Moje články

Z vlastního narození nikdo radostí neskáče. Tím méně, když jste poslední.
Šestá.
"Šššš," konejší ji. Starají se o ni. Milují ji. Někdy až moc.
Nejmladší.
"Nehuč," odbydou ji. Obskakovaná, ale bezprávná. Jak dlouho?
Vyrůstá.
Dívá se, poslouchá, učí se, rozumí. Souhlasí. Ne vždy.
Dospívá.
Uchovává, rozvažuje. Volí vlastní cestu. Už dost srovnávání se staršími.
Žije.
Věří. Ne slepě. Poslouchá. Skoro vždy. Zlobí se. Někdy.
Naslouchá, pomáhá, povzbuzuje a někdy... někdy promluví.
A tehdy vyjde najevo, že možná ostatní stojí v jejím stínu. Možná, že pochopila nejvíce a možná, že pochopila jinak.
Ale jen hlupák by neposlouchal, když mluví.
Šedá Myš.

Už se vám protiví váš společenský status?
Cítíte se utlačováni nespravedlivým státem?
Chcete pro své děti lepší budoucnost než krokodýlí tlamy?
Přinášíme vám změnu!
Volte číslo 7! Volte Mojžíše!
Neslibujeme, konáme!
Deset egyptských ran byl pouhý začátek, volte nás a dokážeme nemožné!
Ještě slovo do pranice!
Otroctví? Už nikdy více!

Když přišel poprvé, chtěla vykřiknout. Zakryl jí ústa s výmluvným gestem. Skoro slyšela tiché pssst, které nevyslovil.
Přitahovala ho. Byla krásná. Ale ne tělem. Způsob, jakým mluvila, jakým se dívala, jakým se třásla, to vše ho plnilo zvláštní směsicí něhy a laskavosti, kterou doposavad neznal. Miloval ji a věřil, že to pozná.
Bála se ho. Nejen tělem, ale i pohyby a gesty působil jako zvíře. S psí oddaností k ní přicházel a ji to naplňovalo směsicí podivného soucitu a odporu. Štítila se ho a doufala, že ji nechá být.
Zvony železně odbíjely čas pro dvě duše na věži Notre Dame.

"Klepu se jak stará vrba," zavrčel podrážděně.
Jeho společník se usmál.
"Člověk by řekl, že po první stovce potomků už jeden nebude tak nervózní, ale ani houby."
Z nory vyšla porodní fretka.
"Vaše manželka právě odrodila," oznámila spokojeně.
Otec se okamžitě vrhl dovnitř. Bylo ticho. Pak vyšel zklamaně ven.
"Čtyři holky jak buk. A jeden slabý třesoucí se uzlíček."
"Dovol mi se na něj podívat."
Myšák přinesl na prackách maličkého a podal mu ho.
Aslan se k němu sklonil.
"Z tvého syna bude jednou velký bojovník," řekl a dal myšákovi jméno.
Nikdy jsme ti neřekli, koho máš za kmotra, Rípčípe.

"Co je zas tohle?!" ukázal přezíravě na hordu železa.
"Tomu, vážení, říkám mlátička."
"Mlátička?"
"Ano, mlátička, vážně bys potřeboval vyčistit uši," odsekl netrpělivě Willy Wonka.
"K čemu to je?" vyžvejkla se Fialka.
"Je to geniální stroj na stimulaci inspirace! Hned předvedu!" dodal, když spatřil pochybovačné výrazy.
"Tak tedy, nad něčím přemýšlím, mám to skoro na jazyku, ale ne a ne mi to naskočit. Žádný problém! Zmáčknu tlačítko a..."
Plesk.
"...a právě mě něco napadlo!" a Willy Wonka se zářivým úsměvem znovu stiskl tlačítko.
Plesk. Plesk. Plesk. Plesk. Plesk.
"Au," zahuhňal tlouštík ukřivděně.
"Ten stroj občas zlobí," pokrčil rameny Willy.
Hihi.

Devět let života jsem ztratil ve vězení. Bojoval jsem o chléb. A teď jsem slepý.
Vím, že to zní jako sebelítost, ale věřte mi, chci jen, abyste mě dobře pochopili.
Vlastně to se mnou není tak zlé. Nemohu již sice psát vědecké práce jako dříve, ale díky dlouholetému cviku jsem schopen psát na stroji i poslepu. Připadal jsem si jako mrtvý, ale teď, přestože jsou slova a jazyk to jediné, co mě doopravdy poutá k životu, cítím se zase živý. Ostatně člověk žije, dokud může bojovat.
Jazykem se bojuje dobře. Je to mocná zbraň. Ale to už asi víte, že?

"Brý ráno, jak ses vyspal?"
"Sorry, what did you say?"
"Že tys včera trochu popil?"
"Have you been drinking last night, or what?"
"Hele, jestli si myslíš, že jsi vtipnej, když tady takhle blábolíš, tak nejsi!"
"Stop act like a child, it’s not funny at all!"
"Tak dost, tohle děláš pořád! Už mě nebaví, jak ze mě děláš idiota! Vypadni!
"That’s enough, I am sick of you, I’m leaving!"
Odešli a věž nechali nedostavenou.
Tu věž, pro kterou se Hospodin prve rozlítil a odejmul lidem ducha jazyka, takže se mezi sebou nemohli dorozumět. I rozptýlil je do všech koutů země.

Malá zvířecí sešlost.
"Víte," začal jezevec: "jedna dryáda povídala..."
Vzrušené mumlání ho přerušilo.
"Ty jsi mluvil s dryádou?!"
"Nu," podrbal se na hlavě jezevec: "ano, už to tak bude. Tak tedy mluvil jsem s dryádou..."
"Neuvěřitelné," vydechla veverka, která začátek vyprávění neslyšela.
Zajíc obrátil oči v sloup.
"A ta dryáda..."
Přerušil ho řinkot rolniček. Zvířátka se přikrčila.
"Ale... to není cítit jako bílá čarodějnice," odtušil kdosi.
"Aslan se vrací! Veselé Vánoce!" ozval se zvenku hlahol.
Po tajemném návštěvníku tam zbyl naditý pytel.
"Však jsem to právě chtěl říct," proklamoval jezevec.
Zajíc sáhl do pytle.
"Aslan, Aslan, hlavně, že mrkev je."

"Vidíš tu hvězdu?" promluvil na mě jednou večer. Řekl jsem mu, že jsem příliš unavený, abych měl sílu dívat se na hvězdy. Netoužím po ničem jiném, než se v klidu prospat.
"Já myslím támhletu," opakoval Malý princ, jako by mě ani neslyšel.
Neměl jsem sílu dál se s ním přít, a tak jsem upřel oči nahoru.
"Říká se jí Proměnná," pokračoval.
"Ano a pročpak?" zeptal jsem se ospale.
"Často mění náladu," odpověděl po chvíli.
"Hvězdy přece nemají nálady," namítl jsem.
"A přece, vždy, když je šťastná, září, a když ne, pohasíná."
"Teď zrovna září," řekl jsem.
Malý princ se usmál.

"Odklad? K čemu?!" vztekle praštil rukou do lůžka.
"Pane M., pochopte to, myslíme jen na vaše dobro," konejšila ho sestra.
"Moje léčba neprobíhá dobře?!"
"Co vás to napadá! Lékař zkrátka usoudil, že ve vašem případě bude lépe nic neuspíšit, ostatně jde jen o jediný den."
Trochu se uklidnil.
"Takže zítra mi obvazy sundáte?" ujišťoval se.
"Ano, můžete se spolehnout. Zítra máte zrak zpět, to vám slibuji."
"Tak dobře," rezignoval a nechal si natřást polštář.
"Kdybyste něco potřeboval, zvoňte, no, však už to znáte," usmál se na něj její hlas. Usnul.
Sestra slib dodržela.
Den poté viděl a ona byla slepá.

Když byl malý, docela malý, bylo mu řečeno: Teď se nedívej. A stejně jako malé dítě, které si po výzvě zakryje oči rukama, i jeho tělo poslechlo a obklopila ho tma. Čekal. Jenže ruch světa brzy vyplnil celou jeho mysl. A on na hlas zapomněl.
Ničemu nerozuměl. Čekal, aniž věděl proč nebo na co. Čekal, aniž věděl, že čeká.
Ale hlas si ho našel.
Teď klopýtal jako zběsilý a sám sebe se ptal, kde se bere ta naděje?
Byl jí opilý, když padl na kolena do vody. Umyl se.
Se zvědavostí malého dítěte otevřel oči a spatřil slunce. Dočkal se.

Stál na mostě a zíral do vody. Vážně už chtěl skočit, ale zatím se držel. Když jde o váš život, bylo by dost hloupé se seknout. Ale co! Už měl po zuby odkládání, svět ho nepřesvědčil. Vyhoupl se na zábradlí, když vtom uslyšel kroky. Podvědomě ztuhl.
Člověk kolem něj bez povšimnutí prošel, nalepil na lampu plakátek a bez ohlédnutí pokračoval v chůzi.
Chvilku bojoval sám se sebou, než musel připustit, že ho obsah plakátu vážně zajímá a slezl z okraje.
Četl - Pro sebevrahy: Skok z tohoto mostu pouze na vlastní nebezpečí.
"Fakt díky. Úplně jsi mi to zkazil," a odkráčel.

"Je to všechno na houby," prohlásila s výrazem Sokrata, který právě dovedl dalšího pošetilce k prozření, že vlastně nic neví.
"Houby nerostou. Ani tráva," povzdechl si její společník.
"Ta čarodějnice tu nadělá paseku a já jsem pak bez práce!" pokračovala ve svém monologu.
"Kdyby byl aspoň mech," posteskl si.
"Prej, že pranostiky a předpovědi už nepotřebujou, stačí jim "...za kamna vlezem a už nevylezem." a já se můžu jít klouzat."
"To nepochybně můžeš, rybníček je zamrzlý."
"Neslyšels, jsem bez práce!"
"Nikdo to nemá lehký, třeba já nemůžu sehnat ždibec trávy, aby nebyl zmrzlej."
"No, jo, ale ty, vole, nejsi rosnička!"

Odešel.
Bolelo to, ale chtěla to přece tak. Chtěla přítele.
Poslouchala tesklivě šumění větru v obilí a občas ji napadlo, že tohle přátelství bylo poslední. Lidé stále někam pospíchají, už není nikdo, kdo by si ji ochočil. A tu si opakovala ta slova, která řekla na rozloučenou malému princi. Aby je nezapomněla. A nejednou záviděla té růži, kterou on měl tolik rád.
Tu se kdosi objevil. Neznala ho. Posadil se vedle ní do trávy a mlčel. Druhý den přišel znovu a potom zas.
Pátého dne na ni promluvil:
"Víš, liško, hledám někoho, kdo by si mě ochočil. Budeš mou přítelkyní?"

Tahle drabble mě zaujala nejvíce. Ale krásná byla všechna.
Vzpomínky od Ryy o tom, že někdy bolest nepřebolí.
Izák nejni blbej od Doktora aneb trochu jinak o jednom známém podvodu.
Po sedmi letech od Danae o ztrátě a nalezení sama sebe.
Pojeďte s námi od Hippopotamie aneb nabídka, která se neodmítá.
Hádej, kdo přijde na oběd od Maladi, protože někdy je spřízněná duše někdo, do koho byste to nikdy neřekli.
Rodinný podnik od se.id aneb jeden málo známý rodokmen.
Mzdou hříchu je smrt od Kfiry o příčině a následku.
Arthur a Flávie od Brygmi o tom, proč už tu nejsou.
Evangelium podle ..... od Ampéra o nejvíce vinném člověku historie.
Tichá dohoda od Quiquilly o tom, že ne všechno je takové, jak se zdá.

"Pac a pusu, ty můj kloučku!" řekla znenadání.
Dům se zavlnil.
"No, co. Musím přece vědět, jak ho oslovit, kdyby přišel."
Světnička se o něco zmenšila.
"Tak se hned nečerti, on je jiný než ty. Lidské mládě."
Dvě okna změnila místo.
"Ano, možná nepřijde, ale musíme být připraveni."
Dům mlčel.
"Víš, ráda bych to říkala svým vlastním dětem. Ale to nejde."
Prkna zavrzala.
"I já vím, že mám ještě tebe. Ale jedno mi musíš slíbit. Že se o moji dceru budeš dobře starat. Jako ses staral o mě. Slib mi to."
Dům se usmál.
Bastián zrovna došel k Proměnlivému domu.

Když uchopil sekeru, podlomila se mu kolena. Musel se opřít o zeď, aby neupadl. Překonal slabost. Ještě musel zabít Smerga.
Když ho uviděl, přejel mu mráz po zádech, ale necouvl. Drak se po něm lačně vrhl. Hynrek uhnul a odkulil se stranou. Když se k němu dračí hlava sehnula, využil příležitosti, vyskočil na ni a než ho překvapený drak setřásl, uťal mu obě menší hlavy. Smerg zařval, zazmítal se a klesl mrtev k zemi.
Když ho princezna Oglamár spatřila, rozplakala se radostí.
"Ó, můj hrdino!"
Předtím mu spílala. Nestála za to. Raději bude znovu nasazovat život.
Bojovat, toulat se. Svobodný.

Život šel dál. Chodil do školy, povídal si s kamarády (co se vrátil, mnoho jich získal, ač mu to předtím připadalo nemožné) a četl knihy. Často se u toho zasnil a vzpomínal na Fantázii.
Jednou (ani nevěděl jak) se octl znovu na půdě školy, kde to všechno začalo. Žíněnky pořád ležely tam, kam je tehdy odtahal. Usedl na ně a chvíli se díval z vikýře. Potom se zvedl a byl by šel, kdyby mu zrak najednou nepadl na knihu. Byla to ona. Popadl ji a prudce otevřel. Prázdná. Zklamaně zalistoval a tam za poslední stránkou na deskách stálo:
Vzpomínáme. Átrej

Když dvoudenní vánice konečně skončila, došlo mu, že se ztratil.
Proklínal se, že nezastavil hned, jak bouře začala, ale stejně dobře věděl, že nebylo možné zůstat dva dny na místě. Nemohl za to. Jenže to mu bohužel nepomůže. Kdyby se alespoň roztrhla mračna, aby viděl na hvězdy. Ale obloha zůstala hluchá. Vydal se na cestu.
Když mu došly zásoby, asi den nejedl. Potom utratil prvního psa.
Ani se nenadál a zůstal jen Argo. Umíral hlady a všechno na mohutném psu jakoby říkalo "sněz mě a přežiješ". Ale neudělal to. Nemohl.
Když padl vyčerpáním, pes ho opustil. Téhož večera přivedl pomoc.

Ukázal tázavě směrem k pumpě uprostřed louky.
"Nejsi první, kdo se na ni ptá.
Kdysi tu žili dva bratři se svými rodinami. Hospodařili a dobře se jim dařilo, ale jednou mezi nimi vypukl spor. Nikdo už neví, který z bratrů to zavinil. Tak či tak to došlo tak daleko, že proti sobě pozvedli zbraně. Jakmile to učinili, zachvátil jejich pastviny obrovský požár a ze dne na den byla z úrodných polí poušť. Když to viděli, zastyděli se a usmířili se. Na znamení smíru zakopali všechny zbraně. A na tom místě vyrostla pumpa."
"To je přece nesmysl!"
"Ne, to byl Aslan."

Bylo to poprvé, co jsem jela ke strejdovi na chatu. Popravdě se mi moc nechtělo, zapomněla jsem knihu a internet tam prý nebyl, ale už jsem mu to dávno slíbila, tak co.
Pak se ukázalo, že to nebyla ani tak moc chata. Kdyby se ze střechy strhal ten mech, asi by spadla. Naštěstí tam byla elektřina. Ale ne voda. Tahal ji ze studny a myl se v dešťovce. A nejhorší byla kadibudka.
Ale pak jsem viděla srnku. Lezla jsem na strom. A ten opečený chleba k večeři byl nejlepší, co jsem kdy jedla.
Teď už vím, kam pojedu na prázdniny.

"Můžeš dnes večer?" Prosebný kukuč.
"Ne, promiň. Dnes ne," usmál se na něj.
"Proč?"
"Mám doma nějakou neodkladnou práci." Příroda volá. Je úplněk.
"Ale zítra přijdeš, viď?"
"Budu muset do města, ale pozítří určitě přijdu, dobře?"
"Tak jo."
*
Tu noc utekl. Netušil, jak se mu to povedlo, ale když se probral, ležel uprostřed lesa. Bylo mu strašně zle, ale na to byl zvyklý. Ale pak si toho všiml. Krev. Ne jeho vlastní, cizí. Nejen na drápech. I v ústech cítil tu hroznou pachuť. Snažil se vzpomenout si. A když se mu to podařilo, celý život se snažil zapomenout.
Promiň, Fenrire.

Všechno se děje z nějakého důvodu. Tedy někde jsem to četla.
A tak stojím a přemítám, proč to, že jsem najednou propadla podlahou do Sagu. Je noc. A ticho. Rozptyluji se chůzí. Ten klid mě zneklidňuje, les obvykle nebývá tak tichý. Alespoň ten náš ne.
Když za mnou cosi šustne, trhnu s sebou. Jen pár metrů ode mě stojí La Lunga. Strach. Přemýšlím, jestli mám utíkat, nebo se nehýbat. Je to fuk, stejně se nemůžu pohnout. Trvá to dlouho.
Pak se La Lunga otočí a zamíří pryč. Nezajímám ho. No, jistě, jde za vejcem.
A mně dojde, proč tu jsem.

"Všichni jsou vinni. Jde jen o to, kdo z nich mě zaujme."
"Co prosím?"
"Zločinci, Johne. Zabývám se jimi, protože mě to baví. Někteří jsou chytří, někteří jsou blázni, někteří si rádi hrají a chtějí se dát chytit. Jsou zajímaví."
"Ne, počkej, cos myslel tím, že jsou všichni vinni?"
"Nikdo není čistý. U mnohých to nelze dokázat, ale je to tak. Když nad tím tak přemýšlím, mnohem spíše hraji hru se systémem, než se zločinci. Systém vyžaduje důkazy, já důkazy nepotřebuju, poznám zločince."
"Tobě asi presumpce neviny nic neříká, co?"
*
Když zastřelil Magnussena, vlastně mě to nepřekvapilo. Všichni jsou vinni.

"Nepřekážej tady, ubožáku! Akorát všechno zkazíš! Vypadni!"
Nesnáší mě, protože jsem zbabělec. Nebo si to aspoň všichni myslí. Nedá se říct, že bych s nimi nesouhlasil. Nikdy jsem se do ničeho pořádného nepustil, a když přece, nikdy jsem to nedotáhl do konce. Nakonec jsem se vždycky schovával za ostatní. Je to snadné, když jste nejmladší. Nikdo nepředpokládá, že budete vyčnívat. Ale i zde jsou jisté hranice. Když se vzdáte své důstojnosti, začnou vás nakonec nenávidět. Jako mě.
Ale pro mě ještě není pozdě! Můžu jim dokázat, že se mýlí, že nejsem jen ubožák. Můžu to dokázat sobě.
Můžu porazit Goliáše.

Byla milované dítě. Její rodiče byli zlatí lidé. Vychovávali ji k poslušnosti a zbožnosti. Nebylo divu, že z ní vyrostla pokorná a laskavá dívka, kterou si každý, kdo ji znal, brzy oblíbil. Ani když vyrostla, neztratila nic ze svého dětského půvabu a upřímnosti. Když jí rodiče domluvili svatbu, byla šťastná. Konečně se měl její život naplnit. Její muž jí bude jistotou a oporou a zároveň jejím celoživotním posláním. Na zásnubách zářila radostí. Poznala už, že syn Jakubův je dobrý člověk.
Tehdy ještě nevěděla, že její cesta není zdaleka u konce. Pak ji navštívil anděl. Vzdala se jistoty a řekla ano.

Povím vám, jak to bylo s Faustem doopravdy. Dalo by se říci, že jsem v tom měl prsty. Ten chudák dřel jako kůň, vyzkoušel snad všechno, ale marně. Viděl jsem to. Jeho zoufalství mi mohlo dobře posloužit. Nabídl jsem mu pomoc výměnou za jednu laskavost. Nejdřív byl nedůvěřivý, ale když jsem mu slíbil splnit nejdřív svou část dohody, přijal.
Pak už to bylo snadné. Ďábel se mnou velice ochotně vyměnil lidskou duši za jednu laskavost.
Ale abyste nemysleli, že jsem ukrutník, nechal jsem Fausta těšit se mým zlatem celý jeden rok. Pak jsem ho poslal na schůzku.
Dobrej kšeft, ne?

Viděl to všechno. Radost, naději, smutek, zabíjení. Umírali všichni. Lidé, trpaslíci, elfové i skřeti.
Díval se na to hemžení a stále jasněji si uvědomoval, že je mu to jedno. Je mu jedno, kdo vyhraje, kdo zemře a kdo přežije. Záleželo mu jen na jediném. Potřeboval Ho. Cítil se jako matka oddělená od dítěte. Neúplný. Nešlo o to, jak vypadal, nešlo o to, kde žil. Jen ho mít u sebe a byl by šťastný.
Poznání přišlo jako blesk z nebe. Byl tady! Na jediném místě, kde mohl zemřít.
"Prosím, zachraňte Ho!" křičel celou svou myslí. Jeho věrní poslechli, ale...
Pozdě. Prohrál.

Dodnes na tu noc nerad vzpomíná.
Nejdřív si zoufal. Seděl jako paralyzovaný, hlavu v dlaních. Neviděl, neslyšel. Možná plakal. Zkoušel volat přátelům, ale všude to bylo stejné. Zoufalství. Prohra.
Jak jen jsme mohli být tak hloupí? Teď se všechno vrátí ke starému.
Najednou propadl zuřivosti, měl chuť bojovat, poslat ty šmejdy tam, kam patří. Pryč z naší země! Ale to nemělo cenu, už bylo jasné, že armáda bojovat nebude a bez ní se neměli šanci ubránit.
A přesto ještě zbývala naděje.
Svět o nás ví. K tomuhle nebude moci mlčet. Určitě nám pomůžou. Musí!
Ale... vzpomeň si na Mnichov. Nepřijdou.

"Je to šifra. A moc dobrá, abych pravdu řekl," Holmes vypadal spokojeně.
"Tak se na to podíváme. Olověné, olovo..," zíral do obrazovky.
"Vida, elektronegativita 2.33, domlouvá si se mnou schůzku na půl třetí. Nuže dál, kruhy... Ale jistě, Circle square," Sherlock si zamnul ruce.
"Teď přichází to nejzajímavější. Rozplývaly se ve vzduchu... Johne, co se ti vybaví, když slyšíš "rozplývaly se ve vzduchu"?"
"Ehm, kouř?" nadhodil Watson.
"Skvělé, zlepšujete se, doktore."
Sotva se usadil na továrním komínu, zazvonil mu telefon.
"Lestrade?"
"Tu větu jsem vzal z knihy. Můžu se zeptat, co důmyslného jste z ní vydedukoval?"
Telefon skončil v komíně.

Dokud jeli, cítil pouze radost. Tolik jim chtěl poděkovat, ale nemohl ani mluvit. Teprve, když se přiblížili k táboru, uvědomil si, že se s nimi brzy setká. Dostal strach.
Ale nejprve se musel setkat s Ním. Třásl se strachy jako malé dítě a zoufale se ohlížel po svém osvoboditeli, ale ten hned odklusal.
"Co jsi spáchal, synu Adamův?" otázal se ho přísným hlasem.
"Já... zradil jsem," řekl tiše.
"A lituješ toho?"
"Ano."
"Odpouštím ti," řekl jemně a dotkl se jeho čela.
Edmund se zajíkl a vyhrkly mu slzy.
Aslan ukázal směrem k jeho sourozencům.
"Hleď, ať ti odpustí i oni."

Byl to vlastně dost neobyčejný dárek pro dívenku, která teprve nedávno odrostla dětským šatičkám. Ale i ona byla neobyčejná.
Chodívala pak často do zahrady a květiny kolem ní kameněly. Někdy sedávala celé hodiny u zkamenělých pampelišek a povídala jim o věčné kráse a nesmrtelnosti.
Jednou ulámala všem květinám hlavičky a poskládala z nich obrázky na zahradní cestičku.
Rok poté se skrz celou zahradu táhla kamenná třešňová alej. Cesta alejí byla pokryta kamennými květy pampelišek. Procházela se tam a byla šťastná.
O osm let později zničila všechen život.
Kdo ví, kdy se to stalo, že změnila v kámen své vlastní srdce.

Když se narodil, hvězdy mu předpovídaly štěstí. Není důležité, zda to byla pravda, nebo se astrologové báli upadnout v nemilost, jisté je, že ho tato příznivá předpověď velice ovlivnila.
Dostalo se mu toho nejlepšího vzdělání a výchovy. V jednadvaceti se vzbouřil proti svému otci a uvrhl ho do vězení, kde stařec zanedlouho zemřel. Oženil se a věnem získal další území. Postavil velkolepou armádu, se kterou vytáhl na okolní země. Padly všechny do jedné.
Jeho bohatství a sláva rostly a před jeho říší se brzy třásl celý svět. Pohltila celý kontinent.
Ale k čemu to všechno bylo? Zemřel, aniž zanechal syna.

Nesnáším tragédy. Ty patetičtí fňukalové by vám pořád jen vykládali, co za křivdy se jim dnes a denně děje, ale že byste z nich někdy dostali něco kloudného, to byste museli být kouzelníci.
A nejhorší ze všeho jsou ti takzvaní vyvolení. Ubožáčci s tragickou minulostí, buď sirotci nebo děti zločinců anebo obojí. A ti, co náhodou nemají traumatickou minulost, si ji prostě vymyslí. Strašná doba.
Ale to musí skončit. Už dva roky jsem na nucené dietě a tímto protestuji.
Podám inzerát:
Hledám skalního optimistu s pozitivním přístupem k životu a mnoha šťastnými vzpomínkami ke sdílení.
Zn. spěchá
pan Mozk Omor

Fred zamíchal bublající směs a znovu se usadil vedle svého dvojčete.
"Jestli to vyjde..."
"...bude to trhák," doplnil ho George.
"Náš malý asistent je poblíž?"
George se natáhl po brašně a vytáhl z ní mohutného hlodavce.
"Ty budeš jednou slavný, kamaráde," podrbal ho za ušima.
"Už vidím ty titulky..."
"Přivodí infarkt komukoli...
"...kdykoli. Počkej a co když má někdo punk rád?"
"Ty výjimky, co snesou punk, nesnesou nutrie."
Lektvar i zaklínadlo zafungovaly přesně tak, jak dvojčata očekávala. Povedlo se.
"A teď ho jenom otestovat."
"Měl bych poměrně přesnou představu," ušklíbl se.
Ten den čekalo Umbridgeovou v ložnici velice nepříjemné překvapení.

Denně jsem předstupoval před Tvou tvář. Chválil jsem tě a sloužil jsem ti. Žil jsem v jednotě s Tebou, dával jsi mi moc a já činil vše, co sis přál. Byl jsem šťastný. Miloval jsem tě.
Ale ty jsi mě zradil. Pozdvihl jsi ty červy z prachu a špíny a učinil je velkými. Dal jsi jim přednost. Nic ti neučinili po vůli, ale přesto jsi je miloval více nežli mě.
Nebudu ti již sloužit, nestojíš o mě a já tě už nemohu milovat. Sbohem Hospodine, nech si své ubohé lidi.
Uvidíme, zda ti nakonec alespoň jeden z nich zůstane věrný.

Odešel.
Bolelo to, ale chtěla to přece tak. Chtěla přítele.
Poslouchala tesklivě šumění větru v obilí a občas ji napadlo, že tohle přátelství bylo poslední. Lidé stále někam pospíchají, už není nikdo, kdo by si ji ochočil. A tu si opakovala ta slova, která řekla na rozloučenou malému princi. Aby je nezapomněla. A nejednou záviděla té růži, kterou on měl tolik rád.
Tu se kdosi objevil. Neznala ho. Posadil se vedle ní do trávy a mlčel. Druhý den přišel znovu a potom zas.
Pátého dne na ni promluvil:
"Víš, liško, hledám někoho, kdo by si mě ochočil. Budeš mou přítelkyní?"

Byl plný tvůrčího nadšení. Teď byla ta pravá chvíle!
Uchopil štětec a nakreslil na čisté plátno první tah. První tah je na obraze nejdůležitější. První tah rozhodne, zda se dílo povede, či ne. A tenhle se povedl. Chvíli stál jako u vytržení a pak začal rychlými a přesnými pohyby vytvářet obraz, který měl v hlavě už tak dlouho. Konečně ho dokázal zachytit! Jeho ruka se netřásla, ale jeho nitro bouřilo, vše v něm se vzpínalo v náhle získané svobodě. Tvořil.
Když skončil, byl zcela vyčerpaný.
"Mistře, to je úžasné, ale zapomněl jste se podepsat."
"Slavný má být obraz, ne já."

Nenáviděl cesty.
Plahočit se, bojovat, hladovět a zase se plahočit. Nebylo na tom nic kouzelného. Nakonec mu každá cesta přinesla jen utrpení. Putoval, protože musel.
Nenáviděl cesty s výjimkou jediné. Pouť, o níž snil byla dlouhá, ale na jejím konci ležel cíl, za který stálo za to bojovat. Ne vypálené město.
Nikdy o ní s nikým nemluvil a nikdy nedostal příležitost se na ni vydat, ale přesto doufal. Občas se modlil, ani nevěděl ke komu.
"Prosím, pošli mi zachránce, pošli mi válečníka, který by přijal mé služby a dovedl mě do Narnie."
Šasta sice nebyl ideální, ale byla to naděje.

Hlavně klid.
Nenáviděl je všechny.
Nenáviděl ty, kteří to nevěděli. Jak s ním mluvili, jak se povyšovali, jak se mu vysmívali, jak ho pokoušeli až na samou hranici. Bál se jich a bál se o ně. A přitom je nenáviděl.
Nenáviděl ty, kteří věděli. Jejich soucitné oči, jejich vševědoucný výraz, jejich opatrnost. Jak s sebou trhli vždy, když zvýšil hlas. I když mu stokrát tvrdili opak, báli se ho. A jemu přišlo, že by bylo lépe, kdyby se nikdy nenarodil.
Vztek se v něm vzmáhal jako požár.
Hlavně klid!
"Čau, Bruci, nenudíš se tu? Poslyš, ty ale vůbec nevypadáš dobře."