Moje články

Johana byla houževnatou neřízenou střelou. Brala dětem hračky, ničeho se nebála. Ráda se učila novým věcem, poznávala krásy světa, nenechala si nic líbit. Když měla ve svém okolí někoho, kdo byl o trochu dominantnější než ona a byl takzvaným kňourou, nebo si dovolil z ní dělat šoufky, vyplázla na něj svůj jazyk a celého ho poprskala. Brala to jako takový trest a projev opovržení. Co čert ale nechtěl, jednoho dne se ji zasekly panty a její jazyk už nezastrčila. Plápolal ji skoro až na její růžovou vestičku. Při převozu k doktorovi schytala od rodičů kritiku: "My jsme ti to říkali!"

Bylo nebylo.
V nekonečném fialovém lese žil Hňub s Hňubačkou. On byl malý s třemi rukami a ona byla placatá, zarostlá lišejníky nejenom na severní straně. Jejich práce spočívala v úklidu po ostatních Obyvatelnících, kteří byli nepřizpůsobiví a staromódní.
Vůbec nechápali, jak svým chováním ubližují jejich pomalu ale jistě rozpadajícímu se domovu. I když všude okřídlení Hrdlořezové hlásali informace, upozorňovali na blížící se propad jejich lesíku do spodních zapáchajících bažin, ostatní nad tím mávali rukou. Mysleli si, že se jich problém netýká, když není nějak radikálně vidět, že by se něco měnilo.
A tak zanikl další svět kvůli lhostejnosti Obyvatelníků.

Janek měl prořízlou pusu a nebál se používat to, co měl v hlavě. Vždy říkával, že slova jsou mocnější než zbraně. Jeho rodiče se křižovali, když se zapojoval se sousedy a známými do různých debat. Měli strach, že ho odvedou a už nikdy neuvidí. Měl spoustu nápadů, jak se dá žít lépe, v zemi, plného utiskování, bojů, nespravedlnosti. Jeho hlas nabyl u lidí na síle, až se jeho ozvěna roplynula o královy uši.
Měl smyčku kolem krku, stál na pranýři uprostřed náměstí. Král dal znamení. Jeho rozkaz ale nikdo neuposlechl.
Od toho dne nastal v zemi nový řád a mír.

„Jak vzniklo sedm osmin?“ zeptala se malá Anička tatínka.
„Inu dcero. Před 300 lety nastala temná zima. Zima tak dlouhá, že celá generace nepoznala co je to teplo a slunce. Dobytek umíral a lidé postupně s ním. Matky ve spánku raději rdousily své narozené děti, než aby je vystavily svému osudu. Slzy na tvářích jim umrzaly, zatímco stékaly po tvářích. S hladem přišel strach a bezmoc. Lidé se začali požír…“ Anna otce přerušila.
„Tati, já jsem se ale ptala na zlomky?!“ nechápala.
„Jo aha...“ zamračil se.
„Zlomky…“ odmlčel se, „tak ty jsem nikdy nepochopil!“ odpověděl suše a pokračoval ve čtení.

Celá vesnice už spala. Ve vzduchu plápolaly louče, výřil se písek. Vítr otevíral dveře od zbrojírny. Vydávaly nepříjemný zvuk, při kterém naskakuje husí kůže. Temný les se nakláněl se svými vysokými stromy ze strany na stranu a všude okolo vrhal své temné stíny. Lidé si vyprávěli kde co, málokdo ale tomu věřil. Kdo taky spatří něco, nebo se mu přihodí něco, co nejde vysvětlit? Vysmívali se vyděšeným lidem. Varování od jiných vesnic ignorovali. I štěkot psů, který se rozlil po půlnoci do okolí. Přicházel. Šel si pro ně. Pro nečisté, špatné muže a ženy. Poslední, co viděli, byly krvavé oči.

Udělat důležité rozhodnutí je složité. Sepíšete si plusy, mínusy, vyložíte si karty, zeptáte se na názor nejbližších a stejně vás odpověď neuspokojí. Odložíte to. A když už čas vyprší a přijde doba, kdy už musíte pohnout ledy, rozloučíte se se svoji životní etapou. Něco končí, aby mohlo přijít něco nového. Ale ono nepřichází. Přišlo jen to, že zase přemýšlíte nad tím, co jste považovali za vyřešené. A tak se staré dveře opět otevřou dokořán a nabídnou vám své rozhodnutí zvážit, změnit bez negativních následků. Jste zmatení, nejistí, unavení. Spadnout do možného rizika dobrodružství znovu, nebo žít jiný, neznámý, nový život?

Studovala dlouho, užívala si prodlouženého mládí, občas to dala dohromady s nějakým kamarádem, ale nikdy to nebylo nic vážného. Až když se okolo začaly kamarádky vdávat, rodit potomstvo, došlo ji, že chce změnit svůj styl života. Jenže najít opravdovou lásku, nebylo jednoduché. Po dlouhém hledání a neúspěších musela slevit ze svých nároků a spokojit se s tím, kdo o ní usiloval. Ona chtěla svatbu, on děti. On si ji nechtěl vzít a ona si neuměla představit mít děti. A tak spolu zestárli, oba neuspokojí po svých touhách.
Nakonec adoptovali syna sousedů, kteří zemřeli při autonehodě.
Jejich život začal mít smysl.

V dnešním objektivním celosvětovém zpravodaji vás čeká reportáž, jak dlouho museli stát nakupující v Blille ve frontě, když vypadla jedna pokladna z deseti.
Můžete se také těšit na to, co se stane s lahví s petrolejem, kterou hodíme do ohně.
Jako bonusovou vsuvku si nenechte ujít tip od módní specialistky Gabriely Pártyshowé, jak si udělat na ovocnou přehlídku jablka v županu, včetně uvedení obchodů, kde jablka a župan seženete za tu nejdražší cenu.
A jako poslední se můžete těšit na vaření s Peťou Peckou, který vás naučí, jak udělat náhražku obalovaných řízků, když máte doma pouze mouku a samoopalovací krém.

Krásné starosti jsou, když si žena po padesátce kontroluje na tváři další novou vrásku na obličeji a shání sebedokonalejší krém, který neexistuje. Každá vráska má svoji historii zrození, skrývá svoji bolest i radost. Vrásky jsou taková mapa našich vzpomínek. Čím jsme starší, tím jich bude přibývat. A s tím se každý musí smířit a vypořádat po svém. Je úsměvné, když muž ženu chválí, jak je krásná, špitá ji do ucha, jak ji má rád i s těmi rytinkami na fasádě. Žena se na to konto zašklebí se slovy: „To tak!" Nemá se ráda natolik, jako ji má rád její muž...

Už na prvním stupni jsem si připadala jako na Robinsonově ostrově a to jsem ještě nevěděla, co to vlastně znamená. Denně k svačině vydatný banán. A perník s ovocnou marmeládou z Alberta za 3,90 Kč. Dnes banány nemůžu ani cítit. Žluté či nazelenalé regály beru obloukem. Jsem tedy při nakupování velmi indisponována...
„No tak si vezmi alespoň banán!" starostlivě vybízí babička. Chudák, neví. Málokdo totiž o mém tajemství ví. Ostych vždy převládal.
„No tak jestli máš tu chřipku, tak hořký čaj, čokošku nebo banány!" máma radí do telefonu. Ta kdyby věděla.. u mě ani v nemoci banány bohužel nic nejistí.

K výslechu byl přivolán na výpomoc proslulý psycholog na neverbální komunikaci. Sotva nahlédl skrz polopropustné sklo, bez vyzvání spustil do diktafonu: „Pachatel cítí hněv, dle intenzivně pokrčeného obočí. Sevřené rty značí agresi. Na otázku č. 2 reaguje překvapeně - skleslá spodní čelist, ústa do šíře. Dle zalomených rukou za hlavou se snaží o dominantnost, dává tak najevo opovržení...“ odmlčí se, nahlédne do spisu. „Z přiložené fotografie dopisu značí girlanda s hlubokým sedlem až propast do depresí, hlubokou bole...“ nedořekne, neboť do místnosti vejde kapitán.
„Co tady děláte?! Máte být u výslechu o patro výš, tady si bažanti zase nacvičují nějaký hovadiny!“

Začal ji týrat pár dnů po svatbě. Největší paradox bylo, že to byl policajt. Nikomu nic neříkala, styděla se.
Potkalo ji ale štěstí. Zamilovala se. Její milence ji miloval. Rval si vlasy pokaždé, když na ní napočítal další šrám a krvavou modřinu. Začali plánovat, jak odejde od manžela.
U zámku zachrastily klíče, tep se zvýšil, zornice stáhly, začala se chvět.
Dnes večer! Zvládnu to, řeknu mu to a budu volná!
„Už jsem doma! Mám pro tebe překvapení!“ zazubil se a práskl s krabicí o stůl.
„Rozbal ji!!!" přirazil ji na židli.
Byla v ní hlava jejího milence.
Plán B neměla...

S Jackem jsme po kině vyjeli za město, na naše oblíbené místo pod obrovským dubem. Nádhernější výhled do rozsvíceného údolí jsem nikdy nikde neviděla. Vytáhneme deku, lehnu si mu na hruď a pozorujeme perseidy. Je to naše nejlepší stereotypní činnost za ty roky, co jsme spolu. Vždycky jsem chtěla být astronautem. Při pozorování noční oblohy se ponořuju do svých nerealizovatelných snů. Najednou se nad námi objeví družice, oči se mi na ní upnou. Po pár vteřinách se začne světlo přibližovat a zvětšovat. Zamrkám a drknu do spáče pode mnou. Oba s otevřenou pusou koukáme na neidentifikovatelný objekt před námi. "Nazdárek!"

Před sňatkem se uzavírala „smlouva o věno“, která byla notářsky ověřena, taková mohla být v případě nesplacení po svatbě vymáhána na rodičích manželky i soudně.
Dokud manželství trvalo, byl manžel oprávněn požívat věna. Pokud manželství skončilo, musel manžel věno vrátit (nebo alespoň jeho cenu). Za skončené manželství se považuje i případ, kdy žena zemře, tedy manžel by byl povinen vrátit věno dědicům ženy.
V dnešní době, kdy mladí nic nevlastní, či by nezajištění rodiče měli obětovávat dceři věno, jen aby se mohla provdat za nějakého Amanda, by tento institut nefungoval. Více dlužníků dnešní svět nepotřebuje. Z manželství se stala maškaráda.

Proč jste vydala knihu Chyby v překladu v Bibli?
Chtěla jsem skrz mé vidiny zprostředkovat lidem nové informace.
Co tím konkrétně myslíte?
Byla jsem pověřena uvést posvátná slova, špatně přeložená, na správnou míru tak, aby jim rozuměl novodobý člověk.
Jaký je dle Vás největší rozdíl v průvodní a Vaší verzi?
No, pověděl mi to sám archanděl Michael. Většina slyšela o rajské zahradě, že...
Redaktor přikývne
Představte si, že tato zahrada byla plná zvířat a jestli uhádnete jakých!
Redaktor pokrčí rameny
Koz! No představte si, že by církev dala svolení, aby se rajská zahrada jmenovala kozlova zahrada. To by byl poprask!

Co mi to tu skáče za okna, co to je... Kdo to píše? Mě? Ne.. mě ne...
„Tak kdy půjdeme ven? Pustí tě ta tvoje?“
Zapomněl se odhlásit.
„Příští víkend, to bude pryč, tak zajdeme zakalit!“
Mám aktuálně naskakující vzkazy, které mi zasahují oči i s odhaleným textem otevřít? V mozku se právě odehrává bouře, která může napáchat spoustu škod. Srdce bije, tělo se chvěje, na jeden nádech začíná nabíhat pachuť na jazyku.
„Stejně má milence.“
„Proč myslíš?“
„Prostě tak, jak furt jezdí s tou partou někam... Nechceš mi něco koupit?“
„A co za to?“
„Nevím...“
„Co sex?“
Zavírám konverzaci.

Většina lidí si neváží vrabce v hrsti a stále vzhlíží k holubovi na střeše. Přitom holuby má málokdo rád.
Být zdravý jako rybička znamená, že jsme na tom dost bledě. To ví všichni akvaristé, že taková rybka bez újmy je docela úctyhodný kumšt.
Bez práce, prý že nejsou koláče. Je spoustu lidí, co má více koláčů bez práce, než ti, co denně pracují. A že šlechtí? No mnoho lidí z ní spíš šílí.
A co taková láska? Bez ní žít se nedá? Ta je tím největším kapitálním úlovkem, kterou můžeme na svůj háček na konci vlasce v rybníku Života ulovit.

Vplul si do mého života s úsměvem mladého ucha a roztočil se se mnou vodní vír.
Sama v hlubinách oceánu přemýšlím nad existencí. Stále čekám na vzkaz v uzavřené láhvi, který zachytím, ale stále žádný nepřiplouvá. Kdy vyplave ta zazděná pravda mezi námi na hladinu? Proč mám vše tak rozmazané, ze soli mě oči pálí, srdce nebije, už nedýchám?
Z mořských řas si udělám pavučinu lží o tom, co k tobě cítím. Stala jsem se mořskou pannou, abych tě konečně stáhla na věky věků do své říše, abychom tonuli spolu, jeden pro druhého.
Mrtví můžou milovat, proto živí musí zemřít.

Posadila si mě na postel v motelu před sebe. Vysvlékla se z černého sametového županu. Všechna zákoutí jejího těla obkreslovala záře svíček. Neměla pod ním vůbec nic. Jenom červený podvazek a své nahé tělo, ještě orosené ze sprchy.
Přišla ke mně a obkročila si mě.
,,Tak ty bys mě chtěl, hmm?“ zašeptala mi do ucha, olízla mě a prsty zaryla do mých vlasů. ,,A za kolik?"
,,Za kolík!" odpověděl jsem, povalil ji na záda a předvedl medvěda Grizzlyho.
Hrudník se jí pod hlubokými nádechy a výdechy zvedal, záda prohýbala. Sevřené prostěradlo v dlaních svírala čím dál víc.
Láva se vyvalila.

,,Co jste dělal včera touto dobou?“ zeptal se major Pampelouš čerstvého přírůstku Pimpilišky.
,,Co asi, jako vždycky! Stál, koukal a pak pustil pár semínek.“ Odflusnul si.
Pampelouš si z tváře vytrhnul usychající kvítek, promnul si listy a odskákal na kořenech pro dalšího podezřelého.
,,Nešahej na mě ty stará odkvětlino!“ zachrčel Pempeleš.
,,Dle tvých! A tvých!“ ukázal vztyčeným listem major na pampelišky ,,otisků kořenů na místě činu dokazuje, že jste svoji sestru Pompološku násilím hodili do vody vy!!!“ zakřičel Pampelouš.
Rozplakali se...
V neděli se konala za těžké ublížení na zdraví bratří poprava.
Jejich sestře musely být amputovány skoro všechny kořeny…

Znáte takový ten pocit, kdy se vašemu známému narodí dítě, které vteřinu po vyprdnutí do našeho světa spamuje hned na facebooku, a pod fotkou zarudlého, opuchlého, nového človíčka je milion komentářů se zamilovanými smajlíky a slovy typu: „Ten je tak krásňoulinký!“ Nebo: ,,Jste si tak podobní! To je taková nádhera!“ A pak přijde ten váš pocit s následnou reakcí... ,,Ježiši marja! To je ale hnusný mimino!“ Samozřejmě to novopečené mamince a tatínkovi nenapíšete do komentářů, ale takticky zjistíte od lidí vaší krevní skupiny, kdo všechno sdílí váš názor. Moc jich nikdy není. Nás velkých a krásných nikdy moc prostě nebylo…

Slunce zapadalo v dáli a na nebi se rozplynuly červánky. Právě končil letní, azurový den. Byla opodál od dětí, které si hrály v lese. Seděla na vyšlapané cestě v obilí a sledovala, jak se ve vzduchu prohánějí vlaštovky. Vítr si hrál s jejími dlouhými vlasy a pokračoval dál do korun stromů, kde si listy vyprávěly. Klid a krása okolo ní ji přiměla vykouzlit úsměv na rtech, zavřít oči a vychutnat si poslední dopadající paprsky. Nepozorovaně se k ní zezadu přiblížil On. Objal ji pevně kolem pasu a políbil na krk. Za zády pro ní schovával svázané makovice. Konečně byla šťastná...

Musela mu říct své problémy, říct to nahlas. Ty pocity paniky, strachu, který se jí v posledních týdnech zmocňují. Už sotva dojede do práce, cítí se tak nesvá, bezmocná. Utěšovala se, že to přejde. Ale nepřešlo. Vždy to začne tím, že se ji z ničeho nic zrychlí tep. Takovou úderností, jako kdyby její srdce chtělo od ní utéci. Mohl za to stereotyp, stres? Hodně práce? Stále neví, ale dnes se se svými nevolnostmi svěří. ,,Potřebují pomoct..." končila slovy své zpovědi se zatajeným dechem. On ji za to nevěnoval ani pohled, ani slova. Za kolik dnů mu jeho chladnou ignoraci odpustí?

Pro Sullyho to byl typický den v práci, den jako jiný. Když se při stoupání letadla do turbín namotalo hejno hus, které poškodilo motory a v kabině se rozezněly frustrující výstražné tóny, už to tak typický den v práci nebyl...
Na příkaz dispečera měl obrátit letadlo směr letiště Manhatton. Neuposlechl. Zachoval chladnou hlavu. Věděl, že jeho Airbus A320 ztrácí na výšce a rozstříštili by se mezi mrakodrapy. Nasměroval si to nad řeku Hudson. Přistál na její hladině a zachránil tak všech 155 cestujících.
Dobrý úsudek, chladná hlava, zkušenosti a víra, je více než striktně nalajnovaná bezpečnost v příručce od vedení.

Byla jsi pokeball, kterému se většina smála, co tě spatřila. O to víc, když poznala, jak jsi jiná. Vyhledávat si klienty na fejsu? Kdo si tě dnes smazal z přátel? Vědět přesně, kdy má kolegyně periodu, jaké dny nepracovala?
„Ten článek, který jsi včera vydala, se ti fakt povedl! A ten filmík jak jsi ohodnotila, fakt dobrý! Moc ti to dneska sluší! Jsem tak ráda, že jsem s tebou, jsi taky ráda?"
Pocit na zvracení z nervozity je silnější, než dříve. Před tím jsi byla nová kůže, potom se z tebe stal Daněk, který vleze do ánusu i chlupatýmu kamioňákovi.

Paprika vždycky obhajovala Cibuli před Hovězím. Věřila ji, svěřovala se, až jednoho dne se Cibule vysvlékla ze svého tlustého obalu a Paprika zjistila, že je Cibule zevnitř celá shnilá a prolezlá bílkovinami. Bezdůvodně, agresivně napadla Pivo tmavé pleti. Ne že by byla rasistou, ale protože je to ve skutečnosti velice zlá, ošklivá Cibule, pro kterou je škoda mrhat slzami. Paprice došlo, že ji velice dlouho trvalo, než poznala její pravou slupku. Cibule stalkovala každý její krok a i když s ní Paprika přestala komunikovat, zvala ji nepochopitelně do hospody. Žádám vysvětlení, proč jsou Cibule psychopatičtí magoři?! Mám v tom guláš!

Ten co nic nenapsal určitě neměl ruce...
Tak má ale přece nohy, těma se dá taky psát!
Tak proč nic nenapsal?
Třeba neví co?
A to jako jde?
Já nevím, já třeba umím myslet!
Vážně? Nevypadáš na to!
Chceš tím snad něco říct?
Ne, ale naznačit ano.
Nebuď drzá, Terzeo!
Jak někdo nemůže nic vymyslet, nebo nad ničím nepřemýšlet, když má mozek?
Třeba ho nemá, ty trubko!
Jo jasně, někdo mu ho mohl ukradnout, vysát brčkem, nebo nějaký emzák uvařit se Zdendou!
A pak ho spolu snědli...
Vždyť psaní je tak super, bude se mi stýskat!
Prosím tě, už mlč!

Bylo parné léto a následovalo další škádlící odpoledne mezi Jenn a Adamem.
,,Ty jedna zoufalá imitace chlapa!"
,,To mě neurazí, pizizubko. Jinak máš hezký klobouk, odvádí pozornost od tvé dvojité brady!"
,,Ty sucháči. A nezakecávej to, co ta tvoje? Vsadím se, že jsi pěkný násilník!"
,,No dovol... mlátit svoji lady? To je jak kdybych si sám poškrábal auto! Když se mi nelíbí, myslíš, že s monoklem bude?! A co ten tvůj srneček?"
,,Ale znáš to, když to na mě přijde, trouba mi hned jen tak nevychladne..."
,,Fuj!"
,,Hele nestůj tam jak mrkev v zimě a pojď mi už konečně pomoct!"

,,Na koníka!" říkávala jsem svému nejlepšímu tátovi na světě.
Pak přišel ten cizí pán.
,,Ahoj Pavle!" zdravila jsem. ,,Ty ho znáš?" divil se táta, když jsme přišli domů.
,,Vezmi si věci princezno, odjíždíme."
Rozvod.
,,Není to tvůj táta, tohle je tvůj pravý táta!" řezali mě jako malou, když jsem tátovi řekla omylem táto a tomu nevlastnímu jménem.
,,Proč mě nemáš ráda mami?" ptala jsem se jako puberťačka.
,,Až bude tvýmu bráchovi tolik jako tobě, taky se o něj přestanu zajímat!" vysmála se mi.
,,Mami a to ti nevadí, že je táta pořád na chalupě?" ptala jsem se jako dospělá.
Rozvod.

Darovat krev, plazmu, dřeň, destičky, sperma. To vše pravidelně postupoval John. Veškeré úspory rozdal charitě. Pomáhal ostatním, bral to jako svoji povinnost. Všichni ho obdivovali.
On sám sebe proklínal. Neodpustil si. Nedokázal se s tím vypořádat a žít dál spokojený život.
Bez nich.
Dával si to za vinu. Oprávněně. Místo hlubokých pohledů do manželčiných očí měl sledovat řítící se kamion.
Dvanáct obětí. Tou třináctou byl on. Chodící mrtvola.
Rozhodl se to skončit a všechny své orgány dopředu darovat těm, kteří je potřebovali.
Slepý soused měl jeho oči, dívka, která ho milovala jeho srdce, vdova jeho ledvinu, popálený kluk jeho kůži...

V dáli hraje flašinet.
*Uvaděč přichází, udělá show jako Dan Konečník*
U (euforicky): Dámy a pánové! Přijel k vám cirkus, uvidíte nevídané a uslyšíte neslýchané! Exotická zvířata, unikátní drezúry, jedinečná čísla. V našem šapitó je místo pro všechny. Každá hlava platí dvacet, kdo přijde bez hlavy, neplatí nic.
*Baletní sólo*
U (lišácky): Tahle ta Baletka umí jedno číslo na laně a několik dalších ve stanu. Kdo jste tu s manželkami, máte smůlu, pánové.
*Odetta odchází, přichází Dežo, stahuje si kalhoty*
U (noblesně): Vážení! Máme tady Inda a ten když ho vyndá, tak mu ještě dva dny bryndá.
*Přichází Makak Albert, odhopsá doprostřed na tyč*
U (zoofilsky): Máme tady Opičku, a když se vyšplhá na tyčku, tak je jí vidět na pičku.
*Přichází Rosenberg v šaškovským s harémem divokých chlupatých číč*
U: Tenhle ten Klaun Vám v průběhu večera ukáže sedmnáct čísel. Zkusíte to po něm?
*Robert zůstává, přichází další samec*
U (nadšeně!): Máme tady Hrocha a ten znásilnil devítiletého hocha.
*Medvěda jsme nesehnali, přijíždí atrapa*
U: Máme tady Ledního medvěda, kterej ho měl dvacet let zamrzlýho v ledu. Mezi námi pánové, kdo by tohle vydržel?!
A tohle všechno není pravda! Lež je rodu mužského, protože je spíše ošklivá než užitečná.

Ranní paprsky prosvítající do světnice Taťku Šmoulu polechtávaly na nose.
Vstal jako první, natáhnul spodky, přečísnul plnovous, nasadil čapku a vyšel zkontrolovat letošní úrodu.
Vychutnával si rosu, která ho hladila po chodidlech, pohled na vítr, který si hrál s korunami stromů, procházel polem a nechával se vítat do dlaní obilím.
,,Dneska by to šlo." zamumlal.
Rozhodl se ostatní probudit něžným způsobem.
Megafonem.
,,Co se děje, taťko Šmoulo?" zívla Šmoulinka.
,,Vstávat a cvičit!" zavelel šmoulí otec.
,,Ale prooč?" zabručel Mrzout.
,,Protože je ráno!"
Šmoulové tedy vstali, oblékli se a při rozcvičce si začali zpívat: ,,Když ráno vstanu, seženeme vanu, dáme vanu..."

,,Těžká noc, pane?" dotázal se Alfréd, když podával Brucovi šumivý dryák.
Gothamský černý kůň byl spráskaný jako pes.
Joker ho drží v šachu. Gordon nemá žádné stopy po zmizení Rachel. A sám silný Batman by potřeboval po boku Catwoman, která se někam zatoulala...
Musí tu hádanku rozluštit. A také si opravit naražená žebra. Přeci jen i superhrdinové nejsou nesmrtelní.
,,Pane Wayne, jaké překvapení?" rozzářil se Lucius. ,,Jdete si pro nové nádobíčko?" Uhádl.
Nebylo to ale nic platné. Tu, kterou miloval, nestihl zachránit.
Místo toho se zrodil nový netvor s dvěma tvářemi.
To ráno umřela veškerá naděje.
Gotham ztratil své rytíře.

Učitelé jsou ve školách také od toho, aby chránili děti. Když ale vidí šikanu v přímém přenosu, ignorují to. A tak si nějaké dítě ublíží, nebo je dokonce života zakomplexované.
Zodpovědnost?
Jím zdravě, cvičím, jsem dobrý člověk. V nejlepších letech mě srazí auto a zemřu.
Žiju a chovám se k druhým jako dobytek. Umřu v klidu ve stáří.
Spravedlnost?
Jsem ženatý, manželku a děti miluju. Jeden večer se opiju, ulítnu s jinou. Rozvod, antidepresiva.
Přítel je cholerický žárlivec, myslí si, že ho podvádím. Začne mě mlátit.
Důvěra? Láska?
Lidé se vulgárně urážejí za módní a hudební styl, názory, orientaci...
Tolerance?

,,Zima se blíží!" zahlásil Rob.
,,Ježišmarja, kolikrát to ještě řekneš?" hodila oči v sloup Catelyn a dodala ,,to bude svatba! Jak teď asi vypadá Walder Freye?"
,,Určitě jako ten úchyl ze Scary movie, co měl znetvořenou ruku!" napadlo Talisu.
Starkové se usadili, uchopili číše. V pohárech nebyla ani kapka. Služebnictvo přineslo táci. Všem vyhládlým po dlouhé cestě už tekla slina po bradě jako lunt. Jenže k jídlu také nic nebylo...
,,Je to tady jako u snědeného krámu!" rozčílil se Freyd a dal pár Starků vykuchat.
A kdyby tam byl i bastard, všichni zlovlci by zavyli: ,,Johne Sněhu, ty nic nevíš..."

Ocitli jste se někdy v cizím městě, ve kterém jste nikdy nebyli? Ale stejně najdete vše hned na poprvé a máte takový záhadně divný pocit? Říkáte si: "Už jsem tady někdy musel být!" Jak jste tam asi někdy mohli být, když jste tam nikdy nebyli? A tomu divnému pocitu se říká zaražené prdy a pomůže vám na to Activie.
Říkáte si, jak to hrozná karma, když někoho zabije cihla na ulici, jaká je pravděpodobnost? No očividně vysoká, když cihly padají ze střech, aby zabíjely lidi. A nepadají jen tak, uvolní se (díky Activii?) a pak díky gravitaci spadnou a udeří...

Ve dvě hodiny v naší restauraci. I.
,,Oh, má sladká Irene.." přičuchnul ke vzkazu Sherlock, olíznul ho a začal si v hlavě promítat, od kud tak neobvyklý papír mohla vzít.
Byl tam přesně, jako vždy. A protože slečna Adlerová měla opět zpoždění, začal předkrmem bez ní. Pozoroval lidi okolo sebe. Personál kradl stříbrné příbory, slečně u dveří upadl kapesník, chlap vedle něho nenápadně odkopl spadlou bramboru pod stůl.
,,Čekáš dlouho, drahoušku?" usmála se příchozí Irene na Holmese.
,,Ne déle, než obvykle," odpověděl a nuceně se pousmál.
,,Už jsi na stopě Moriartymu?"
,,Ano, tvůj papír pochází z jeho továrny v Maďarsku..."

Všechno to začalo kouzelným zpěvem So Far.
V Trigger Whisky baru houstl dým. ,,Tfuj kolalokové limonádě!" vyjásal Hogofogo.
Arizonská pěnice hledá svého srdce šampión.
,,Už je to tak, matičko," potvrzuje Goodmanová.
,,A hele! Kakaová skvrna velikosti mexického dolaru!" ,,To znamená.., že Badman byl můj bratr..."
Rány, šoky, kuří oka, vše vyléčí kolaloka!
,,Pane, já Vás převedu!" obrátilo se dítě na slepce. ,,Jedeš ty spratku! Herodesa na tebe!"
Arizona, to je pravých mužů zóna.
,,Vy mě milujete zdarma?" nechápal Joe. ,,Nenávidím Vás!" vysvětlila Lou, dořekla ,,Joe musí zemřít!"
,,To abych si vzal teplé spodní prádlo!" naplánoval Joe.
,,Prohrál jste, saláte!"
Adiooss!

Jdou tepláky po Václaváku a vybírají si svoji oběť. V tu chvíli je míjí banda čmoudíků z jihu. ,,Hej, Italiano!" a chytnou je za nohy. A tak jsi jdou a díky selfie tyči jsou vidět skoro na všech fotkách z Prahé.
Plazí se legíny na Náplavce a vyčkávají. A nemusí ani čekat moc dlouho. ,,Ha! Třeba tahle kejtařka!" a skočí na tu nejmacatější, nejželatinovější babu, která prošla za poslední hodinu. A tak jsi jdou, občas prosvítají, takže vynikají super bombarďáky té nesoudnice, anebo také plápolají, vůbec nesedí a i přesto je vidět každý otřes nezpevněného rosolu, kterému sport nic neříká...