Moje články

Catra se cítila klidná, prázdná, poslušná. Její věčná zuřivost a žal neexistovaly, vše vystřídala pokora.
A chlad, který se rozléval v jejím těle. Jako kdyby byla jen nádoba pro příkazy.
Jedna její část křičela, ukrytá někde daleko. Křičela a bušila na dveře, ze kterých se nemohla dostat. Nemohla ho dostat ze své mysli, Horde Prime byl s ní a ona byla Horde Prime.

Probudila se zpocená a vyděšená, s bušícím srdcem.
„Ššš, všechno je v pořádku,” konejšivý hlas.

Jen sen. Jen noční můra.
Catra se dotknula drobné ranky na krku, připomínky, že všechno je nakonec v pořádku.

„Ahoj, Adoro,” zašeptala.

Vážená paní, vážený pane,

rádi bychom se ucházeli o ubytování na místě bývalé školy. Doposud jsme přebývali v nepoužívané nemocnici a máme samé dobré ohlasy a reference. Jsme skupina mladých slušných pracujících lidí. Anthony je kuchař ve vztahu s Kate Lulu Kate v hodně nevyjasněném milostném trojúhelníku Kate. Sam a Fred jsou milenci, v platonickém přátelském vztahu, preferují jeden pokoj . Melody je prý francouzská umělkyně. Colin je její múza ????? reprezentuje její daddy issues pracuje společně s Kate. Nekuřáci až na Kate, Lulu a Melody, bez zvířat, večírky ANO nepořádáme.

Se srdečným pozdravem,

Anthony, Kate, Lulu, Sam, Fred, Melody a Colin

Jak se žije mezi tradičními upíry?

„Ha! Slyšíte se? Slyšel jste tu otázku? Říkáte, že JÁ nejsem opravdový upír! Ale energetický upír je upírem, i když nepije krev a nevadí mu sluneční světlo, což je výhoda, když se nad tím zamyslíte. Otázka měla být, jak se mi žije s touhle sebrankou! Nandor se zasekl ve 13. století, Lászlo a Nadja zas v osmdesátých letech a Guillermo je… Guillermo. Tradičnější! Je legrační, jak si definujete tradici! Tradice je naopak proměnná a závislá na dané kultuře. Takže určitým pohledem JÁ můžu být tradičnější než… Haló? Posloucháte ještě? Hej, odpadl zas další kameraman!”

Vstanu brzo. Velmi rychle jsem nachystaná: klíče a respirátor na stole, aby se celý proces urychlil.

Zatím zbytečně.

9:15

Zkontroluji telefon – zvuk zapnutý, zpráva žádná.

9:45

Možná jsem si jen spletla čas? Ověřím si to. Tak ne, nespletla.

11:30

Dávno jsem měla být v práci. Jenže nemůžu. Čekám. Přišel už by snad i Godot.

15:30

Volám na dispečink. Nic z toho.

18:30

Stmívá se. Vyjdu před dům a smutně se koukám na projíždějící auta, žádné z nich mi ale neveze balíček.
Napadne mě podívat se do schránky. Leží tam osamělý lístek.

10:00 adresát nezastižen

Brno je městem společenského života, což neocením, když se snažím setřást pronásledovatele. Trochu je zpomalí, když na ně sestřelím vycpaného krokodýla („draka“).
Na náměstí odbíjí jedenáctá. Sáhnu jsem do orloje a mrštím skleněnou koulí gangsterovi do oka. Vzápětí skočím do projíždějící šaliny – následuje zběsilá honička. Nepřežije ji socha exekutora s televizí a Jošt na koni – pouhá náhoda, která rozhodně nesouvisí s tím, jak jsou tyto sochy ohavné. Návštěvu města zakončím s jednou dámou ve vile Tugendhat. Ukáže se, že dáma mě chce zabít, ale naštěstí ji zneškodním (bohužel včetně vily).
Před odjezdem se osvěžím u Kofi-kofi. Espresso tonic. Protřepat – nemíchat.

„Drahý, nechci žádné děti. Nikdy,“ paní Veverková zapadla do křesla.

„Co tě to popadlo? Ještě včera jsi jich chtěla nejmíň dvacet!“ Veverka si sedl naproti a začal jí masírovat packy.

„Šéf přivedl do práce cizí děti. A takový nepořádek jsme tam nikdy neměli, naprostý CHAOS!“

„Ale naše děti by…”

„Mám z toho trauma! Všechny byly protivné a jedna z nich,” zachvěla se při té vzpomínce, „si mě chtěla odnést domů jako mazlíčka.”

„A co jsi s ní udělala?“

„Hodila ji do spalovny.“

Pak Veverka raději nechtěl vědět více. Ale doufal, že pan Wonka už nikdy do továrny žádné děti nepozve.

„Nic neříkej, Marigolde,“ zarazil barda, který se rozzářil při spatření zaklínače vedoucího mulu.

„Ale vždyť je taková hezoučká! Vlastně vím o šikovném jméně, které by se pro ni hodilo!“

„Varuju tě,“ procedil mezi zuby. „A moc k ní nepřilni, máme ji jen jako návnadu.“

Uvázali tedy nebohé zvíře u stromu a netrvalo dlouho a přiletěla wyverna. Než ale mohl Geralt vytasit meč, mula otevřela tlamičku a bestii spolkla. V celku.

I zaklínač se může mýlit a soumar nakonec soumarem vůbec nebyl. Co to bylo ve skutečnosti za příšeru, to ovšem zaklínač s bardem, vzhledem k jejímu apetitu, nijak netoužili zjišťovat.

To Pažouta napadlo, že si nechá narůst vlasy, protože je to in a navíc se mu nechtělo k holiči, jeden měsíc, druhý měsíc, připadal si jako rocker, ale Horáček prosil, ať se toho zbaví, že vypadá jako baba, nebo hůř, Jirka Pomeje, to Pažouta přesvědčilo, a ať ho Horáček ostříhá, ale hlavně OPATRNĚ. Horáček se smál, co na tom, šmik sem, šmik tam, začal teda stříhat, šmik sem, šmik tam, najednou to bylo takový divoký, nahoře nic, dole moc, čím víc stříhal, tím horší, PANEBOŽE, Pažout vytřeštil oči, ale pak se smál, nedá se nic dělat, tohle bez sluchátka nevyřešíme.

Bála se vycházet z bytu, venku probíhaly nepokoje. Za zabedněnými okny, skrytá v temnotě, čekala na změnu, která nepřicházela. Vzpomínala na dobu, kdy ještě fungovala elektřina. Na internet. I na ten pitomý toaletní papír.

Když jí došly poslední zbytky jídla, musela svůj úkryt opustit. V ruce svírala velký nůž, aby měla alespoň nějakou zbraň.

Venku bylo prázdno.
Tedy až na mrtvé. Nikdo už je neuklízel.
A ticho.
Překvapivé ticho.

Kde jsou všichni? Nemohla být jediný imunní člověk, tomu nevěřila. Ale procházela celé město a nacházela jen zmar.

Najednou uslyšela ránu. Otočila se a proti ní… pes.

Natáhla k němu ruku.

Jo seděla u krbu a ohřívala si zkřehlé prsty. Tohle nikam nevede. Možná by měla zapomenout na sny a raději se vdát. A svou knihu raději roztrhat a spálit. Nikdy se tím neuživí.

*

Anna otevřela obálku: „Vážená slečno Shirleyová, bohužel Vám musíme oznámit, že Váš rukopis…“ Pořád to samé. Její příběhy nejsou vhodné pro současný knižní trh. Nikdo ji nevydá. Není spisovatelka.

*

„Nikdo o tvoje básničky nestojí, nejsi prostě dost dobrá!“
Emily se hádala se svým bratrem.
„Jsem víc než dobrá, Austine. Jenže jsem žena! Být mužem, tak by mi stačila polovina mého talentu, abych byla uznávaná!“

*

Přesto nepřestaly psát.

Mirek se bránil, ale nad převahou neměl šanci. Proč nepočkal na kamarády a šel do Stínadel sám?
Dva vontové ho drželi, zatímco vyšší figura postávala napůl skryta ve stínu. Po chvíli promluvila: „Říkali jsme si, jak se zbavit těch protivných Rychlých šípů. A odpověď přišla za námi.“
Ten hlas mu byl povědomý. Ale to… to nemůže být!
„Bude snadné je rozbít zevnitř. Chlapci budou následovat vedoucího klubu a postupně přijdou o veškeré ideály.“
Mladík přišel blíže a Mirek poznal jeho tvář. Svou tvář.
„Daneši, to ti nikdy neprojde! Hoši na to přijdou!“
Protivník se jen pousmál: „To se ještě uvidí.“

Za městem prý řádí bestie. Říkali, že vypadá jako velký pes. Obří zubiska, říkali. Někteří byli přesvědčení, že se jedná o vukodlaka. Starosta mluvil o tom, že by to mohla být i striga, protože těhotné umírají pořád a stvoření přichází ze hřbitova.

Zaklínač to neviděl tak fatálně, netvor sice děsil lidi, ale nikoho zatím nesežral. Počkal si na něj v noci.

Byl to ten největší pes, kterého kdy spatřil, přesto se jeho amulet nezachvěl.
Psisko se tvářilo docela přátelsky.

„Tak co seš zač?“ zaklínač řekl spíš sám pro sebe a jaké bylo jeho překvapení, když pes odpověděl.

„Prosim, sem pes.“

Novinář byl nadšený. DVA lamači ženských srdcí za cenu jednoho?
„Proč jste se rozhodli spolu bydlet?“ položil zásadní otázku.
„Víte, kolik dneska stojí dům v Santa Monice?“
Fotograf udělal ještě pár fotek. Společná snídaně. Vaření. Četba u krbu. S piánem. V bazénu.
Perfektní život svobodných mládenců.
A obrázek, do kterého se čtenářka mohla projektovat a představovat si, že zrovna ona je na místě Randolpha Scotta a sdílí domácnost s Carym Grantem. Nebo naopak.

*
„Dva svobodní mládenci. Žijící spolu. Vařící spolu. Scotty, jak nám tohle může procházet?“
„Lidi vidí jen to, co vidět chtějí,“ Randolph pokrčil rameny a přivinul se blíže.

Héloïse chodila na Vivaldiho Čtvero ročních dob sama. Bylo to něco, co bylo jen její, nechtěla být pozorována.

Smyčce rozezní první tóny. Presto. Hudba ji začne obklopovat. Je to stále stejné, jako kdyby ji pohlcovaly plameny.
Srdce jí buší, nemůže dýchat. Nachází se někde mezi smrtí a zrozením, je to tak krásné i bolestivé.
Vzpomínky se mísí se současností, úsměvy minulosti s tepem přítomnosti. Marianne. Má pocit, že se rozpadne na tisíc kousků, ale ne – hudba ji drží při zemi.
Cítí, že je sledována, ale neohlédne se. Dnes je Orfeem a volí vzpomínku.

Po koncertě odchází. Zlomenější i silnější zároveň.

Dělat animované filmy bylo magické. Zpočátku.

„Jirko, tohle má být vodník? To je abstrakce! Kde máš ideje?“
Jiřímu neměl rád, když s ním mluvili jako s děckem. Navíc poetičnost byla jeho silná stránka. Vodník by se sice Ladovi nelíbil, ale na druhou stranu by ho nepochválil ani Paul Klee, takže abstraktností by to nenazval.
„Vodník topí lidi. Taky idea.“
„Jenže, chápej, soudruhu, měla to být metafora! Člověk s vodníkem zápasí, zvítězí nad ním a tím přírodní živel zkrotí, úplně jako vodní elektrárna. Potřebujeme optimismus!“

Magie zmizela. Přišel čas, aby Jiří Trnka opustil Bratry v triku nadobro. Stejně měl raději loutky.

Rekonstrukce Bradavic bude probíhat od 1. 6. do 18. 8. 1998. Škola otevře dle plánu 1. září.

10. 6. přijíždí čarostavitelé a dobrovolníci, čeká se na podpis smlouvy, práce nemohou začít.

25. 6. dobrovolníci odjíždí, protože nemají povolen pobyt na staveništi.

1. 7. začátek prací

2. 7. na Ministerstvu našli chybu v papírech, práce pozastaveny, nový termín znovuotevření na Vánoce.

18. 12. práce pokračují, otevření se posouvá.

20. 2. 1999 došly galeony. Čeká se na schválení nového rozpočtu.

1. 9. 2000 Bradavice se otvírají. Všichni se tváří, že nedodělané věci nevidí. Občas někdo vstoupí do dveří a spadne do nicoty.

Dobře se bavila.
„Tolik eskapád a nakonec se to stane i slavnému Jamesi Bondovi. Stárneš? Nebo ses zamiloval? Doktorka? Ne, počkej, přijdu na to! Moneypenny? Ale to bys nevypadal tak smutně, tohle bude neopětovaná láska. Možná ten roztomilý hoch, co ti šeptá příkazy do ouška.“
Namířil na ni zbraň.
„Co o něm víš?“
Zasmála se: „Že má mnohem větší cenu než všichni 00 agenti. A že by si měl dávat pozor, když jezdí do práce na kole, bývá to nebezpečné.“

Vystřelil.

Chvilku bylo ticho, ale pak se mu v uchu ozval povědomý hlas.

„007? Víš, že máš pořád zapnutý komunikátor?“

„Do Wyzimy nemůžete, řádí mor! Každej příchozí musí do karantýny.“
Geralt si povzdechl.
„Jsem zaklínač, proti moru jsem imunní.“
„To by mohl říct každej! Vědmák, nevědmák, prostě půjdete do karantýny, máme ji šikovně vedle hřbitova, zatím VŠICHNI pomřeli.“
„Všichni v karanténě?“
„Do jednoho. Dočista mrtvý, kusy těla všude odpadaný, smrad.“
„Vedle hřbitova.“
„Dyť to řikám!“
„Hmm. A když to přežiju a zaručím, že nikdo další už neumře, dostanu zaplaceno?“
„Co je todle za krávovinu? Proč bychom měli jako někomu platit?“
„Třeba protože ten váš mor není nic jiného než prachobyčejný ghúl a „lidi v karanténě“ mu dáváte jako pravidelnou svačinku.“

Q okamžitě poznal, že něco nehraje. James se vrátil z mise ve špatně padnoucím obleku.

„Sundej to. Všechno.“

„Nepočká to po večeři?“

Q před ním mlčky stál.

„Nechtěl jsem tě vyděsit. Ale je to JEN škrábnutí. Pár modřin.“

James sundal sako. Vestu. Kravatu. Košili. Nátělník.

„Směšné,“ Q si neodpustil komentář.

Nakonec zůstal ve spodním prádle.

„Tohle má být pár modřin? Jako kdybys spadl autem z útesu a teď se to snažil zakamuflovat. Žalostné, 007. Pořiď si raději milenku. A neříkal jsem náhodou, že si máš svléknout všechno?“

James neměl rád, když mu lidé říkali, co má dělat.
S jedinou výjimkou.