Moje články

Pokus č. 722
Upřímně řečeno nevím, co mě to s tím nebem vůbec napadlo.
Chidiho sice rozbolelo břicho hned, jak viděl, v jaké je výšce, za to Jason se prakticky okamžitě naučil dělat ve vzduchu hotové veletoče a nevyvedlo ho z míry, ani když jsem chtěl, aby se učil hrát na harfu. Angelique se navzdory svému jménu nebyla schopná udržet na obláčku. O Vickyiných pokusech předvádět andělský zpěv bych nevyprávěl snad ani Hitlerovi. Ovšem to, že Janet nové prostředí vůbec nepřekvapilo, vede k zamyšlení, jak šílená sousedství asi staví skuteční dobří architekti.
Tak jako tak, vracíme se k osvědčenému modelu.

„Nejezte koblihy! Dejte si zdravý mrkvový koláček!“ vyvolávala a nabízela kolemjdoucím. První krok k Totalitě byl učiněn.

--------

Nejnovější Vzořino drabble bylo úžasně optimistické. Asi hodně trpí. Bude jí muset dovolit kafe. Nejdřív ale zajistit překlady, tisk, distribuci...
Totalita bude oslavovat novou kapču a lidi daj chvíli pokoj.

--------

„Chceš loka?“
Strašně se snažila odmítnout. Nemůže přece přijmout laskavost od věznitele. Ale orosená láhev byla příliš velké pokušení.
Vzora zjistila, že hlavní bachař je vlastně docela fajn.
Mívá pivo.
A rozdělí se.

--------

Nepřítel vytáhla z uhlíků bramboru. Upečená naštěstí neměla tu odpornou fialovou barvu. Rozhlédla se. Nikde nikdo, kdo by chtěl kousnout.

„Néé, néé, néé! Přece to mělo vyjít. Věnoval jsem pozornost každému detailu plánu,“ zuřil Krang a pobíhal zběsile kolem řídicího panelu. „Technodrom se měl vrátit do dimenze X, ne se přesunout na nějakou zapomenutou planetu X! A kapitán Proton? K smíchu!“
Beebop šeptl svému parťákovi: „Neříkal jsi náhodou, že chceš navoskovat roh?“
„Máš pravdu, radši se zdejchnem, než se šéf vybouří,“ couval Rocksteady nenápadně ke dveřím.
Trhač se pohodlně usadil a hodil nohy na řídicí panel. Jen ať si tu polízanici Krang vyžere sám. Stejně je tak naštvaný určitě jenom proto, že nevypadá v černobílé zdaleka tak dobře jako on.

Diktátora pročítala texty. Totalitní internet stál obvykle za houby, projekt Napište Diktátoře gratulaci s povinnou účastí však šlapal skvěle. Přesto nechápala, že to nezatrhla hned. Která podlá ministra to měla vlastně na svědomí? Ministra financí? Možná ji popadla chuť dělat frekvenční analýzu či co.
Okýnka svorně zářila jasnou zelenou, znamenající, že příslušný občan napsal a uložil gratulaci o předepsaném počtu slov. Jen jedno políčko blikalo rudě. Ach, ten nevděčný Nepřítel, povzdechla si Diktátora.
Převlékla se a důstojně se odebrala na lože. Když už chtěla odhrnout přikrývku, všimla si malého balíčku na polštáři. V neumělé kartonové krabičce štěrchal drobný kořínkový koláček.

„Tisíceré díky, děvěnko,“ zaskřehotala stařena. „Zasloužíš odměnu.“
Vytáhla ohromný demižon a vrazila jí ho do náruče.
„Tohle mu pomůže.“
Jemma sáhla po špuntu, ale čarodějnice ji zarazila: „Tady to neotvírej. Až doma!“ řekla a zmizela.
Demižon byl s každým krokem těžší a šance na záchranu Fitze menší. Nevystřelila si z ní, baba jedna? Jemma vytáhla špunt a čichla si. Nic. Nalila tekutinu do dlaně. Byla průzračná. Ochutnala.
„Ta stará rachejtle!“ ulevila si.
Vylila rychle vodu a prázdný demižon dotáhla na základnu.
„Máte to?“ vytrhl jí Coulson nádobu z ruky už v bráně.
Na dně se modral poslední zbytek nevylitého GH-325.

Poslední čistý kousíček nebe se zatáhl. Ihned se spustil prudký liják. Castabot naposledy kníknul a poroučel se k zemi.
„Nééééé!“ ozval se Henry v útrobách země. Jeho přítel neměl plášť, který by kyselému dešti mohl odolat.
Vyrazil dřív, než ho stihly dohonit pochybnosti. V dálce se už mihotá světlo. Odhodlaně vykročil ven. Vmžiku ucítil, jak mu déšť stéká za krk, ale nepálilo to! Olízl několik kapek z dlaně. Jak předpokládal, byla to kyselina. To ale může znamenat jediné: rychlým pohybem si vyhrnul rukáv a zrak mu neomylně spočinul na čárovém kódu.
„What the f-“ stihl ještě říct, než se zhroutil.

„Na kdy mám objednat toho taxíka?“ ozvalo se po nesmělém zaklepání.
„Na půl sedmé bude stačit…“
„Jasně. Už tam volám.“
Moc dlouho klid neměla.
„A kterou košili si mám vzít?“ ozvalo se zase volání.
„Tu bílou, máš ji na posteli.“
„A ponožky?“
„Černé! Je to snad poprvé, co jdeme do divadla?“
Musím se ovládat, musím se ovládat, opakovala si.
„A ještě bych se chtěl zeptat…“ ťukal zase na dveře…
Měla chuť začít mlátit hlavou o nejbližší zeď. Že si ale nechtěla otlouct kachlíčky, omezila se na tiché zaúpění. Proč jí nemůže dát pokoj aspoň tu chvíli, co je na záchodě?

Srdce za zlata do doků stále ještě nedorazilo, a jako by to kapitánovi dělalo schválně, což asi dělalo, nabíralo jednoho stopaře za druhým, co jich po celém vesmíru bylo.
Prvním několika Prostetnik ještě své verše zarecitoval. Pak ho to ale přestalo bavit a černé pasažéry rovnou vyhazoval do kosmu.
Eddie zatvrzele odmítal kapitánovy snahy připravit stopařům nějaké nepohodlí, protože o všechny cestující musí být vzorně postaráno. Takové je motto podniku. Ze stavby náhradního křesla tak nebylo nic.
Jednoho dne před kapitána předhodili stopařku. Rozhodně nebyla první. Téhle se ale chapadla kroutila tak podivuhodným způsobem, že Prostetnikovi vstoupily růže do tváře.

Stopaře dovlekli na můstek a předhodili ho před kapitána.
Proč by vlastně špatné nemohlo být pro něco dobré? filozofoval Prostetnik. Trezor s básněmi sice zůstal v kajutě na vogonské lodi, některé verše si ale pamatoval zpaměti.
„Držte ho,“ poručil podřízeným, kteří popadli nebohého Botelana, až ve vzduchu kopal všema svýma třinácti nohama.
„Hrbly krky, grúdlo špicna,“ začal Prostetnik recitovat svůj obzvlášť povedený kus. Chvíli měl sice pocit, že bez křesla Požitku z poezie to nebude taková zábava, ale už při třetí strofě začal stopař kvičet, a než se kapitán dostal na konec básně, loučil se hlasitými vzlyky s rodnou hroudou.

Když se vogonské flotile podařilo zneškodnit a zajmout posádku Srdce ze zlata, dostal Prostetnik Vogon Jelc jednoduchý úkol, hodný byrokrata, jakým byl: dopravit loď do doků na Betě Malé medvědice, kde se měla podrobit zevrubné kontrole. K cíli to bylo jen pár set světelných let, nepravděpodobnostní pohon zřejmě v kombinaci s nestálou povahou palubního počítače ale způsobily, že po třech týdnech úmorného cestování nejrůznějšími body časoprostoru stále ještě nebyli na místě.
Za pár dnů se kapitánovi vyhýbali i ti nejotrlejší a nejhloupější důstojníci.
Když jednoho rána Eddie zašveholil něco o tom, že loď nabrala stopaře, nebyl Prostetnik od vraždy daleko.

K těm nejtradičnějším lidským způsobům, jak připravit rýži ke konzumaci, patří samozřejmě vaření: ve vodě, páře, mléce, v kastrolu, rendlíku, papiňáku, kotlíku... Popis způsobů úpravy už uvařené rýže by zabral přinejmenším polovinu příruční knihovny.
Mezi další pozemské postupy patří mimo jiné dušení, pečení a smažení.
Na planetě Siltrma je rýži zakázáno tepelně upravovat. Může se pojídat pouze syrová drcená. Zato na Kitrovu ji nejprve pozře místní posvátná drůbež, kterou obřadně zabíjejí po posledním zrnku a pečou týden v popelu.
I když existují další bizarní recepty, nejpodivnější mi vždycky přišlo, když moje babička tahala uvařenou rýži zpod deky zastlané v posteli.

„No vidíš, jak ti to jde,“ povzbuzovala ho Constance. „Za chvíli budeme moct pekárnu přestavět na cukrářství.“
Mile se na ni usmál a pokračoval ve zdobení. Vlastně ho to docela bavilo, a to nejenom kvůli ní. Soustředil se, až mu na čele vyvstával pot. Ještě podpis do dolního rohu.
„Hotovo. Dám ho do lednice a zítra…“ nedořekl.
Čokoládová šmouha, kterou měla Constance nad horním rtem, ho příliš rozptylovala.
„NENECHÁM SE ŠIKANOVAT! TÍMTO PODÁVÁM VÝPOVĚĎ. SHNIJTE SI TU, LÚZŘI! SIMON LOPEZ“ zněl nápis.
Šéfa výpověď nepřekvapila. Jeden problém ale měl. Rozhlédl se po zbývajících zaměstnancích. Koho přinutit, aby dort ochutnal první?

Nejdřív se objevil jeden. Malý, nenápadný zvěd, který obhlížel situaci a zjišťoval umístění potenciální kořisti. Nechtěli nic uspěchat, nebo dokonce vyvolat podezření.
Potom se dostavili dva. Každý z jiné strany, aby provedli co nejpřesnější průzkum.
Třetí, početnější vlna byla zlikvidována v zárodku. Objevili je.
Hlavní velitelství však od svého záměru nehodlalo upustit a vysílalo jednoho vojáka za druhým. Většina přicházela zpět s úlovkem a dobrými vyhlídkami do budoucna. Co na tom, že se sem tam někdo nevrátil. Bylo to pro dobro celého společenství.
Těsně před tím, než nájezdy dostoupily vrcholu, rozhodli se nepřátelé tvrdě zakročit a koupili Biolit proti mravencům.

„Ale nebuď tak línej, Marty!“
„Ty si vůbec nedovedeš představit, jaká je to námaha, vláčet se sem tam takovou dálku!“
„To opravdu nedovedu. A chceš se tam radši vypravit se mnou autem?“
„Dobrá, dobrá. Jenom kvůli tobě…“ zmizel. Hned byl ale zpátky. „A jak vypadá?“
„To by sis měl pamatovat spíš ty! A běž už!“
„Byl to ten dlouhý, že?“ ujišťoval se.
„Ani ťuk,“ hlásil za minutku.
„Tak zkus ještě to druhý město!“
„Jeffe!“
„Hele, na mě nekoukej. Děláme to přece pro Jeannie.“
„Fajn, ale je to poslední pokus,“ smlouval.
„Vyšlo to, Jeffe,“ hlásil duch. „V Dorkingu ten deštník nechala.“

Už toho měl právě dost. A to nejenom materiálu. Všeho. Vlak má jet až za hodinu. Posadil se tedy a protáhl unavené nohy. Slunce mu oslepovalo oči, jak se rozhlížel okolo sebe. Vtom ho uviděl, osamělého a mlčícího, jako by skrýval nějaké tajemství. Krásný růžový ostrůvek mezi ostatními barvami. Byl mu povědomý, a přece neznámý. Nechápal, že si ho nevšiml už dřív.
Možná doopravdy něco skrývá, napadlo ho. Vstal a popošel, aby si ho mohl lépe prohlédnout. Vykukoval zpoza vysokých stébel trávy.
Přidřepl k němu a prohlížel si pečlivě všechny rysy. Vypadalo to, že skutečně našel zatím neznámý hybrid hledíku.

Pořádné záhadě nikdy neodolal a stanice metra na Klárově mu přímo nedávala spát.
Díky konexím se mu jednoho červnového úterka podařilo dostat dovnitř. V záři svítilny si stanici prohlížel. Pak zašel do tunelu. Sáhl na zeď, ve které končila kolej.
Nic nenahmatal. Ruka prošla skrz.
„Co že jste?“
„Kouzelník. Tohle je škola pro čaroděje. Velmi stará.“
„A ta stanice metra?“ zamžikal.
„Vést tajnou trať je pod zemí jednodušší než na povrchu. Ale konec řečí. Tyto informace vás, pane Fojtíku, stejně nenecháme šířit.“
„Chcete mě snad zabít?“
„Ale kdepak. Nejsme žádná mafie. Jen vám vymažeme paměť.
A teď prosím zavřete oči.“

V noci si raději zatahovala žaluzie. Věděla, že je nejspíš paranoidní, ale měla pocit, že protější dům slabě světélkuje, jako by měl auru. Ve dne ji naštěstí neviděla. Zato ji děsily postavy, které co chvíli vcházely dovnitř nebo vycházely ven. Všichni uhlazení, čistí, bezvadně oblečení. Se studenty, kteří bydleli na její koleji, je nešlo srovnávat. Navíc ty děsivé, chladné úsměvy. Všichni se tvářili stejně!
Jednou se odhodlala. Musí zjistit, co se tam děje! Vešla do recepce. Vrátná se k ní ihned obrátila.
„Přejete si?“ zeptala se s tím děsivým úsměvem.
Kateřina Z. byla naposledy spatřena 6. června 2011 v 17:23.

„Pozval jsem vás všechny, protože už vím, kdo je vrah,“ vytahoval detektiv z kapsy otrhaný notes.
Přítomní se po sobě nervózně podívali. Při pomyšlení, že jsou v jedné místnosti s vrahem, většinu nevinných polil studený pot.
Zahradník zacvakal nůžkami.
Zámečník zachrastil v kapse klíči.
Zálesák potěžkal svůj nůž.
Zákonodárce si pohrával s kancelářskou sponkou.
Závodník si protahoval svaly.
Záletník dělal oči na zapisovatele.
Závozník si utřel ruce do kalhot.
Ostatní jen přikrčeně mlčeli.
Čistě kvůli efektu detektiv prolistoval notes, zabafal z fajfky a vítězně prohlásil: „Vrahem je zá…“ a skácel k zemi. Byl mrtev!
Policisté se po sobě nervózně podívali.

Chrr, chrrr, chrrrrr. Vrrrm, vrrrrm.
Šťouch.
Zííív! „He?“
„Vrrrm, vrrrrm.“
„Hm.“ Zív. „Uá, uá, uá!“
Dup, dup, dup.
„He?“
„Vrrrm, vrrrrm.“
„Hm.“
Ťap, ťap, ťap, ťap, ťap, ťap, ťap, ťap, ťap, ťap.
„Hu?“
„Hu!“
Kop, kop, kop, kop, kop.
„Uf!“
Kop, kop, kop.
Ťap, ťap.
„Úf, uf.“
Ťap, ťap.
„Pššš…“
Dus.
Dus.
Dus.
Dus. Dus.
„Pššš…“
DUS. DUS. DUS.
DUS.
KŘÚÚÚÚP. KŘUP. KŘUP.
Křup.
„Túúúúú, túúúú.“
„Uáá, uááá, uáá!“
Buch, buch, buch.“
„TÚÚÚÚÚ, TÚÚÚ“
Buch, buch, buch.
„Túúú, túúú.“
BUCH!
„Tú…“
„Júúúú!“ Dup, dup, dup.
Říz, říz.
„Uf, uf!“
Ťap, ťap.
„Júúúú!“ Dup, dup, dup.
„Au.“
Říz.
„Mňam?“
„Mňam!“
Chrrrrrr…
Název povídky: Na mamuta!

Stála uprostřed chalupy a zuby jí drkotaly zimou. Takhle mu naletět! Prý: pojeď se mnou, bude legrace… Tou legrací zřejmě myslel, že ji zkouloval a vyválel v závěji. Andělíčky rozhodně odmítla dělat.
Zkusila se hýbat a třít si ruce o sebe. Moc to nepomáhalo.
„Tak co, není to tu skvělý?“ vřítil se její společník dovnitř.
Věnovala mu pohled, který byl schopen zabít do vzdálenosti deseti metrů.
„Řekla jsem ti přece, že s tebou pojedu, jenom pokud tu máte kamna,“ zacvakala zuby.
„Správně. A koukám, že užs je našla,“ založil ruce v podpaží a začal poskakovat. „Prvotřídní, léty prověřená ruská kamna…“

Na prázdniny se těšil už hrozně dlouho. Poprvé, kdy nebude na Zemi! Kvůli tomu byl ochoten přežít i nevyhnutelně úmornou nudu na plážích Pacifiky, kde měl s rodiči strávit letošní dovolenou. Snad přemluví tatínka, aby se podívali aspoň do hi’Leyi’y.
„Připrav se, Regi, za chvíli nás přenesou.“
Obestřel ho modrý paprsek. Zpanikařil. Ve vteřině ho to rozemlelo na atomy. Z paprsku nebylo úniku. Nemohl se pohnout, už nic necítil.
Konečně znovu uviděl světlo a roztřeseně odklopýtal z transportní plošiny dopravní lodi. Zhluboka se nadechl. Zkontroloval si tep. Je vážně naživu?
Jistý si byl jen tím, že do transportéru už nevleze.

„Náš nový cíl: Celine Alavoine. Vsadí sedm čísel, získá miliony. Výhru pak použije na humanitární účely.“
„A to vadí přesně… proč?“ zajímal se Raph.
„Její peníze zachrání Afričana Ayebazibwe Djembu. Sirotek však postrádá své mrtvé rodiče natolik, že zahájí výzkum probouzení mrtvých. V roce 2146 se program vymkne kontrole a zbudou po něm jen stále se rozrůstající masy zombií.“
„Zabijeme ji.“
„Judith!“
„Je to efektivní!“
„Co radši…“
„Ne, Raphe! Nemá cenu říkat pravdu!“
„Ale ne. Vsadíme správná čísla o den dřív, vyhrajeme jackpot a Celine ostrouhá!“
„Hmm…“ tvářil se návštěvník zaujatě.
„To vyjde,“ souhlasila Judith. „A já konečně dostanu zaplaceno.“

Uííííííí… Íúúúúú… „Dobré ráno!“
„Dobré.“
Uííííííí… Íúúúúú… „Ahoj, Jitko!“
Zamávala.
Uííííííí… Íúúúúú…
Uííííííí… Íúúúúú…
Už ji zase začínala bolet hlava. Sáhla po telefonu.
„Pane Kropáčku, chtěla jsem vám připomenout ten náš vrzavý vchod. Můžete s tím konečně něco udělat? Děkuju.“
Uííííííí…
„Zavírejte tu!“
„Promiňte!“ Íúúúúú…
Uííííííí… Íúúúúú…
Uběhl týden. Zkusí to znovu.
„Pane správce, ty naše dveře,“ žadonila. „Víte, kolik tu za den projde lidí? Už se to nedá vydržet!“
Uííííííí… Íúúúúú…
Otevřela dveře. Nic se neozvalo.
„Pane Kropáčku, moc děkuju! Konečně můžeme normálně pracovat.“
„Ahoj, Jitko!“
Nadskočila leknutím snad půl metru. Asi si na to ticho bude zvykat dlouho.

Arabela tomu nemohla uvěřit. Pohádky končívají dobře! Ale Fantomas zklamal a ona teď objímala mrtvé Petrovo tělo.
„Nechám vás tu do večera, abyste se mohla rozloučit,“ vyštěkl posměšně Rumburak. „Ale zítra bude svatba!“
Neobtěžovala se odpovídat a pokračovala v pláči. Rumburak se odporoučel.
Nevěš hlavu, dceruško, zacukrovala jí do ucha holubice, hned jak jí usedla na rameno, Ryška mi právě řekla, kde sehnat mrtvou a živou vodu. Jen nevím, v čem je přinesu.
Arabela si utřela oči a usmála se.
„Co říká, princezno?“ vykňourla Mařenka.
„Potřebuje nádobu, aby mohla přinést vodu.“
„Stačil by pytlík od svačiny?“ sahala Mařenka do kapsy.

2. vlevna
Asi jsem nemocný. Moje klepeta slábnou, měknou. Paraca říká, že se mi to zdá, ale co může vědět!
28. kořance
Na ošetřovně mi odmítli udělat testy a tvrdí, že mám poruchy vnímání. Nevěřím jim.
Spiknutí! Musí to být spiknutí…
21. kořance
Jsem si jistý, že se se mnou něco děje. Nejsem schopen přestřihnout stéblo. Paraca to stále popírá. Copak je slepá?
9. kořance
Povrch měkne, ale uvnitř zůstávají tvrdá. Vypadá to, že se rozpadají!
47. srodna
Na každé noze mi zbylo pět výčnělků. Hýbají se do všech směrů. Neovládám je!
Klepeta moje, co se to s vámi stalo?

„Posaď se, bude to hned,“ vítal zubař dívku. „Nejdřív obtiskneme zuby do téhle hmoty a vyrobíme model tvých zoubků. Otevři pusu!“
Darla se v křesle neklidně vrtěla, ale s prsty v ústech mluvit nemohla.
Vtom k oknu přiletěl pelikán a jakoby nic se usadil.
„Čau, kluci, koho tu dneska máme?“ zakrákal.
Než mohl kdokoli z osazenstva akvária promluvit, začala Darla, která si ptáka všimla, strašně ječet. Zubař se přidal, protože ho kousla, ale hned běžel okno zavřít.
„Zkusíme to znova. Počkej, donesu si novou hmotu. Když budeš hodná, dostaneš rybičku!“
Potřebuju dovolenou, pomyslel si doktor. A dlouho jsem neprovětral neopren…

Legenda praví, že v pravé poledne člověk může za určitých podmínek potkat sám sebe, stane se to ale jen lidem vyvoleným.
Slunce stálo vysoko nad hlavou, když se chlapec sehnul ke studánce. Než donesl doušek k ústům, všiml si, že kola na hladině ztuhla a přestala se šířit. Rozhlédl se. Nikde se nepohnulo stéblo. Snad i krahujec na obloze zmrznul uprostřed letu.
Podíval se zpátky. Ve studánce se zřetelně rýsovala zjizvená tvář.
Zamrkal a vše se dalo zase do pohybu.
Duny legendu neznal, proto se vrátil ke kozám a ani nevzpomněl na stín, který prve hrozivě vykukoval zpoza zjizveného obličeje.

„Netlačte se! Au!“
„Můžu za to? Tlačí se všichni. Héj! Nechte toho!“
---------------------
„Ehm, ehm…“
„Ano?“
„Mohl byste se trochu posunout?“
„Vidíte, že nemohl. A trhněte si!“
---------------------
„Haló, jste tu? Nevidím vás!“
„Já vás taky ne. Ale cítím, že jste blízko… Jako všichni ostatní.“
---------------------
„Krásný den, že?“
„To ano. Povídej mi něco, nudím se.“
„Já se s tebou nenudím nikdy.“
---------------------
„Hihi.“
„Pšt!“
---------------------
„Jdeme ke dnu! Bojím se! Drž mě!“
„Snažím se, ale nevím… Ostatní se pouští!“
„Už se neudržím.“
„Ne!“
„Pozor, vír!“
„Docházejí mi síly. Ztrácíme se. Sbohem…“
„Sbohem, můj milý…“
Děda odložil lžičku a napil se. Chce to ještě citrón.

Rikitan věnoval Vilíkovi jediný pohled a pokračoval v práci, jako by se nic nestalo. Vilík však věděl, že se něco stalo, přestože Tichošlápek si kopnutí téměř nevšiml. Rikitanovo zklamání studilo jako led. Proč jen se neovládl?
Před dvěma lety zle zkopal malého Tlučhoře, protože ve třídě zakopl o jeho brašnu. Tehdy mu doopravdy ublížil, bylo z toho vyšetřování, tatínek dokonce musel přijít do školy. Teď se však Vilík styděl stokrát víc. Jak to bylo zbabělé! A on nechtěl být zbabělec. Chtěl být jako Roy!
I když cítil, jak mu stoupá červeň do tváří, odhodlaně vyrazil najít Tichošlápka, aby se omluvil.

Zvonek zakloktal.
„Hodinu končím já!“ volal učitel. „Připomínám slohové cvičení, co máte za domácí úkol. Svinibrodská, ať mi tam nepíšeš takový nesmysly jako posledně!
A teď: dosahá, dosahuje…“
„...cestičku zaplavúúújééé,“ vyli žáci.
„Ukapaná, co je to za disharmonii? My se ten pozdrav snad nikdy nenaučíme!
A ještě něco, začíná se oteplovat, což znamená co?
Ponořený, proč si zas strkáš do ucha ten rákos?“
„Prosím, on si dává zpátky bahno,“ hlásil pohotově Bublifuk.
„Že se vůbec ptám! Takže, otepluje se, proto budou brzy oblevové prázdniny. Řekněte to doma, ať mi sem nikdo neleze v té kalné vodě! A teď už plavte!“

V údolí Pampelišek bylo rušno. Scházeli se čumilové i závodníci. Postavit se na zadní. Snad nejtěžší dorostenecká soutěž! Že to nejde, když zmije nemají nohy? Však uvidíte!
Připlazil se starý rozhodčí. Ten pamatoval i borce Sssváťu.
„Razzzz, dva, tři, sssstart!“ zavelel.
Soutěžící se na povel vzpřímili. Ze všech sil se stavěli na zadní konec těla, někteří odvážlivci dokonce jenom na ocas. Vyhrával totiž ten, kdo dokázal nechat na zemi nejkratší část těla, aniž by spadl. Že to ale nebylo jednoduché, mnozí se přitom všelijak kroutili a klátili, aby udrželi rovnováhu.
„Máme tu vítěze,“ volal rozhodčí. „15 centimetrů, nový rekord údolí!“

Říkali o něm, že je nový, mladý, že se nezakecá. Většinou to tak bylo.
Teď stál nad nemocničním lůžkem. I přes hadičky, které ze spící ženy trčely, a přerývaný dech vypadala klidně.
Odložil kosu do kouta a lehce ji šťouchl rukou do boku. Otevřela oči.
„Přišel jsem si pro tebe,“ zašeptal.
„Čekala jsem tě. Můžeme jít.“
Překvapila ho. Většina takhle starých (nebo spíš mladých) lidí, pro které si chodil, se snažila smlouvat. Aspoň hodinu, aspoň minutu, nech mě rozloučit s rodinou… Ona ne.
„Chceš snad odejít? Mohla jsi žít věčně.“
„Zrovna ty mi chceš tvrdit, že by to byl život?“

NA PLÁŽI
MILLEROVÁ a HARDY dorazí k policistovi poblíž těla, které omývají vlny.
HARDY pociťuje nevolnost, přemožený myšlenkami a vzpomínkami zavrávorá.
HARDY: Ne!
MILLEROVÁ: Pane, jste v pořádku?
HARDY: Měl jsem to tušit. Máme za ně zodpovědnost. Znova už–
HARDY povolí kravatu, přidrží se MILLEROVÉ, několikrát se zhluboka nadechne.
Dorazí výjezdní skupina, která začne ohledávat tělo.
MILLEROVÁ: Pojďte!
NÍZKÝ ÚTES
HARDY a MILLEROVÁ stojí na útesu, o který se lámou impozantní vlny, pěna stříká do výšky. MILLEROVÁ řve ze všech sil proti větru a vlnám.
MILLEROVÁ: Tohle dělám, když je toho na mě moc. Můžete to zkusit taky.
MILLEROVÁ odejde.

Rohonožci žijí výhradně na Mincharu Alfa. Veškeré pokusy o jejich přesídlení na v podstatě identickou Betu (viz Jednovaječné planety) naprosto selhaly.
Zařazováni jsou mezi savce, ačkoli se mláďata neživí matčiným mlékem (které řada civilizací využívá k výrobě chutného sýra), ale její krví, kterou sají od narození, dokud matka nezemře. Početné potomstvo je tedy považováno za obzvláštní prokletí.
Dorozumívají se složitými pohyby speciálních končetin, ovšem jediné kdy zaznamenané téma jejich hovorů zní „nejnovější královnin účes“. Teorie exobiologa BriTa, že jde pouze o zástěrku používanou v přítomnosti jiných druhů, se kterými se rohonožci prostě nechtějí bavit, ve vědeckém světě valnou odezvu nenalezla.

Ráďa zaúpěl. Málem tenhle týden zapomněl na Jitčin dotazník. Je šílená! Co se jí navysvětloval, že je Budeč zvláštní, že nemá čas… Říct si nedala. Prý: budeš kontrolní skupina.
Vytáhl záznamový arch. Položky znal nazpaměť.
Zdraví
Od pondělka si nic nezlomil, dá dvojku.
Psychická pohoda
Odfrkl si. Zkoušky už byly na obzoru.
Prostředí bydlení
Pochybovačně se rozhlédl.
Spánek
Včera byla astronomie.
Rodinné vztahy
Vida, musí zavolat domů.
Odpočinek, koníčky, svoboda…
Jídlo jako jediné dostalo tradičně dobré hodnocení.
Přelétl očima záznamy posledních měsíců. Sestřenice si bude myslet, že ho tu týrají. V podstatě sám nechápal, že se mu tu tak líbí.

Vzora se snažila nekousat si nehty.
„Nedupej, nemůžu se soustředit!“ ozvalo se z jeskyně. „A vůbec, pojď už.“
„Tak co?“ vybafla.
„Je to moc hezký, (Vzora se vypnula.) ale… (Ramena jí poklesla. Nesnášela „ale“!) …ještě by se to dalo trochu vylepšit: přehodit slovosled, tohle by Filip neřekl, tady čárka, tohle jsem nepřečetla.“
„Dyťs to rozšlápla!“
„Nechalas mi hrozně úzkej chodníček!“
„Můžu aspoň pátou verzi psát už na papír?“
„Dochází tužka. O papíru darmo mluvit.“
„Já vím. Jenže se bojím, že začne foukat a…“ škytla.
„No, dobře. Ale neflákej se!“ houkla Beta, než odešla.
Vítr už skutečně zvedal první zrnka prachu.

Seděla schoulená na židli a oči jí klouzaly po papíře. Lékaře, který posledních pár minut vedl monolog pohřebním tónem, skoro nevnímala. Nějaké to slovo zachytila jen občas. Chemoterapie… Další léčba nemá naději… Několik týdnů…
Přemýšlela, co v čase, který jí zbývá, dělat.
Z myšlenek ji vytrhl doktor, když jí cpal další papír.
„Teorie pana Lumica není ještě vyzkoušená v praxi, ale má opravdu dobré vyhlídky. Mohla by to být vaše jediná naděje.“
Četla pozorně. Přísně tajný projekt… Očekává se schválení vládou…
Zdálo se, že ji osud staví před nečekanou volbu: má zemřít teď jako člověk, nebo žít věčně jako stroj?