Moje články

Mé kódové jméno je Igor Smith, a v Zeleném komandu pracuji už patnáct let.

Každý život je svatý. To je naše motto, to je naše krédo.
To, že do každého komára implantujeme čip, abychom věděli, že ho někdo zaplácl, no tak to pravda není.

Ovšem genetické modifikace vlků, aby jedli sóju; kastrace přemnožených veverek; hacknutí japonské verlybářské flotily; naklonování doda z pozůstatků a jeho návrat do volné přírody; filmové záběry z McDonaldích jatek; zákon o právech psů; všeobecný zákaz brokovnic - tak to jsme my.

Aktuálně pracuji na novém projektu. Dáme slepicím zbraně, aby se mohly bránit. Zbraně a zlovolnou inteligenci.

Bohouš toužil po tom být hrdinou, aspoň trochu. Nemusí být zrovna při****anej andílek jako Mirek Du*ín, ale aspoň jako Jindra Hojer.
Ráno utřel máti nádobí. Ta hned soudila, že to dělá jen proto, že je švorc. A dala mu pár korun.

Před trafikou se zarazil. Už už kupoval papirosy, ale to přeci hrdinové nedělají.

Namísto toho zakoupil sobě jojo a dvě tyčky, začal zkoušet jím točiti, vyhazovat ho do vzduchu a jiné veselé kousky tropiti.

Nečekaný závan větru, křuch, okno v přízemí se vysypalo.
-"Chlapče nezdárná, že na tebe budu žalovati u tvých rodičů!"

A tak se Bohouš nestal hrdinou.

Levá noha, pravá noha.
Do kopce v dešti.
Levá noha, pravá noha.
Naštvaný, utopil jsem svůj první mobil, Erricson R320.
Smráká se.
Místo mrkve mám jen vidinu kuskusu s magi.
Snad mi nenavlhnul spacák.
Levá noha, pravá noha.
Vlhká mlha co stoupá po svazích, není nic vidět.
Cesta zařízlá do svahu, na mé závratě nic moc.
Doufám, že konečně najdeme nějaký slušný pramen.
Ostatní už jsou nejmíň kilometr přede mnou.
Prudkej krpál, oslizlá pevnost a borůvkoviště plná petek od sběračů.

Podlahy v pevnosti jsou čisté a suché. Kuskus s magi nasytí a čokoláda potěší.
Spacák je suchej.
Tři, dva, spím.

-"Kamaráde, měl bys čas přijít zítra na Evropskou? Vypad nám někdo z castingu."
A tak jsem dorazil před ošumělou socialistickou školu někam na Prahu 6.
-"Zkusíme tenhle béžový svetříki. Nebo tahle flanelka? Takhle by to šlo."
Pak jsem čekal, při natáčení se vždy čeká.
-"Honem všichni, natáčíme vánici před školu."
Tak jsem šel.
-"Vy, vy a vy, pojďte do třidý 3.B."
Sedím v lavici a čekám..
-"Rozkaz zněl jasně, nesmí projít za žádnou cenu."
-"Ještě jednou."
-"Rozkaz zněl jasně.."
-"Ještě jednou."
-"Rozkaz zněl jasně.."
-"Ještě."
-"Rozkaz zněl jasně.."
A já jenom sedím s nakázaným znuděným výrazem.
-"Rozkaz zněl jasně."

Mlčky mi posunul přes stůl desky nadepsané Můj život plné papírů a článků přepečlivě vystřižených z novin.

Obvinění z vraždy staženo
Návrat mistra kadeřníka
Co si myslí desetinásobný držitel zlatého hřebenu
Guinessův rekord za sto mullet za hodinu
Nejdražší mikádo v Americe
Víme první, koho miluje král účesů. Šokující detaily na str. 3
Neuvěřitelné, překonal vlastní rekord

Přelétl jsem je očima, ale všechny jsem je znal, všechny jsem je četl.

On mezitím na tabulku křídou napsal : "Jsem připraven na vaše dotazy."

A já doufal,
že již brzy do těch jeho desek přibude můj nový článek Nové bionické ruce Střihorukého Edwarda.

Ta slečna na přepážce pošty byla obětavost sama.
-"Ještě počkejte, pane D., to další číslo tady někde musí být."
Pak se vrhla do hromady nedoručené pošty, balíčků Do druhých Vánoc a pohlednic s prapodivnými známkami.

Já jen rezignovaně stál, a na zemi štosoval prvních devadesát dopisů od Technické správy komunikací.

Vážený pane, pokuta za váš Saab zaparkovaný bez parkovací karty dne ...

-"A víte co, už dorazila dnešní pošta, podívám se, zda tam pro vás ještě není něco."

Já byl v klidu. Od jisté doby si totiž na poštu beru základní hygienické potřeby, zásobu jídla, vařič, stan, míč a příruční knihovničku

Řadu let jsem pracoval. Je to dvouciferné číslo. Pořád jedna práce.
Podal jsem výpověď a teď mám volno.
Juchů.
Práci zatím hledám velmi líně (třeba dnes mi kamarád poslal pozvánku do řízení letového provozu).
Já ale nikam nespěchám.
Dohrál jsem Saints row II a III. Teď hraju Zaklínače II.
Už jsem vařil karlovarské knedlíky, guláš, kuře na paprice, bábovku...
Nejdřív jsem vstával v 5, nejpozději ve 4.
Lovím Pokémony, a zeleninu v Holešovické tržnici.
Čtu knížky a užívám si volna.
Nejvíc práci připomíná každodenní psaní drabble. A i to flákám a pak nahrazuji bonusy.
Jako třeba právě tenhle.
Příjemná povinnost.

Pečeme vuřty od vyhlášeného řezníka z Říčan.
Nálož masa v tenkém obalu, posvazované provázkem.
Nálož masa!

Mařenka sní jeden a čtvrt buřtu, Johanka půl (a lze musí si ho sama opéct!) a Eliška sní jeden. Ale po malých dávkách, tak po třetinách. Miluje opékání ale je na něj ještě malá, potřebuje pomoci.
Martin umí buřty skvěle nakrojit, sní dva a nevadí mu, když mu ho opeče někdo jiný.

Běta si jeden opeče a sní, pak dojídá to, co zbyde po ostatních.

Já sním maximálně jeden. Ale musím si ho péci sám.

A co zbyde, to budou utopenci. Mňam mňam mňam.

Kde je česká mysl?
Kde krásná česká duše, ta skví se kde?
To Čechy Čechů.

Jede. Jede si, voze si na čechy sílu po čilém Bohu.
A kdopak copak jede na skalinách?
Vznik v lučinách, mezi kraji, mezi bory.
To veze nám pohled na můj Ráj a můj kulatý Pán.

A to tu!
Můj domov, můj domov a můj domov.
Můj domov je bohatej!
Zlaťáky, zlaťáky chechtáky.
No to se budem mít.

Vzdoru zdar a zmar, znáš-li kde v kraji ráj?
Má nahoře útlé nožky v sadě, po milém má nahoře!
To hučí v slavném pléně těle, můj květ jara.

Žilo bylo jedno Tajemství. Nebylo tak velké, že by mělo být navždy záhadou, ale přeci ho nikdo nenašel
„Takhle to přeci nenechám,“ řeklo si jednoho dne, a vyrazilo do světa, nesa si jen pár čerstvých indícií, několik naznačených stop a dvě obskurní studie s mizivým citačním indexem.
Šlo, šlo, až potkalo hladového kouzelného dědečka.
„Trpím hlady,“ postěžoval si dědeček.
„Rádo se s tebou podělím,“ vykřiklo radostně tajemství.
„To nejde,“ řekl dědeček, „nejprve bych musel doložit svůj titul a pak podat grantovou žádost. Pokud by byla schválena v prvním kole, a já prošel prověrkou…“
A tak se tajemství radši vrátilo domů.

Bývají malá, tak okolo padesáti centimetrů, zhruba tři kilogramy těžká. Jejich fyzické schopnosti nejsou nijak působivé, i zvuky, které vydávají, nezní jako hrozba.
Přesto se jich děste, neboť mimina již svou přítomností snižují vaši inteligenci, namísto "gratuluji k narození zdravě vypadajícího potomka" se i vzdělaní lidé uchylují k ťuťu ňuňu brm brm ee řeči.
Bohužel, poškození při delší expozici bývá trvalé, vady řeči se zlepší, a namísto naprosto nesrozumitelných citoslovcových výjevů vznikají perly jako manža si čvachtal.
Spojené vědecké týmy se snažily tento problém vyřešit, ovšem podařilo se zajistit jen těhotenstvý profesorky Smithové, a teď i doktor Gonzales říká ňuňu.

Kdo je král zvířat? Lvi?
Lvi se bojí myší, myši se bojí koček, kočky psů, psi chobotnic, chobotnice sardinek, kaguáři krajt, krokodýli žiraf, pavouci chrobáků, ovce vlků. Skoro každý se bojí.
Vlastně, když projdete zvířecí říší odshora až dolů, napříč třídami i druhy, každý se něčeho bojí.
Jediný, kdo se ničeho nebojí, jsou lenochodi. Ti všechno zaspí.
A když to vezmeme z druhé strany, jediné zvíře, kterého se všechna bála, byli děsivci velcí. Přirozeným výběrem se stávali tak děsní, až začli děsit i příslušníky vlastního rodu a vyhynuli.
Jediný druh, kterého se nikdo nebojí jsou opět lenochodi. Ti všechno zaspí.

Jednou v noci se Králíček probudil. Přišlo mu, že je něco jinak.
Chvíli se zmateně rozhlížel. Pak na to přišel - z předního vchodu netrčely nohy zaseklého Medvídka Pú.
Aha, někdo ho vytáhl, pomyslel si Králíček a šel zas spát.

Ráno byl ale Medvídek Pú stále na svém místě.

To byl divný sen, pomyslel si Králíček, a začal uklízet prázdné sklenice od medu, které se přes noc záhadně objevily před jeho norou.

Později dorazil Kryštůfek Robin, aby Púovi dál předčítal pohádku: Třesoucí se v chladu před úsvitem, Tyrion Lannister si imaginární křídou udělal čárku za další dluh Starků.

A Pú poslouchal.

Doe výpovědi svědků na místě činu byl jen vrah a zavražděný. Ovšem všichni známe tu slepotu vůči služebnictvu. Proto jejich 4 oči počítám jen jako 3. Sloužící, bývalý jednooký pirát Krvavý Jake tedy scénu také viděl. A konečně skrytým průzorem z tajné chodby scénu sledovaly Bára a Šára, siamská dvojčata. Dělila se ovšem jen o jedno kukátko, proto je počítám jako dvě oči.
Vražedné zbraně byly tři - jed, dlažební kostka a alergie na bergamot.
Nesmím zapomenout zmínit, že vražda proběhla jak na lodi, tak ve věži.
Proto mi nevadí, že pro ten skutek nebyl žádný motiv.

Případ byl uzavřen.
Sláva.

Naše školka používá školský systém iZák pro komunikaci s rodiči. Zároveň jim přes WhatsUp posíláme fotky z výletů, na facebooku se chlubíme týdenním jídelníčkem a na blogu zveřejňujem školní informace - výlety.
Takže není divu, že Novákovi dorazili na Hlavák, Trangovi na Masnu, Hulínští do Libně a oba rodiče od Pavlíka do Vysočan.
Janičku dovedl bratr na Florenc, Evka s dědečkem čekala na Černém Mostě a Fílípek s rodiči stepoval jako jediný před školkou.
Tedy jediný, dvojčata tam dorazily taky, ale o hodinu později než měly.
Filípek si výlet na Křivoklát užil, obě paní učitelky se o něj moc hezky staraly.

Nejen počasář Phil byl odsouzen opakovat ten samý den pořád dokola.
Tatáž časová hříčka čekala i na Thomase, drobného prodejce nářadí.
Ovšem Thomas se nijak nesnažil se v jednotlivých časových smyčkách změnit.
Každý den si dal stejnou snídani - křupínky s mlékem (kromě sedmých dnů, kdy měl sázené vejce). Každý den sešel do práce do krámu o patro níž.
Každý den prodal panu Jacobsovi lopatu na sníh, slečně Braggsové dvanáct pastiček na myši a panu Crumplhornovi litinový kříž na náhrobek.
Nikdy se nepodivil, že mu zákazníci chodí znovu a znovu.
Zůstával v časové smyčce, a znovu se probouzel do stejného dne.

Byla jednou jedna Tesla, která se rozhodla, že lidem bude plnit jejich největší sny. Prvního svezla Hektora Koldau, který si vždycky přál vidět Florencii.
Z Florencie se v ní svezl Mica Cartoffani do Padovy, kde si dal vůbec poprvé rybu v restauraci svého bratrance.
Z Padovy svezla do Bretaně studenta, kterému ulétlo letadlo, pak se vydala s manželi Tremonti do Istanbulu, z Istanbulu s jedním mladíkem do Mekky, s pekaře do Bruselu a babičku do Švýcarska.

Posledních pět let jezdí v Bernu. Joachim totiž každé ráno sní o své práci v bance a po pracovní době o své ženušce doma.

Vážený spoluobčane.
Analýzou vašich nákupů jsme zjistili, že porušujete zákon o povinném blahobytu.
Nechceme vám mluvit do svědomí, ale copak je to takový problém dát si každý týden kaviár a jednou za tři měsíce humra?
Ubylo by vás, kdyby jste se občas svezl taxíkem (aktuálně doporučujeme 74 km měsíčně)?
Je to tak těžké koupit si šampaňské (Bohemka nestačí!)?
Chválíme vás za spotřebu kávy, ovšem nešlo by totéž i se salámy?
Chápeme že jste podal kolkovanou žádost do nekonzumního ghetta, ale chapejte, že počet míst je omezený.
Bez vás konzumní kapitalismus nevybudujeme.
V dokonalé úctě Jerolím Keřík, odd. spotřeby, Ministerstvo financí

Jednou týdně zkontrolovat prošlé potraviny v ledničce,
jednou měsíčně kontrolovat olej ve voze, jednou ročně revize komínů a kontrola okapů, každé dva roky kontrola statiky domu. Každých pět let kontrola tašek na střeše, po dvaceti letech výměna všech buněk v těle. Po sto letech stoletá voda, po tisíci letech tisíciletá voda, každých sto tisíc let alespoň malá doba ledová.
Po půl milionu let musíte promazat zemskou osu a narovnat světadíly. Každá dvě milénia opravte kvantové zákony, jednou za uherský rok doporučujeme velký třesk.
Je to hoňka, stíhat všechny termíny. Proto vlastně není divu, že nikdo nestíhá psát drabble každý den.

Je to průšvih a zas jsem na to sám.
Ptal jsem se v celém lese. 12 hektarů, řekli byste, že na tom bude některý stejně. A vono né.
Začnu svůj výčet problémů tím, že stojím na kraji lesa, takže lysám od větru.
Pod kůru se mi dostalo pár kůrovců, no už jsem je zabil, ale furt to svědí.
Přímo pode mnou je jeden velikej šutr, takže musím tahat kořeny daleko.
To nemluvím o tom, že je na mně cedulka žluté turistické značky.

Přemýšlím o tom, že bych se ti na to vykašlal a odstěhoval se do Krkonoš. Nebo na pilu.

Jmenuji se Mirek a že všech sil se snažím.
-Ahoj Mirku, řekni nám co tě trápí.
Jsem Mirek a hřešil jsem.
-Zdravíme tě, Mirku, všichni jsme hříšní.
Když mi bylo patnáct, nepustil jsem paní v tramvaji sednout
-Slyšíme tě, Mirku.
Když mi bylo sedmnáct, odhodil jsem v lese slupku od pomeranče.
-Slyšíme tě, Mirku. Ješte něco?
Ne, nic.
-Dáváme ti rozřešení.
Já, děkuji... (Dojatě)
-Dáváme ti rozhřešení.
Děkuji, jen ...
-Slyšíme tě, Mirku.
Když znáte mé tajemství, budu vás muset zabít.
-I to je to odpuštěno.
Vážně, já teď nevím co říci...
-Dáváme ti rozhřešení, neboť krolouaagh
Děkuji vám. Děkuji vám.

James Bond vymačkal kód, sjel výtahem do mínus pátého patra, prošel detektorem kovů, přitiskl oči na senzory sítnice, prsty na rukou na papilární skeneru. Na mikrofon propojený s citlivými detektory zazpíval Mary měla ovečku, vyřešil jednoduché CAPTCHA a pak už nic nebránilo zasunutí klíče do zámku.
Konečně se dostal do podzemního chrámu techniky plného prototypů neviditelných letounů, výbušných makrónků, zapalovačů přenastavitelných na kanoe, a plamenometů s digitálním tlumičem a dalších vynálezů.

K Jamesovi přistoupil Q s novým tajným geniálním udělátkem.
-Když stisknete toto tlačítko, pane Bonde, vyřeší každý případ.
James Bond tlačítko stisknul a všechny případy byly vyřešeny, mise splněny.

Abrakadabra.
Stokrát opakovaná lež se stává pravdou.
Abrakadabra.
I přírodní zákony se jednoho dne unaví.
Abrakadabra.
Na každém šprochu, pravdy je trochu.
Abrakadabra.
Je důležitější být si jistý než mít pravdu.
Abrakadabra.
Dříve nebo později to kouzlo začne fungovat.
Abrakadabra.
Mě se to podaří, a pak všichni uvidí.
Abrakadabra.
Malý ten, kdo má malé cíle.
Abrakadabra.
Chci být mágem ze všeho nejvíc na světě.
Abrakadabra.
Píle, vše se dá dohnat pílí, není nic takového jako buňky na sánskrt, vyšívání, krasobruslení nebo jadernou fyziku.
Abrakadabra.
Budu opravdový mág dříve nebo později.
Abrakadabra.

Abrakadabra.
Tobě se to už nikdy nepodaří.
Avada kedavra.

Nový šerif nejdřív své kožené holinky umyl!, usušil a nanesl jemný telecí lůj a vyleštil.
Ostruhy vyhladil jemným smirkem zrnitosti 600 a pak znovu galvanicky postříbřil.
Kalhoty z černěné jelenice čerstvě napařil, a pak na sluníčku obtáhl puky lampovou černí.
Pouzdra na zbraně, to samo vydá na tisíc slov. A zbraně sakumprásk jakbysmet.
Košile z importovaného flanelu, klobouk z hověziny - tak s těmi si opravdu vyhrál.
Hvězdu s nápisem SHERRIF vylepšil nánosem padesátikarátového zlata, až se blýskala jak, dámy prominou, psí kulky.
Ondulace, rovnání kníru, bělení zubů, a byl připraven vstoupit do ulic městečka. Bohužel ho hned sejmula zbloudilá kulka.

Venku září hvězdy, v noci přisněžilo pár centimetrů. Volím červené Skivo, pravidelnými pohyby nanáším a zažehluji. Dokonalá skluzice.
Stoupám po plynovodu, přes Rejdiště a Tetřevky, dřevařskou po vrstevnici. Celý den strávený ve stopě, pár úseků stromečkem, nabírám metry. Rychlý chleba se sýrem v lesním závětří a pak už stoupání nahoru na Lišku. Slunce začíná červenat.
Dokonalý sjezd, vítr ve vlasech, sníh do ruda rozzářený pablesky slunce, stromky na stranách se jen míhají, když se řítím až dolů k můstkům, pár metrů do kopce a další mírný sjezd. Dojíždím na plynovod a sjíždím k chalupě.
Už svítí petrolejky. Nejsem doma poslední.

Možná je to karma,
možná je to náhoda.
Posledních pět pootočení velké mandaly, posledních sedmdesát reinkarnací, pokaždé jsem na tebe narazil.
Nevěřím, že je to jen hloupá shoda okolností. A i kdybych věřil, stejně mi to nikdo neuvěří.
Hmm, reinkarnace, budou se ofrňovat, ta neexistuje.
Já ale vím, že to tak není. Nenení. Je.
Reinkarnace existuje.
Ale já na ní vyzrál. Já vím, co se patří.
Dokonalý klid a zábava.
Až teď mě napadlo jak na tebe dokonale vyzrát. Koupím zcela nový pozemek, bez dědičného zatíení.
Pozvu si tě tam a zavřu v dokonalém bezpečí.
Budeš jen má. Navěky věkův.

Pravý a vynikající ochránce užitečné komunity.
To jsem já, Petr.
Jsem Petr Parker.
Kousl mě pavouk.
Byl geneticky mutovanej.
Nebo tak něco.
Neudržím delší myšlenku.
Mám snovací bradavky.
Umím střílet pavučiny.
Lano velmi lepí.
Taky jím mouchy.
Jsou velmi výživné.
Měl jsem své sny.
Pracovat jako reportér.
Chránit všechny nevinné.
Milovat Mary Jane.
Mluvím jak primitiv.
Mary mě nechce.
Noviny mě nechtěj.
Zločinci mě přelstí.
Naštěstí mám mouchy.
Mouchy jsou bezvadné.
Mouchy jsou chutné.
Rád jím mouchy.
Číhám na ně.
Nalepí se.
Pavučina lepí.
Moucha bzučí.
Já jím.
Štavnaté masíčko.
Mňam mňam.
Šťávička.
Slast.
Radost.
Maso.
Hmmm.
Mňam.
Ó.
Petr?

Velectěným zákazníkům nabízíme nové a ještě lepší
Vzdušné zámky.
Navrženy s dokonalým citem pro detail, zajistí vaše partnerské štěstí na věky věků.
S homeopatickým obsahem lásky a nerezového železa, vykovány dle vašich znamení zvířetníku,
numerologicky testováno s přihlédnutím k vašim frenologickým výsledkům.
Použití jest zcela jednoduché a po krátkém zaučení zvládne každý, stačí obálku se zámkem na vhodném místě s láskou svou otevřít a lehce fouknout.
Hřát vás může i srdečný pocit, že mostní konstrukce nezatíží zbytečný kov.
Dobrozdání potvrzují jeich nepopiratelnou kvalitu, neobsahují žádné chemtrails, vyrobeno Ilumináty v Hinderburgské společnosti, nezatíží vaši karmu.
Varování: Nikdy nepoužívat s fialovou aurou.

Miško, řekni vlkům, že jsem doma.
Odešla pomalu a opačným směrem, jen švihnutím ocasu dala najevo, že není žádný poslíček, ale hrdá kočka.
Tak jako tak, smečka se za chvíli přiřítila ze schodů.
Čumáčci, půjdeme na výlet!
Vrtění ocasy, skákání do výšky, uslintané mordy.

Náš zvěd maskovaný za kočku nám oznámil, že se blíží člověk. Ihned jsme přestali se všemi lumpárnami, odložili knihy, vypnuli počítač a předstírali radost ze setkání. Zase musíme ven. Kromě piškotků tam není nic veselého.

Užili jsme si venčení v parku.

Člověk asi něco čuje, zabavil Barče strom, ze kterého jsme chtěli postavit náš budoucí domov.

Já hraju na bubínek a Péťa má kytaru. Ela s náma chtěla zpívat, ale chodí do Sluníček, takže ji nechceme, my chodíme všichni do Hříbků.
Nebo s náma bude zpívat Zbyšek. Ten taky chodí do Hříbků, jenom chodí vždycky po o, protože nebydlí v Aši, ale až v Polsku, takže neumí moc česky.
Paní učitelka Terezka říkala, že ale všechny dobrý kapely zpívají anglicky.
Tak já nevim, jestli přeci jen nebude lepší být tím popelářem.
Maminka říkala, že popelář je dobré zajištěné povolání.
Táta říkal, že když budem slavní jako Kašpárek v rohlíku, že vyděláme víc korunek.
Tak já nevím.

Balili jste někdy kufr do Škody 120 na dovolenou pro pět lidí?
Makačka, a to je jenom na týden.
Náš sklep obsahuje věci na celý život.
Osm velikostí dětských bot, sáně, boby, prázdné a plné zavařovačky, gril a uhlí do něj, prázdné truhlíky, prostě všechno.
Nezávisle na tom, kolik toho tam je, se čas od času vyskytne potřeba vecpat do sklepa ještě víc věcí.

Tetris, navíc s časovým limitem, než začne pršet. Trojrozměrná varianta, kde do sebe dílky nepasují, NP problém s horší než exponenciální složitostí.

Práce pro mou ženu na tři minuty a navíc při tom stihne přebalit malýho.

Inu, vodník měl zálusk na mladou Haničku. Bodejť by neměl, však to byla děvčica ak lusk. A hned za ní do mlýna, a dej mi pusinku, dám ti pentličku, pomýšlel na hanebné mucholování.
Ovšem mlynářova stará bába, ta měla kapku fištrónu, a jak byl vodník ve mlýně, navěsila na ona aj dveře sušený černobýl.
Ajaj, bědoval vodník, který se pachu pelyňku vždycká bojí, ovšem dveřmi ni oknem uniknout nemohl. Pak bába vhodila snůpek na kamna, až dým vyvalil se.
Po chvíli vodníkovo bědování ze sednice ustalo, a když později pak tam přišli, byl už dočista mrtvý.
Inu, dobře mu tak.

Clark Kent, jinak také alterego chvalně známého hrdiny Supermana, pracoval jako redaktor u Daily planet.
I stalo se, že ho šéf poslal psát práci o činnosti FBI. Ovšem, nejlépe si práci ošaháte v terénu, a tak ho nasadili do řad mafie s doklady na jméno John Evans. Mafie se ovšem zrovna v tu chvíli snažila sehnat informace o činnosti policie a Johna Evanse s padělanými doklady nasadila pod jménem Harvey Sell do Newyorkské policie.
Tam ho zverbovala CIA a poslala šířit demokracii do Evropy pod jménem Helmut Schmucler.
V tu cvíli se Superman rozhodl, že už žádnou lidskou identitu nepotřebuje.

Občas u jídla zazní témata, co by se měly zakázat.
-A už jste slyšeli o tom případu vykuchanýho člověka ...
-To nic není, to mě když trhali stoličky ...
-No pak přišla na řadu ještě placenta ...
-To já jednou šlápl do ...
Máte chuť je zabít?
Poradím vám kouzelnou formulku.
Zní: Pojďme se bavit o nečem jiném, třeba o pravěké karbonizaci.
Na to se pak už nedá nenavázat Jak tam ty plavuně a přesličky padaly do bažin, a pak se tlakem a působením teplot postupně měnily v uhlí.
Nevím čím to je, ale u nás doma formulka spolehlivě fungovala na zahánění zlých témat.

Dnes má odevzdat první článek, první soudničku.
Posilněn kapkou Pernodu nervózně přechází před psacím strojem.
Jak to uchopit. Jak to podat. A jak se zbavit trémy.
Koš na papír přetéká koncepty.
Sedá za klaviaturu a píše.
Claude Nue byl odsouzen na doživotí za vraždu své snoubenky, kterou ubodal ostrým nožem. Přitěžující okolností bylo, že to byl nůž na zeleninu. (Tin)
Tak. To by šlo.

Tintin se obléká, bílé triko, modrý svetr, hnědé kalhoty, naleštěné botky a kráčí do redakce.
Ödevzdáno!

Tintin jde zapít první článek, a až ráno, cestou z tahu zjistí, že se jeho článek do vydání tentokrát nevešel.

Světla na internátě zhasly, a Jim se doplížil ke svému pouzdru na saxofon, a vyndal, ó hříchy moje, propašovaný singl od Sex pistols.
Gramofon jsme překryli peřinou, aby se hudba moc nerozléhala, nasadil jehlu.
"Ti válej," zašeptal, " slyšel jsem že..."
V tu chvíli deka vylétl vzůru, a nás oslnila baterka hlavního vychovatele.
-"Mám vás!"
***
Křupání lámané desky zahájilo další den hodinový přenos školního rozhlasu.
Následovala půlhodinová jazzová improvizace na Theremin, proslov kaplana o škodlivosti rockové hudby, proslov ředitele se zopakováním všech pravidel naší školy, a na závěr deset minut stupnic hraných na xylofon.
***
Kéž by se radši vrátily fyzické tresty.

Jeskyně.
Lokace neznámá, rozloha veliká.
Stalagmity, stalaktity, stalagnáty.
Zvuk kapající vody, křídla netopýří.
Kroky na oceli.

Dramatická hudba od Dannyho Elfmana.

"Dobrrá," zachraptěl zpod masky, "neprrůstřřřelný trrikot."
Napodobené bicepsy, tricepsy, quadricepsy, pentacepsy, hexacepsy i prsní bradavky se hrdě leskly v rozptýleném světle fluorescenčních zářivek.
Batman se zavrtěl před zrcadlem.
"Střřez se , přříšerrrný prroklatče," vyzkoušel si.
"Varrri, přříšerro," zadeklamoval, a dál hrdě shlížel na svůj lascivní gluteus maximus.
"Vrrtivá prrdelko," pochválil své hýždě a pak už se jen nakrrucoval před zrrcadlem, nanášel rrtěnku, oční stíny, řřasenku, pudrrr, pihu, gelové nehty, brrazilskou epilaci, tužidlo, kondicionérr.

Vládce noci musí dbát na svůj styl.

Víte, že Club Mate mají v každé večerce?

Já vím. Také vím, že podle § 274 odst. 1 trestního zákoníku ten, kdo vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, zaměstnání nebo jinou činnost, při kterých by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok, peněžitým trestem nebo zákazem činnosti.

Obžalovaná sedí v domácím vězení už tři týdny. Útrata za matéčko už jde do peněz, ale zakázat jí práci na diplomce nejde.

Tak jen držím palce a doufám, že jí tribunál přidělí titul na doživotí.

Pórek, cibulka, bujón a voda. Hrstka nitkových těstovin. Sůl.
Hodně soli. Lžíce na misku a jedna na hrnec navíc.

Cítím jak se kroutí. Cítím jak se jim nechce, ale já jim dám za vyučenou.
Lehce si polévku dosolím ještě na misce a pustím se do jídla.

Slimáci se kroutí, nechce se jim, ale osolená polévka jim nedává jinou možnost.
Tumáte, říkám si s každou další lžící.

Slimáci se přestávají kroutit. Há, mám vás. Na týden budu mít klid, než ty bestie zase dorostou.

Pouštím si televizi, kafíčko, čipsy. Solené čipsy, samozřejmě. Do kávy dosypu půlku cukřenky a půlku slánky.

Relaxuji.