Moje články

Proplouvala staroměstským ránem, obratně se vyhýbala výmolům i koňským kobližkám. Usmívala se a obchodníci jí rovnou z káry nabízeli pomeranče. Stříbrná liška na jejím límci cenila zuby.
“Ajé, madam Hamham,” sousedka v okně klepe štítivě hadrem. “Maucta!”
Pánové zvedali klobouky. Dámy jim pak za to drtily v podloubí nohy podpatkem.
“Proč zdravit tu důru!”
“Odkud ji znáš?”
“Skoro nevím, kdo to je,” mne si nešťastný státní rada pohmožděný nárt. Tu dámu znal jako Růženku Šimáčkovou, veselou veřejnou pracovnici. A teď tu ulicí zní nějaké hamhamham?
“Madam Hamham!” vyprskne radová. “Neboli Hampejznice hamižná!” A na nešťastný nárt se snese další kopanec.

„Pst!“
„Co je?“
„Fufán. V kuchyni.“
„No a?“
„Předstírej, že ho nevidíš!“
Facepalm. Co je to za blbost? Proč nemám ve vlastní kuchyni vidět vlastní kočku?
„Tak ať, já chci kafe.“
Potřebuju probrat, takže rázně vejdu do kuchyně. Probírám se i bez kafe. Fufán se rozpíná mezi stolem a křeslem. Zadníma nohama se drží křesla, nohy přední balancují na hladké překližce. Těsně mimo jejich dosah je miska oliv, cíl zpackané loupežné výpravy. Fufánův cemr se pohupuje jako balón asi metr nad parketami. Fufán sám nepřítomně hledí z okna.
Tiše si udělám kafe.
Tiše odejdu z kuchyně.
"Tohle se nestalo."
"Nestalo."

Vážně to chcete? Opravdu?
Hmmm...
No tak dobře.
Udělám to, ale pak si vyberu bolestný, to znamená, že jeden z vás čumilů mi věnuje svoje kolenní klouby a druhej mi udělá masáž pěkně od ramen až po prdelku. Jste s tím srozuměný? Tak okej.
Protáhnout šlachy, prokřupat klouby, skočit.
Au... moc au...
Vyhrabat se na nohy, nahodit eleganci. A začít kosit lajnu nepřátel, zatímco při tom udělám trojitej přemet, střílet na ně z roznožky – SLEDUJTE!! - čtvrtit je za letu jako kdybych byl nějaká naspídovaná primabalerína, hlavně ať se máte na co koukat. Maximum effort? Ó nikoli. Maximum show off? Pokaždé!

„Jeho inteligence byla nezměrná, duch jiskřivý, vzhled dokonalý. Elegantní chování doplňovalo vytříbený vkus...“
Hrdinu mám! Co by měl dělat? Kam by měl jít? A s kým? Tu náhle – smutné zaklepání na rameno.
„Mary!" vyjeknu. "Tys mě vyděsila!“
„Kdy napíšeš o mně?“ Mary Sue kňourá a choulí se. Je mi jí skoro líto – takové malé, hubené nic.
„Brzo,“ slibuju. A pak můj hrdina naskočí do drožky, cestou do klubu gentlemanů odstřelí pět padouchů, zachrání sexy mladíka v nesnázích a v okapové rouře nalezne ukradený diamant.
„Nebyl tvůj?“ otočím se na Mary. Jenže Mary nedýchá. Zašla u mně, chudinka, na akutní nezájem.

Poklidná procházka nocí. Doma si pustím film. Na klíně mi bude ležet Nula a Jednička si bude hřát hřbet o můj laptop.
„Q! Tak sakra dělejte! To jsou všechny vaše záchranné mise taková komedie?“
Na internetu si objednám nový kapesní nůž.
„Q, vy ten provaz hladíte? Ten váš nůž je úplně tupej!“
Usnu kolem půlnoci spánkem spravedlivých.
„Q, kam sakra jdete?!“
Ráno napíšu stručné hlášení. 007 dohledán. Jakožto vedoucí výstrojního skladu jsem mu poskytl dostatečné prostředky – kapesní nůž, vhodný k přeřezání provazových pout na rukou. S vědomím, že již nemohu udělat více, neboť nejsem aktivní agent, jsem poté místo opustil.

Interiér domu, prach
VIAGO:
„Prosím, posaďte se! Laskavě omluvte pohovku, trošičku práší. Ošklivá pohovka!“
MUŽ:
„My nechceme zdržovat.“
ŽENA
Drží si kabelku a je ostražitá.
VIAGO:
„Mně nezdržujete, já mám spoustu času. Celé věky. Ha ha!“
MUŽ:
„Přece jen bychom raději šli…“
VIAGO:
„Někde tu mám sušenky!“
Postaví se mezi muže a dveře.
ŽENA:
Nenápadně se přesouvá k oknu.
V okně se objeví PETER. Stmívačka. Ozve se řev, tupé údery a srkavé zvuky, asi jako když dítě pije colu brčkem. Roztmívačka.
Interiér domu, krev
PETER:
Je provinilý
VIAGO:
Rezignovaně svěšená ramena, výraz smutku
„A pak si mám najít nějaké přátele…“

Personální oddělení. Sedačka z IKEI, decentně bublající zásobník vody. Komisní komise střílí poslední otázku.
„Kde se vidíte za pět let?“
Nadechnu se. Doopravdy?
Vidím se řídit vozítko na Marsu.
Vidím se dosedat na trůn Nadsmrťase Joea. Král je mrtev, ať žije král!
Vidím se prorážet svou robotickou pěstí půl metru silnou zeď. Kdo je, sakra, Bucky?
Vidím se popíjet martini v baru šanghajského hotelu a vyměňovat si pohledy se sexy bondboyem. Dat ass! Za Anglii!
Doopravdy?
Vydechnu. Usměju se. A servíruju poslední odpověď.
„Samozřejmě na pozici, kterou ve vaší firmě uznáte za vhodnou a odpovídající mým pracovním výkonům a kvalifikaci.“

„Tohle je...“
CVAK
"...geniální. Merline, máš můj nejhlubší obdiv.“
Harry Hart neskrýval nadšení z nových brýlí. Stačilo pouze nepatrně stisknout obroučky a pravé sklo začalo snímat obraz. Ten byl přenášen na levé sklo, kde vytvořil před sítnicí oka vlastní 3D model, proměnlivý v reálném čase.
„Radím to moc často nezapínat,“ pronesl Merlin věcně.
„Proč ne? Myslím, že díky tomu mám zpátky devadesát, devadesát pět procent zraku.“
„Protože vnímání virtuálního modelu je pro tvé zdravé oko příliš velkou zátěží."
Harry sundal brýle. „Myslíš pro mé jediné oko?“
Merlin se proti své vůli a nejlepšímu vychování otřásl. „Kurva, Harry, tohle mi nedělej.“

„To už jssste tady? Ach, pojďte dál. Kolik vás bude? Dva? Dva a kamera? Dobře.“
Viago si nepřítomně uhladí vlasy.
„Takže, tohle je kuchyně. Úklid má právě Deacon, proto tu vládne...“ - Viago nehtem odloupne plíseň z kohoutku - „... anarchie.“
Pokračuje do haly a po schodišti nahoru, kamera za ním.
„Můj pokoj. Prosím, pánové!“
Kameraman zavrčí.
„Málo světla.“
"Jakže?"
"Potřebuju to nasvítit!"
A trhne závěsem. Záblesk slunečního paprsku. Zvedne se oblak prachu a zvedne se i Viago, který vyletí ke stropu.
„Ssssssst!“
„Ehm...“ Štáb a kameraman se na sebe podívají.
„Myslím, že v autě máme nějaké lampy...“
„To bysssste byli moc hodní...“

Fufán je odchycen, zvednut a muchlován. Tváří se u toho jak řezník Krkovička na vegefestu.
„Koukej, jak to nenávidí, to je legrace!“
Zabořím nos do kožichu. Vzápětí se rozkýchám.
„Sakra, Fufáne!“
Jemné fufání chlupy lítají všude, mám je na brýlích, ve vlasech, zřejmě i v uších a hlavně v nose. Jak to psali na Wikině? Jemné husté srsti britských koček bylo dosaženo trpělivým mnohaletým křížením s peršankami. Tak díky!
Postavím Fufána na zem. Ohlédne se naposledy se zhnuseným výrazem – copak jsem nějaká kytka, aby se ke mně čichalo? – a odvalí se.
Budiž. Máme přece kočky dvě.
„Čikatilo!“
„MRÁÁÁEEEIIIÉÉÉÉEEIIEEEEEEEEEGHHHHRRR??“
„... ale nic.“

Snippy si odkašlal.
“Kapitáne, proč tu jsme?”
Kapitán se skvěl na hromadě popadaných stromů. Bohové vědí, jak tam vylezl.
“Toto je les, Snippy,” pravil skrze masku. “A co děláme v lese?”
“Utíkáme?” Snippy nenápadně zkontroloval GMP. Ručička trčela v červeném poli.
“Dýcháme čerstvý vzduch!” zařval kapitán. A rozpřáhl ruce, jako by chtěl celý les obejmout.
“Kapitáne,” namítl Snippy, “radioaktivita v tomto lese je přibližně tisíc rentgenů.”
“Náhoda,” odsekl kapitán.
“Vychází z těch vraků všude kolem.”
“Snippy, vy máte pořád něco.”
"Měli bychom odejít."
Kapitán ukázal Snippymu prostředník a obrátil se zpět k mrtvému lesnímu vrakovišti.
"Odejděte si sám. Já dýchám!"

Půl třetí. Zírám na prázdnou stránku. Podruhé vypnu otravnou připomínku.
To do: Závěrečná zpráva.
Dobře. Jde jen o to začít.
Zívnu. Měl bych si na to udělat kafe.
Tři ráno. Kafe stydne. Třetí připomínka.
Otevřu prohlížeč, projedu fóra. Lolcats! People of Walmart! Bored Panda!
Závěrečná zpráva…
Dobrá.
V jedné daleké zemi měli velké mrzení se zlými lidmi. I přišel statečný agent a zlé lidi postřílel. Přitom zničil tank a dvě lodě, vysílačku však vrátil v pořádku do výstrojního skladu.
Stisknu šipku a sleduju, jak kurzor žere písmena.
Kašlu na to, zítra je taky den. Co říkáme, když na nás zaútočí práce, Aryo?
Not today…

„Támhle je! Za ním!“
A sakra. Vezmu nohy na ramena, ačkoli vím, že jsem bez šance. Rozumím si s čísly, ne s během, takže mně brzy dostanou.
„Já tě zabiju!“ oznámí mi o hlavu vyšší druhák.
„To… je… nepravděpodobné,“ vyrážím ze sebe mezi trhanými nádechy. Proč nikdy nedokážu zůstat zticha?
Starší kluk hrábne do batohu, ale nevytasí vystřelovací nůž, nýbrž sešit na domácí úkoly.
„Dostal sem trojku!“
„Ale – „
„Měls mi to napsat na jedničku!“
Měl jsem zkusit znovu utéct. Místo toho vyhrknu:
„Tobě by správný výpočet kvadratické rovnice nikdo neuvěřil!“
Stejná otázka jako před chvílí: proč nikdy nedokážu zůstat zticha?

„Takže, máme jich zatím dvanáct,“ oznámím shromážděným. „Turista, účetní, no name manažer, archivář – půvabné - realitní makléř, profesor, programátor – zákeřné - spisovatel s tvůrčí krizí, sociální pracovník, potulný dostihový sázkař, specialista na aljašské ptačí kolonie – díky, Eve – a sběratel starožitností. Dáme ještě alespoň jednu?“
Přihlásí se bublající Tanner. „Obchodník s dámským prádlem!“
Eve zakoulí očima.
„To je náhodou hezké povolání,“ brání se Tanner. „Kdyby to navíc bylo prádlo XXL, dalo by se v nouzi použít jako padák!“
„Tannere, za dveře!“
Tanner zabručí cosi o nepochopeném kreativci a sklapne.
„Asi tu třináctou nebudeme hrotit,“ prohlásím.
Vymýšlení krycích identit pro dvounulky je vždycky zábava.

Fufán nemá pochopení pro střídavou péči, a proto strávil svůj první pražský den zasunutý pod postelí a skrz naskrz prodchnutý nenávistí vůči mně, přepravce, dálnici a vůbec celému světu.
Druhý den si uvědomil, že má hlad.
Třetího dne se vydal na průzkum nového teritoria. Čtvrtý den mu patřilo.
Pátého dne pak konečně přišla ta chvíle. Chvíle, kdy si s definitivní platností uvědomíte, že žijete s kočkou. A že už to s vámi bude navždycky, ať uděláte cokoliv.
Ano, mluvím o první várce kočičích chlupů v čaji.
Nevím, jak je tam dostal, ale byl to Earl Grey. Koneckonců, Fufán je Angličan.

Většina lidí se bojí mé sestry. Nechápu. Má sestra je nejférovější bytost, kterou znám. Spravedlivá. Nic neslibuje, nikoho nepokouší.
Na rozdíl ode mě.
To já ukazuju lidem, čím by mohli být. Nechávám je snít o dalekých cestách, o bohatství, kráse, o lásce. O životě, který by si beze mě neuměli ani představit.
A pak se ráno probouzejí sami ve svém starém světě. Nudní a průměrní zamíří do práce, kterou pohrdají. Dálky? Leda prstem po mapě. Krása? Mezi stěnami korporátní kanceláře sotva. Sliby chyby.
Smrt je přímočará, ale sny jsou synonymem pro podvod.
Jsem to já, koho by se měli bát.

Mallory moji výpověď odložil do pořadače s nápisem „Kancelářské zbytečnosti“, což mne urazilo.
Rozmrzelý jedu domů přeplněným metrem.
„Mám právo sedět!“ rozječí se očividně pološílená ženská vedle mně. Výborně, to, co dnešku chybí, je kvalitní magor.
„Když poprosíte, určitě vás někdo pustí,“ řeknu.
„Já?? Oni mají vstát!“
„Tak stará ještě nejste!“ odseknu. Vzápětí o fous uhnu letící kabelce. Ta zasáhne pána za mnou. Rozesměju se. A to byla chyba.
Praštěný pán se rozpohybuje mým směrem. Nenápadně vyklízím prostor.
„Kampak, mladej!“ zařve pán.
„Jen mu dejte!“ ječí ženská. „Drzounovi!“
Jsem bez šance, ale i tak to zkusím:
„Ehm… Mám právo vystoupit?“

Předmět: Jídlo
Důležitost: vysoká
Vážení, dobře zásobený automat na sušenky patří spolu s kávovarem a vysokorychlostním připojením mezi základní lidská práva. Ta se nevyplácí podceňovat. Žádám o urychlené doplnění tyčinek Twix.
Q
FW: Jídlo
Q,
podle sdělení F_678, které nalezneš v týdenní aktualizaci, se MI6 připojilo k projektu zdravého stravování. Nevyhovující potraviny budou do dvou týdnů nahrazeny bio variantami.
E.
FW: FW: Jídlo
Eve, přečetl jsem si sdělení. Pochopil jsem, že za dva týdny nám nainstalují jabloň a záhon mrkve (?)
Zmatený Q
FW: FW: FW: Jídlo
Je to experiment.
(*povzbudivý smajlík*)
E.
Předmět: VÝPOVĚĎ
Q.
Potřebovat.
Cukr!!
Příloha: výpověď.txt

Snažím se ignorovat, že ten člověk tu přede mnou stojí jen s ručníkem kolem pasu, a že opravdu začíná vypadat na svůj věk. Spustím:
„Potřebujeme vás v Nevadě. Ihned. Nejvyšší priorita.“ Strčím mu pod nos obálku s instrukcemi a letenkami.
Zírá střídavě na ni a na mně a přitom z něj na podlahu vesele odkapává voda.
„Kde se tu berete?“ promluví konečně. Jak nápadité.
„Nezvedal jste telefon.“
„Ale… ale… „
Za ním je pokoj ponořený do tmy. Cítím tu nezaměnitelný zápach číny a skotské. Že by večírek starého mládence? Ušklíbnu se.
„Váš soukromý byt je nevystopovatelný leda pro průměrnou bondgirl, 007.“

„I´m the operator with my pocket calculator.“
Ve tři ráno si můžu ve svém výstrojním skladu dovolit hodně, například zpěv. Není tu nikdo, koho bych pohoršoval. Kdysi jsem zpíval ve sboru. A dotáhl jsem to až na sólistu. Existují fotografie, na kterých s pusou dokořán jako kapr strnule hledím do kamery.
„Bude z něho umělec,“ plakala dojetím maminka. Tatínek si připíjel.
Skončilo to jednoho mrazivého rána. Chvíli si ještě všichni mysleli, že mám jen laryngitidu.
Omyl.
„I´m controlling and composing!“
Vyruší mě zaklepání na dveře.
„Pardon, pane“ vyhrkne ochranka a skloní služební pistoli. „Myslel jsem, že sem někdo zavřel kočku.“

„Fufáne, medvídku, kdepak jsi?“
Pobíhám s krabičkou kočičích granulí po bytě a chrastím. Na ten zvuk přece vždycky přišel. Tentokrát nic.
Opravdu si myslíš, že jsem tak jednoduchej?
„Fufáne, dostaneš dobrotku! Prakticky kočičí obdobu Sachrova dortu!“
Kamaráde, tak takhle bych to rozhodně nenazval.
„Buřtikocoure, vylez! Ňam!?“
Jen si klidně dej.
Přešlapuju v kočkuprostém obýváku a uvažuju, kdo to zvíře tak nechutně rozmazlil. Žere zásadně výběrovky, každý večer si dává kapku panenského olivového oleje, jednou týdně bio vejce a lipánka… Od koho se naučil chtít jen to nejlepší?
Naposledy zachrastím. „Víš, co by za to pouliční kočky daly?“
Vím. Seknutí drápem.

Jaké to je být nemrtvý? Zpočátku zvláštní. Především přijdete o srdeční tep, který dosud udával přirozený rytmus vašeho organismu. Přestanete být unavení, hladoví. Lidé se vás bojí, i přes všechny ty krásné brožury a spoty z vás mají strach. Tak se snažíte zapadnout: nosíte mejkap, kontaktní čočky, naoko jíte, sem tam snaživě zívnete. Na chvíli dokonce sami uvěříte tomu, že žijete. Možná jsem jen pozér, přemýšlíte (v noci, namísto spánku). Možná, kdybych se trochu snažil, začal bych i dýchat, obnovil srdeční puls…
„Hej, zombíku!“
„Mozkyyy, mozkyyy!“
„Můžu si na tebe zastřílet? Stejně neumřeš!“
Stejně neumřu. Stejně se nikdy znovu nenadechnu.

„Potvrzuji příjem.“
„Slyším. Jak je v Nevadě?“
Zaprskání; buď je to statická elektřina, nebo Tanner plive písek. Zítra ho čeká dozor nad konstrukcí střelnice. Po měsících vyjednávání nám americká vláda půjčila pár kilometrů testovací stanice v Nevadě (přesvědčit Malloryho, že nechce test nukleárního ručního granátu na území Británie, trvalo pět vteřin).
„Bude to fungovat?“ zeptá se Tanner.
„Naprosto. Anglie je na cestě stát se jadernou velmocí. Můžeš mi začít říkat pane Oppenheimere.“
Odfrkne. Asi zase ten písek.
„Jsem na cestě do hotelu. Není tu jediný – sakra! Co to bylo? Q, vydrž, něco je s autem!“
Zaslechnu ránu. Pak linka ztichne.

Soudruh Pláteník spí, podepřen z jedné strany popelníkem a z druhé bakelitovým telefonem. Vzduch je jako deka prosycená kouřem výběrových startek.
Zaklepání. Vchází ambiciózní komunista Vejřík.
"Josefe, já tu veřejnou dopravu beru!“
Pláteník zamlaská a probere se.
„Vida, mladej. Kam ten spěch?“
„Chci se přibližovat socialismu!“
„Vejříku, Vejříku, to na to deš špatně. Zamysli se. Kdo je naším vzorem?“
„Sovětský svaz!“ vyhrkne Vejřík neprodleně. „Země, kde zítra znamená včera.“
„Správně. Takže, až ten zítřek přijde, bude všechno hotovo už od včerejška. Souhlasíš?“
Vejřík vydechne. „Soudruhu…“
„Vidíš,“ zívne Pláteník. „Takže si vem Dikobraz, sedni si do rohu a počkej na půlnoc.“

„Ještě, že se toho nedožil Petyr,“ řekl Viago. Odložil péřovou prachovku a protáhl se. Obvykle ponurou atmosféru domu dnes umocňovala všeobecná anarchie: zničený nábytek, rozbité nádobí.
„Další večírek bude u nich,“ zavrčel Deacon a nenápadně zasunul pod gauč zkrvavený ubrus.
„K vlkodlakům já nevkročím!“ načepýřil se Vladislav.
„Hrdý upír,“ řekl Viago. Nakrčil nos:
„Co to tu zapáchá?“
„To bude z koberce." Deacon právě schovával střepy z vázy pod damaškový přehoz. „Tadá!“
„Tady ale žádný koberec není!“
„Právě. Jelikož všechno, co vlkodlak pomočí, stává se jeho majetkem, tak si ho odnesli.“
"Bohové!"
Ne, přátelství upírů s vlkodlaky prostě není dobrý nápad.

„Vaše snídaně, pane,“ zavrtěl Dogbert ocáskem a strčil Dilbertovi tác s ovesnými vločkami a kalíškem čiré tekutiny.
Dilbert odložil kalkulačku. „Co je to?“
„Ehm, káva?“
„Dogberte, mne prostou odpovědí neurazíš. Co je to?“
Dogbert stáhl ocásek, takže vypadal jako chlupaté vejce.
„Jen takový experiment. V tom kalíšku je látka, která vám pomůže se uvolnit.“
„Uvolnit? Asi jako při masáži?“
„Spíše jako při exitu.“
„Dogberte!“
Kdyby mělo chlupaté vejce ramena, dalo by se říci, že jimi právě pokrčilo.
„Nezlobte se, pane. Potřebuji jen vaše mozky, nikoli těla.“
„Opět usiluješ o světovou nadvládu? Zlý pes!“
„Ó nikoliv. Vyrábím biopalivo do sekačky.“
„DOGBERTE!“

Ta věc ležela všem na očích. Společnost se odvracela; dámy omdlévaly, pánové zuřili.
„Doručit salám na setkání spolku vegetariánů! To je provokace!“
Ostřílený detektiv pochopil, že dnešek už lepší nebude.
Vyslechl svědky. Tvrdili, že viníkem jsou masožrouti.
„Je toho sotva deset deka,“ mírnil situaci detektiv.
„Ještě aby donesli celé prase, to by byl vrchol!“
Okraj papíru, do něhož byl salám zabalen, zdobily drobečky. Rohlík? Detektiv byl zmaten.
Náhle si všiml, že k němu skrze lidské hemžení míří stařík s portýrskou čapkou.
Stařík do salámu zapíchl prst. A do nastálého ticha pravil:
„Šak já věděl, že sem tu někde nechal svačinu!“

„Mínus čtyři tisíce a zpátky na start!“ zachechtá se babička. Moje protesty jsou marné. „Notak, notak!“ Ještě mne popichuje. Ona sama zatím stojí u cíle, máma taky. Zahodím svou figurku a seskočím ze židle.
„Blbá hra!“
Blbí dospělí!
„Hele!“ zasyčí varovně máma. Takticky uteču ven. Tam, když mě nevidí, vypláznu na všechny jazyk.
Ale co dál? Je zima a zataženo. Nedaleko domu, na kraji lesa, se rýsuje budova rozbořeného zámku. Kdysi sídlo venkovských knížat, dnes komunistické skladiště. Naši by mi jistě nedovolili tam jít, to se vsaďte.
Zaváhání, ale jen krátké.
Ještě, že jsou všichni doma s tou blbou hrou.

Dude postavil prázdnou skleničku na bar. „Willie, ještě jednou pro mě a idiota.“
„Neříkej mi idiot,“ ohradil se Walter. „Mám pocit, že znevažuješ mé vietnamské trauma. “
„Kašlu na tvoje trauma, Waltere. Vyděsils Donnieho.“
Willie jim z uctivé vzdálenosti poslal dva panáky.
„A Willieho taky. Zatracenej blackout.“
Walter rozpřáhl ruce. „Za nic z toho, co se stalo, nemůžu. Na tmu jsem citlivej. Vietnamská džungle – „
„Byly to jenom umělý kytky, Waltere. Umělý kytky u hajzlu!“
„ – a Donnie je malej. Vietnamci jsou taky malí. Mám svoje instinkty, Dude.“
„Odvezla ho záchranka!“
„Hm.“ Walter se rozvážně napil. „Myslíš, že mi někdy vrátí ten nůž?“

Zmoklý pes
Přihodí se několikrát za sezónu. Rozsah škod obvykle zahrnuje zmáčenou podlahu a zničenou postel majitele, kterážto bývá rozjásaným zmoklým psem přetvořena ve vodní. Možno přičíst také mrzuté sousedy, probouzené z jejich zaslouženého spánku radostným mlácením psího ocasu do podlahy.
Pozn.: Zmoklý pes zapáchá jako bolavá noha.
Vypraná kočka
Během kočičího života se stane nanejvýš devětkrát. K primární úhoně dojdou především ruce majitele kočky a jeho obličej. Sekundární jsou následky kočičí pomsty: poshazované nádobí, rozkousaný kartáček na zuby a strategicky rozmístěné bobky (postel, boty, spižírna atd.). Uražené kočce není snadné se omluvit.
Pozn.: Vypraná kočka voní jako jarní louka.

Vyklízení pozůstalosti je jako druhý pohřeb. Vyklízení pozůstalosti po Boothroydovi je jako pohřeb v muzeu kuriozit.
„Tahle tiká,“ prohlásil Tanner nad poslední krabicí.
„Pochybuju, že by nás Boothroyd chtěl ze záhrobí zabít.“
Samozřejmě, byl to jen budík. Na nukleární pohon.
„Už nikdy nezaspíš,“ řekl jsem.
„Našel jsem deštníkový samopal. Není v evidenci.“
„Starý pán ten koncept nakonec prodal.“
„Aha. No, snad je to všechno.“ Tanner si protáhl záda. Chudák, vypadal dost zaprášeně.
„Kruci, ještě tenhle nesmysl,“ ukázal na bílou bedýnku s tlačítky.
„Myslíš mikrovlnku?“
Dlouhou chvíli nikdo nic neřekl.
„Měl bych se jít vyspat,“ zabručel Tanner nakonec.
„To bys měl.“

Opice 1: „Chlapi, vstávat, už jdou!“
Opice 2: „Já teď usnul!“
Opice 3: „Mně se nechce. Proč třeba takoví lvi nikdy nepracují?!“
Opice 1 (zívá): „Už jsi někdy viděl krále pracovat?“
Opice 3: "Pche! Pro mě jsou to jen kočky s dlouhýma vlasama!“
Opice 2: „Já teď usnul!“
Opice 3: „Ty chrápeš pořád. Měls hrát Nevidíma.“
Opice 1: „Vážně, chlapi, už je slyším. Chcete buráky? Chcete! Takže připravit!“
Opice 1 si zakryje oči, Opice 2 uši a Opice 3 tlamu. Do pavilonu opic vejdou návštěvníci.
Návštěvníci: „Cvičené opičky!“
Spouště cvakají, buráky prší.
Opice 1: „Nepopřete, že to byl geniální nápad!“

Pondělí
„Dobré ráno, Tannere!“ pozdravím. Tanner na mě zavrčí a dál se točí na židli.
„Náročný víkend?“
Znovu zavrčí.
Zavětřím. Jsou to ponožky nebo pivo?
Úterý
„Dobré ráno, Tannere!“
Nemá náhodou stejnou košili jako včera? A navíc strniště. Nenápadně mu podstrčím žvýkačku.
Středa
„Dobré – „ Zase ta košile!
Na Tannerově stole se kupí krabice od pizzy. Jejich zápach alespoň přebije ponožky (nebo pivo).
Čtvrtek
Tanner ráno usne a probudí se až k obědu. „Noční Counter strike maraton,“ pokrčí rameny. Na odchodu poplácá po hlavě kopírku. „Hodná!“
Ach jo. Doufám, že se paní Tannerová vrátí dřív, než její nepřítomnost ohrozí národní bezpečnost.

Burácení motoru utichlo a Lobo, Poslední Czarnian, slezl z mašiny.
„Tak co je to tu za amatéry?“ odplivl si. Flusanec velikosti volského oka trefil sandál éterické bytosti v hábitu.
„Vítej, cizinče, u hranic Slunečného háje. Kéž jsi šťasten,“ uklonila se bytost.
„Kydlím, tedy jsem,“ uklonil se Lobo nazpátek a poplácal éterická záda.
Bytost zalapala po dechu. „Jakožto nového příchozího – eh - dovol, abych tě poučil o zdejších pravidlech.“
Zaleskl se ocelový hák. „Šetři plíce, hipíku!“
„EEEEEEEEEIIIÁÁÁÁÁRGH!“
„Lobo uznává jenom svý pravidla. A to je pravidlo!“
Otřel krev do kalhot a vydal se k háji. Cítil, že ho tu čeká spousta zábavy.

„Já, když se vidim, tak bych do sebe šel," řekl první Narcis.
„To já bych s nikým jiným než se sebou ani nespal,“ přitakal druhý Narcis.
„Měli bychom založit spolek lidí jako my - krásných a úžasných.“
„Ano! Spolek Narcisů! Budeme se scházet a drbat si ega!“
A spolek byl na světě. „Skvíme se!“ bylo jeho motto. Narcisové se scházeli, drbali si ega - občas vzájemně - a vedlo se jim dobře. Až jednoho dne...
„Zlá zpráva, Druhý. Ti, které jsme odmítli, založili vlastní spolek,“ pravil První.
Druhý Narcis pokrčil rameny. „Well? A jak se jmenují?“
„Masožravky!“
„Oškliví, zelení, zubatí...?“
„A pěkně nasraní!“

Již nikdy více nudné bezpečí pozemní dopravy! Již žádná šance na přežití v případě kolize!
Zbožňujete záchvaty paniky a rádi byste si je dopřáli častěji?
LÉTEJTE!
Uzavřete se do těsného prostoru a svěřte své životy chybujícím lidským faktorům v kokpitu!
Adrenalin, turbulence a černá skříňka jsou vaše sázky na jistotu!

„Duchové, zjevte se!“
Ani ťuk. Jen tmavá chodba a skupinka filmařů, kteří už přestávají doufat. Černoch třímající kameru protáhne obličej.
„Leda hovno.“
Médium – jak si říká ústřední postava téhle reality šou - mávne rukou. „Ještě chvíli. Toč!“ Zase upadne do transu. Po očku přitom sleduje chodbu i štáb.
„Duchové tohoto sanatoria, vyzývám vás!“
„Už?“ průhledná holčička s vlasy přes obličej - bývalá pacientka - mě zatahá za rukáv lékařského pláště.
„Ještě chvilku.“
Médium do toho dává všechno. „Ó duchové! Cítím vaši přítomnost!“ vříská.
To je dobře, pomyslím si. Nastává moje oblíbená pasáž.
Teď.
Přistoupím k médiu a něžně mu šeptnu do ucha.
„Pssst!“

Tátovi patří malá kukaň s gaučem a výhledem na silážní věž. Vzduchem poletují částečky obilného prachu. Měly by se tu nosit masky, ale nikdo to nedělá. Ani já ji nedostanu; na šestileté dítě stejně žádnou nemají.
Procházíme se. Další místnost, další prach. A taky skluzavka na pytle. Senzace! Táta mě ale hned čapne za límec.
„Tam dole,“ dupne do podlahy, „je mlátička obilí. Víš, co by z tebe zbylo?“
Nevěřím mu. Mlátička, jasně. Určitě si chce nechat skluzavku pro sebe. Jenže pak se od podlahy zvedne ohlušující řev a já vystřelím z místnosti. Táta za mnou; smíchy sotva popadá dech.

Starý Boothroyd byl toho dne poněkud nenaložený. Vyčetl mi, že jen sedím za počítačem. Pochopitelně jsem se urazil.
„Rozkrývám síť teroristů,“ odsekl jsem. „Moderní válka už dávno není jen o rvačkách a střílení do lidí.“
„Já vím. Dnes proti sobě klikáte.“
Pokrčím rameny. „Pokrok.“
Zatváří se smutně. „Když já byl ve tvém věku, měli jsme jasné nepřátele s jasnými pravidly. Bylo na ně spolehnutí. Třeba Viktor Mlátička. Když ses mu nelíbil, dal ti zkrátka pěstí. Proti němu by ti nepomohlo šest počítačů.“
„To zní dost hrozně,“ poznamenám.
Boothroyd se otočí mezi dveřmi.
„Citlivko. Vy dnešní mláďata netušíte, co je zábava!“