Moje články

Zrak mého protivníka je neúprosný. Cítím jak se mi rosí čelo. Bude to oříšek, ale věřím, že ho porazím.
Pomalu mi vysychají oči. Začína to mírně nepříjemným pocitem, potom to přechází v pálení, jako by mi někdo do oka nasypal sůl.
Ale i můj protivník začíná mít potíže. Na čele mu naběhla žíla. I odsud vidím jak mu pulsuje s každým úderem srdce.
Snad dokáži jeho slabosti využít. Zostřím svůj útok.
Mrkl?!
Už je to tak! Mrkl! Z vyschlých očních koutků se mi řinou slzy radosti. Zdvihám ruce do vzduchu a křičím. Právě jsem se stal světovým šampionem v zírání.

Mohutný zážeh roztřásl celou raketou. O zlomek sekundy později se za ohlušujícího burácení raketa odlepila od země a v oblaku prachu a kouře zamířila ke hvězdám.
Skupina vědců a techniků v řídícím centru se plácala po ramenou. Podařil se start první orbitální rakety s lidskou posádkou, veliký milník pro lidstvo.
Vtom doposud blankytné nebe potemnělo do půlnoční černi. Potom se na něm objevil jedovatě zelený nápis.
“Gratulujeme k dosažení vesmírného věku.
Nyní dojde k ukončení demo verze hry.
Pro pokračování prosím zakupte plnou verzi.”
Nápis zhasl a vzápětí se rozsvítil další.
“GAME OVER”
I ten zablikal a pak zhaslo vše.

“No ne, podívejte se, ten je roztomilý!” Postarší žena se sklonila nad dítětem, které připomínalo spíše pařez než lidské stvoření. “A kdepak máš rodiče?”
“Sněd jsem mámu, sněd jsem tátu, tebe taky sním!” prohlásilo.
“A přítulný!” pokračovala žena, jakmile se jí dítě zakouslo do ruky. Zubatá tlama se roztáhla do stvůrné velikosti a v mžiku ruka zmizela po loket, potom po rameno.
Kolemjdoucí muž zhrozeně vykřikl a přiskočil ženě na pomoc. Tloukl dítě holí po hřbetu, ale to ničeho nedbalo. S hrozivým křoupáním do sebe dále soukalo stařenku.
Ta se obořila na kolemjdoucího: “Jen ho nechte, je přece ve vývinu!”

“Jdu dolů do pekárny, nechceš něco vzít?”
“Ne, ne. Musím si hlídat postavu,” muž za stolem odmítl nabídku kolegy.
Za chvíli se objevil další: “Na finančním něco slaví, tak nám donesli dort a chlebíčky, pojď si vzít.”
“Děkuji, ale raději ne, chtěl bych něco shodit.”
Později: “Šéfovi z porady zbyly řízky.”
“Budu muset odmítnout, přinesl jsem si z domu na oběd salát.”
***
Udeřila čtvrtá hodina, muž se sbalil a za chvíli byl doma. Odhodil sáčko, vyhrnul rukávy a otevřel spíž.
“No pojďte k tatínkovi, celý den jsem myslel jenom na vás.”
Od stropu spíže visely klobásy, jitrnice a šrůtky slaniny.

Expedice lorda Worthingtona dorazila k cíli své cesty. Těsně pod vrcholem zarostlým hustým pralesem nalezli bájnou fontánu mládí. Pověrčiví domorodí nosiči je už dávno opustili a tak zůstal lord Worthington jen se svým sluhou. Nyní oba stáli se sklenicemi nad magickou fontánou, připraveni splnit si všechny své sny.
“Na zdraví, Jamesi.”
“Na zdraví, sire.”
Oba urychleně vypili obsah svých sklenic. Vtom mezi nimi přistál pták a začal z fontány pít. V mžiku se transformoval do obrovského pterodaktyla a odletěl.
“Vskutku pozoruhodné, není-liž pravda Jamesi,” poznamenal lord.
Z druhé strany fontány na něj však zíral chlupatý opičák.
“Ook,” povzdechl si lord.

“Podívej, co to tam leží!”
Dvojice chlapců se přehrabovala na skládce. U branky už stál malinkatý vozík povrch naložený poklady, které tam za odpoledne našli.
“Nějaké kolo! Podívej, tady je k němu nějaký převod.”
Druhý chlapec upustil kus železa, který držel, a šel blíž.
“Já vím co to je, viděl jsem to v pohádce. Říkali tomu kolovrat. Bacha ať se nepíchneš,” ukázal na vřeteno. “Padla by na tebe těžká kletba!”
Druhý hned vřeteno vzal do ruky a začal s ním šermovat ve vzduchu.
“Dej to pryč!”
“Sralbotko!”
***
Doktor zalistoval laboratorní zprávou.
“Bohužel paní, je to tak. Váš syn má tetanus.”

Skupina vyšetřovatelů stála ve výslechové místnosti kolem podezřelého.
“Kde jsi vzal ty peníze?!” zněla stále stejná otázka.
Kryse podobný mužík rozhodil rukama: “Kolikrát vám to mám říkat! Spadly z nebe. Hleděl jsem si svého a najednou přede mě dopadl trezor s penězi. No opravdu, čistočistá pravda.”
Kapitán si povzdychl.
***
V opuštěném skladišti v docích seděli dva muži přivázaní k židlím a kolem nich stál kruh mlčenlivých goril v oblecích.
“Kde jsou moje peníze,” zeptal se kápo a popotáhl z doutníku.
“No šéfe, vy nám to nebudete věřit, ale je to čistočistá pravda. Letadlo ztrácelo výšku a museli jsme odhodit zátěž…”

Chlapci trávili své prázdniny jako každý rok u své tety ve Skotsku. Toho odpoledne se rozhodli prozkoumat místní jeskyně nedaleko za vesnicí. Vybaveni baterkami a lanem vlezli do černého otvoru ve skále.
Ve studeném vzduchu jeskyně se srážela vlhkost a ve svitu baterek jiskřila krápníková výzdoba. Vznášel se tam však i mírný zápach hniloby. Když ušli několik metrů, něco jim zapraskalo pod nohami. Opatrně obrátili baterky k zemi a odhalily hromádky nažloutlých kostí.
Mladší z nich se rozklepal. “Nemyslím si, že by jsme tu měli být.”
Starší udělal několik kroků vpřed, když světlo dopadlo na něco bílého.
“Jé podívej, králíček!"

Do ranní tmy se linula světla pekárny, kde skupina pekařů pilně připravovala denní dávku pečiva.
Normálně by se vůkol nesla lákavá vůně, ale dnes?
“Čím jsi to prosím tě zadělal ty nemehlo?!” plísnil hlavní pekař mladého učně. V ruce držel pecen který při poklepu vydával zvuk jako dobře vypálená cihla.
“No moukou, tamhle z pytle…” bránil se učeň.
Vedoucí zvedl pytel s nápisem CEMENT.
“Ty jsi korunovaný trouba. Já ti dám mouka…” Náhle se zarazil. “Třeba to ještě můžeme spravit. Rychle, papír a barvy!”
***
Rozložitý trpaslík okusoval kus cementového bochníku chleba a rozplýval se blahem: “Úplně jako od maminky! Neuvěřitelné!”

Ve dveřích baru se objevil muž se vzhledem manažera. V ruce měl lejstro a na prsou jmenovku s číslem 2022. “Tak, jdeme na to,” oznámil do místnosti.
“Ty,” ukázal na vyzáblého muže s nezdravou barvou ve tváři. “Už víš jak to chodí.”
Muž se ve dveřích kuckavě rozkašlal.
“Ty.”
Druhý, obtloustý ve špinavém tílku a černě čadící cigaretou v puse se odšoural ze dveří. Zůstalo po něm několik mastných šlápot.
“A budeme potřebovat i tebe.”
“A co On?” zeptal se na odchodu třetí s puškou přes rameno a ukázal do prázdného potemnělého rohu.
Manažer pokrčil rameny: “On má službu pořád.”

Jakub Vandrovec kráčel chodbou v doprovodu gorily z KGB.
“Potřebujeme pomoci, soudruh Stalin…”
“Vím, už jsem pomáhal s Leninem,” přerušil ho Jakub.
“Tentokrát je problém opačný.”
Za ocelovými vraty čekala rakev se svrasklými ostatky.
“Chceme aby povstal.”
Jakub se poškrábal. “No to by šlo, ale… Existuje buržoazní legenda o ohnivém ptáku který povstane z popela. Je na ní ledacos pravdy.”
Vytáhl z kapsy láhev samohonky a začal ostatky polévat. “Nejdříve ho musíme sežehnout, aby mohl ožít.”
Vyschlé tělo vzplálo lehce. Konsternovaný agent zíral do plamenů, zatímco Jakub pomalu couval z místnosti.
“Rychle pryč, než to těm kreténům dojde,” pomyslel si.

“Mámo, na mě to nějak přišlo,” ozval se do tmy mužský hlas.
“Prosím tě, neblbni a spi,” odpověděla mu rozespale žena.
Ozval se skřípot postele, jak se muž převalil na druhý bok.
“Mámo, já asi bez toho neusnu.”
“Dneska ne, bolí mě hlava.”
Chvíli bylo ticho.
“Mámo, já to ale asi nevydržím.”
Povzdechla si. “No tak dělej! Ale potichu ať nevzbudíš děti…”
Ozvalo se skřípnutí a… Nic! Otočila se, ale manželovo lože bylo prázdné. Našla ho až v kuchyni, jak do sebe cpe bábovku. Chytla koště a začala ho mlátit po zádech.
“Ty prasáku! To je na zítra pro návštěvu!"

Tunelem se rozléhalo udýchané chroptění, promíšené se zvukem běžících nohou. Ve tmě poskakovala dvě světélka baterek, jak dva chlapci utíkali, hnáni dopředu neviditelným pronásledovatelem.
Vtom jeden z chlapců upadl. Druhý na nic nečekal a proběhl poslední desítku metrů, která ho dělila od vstupních vrat. Neforemný tvar ve tmě zavířil nedočkavostí a ještě zrychlil.
Chlapec se ze všech sil opřel do zrezivělých vrat.
“Neeee! Nenechávej mě…” ozvalo se z tunelu.
Vrata se neochotně podvolily a s rachotem se dovřely. Hbitě zasunul závoru a sesul se k zemi vyčerpáním.
Z tunelu se ozval výkřik a poté zvuk trhaného masa.
Hlasitě se rozeštkal.

Chlapec popotáhl udicí. Nějak se jim nechtělo, rybám jedněm. Zívl nudou a popotáhl za udičku znovu. Po hladině se rozeběhly vlnky.
“Pojď…” uslyšel zpěvavý hlas.
Otočil se za zvukem a spatřil trojici dívek, kůže jako alabastr, koupat se nad hlubinou.
“Pojď za mnou…” vábila ho druhá.
“Pojď blíž…” ozvala se třetí.
Příliš se mu do vody nechtělo, ale ty líbezné hlasy…
Přebrodil se brčálovou vodou a vrhl se nejbližší do náruče.
Příliš pozdě si uvědomil, že ruce které ho objímají jsou pokryté šupinami, že místo bělostných nohou vodu víří plazí ocas a že místo polibku jej čeká tlama plná zubů.

“Naprosto úchvatné! Ta přirozenost! A to sladění barev!”
Muže na lavičce probudil jakýsi barevný pták poskakující kolem. Zamžoural, promnul si oči a zjistil že se jedná o mladého chlapíka s fialovým přelivem. Ten byl navlečen do neméně duhového kaftanu, červených kovbojských bot a polo-průsvitných kalhot.
“Cožeto?” zamumlal.
“Ptám se vás, kdo vám navrhl tak úžasný kostým? Kde jste ho koupil?”
Muž se podíval na kombinaci hadrů a odpadkového pytle co měl na sobě.
“No normálně, za Kauflandem, jak jsou kontejnery. Ale tohle už tam nemaj…”
“Koupím! Řekněte si jakoukoliv cenu!”
***
Bezdomovec seděl na lavičce v duhovém kaftanu a počítal bankovky.

“Ti zelení mužíci budou ještě litovat!” křičel prezident.
“Nejsou zrovna zelení, pane,” oponoval mu poradce.
“Třeba oranžoví, takovou potupu si líbit nenecháme! Vyloučit nás? To si zaplatí!” Prezident zvedl sluchátko červeného telefonu. “Spojte mě do Pentagonu!”
***
Předseda Galaktické Aliance Inteligentních Ras sledoval pohybující se objekty na senzorech. Podle emisí se jednalo o lodě pozemšťanů, proč by ale vyslali novou delegaci poté, co je vyloučili? Nerozuměl těm primitivním tvorům… Mnoho z lodí mířilo přímo k centrále Aliance, brzy se jich bude moci zeptat sám.
Vtom ho oslnil záblesk, jak první z lodí dopadla. Tucty dalších intergalaktických balistických raket zahájily finální sestup.

Pan Zpěvák procházel po koncertu koridorem fanynek, rozdávajíc úsměvy a podpisy na všechny strany. Fanynky na oplátku nešetřily superlativy.
“Jsem Vaše největší fanynka, mistře,” vykřikla jedna z nich tak nahlas, že ji Zpěvák slyšel i přes hlomoz davu. Zašeptal něco bodyguardovi a zmizel v šatně.
Za chvíli bodyguard uvedl fanynku.
“Ani nevíte jak dlouho jsem se s vámi chtěla setkat.”
Zpěvák se jen usmál, vstal a pomalu svlékal župan před velkým nástěnným zrcadlem. S údivem zjistil, že je v zrcadle sám. Otočil se, ale to se mu už do krku zakously dva zuby jako břitvy a přes zrcadlo vystříkla krev.

“Pane, tento zde má nejnovější typ motoru - pět set koní výkonu.”
“To je málo,” přerušil výklad zákazník v bílém obleku s kovbojským kloboukem.
“Prosím?” požádal o vysvětlení prodejce.
“Pět set koní je málo. Chci alespoň tisíc.”
“Bohužel takový motor se nevyrábí…”
“Tak tam dejte dva, peníze nejsou problém.
***
“Copak to tu máme, kolego,” dopravní strážník obcházel trosky automobilu. “Nějaká nehoda?”
“Spíše to vypadá na technický problém. Tato část auta po startu vystřelila tímhle směrem.” Druhý policista ukázal na roztavený motor.
“A kde je zbytek?”
“Vidíte tam v dáli ten kráter? Tam vystřelila druhá půlka i s řidičem a druhým motorem.”

4. 11. 1922 Je to již několik hodin, co jsem odhalili vstup do hrobky. Hieroglyfy na dveřích varovaly před kletbou, ale kdo by takovým věcem věřil… Měli jsme ovšem očekávat pasti. Neušli jsme ani několik metrů když se spustil mechanismus pro ochranu hrobky před zloději. Ze stropu spadl balvan a zablokoval cestu ven. Obávám se, že Howard našel svůj osud pod sutinami. Já jsem zůstal uvězněn jen s několika nástroji a lampou. Ale z druhé strany slyším úsilí dělníků cestu uvolnit. Tak jsem se mezitím pustil do doplnění zázna

Právě se mi zdálo jako bych slyšel kroky z pohřební komory!

Se šustěním overalu poklekl nad záhonem a na zem postavil přepravku. Na ní ležel květináč s jasně fialovým květem obklopeným zelenými šlahouny. Nejprve ohledal půdu, než vybral místo na kterém vyhloubil jamku. Třesoucími rukama zvedl květinu a opatrně ji vytřepal z květináče i s hroudou hlíny. Posadil ji do jamky a mírně zahrnul okolní zeminou.
Zatáhl za popruhy plynové masky a sundal ji z hlavy. Skloněn k zemi přivoněl ke květině ale brzy ho záchvat kašle přinutil masku znovu nasadit. Postavil se a očima přeletěl šeď pustiny až k horám věnčeným radioaktivní bouří. Tvář pod maskou se mu leskla slzami.

“Na hranici! Na hranici s ním!”
Středem vesnice se táhl dav, v jehož čele skupina statných nádeníků nesla muže v černém hábitu.
Vtom je zastavil rázný hlas: “Stát! Co se to tu děje?!” Cestu jim zastoupil pomenší muž v měšťanských šatech.
První z pacholků zašoupal nohama a spustil: “Tuž tohoto bychom rádi upálili, pane rychtáři.”
“Kdopak to je, snad jste nechytili nějakého černokněžníka?”
Pacholek si odplivl. “Fuj, no to tak. Oblízal chalupy a tvrdil, že je výběrčí daní.”
Do toho se ozval sám výběrčí: “Zdravím, rychtáři. Pořád ještě si ulíváte půlku desátku?”
Rychtář se zamyslel a pak vykřikl: “Na hranici!”

Kdesi hluboko v útrobách staré Prahy vrzly dveře a v kuželu světla se vypotácela trojice místních štamgastů. Chvíli se motali dokola jako tříhlavá saň, potom nabrali kurz a odpluli uličkou za krčmou někam směrem na Malou Stranu. O několik ulic dál potkali kolemjdoucího. Saň se zastavila a chvíli ho zkoumala.
“Chlapi, no tohle? Vždyť je to Zikmund, liška ryšavá,” prohlásila první hlava.
“Pořádně mu to osolíme!” přidala se druhá.
“Bij, kdo v Boha věří!” vykřikla třetí.
Kolemjdoucí na nic nečekal a dal se na úprk.
“Dnes není můj den!” myslel si Zrzavý Józa za běhu. “Dnes opravdu není můj den!”