkla.
"Ehm... Moc ráda vás poznávám, strašně mě těší, je mi nekonečnou úctou..." Počkat, tohle bylo špatně! "Totiž, je mi ctí, potěšením... Veškerá úcta vám, pane Avatar, já jen-"
Kdyby ji Aang nezarazil, asi by se v tomhle bludném kruhu motala ještě dlouho. "Taky tě rád poznávám. Jak se jmenuješ?"
"Hope, pane..."
"Hope? Znal jsem jednu Hope. Roztomilá holčička."
"To - to jsem asi já, pane."
"Ty? Páni, tolik jsi vyrostla! Vážně už je to tak dlouho? Kolik ti je?"
"Dvanáct..."
"Vážně? Vyrostla jsi do krásy."
Zrudla. "Díky..."
Hluboký nádech. "Chtěla jsem vám poděkovat, pane Avatar. Za svůj život."

Hermiona a Penny pobíhaly po kuchyni a připravovaly oběd. Hůlka a prsten se jen míhaly. Vzduchem poletovaly hrnce, omáčka se sama míchala...
Simon seděl u stolu a pozoroval je s výrazem rezignované závisti.
"Mohl bys nám trochu pomoct," nadhodila Hermiona.
"NE!" vyjekla Penny zděšeně.
Simon se ušklíbl. "Kdybych se vám pokusil pomoct, vyhodil bych to tu do vzduchu."
"Snad si nespleteš taková kouzla," mínila Hermiona.
"O to nejde," zabručel.
"Prostě se nerad učil a radši mával mečem," houkla Penny.
"To není pravda! Mně to od přírody nejde!"
"Ale mohl by ses aspoň pokusit to ovládat! Potom může být pozdě, Simone..."

Toph postávala v čele tělocvičny a se samolibým úšklebkem hulákala na své hekající svěřence: "Makat, snažíme se trochu! Necvičili jste, tak dohánějte!"
Aang vyšel ven zrovna ve chvíli, kdy vzducholoď Pána ohně přistávala.
Hope se nervózně ošívala.
Kéž by jako malá poslouchala maminčiny poučky o tom, jak se má chovat! Měla strach, že se zachová neuctivě nebo udělá něco, co Avatara naštve. Smázl by ji z povrchu zemského jako nic.
Když ho poprvé uviděla před branami Akademie ovládání kovu, zastavilo se jí srdce.
Přátelsky se pozdravil se Zukem. "Proč jsi tu?"
Zuko jen ukázal na Hope.
Aang se usmál. "Ahoj!"

"Přestaň se mi laskavě hrabat ve věcech! Je mi zle, když si představím, že bys našel moje trenky..."
"Klídek, trencle mě nezajímají." Simon pozvedl Obludné obludárium, přepásané a protestující. "Co je sakra tohle?!"
"Učebnice," ušklíbl se Harry.
"Na Watfordu máme dost zajímavých věcí, ale kousající učebnice jsme ještě nedostali."
"Buďte rádi."
"Který učitel vám je předepsal?"
"No hádej. Učitel kouzelných tvorů asi, ne?"
"Ten velkej tupec?"
"Hagrid není tupec! Kolika lidem mám ještě vysvětlovat, že je to úplně normální člověk?!"
"Chceš říct poloobr."
"Další takovej! Znáš Ritu Holoubkovou?"
Baz si s pusou od ucha k uchu přisedl k Hermioně. "Popcorn?"

Palác ohně byl OBROVSKÝ.
Obrovský a obrovsky honosný. Všude spousta rudého sametu a pravého zlata.
Hope nemohla uvěřit, že tu skutečně je. Ona, holčička z Dolní čtvrti! Se samotným vládcem!
To první, co Zuko udělal, bylo nechat přinést obrovskou prastarou knížku s nápisem Bestiář.
"Třeba tam najdeš něco o svém kamarádovi," nadhodil.
Hope nalistovala vodní hady a začetla se.
Nikdy hady moc nemusela, ale teď ji naprosto uchvátili. Rychle se stali jejími nejoblíbenějšími zvířaty.
Zuko ji tiše sledoval a uvažoval, co všechno o ní strýček Iroh věděl.
Mezitím přišla zpráva.
Avatar řeší naléhavou záležitost v akademii Beifongové. Setkání proběhne tam.

"Tak to prr. Já tu byl první!"
"Tomu se říká pokrok, Pottere!"
"Ani nemáš všechny knihy! Jsi v podstatě jenom blbá fanfikce!"
"Cos to řek?! Mám větší moc než ty a ten tvůj Voldy dohromady!"
"Blbá fanfikce na blbý Drarry! Fuj, chce se mi zvracet..."
"Tak dost, Baze mi urážet nebudeš!"
Simon s Harrym vytáhli hůlky. Baz s Dracem nenápadně uzavírali sázky.
Penelopa s Hermionou je kriticky sledovaly z povzdálí.
"Občas nechápu, proč lidi ty pitomce vůbec čtou," kroutila Penny hlavou.
Hermiona pokrčila rameny. "Hodně si toho zažili, zaslouží si trochu pozornosti. Ale pitomci to jsou, to je bez debat."

"Nespalte mě, prosím!" vyletělo z Hope. Pán ohně Zuko se rozesmál.
"Tvoje starosti bych chtěl mít! Neboj, kvůli tomu tu nejsi. Můj dobrý přítel mi říkal o dívence, kterou zachránil před hadem. Měla by být zhruba v tvém věku..."
"Avatar o mně mluvil?" Nemohla tomu uvěřit.
"No jistě. Zanechala jsi v něm hluboký dojem. Dej si ten banán."
Hope nejistě sáhla po ovoci. "Ráda bych se s Avatarem setkala."
"Rád ti to umožním. Jak by řekl strýček, ušlechtilé cíle si zaslouží pomoc. Ale než se dostaneme na břeh, pomohla bys mi s mou dcerkou? Ještě jsem to přebalování úplně nezvládl..."

K Hope se okamžitě seběhla ochranka. Měla milion chutí skočit zpátky do vody.
"Jsi celá? Potřebuješ ošetřit?!" bylo kupodivu to první, co je zajímalo. Až když je podesáté ujistila, že jí had opravdu neublížil a nemá žádnou vodu v plicích (To jde?), přešli k otázce lístku na loď.
Než však stačila vybreptat nějaký nesmysl, přikráčel k ní samotný Pán ohně.
Hope nevěděla, co má dělat. Pro jistotu se uklonila. Položil jí ruku na rameno.
"Pojď se mnou."
Zajíkla se. "A-ano, pane..."
Zavedl ji do své kajuty, usadil do čalouněného křesla a přistrčil k ní mísu s ovocem. "Dáš si banán?"

Na tohle nebyla připravená. Nikdo by nebyl.
Komunikuje s hadem.
V myšlenkách, jako by byli nějak spojení.
Vyprávěl jí příběh, který jí tolikrát říkala maminka. O jejím narození. O vládcích, kteří jej zastavili, aby jí umožnili příchod. Byl by ji sežral i s její matkou. Avatar mu to nedovolil.
Hope naslouchala jako u vytržení.
Had ji nesežral, jak kdysi chtěl.
Místo toho ji opatrně postavil na palubu lodi plné vyděšených lidí a zmizel v hlubinách. Nechal v ní po sobě památku - neviditelnou, ale silnou.
Opřela se o zábradlí a sledovala jeho stín. Byl jejím přítelem.
Najde Avatara. Musí mu poděkovat.

Já chci někam do Británie, kde můžu hledat čokovajíčka po zahradě, místo toho, abych tu trčela v posteli a předstírala spánek v marné snaze po sluchu vychytat okamžik, kdy budou všichni kluci z dohledu, abych si mohla alespoň obléct rifle, než se na mě vrhnou se seschlými pomlázkami ze supermarketu.
Nefér, prostě nefér! Oni mě zmažou a já jim za to ještě musím dávat vajíčka! Mazanec jsem taky pekla já!
Kdyby aspoň nelilo jako z konve. Zdrhla bych do lesa a nevrátila se dřív než v poledne.
Už aby bylo dvanáct. Pak budou mít utrum. A mně začne vaječný týden.

Roco panikařil. Hope je v čudu a co on tady sám? Bez hlavy týmu?!
Plán B, plán B... Byl vůbec nějaký? Co má dělat, když se rozdělili?
Má zůstat u Iroha? Bez Hope to nemá smysl...
Pokračovat v průzkumu města? Bez Hope ho chytí okamžitě!
Domů. Vrátí se domů.
Ale k tomu se taky nedostal.
Byl přepaden, jasně, přepaden! Pokusil se bránit ovládáním země, ale spoutali ho kamennými rukavicemi.
Útočníci měli podivné klobouky a tváře jako kusy skály. Jejich šéf jako by byl oživlá socha.
"Jsme Dai Li, strážci kulturního dědictví města. Půjdeš s námi. Už dlouho jsme neměli rekruta."

Když kočár odjížděl, zachytila Rocův zděšený pohled.
Vyskoč!
Ale někdo ji uvidí...
A tak se dostala do přístavu.
Když opouštěli kočár, měla šanci!
Vrať se. Najdi Roca a vrať se k rodině.
Ale něco ji přinutilo nenápadně nastoupit na palubu. Možná touha po svobodě. Být konečně pryč z města...
Možná to byl osud, kdo zařídil, aby ji kdosi neopatrný strčil do vody.
Loď vyhlásila poplach, ale Hope už to neslyšela.
Z hlubin se vynořila silueta obřího vodního hada.
Hadí průsmyk.
Jako by ho znala...
Chvíli si hleděli do očí. Pak mu opatrně položila ruku na hlavu.
Vynesl ji nad hladinu.

Hope div nevypískla.
"Kdo je to?" nechápal Roco. "Vypadá jako... vládce ohně?!"
"To je Pán ohně Zuko, troubo! A Iroh musí být ten jeho strýc! Páni..."
S Pánem ohně přicházela i jeho manželka, v ruce uzlíček přikrývek. Iroh se roztekl.
"Tak tohle je Izumi? Rád tě poznávám, maličká..."
Hope a Roco se vytratili, aby nerušili rodinné setkání.
Před čajovnou stál kočár plný super věcí. Musely to být dárky pro strýčka. Hope nevěděla proč, ale vylezla nahoru, aby si je prohlédla.
Prohlížela si je tak dlouho, dokud si pro ně nepřišli. Krčila se v rohu.
A pak už nebyl čas vylézt.

Skutečně na tom nebylo nic složitého. Zapisovali si objednávky, roznášeli čaj a usmívali se na zákazníky. Sem tam to trochu popletli, ale to se přece stává i nejlepším. Alespoň tak to říkal Iroh.
Netušili, co je to za týpka, ale shodli se na tom, že je super! Byl pro každou legraci a dělal ten nejlepší čaj na světě.
Jen...
"Co je to s tebou?" nechápal Roco, když byla Hope opět duchem nepřítomná. "Jsme tady! Můžem se tu toulat a dostáváme zaplaceno!"
"Já jen - nechali jsme tam rodiče..."
V tu chvíli se otevřely dveře. Ještě nikdy neviděli Iroha tak sprintovat.
"ZUKO!"

Takže, řekněte mi v klidu, kdy se vaše dcera ztratila.
Já vůbec nevím, někdy v noci! Probudím se, udělám jí snídani... A ona není v posteli! Ach bože, někdo ji unesl, já to vím...
Uklidněte se, tak hrozné to nebude. Nemyslíte, že mohla odejít sama?
Cože? To je jako dělat kozla zahradníkem! Hope je tu naprosto spokojená, má tu přátele a...
Myslíte toho chlapce, kterého právě pohřešují naproti?
Roco se taky ztratil?! Ach bože, bože... (vzlyk)
Vypadá to jasně. Uděláme, co budeme moct, ale jestli utekli, nejspíš se nenechají jen tak chytit... Prozatím děkujeme.
Ach Hope, proč mi to děláš!

"Eh... Jak žes to říkala?" Roco si zaboha nemohl vzpomenout.
"Jsem Ming," vyhrkla Hope. "A tohle je Viktor."
"To vážně? Mohla jsi vymyslet něco lepšího..." zamumlal potichu.
"Drž tlamu!"
Iroh se usmíval, jako by věděl, že si to vycucali z prstu. Vrazil jim do rukou zástěry. "Můžete mi za záchranu poděkovat tím, že přiložíte ruku k dílu. Na děti dostaneme speciální příspěvek."
"Ale-"
"Prostě budete jen roznášet čaj těm, co si ho objednají. Nic těžkého. To se naučíte."
Roco byl tak rozložitý, že se do zástěry stěží vešel. Hope se musela smát.
Možná to vážně nakonec dopadlo líp, než mohlo.

Neznámý počkal, až budou v bezpečí jeho veliké příjemné čajovny, než se na ně otočil s výrazem mírného pobavení.
"Musím ocenit vaši vynalézavost, ale zároveň musím dodat, že máte mnohem víc štěstí než rozumu. Tihle lidi nemají rádi přeběhlíky z Dolní čtvrti."
"Kde máte důkaz, že nejsme odsud?" štěkl Roco.
"Prosím vás. Mrtví se na nás mohou dívat, ale živí se dívat musí. Opravdu je to vidět."
Hope a Roco si vyměnili pohledy.
"Dáte si čaj?" A už něco kutil s konvicí.
"Co jste zač?" vybafla na něj Hope.
"Ale ne, já se vám nepředstavil? Jmenuji se Iroh. A vy?"

Harryho jizva už zase pobolívala. Přejel po ní prsty a zavřel oči.
Nemusel ji mít. To Voldemort si ho vybral. To on z něho udělal svoji druhou půlku. On, jeho zlé dvojče z vlastní vůle. I když ne tak úplně vědomě.
Nic z toho se nemuselo stát. Jeho rodiče by byli pořád naživu a on by byl jen obyčejný kouzelnický kluk, kterému věčně nejde o život. Spousta lidí by neumřela.
Tolik by se toho nestalo, kdyby nebyl on.
Jeho zlé dvojče.
Harry pevně sevřel svoji hůlku. Drsný povrch dřeva mu dal jistotu.
Brácha zaplatí za všechna ta zvěrstva, co napáchal.

Davem se prodral naprosto nepovědomý břichatý dědula a popadl je za uši. "Všude jsem vás hledal! Takhle mi utíkat!"
"Ale-"
"Vy je znáte?" zamračil se průvodčí.
"No jistě, jsou to děti mého souseda, měl jsem je hlídat... Ale povím vám, to je jako hlídat blechy! Tohle si s vámi vyřídí vaši rodiče!" huboval jim.
"Pane, ten chlapec napadl strážníka," prohlásil jakýsi policajt. "Za to je pokuta."
Stařík s úsměvem vytáhl jakési poukázky do čajovny. "Kolik?"
Kupodivu na to zabrali. Zvědavci se rozešli a neznámý si své "svěřence" v klidu odvedl.
Nemohli uvěřit svému štěstí. Teď jen vymyslet, jak pláchnout tomuhle.

Průvodčí se vztyčil nad dětmi jako přísný rodič a napřáhl ruku. "Vaše pasy, prosím."
Hope mu roztřesenou rukou podala ty dva bezcenné papírky. Průvodčí je chvíli studoval.
"Musíme zdrhnout," využila toho šeptem Hope.
"Probojujeme si cestu ven!" Roco už si vyhrnoval rukávy.
"Děláš si srandu?! Rozdupou nás!"
"Hodláš se snad proměnit v myš a proklouznout? Když nechceš bojovat, tak si vymysli použitelnou cestu ven. Já jsem svaly týmu, vzpomínáš? Ty jsi hlava."
"Tak jo, týmová práce. Až řeknu teď, začneme..."
"Padělané," prohlásil průvodčí a zamračil se.
Právě když už mysleli, že je odvedou, ozvalo se: "Tak tady jste, vy nezbedníci!"

Strážci zákona měli dvakrát delší nohy než oni. A o co delší nohy, o to delší vedení. Jinak by jistě poznali hned zkraje, že Roco je nejlepší vládce země na světě a opravdu si s ním nechtějí zahrávat...
Když jeden z nich popadl Hope, hrdina Roco neváhal, ovládl svůj živel a odpálil ho do vzduchu.
"Hele, jak letí," zakřenil se. "AU!" vyjekl pohoršeně, když dostal od Hope pořádnou do ramene.
Mezitím se seběhli lidi a ačkoli nevěděli, co se děje, pochopili, že ten, kdo praštil šutrem veřejného činitele, zřejmě něco provedl. Provinilci se octli v obklíčení.
"Blbče," sykla Hope nakvašeně.

Jejich životy se rozdělily na předtím a potom, co vkročili na území Střední čtvrti. "Předtím" znamenalo šedivý živůtek ve špinavém slumu, "potom" se zdálo být zářivými výlohami čajoven, milými babičkami krmícími holuby a krásným oblečením.
"Je to tu tak boží!" žasl Roco. "Mnohem lepší než u nás!"
"Tišeji," sykla Hope, i když sama chtěla hulákat "Jééé!" na celé město.
Dorazili právě k cukrárně a Roco hladově přilepil nos na výlohu, když se všechno zvrtlo.
"To jsou oni, šéfe!"
"STÁT! Nemáte tu co dělat!"
"Vždycky to prokouknou," fňukla Hope, než se dali na úprk.
"Potom" teď vypadalo spíš na synonymum "průšvihu".

Roco poposedával na sedačce ve vlaku a škrábal se, jako by měl blechy. "Jak v tomhle můžou chodit?"
"Aspoň se snaž vypadat nenápadně," zaúpěla Hope.
Vlak konečně opustil Dolní čtvrť a oba se nahrnuli k oknu.
"Páni!"
"Fantazie!"
Brzdy zaskřípěly. Plni adrenalinu se vyvalili ven. Nemohli uvěřit tomu, že to dokázali! Jsou tady!
"Stůjte!"
Srdce jim spadla až kamsi do kalhot.
Předpisovým pochodem se k nim blížil průvodčí. "Vaše jména, prosím."
"Ee... Já jsem Ming a tohle... eh... Viktor," vykoktala Hope.
"Odkud jste? S kým jste přijeli?"
Příliš mnoho otázek!
A tak udělali jedinou věc, která je napadla. Vzali roha.

Hope byla odjakživa hlavou týmu. Roco, svaly týmu, jí s oblibou říkával Makovice. Většinou potom nenápadným způsobem dodal, že on je vládce a ona ne.
"Nahoře jsou stráže," ignorovala ho. "A dole je hlídač. Ale mezi čtvrtěmi jezdí vlaky. Nebude složité nějakým měšťákům na dovolené sebrat oblečení, ale problém je, že chtějí pasy. Napadá tě, jak je splašit?"
"Ukradneme a přelepíme."
"Kdo by taky od tebe čekal propracovanější plán."
Počíhali si na rohu nástupiště, polapili jakési výrostky a svázané je nechali na záchodech. Jeden večer strávili seškrábáváním inkoustu z pasů a Hope je přepsala na ně. Ještě před svítáním nastoupili.

Hope ani Roco nebyli sežehnuti plamenem válečníků. Nepoznali tanky ani vzducholodě a nikdy v životě neviděli vládce ohně. Nezažili válku. Nepamatovali si pekelné stroje, o jakých vyprávěli rodiče. Teď je jiná doba.
Ale ty zdi tu pořád jsou. Pořád jsou zbraní mocných proti chudákům.
Nenásilnou, ale účinnou. Takovou použije člověk, který se vydává za humanistu. "Zbraň civilizované doby", tak by se to dalo nazvat. Držela ty nuzné dál od všeho dobrého. Tak to viděli oni dva.
Pro dospělé byly hradby málem posvátné. Báli se jich, báli se lidí za nimi.
Hope ani Roco nebyli strašpytlové. A hlavně byli neuvěřitelně zvědaví.

Hráli schovávanou. Roco se schovával, jako obvykle. Hope věděla, jak je její nejlepší kamarád ve skrývání nemožný, a tak neprotestovala.
Tentokrát ho našla ještě dřív než jindy. Vůbec nevykazoval snahu se ukrýt. Stál před hradbami a civěl.
"Mám tě!" zavolala. "Co je s tebou?"
"Co je asi na druhé straně?"
Hope zaklonila hlavu, aby dohlédla na vrcholek. "Střední čtvrť. Máma říkala, že tam bydlí ti skoro bohatí."
"Proč tam nebydlíme my?"
"Nemyslíš snad na..."
"Co tu děláte, děcka?" Odněkud se vynořil hlídač. "Mazejte domů!"
Svěsili hlavy a odpelášili.
Hope se na rohu ještě ohlédla. Nějak to v ní vzbudilo zvědavost.

Hope milovala jaro. Ne že by bylo v Ba Sing Se nějak... "jarněji", ale Hope vždycky uměla poznat konec zimy.
Sotva sluníčko nakouklo do okna, vyskočila z postele a běžela poskákat postel rodičů, načež se smíchem vyrazila ven a zpívajíc pobíhala po ulici. Po chvíli se k ní přidali její kamarádi a společně oslavovali jaro.
Than se vymotal z peřiny a vyhlédl za ní. "Uličnice. Šlápla mi na obličej."
Ying se jen usmívala. Vzpomněla si na partu dětí, které Hope pomohly na svět. Měla radost, že dcerka nesmutní nad bídou, ale těší se ze života. Avatar měl pravdu. Ztělesňovala naději.

"Kowalski!"
Tučňák projednou odolal přirozenému pudu vyskočit a zasalutovat. Sundal si sluneční brýle a úkosem pohlédl na Skippera přes okraj novin. "Mám dovolenou."
"Neschválenou!"
"To je fuk. V zoo není co řešit."
"Potřebuju odpálit dveře skladu s rybami," vznesl Skipper požadavek.
Kowalski si nasadil brýle.
"Strhnu ti to z platu!" vztekal se Skipper.
"Nic nám neplatíte, šéfe," odvážil se vojín poznamenat.
Než stihl Skipper zaútočit na něj, zmerčilo je jakési pískle: "Kachničky!"
"To nám tu chybělo," povzdechl si Kowalski.
"Vy si to necháte líbit?" Vojín je asi v pubertě.
Skipper si povzdechl. Před návštěvníky vychovávat nemůže.
"Úsměv a mávat," zavelel.