DMD 2026

"Myslela jsem, že je z jinýho těsta," povzdechla si paní K a oblažila pana K vyčítavým pohledem.

Ten se jen protočil a ztěžka zadýmal.

"Myslela jsem, že tu s náma zůstane. Víš... alespoň na kávičku." Zaúpěla.

"Podívej se na nás," pan K už to nevydržel. "Už je velkej kluk a nemůžeš čekat, že tu bude pečenej vařenej..."

"A proč ne? Proč ne?!" Paní K už propadala zoufalství.

"Protože jsme smažky!" Utrhl se pan K. Pak si potichu povzdechl: "Protože jsme v loji."

Ticho. Po tichu se paní K otočila na syna: "Tak si tam teda jdi, ale pak se nediv!"

"Seš si naprosto jistá? Víš, co to znamená? Nebudeš se moct vrátit," nabádal ji neopatrně ke změně názoru. 
"Já jen vím, že musím něco udělat!"
"Fajn, tak já půjdu s tebou."
"Ne, zůstaň."
"Copak to nechápeš? Miluju tě! Nezůstanu tady sám."
"Musíš! Jakmile půjdeme oba, na všechno zapomeneme. Nezbude nic... žádná vzpomínka, pocit ani pouto, že jsme kdy byli spolu. Já..."
Utřel ji hřejivými prsty studené tekoucí slzy. "Tak si běž, ale pak se nediv, že tě budu následovat. Raději projdu tisíci smrtelnými životy a najdu tě, než abych zůstal v nekonečném osamocení bez tebe. Neboj se, brzy se shledáme."
 

„Pitomci!“ mumlal, když se kradl chodbou.

Začal horšími výrazy, ale jak se blížil k cíli, do klení se vkrádaly otazníky.

Jenže teď se před ostatní kluky nemohl vrátit. Ne bez koruny krále Urca.

V improvizované převlékárně nikdo nebyl.

Koruna čekala na stole.

Pitomá atrapa.

Když ji zvedl, překvapila ho její tíha.

Ruce mu klesly a zápěstí obemkl ledový kov.

Zoufale zachrastil řetězy, které se mu zjevily na rukách.

Něco se za ním pohnulo.

Otočil se.

Okovy ho poutaly k obřímu černému psu.

Pes se zašklebil a táhl ho pryč.

Nikdo je neviděl.

Kluk se dal do křiku.

Nikdo je neslyšel.

Jasně, že chci ven, jsem kocour. 
Jasně, že chci hned zpátky, jsem kocour.  Navíc jsem zaslechl lupnutí konzervičky. Rozdává se jídlo? Já tam nejsem? Nemožné. Ukaž, co máš! Maso? Výborně.
Čmuch čmuch. Vyčítavý pohled. To je zbytek od včera! To nechci! 
No a co, že bylo v ledničce? Je od včera, slyšíš! Chci čerstvý! Nemáš? Cože? Pcha.
Chci ven.
Jo. 
Jasně, že chci zase ven. 
Jak jako, že prší? Nezájem. Otevři ty dveře!
Tak slyšíš? Vstaň a otevři ty dveře!
Neječ, ať ti nedupu po hrudníku a otevři!
No konečně. 
Cože?

Hej! Pusť mě domů! Hned! Copak nevidíš, že prší?!

Hush nasypal do čaje poslední lžičku cukru, zamíchal ho, a podal ho hromádce dek, která se klepala na podlaze. Ven vystřelila ruka, popadla hrnek, a zase se stáhla.

“Já ti říkal, že tam nemáš lézt. Tak se teď nediv.”

Hromádka cosi zahuhňala.

“Ale taky tam bylo napsáno Jen pro mediky. Cos myslel, že tam uvidíš?”

Deky se na okamžik nadzvedly, jak ten pod nimi naznačil dva oblouky někde ve výšce hrudníku.

“A co si tam uviděl?”

Táhlé zaskučení.

“Přesně tak. Snad si to budeš pamatovat, až na tebe začne dělat oči nějaká natbornka.”

Některé geny nebylo radno šířit mezi civilisty.

Běží nekonečným temným lesem. Plíce v jednom ohni, větvičky ho švihají do obličeje. Světlo baterky skáče z kmene na kmen. Zdá se mu, že mezi záblesky ve tmě tančí příšery. 
Čarodějnice. 
Z Blair. 
Slyší za sebou přerývané oddechování ostatních, ale nevidí je. Spolkl je les. 
Teď už ví, že tahle výprava byl nejhorší nápad jeho života. Čtyři dny jsou ztracení, motají se po zoufalé elipse mezi potokem a lesním hřbitovem. Už ne, prosím. Už ne. 
V zorném poli se mihne šedivá celistvost. 
Dům? Tady? 
Rozbitá vrata zívají do tmy jako brána pekelná. 
Schody. 
Veranda. 
Nechci jít dovnitř.
Nemám jinou možnost.



 

„Já to říkal.“

Gabriel probodl Aurelia pohledem, ale ukázal na židli vedle svého nemocničního lůžka: „Posaď se u nás.“

Od chvíle, kdy Gabriela postřelili během protestu za práva magických bytostí, měl jen málo návštěv a ty, co přišly, se většinou tvářili účastně a ustaraně, takže Aureliův podrážděný výraz představoval osvěžující zpestření.

„Říkal jsem, nechoď tam, budeš se divit.“

„Ale propustku jsi mi podepsal,“ připomněl mu Gabriel zlomyslně. Tušil, že si to Aurelius vyčítá, ale na ujištění, že k výčitkám není důvod, ještě nepřišel čas.

„A jak to dopadlo?“

Gabriel se trochu zavrtěl a zaškaredil se bolestí. „No, aspoň se nedivím.“

„Všetci majú zviera, aké chcú. Len ja potkana. A ešte v pestúnskej starostlivosti. Chcem delfína! Labuť. Škorpióna!“

Paula ležala na lúke za mestečkom, spájala si súhvezdia a čakala na mesiac. Bude spln a za splnu sa dejú veci.

Z internátu, cez balkóny, namiesto učenia, sem utekala pozorovať svetielka na oblohe a svetlá domov pod ňou.

Otravný hlodavec pobehoval okolo a fučal. Rovnako ako ona, nemohol utiecť ďaleko. Vyrobila mu postroj s dlhým povrázkom.

Vzpriamil sa na zadných, krútil ňufákom a hľadel do kríkov.

„Chceš ujsť, potkan? Si bež, ale zožerie ťa drsný dravec!“

Čosi prasklo. S obavou pozrela tým smerom.  

Vážený pane kolego,

velice Vám děkuji za pozvání na Vaši přednášku o kvantové superpozici částic.

Některé Vaše závěry na mne učinily hluboký dojem, například předestřené pojetí elektronu. S čím však musím nesouhlasit, je samotná myšlenka kvantové superpozice. Částice na dvou místech zároveň?

***

Erwin Schrödinger zvedl hlavu od rozepsaného dopisu. Viděl Ruth kráčející ven, ačkoli právě pršelo.

"Nechoď tam, Ruth," varoval ji.

"Ale otče... Já musím za kočkou! Prší!" Malá Ruth byla tvrdohlavá po otci.

"Pak se nediv, že budeš chorá," řekl přísně otec a vrátil se k psaní.

***

Vezměte si například obyčejnou kočku. Může snad být živá i mrtvá zároveň?

„Hele, to není dobrý nápad“ snažil se Picek kamaráda odradit od návštěvy literárního kroužku skautek.

„A proč?

„Ony píšou fanfikce!“

„Hmm…“

„O tobě!“

„No a?“ 

„Je jim TŘINÁCT!“

Drak jen nechápavě zíral…

„Tak si tam teda jdi, ale pak se nediv!“ rezignovaně vzdychl Picek.

…

Drobek, ležící uprostřed tělocvičny, obklopený houfem nadšených děvčat, zděšeně poslouchal:

„A pak se drak proměnil v krásného prince, který s láskou hleděl na nádherně dokonalou Eleanor Laurentii Visaris Černoočkovou, která jej právě zachránila…“ dočetla pihovatá skautka.

„Ale počkej, má to pokračování,“ rozzářila se. „Budou mít miminko…“

…

Drak v sobě náhle objevil vnitřního vlka. Začal nezadržitelně výt...

„Minervo, opravdu se nemusíte ničeho obávat. Chceme přece částečnou, ale bezpečnou otevřenost, ne? Spolupracujeme s naším spolehlivým člověkem v mudlovském světě. Všechno zařídil. Nabídka exkurze do Bradavic,“ úředník Ministerstva kouzel se začetl do pergamenu, který měl na stole, „se na internetu zobrazí výhradně autorkám či autorům fanfiction, kteří jsou zároveň motáky, takže Bradavice uvidí stejně jako kouzelníci.“ Úředník se povzbudivě usmál. „Vy, jako ředitelka školy zařídíte jediné. Určíte někoho, kdo dostane výpravu na starost. Doporučoval bych třeba Rubeuse Hagrida.“

Minerva nesouhlasně stiskla rty. „Je tedy rozhodnuto. Trvám ovšem na tom, že veškerou odpovědnost za  následky této neuváženosti nese výhradně ministerstvo.“

Sto rozprávkových rokov cez tisíc približovacích sklíčok strážil galaxie hvezdár Juraj. Celý vesmír sa zbiehal k jeho sústave ďalekohľadov, k nekončiacej veži na brale v ohybe svetov.   

Neunikli mu narodenia hviezd, sledoval ako dospievajú, dávajú život planétam či sa požierajú. Udržiaval kozmos správne vyladený. 

Za najvyššej kolimácie reverzným hľadáčikom objavil najvzdialenejší objekt. Neosvetlený, zahmlený. 

Krútil najjemnejšími šošovkami. Odkryli sa pláne temne strieborných porastov. A ihlicové vrchy s baštami. Výškou sa rovnali hviezdnej veži.   

V najvyššej našiel dievčinu. Hľadela na oblohu, cez nekonečno priamo k nemu, do jeho oka.

Zdvihla lampášik a usmiala sa. 

Čosi pohlo večnosťou aj celým vnútrom hvezdára.

„Do bažiny?! Věštba?!“ zámek se otřásl v základech.

Závěs se rozhrnul. Princ ležel pod baldachýnem, civěl do nebes a melancholicky otrhával muší křidélka, jen to křupalo.

„Zakváká. Nezakváká. Vypoulí ropuší očka. Mrkne. Nemrkne. Oblízne mě vlhkým jazykem.“

„U marinovaných žabích stehýnek, přišel jsi o rozum?“ Král se chytil za korunu. 

Poslední urvané křidélko slibně zašustilo.

„Vrať se na zem!“

Princ spustil nohy z postele: „Dej připravit povoz. Vyrazím za soumraku.“

Brána se otevřela a kočár vyrazil tryskem. Král se vyklonil z okna. Odplivl si.

„Jak myslíš, zelenáči! zašeptal. „Mezi námi je konec!“ Zahrozil pěstí za nezdárným synem: „Polib si… žábu!“

Tak si teda, dívko, jdi, 
jen si klidně běž!
pak se nediv následkům, 
kterým neujdeš! 
Jdi si za tím princem snů, 
jen se za něj vdej!
Vždyť víš, já tě varoval, 
že je život zlej! 

Jenom klej,
vyčítej,
jak je sobeckej,
příšernej - samá nej.  

Tak si teda, chlapče, jdi, 
jen si za ní běž!
Vždyť víš, já tě varoval,
čemu neujdeš! 
Jdi za svojí princeznou 
do chomoutu vlez!
Život s paní líbeznou
bude někdy pes!

Jenom klej,
jak není hej
a ženy nej,
ty co tě nemazlej.

Nes svůj kříž, 
mlčky když už víš, 
že slzou zaplatíš, 
touhu být blíž. 


 

Stébla trávy pod tlakem dívčích chodidel polehla k zemi. Jemná lesní tráva chladila.

Jarní slunce pohladilo růžové líce a z vlásků, které se uvolnily z ledabyle utaženého copu, vytvořilo svatozář.

Mladé srdce bylo otevřené všem radostem světa a zpívalo tou nejkrásnější nadějí.

Krok a skok a otočka. Lem sukně zavířil. Tančila lehce jako víla. Připadala si jako víla. Bezstarostná a lehkonohá. Špičky prstů se zarývaly do mechu a hlava zděšeně, ale bezhlesně křičela.

Stůj! 

UTEČ! 

PRYČ!

Melodie zesílila a získala na naléhavosti. Tón za tónem jako úder kladivem. Hlava to vzdala. Nechala nohy převzít vládu a potlačila myšlenku na následky.

V Chrámu to hučelo jako už dlouho ne a Abby vůbec nepřekvapilo, když v chumlu Jediů směřujících do hangáru spatřila Pluta.

„Ty letíš?“ udeřila na něj, sotva byl v doslechu, a jeho lhostejné pokrčení rameny ji důvěrou nenaplňovalo.

„Letěj skoro všichni.“

„Všichni magoři,“ opravila ho umíněně. „Copak necítíš v Síle, že to bude průser?“

„Ani ne,“ odmávl to Pluto, „vždyť nás je hromada a letí se mnou i mistr. Bude to rychlá akce, do rána jsme zpátky.“ Abby jeho optimismus nesdílela a rozhodně mu nehodlala připravovat uzenáče.

„Aby ses nedivil.“

A co myslíte, divil se Pluto na Geonosis? No jéje!

Henry sledoval nehty na prstech pravé ruky. Muž naproti němu jakoby nezúčastněně potáhl z dýmky. Poklepal prsty o stůl.

„Víš, že to dítě se nemůže narodit, Henry. Ráda nedovolí narušit plán.“

Henry vzhlédl. „Nenechám je zasahovat mi do života,“ vyštěkl.

Muž si ho zamyšleně prohlížel.

„Přiznávám, že citlivější jedinci mohou mít problém s morálním dopadem opatření Rady, ale je to pro dobro všech.“

Henry si odfrkl. Zavrtěl hlavou. 

Muž se opřel o stůl. V očích se mu zaleskla nejasná emoce.

„Rada tě, prozatím, nechá jít. Ale nebuď pak překvapený, Henry, že pokud tam opravdu odejdete, ponesete si všichni tři následky.“

Bylo to už dávno...

I přesto tu bolest stále cítila na hrudi. Den co den vzpomínala na to malé tělíčko, které ještě nebylo schopné se bránit. 

Děvčátko, tak malé a bez života v její náruči. Sotva velké jako dlaň.

Modré oči. Hnědé vlasy. A navždy pryč...

Nenáviděla se za to. Nenáviděla Boha za to, že jí ji vzal. Denně se ptala sama sebe proč, co udělala špatně. Až teprve časem zmizela nenávist a přišlo smíření. Se sebou, s Bohem, s ní. Až tehdy si uvědomila, že to spojení nezmizelo s její smrti. Byla její součástí.

Její dcera žila skrze ni.

Mezi nižšími duchovními elementy se šířilo pozdvižení.  Apollón a velká Devítka vyhlásili konkurz na pomocníky múz.
Spotřeba prostředků na ústní hygienu stoupla trojnásobně, když máte líbat potenciální autory je to nezbytná nutnost. 
Ze všech koutů Olympu se ozývaly krkolomné jazykolamy, až neustálé drmolení vyhnalo Dia k nové pozemské milence.
U Studnice nápadů tlačenice překročila únosnou mez, prý došlo k pěstním inzultacím,  dokonce i vyraženým zubům.
Všichni ladili formu na maximum. Co když právě já budu ten, kdo políbí budoucího Shakespeara, říkali si.

Pak nastal večer posledního března a vybraní pomocníci se natěšeně chystali rozdávat polibky. Nový ročník DMD právě vypukl. 
 

Papíry.
Nikdo Normanovi neřekl, že jeho budoucnost bude obsahovat až tolik zpráv, rozborů, nót, peticí, rozpočtů a podobných hovadin. Otcova pracovna jich bývala plná, ale on je bral jako nepodstatné kulisy. Znak statusu. Papír je drahý.
Teď jsou tu pro něj. Celé závěje, dobrých dvacet listů!
Rozložil nejvrchnější...
Rozpočet na královský pohřeb.
Sesul se do křesla a prostě jen zíral. Netušil, jak dlouho. Sám. Ticho.
Slzy nepřicházely.
Pak přišel Malcolm.
Stačil mu jeden pohled a vyvlekl neprotestujícího kamaráda ven.
„Jdem,“ oznámil, „do kopců. Králem můžeš být zase zítra.“
„Zítra?“ Norman smetl jeho ruku. „Já jsem král pořád!“
„To se nevylučuje.“

Naučili mě mladí lidé používat aquapark... zejména ty divné chlívečky na krajích některých bazénů.

    Pamatuji si na své pohoršení, když jsem je zaznamenala poprvé - je to snad útočiště pro páry?! 

   Pak jsem s úžasem zjistila, že se tam voda z času na čas ode zdi ke zdi vlni. Ne diky technologii. Ale kvůli trpělivým adolescentům, kteří ty vlny skákáním nahoru a dolu vyladili.

   Chyba vás stojí vodu v nose, ale je to děsná sranda. Doporučuji to zkusit. 

    Hledáte fázi, tempo, které když najdete, tak se svou vlnou létáte stále víš a padáte stále hloub.

   Úplně střízliví a na přiměřenou dobu.

Dave Lister, brnkálista, hudební břídil a kytarový kakofonista. Arnold Rimmer, jenž se nikdy na žádný nástroj hrát neučil, už kolikrát v duchu i navenek úpěl nad nelibými zvuky, jež se nesly jejich společnou ubikací. Už zase ladí tu ďábelskou věc! Kdybych s tím tak mohl něco udělat… Třeba uplatit robíky, aby ten mučící nástroj schovali někam hluboko do toho haraburdí na palubě D! Těžké je být hologramem, nemůžete na nic sahat! Hollyho rozdurdil tak, že mu nezapůjčí ani ta nejmenší sluchátka! Ale když kytara zmizí, ustojí Listerovo nemelodické kňourání? Připadal si jako Hamlet. Vzít či nevzít? To je ta otázka!

Sprchují se dva kolegové v práci.

„Hele, Franto, ty jsi byl na prodloužení penisu?“

„Ne, to jen u nás za vesnicí u kouzelné studánky sedí žába, ty se jí zeptáš, jestli si tě vezme za muže, ona řekne ne a tobě se prodlouží o osm centimetrů. Ale prý to občas nedopadne dobře.“

„Já to risknu,“ praví Honza.

„No, já tě varoval.“

Tak tam Honza jde, vše jde podle plánu, ale pak si Honza říká, tak přidáme ještě osm, ať mám víc než Franta, a zeptá se žabky znovu.

Žabka se naštve. „Seš hluchej? Ne, ne, ne, ne, ne a ne!“

Zahradník přejížděl smyčcem po strunách houslích, ale stále to nebylo ono. Thunbergie alata, která měla podle plánu zapálit doutník, nepohla ani lístkem.

"Možná by je to chtělo trochu doladit," radil snaživě poskok.

"Hleď si svého!" utrhl se na něj Zahradník.

"Třeba není dost namazaný smyčec," pokračoval poskok, který se podle všeho nedokázal naladit na náladu v místnosti. Otevřel ústa, ale místo rady z nich vyletělo vyjeknutí, když mu smyčec dopadl na záda.

Vyjeknutí to bylo překvapivě harmonické.

"Mně připadá, že smyčec je naprosto v pořádku," řekl Zahradník, když se k němu thunbergie povzbuzená melodickými výkřiky konečně naklonila se zapálenou sirkou.

"Než skončím schůzi - má někdo nějakou připomínku?" zeptal se pro formu vedoucí projektu.
"Já," zvedla ruku. "Od prvního pracuju na poloviční úvazek."
"Do háje... nejsi v tom?"
"No dovol? Copak musím být v tom, když chci míň práce? Chci změnu. A buďte rádi, že tady neskončím úplně."
"Ok, tak se nečil. Co chceš ještě dělat?"
"Učit. V tandemu. Něco tady, něco na pilotním gymnáziu."
"Neblbni! Sežerou tě zaživa!"
"Studenti? Proč?"
"Jsou to parchanti."
"My byli taky a Fendra s náma vždycky vymetla. Použiju její drakonický metody."
"No nevím... " 
"Ale já vím! Učit je poslání!"
"Naivko. Takže ti to nevymluvíme?"
"Ne."
 

Až zjistím, která z nich tohle zatracený prokletí aktivovala...
Songfic. A celej den, teda noc, pravil Brumbál, teda spíš vyděšeně zazpíval: „It will be hard days night...“ 
Nejde to zastavit.
Harry pozpěvuje „I am not afraid to keep on living, I am not afraid to walk this world alone“.
Draco sladce nyje  „I want it that way“.
„By mě zajímalo, co vypadne ze Snapea,“ zadívá se Gwen ne-ná-pad-ně na profesora lektvarů. „Doufám, že žádný lovesong.“
„Toho se snad bát nemusíme,“ střelím pohledem na dotyčného. Ani síla songficu nemůže přebít jeho vrozenou povahu.
„Du. Du hast. Du hast mich...“
No však.

Pomalu se probouzí ráno.

Hrnčíř Metoděj ukládá do nůše, dnes bere tu malou, poslední věc: malého zajíčka, kterého s Martínkem vymodelovali z hlíny, vypálili a nabarvili. Nebude vnoučka před odchodem budit, rozloučili se večer.

Anna sedí s rukama v klíně. Co mohla, to muži na cestu připravila. Teď už zbývá jediné, pomodlit se. Metoděj usedá vedle ní, bere ji za ruku a v modlitbě odevzdává svou rodinu i dům do Boží ochrany. Anna vyprošuje bezpečí na cestě a dodává: "Jdi ve jménu Ježíš, kam tě náš Pán posílá."

Metoděj ví, kolik úsilí Annu stojí tato slova. Ano, statečnou ženu nalezl.

Julian pondered the latest text simulation that Rand asked him to analyze.

>You stand in a lighted room. There is an exit to the east into a dark room.

>Go east? Yes /No

Julian clicked Yes.

>This room is very dark. You’re likely to be eaten by a grue.

>Do you wish to proceed? Yes /No

Seeing no other option, he again clicked Yes.

>Oh no! texted the simulation, You were eaten by the grue!

>This is considered a fail scenario by most participants. Restart? Yes /No

Julian shook his head in frustration. “Rand, I think this one is broken.”

Alfred Kajetán Reuß jako pravý Čech vlastnil čamaru. Nebyl ale správný Čech. Nenosil ji. Ležela pietně složená v krabici proložená levandulí proti molům. Vůně fialových kvítků ale nepřebila pach střelného prachu, krve a hořkého zklamání, který na ní ulpěl na barikádách u pražské polytechniky. 
Pamatoval si, proč ji svlékl a schoval na dno skříně. Pamatoval si, jak Tonička Kavalírová přešla na protější chodník, aby ho nemusela pozdravit. Ne proto, že by ho mohli zatknout. Proto, že ho nezatkli. To v jejích vlasteneckých očích znamenlo jediné... 
Ještě ten večer odjel do Vídně. S celým českým národem mu můžou vlézt na záda.

Raxin studoval. Na podlaze za ním byly křídou nakreslené dva kruhy.

Vchodové dveře vrzly. Po chvilce vstoupila do místnosti Ílie. Celá špinavá, tváře umazané, oděná v jednoduché krátké róbě z listí slepeného pryskyřicí. Skočila do prázdného kruhu, usmála se, rozpřáhla ruce.

"Tadá! Úspěšný místoskok!"

"Íli, měla jsi jen místoskočit z jednoho kruhu do druhého. Ne zase někam do lesa."

Ílie se radovala. "Ale tentokrát jsem přistála jen den cesty od Kozlova! Zlepšuji se, vyladím to!"

"Hlavně bys měla vyladit, abys místoskákala i s tímhle," řekl Raxin klidně a ukázal na druhý kruh. V něm čekaly jako pomačkaná hromádka Íliiny šaty.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či dole do dediny nepôjdeme. Anču sme dávno neboli pozrieť.
- Jáj, starý môj. Odkedy sa predseda z Bratislavy vrátil, už ti to nie je to, čo bývalo. Nebezpečné to je teraz. Ja veru nejdem. Ale ak chceš, tak si choď.
- Ale no tak, Pištík, veď hádam nebude tak zle. Valašku si vezmem a od starostu pokoj budem mať.
- A či nevieš, Jarík, prečo on do tej Bratislavy išiel? Reklamu videl, na kurz. Sebaobrana so zvláštnym zameraním na obranu pred útokmi valaškou.

"Ne, tohle si rozhodně nemůžeš vzít na první rande!" řval vztekle Oliver.

"Říkal jsi, že musím udělat první dojem," pokrčil rameny Henrik.

"Takhle oblečený ho rozhodně uděláš... Ale ne dobrý! Vždyť by tě mohli zavřít! Sundej to, půjčím ti něco normálního!" prohlásil Olík šmátrajíce ve skříni.

"Ale vždyť je to to nejlepší, co jsem kdy na sobě měl."

"U tebe je laťka dost nízko. Vem si tohle!" hodil Oliver Henrikovi hromádku oblečení.

"Moje oblečení rozhodně k mé postavě ladí líp než tyhle hadry! A je praktičtější." ohrnul nos Henrik.

"To možná, ale plátová zbroj se do italské restaurace prostě nehodí."

Andalusie, 10. století 

Jakob ben Jehuda zuřil. Odskočil si na chvilku z krámu, a když se vrátil, seznal, že jej nikdo nehlídá. Rychle přejel pohledem smotky vzácných látek, zda některá nechybí, a pak se jal spílat nejstaršímu synovi. 
"Kvelb jsi dostal na starost, a ty co? Zase ležíš v knihách," hřměl, když našel Abraháma s nosem ve Strabónových spisech.
"Co s tebe bude, Abraháme. Na počty nemáš hlavu a místo práce pořád sníš," vrtěl hlavou Jakob. 
"V Cordóbě je jistá škola..." začal Abrahám.
"Cordóba? Slunce tě sežehlo?"
Abrahám však vzdorně mlčel. 
"Tak táhni do Cordoby, určitě tam na takové čekají."

Nedal na varování, ruce sličné odstrčil. Nedbal slzy uroněné. Dokázat chrabrost, vyhrát sázku chtěl. Za svitu luny, za volání sýčka do lesa hlubokého vnořil svou duši malou. Praskot větévek srdce vyplašil, houští šrámy na pýše zanechalo. Kráčel dál, kam svit úplňku již rozplynul se jako hrdinství v prachu bitvy, kde šum větví ztichl jako kvítí hřbitovní. 

Na mýtině zjevil se pes, velký jako vlečka sena, černější než tma temná. Oči planou, dva vznášející to uhlíky – němě, tikání času zmrzlo. Kapka smutku protnula bolest pravdy. Pochyby roztrhány, jako pírka ptáčka těžce padají do trávy. Šedá zeleň v antracitovou červenou mění se.

Pro toho, kdo dlouho stojí, jsou ti, kdo jsou v pohybu, předmětem úžasu, strachu, zájmu a nebo nejsou vůbec ničím. Kdo ví, kým jsme byli pro horu. Snad zrnky prachu, která zavíří kolem, než je odežene tentýž vítr, který je zavál. Cítila nad naší svévolnou nestálostí závist nebo smutek? Věděla o nás víc, než jsme tušili? Možná si jen namlouváme, že jsme se pro ni rozhodli, ačkoliv to byla ona, kdo se pro nás rozhodl, to ona nás k sobě zavolala, vzývala nás svou siluetou na obzoru, přitahovala naše oči i naše neklidná srdce, toužila po naší slabosti i síle.

Za ta léta dospěla k názoru, že on na kralování nejspíš doopravdy nemá povahu. S tím se ovšem nedalo nic dělat. Byl nejstarší.

Teď do sebe hodil další pohár vína, oznámil, že toho má pro dnešek dost, a odkráčel. Zase převlek, zase do města zjišťovat "jak lid smýšlí", což spíš znamenalo zpít se do němoty. Přemýšlela, kolikrát už takhle šel, a pak se divil. Oba jeho bratříčkové se neštítili únosů.

Žofie si povzdechla a obrátila se ke kouzelníkovi, co zamyšleně seděl u trůnu. Podívali se na sebe. Po těch letech si rozuměli beze slov.

Žito vstal a vyrazil za králem.

Geralt byl naštvaný. Po odchodu z města se nálada v jejich malé skupince nevyvíjela vůbec dobře. Již pár týdnů spolu cestovali, měli se znát, rozumět si. 

Ale nějak to teď nebylo ono.

Zaklínač usilovně přemýšlel, co se stalo. Co bylo tou příčinou. 

Nemyslel si, že by tou příčinou byl Marigold – i když věděl, že ten je občas malá osina v zadku. Ani Elzee, které stále usilovně hledal pomoc a která se chovala úplně normálně jako mladá nenápadná dívka. Čím dál větší pocit měl, že příčina je on. Přemýšlel, co by měl u sebe změnit.

Cvakání z lesa řešení problému oddálilo. 

Ty zatracený klíče jsem našla, až když jsem si vyzvedla náhradní u kamarádky a nechala si udělat nový. Přímo jsem o ně zakopla, když jsem se pak vracela domů. Přitom jsem je hledala i tady…
Miluju tyhle podivný náhody.
Za odměnu jsem si naordinovala vanu. Potápím se ve voňavých závějích, tělem mi prostupuje úleva. Miluju tuhle koupelnu. Má okno. Ráda pozoruju z vany hvězdy. Kamarádky mě nabádaly, ať si sem dám roletu, ale to by nebylo ono. 
Odfouknu pěnu, zajedu do horké vody. V duchu se usmívám.
Vím, že na mě někdo kouká.
Jen ať si přijde, pokud má odvahu. 
 

Maloměstské mrtvo. 
Zanesená kašna, ošuntělé domy, sem tam lešení nebo decentní nová fasáda. V té pošmournosti okamžitě přitáhl pohled růžový štít a výloha s čokoládovým dortem ověnčeným bílými kraječkami. Omamná hořkosladká vůně se linula až na chodník.
Drahoš cítil, jak mu začínají trnout zuby. 
Uvnitř to vypadalo podle očekávání. Nechyběla vitrína plná lákavě nazdobených zákusků, vyleštěné chromované monstrum na přípravu kávy ani titěrné bílé stolečky. 
Hnědovlasá paní v růžové zástěře se rozzářila nadšením. Hbitě oběhla pult a sevřela Slávku do náruče.
Teď. Drahoš se snažil donutit trémou ztuhlý obličej k úsměvu. Teď to přijde. 
Její pozornost se přesune k němu.

"Matthew, to nemůžeš!" křičel James a držel ho za rukáv. 
"Ty to nechápeš, Jamesi, musím. Musím odejít. Pryč od všeho." Matthew už se ovšem rozhodl. 
Chtěl se svému parabátai vytrhnout, ale James ho svíral pevně. 
"Neblázni přece, máš tu rodinu, přátele... psa!" nedal se jen tak odbýt.
Matthew se nadechl: "Miluju Kordélii."
James zbledl.
"Slyšíš? Miluju tvoji ženu."
Sevření konečně povolilo a Matthew nastoupil do vlaku. Na poslední chvíli. Neohlédl se, nedíval se z okna. Nechtěl ho vidět. Místo toho vytáhl placatku s brandy a hltavě se pil. Tekla mu po bradě mocným proudem a Matt doufal, že ho utopí.
 

Lobelie Sáčková-Pytlíková se spokojeně protáhla, až jí zapraskalo v zádech. Trvalo to několik dní, kolena měla otlačená z drhnutí podlahy a vlasy samou pavučinu, ale Dno Pytle konečně vypadalo jako obydlí spořádaného hobita a ne staromládenecký brloh. Nádobí vyleštěné, knihy odnesené do sklepa, oblečení srovnané ve skříni, příbory…

Zamrazilo ji. Co když se nezvedený bratranec jejího manžela vrátí a bude se dožadovat nory zpátky? 

Rozhodně odpochodovala do kuchyně, otevřela čtvrtou zásuvku kredence a začala strkat lžičky do zástěry. Aspoň nějak se musí pojistit.

Ať si zkusí protestovat.

Když si odtáhne kdo ví kam s bandou chuligánů, nemá se pak divit.

"Já se na to... " 
"Co je?" nakoukl do místnosti kolega. 
"Nic. Nemůžu doladit tu zatracenou depozici. Chci sto nanometrů plus mínus deset. Koukni: první pokus -  čtyřicet. Nastavím čtyřnásobný průtok - čtyřikrát tlustší vrstva. Fajn. Uberu na dvojnásobný a mám šedesát, ne osmdesát. Ta závislost měla být lineární. Lineární, chápeš?"
"Hm. Budou tam další vlivy."
"Zjevně. Znova původní podmínky a sto."
"No vidíš." 
"Ale sto tisíc! Ta blbá aparatura se ucpala! Serem taku robotu, idzem v baně robit, tri tisícky čistá ruka!" Praštila do stolu, až se otřásl. 
"Počkej... to fakt myslíš vážně... že bys toho nechala?"
"Jo. A nevymlouvej mi to."

“Zbláznila ses?” Bibi si prohrábla pestrobarevné vlasy.
“Ne!” odsekla Pepina. “Táta říkal, že to zvládnu!”
“Ten ví prd,” prskla Bibi.
“To není pravda,” bránilo se děvče. “Už trénujeme!”
“ Máš vůbec představu, co to obnáší? Rozluč se s nehtama, mejkapem, dlouhejma vlasama!”
“Mejkap si nedělám, černě nalakovaný nehty nevadí a vlasy si stáhnu gumičkou!”
“Jizvy! Popáleniny! Záděry!”
“Koupím si náplasti!”
“Ty to opravdu chceš?” změkl Bibin pohled. “Opravdu je to tvoje přání?”
“Je, mami. To největší.”
“Dobře,” povzdechla Bibi a přitáhla si notebook. “Tak kde to mám potvrdit?”
“Tady, mami,” najela Pepina na řádek přihlášky. Obor: Umělecký kovář, zámečník a pasíř.
 

Čtveřice lodí ukrajovala z šedomodré dálavy oceánu směrem k jihovýchodu. Tři pluly řadě za sebou jako veliké, líné kachny na obecním rybníce. Skřivánek s plachtami podkasanými se jim držel po boku.
Frances přecházela po velitelské palubě. Krčila čelo. Postupovali zoufale pomalu. Konvoj urazil sotva sto námořních mil od poledne k poledni. 
A Hermine tam pořád někde byla. Skrytá za horizontem. 
Toužila se pustit za ní. Odpoutat se od konvoje. Vyzvat Bertranda k tanci. Tentokrát podle svých pravidel. Bez ohledu na cenu. Nebyl nikdo, kdo by jí v tom zabránil. Stačilo dát rozkaz. Potřásla hlavou. Zaplašila prchavou myšlenku.
Nesmí opustit konvoj.

"Nějakej kšeft musíme vzít, jsme skoro na mizině."

Klíšťák se pošťoural v nose: "Přinejhoršim můžem vzít nějakej doprovod."

"Tak to ani hovno! To je nuda, pruda, a za pár šupů," utrhl se Fleuriot, "Já navrhuji přijmout zakázku od Gliwise."

"Hrabat se v kdovíjaké kryptě může být o držku," zašklebila se Jorcha, "a jestli patřila jeho rodu, tak to jsem asi královna Tengelingenu. Proč jsme odmítli toho nafoukanýho elfouna?"

"Hledat artefakt co tisíc let nikdo neviděl? Navíc jsme se téměř shodli, že v něčem lže," podotkl nedůtklivě Fleuriot.

"S váma to je těžký. Tak si asi hodíme zlaťákem, nebo budeme hlasovat."

Pellegrino walked into the tower’s conference room. “I am here to adjust the lighting system,” he announced to the perplexed audience, and went straight for the electricity panel in the far corner. He removed the cover and started fiddling with controls.

“Alright,” he said after a while, “Now I’m going to fine-tune the output to consume less energy.”

“Umm…” Jeremy chimed in uncertainly, “are you quite sure that’s a good idea?”

“No worries, I’ve done this a hundred times,” said Pellegrino, and flipped the final switch – and with a shower of sparks, the entire conference room was plunged into darkness.

Nechoď tam, prší tam

je tam velké bláto..

Měl jsem kluky od hasičů a pána s fousem, co hrál na kytáru a foukací harmoniku zaráz, poslechnout. Jenže zatímco po bitvě je každej generál, po osmi dvanáctkách rozhodně ne.

***

Řetěz dole, levá brzda v imitaci dračí smyčky kolem řidítka a přední kolo ve tvaru lemniskáty. 

1:0 na zápasy pro dub letní, do kterýho jsem to zřejmě narval. Kaluž bahna byla bezedná a znepokojivě hnědá. Na prstech "vodový" vroubky. Vstát jsem zkusil celkem třikrát.

Tátu místo mě zavolal někdo jinej. Do korby pickupu hodil nejdřív mě, pak kolo. 

Nestálo to za to.

"Tak si na tu konferenci jeď..."

Už delší dobu chtěla odejít. Neposlouchala jeho argumenty, které většinou začínaly slovem JÁ. Vrtěla hlavou na tvrzení, že spolu musí zůstat kvůli dětem. Moc dobře věděla, že jí celou dobu lhal a manipuloval s ní. 

Na začátku se samozřejmě snažil...nosil jí kytky, dárky, chystal snídaně do postele a četl pohádky dětem. Záleželo mu na nich.

Jenže poslední dobou toho ubývalo a víc času trávil v práci. 

Vlastně jí ten odjezd na konferenci přišel vhod. Sehnala jim malý domek na anglickém venkově. Tam, kde to nesnášel. Nikdy je tam nenajde. 

"...ale pak se nediv." 

My netopýři milujeme škvíry. Jsou pohodlné a bezpečné. Je ale třeba být opatrní. Někdy ujdete pár kroků a ocitnete se v takové divné velké světlé jeskyni. Bydlí tam totiž lidé.
Musíte chvíli kroužit okolo, hledat výlet ven, soustředit se, echolokovat, průběžně odhazovat zátěž.
V horším případě se nedostanete ven a doufáte, že se lidé vrátí brzy a zachrání vás, než zemřete hlady a žízní. 
V lepším případě najdete otevřené okno, kterým se dá vyletět ven z pasti do bezpečí. 
Zato člověk se vrátí domů po noční a místo kýženého žuchnutí do postele bude muset uklidit to, co jste tam nechali. 

Adam si posune sáček s ledem o centimetr níž, aby mu nezamrzla oční bulva. 
„Ukaž. Doufám, že to není na steh.” 
„Snad ne. Nora v tomhle má praxi.” 
„Já taky. Dokonce na lidech.”
Adam stáhne ruku s ledem. 
„To bude dobrý. Dneska ti to moc nešlo. Měls to dneska zrušit, jestli máš špatný den.” 
„Proč se ke mě všichni chováte jako k —” Nádech. Výdech. „Promiň. Nora mi řekla to samé. Pohádali jsme se.” 
„Začals mít noční můry?”
„Nespím vůbec.” 
„Myslíš na... divné věci?”
„Ty ano?”
Roman se zavrtí. „Občas. Ve tři ráno. Klasika. Neodpověděls mi.”
„Nemyslím na nic. Jednoduše nespím.”