Moje články

Podával bych to lehce, kdybych řekl, že mě zachvátila panika. Zbavit kletby? Jak? Můžu vůbec věřit tomu, co říká?
Uvědomil jsem si však, že na tom nezáleží. Obklíčili mě. Nepochyboval jsem, že by mě nenechala odejít.
"Zbavím tě kletby, pokud je to v mé moci," odpověděl jsem. Můj hlas zněl slabě a rozklepaně, ale snažil jsem se to skrýt. "Jen mi musíš říct jak."
"Máš dvě možnosti," odpověděla královna. "Buď mi můžeš useknout ruce, což přízrak uspokojí. To bych ti ale neradila." Jezdci na koních se při těch slovech ještě přiblížili. Úzkostlivě jsem je sledoval.
"Jaká je ta druhá možnost?"

In families like mine, it's quite common to be set up by your parents. I was raised with it. I always had a fiance. And I accepted it. But then I fell in love.
"You can't do this!" they said.
"It will be a disgrace to our family!" they said.
"She's pretty and from a good family! You will get a lot of money and the house!" they said.
But I didn't care about the money. Ever.
I'm sorry, mother.
I'm sorry, father.
I can't marry her. And there won't be any dowry either. Because that person is a man.

Je tu tma. A ticho. Z toho úzkého prostoru mě přepadá klaustrofobie. Nebo možná vina.
„Zhřešil jsem otče,“ řeknu tiše.
Proč jsem vlastně tady? Neměl bych raději odejít? Ale co potom?
Po pár minutách naprostého ticha mě farář vyzve k pokračování.
„Příliš jsme zhřešil, otče,“ tentokrát to téměř zašeptám. „Co dělat, když se váš mozek vzbouří proti vám?“ rozhodnu se pokračovat. „Když vaše tělo začne dělat něco proti vaší vůli? Když se proviníte proti přikázáním?“
„Všichni děláme chyby, synu. Ať už sesmilníme nebo pokrademe. Jsme pouze lidé. Bůh tomu rozumí.“
Zhluboka se nadechnu, než se zeptám.
„A co když zabijeme?“

Reusable menstrual products are becoming more popular, especially among younger women. We were interested, what their partners think about their choice.
Your girlfriend Amanda started using reusables three months ago, is that correct?
Yeah.
And how do you feel about that change?
Good. I guess.
Why do you think Amanda decided to use them?
She said it's like... good for the environment and stuff.
Yes, that's true. (the interviewer is hesitant) But it also has a lot of other advantages. (the interviewer is looking hopeful)
Um... (the interviewee is desperately staring)
Well... thank you for answering my questions... I guess.

"There has to be something!" Lilly insisted.
"We have to go!" Gus grabbed her hand. "Somebody will see us!"
"Just one more," she said. "That one up there! Above the stove."
She started to push a chair over there. It was making some squeaky noises on the floor.
Lilly had to stand on her toes to be able to reach properly into the cabinet. There were a lot of things like pasta and rice, they didn't really care about.
"I found something!" Lilly finally exclaimed. She took out her hand. A whole box of animal crackers! They both giggled. Jackpot.

“I don’t want to share you with anybody,” Baz sighed. “Especially not with my family.”
Even though the Pitches were not happy about his choice of partner they wanted to have him back for the holidays, so they invited them both.
“I don’t want your family to hate me,” answered Simon, then corrected himself: “Not more than they already do.”
“But why do I even have to go to my family’s house for holidays? I’m dead, I should have some kind of a permit to do whatever the hell I want!”
Simon smiled. Kissed him. The decision has been made.

She‘s with me all the time. During class, when I’m trying to concentrate. In work, while I’m smiling at the customers. When I come back home.
She’s the one, who’s telling me not to do things I’m supposed to do. The one who makes me do things I know I will regret.
When I look into the mirror, I can see her clearly. Pretending to be me. Trying to be invisible. But I know she’s there. Hiding.
My skin is turning dark under the fire. I need to punish her. Myself. I need to get her out of my head.

Some of those street lamps stopped working completely. Others were still giving a bit of dim light. Everything was covered in shadow.
New York, the city of dreams. At least that's what they've heard before coming here.
A car stopped and the man inside waved at one of the boys. He looked the youngest. That was his secret to a success.
"How much?" the man in the car asked and the boy answered confidently.
They've decided to come here to start a new life. A better one.
The boy quickly got into the car. Will they see him again tomorrow?

Sometimes we feel lonely. Our parents aren't always proud of us. We don't have a lot of friends.
"You're such a pussy!" he told me when I didn't want to start a fight. Most guys supported him. I had nobody.
But when we need to, we can stick together.
It was the first Pride in our country. They started to throw eggs, stones and tear bombs. We decided to fight back.
And we can find each other anywhere.
"Nice necklace," the girl behind the cashier register smiled at me. It was a rainbow. So I've decided to be brave again.

Some people believe in heaven and hell. Somebody else in reincarnation. I am still deciding what I believe in.
Also, what about ghosts? Are they real or are they just fairytales? Does somebody know the answer?
I squeeze my teddy bear when they're putting me to sleep. In a few hours, I will be awake again. Or not.
"Mum, what if a person dies in a hospital where multiple people just died? Are they just flying around, bumping into each other all the time?" I giggled to my own thoughts. My mum wasn't smiling. But thankfully she wasn't crying either.

Before I met you, I was alone. I had no close friends and I've never fallen in love. My parents didn't care either. But then I found you. A stupid teenage crush. I doubt I'd still be here if you weren't by my side. I love you, Phil.
After we finally met, after all those unbelievably long skype calls we've had, everything felt right. And when you kissed me, my heart did that flippy-over thing for the first time in my life. So... that was nice. I can't imagine my life without you, anymore. I love you, too, Dan.

Penelope told me that what I'm doing is called stalking and it's illegal. I think she just told me, so she wouldn't have to go with me anymore. Well, it didn't stop me.
And the effort finally paid off. One evening, I found Baz in the catacombs. I knew he was plotting something.
"Tell me or-"
"Or you'll stake me?" He laughed. I gripped my sword.
"I'm not going to bite you, Snow. Not risking accidentally turning you. You would annoy me forever!"
Back then, I didn't know the answer actually meant: "I'm in love with you, you fucking idiot!"

Ty vzpomínky už byly vybledlé jako chladivé zimní ráno. I po těch letech si však dokázal vybavit pár střípků z toho, co se tehdy odehrálo.
Tu vůni, když utíkali do lesa. Ukrýt se v jeho stínu. Vlhká, borovicová.
Ty zvuky, které slýchávali společně. Šustění vánku v makovém poli. Zpěv ptáků. Jeho hlas.
Tu chuť ukradených makovic. A taky jeho kůže.
Usedl ke stolu. V jeho středu byla váza plná makovic. Dekorace. Vzpomínka. Naproti seděla jeho žena. Usmál se. Děti už dospěly a odstěhovaly se. Strávil s ní celý život. Miloval ji. Ale ani z poloviny tak, jako kdysi miloval jeho.

Hornyfrank69: Look at those tits!
Hornyfrank69 sent a photo.
Shutupandsuckmydick is typing.
Pornislife123 is typing.
Pornislife123: I would fuck her so hard!
Shutupandsuckmydick: Dude, where are you finding these?
Hornyfrank69: Works downstairs. Always brings me something to sign. Every time I want to bend her over the table and fuck her until she screams!
Shutupandsuckmydick sent a photo.
Hornyfrank69: Look at the pussy!
Shutupandsuckmydick: I know right?
Callmedaddy666 joined the group.
Pornislife123: What do you guys think they would say if they saw this? LOL.
Callmedaddy666: They'd be happy so many guys want to fuck them!
Hornyfrank69 sent a photo.

One foot in front of the other. And again. She was shivering. It was too cold. And everywhere was snow.
"Come on, we need to go!" her brother shouted at her, but she ignored him.
Left foot, right foot. Heel needs to touch the toes. One, two, three... Starting again.
It was still snowing. And it was getting dark.
"Come on, Erika," he said again. "We're already late! Mum will be mad."
The snow moved. Wind. She looked at the ground. It was gone. Destroyed. She needed to start again. A perfect circle. It needs to be a perfect circle.

His heart was singing and brain was on fire. His whole body was shivering with anticipation. The day finally came. It felt like a miracle, seeing Him here. And now, they will finally be reborn. New life. Just as he promised.
Daniel turned off the camera and walked towards Satan, who was holding Phil's unconscious body in his muscular arms. Dan smiled a little, watching Phil's half-naked body covered in paint that looked like a fresh warm blood.
"It's time, love," he whispered while caressing Phil's hair. He planted a kiss on his husband's forehead. "It's time to go home."

Uspat děti je stokrát těžší než uspat puberťáky. Nebo minimálně přinutit je, aby se tvářili, že spí.
"Nechápu, jak to děláš," povzdychl si Marek.
"Asi je vždycky pořádně utahám," zasmál se Petr. Marek se ušklíbl.
Chvilku byli zticha.
"A co my?" osmělil se Petr, ale uhnul pohledem, když se na něj Marek zadíval.
"Co my?"
"Co děláme? Co jsme? Co budeme dělat, až skončí léto?" pokračoval Petr. Odpověď ale neočekával. Marek pokaždé změnil téma.
"Nevím," odvětil však Marek a Petr se na něj překvapeně otočil.
"Možná bychom na to měli přijít," navrhl Petr tiše.
Marek přikývl.
"To bychom nejspíš měli."

Je toho dostatek pro všechny, netlačte se.
Slizká podlouhlá bezpáteřní těla se převalovala jedno přes druhé, ve snaze pozřít mrtvé tělo, rozkládající se pod nimi.
Mráz zalézal pod nehty a spaloval pokožku. Ledový vichr pronikal skrze zabedněná okna. Děti se tulily k rodičům. Mrzly.
Poslední zbytky masa rozdělili dětem do misek. Půda byla neúrodná a v lese už nic nežilo. Museli je něčím nakrmit. Lhali jim, že se Ťapka zaběhla.
Bohatě prostřený stůl lákal k hostině. Všem zúčastněným se už sbíhaly sliny, při pohledu na všechny ty kulinářské speciality. Ledvinky, játra, mozeček, srdce. Hannibal Lecter se totiž na vnitřnosti specializoval.

Na naše setkání jsem se těšila čím dál víc. Už dávno jsme překlenuly tu pomyslnou hranici mezi učitelkou a studentkami. I přesto jsme se však snažily zachovat jisté dekorum.
Vždycky jsem pro ně měla nachystaný čaj, když zazvonily. Bylo jich sedm. Přicházely pokaždé v šátku, ale zvykly si ho pro naše setkání odkládat. I Mahšíd, která nosila šátek i v době před revolucí, se nyní nezdráhala jej odložit.
Z nejistých pohledů a nervózních chvil ticha se postupně rozvinuly vášnivé debaty o literatuře i jejich osobních životech. Austenová, Fitzgerald i Nabokov otevřeli brány do světů, kde jsme všechny mohly být svobodné.

V dávno zapomenutých časech, kdy ve světě ještě nezuřila válka, všichni žili na Souostroví společně a v blahobytu. Ale jednoho dne někdo narušil hranici jejich světa a dovnitř pronikl déšť a chlad a nemoci, společně s ženou, která to měla na svědomí. Byla potomkem muže z tohoto světa a ženy z jiného. Ta dimenze byla temná a krutá a její obyvatelé si říkali "lidé". Do jejich světa se toho dne nahrnulo světlo a krása a laskavost a láska. To vše, co nás opustilo. Od té doby žijeme v neustálém sporu a netrpělivě čekáme na den, kdy znovu spatříme naše světlo.

You want to tell me something about the end of the world? About the apocalypse? We’ve all been there. Several times. And we always stopped it.
It doesn't matter, that this might be the biggest battle ever. That all of us could die. That the world can finally end this time.
It always seems like an impossible task, until it's done. And then the pain is left and it's eating you from the inside. And you will never be the same. We all lost loved ones. But we always stayed together.
So bring it on! Send us all to hell.

Petr věděl, že jí to musí někdy říct. Bylo šílené nad tím jenom uvažovat, ale něco se v něm pohnulo, když se s Markem poprvé políbili. Pořád ji miloval a nebyl si jistý, co přesně mezi ním a Markem je. Ani, jestli to má budoucnost.
Půl léta bylo za nimi a on stále mlčel, když spolu telefonovali. Přece jí to nemohl říct jen tak. Musel ji vidět. Říct jí to do očí. Počkat si na facku nebo na dvě. Možná i na pláč.
Ta výmluva fungovala výborně. Alespoň dočasně.
Nenapadlo ho ale, že se ho Andrea rozhodne překvapit návštěvou.
Neplakala.

Nikdy jsem nechápal, proč při každém útoku na školu, jsme se se Snowem ocitli v bezprostřední blízkosti. Většinu času jsme se jeden druhému spíše vyhýbali.
Pamatuji si, když se to stalo poprvé. Moje schopnosti mě naprosto zklamaly a strach ochromil. A ten idiot Snow neměl nejmenší tušení, jak ovládat svoji moc - která je bohužel mnohem větší, než ta moje.
Křičel jsem na něho, snažil jsem se ho donutit k nějaké akci. Ten tupec ale jenom opakoval, že neví jak.
Taky se bál. Ale ne o sebe. O ostatní. O školu. O mě.
Myslím, že tehdy jsem se do něj zamiloval.

Už se setmělo a v ulicích bylo prázdno. Běželi společně, ruku v ruce. Pršelo. Nalezli úkryt pod stříškou jednoho z šedivých domů. Přitiskli se až ke zdi, aby na ně déšť nemohl, ale i přesto už byli úplně promočení. Jediné světlo, které osvětlovalo jejich těla a tváře, byla osamělá pouliční lampa. Stíny se prolínaly a chvílemi je pohlcovaly. Chvěly se a tančily.
Nevšímali si toho. V očích jim zářila radost a ještě něco dalšího. Něco, co nesměli pojmenovat. Jejich prsty se stále ještě dotýkaly. Tajně. Ve tmě.
Obezřetně se rozhlédl, než se k němu naklonil. Tenhle polibek chutnal po dešti.

"Cítíš taky nutkání skočit?" Radka se usmála, stoupla si na zábradlí a předklonila se až do pasu.
"Neblbni," Eva ji rychle stáhla zpátky.
"Víš podle čeho ji pojmenovali?"
Eva jen zavrtěla hlavou.
"Podle macechy, co se tady zabila," vysvětlila Radka prostě. Evu z toho zamrazilo.
"Její manžel měl kluka z prvního manželství. Ona ho nesnášela. Jednou, když byli doma sami, ho vylákala k propasti a strčila do něj. Ale nemohla unést tu vinu a tak skočila taky."
Eva ji se zatajeným dechem poslouchala.
"Toho kluka nakonec zachránili."
"A ji?"
"Vidíš dole to jezírko?," usmála se Radka. "Prý mu chybí dno."

Živý tvor, často omylem zaměňován za neživý svazek papírů potištěných inkoustem. Vyskytují se nejčastěji v domovech a městských knihovnách. Některé knihy nerady zůstávají na jednom místě. Proto putují od jednoho majitele k druhému, někdy i přes celé kontinenty.
Život knihy je často delší než život lidský, pokud je o ni dobře postaráno. Tragické úrazy, které v některých případech mohou končit i smrtí, nejsou však výjimkou, především při setkání s domácím mazlíčkem (viz. čtyřnohé příšery).
Zvláštní schopností těchto živočichů je teleportace člověka, který knihu otevře, do světů vzdálených a jinak nepřístupných. Z toho důvodu byly knihy často shromažďovány a hromadně vyvražďovány.

V kuchyni Gíťa nikdy moc nadaná nebyla, takže se není čemu divit, že její lektvary připomínaly spíš UHO než cokoliv jiného. V jiných hodinách to ale taky o moc lepší nebylo. Rozhodla se, že radši vyzkouší klasický kouzlení. Bez magie.
___
"A když otočíš balíček, bude tam srdcový eso," vysvětlovala Monika. Ta holka byla vždycky zvláštní. Odjakživa uměla čarovat a stejně ji spíš bavily pouťový triky než skutečný čarování. Gíťa si od ní vzala karty.
Pečlivě zopakovala každý krok. Ale když otočila balíček, šklebila se na ni jen kulová sedma. Karty se rozletěly po pokoji.
Asi půjde radši makat do fabriky.

Mráz pomaloval okno zvenčí i zevnitř. V pokoji se netopilo, neměl to rád. Mlčky seděl v křesle. Jeho oči marně hledaly pevný bod.
Na nízkém stolku rychle chladl čerstvý čaj, vonící po mléku a skořici. Hned vedle konvičky ležela lahvička s netknutým lékem. Nebyla jediná.
Lidé vždycky říkali, že má dar. Umí léčit a vidět ostatním až do duše. To nebylo všechno.
V uších mu šustilo třepotání motýlích křídel.
Uvězněný v kleci z vlastních myšlenek. Ta bolest, kterou si uvnitř nastřádal.
Usmál se, když se na jeho posteli objevil anděl. Už dlouho k němu nepřišel. Nepotřeboval to.
"Damiáne," oslovil ho.

Lidi toho o nás nakecají, to by se jeden divil.
Prý:
Na lodi nejsou žádný holky.
Kecy. Možná jich není tolik, ale nějaký se najdou. Třeba náš kapitán je ženská. A drsnější, než by mi bylo milý.
Máme málo sociálního kontaktu.
Někdy nás chytá ponorka, protože jsme pořád ta stejná parta. Ale teambuildingy už dorazily i na moře.
V každým přístavu máme jinou holku.
Kéž by.
Chlastáme jen rum.
Blbost. Ty kecy vytváří už dojem, že námořníci rum nejen pijí, ale i močí a pláčou. Ale ve skutečnosti tu je alkohol zakázanej. Navigovat loď pod vlivem je prý skoro nemožný.

"Mhhmm, víno," pochválil si Karel. Starší muž s šedivým plnovousem a kalnýma očima. Čepici měl naraženou do čela a obnošenou bundu zdobily propálené díry od cigaret.
"Mám práci," vysvětlil Mirek. "Odhrnuju sníh. Žádná sláva to není, ale zahřeju se a dostanu za to nějaký drobný."
Fanula pokýval, že rozumí, zatímco začal alkohol otevírat. Zmrzlými prsty musel nejdříve naprázdno zacvičit, aby se trochu rozhýbaly.
"Dělej jak chceš, chlape," odvětil Karel bez většího zájmu. "Když si stoupneš před kostel, tak máš za hodinu nejmíň na dva krabičáky a ještě cigára. A nenadřeš se."
Fanula znovu souhlasně pokýval.
Mirek jen rezignovaně pokrčil rameny.

Zavedl jsem ji v noci do lesa pod záminkou "muchlování se". Byla tak tupá, že mi na to skočila.
Konečně se mi Gemmu podařilo přesvědčit, aby mi připsala "dokonalou přítelkyni". Dlouhé blond vlasy, třpytící se v měsíčním světle, oči, které se mění podle ročního období, rty barvy zralých malin... víte co myslím. Samozřejmě jediný důvod pro to byl, aby ten idiot Snow začal žárlit.
Myslíte, že to k něčemu bylo? Jsem po ní lezl jako břečťan, když byl poblíž, ale nejspíš si toho ani nevšiml.
Povzdychl jsem si a zakousl se jí do krku. Promiň holka, ale už tě nepotřebuju.

"Nuda," konstatoval Sherlock. Pro jistotu to ještě jednou zopakoval. John si povzdechl. Už si začínal zvykat.
"Nudit se můžeš potom, teď mi ho pomoz svázat," John sebral provaz ze země a podával ho Sherlockovi. "Vždycky máš po ruce kradený pouta a zrovna dneska je necháš doma."
"Říká kdo?" Sherlock pořád ještě vypadal nezaujatě, ale alespoň vnímal.
"Ty! Když jsem se tě ptal!"
"Oh," Sherlock poznamenal, zatím co vytahoval želízka z kapsy. John mu věnoval vražedný pohled.
Cvak.
"Uvědomuješ si, že to jsou moje ruce, že ano?!" John už začínal uvažovat o tom, že Sherlocka praští.
"Vážně? Ani jsem si nevšiml."

"Ahoj," usmál jsem se. "Co si zajít na drink?"
Nechala se chvilku přemlouvat, než kývla. U místních holek to tak většinou bylo.
Když jsme vešli dovnitř a posadili se, bylo mi už jasné, že tu není poprvé. Ta přehnaná výzdoba a křišťálové lustry ji nechávaly zcela chladnou. Tím líp pro mě.
Po pár skleničkách se atmosféra uvolnila a bavili jsme se jako staří známí. Těžko říct, jestli mi říkala pravdu. Já samozřejmě lhal. Vždycky si vymýšlím. Pravda by je nezajímala.
Holka je pryč, peníze jsou v kase. A já zvracím, než sem půjdu nalákat nějakou další. Hlavně nezapomenout na žvýkačku.

Stejně jako každá skupina lidí, je rodina složená z různorodých členů. Třeba váš děda je vtipálek. A táta je ten pečující. A vaše sestra? Ta je cvok, to je přece jasný. A vy?
Co když vy jste tím trapným členem rodiny. Ten, kdo vždycky řekne něco divného ve chvíli, kdy se to hodí nejméně. Cítili jste už někdy na sobě ten pohled? No víte jaký myslím. Ten, co se vám propaluje až do masa.
Lucie ležela na posteli a skrz strop pozorovala hvězdy. Už se smířila s tím, že nikdy nezapadne. Vůbec ji však nenapadlo, že je to možná správně.

Podle nejnovějších zpráv se ve spodní polici objevil nezvaný host. Tlačenka se prý dostavila sama a okamžitě začala utlačovat Tofu. To kvůli ní skončilo úplně vzadu a nemohlo se dostat ven! Naštěstí bylo stále ještě vakuově zabalené, jinak by to mělo za následek tragédii v podobě plísně! Ta by se poté mohla rozšířit do celé ledničky a životy všech obyvatel by byly v ohrožení!
Brokolice nám k tomu řekla: „Nejenom, že tu zabírá místo, ale navíc už z toho smradu nemůžeme dýchat!“
Říká se, že Vajíčka s Mlékem připravují petici za její okamžité vystěhování!
Více se dočtete na str. 12.

Červená, fialová, zelená, žlutá, modrá, růžová, oranžová, černá.
Jsou tu všechny. Ještě to pro jistotu překontroluji.
Červená, fialová, zelená, žlutá, modrá, růžová, oranžová, černá.
Každá z nich má svoje místo.
Vedle nich mám modrý budík. Zrovna ukazuje 14:35. Úplně vlevo u okraje stolu nechávám papíry. Přerovnám je ještě jednou, kdyby nějaký list přesahoval.
To je všechno. Knihovna je uspořádaná perfektně? Neměla bych ji přerovnat ještě jednou? Na posteli mám nějaký sklad, ten tam být nemá.
Tak, už je pryč. Ve skříni je oblečení roztříděné podle barev.
Ještě bych měla přepočítat pastelky.
Červená, fialová, zelená, žlutá, modrá, oranžová, černá. Jedna chybí.

The existence of bad has its reasons. The good can’t exist on its own.
Maybe it’s true.
The two of them against one. They needed to find him. To catch him. And they knew, they will have to find another enemy, after this ends. There wouldn’t be any meaning in their work, if they haven’t.
As long as they are alive. As long as they are together.
But the „bad guy“ had his own plan. One shot through his skull was enough.
“Goodbye, John.“
Sherlock didn’t think twice before jumping. To protect his John.
“One more miracle, Sherlock. For me.”

Až budu velká, najde si mě princ na bílém koni. Vdávat se budu s velkou slávou a budeme mít kupu dětí. A samozřejmě, budeme žít šťastně až do smrti!
Dítě mám, ale v bílém jsem se nevdávala. Nedokončila jsem střední a rodiče mě vykopli, když zjistili, že jsem v tom. Do děcáku jsem nechtěla, tak jsem si našla staršího chlápka, co má byt. Hledám si práci, abych se postavila na vlastní nohy, ale nemám ani učňák, natož maturitu. A taky mám dítě.
Radečka mám ráda a za nic bych ho nevyměnila.
Ale někdy přece jenom uvažuju nad tím, co kdyby-

"I will make you fall in love with me again."
I felt the sentence resonating in my head. It felt like somebody else said it. But it was me. My own voice.
Do I even want this?
I still love him. After all those years. After what he did to me.
At first, I just wanted to mess with him. But my brain doesn't work that way. It doesn't work at all, when he's around.
I will make him mine. I don't have a choice.
But he won't be an easy prey.
And I love him even more for it.

"Jana, can you come here?" Fred shouted, when I was cooking his dinner.
"Just a minute!"
"Use genie in a sentence!“ he yelled.
"One minute, please!"
"It’s spelled G-E-“
"Yes, I know! Genie, grant me a wish?“ I tried.
"That’s not a good sentence!“
"Why?"
"It’s rude. You have to say "please"."
I took a deep breath.
"Please genie, grant me a wish."
"Why they are called "genies" anyway?"
"I'm not sure," I said. "We can find out later. Now finish your homework."
"You don't know? Are you stupid?"
I felt the urge to hit him with a hot pan.