Moje články

“A když budou mít připravené pistole, Ukko?”
“No co, prostě pojedeš přímo na ně a budeš hodně křičet. Nikdy nevydržej čekat. Nejspíš vystřelej brzo a netrefí tě. A máš poctivej kabát z volské kůže, ten něco snese.”
“No nevím, jet proti hlavním s mečem v ruce…”
“Právě že tak! Ty máš v ruce meč a oni jenom vystřelený pistole. A tvůj kůň si to žene přímo do nich a je zvyklý na srážku, zatímco oni cvičej spíš jistej krok a střelbu v karakole. Což je úplnej omyl. Buď je rozstřílej naši mušketýři, nebo je rozsekáme. Starý dobrý nájezd na meče!”

Do velkého, temného sálu, jehož stěny i střechu tvořily proplétající se kořeny starých stromů, vběhla holčička s uzlíčkem bodlin v náručí.
“Tetičko, tetičko, našla jsem pochroumaného ježečka!”
“No, tak ten už to nerozdejchá. Hoď ho do kotle!”
“Ale mohly bychom ho obvázat!”
“To už by ho nezachránilo. Kotel!”
“Ach jo. No tak dobře...”

V ohromném bronzovém kotli stojí malý, sukovitý, bodlinatý mužík s vyjeveným výrazem.
“Jé! Bodlináč je zdravý! A legračně kouká!”
“Chtěla jsem tě překvapit, ale překvapila jsem, koukám, hlavně sebe. Dává to smysl – kotel oživuje bojovníky, na malá zvířátka ho ještě asi nikdo nezkoušel. Nu, máš nového kamaráda.”

Tarasy mezi vozy se překotily a mezerami vyhřezl houf divokých chlapů. Sedláci i měšťané už dávno přivykli novému řemeslu, ve zbrojích se šikují jako výborně vycvičené vojsko. Kterým také jsou. “Pán bůh pomoc naše!” Zaznívá heslo vyšité na jednom z praporů. Z druhé strany wagenburgu vyráží jízdmo Miletínkův klín železných pánů. Čerství kališníci udeří na královské vojsko, znavené výstupem do kopce a marnou snahou prolomit vozovou hradbu. Černozlatá korouhev se kácí. „Běží!“ “Hrr na ně!” Není to předstíraný ústup, královské už zajímají jen koně uvázaní na úpatí kopce.
Slepý hejtman v týle se usmívá, i tentokrát si to spočítal dobře.

Přikrčil se a seknul. Čepel hladce prošla konstruktem, ale bzukot v dálce oznamoval, že je vytvářen další. Unaveně vykročil. Šlapal po rozsekaném kovu, krvácel z mnoha drobných ran a meč, který pozvedl do střehu, byl stále těžší.
Nekonečné chodby, nekončící vlny mechanických nepřátel. Boj bez konce.
Začínal si uvědomovat, že tohle je jeho poslední střet.

„Takže já si jí hodím zpátky na ruku. A znovu vykládám toptéru za nula, takže tohle untapnu a tohle tě střelí do hlavy za jedna. Takže jí můžu vrátit zpátky na ruku. Klasický infinitní kombo, pokud na to nereaguješ, tak šach mat.“
„Ouč. Dží dží!“

“Necítíš se hloupě, smrtelník proti synu Yogsothota?“ Zasmálo se monstrum rdousící muže. Vzápětí mu odskočila hlava pod drtivým úderem do brady.
“Ne. Protože. Já. Jsem. Adam. Kadmon. A. Žádný. Klifotický. Svinstvo. Tu. Nemá. Co. Dělat.“
Vyrážel ze sebe Coen hebrejsky zatímco pěstmi rozbíjel démona.
Pořezaný, požahaný, duši orvanou na dřeň se přes své opuchlé ruce podíval na beztvaré bezživotné nic. „To bylo nečekaně snadné!“ Zasmál se a omdlel.

„To, co ten šílenec dělá, je neslučitelné - prostě s ničím!“ Nechápající hlídkaři nakládali bezvědomého muže. „To protože každý kousek toho šílenýho Žida je velmistrovská Kabala!“ Vysvětlil velitel. „Ale vždyť nekouzlí!“ „No právě...“

Díval jsem se na most Pavla Wonky přes svůj oblíbený suvenýr z Mali a formuloval dogonskou kletbu smůly.
Dodávky z půjčovny nebývají v nejlepším technickém stavu, a američtí kultisté, pardon, turisté, značně překračovali rychlost, takže se není co divit, že minivan dostal smyk, prorazil zábradlí a zmizel i s pasažéry v Labi.
Zanořil jsem se také a pochechtával se do masky uzavřeného dýchacího přístroje cestou k vraku s nožem v ruce – někteří se určitě chránili zaklínadly a je potřeba je dorazit. Zděšení svědkové tragické nehody uvidí jen další vlnky na hladině...
Zbývá zdržet Whateleye osobně, a to je na Coenovi.

“Ani ne tak bílá vrána, jako corvid od mouky. Krkavčí mlýn si hlídá konkurenci. Koho maj vlastně za patrona, Světlonoše?“ Sledoval jsem opeřence přelétajícího Labe.
„Je to ještě pikantnější, Nyarlathotepa. To víš, černá ovce mezi Prastarýma, radši by si se světem hrál, než by ho ničil…“ Opravil mne Coen.
„Ale ne že by se předřel...“
„On si najde jiný pískoviště, my máme smůlu… Ale stejně, Whateley z Dunwichskejch Whateleyů na Polabským poli…“
„Velký karty jsou rozdaný, hraje se o to, co zbývá. A kdo by očekával syna Yogsothota v Pardubicích?“
„Po loňsku? Asi každej, kdyby se vědělo, že ještě žije.“

Dva ranaři se sklonili nad velkoplošným tiskem. Zobrazoval prastarý pergamen, nejspíše vyfocený skrytou mikrokamerou. Bohatý diagram všech světů Yggdrasilu vhodný pro mystické cestování.
“Dobrý, jen třeba do Arkádie bych nelez, ta celá propadla Abyssu, jen Fomoři a svinstvo.” Načrtl Lambert fixem znamení.
“Podmořský světy uctívaj Cthulhu odjakživa…”

A výčet pokračoval dlouho.

“Někdy si říkám, proč si prostě neprostřelíme hlavu.” Prohodil Lambert při pohledu na plachtu skoro celou překrytou černými výstražnými značkami.
“Protože jsme Plánu mnohem užitečnější, když střílíme do hlavy ty zmrdy, vole, nedělej ze sebe emo!” Shrnul celou svou etickou ontologii v jedné větě brilantní teolog a kabalista Coen.

“Takže vaši průzkumníci jsou zaseklí v té baště, obležení Fomorama a potřebujou ústupovou cestu. Dobrý, chápem, umíme. A možná se tam včas dostane podpora od Celestiálů. Jak se poznáme? Friendly fire, falešný agenti a tak?”
“Z toho si nedělejte hlavu, gentlemani, pokud dorazí, bude velice… Očividná.”

V moři démonicky znetvořených těl se pohybuje ostrov bílé a zlaté. Nespočet očí se otevírá a zavírá na šestici křídel. Z ozubeného kola korunujícího zlatovlasou hlavu svítí enochiánská sigila a plamenný meč se rozrostl v ohnivou řeku, která vyčistila cestu až k baště.

“Zatracenýho archanděla vážně nezfalšuješ.” Prohodil Lambert k Coenovi když dobíjel granátomet.

Položil poslední formulář jednotného přijímacího testu na lavici a zarazil se při pohledu na motivační plakát na stěně. “Kde se vidíte za pět let?”
Zasněně zavřel oči.

Revoluce! V Jankovcově ulici vylétají z vymlácených oken poslední úředníci i zbytky archivu. Krví zpitá lůza křepčí okolo stohů hořících formulářů. Většina davu odchází na Nové město a cestou se hádá, zda začít házením zápalných lahví do oken peďáku, nebo zda nejdříve zatarasit dveře zvenčí a až pak to tam zapálit. Táborový řečník radikálů burcuje zbytky k tažení na Malou Stranu…

Znovu je otevřel.
“Na školství nemám. Radši se vrátím k výškovým pracem.”

„Stejně mi to připadá nedobré.“ Znechuceně konstatovala křehká černovláska sedící na trámu.
„Ječmen je pokropený, začíná klíčit, to je ta chvíle, kdy do sebe natáhne cokoli. Časem prověřený postup.“ Odvětil rarach stojící vedle ní a pokračoval v odvazování poklopce.
„Tohle mi vážně vysvětlovat nemusíš. Ale není škoda zničit tolik sladu?“
„Sládek nás urazil!“
„Tak mu třeba... Uřízněte ucho.“
„Zrovna ty bys někomu uřízla ucho, Rusalko?“
„Nevím... Možná kdysi někoho zabili, protože mne urazil. Právě když dělal slad... Nebo to byl sen? Ale to pivo pak bylo docela zajímavé.“ Zasnila se dívka.
Rarach vytřeštil oči a upuštěným nástrojem si poskvrnil nohavici.

"Nazdár! - Tyjo, počkejte, vy volové, co to tu hraje za sračky?"
Pedra zarazil hlas, který mu na pozadí kvílení kláves sděloval, že něčí polibek chutná jak vítr z Karpat.
"Ty to neznáš? To je přece Generátor náhodnejch temnejch slov!"
"Je to vážně žrádlo! Ty to tam sypou náhodnějc než CryptGenRandom čísla do šifry."
"To není moc vysoko nastavená laťka, ale stejně bych předpokládal, že u lidských bytostí dochází i při (pseudo)náhodném generování výstupů k nějaké něvědomé kontextualizaci, která náhodnost dost snižuje..."
"Vole: Na hvězdném zodiaku zjevil Hadonoš světy, které spatřil Hyeronymus Bosch?"
"Vzdávám se!"
"Začni rovnou vizourem, jinak to nedáš!"

Švýcarští pikenýři se zaklesli do německých. Píka odráží píku, hoty bodají a řežou, řady se postrkují o krok vpřed a o krok zpět. Pekelný pat.
Helmut písknul na své chlapy a sklopil hledí šalíře. Vtrhnul mezi píky, rozraziv je halapartnou. Dva seky, zkrátit úchop, srazit Švýcara na jeho druhy. A už není místo ani na takový boj, pouští ratiště a pracuje tesákem.
Za ním kamarádi, věrní druhové, veselá kopa. Pestrobarevné kabátce přes pevné zbroje. Halapartny a obouruční meče, pak dojde na katzbalgery, nože i pěsti.
Smějí se, když sekají. Smát se budou ti, co přežijí, i při propíjení dvojitého žoldu.

Chajdou otřásla hromová rána. Pec se rozlétla a zasypala skučící soldáty sprškou horké suti. V troskách se vztyčila bizarní bodlinatá postava.
“Kýho čerta!”
“Ber ho flintou!”
“Pozor, prachovnice!”
Kouř a pára, řinčení tasených zbraní, tvrdé rány pěstí.
Bodlináč neměl dobrý večer. Nejdřív dostal do hlavy pažbou, když si zdřímnul na mezi, a pak se probudil obalený nějakým svinstvem v rozpálené peci.
A Bodlináč je roztomilý lesní duch, jen když je dobře najedený a chováte se k němu zdvořile.

Pomlácení vojáci v rozvalinách chýše zděšeně zírali k lesu, kam zmizel ten divous. Déšť sílil a syčel ve zbořeném ohništi. Zatracená země!

Jaro studí. Noční déšť pomalu prosakuje střechou staré chalupy a je těžké udržet v suchu prach, natož deky. Blízký potok se vylil a změnil okolní políčka v močál. Voda vzlíná i hliněnou podlahou chajdy. Ale vyhřátá pec zvedá náladu Švédů, Čecha i Fina namačkaných okolo omláceného a kouřícího ohniště. A ta vůně!
“Co to bude?“
“Starobylá finská specialita!“
“Nekecej, Ukko, finská specialita by byla i pečená krysa, kdybyste měli nějaký města.“
“Beztak je to zase něco z lesa. Ale lepší, než rozmáčený suchary, to bude určitě...“
“Tak se neušklíbej, nebo měj hlad. Říkejte tomu prostě maso pečené v chlebovém těstě.“

“Jako nic proti, žejo, tady na Kolíně se to snese, ale kilt ve středověku je dost mimo.“ Vlasatec v modrých nohavicích přišněrovaných k rudému soukennému kabátci si zavdal z koženého korbele.
„Wallace ale bojoval proti Edwardovi, to byl začátek stoletý války, vo který je i tadle bitva.“ Oponoval Pedro.
„Jasně, ale ten kilt vole nenosil, je vyvobrazenej v kroužkovým kompletu normálně. Vole já Skotsko miluju, můžem ho dělat třeba v tý, French and Indian Wars, to je u nás ta, pětiletka, hovno, sedmiletka...“ Zamotával se do slov příznivce oživlé historie.
„Freedom!“ Zařval Pedro a vylil maníkovi na hlavu roh piva.

“A nyní přichází na řadu soubor hliněných destiček z Lagaše.” Halasí vyvolavač. “Původ v soukromé sbírce profesora Armitage. Jedná se o soubor korespondence a domácích záznamů nalezených ve vykopávkách domu B35 roku 1912, během expedice Miskatonické university. Kdo ví, čí vzpomínky k nám na nich promlouvají skrze tisíciletí? Klínopisné texty osobní povahy jsou velice vzácné, a na aukcích se prakticky neobjevují, což ctění dražitelé jistě ocení ve svých příhozech.”
Dáma v černém závojíčku pod módním kloboučkem vrhla zlý pohled na záda natěšeného zástupce MET musea a zašeptala svému advokátovi: “Zde nemáme limit, sestřin recept na krém proti slunci musím mít!”

Rozstříknutá krev dokresluje obrazce na borytem pomalované kůži. Zlatý torques a nápažník září radostí, když je jako rubíny vykládají krůpěje urozené římské krve. Hrdina sklidil legátovu hlavu a pozvednul tu svou, pokrytou jílem ztuženými bodlinami, k nebeským pláním, kde už o jeho činech zpívali ptáci černé Bohyně. „Prasto, zaduj na carnyx, ať se naši shromáždí, zbývá jen oslavit vítězství!“
„Promiň, Brenne, ale Hlas podsvětí je zmožen bojem.“ Potřásl Prasto zohýbanou trubicí, v jejímž prasečím chřtánu dosud vězela zaklíněná římská přilba. „Kopí jsem zrovna hodil a meč nestihl vytasit...“
Keltské a etruské bojovníky svolalo na vrcholek kopce hromové burácení královského smíchu.

Nevěstincem zní vzdechy a výkřiky, pleskání zadnic, svist rákosek a praskání nábytku. Elfí výprava řádí jako černá ruka. Víno teče proudem a proudem se řinou i zlaté mince z měšců. Na jejich aversu je hlava ženy jistě příbuzné té, která pije granadillový likér z klína nejmladší dívky podniku. Urozenost a bohatství vyžadují přivření očí, i když zpitý pár elfů soutěží, zda lze setnout více svic z velkého lustru jedním švihem meče, nebo kouzlem naostřeného nehtu.
“Tebe je pro provinční bordel škoda, odjeď s námi!“
Mamá své dívky nerozdává, ale představení se svícemi bylo příliš působivé.
Ubohá, zničená, nemravně zbohatlá Passiflora!

Krásný princ byl samozřejmě také virtuozní šermíř, takže mu při pohledu na sedm kladiv bylo jasné, že každý šermíř na hovno, když nepřátel nerovno.
"Biance je šoufl po otravě jabkem, leží doma a nebudeme jí zbytečně rušit."
"Ale proto jsem přeci přijel, abych ji zachránil!"
"Výplach žaludku, protijed, klid na lůžku. Co na tom chceš vylepšit?"
"Vy to vůbec nechápete, proti čarodějnému zlu obstojí jen zázrak pravé lásky! Musím zachránit dívku, jak bylo osudem předurčeno! Stojíte teď mezi osudem a mojí ženou!"
"Pokud to vidíš takhle, hošku, tak se asi budeš muset nějak vyrovnat s tím, že milujeme tvoji ženu!"

"Koukám, že před náma tady zase byly gymnastky!" Okomentoval jeden z pánů pach mnoha deodorantů přetrvávající v šatně.
"Lepší než ty prasata z nohejbalu. Gymnastky náhodou vůbec nejsou špatný! Jen škoda, že doopravdy necvičej gymnoi."
"Ale to by mohly, to by bylo tak hezky klasický..."
"To si říká o nějakou iniciativu! Kořeny Evropské Tradice - cvičební úbory v ČR nechceme!"
Pedro zhodnotil konstituce svých kolegů a představa, že nejsou milosrdně zakryti vytahanými tepláky a pytlovitými mikinami, mu zkazila večer.
"Hele frajeři, budete deska šermovat jenom slovama? Máme zaplacenou hodinu tělocvičny a tyhlety myšlenkový cvičení se daj dělat i potom v hospodě..."

Nad Starou Dubou svítá a v tábořišti na břehu Sázavy se ti, kteří probděli noc, potácivě potkávají s těmi, kdo si přivstali, aby včas zahájili první herní den a prošli tunelem pod tratí dřív, než tam začnou kasírovat loupežníci.
Vlasatec v kiltu vystoupal na železniční násep a ratiště partyzány z bukové větve při tom použil jako poutnickou hůl. Rozkročil se mezi kolejemi, opřel si jekorovou čepel o hruď, vytáhl ze sporranu kapesník a nesmírně hlučně se vysmrkal.
“Už troubějí!” Vzhlédl jakýsi mladík od ešáku své ranní yumyumky bublající na lihovém vařiči.
“Na horách lešijové!” Dodal přiopilý gardista zalézající do stanu.

Dva muži kráčeli po předměstí Londýna. Jasné jarní slunce kontrastovalo s tíhou vzpomínek na ďábelského doktora a jeho intriky z temnot orientální despocie.
Příměstskou idylu proťal kvílivý zvuk.
“Smithi!”
“Ano, Petrie. Dakoitský signál. Hlídka varuje, že se vracíme domů.”
“Nejdeme přímo do pasti?”
“Tentokrát ne. Pokračujme, jako by se nic nedělo. Doktor Fu Manchu má při své nesmírné lstivosti sklon podceňovat inteligenci svých protivníků. Okolo tvého domu od rána hlídají muži inspektora Weymoutha. Tím, že si ti lotři bez obav signalizují, jej ujišťují, že o policistech ani netuší. Vlastně tím zahájili hon sami na sebe, ačkoli by rádi ulovili nás!”

Svítalo a ranní mlha měla příchuť síry. Dr. Petrie se choulil ve svrchníku a mrzutě hleděl na vykolejený vagon a uhlí, vysypané po kolejích.
„Špatně zabržděný vagon sjel ze svahu a kvůli zaseknuté výhybce vykolejil předtím, než se napojil na hlavní trať. Mohlo to být ošklivé železniční neštěstí. Ale proč jsme tady my, Smithi?“
Oslovený se nervózně popotahoval za ušní lalůček. „Ten, kdo přehazoval výhybku, nevěděl, že se zasekává. Protože to nebyl železničář! V doverském expresu jel profesor Aberyswyth, který se vrací z Barmy!“
„Je to možné?“
„Je to jisté, Petrie! Ruka doktora Fu Manchu opět zasáhla na anglické půdě!“