Moje články

"Musíš být potichu Eliško," napomenul ji Petr. Zklidnit tyhle děcka byl někdy vážně nadlidský úkol.
"Ale proč? Raci jsou přece pod vodou. Nemůžou nás slyšet."
"To by ses divila," zastal se Petra Marek. Holčička překvapeně zamrkala. Chlapci si vyměnili pohledy. Tenhle turnus schytali společně ty nejmenší děti. A nutno říct, nebyli z toho nadšení.
"Ne!" vykřikl Petr, když uviděl, jak Jarek skáče do potoka, ale už bylo pozdě. Další vteřinu ho už mohli ždímat.
"Dobře, to stačilo," řekl Marek. "Žádní raci nebudou. Jdeme zpátky."
"Ale slíbili jste nám to!" začala natahovat Kačka. Marek si povzdechl.
Poslouchali to celou zpáteční cestu.

Oddechl si, když za sebou konečně zabouchl dveře. Domov byla jeho oáza, tam nikdo cizí nesměl. Dnešní večer byla premiéra nového filmu, ve kterém hraje hlavní roli. Samozřejmě, že tam musel. Ideálně s přítelkyní. Vždycky to tak bylo.
Dnes se mu výjimečně podařilo vymluvit a utéct brzy. I tak však musel poskytnout rozhovor hned několika novinářům. Ráno určitě uvidí fotografie v novinách i v televizi.
Měl rád tu pozornost, i všechny ty fanoušky. Herectví se chtěl věnovat už od malička. Co víc si mohl přát?
Možná soukromí.
Usmál se, když ho jeho přítel sevřel v náručí.
"Jsi doma brzy," zašeptal.

Wagner echoed in the big dark room filled with art and burning candles. The bottle of red wine was already empty. Dorian took Angelique by her hand, trying to calm her down. The wine didn't help, but he always got, what he wanted. He started to unbutton his shirt, trying to distract Angelique with his touch and butterfly kisses. She closed her eyes, when the alcohol filled her veins and her brain stopped working. He gently started to undress her.
The flash of light was sharp in the dim light.
Another photograph of two male bodies passionatelly loving each other.

Na dámu se prý hodí, aby byla milá a něžná. Aby si vzala muže z dobré rodiny a měla s ním kupu dětí. Aby nosila šaty v zářivých barvách a vzdělání aby měla hlavně na okrasu. O majetek a peníze se rozhodně starat nemusí.
Musím říkat, že nesplňuji nic z výše uvedeného? Vždycky jsem měla vlastní názory na to, co se hodí a nehodí. Mojí vášní byla vždy literatura. Šaty nosím jen černé a nejnovější móda mě nezajímá. Shibden Hall spravuji sama, stejně jako uhelný důl, který jsem sama otevřela. A manžela? Toho skutečně nehledám, vždy jsem měla radši dívky.

Když vtom si všiml, jak se jen kousek od něj zhmotňuje velká modrá budka. Věděl, že nemá na výběr. Kachní nohy nejsou nejrychlejší. Jediným řešením bylo ukrýt se.
Už byl skoro tam, když se dveře najednou samy otevřely. Něco do něj ale zezadu prudce narazilo, až vletěl dovnitř po zobáku. Byl to Butch. Musel ho celou dobu sledovat.
Sunkáč se zvedl a načechral si pírka. Stáli v obří místnosti, která ani v nejmenším neodpovídala velikosti budky. Vypadalo to, že jsou tam sami. Dokud se neozval známý hlas.
„No ne, copak to tu máme?!“
Oba se ohlédli. Byl to on. Trpaslík.

"Všichni jsou tam super akční, ona je jenom DJ."
Přes sněhovou vánici nebylo vidět ani na krok. Ale nějak se do porodnice dostat museli.
"Oproti ostatním je strašná slaboška."
Auto přistálo na střeše. Magnus to nepřežil. Riley praskla voda.
"Je tam akorát do počtu!"
Holčička se narodila zdravá. Tatínek je mrtvý. Maminka rozbila pěstí okno, aby se dostaly ven.
"Ji mohli rovnou vystřihnout. Udělali by líp."
Riley necítila už nic. Zima byla příliš velká. Nikdo jim na pomoc nepřijde. Ještě dalších pár kroků. Bílá tma je obklopovala. Na stehnech cítila teplou krev. Děťátko zabalila do svého kabátu. Holčička přesto nepřežila.

Listopad byl za rohem a celý Londýn se nořil do pavučin a dýní. Kostýmy se dodělávaly na poslední chvíli, aby všechno vypadalo dokonale. Všude se rozlévala vůně dýňového koření a puberťáci plnili mísy oloupaným hroznovým vínem a předstírali, že jsou to oční bulvy.
Halloween v Londýně je kouzelný. Hlavně když ho zažíváte poprvé. Oblečete se do kostýmu a s dětmi vyrazíte do ulic. Sbíráte do tašek cukrovinky a sledujete i komentujete ostatní kostýmy. Některé jsou vcelku přesvědčivé. Jiné vůbec.
„Jé, Cyberman!“ vypískl Andy nadšeně. A skutečně.
Asi nadšený tatínek, pomyslela jsem si.
Dokud se za ním nevynořily stovky dalších tatínků.

Byla to náhoda, že Baz zaparkoval zrovna u tohohle lesa? Nicodemus nám vůbec nepomohl. Asi se to dalo očekávat. Ale nikdy jsem Baze neviděl tolik zranitelného.
Byla to náhoda, když se celý les ponořil do plamenů? Nebo to snad Baz plánoval už po cestě sem? Vyčarovat oheň a nechat své tělo zaživa shořet v tom pekle?
Byla to náhoda, že jsem ho políbil? Nikdy předtím mě to nenapadlo. Jen jsem chtěl aby zmlknul. A aby odsud utekl se mnou.
Byla to náhoda, že si všechno rozmyslel? A ten požár jsme uhasili společně?
Je to náhoda, že se pořád ještě líbáme?

Už dlouho jsem se neseznámil s nikým novým. Dokonce i starým přátelům a známým jsem se začal vyhýbat. Telefon se mi denně plnil zmeškanými hovory, na které jsem neodpovídal. Jediný čas, který jsem strávil konverzací, byly hodiny s mojí terapeutkou. Pokud tedy nepočítám ty světlé chvilky, kdy jsem si šel nakoupit.
Kdo by byl řekl, že zrovna Mike, na kterého jsem dnes náhodou narazil, tenhle stereotyp změní. Říkal, že bych si měl najít spolubydlícího. Možná i začít trochu žít. Prý mi představí svého známého.
Ten chlápek je cvok. Ale také je zvláštním způsobem okouzlující.
Přinejmenším nuda s ním rozhodně nebude.

Maybe he was already too old for all the drama. He used to be different. He didn’t care. But now, he felt empty. Alone. Everybody were moving on with their lives, but him.
Every person in the house hated him. He didn’t blame them. He felt the same way.
Maybe his kind shouldn‘t live this long. He knew, he was broken. Sick.
He locked the bathroom door and opened the case. His thigh was already swollen. Painful to touch. He ignored it, inserting the needle into his flesh.
Maybe it will be worth it. Maybe he will get another chance.

Jeho nejoblíbenější místnost byla knihovna. Byla velká a plná tučných svazků, z nichž každý skrýval své vlastní tajemství. Bohužel se tam však nepodíval tak často, jak by si přál. A jen málokdy měl možnost nahlédnout do stránek a něco si přečíst. Ale když už se mu to povedlo, uměl si to skutečně užít.
Taky měl svůj sen. Jednou chtěl napsat celou knihu. Ale to bylo zatím v nedohlednu. Ještě nenapsal ani jedinou krátkou povídku.
Hlasitě si povzdechl. Jeho majitel ho vyndal z kapsy a přísně se na něj zadíval.
"Kolikrát ti mám vysvětlovat, že nejsi psací pero, ale sonický šroubovák?!"

Slovní spojení "vzít nohy na ramena", získávalo v přítomnosti kapitána Jacka Harknesse úplně jiné rozměry. Někteří to brali v přeneseném významu, jiní doslovně. Byli tu i takoví, kteří stihli obojí.
"Pojď už do postele, Doctore," usmál se Jack a objal Doctora kolem pasu. Ten se mu jen šikovně vysmekl.
"Nech si o tom zdát," odvětil Doctor a dál se věnoval obrazovce se spoustou tlačítek. Jack neměl tušení, co s nimi dělá.
"Rád," zasmál se Jack. Naklonil se zpět k Doctorovi a pošeptal mu něco do ucha.
"To se ještě uvidí," ušklíbl se Doctor a k překvapení jich obou, ho následoval.

Sherlock kneels down next to a dead body.
Sherlock:
Look at the hands, look at the face.
Fascinating. He obviously came from outer space!
John suddenly appears.
John:
Amazing!
Sherlock:
There is no wound, no blood, no mess.
But there has to be something under his dress.
Sherlock starts to unbutton his shirt.
John:
Brilliant!
The man wakes up.
Man (sounds offended):
Hey, what are you doing? I’m not dead!
What are you caring inside of your head?
Dramatic music starts to play.
Sherlock (shouts):
Your heart wasn’t beating, you stupid alien!
Choir:
No, no, no, no, no.
Alien:
One of them wasn't. That may be true.
But thruth is not practical,
there are other things, too.
Sherlock seems to be more interested.
John:
But how is that possible? I’m a doctor-
Alien (interrupts him):
I’m the Doctor. Just come and see.
Takes Sherlock by the hand.
All the wonders from other worlds. Secrets of history.
(softly) Come.
Sherlock follows him into the TARDIS.
John (sadly):
Sherlock, are you leaving me?
Sherlock opens the door and winks at John.
John smiles and walks inside.
A man in a greatcoat with a cheeky smile appears.
He silently sneaks inside the TARDIS.

Když se narodila Tereza, nebyli ještě svoji. Alespoň se konečně sestěhovali. Svatba přišla vzápětí. A potom dvojčata. Petra a Damián. To už jich bylo pět. A další dítě bylo na cestě. Poslední. Lukáš.
Léta ubíhala. Tereza dospěla a odešla na univerzitu. A když se o pár semestrů později vrátila, sbalila se a šla bydlet s přítelem.
Netrvalo to dlouho a i ostatní děti následovaly jejího příkladu.
Znovu se sešli o Vánocích. Čtyři děti, se čtyřmi partnery.
Terka měla děti dvě, Petra a Damián po jednom. Dvanáct. Třinácté dítě už na svět nepřišlo. Ten, co je ovládal, byl totiž pořádně pověrčivý.

Ta chvíle, kdy jsem musela opustit svoji matku a nakonec i bratříčka, mi zlomila srdce. Myslela jsem, že bez nich už nedokážu být šťastná. Spletla jsem se. I přesto, že vzpomínka na ně stále žila v mém srdci, ty roky, které jsem prožila na Avalonu, s ostatními dívkami a ženami, které se zaslíbily Bohyni, byly jedny z nejšťastnějších, které jsem prožila.
Zrovna byl čas první úrody a každá jsme plnily úkoly, které nám byly přiděleny. Vzduch voněl sladce a tráva se zelenala. Má duše vyhledala tu Artušovu, aby se pozdravily. Toho dne jsem ještě netušila, jak brzy se znovu shledáme.

Je to jen sen. Ošklivá noční můra. A protože to vím, snažím se tím projít bez větších problémů. Usmívám se, i když uvnitř hluboce pláču. Dělám to, co se ode mě očekává.
"Cvoku," zavrčí jedna z nich, když mě mine na chodbě. Divím se, že mě neudeří. Udělala to už mnohokrát. Jednou mě zbila tak, že jsem se pak nemohla ani postavit. Vlastně ani dýchat.
Bolí to ale vždycky jenom chvilku. Než se rozvzpomenu, že se mi to vlastně jenom zdá.
Je ráno a já se právě probudila. Nebyl to sen. Jsem pořád tady.
A z oken ty mříže nezmizely.

Někdo by mohl říct, že jsem neměl na výběr. Mohl jsem tam pokojně chcípnout v nelidských bolestech. A nikoho by to v podstatě nezajímalo.
Ale byla tam i druhá volba. Vzít spravedlnost do svých rukou. Zaprodat duši ďáblu a pomstít smrt mých rodičů, i mé vlastní utrpení.
A dokázal jsem to. Konečně jsem to udělal. Ale slíbenou útěchu mi to nepřineslo. Začínám uvažovat nad tím, jestli to skutečně za to stálo. Teď je totiž čas, abych zaplatil já. Unavenými víčky sleduji démona, jak se ke mně naklání, aby pohltil mou duši. Možná, že jsem přece jenom až tak bdělý nebyl.

Poslední roky popularita Pohádkového lesa vzrostla natolik, že se v jeho okolí postavilo mnoho nových chat i kempů. V návaznosti na to se znečištění lesa zvýšilo o celých dvacet procent. Voda z kouzelných studánek už není nadále pitná. Také hluk, který návštěvníci dělají, vyhání trolly zpod mostů.
Největší škodu však utrpěla ježibaba Voráčková, která ve svém krámku z perníku prodávala zbloudilým dětem sladkosti. Její skromný obchůdek byl totiž kompletně sněden. Turisté prý nemohli odolat a pokaždé, když se ke krámku přiblížili, museli se s ním nejen vyfotit, ale také ochutnat. Ježibaba to komentovala slovy: „Já bych všechny ty chuligány snědla!“

Jack nervózně zkontroloval čas. Měl tu už přece být. Tentokrát ho odchytit zkrátka musel. Rychle všechno překontroloval. Mohl být třeba o blok dál?
Trvalo to jen pár minut, než to správné místo našel. Ale v tu chvíli už mohl vidět jen obrysy tmavě modré, pomalu se vytrácející z vylidněné ulice. Přišli pozdě.
Zklamaně se pousmál na zmateného Ianta. Nic mu neřekl. Mělo to být překvapení.
Chtěl ho tentokrát vzít s sebou. Ukázat mu svůj svět. Jejich svět. Ale na tom už teď nezáleželo. Znovu nastartoval. Do zvuků motoru se však najednou ozvalo i něco dalšího. Něco, co velmi dobře znal.

Marek si z Petra zase utahoval. Tentokrát kvůli karaoke, které se dnes večer pořádalo. Petr zkrátka zpívat neuměl a věděl to. Ale pro vedoucí byla účast povinná.
A bohužel to probíhalo přesně tak, jak se Petr obával. Pomalu. Děti se culily a šeptaly si. A jeho kolegové taky nezůstali pozadu. Neskutečný trapas.
A když přišla řada na Marka, Petr trošku škodolibě doufal, že mu to popichování pak bude moci oplatit. Nevyšlo to. Marek měl nádherný hlas. Petra naprosto uhranul.
A podepsal si tím ortel. Petr ho donutí, aby mu zazpíval znovu hned zítra. I kdyby se měl uchýlit k násilí.

"Vy máte teda vážně vtipný spodky," zasmála se Julie a dál se prohrabovala Šárčiným šatníkem. Ta se na ni jen udiveně podívala.
"Spodní prádlo mám tady v šuplíku."
"A co je teda tohle?" Julie vytáhla troje různě barevné legíny. Šárka se zasmála.
"Ve vašem století možná vypadá spodní prádlo skoro jako kalhoty, ale u nás se nosí tohle." Vytáhla ze šuplíku krajkové kalhotky na ukázku. Julie nevěřícně vykulila oči. "Tamto jsou legíny," pokračovala Šárka ve výkladu, "A hned vedle mám tepláky..." Julie už ji však neposlouchala. Černá krajka ji okouzlila. Šárka protočila oči. Příště už jí radši nic vysvětlovat nebude.

Bílou košili pečlivě zapnul a urovnal. Poté následovala vesta s vázankou. Obojí v barvě rozbouřeného moře. Paradoxně. On totiž nikdy divoký nebyl.
Oblečení rychle skončilo na podlaze, pomačkané, pošlapané. Nezajímalo je to. Nahá kůže byla na dotek mnohem příjemnější.
Těšil se až Doriana znovu uvidí. Henry si ho již zcela přivlastnil. A Basil to nerad přiznával, ale žárlil. Chtěl mít Doriana jen pro sebe.
Dorian mu prudce roztáhl nohy a vzal jeho penis do úst. Basil jen zalapal po dechu.
Odcházel s předstihem patnácti minut. Srdce mu vzrušeně pumpovalo v hrudi.
A to si myslel, že jdou pouze na večeři.

Jizvy na duši už se nikdy plně nezahojí. I když mozek z paměti všechny ty traumatické zážitky vytlačí, naše podvědomí se postará o to, aby nás děsily i o několik let později. Můžeme se snažit jak chceme. Ubližovat si fyzicky, abychom tu psychickou bolest překřičeli. Udělat ze sebe mučedníka. Svlékat se do naha, nechat se zbít, řezat se žiletkami na stehnech.
Nechala se ostříhat na krátko. Měla sex s lidmi, které nemilovala.
Jenny si sedla k počítači a začala psát. Jedině ta slova dokážou ostatním ukázat, jaká opravdu je a jak se skutečně cítí. A hlavně, to dokážou ukázat jí.

Všechno hoří. Plameny pálí na kůži a všude je horko jako v sauně. Pot se jí řine po tvářích i těle. Těžko se dýchá. A potom se zřítí ten jediný trám, který ještě všechno drží pohromadě. Je konec.
Když se Anna ráno probudí, její oči jsou prázdné. Vzdala to. Už to prožila tolikrát, aby pochopila, že se s tím nedá bojovat. Ten pocit selhání je potom o tolik horší.
Sešla dolů, aby se nasnídala. Má celý den před sebou. Dům ji ven nepustí. A až se setmí, on znovu přijde. Aby ten dům zapálil. A ona v něm uhoří zaživa.

Pondělky jako tenhle, kdy měla víkend volný, ji děsily ze všeho nejvíc.
Už když se v neděli večer do toho domu vracela, bála se, jak to tam bude vypadat. Ale největší šok na ni stejně čekal až v pondělí ráno.
Obývák rozházený, včetně polštářů a přehozů z pohovek. Chlupy a drobky po celé podlaze. Špinavé nádobí bylo všude. V kuchyni už se ta hromada málem sesypala a něco tam páchlo plísní. Ale nejhorší byl dětský pokoj. Rozsypané lego bylo to nejmenší. A špinavé prádlo nebylo jen v koši. O víkendu tam zkrátka žádná pravidla neplatila.
Už si na to zvykla.

Rychle! Co když už mi zalezly pod kůži? Ty zatracené bakterie jsou všude! Nikdy už se nebudu schopná vydrhnout do čista!
Jsi k ničemu. Nikdy jsi nebyl k ničemu dobrý. Všichni tě nesnáší a mají proč! Hloupý, tlustý a ošklivý člověk jako ty by se měl stydět vůbec vylézt mezi lidi!
Myslím, že je se mnou něco špatně. Všechny holky už mají kluka, ale mě kluci nezajímají. Přesto se však toužím s někým líbat. S Jitkou.
Dneska jsem si dal k obědu jen jablko. Ale když se na sebe dívám do zrcadla, pořád to nestačí. Ty špeky jsou prostě všude!

Měli na ně políčeno už několik měsíců. Bylo jasné, že tam něco smrdí. Ale nikdo nevěděl co. Doklady měli v pořádku. Hygiena si je jen pochvalovala. A když si konečně zřídili povolení k prohlídce, nenašli zhola nic podezřelého. Zkrátka v tom ti dva uměli chodit.
A tak začali obcházet jejich zákazníky a posléze i jejich známé. Pídili se po čemkoliv, co by je mohlo zavést na správnou stopu. Ale i když něco objevili, nebylo toho dostatek, aby to obstálo před soudem.
Nakonec to všechno zvládlo zařídit deset deka salámu, který zapomněli schovat. Poslali ho na rozbor. Byl z lidského masa.

Všechno šlo tenhle rok skvěle. Druhý týden už byl asi v polovině a já se pořád ještě nedostala do mínusu. Naopak. Asi tisíc slov jsem měla navíc. A moje hlavní hrdinka se konečně zamilovala.
Teď už to bylo víc než dva a půl. A záporák mi zrovna vybombardoval nákupní středisko.
Čtyři tisíce slov plus. Zítra nemusím psát nic! A vlastně ani pozítří! Ale samozřejmě budu. I když denní limit už jsem pokořila. Jupí!
Ale najednou se něco stalo. Monitor zablikal a za chvíli už jsem před sebou měla jen modrou plochu. Zhluboka jsem se nadechla. "No to si asi děláš..."

"I couldn't find you after the wedding. Where have you been?" John asked, sipping his tea.
"Around," Sherlock answered briefly.
I was sitting on a bench. Alone. In the dark.
"All right then," John nodded. "Were you having fun?"
"Of course."
It was so cold out there. And dark. On the outside as well as on the inside.
"That's great," John smiled and Sherlock smiled back. He could see, John doesn't actually believe him. He taught him well.
Sherlock couldn't actually tell him the truth, even though, he wanted to. He knew, it would just hurt too much to bear.

"Jdi ode mě, páchneš," Sebastian ustoupil stranou, když se k němu Grell pokusil přitulit.
"Nový parfém," usmál se Grell. "Jsou v něm feromony," svůdně na Sebastiana zamrkal.
"Páchne to jako stará vypraná kočka," ušklíbl se Sebastian.
"Vymáchaná v růžových bublinkách?" zkusil to Grell.
"Ne, ve splaškách."
"No tak, Sebby, nebuď takový," hřbetem dlaně pohladil Sebastiana po tváři.
Sebastian se k němu otočil se širokým úsměvem. Hned v další vteřině měl Grell zkroucenou ruku za zády a skučel bolestí.
"Příště ti ji zlomím," zasyčel Sebastian a prudce ho odstrčil.
"A stejně mě chceš," zabručel Grell, zatímco si ublíženě mnul bolavou paži.

"To je... šikovný. Asi." Kim se snažila neznít moc nervózně. Mělo to spoustu nástavců a přídavků a všechny ty tvary a velikosti ji bez nadsázky děsily. Ještě aby si to snad strkala... no, vy víte kam.
Saint ale nevypadala, že by si toho všimla. Zrovna vytahovala z velké krabice spoustu nového zboží. Minimálně polovinu věcí neuměla Kim ani pojmenovat.
"Přijdeš večer do CC?" zeptala se Saint.
"Eh... jo, jasně," usmála se Kim nervózně. Najednou nemohla dostat z hlavy představu jejich prvního sexu. Pohled jí ulpěl na jednom obřím dildu.
To se vážně musela zamilovat do holky, co vlastní lesbický sexshop?!

"Netrap se tím," usmála se.
"Ale vždyť-" chtěl namítnout, ale přerušila ho.
"Vážně. Je to v pořádku."
Doma si sedla na vanu a potají plakala. Měla chuť se zachovat jinak. Křičet. Udělat scénu. Dát mu pořádnou facku. Ale místo toho se snažila všechno ignorovat. Tak byla přece vychovaná. To bylo správně. Usmívat se. Odpouštět. Každý přece dělá chyby. Kým je ona, aby je soudila?!
Co na tom, že spolu byli víc než pět let? Že se vyspal s její nejlepší kamarádkou. A že ji kvůli ní opouští.
Otřela si slzy a usmála se do zrcadla. A pak potichu opustila místnost.

It was already several days, since John left. The case seemed to be a five, so Sherlock didn't want to be bothered by it. But know, without John, the flat felt kind of empty.
"You miss him, don't you?" asked Mrs Hudson, when she brought him a dinner that night. Sherlock ignored the question, trying to look very busy with his research, waiting for Mrs. Hudson to leave the room. He did miss him. But he would never admit that out loud.
His phone rang. He looked at it unwillingly, hoping it’s Lestrade. It wasn’t.
„Coming back tomorrow,“ it said.

Basil měl z neznámých hranic respekt. Uměl je překročit ve svém umění, ale v reálném životě se jim spíše vyhýbal. Raději se držel v relativním bezpečí svých rituálů a zvyklostí.
"No tak, Basile, uvolněte se trochu," Dorian mu se smíchem dolil whiskey.
Basil se nervózně pousmál, ale neprotestoval. Alkohol už mu stoupl do hlavy. Napil se.
"Vy jste pořád tak napjatý," pokračoval Dorian a vstal. Obešel Basilovu židli a začal mu prsty jemně hníst ramena. Basil při tom doteku přivřel oči.
To byl okamžik, kdy se Basil Hallward rozhodl jednu hranici překročit. Byl si jistý, že toho později bude litovat.

"Slunečnice jsou nuda," Katka protočila oči.
"Já myslel, že je to roztomilý," odvětil Petr.
"Už nejsme ve školce…" namítla Hanka.
"Vymyslel jsem vám i pokřik," zamával kusem papíru, který držel v ruce.
Katka mu ho vyškubla a zašklebila se, když to dočetla. Pak ho nechala kolovat.
S Hankou se na sebe výmluvně podívaly.
"Něco vymyslíme," ujistila ho Hanka.
***
„My jsme holky Masožravky,
nepatříme do výstavky!
Nikoho se nelekáme,
pěkně si vás vychutnáme!
Dejte bacha, do třetice,
nejsme žádné slunečnice!“
Sborový přednes umlkl a následovalo ticho. Petr si zoufale povzdychl a pohledem vyhledal Marka. Nepomohlo to.
Marek se mohl umlátit smíchy.

Řekněte konečně NE zacuchaným a nevýrazným vlasům!
Jsou vaše vlasy často zacuchané tak,
že si vás známí pletou s trpaslíkem?!
Neodráží se ve vašich kadeřích měsíční svit,
při vašich nočních procházkách?!
Navštivte náš kadeřnický salon Vanima!
Jsme číslem jedna ve Středozemi!
Používáme jen ty nejkvalitnější bylinné oleje!
Vyzkoušejte nás také!

Musela být potichu. Tiše jako duch. Jediný chybný nášlap by mohl zničit všechno. A přesto ho udělala. Prkno zaskřípalo a už to nešlo vrátit. Věděla, co to znamená. Schovala se rychle za roh. Neutíkala. Ještě nedostala to, pro co sem přišla.
Zaslechla tiché kroky. Usmála se.
První kulka mu prostřelila mozek, když vyběhl z vedlejší místnosti. Další dvě spotřebovala na jeho kolegu, který se plížil podél zdi, vyčkávající na správnou chvíli. Spěšně vyběhla schody do patra a otevřela sejf. Kombinaci znala dobře. Tolik bílého prášku pohromadě ještě neviděla.
Zatím kvůli němu zemřeli dva. Bude zajímavé pozorovat, kdo bude tím dalším.

Klášter byl mým osudem odjakživa. Má matka zemřela ještě před mými prvními narozeninami a otce jsem nepoznal. Nestrádal jsem, ale okolní svět, který mi nebylo dáno poznat, mě fascinoval. A i když jsem se nejdříve bál, neodolal jsem a zeptal se ho. Toho ďábla. Zrádce.
Tak mu říkali.
Ale byl tím jediným, kdo mi mohl vyprávět. O králi Artušovi a čarodějnici Morganě. O krásné Guinevře a rytíři Lancelotovi. O všem, o čem ostatní tak dlouho mlčeli, až to zůstalo zapomenuto. Byl jsem odhodlaný se konečně dozvědět pravdu. A necouvl jsem ani ve chvíli, kdy mě na oplátku požádal o polibek.

Vždycky to byl Alex.
"Kam si myslíš, že jako jdeš?" křičel na něj Petr, když se Alex spěšně přezul a spěchal ze školy domů.
Nikdy jim nic neudělal.
"Myslíš, že tě papínek zachrání?" Tentokrát už ho chytil za bundu, aby ho zastavil.
Nebyl tlustý, pihatý, ani neměl rovnátka.
"Bojíš se? Hlavně si nenačurej do trenek!" Pěst dopadla rychle. Alex ani neviděl odkud přiletěla.
Vždycky to byl Alex.
Teď už nelétaly jen pěsti. Alex už bolestí nemohl dýchat.
Nikdy vlastně nepochopil, proč si vybrali právě jeho. Přirozený výběr? Jediný den, kdy jim připadal zranitelný? Asi to jen prostě někdo odnést musel.

„Prostě na to nemám buňky!“
„Pochybuju, že tohle na maturitní komisi zabere,“ ušklíbl se Radek.
„Tak co mám dělat?“ zeptal se Martin zoufale.
„Zkus nad tím tolik nepřemýšlet.“
„To se ti řekne,“ zafňukal Martin.
"Nech duch jazyka, aby tě pohltil," imitoval Radek jejich angličtináře. Martin ho za trest štípl do ramene.
„Just try it.“
„But…“ odpověděl Martin, „but…“
„I like butts,“ zasmál se Radek a Martin ho zpražil pohledem.
„I…“ zkusil to znovu. Bezvýsledně.
„I've already told you. You're thinking too much.“ řekl Radek něžně a políbil Martina na tvář.
"I love you," zašeptal Martin.
"That's better," usmál se Radek.