Moje články

"Sakra," Grace naštvaně procedila mezi zuby.
Když ten šicí stroj před pár týdny našla, nečekala, že to bude tak náročné. Chtěla se o svém tátovi dozvědět víc. Umřel, když byla ještě malá, skoro si ho nepamatovala. Úplně zapomněla jak šití miloval, dokud nezačala prohrabávat krabice s jeho věcmi, které ještě pořád ležely na půdě.
Teď měla sto chutí, nacpat ty krámy zpátky do krabice. Místo toho se však zhluboka nadechla a začala párat. Neměla mnoho fotek ani vzpomínek, ale tohle si ukrást nenechá. Jednou bude tak dobrá jako kdysi býval on.
A možná, že i najde ten chybějící dílek skládačky.

Nedávno nás náhle opustil náš drahý přítel, Basil Hallward. Jeho skon byl nečekaný a způsob jeho sebevraždy šokující. Sám se ubodal nožem i v místech, kam si rukou téměř nedosáhl. Vražda to však rozhodně nebyla.
Basil byl dobrý muž a skvělý umělec. Každý z nás má doma minimálně jedno z jeho děl. Já ten portrét od něj miluji tak, že jsem jej ukryl a odmítám ho ukázat ostatním. Jiný důvod to nemá.
Basile, budete mi scházet. Možná, že se jednou znovu uvidíme. Můžeme spolu vést dlouhé noční konverzace, jako když jste byl ještě naživu. Jen my dva a láhev vína.

Modrou cestovní tašku, napůl vybalenou, zastrčila pod stůl. Čekala na ni čerstvě povlečená postel v jejím starém pokoji. Rodiče ji přinutili k tomu, aby se nastěhovala zpátky a ona neměla sílu odmítnout.
První tričko neuspělo, mělo příliš krátké rukávy. To druhé už bylo lepší. Mohla tak schovat své jizvy.
Dostala druhou šanci na život. Na život, který nechtěla.
Podívala se naposledy do zrcadla a ze široka se usmála. Čeká ji další dávka léků a konverzace o ničem u rodinné večeře. Doktorka jí řekla, že se to spraví. Že radost zase přijde. Nevěřila jí. Ale prozatím, se to rozhodla alespoň předstírat.

Venku už naplno bujelo jaro. Sluneční paprsky byly však odstíněné žaluziemi. Studenti otráveně seděli v lavicích a učitel něco kreslil na tabuli.
"Za předpokladu, že nevane silný vítr a stojíte na kopci, který je třicet pět metrů vysoký a svírá se zemí úhel čtyřicet osm stupňů, jak daleko dopadne skopec, který váží šedesát kilo, hodíte-li ho z vrcholu kopce metodou podobné hodu kladivem?"
Studenti si lenivě opisovali zadání. Vůbec je netradiční úloha neudivila.
Minule to byl šnek, který ve dne leze po zdi a u toho žere omítku a v noci klouže dolů, protože se přežral. Už si zkrátka zvykli.

Jí bylo teprve osmnáct a jemu čerstvých dvacet. Svoji byli krátce, když si uvědomili, jak růžově jejich budoucnost nevypadá. Časy byly těžké. Peněz bylo málo a práce v továrnách byla náročná. Musí najít plán B, pokud chtějí děti.
Přišel den, kdy se rozhodli a museli se rozloučit se svými rodinami. Už je neuvidí. Čekal je nový svět, kde každý začíná na stejné startovací čáře. Stačí tvrdě pracovat a úspěšný život je zaručeně nemine.
Terno se nakonec nekonalo. Byli v jedné z prvních lodí, které do Ameriky dorazily. Čekal je tam hlad, nemoci a útoky místních domorodců. Naprostá většina osadníků nepřežila.

Když Clover otevřela poklop a sluneční světlo ji oslepilo, uvědomila si, že za bílého dne ještě venku nebyla. Předtím, než byla přinucena utéct z Muzea, vídala jen velké obrazovky, které ukazovaly lži v podobě toho, jak kdysi Londýn vypadal. Nikdo, kdo si to pamatoval, už dlouho nežil.
Teď zbyly jen ruiny. Naya ji postrčila, aby se i ona mohla dostat ven. Neměly moc času, být na povrchu bylo riskantní. Nic tu dlouho nepřežilo. Všechno skončilo srovnané se zemí. Budovy, lidé, zvířata, rostliny.
Nebo, téměř všechno? Clover si povšimla bodláčí, rašícího nedaleko od cesty. Možná, že ještě není všem nadějím konec.

Špatně se v té tmě píše, ale nemám kam jinam jít. Před chvilkou jsem ještě seděla v hotelu Plaza, zatímco táta mluvil o Genovii a o Grandmère a já nechápala, proč mi to musel říct osobně.
Ale pak mi řekl, že jsem princezna a musím se odstěhovat do Genovie, abych se naučila, jak jí jednou vládnout! Já!
A tak jsem udělala jedinou rozumnou věc. Rozbrečela se, utekla a teď sedím v pavilonu tučňáků. Jim asi nikdo neřekl, že budou muset vládnout cizí zemi, protože vypadají, že jsou mnohem líp náladění.
Já a princezna?! Jak kdybych už tak nebyla dost divná!

Očistec, to je vlastně taková hlavní třída. Najdete tam obchody, restaurace, bary i bordely. Na co si jen vzpomenete. Pohybují se tam bytosti ze všech různých světů, dimenzí i časových pásem.
"Co chcete?" Prodavači v očistci být milí nemusí. Příplatky za to stejně nedostanou.
"Nový rohy," odvětil zákazník. "o svoje jsem přišel ve rvačce."
Prodavač jej zpražil nedůvěřivým pohledem.
"Jo? A vodkud ste, že ste měl rohy?"
"Z pekla přece," řekl zákazník.
Prodavač se rozesmál.
"Peklo neexistuje, to ví každej, přestaňte si ze mě střílet!"
Zákazník si povzdychl a podrbal si díru v lebce. Ani tady mu nevěří. Zatracený hoaxy.

Další pozdrav, úsměv, další podání ruky. Duha, víly a jednorožci. Všechno se mu to míchalo před očima. Barvy i tváře. Ucítil pevný dotek dlaně na bedrech.
"Jsi v pořádku?" zeptal se Phil diskrétně. Byli pozvaní do YouTube Space, mluvit o svých kanálech a projektech. Seznámit se s pár lidmi.
Jen za nimi zaklaply dveře, Dan se málem sesunul na podlahu. Předstírat, že je v pořádku bylo vyčerpávající. Nechal Phila, aby ho dovedl do ložnice. To, když ho převlékal do pyžama a ukládal do postele, skoro nevnímal. Už mu bylo zase špatně od žaludku. Ještě, že na to nemusel být sám.

Ticho.
Hlas malé holčičky: "Je tu tma. Tatínek říká, že se nesmím bát, protože strašidla neexistují. Něco šuští ve skříni a občas slyším hlasy. Někdy si s nimi povídám."
Ticho.
Hlas o něco starší holčičky: "Nic nevidím, zavázal mi oči a svázal mi ruce. Nemůžu se pohnout, ale cítím, jak se mě dotýká. Do koutků se mi zarývá roubík, jinak bych křičela. I když vím, že nikdo nepřijde."
Ticho.
Ozve se slabé zaťukání na dřevo.
Hlas zase o trošku starší holčičky (tiše): "Je tu někdo? Všude je ticho a tma. Ležím. Nemůžu se pohnout. Zavřel mě sem."
Dřevo zapraská.
Ticho.

O Simonovi "Vyvoleném" Snowovi toho Baz už slyšel spoustu. Ovšem nic pozitivního. A to jeho kamarádičkování se s Mágem jeho pověsti také nepomohlo. Prvního dne prvního ročníku jim byl přiřazený společný pokoj. Baz z toho nadšený nebyl.
Polovina studia byla za nimi, když si Baz uvědomil své city. Nerozuměl tomu. Simon byl neskutečně otravný, nešikovný, neměl Baze rád a pořád ještě byli s Mágem největší kámoši.
Poslední ročník byl jako projížďka na horské dráze. Baz si připadal až směšně, když jeho srdce šťastně poskakovalo, protože znovu uviděl Simona.
Simon Baze nenáviděl. Baz Simona miloval. Tím však osmý ročník teprve začínal.

Bobby
Tohle bude událost, kterou si budou pamatovat generace po nás. Myslí si, že mě může porazit?! Margaret jsem porazil levou zadní a ona je jednička mezi ženskýma. Billie nemá šanci. Konečně všichni uvidí, že ženská patří maximálně tak do postele a do kuchyně!
Billie Jean
Může se v televizi vykecávat jak chce. Nenechám se od něj tak snadno zastrašit. Ten zápas vyhraji a bude to výhra nejen pro mě, ale pro nás všechny. Všem těm šovinistickým prasatům - s Bobbym v čele - to konečně zavře pusu.
Kyselosti to vítězství přineslo mnoho, sladkosti ta prohra přinesla také spoustu, ale pouze vítězům.

Bylo pozdní Londýnské odpoledne, roční období bylo diskutabilní. Draco ležel na pohovce v obýváku, zabalený do několika dek a popíjel bylinkový čaj. Harry mu odcizil hůlku. Že prý si za tu chřipku stejně může sám.
"Jak ses dneska měl?" zeptal se Harry, když se vrátil domů. Draco pokrčil rameny.
"Četl jsem si," odvětil.
"Vážně? A co?"
"No, chvikama to vypadalo na porno-" začal Draco. Harry povytáhl obočí.
"pak tam čarovali... A jeden chlápek se zakouzlil a všichni mudlové mysleli, že je po něm. A pak jakože obživnul. Nejspíš mocnej kouzelník, toho bych fakt rád potkal.
Harry jen bezradně zakroutil hlavou.

Victor was standing on the street, looking up. Two floors, square windows with light brown frames and big intimidating wooden door.
Was his mother still awake? Did she tell his father? Is he going to be able to come home after that?
He was cold and freezing. It was raining heavily and he couldn't find a cab. He could see lightning cut through the black sky. The rumbling noise afterwards startled him. It was close. Like a drum, mourning a dead person.
His skin was still sensitive from all those kisses. Touches.
He turned around. He can't come home tonight.

Guilt. In every single bone. He never talked to his parents like that. He never ran away.
Now, he was sitting next to Henry. They both were wearing masks. Victor improvized by wearing his fanciest clothes and a crown his father made him when he was a child. Henry was wearing a red army uniform.
This party was different. Bolder.
Two people were kissing in front of them. They were men. One was wearing a dress. Victor's world was spinning. A new, unexplored territory. The last piece of a puzzle.
"Can I kiss you?" asked Henry softly and Victor nodded.

The house was dark and silent. It was quite late and Victor was holding an oil lamp and carefully stepping on the stairs, trying not to make much noise. He knew, his mother would never let him go. She would tell him he will get robbed or murdered (or drunk which in her eyes would probably be even worse).
"Where do you think you're going?" somebody asked from the bottom of the stairway. His mother was standing there, holding a candle. He silently cursed and before she could say anything more, he growled: "I am not a child anymore, mother."

Since the last time, they've met, or maybe since that night, Victor couldn't get Henry out of his head. And he wasn't sure why.
Now, he was at the barbershop. The chair wasn't very comfortable but he found the feeling of a razor, caressing his cheeks and neck, calming. Tomorrow was the party, Henry invited him to. He needed a costume.
But today was even more important. His parents invited Emily for a dinner. Victor wasn't surprised. He was old enough for marriage. Why would he say no?!
His head started spinning. It must have been from all those perfumes.

"What are you doing here?" Victor whispered when he saw him.
"Well, nice to see you, too," answered Henry in a reserved voice. "I am here to discuss business if you must know."
It took Victor a few seconds. Yes. That's right. His father. Henry's father. Business.
"I'm sorry," Victor looked away, embarrassed.
"Did you think I was here to see you?" continued Henry.
Victor felt foolish. And disappointed.
Henry reached into his pocket. A letter.
"You'll need a password this time."
Victor nodded, confused. Henry's breath was warm on his earlobe. Two words.
It was almost time for dinner.

"Victor, you need to wake up!"
Victor mumbled something and covered his head with a blanket. He was up all night and sneaked in just a few hours ago. Now, it all felt like a dream.
"Victor, are you listening to me?!"
During moments like this, he wished to be married already so he wouldn't have to deal with his mother anymore.
His body was sore and something was screaming inside his brain. He needed a bath.
The memories were blurry but he could still taste the alcohol. He touched his lips. Hot, red, swollen. But it wasn't just alcohol.

První marné pokusy je neodradily. Naopak.
Oba věděli, že se bez klíče neobejdou.
Svět se bez něj neobejde. Pokračovali.
Lesní mýtina se stala jejich domovem.
Eliot a Quentin. Quentin a Eliot.
Dny a noci plynuly, ale mozaika zůstávala.
Noční popíjení postupně bořilo zábrany. Políbili se.
Inkoustové nebe. Praskání ohně. Vůně jehličí.
Hravé pobláznění se změnilo v lásku.
Roky štěstí i frustrace. S mozaikou. Jeden se druhým. S jejich synem.
Den, kdy Eliot zemřel přišel z nenadání.
I nalezení klíče. Quentin zůstal sám.
Neuplynulo ani pár minut, než se objevila. Klíč putoval dál.
Ale Quentin věděl, že ani ona nebude poslední.

Smell, sound, voices. A lady dressed in red was entering the room. Victor would stand up if he wasn't so shocked. A woman? At night in a pub? Was she a prostitute?
A man, much drunker than Victor ever was, was following her. She clearly didn't like it but she let him put his arm around her waist anyway.
"Who is she?" Victor asked Henry before he could stop himself.
"She is queeeen Margaret," immediately shouted the drunk. "She is the queen of all roads. They all lead back... to her bed." he giggled but nobody else found it funny.

The light was dim and the air was filled with the scent of opium. Two men were sitting on a divan, talking. Their half-empty glasses were standing on the table.
Henry was saying something but Victor wasn't listening. He could only hear humming in his ears. Like from a factory.
Victor noticed the men were sitting very close. Touching. He could feel Henry's fingers on his thigh. He had two glasses already and the poisoned air wasn't helping either. He needed to concentrate.
"Five and five is ten, three times three is nine." more random numbers. Counting. It usually helped.

"Knock three times shortly and say I invited you."
Victor did as he was told.
It felt strange. Wrong even. Was it too late to leave?
Inside, the place looked like a normal pub. Men of all ages were talking and drinking. Somebody was smoking opium.
Mr. Astley was standing by the stairs, holding a glass of sherry.
"I am glad you came," he smiled. "Can I call you Victor?"
Victor nodded, nervous, unable to speak.
"Call me Henry, then. Come."
The room was silent. Victor felt as if he was being watched when he followed Henry up the stairs.

The sky was already dark and the cold wind was pinching his cheeks and making them red. It looked like he was blushing. Soft petals tickled his palm as he gently held the flower. A green carnation.
That afternoon, he had an appointment with one of father's clients. Young Mr. Astley. His forearm was still burning from the firm touch. Victor pretended he didn't understand.
Why did he give him the carnation? An invitation. Risking everything. Losing his wife, business, reputation. He could’ve ended up with nothing. They both could.
Victor took a deep breath and knocked. Come what may.