Moje články

Cítili se a také byli neporazitelní, protože to, o čem svědčili, byla Pravda. A všechno kárání a napomínání (zprvu skoro bezradné), věznění, bičování, pohánění před pohanské soudy i nesčetná umučení byla marná. O tom, co jsme viděli a slyšeli, nemůžeme mlčet. A zabijte slovo, o němž lidé nemohou mlčet. Zabijte Slovo, když už jednou vstalo z mrtvých. Jak zastavit kazatele, jež zuby šelem rozemelou, takže se z nich stane chléb živící další? Jak zastavit člověka, jehož radost je tak veliká, že nevnímá, že krvácí? Jak zastrašit křížem ty, kdo hlásají kříž? A jak se zároveň ochránit před oslovením vlastního srdce?

Dain pobaví vynikajícím crossoverem, v němž si po čertech mazaný protagonista může po právu blahopřát: První úkol splněn!
ef77 zajiskří smíchem ve vynikajícím deníkovém záznamu Exodus, kapitola 14. Už aby brzy vyšla patnáctka!
Evangelista biolog předestírá křehké velikonoční zastavení soustředěné kolem láskyplné otázky Proč pláčeš?
Jako Živá voda prýští obrazy starého proroctví v krásné stoslůvce HCHO.
Nezklame tradičně ani Hippopotamie v moudrostí nabitém drabblátku. Holt Kam čert nemůže …
Kumiko pak v pozoruhodném střípku připomene verš, který jednomu snadno zapadne, ale který patří k (zoufalému?) Eloi, eloi!
Špetkou gematrie nás vzdělá i pobaví Šmelda. Proč právě Tři šestky?
TomBoombadil potěší trochu jiným Soudem Piláta Pontského (alias nechvalně známého zločince z Creda ;)).
A že je humor věc prastará, ukazuje Zelý kyselí. Copak Trable v ráji, ale co moje bránice?

A konečně od biblicky úctyhodně vytrvalé Owlicious její smířený Zrzavý, zrazený (či smířený?) Zavražděný a Šmitec se smyčcem.

Od protestujících nás odděluje policejní kordon. Jak procházíme kolem epicentra odporu, nepříjemné hvízdání se mi zakusuje do uší a já jsem překvapena množstvím vlastních emocí. Jejich agresivní část, kterou začutávám někam dozadu do lebky, by ty otravné hlasy nejradši škrtla. Nemají pravdu a šmytec. Pryč s nima.
Milosrdnější kousek mě samé silou odtrhává pohled od rozčilujících transparentů, přestává se snažit rozeznávat skandovaná hesla a místo toho hledá v davu obličeje.
Bohu díky, že je o tolik těžší nenávidět člověka, kterému vidíme do tváře.
Znovu nakopnu agresivní oblast týlní kosti a snažím se modlit.
Bože, smiluj se nad námi. Nade všemi.

„Tak takhle, pane Jene…“ Neříkám mu mistře. Osobní animozita.
„Co ta vaše Postila?! Budiž, český jazyk je ve vývinu, ale: Matouš –⁠ jasná II. redakce. Marek taky dobrý a pak najednou Lk 8,4–⁠15 III. redakce! A v Janovi používáte III. a glosujete II. redakcí… Neměl jste ani tu slušnost, abyste vyšel z Wolfenbüttelské bible! A cpete tam vlastní překlady! Z čeho jste vycházel, člověče?!“
Je tak paf, že si na něj otvírá hubu žena, že ani neprotestuje. Ukazuje mi rukopis.
„Tohle se ale nedochovalo!“ volám vyčítavě, „tak na rovinu, jste autorem II., nebo III. redakce?“
„Co je to redakce?“
Ach jo.

Soutěžící se řadí na start a atmosféra houstne. Po té podivné epizodě s poléváním vodou je si nepřátelský kotel jist vítězstvím a málem si už gratulují. Sám mám jisté pochybnosti a v duchu už lituji vsazených peněz… Krátce po startu ale vyskakuji ze svého místa. Favorit zůstal stát jako přilepený, zatímco našinec se řítí vpřed, až se mu kola od vozu rozpalují doběla. Protivník má co dělat, aby mu viděl aspoň záda! Neskutečné vítězství! „Kristus zvítězil nad Marnem!“ hulákám na celé kolo a překvapivě se ke mně přidává i nemálo hlasů z pohanských fanoušků! Zázrak na hipodromu! Ať žije Hilarion!

SCINDAPSE, kdyby pohledy mohly vykořeňovat, víš kolikrát bys už byl o květináč kratší? Jak tě nenávidím vždy, když do tebe hlavou vrazím, jak se tak plíživě spouštíš ze stropu mého (!) pokoje... Zkrať se!

KARAFIÁTE, nestydíš se, žes byl tak dlouho jejich květinou? Zaprodanče krásy, proč jsi dříve nevadl, když tě zneužívali? A neříkej, že jsi nemohl... Jen jsi usnul na vavřínech.

HYACINTE, těžké květy ti padají až k zemi a já se ptám, jestli mě nenávidíš za ten drobný kousek země, kde ti dáno žít. Snad jsme si ublížili navzájem, ale věř - modlím se za tebe, abys šel ke světlu.

3:40. Venku je dosud tma. Tiše vstáváme, usebírajíc mysl k budoucí modlitbě. Ve čtyři začíná vigilie. Pak osobní modlitba. Anděl Páně. Lectio divina ve skriptoriu. Za okny pomalu vychází slunce a my míříme na mši. Následuje četba řehole, naslouchání, tercie, dopolední práce, sexta, Anděl Páně, oběd, procházka, nona, odpolední úkoly, studium, večerní chvály, zpytování svědomí, večeře, kompletář, Salve Regina…
Pokojnou noc a šťastnou smrt nechť nám dopřeje všemohoucí Pán.
A zítra zas tiché vstávání do tmy… i pozítří i den potom. Každý den známý řád, každý den obnovené odevzdání, každý den znovuvzkříšená radost, každý den nové stvoření před Pánem.

První záblesk přišel zcela bez varování. Trvalo několik vteřin, než se mu vrátil zrak. Když se vzápětí zablesklo podruhé, mhouřil oči, ale stejně ho to oslepilo. Hned nato si zakryl tvář paží, takže další proudy světla už neviděl. Zacpat uši si ovšem nemohl a zvuky, které bez zraku nedovedl identifikovat, ho děsily. Zem rachotila tak mohutně, že měl dojem, že ho kamení za chvíli pohřbí pod sebou. Zažil už toho hodně, přesto tiše skučel hrůzou. Pak najednou... ticho.
Chvíli trvalo, než se odvážil otevřít oči. Hrobka byla otevřená. Jsou v svrabu.
*
„Nikdo nám sakra neřekl, že se bude dobývat ven!“

Cítili se a také byli neporazitelní, protože to, o čem svědčili, byla Pravda. A všechno kárání a napomínání (zprvu skoro bezradné), věznění, bičování, pohánění před pohanské soudy i nesčetná umučení byla marná. O tom, co jsme viděli a slyšeli, nemůžeme mlčet. A zabijte slovo, o němž lidé nemohou mlčet. Zabijte Slovo, když už jednou vstalo z mrtvých. Jak zastavit kazatele, jež zuby šelem rozemelou, takže se z nich stane chléb živící další? Jak zastavit člověka, jehož radost je tak veliká, že nevnímá, že krvácí? Jak zastrašit křížem ty, kdo hlásají kříž? A jak se zároveň ochránit před oslovením vlastního srdce?

Položila mu hlavu na prsa a chvíli tak jenom stáli.
„Když jsem tě naposledy držela v náručí, myslela jsem, že to je naposledy.“
„Ale, matko... Viděla jsi přece Lazara.“
„Ano. Ale on se vrátil ve svém těle, smrtelném. Věděla jsem, že u tebe to tak nebude.“
„Myslela jsi, že přijdu jako duch?“
„Bůh je duch...“
„Ano. A také láska,“ usmál se a ona viděla, že je to pravda.
„Když tě teď vidím, zdá se mi, jako bych tě nikdy skutečně neznala. Tolik z tebe vyzařuje Bůh,“ pak se zarazila: „ty s námi nezůstaneš, viď?“
„Jen chvíli,“ řekl: „a pak napořád.“

Když zavolal, otřáslo to vším. Všeho nechali, chtě nechtě, chtíč nechtíč, opustili ženy i matky, povolání, dům i všechny lety nastřádané jistoty, aby se napříště opírali jenom o Něj.
Bodejť by nebrblali. Bodejť by neutekli. Bodejť by se nebáli.
Ale když jim prvního dne po sobotě opět popřál pokoj, rozpomněli se, jakou smlouvu to vlastně uzavřeli. A že na ní ani vteřinu netratí. Kristus svou část dohody dodržel celou. Všechny jeho sliby se splnily. Učedníci v moci Ducha činili ještě větší znamení než On.
Na ně zůstalo jen to jediné, fascinující a nesplnitelné, o co usilujeme celé dějiny:
Následuj mě!

Šli. Nikdo je nezdržoval, nikdo neplýtval povzbudivými slovy, nikdo je neoslovil. Tak šli. Jen pryč, pryč z toho zřídla prázdnoty, odkud na ně z každého koutu civěla pavučina strachu a plíseň hanby.
A právě když si mysleli, že nechali všechno úspěšně za zády, jim jejich vytouženou samotu narušil. Jak jste nechápaví…
A nešel na ně s bičem, nehnal je zpět svinským krokem, ale přizpůsobil se jejich tempu a společně s nimi se vzdaloval od cíle. A mluvil. A když ho jejich hořící srdce při lámání chleba poznala, nemusel už nic říkat. Místo teplé postele putovali v noci s radostí zpět.

Choulil se do sebe a zacpával si uši, ale nemělo to žádný smysl.
Jsi mnohem horší než ten zrádce, protože tys měl jít příkladem!
„Nech mě…“
A on měl aspoň tu kuráž se sebou skoncovat, zato ty…!
„To by si mistr nepřál.“
Ach, ano, tvůj mistr… Ale ten už tu teď není, že ne? Protože jsi mu nepomohl… Tvůj život nemá žádnou cenu, když on je pryč!
„Táhni, ďáble!“
To ti také řekl, viď? Už tehdy věděl, že ho zklameš…
„Mlč, mlč!!!“ prsty se zarýval do své hlavy.
„Petře.“
Ticho. Tíha z ramenou zmizela a vystřídala ji ruka. Jeho ruka.

„Cože, už?“ podivil se: „ověřte mi to,“ houkl na podřízeného, který obratem vyrazil.
Poškrábav se na bradě, hleděl na muže, který stál bez hnutí a opatrně se mu vyhýbal pohledem. Chtěl být nekonfliktní, ale nepůsobil servilně. Vlastně se mu docela líbil.
Divná věc, po vší té nekonečné, otravné habaďůře to vzalo takhle rychlý konec. Snad se lid aspoň trochu pobavil a nebudou mít hned potřebu nahánět mi někoho dalšího.
Přestal si čekajícího všímat. Slunce se blížilo k západu.
„Je mrtev, Domine.“
Budiž…
„Vydejte mu jeho tělo, ať si ho pohřbí!“
A dnes ať už mi vlezou všichni Židé na záda.

A tak tu stojím a ráda bych se podívala na kříž, který mu udělali, ale nejde to, přes pláč nic nevidím, a tak radši znovu zavírám oči.
A tak tu stojí a neví, nikdo jí neřekl, jestli a kdy vlastně zemřel. Pohřbili ho pod falešným jménem někde daleko.
A tak tu stojí a policista jim ukáže masový hrob, kde nakonec najdou tátu. Pohřbí ho, jak se patří, sami.
A tak tu stojíme před kříži a hroby všech, které jsme milovali, a bojíme se vzhlédnout, bojíme se doufat i zoufat, dívat se přes slzy, protože možná je ten hrob opravdu prázdný.

17. září
Připadám si trochu zvláštně, když tohle píšu. Ani nemůžu uvěřit, že zase udržím pero v ruce. Každý pohyb je pro mě neskutečně nový. Houpání paluby ve srovnání se střemhlavým letem najednou sotva cítím. Teprve teď jsem si uvědomil, jak jsou lidské končetiny fantasticky flexibilní, odpoledne jsem jen tak vyšplhal do lanoví, prostě protože jsem mohl… Kdybych věděl, že je šplhání tak zábavné, nesměju se sousedovic klukům, co slezli každý strom v okolí. Taky teď zase vidím lidem do očí. A mám dojem, že se na mě nedívají vůbec zle.
Vlastně jsem chtěl jenom napsat, že už nejsem drak.

Přišel o řeč. Jeho dikce, melodie hlasu, jeho hloubka, všechno bylo pryč.
Přišel o zrak. Jeho oči, vše pronikající pohled, to strhující pozvání, všechno bylo pryč.
Přišel o duši. Jeho gesta, výrazy, postoj i veškerá sálající životní energie, ta přemíra života, co se rozlévala na všechny kolem, všechno bylo pryč. Teď to bylo jen tělo a za chvíli ani to ne…
Kde jsi, můj synu? ptala se jeho pozůstatků, které nemohly dát odpověď. Kde jsi? odráželo se jí v hlavě jako ozvěna. Čekám tu na tebe.
Tváře měla vyprahlé, ale věděla, že Otec sám plakal za celý svět.
Ježíši, synu…

Připadal si trochu neskutečně, jak tak shlížel na hranici pod sebou, zároveň však vnímal hluboký pokoj. Všechny ty, kdo s ním šli na smrt, stačil ještě pokřtít. A vlastně, Pane, bych si žádnou jinou smrt nevybral.
*
Prostříhal se oběma ploty, ale netušil, že nedaleko je hlídka se dvěma psy. Dostihli ho dvaadvacet metrů od hranice. Zbývaly mu sotva tři hodiny života. Takovou smrt bych si nikdy nevybral.
*
Věděl, že tohle je poslední šance. Že stojí na hranici, a jakmile ji překročí, nebude už pro něj cesty zpět. Hleděl mu do tváře a zadoufal, že on snad… Ježíši, pamatuj na mě…

Silueta se slabě rýsuje v koruně stromu. Sípot osamělého, zpupného syna došustil v listech po dopadu oštěpu. Královy slzy stěží dovolí vojsku slavit. Místo jásotu smutek. Jako stíny se trousí do města, stydíce se, protože král se trápí pro svého syna.
Jeho svlečené, probodené tělo postrádá krásu. Jen ryšavé vlasy mu spadají na ramena jako dřív. Minulost navždy ztracená, naposledy mu prsty víská jeho kštici, jeho rozpustilý výskot už dávno nezní v sálech jeho domu. Ztracený synu, můj, Abšalóme, kéž bych byl skonal místo tebe!
Jóabovo srdce se vzteky svírá. Posud ovšem král sténá, a státní záležitosti tak musí posečkat.

Neboj se být. Svět můžeš jenom obohatit. Zvlášť ten můj.
Neboj se růst. Čím jiným by ses stala tou, kterou máš být?
Neboj se kvést. Krása je možná zranitelná, ale je tím, co Tě odlišuje od kamene, který ostatně také není věčný.
Neboj se... snažil se jí říkat každým projevem pozornosti, protože cítil její strach po celé planetě.

Nakonec to bylo teprve, když odcházel, kdy svolila, aby odložil poklop a nechal ji náhle tak nezvykle obnaženou, teprve, když odcházel, kdy začaly její květy vonět, teprve, když odcházel, kdy přijala jeho planetu také za svou vlastní a stala se mu růží.

Jednou, podruhé, potřetí... tolikrát, že byl rád, že vlastně přesně neví. Z očí jeho ženy se na něj odráželo tolik emocí, za něž se nenáviděl a pro něž se styděl, protože nikdy nemyslel, že to s ním a alkoholem dojde tak daleko.
Pak náhodná, smířlivá prosba. Její souhlas, tichý, nevýrazný. A výzva, která příliš patřila jemu. Všichni vážně nemocní, kdo chtějí přijmout svátost pomazání nemocných...
Mezi řadou seniorů byl nepřehlédnutelný. V kostele bylo ticho. Vysluhující kněz si ho změřil a do ticha zaznělo: "A vy jste opravdu nemocný?"
"Ano," řekl pevně.
A najednou věděl, že Bohu to jediné slovo stačí.

Hagar, plačící, aby neviděla smrt svého syna. Faraonova dcera, jíž bylo líto hebrejského dítěte. Zajatá žena měsíc oplakává svého otce a matku. Dcera Jiftácha Gileádského, oplakávající dva měsíce své panenství. Chana, jež pro pláč ani nejedla. Dcery izraelské plakaly pro Saula. Rút a Orpa, plačící pro opuštěnou tchyni. Ester, která padla s pláčem k nohám králi prosíc o milost. Sára, v duši zarmoucena. Manželka Tóbitova, plačící pro ztraceného a nalezeného syna. Adna, která naříkala nad svou dcerou. Zuzana hleděla s pláčem v nebi. Maria, ženy jeruzalémské, Marie Magdalská, bezpočet žen nesoucích na sobě zděděnou Evinu přirozenost, plačících, než přijde Mesiáš.

„Tak takto tedy ne, pane K-!“
„Omlouvám se, pane, už se to nestane!“ vpadl mu rychle do řeči, než se starej rozhorlí.
„To je podruhé, co mi od vás přistála na stole taková zhůvěřilost! Četl jste to po sobě vůbec?! Ještě jednou a dáte nám vale!“
„Ano, pane,“ snažil se působit přiměřeně zkroušeně.
Šéf si ho chvíli měřil masožravým pohledem, pak mu vrazil do ruky složku a zavrčel: „Přepracovat, hned!“
A tak tu teď Kent seděl, trápil mozkové buňky a snažil se na papír nasázet něco přijatelného. Jeho blbost. Měl být pokornější a místo novinařiny radši doručovat pizzu jako Spider-man.

Jen se tak tloukla odněkud nikam, jako by hledala místo, kde by mohla usnout a už se neprobudit. Dlouho ty myšlenky zaháněla jako hejno much ze zpocené tváře, ale vyvstávaly stále bzučivěji. A ty prášky ve stole, od něhož tak docela neztratila klíč…
Jak tak stoupala po tmě po schodech – nerada na chodbě rozsvěcela –, věděla, že dnes večer ten klíč náhodou najde. Bzukot zesílil tak, že skoro přestala vnímat okolní zvuky.
A pak se s kýmsi prudce srazila. Na chodbě ve tmě…
„Promiňte, nenapadlo by mě, že si někdo taky nerozsvěcí!“
Někdy právě v temnotě narazí člověk na spřízněnou duši.

Míval pocit, že ustrnul na místě. Přestával si být jist, že jeho život má nějaký smysl. Synové rostli jako z vody, ale často měl dojem, že trochu jako dříví v lese. Je to moje vina? hlodal v něm červíček pochybnosti. Jablko nepadá daleko od stromu.
Prudce a nečekaně narušila jeho existenciální marasmus bouře. Zdálo se, že běsnící hrůza snad vyrve všechno i s kořeny. Zkoušel bojovat, ale brzy pochopil, že jestli se bude dál stavět na odpor, zlomí se. Neochotně a nešťastně se dub vyvrátil z kořenů, padl do řeky a tam zachránil nešťastníka, který by se byl jinak utopil.

Chvíli trvalo, než na ně bolest dolehla, ale když k tomu došlo, budili se někdy slzami a dlouho zírali do noční tmy, než se jim podařilo přes úzkostnou bezmoc znovu usnout. Čtvero zraněných, čtyři tóniny smutku.
Ale když pak našli mezi směsí vyčkávajících očí ty jediné, na malou chvíli všechna bolest ztraceného království i ponížení jejich nedětských duší zmizela, protože tam měli skoro všechno, ale tady měli matku. Petr se ani nesnažil skrývat slzy, když ji sevřel v náručí (připadala mu teď mnohem drobnější), a všichni měli pocit, že v té písni zmaru je snad přece ještě čeká nadějnější sloka.

Jako bublina, která praskne, něco mezi pádem a rozplynutím se v nic. Zaplavila ho bortící se temnota a v tu chvíli mu došlo, že světlo, které vyzařoval, mu nepatřilo. Jeho pádem rozlámané bytí se plazilo a přelévalo, takže kdyby byl někdy dýchal, teď by dechu nepopadal. Potemnělý intelekt ho trýznil, kdo teď jsi? Jak bys mohl vůbec něco být?, takže se v jeho pozůstatcích vzdula nenávist ke všemu živému. Neznámá emoce ho rozptýlila do všech stran.
Bože, tohle už nechci nikdy zažít, obrátil se k překvapivě k Tomu, od Nějž se odvrátil.
Ale žádný další pád už nikdy tolik nebolel.

„Já jsem ten kříž neviděl.“
A to byla první a poslední věta, v níž se pokusil sám sobě předstírat, že by tohle mohl být skutečný proces. Nebyl hloupý. Z těch, co je takhle sebrali, se sotva kdo vracel. Jeho případ byl příliš jedinečná příležitost, než aby ho sebecitelnější vyšetřovatel nakonec nechal jít. Bude to jednosměrka.
Tak dobře, Pane, jestli to chceš takhle, jestli tohle je místo, na které jsi mě povolal, budiž, buď vůle Tvá.
V tu chvíli ještě netušil, jaký kříž vlastně přijímá ani že ho bude muset přijímat každý den znovu. A jak často bude těžký k neunesení.

„Nebudeme to opakovat víckrát, rozdělte se!“ tón hlasu naznačoval, že jejich nervy jsou přepjaté k prasknutí. Ačkoli byli ozbrojení, prohrávali boj o moc. Chlapci se ani nehnuli.
„Můžete si za to sami!“
Hořký a ponížený vztek teď už nic nezadržovalo a ozbrojenci zaútočili.
A vlastně mají pravdu, napadlo ho letmo, když udělal krok před svého mladšího spolužáka, aby ho klesaje na zem zakryl vlastním tělem. Ježíš si za to také mohl sám. Cítil, jak mu po hlavě stéká krev, a byl najednou sobecky rád, že k nebeské bráně nepůjde sám. Že v případě seminaristů se Hutuy a Tutsie oddělit nepodařilo.