Moje články

Nerada se v zrcadle vidím,
ale stejně u něj trávím hodně času,
abych zamaskovala to, že se stydím
a nevynechala jedinou řasu.
Trénuju si tak všechny obličeje,
abych pak působila sebevědomě
a zapadla mezi všechny společenské obyčeje
a neschovávala se pořád u sebe v domě.
Ten těkžý proces trvá dlouze,
ale o to se mi pak bude lépe dýchat,
až mezi lidmi budu veselá pouze
a nebudu své pocity nikam míchat.
Ta technika funguje zdá se,
když mi ne jeden smích chválí,
kde beru optimismus ptá se
a pravda se víc vzdálí.
Cvičiště je jako kyvadlo
proto asi studuju divadlo.

Tak trochu se bojim,
že nevim, na kterým rohu náměstí stojim.
Možná je to další života ironie
nebo jeho další tyranie.
A tak se po náměstí motám,
při tom bludnej kámen kopám.
Vždycky zakopnu na stejným místě,
ale pak chvilku jdu zase jistě.
Říkám si, že se z toho nějak vylezu,
ale pak zase zakopnu a k baru přelezu.
Přijde mi, že si stěžuju moc,
tak piju alkohol ze Samsonovy kašny, když začne noc.
Pak ten alkohol za rohem bleju
a přes den se na Sokoláku falešně směju.
Když už je toho na mě tolik,
je ze mě přísný alkoholik.

Tíží mne mé mládí,
které mne k psím kusům svádí
a jak rychle pádí.
Je spousta věcí, které nestihnu,
když se v životě teď jen mihnu
a zdá se mi, že čím víc křehnu.
Můj porcelán se začíná víc a víc třepit,
protože zatím ho nikdo neuměl slepit,
zatím jsem ho jen já uměla slzami kropit.
Opakuji pořád ty stejný hlouposti,
nestihla jsem ještě nabýt moudrosti,
možná jen větší choulostivosti.
Jestli na mě někde čeká stáří,
doufám, že se na mě aspoň hezky tváří,
že jako všechno není jen v mém snáři.
Snad doženu své štěstí,
snad mi nedá pěstí.

Pořad pro dospělé, Večerňajs nikdy moc neslavil úspěch. Až to vypadalo, že ho vyřadí z programu. To se ale nelíbilo jeho účinkujícím.
Ovlivnilo to i výplaty v takovém rázu, že Křemek a Vochomůra se museli nastěhovat k sobě, aby ušetřili.
Rákosníka ta závist na jiné sledovanější pořady tak sebrala, že z toho celý zezelenal.
Amála se přidala ke květinovým lidem, kde jí začali říkat "víla".
Bob na to hodil bobek a šel se přestěhovat do klobouku, kde našel dalšího králíka.
„Uděláme z toho pořad pro děti,” navrhl Krtek. „Děcka dycky ocení divný individua.”
A tak všichni dostali to správné ocenění.

Homo Cosmicam
Člověk kosmický
Vyznačuje se volnomyšlenkářstvím,
silným přesvědčením o svobodě
a vybočením z normality
Objekt je nebezpečný,
ale lehce potlačitelný.
....
Pirata Spatium
Pirát Vesmírný
Vyznačuje se silným rebelstvím,
odporem k pravidlům a systému
a vybočením z normality.
Objekt je silně nebezpečný
a těžko potlačitelný.
....
„Co čteš?” zeptal se kosmonaut.
„Nic důležitýho,” usmál se pirát.
„Našel sem to v jedný knihovně.”
„Našel? V knihovně?” divil se kosmonaut.
„Čmajznul. Na stanici. Vesmírný,” přiznal.
„To zní důležitě,” usmál se kosmonaut.
„Ne, ne,” zavrtěl pirát hlavou.
„Poď, půjdem se proletět,” řekl.
Kosmonaut jen přikývl a odešli.
Pirát odložil knihu.
Bestiář celovesmírných hrozeb systému

Dnes mě štěstí rozplakalo
a já plakala slzy nostalgie,
když jsem obdivovala Polárku.
Ta Polárka nebyla sama,
těch hvězdiček bylo snad víc,
co tak krásně rozzářily mne.
Oslněna myslila jsem na to,
až odletím a z dálky budu sledovat
ty kosmické děti.
Z toho mi třpytky z očí tekly,
až bylo krásné, jak moc
člověk člověka má rád.
Venku mrzlo, jaru se nedá věřit,
mě hřál ten vesmírný pocit,
že nikdy nezapomenu.
I přesto, že kontinenty se vzdálí,
já pořád budu se starat
o kouzelné hvězdičky.
Vrásky z lásky, říká se,
proto mě na nich něco přitahuje,
moje krásný starosti.

Básníkům se kdysi zdálo,
. že ze života mají málo,
. že v hlavě se jim to moc pralo.
A mrzelo je to převelice,
. a tak si snili za svitu měsíce
. život v žluté ponorce.
Nautilus zbarven žlutě
. jako banán, jen trochu dutě
. byl vysněn, když jeden básník šel na kutě.
A nevěděl, zda zítra otevře oka,
. jestli potká svého velkého soka,
. zda ho nepotká života stoka.
Nikdy neměl z něho strach
. vždy byl tak trochu sebevrah
. a nebál se být jen hvězdný prach.
A nebyl si velmi jistý,
. jestli se mu v ponorce myšlenky čistí,
. ale ta banánová ponorka to jistí.

Když si ráno mažu chleba,
přemejšlím co udělat je třeba,
abych taky byla mazákem,
ale zatím jsem jen trapákem.
Naštvaná, že jsem snídani snědla,
jsem se od stolu zvedla
a přemejšlela, co mě dneska čeká
a proč se mi to v hlavě seká.
V zrcadle na mě kouká cizí zvíře,
kterýmu by bylo nejlíp zpátky v díře,
a říkám si, jakej člověk ze mě bude
a taky, co zejtra ze mě zbude.
A tak doufám, že někdy k sobě najdou Krásku,
ale zatím jsem našla jen další vrásku
a moje vlasy vypadají jako velká tahanice
a život je jen mazanice.

Na prázdnou čtvrtku bílého papíru
si po etapách nakreslím život.
Jedna čtvrtka pro minulost,
plná barev, třpytek a chyb.
Červená jsou všechny rozbitá kolena.
Modrá pro slzy a taky moře.
Žlutá jsou krásná léta a pivo.
Zelená je tolik jiných stromů.
Černá pro strach, noc a první pusu.
Hnědá je dřevěný klavír, kytara a chuť vína.
Růžová láska.
Druhá čtvrtka pro přítomnost,
hned zmizí v minulosti.
Poslední čtvrtka pro budoucnost,
bez plánu, zůstane prázdná.
Prostor pro všechny další
spontání rozhodnutí,
ze kterých vždy vyšlo to nejhezčí.
Žádný plán.
Žádný stres.
Žádné zklamání.
Jen vůně neznámého,
strach a zvědavost.
Těším se.

Víla s přenosným prstovým parketem,
tehdy zpívala Sluneční hrob
a já byla fascinována.
Má múza.
Ne má.
Ničí.
Iluze ničí.
Vrátím se a chtěl bych rád
být s tebou, zavzpomínat,
mám tu teď ale zprávu zlou.
„Nemám kamarády,” rozbila moje zrcadlo iluzí.
„Mám vás ráda, ale nejsme přátelé, jste mi fuk.
Nemám nikoho.”
Nikoho.
Střep iluze.
....
Pak uvedla do snu,
když zpívala Kočky.
Když ptáci řvou,
není to bolestí.
Když holky lžou,
mrazí je v zápěstí.
„Můžeme jít spolu,” říkala.
„Už se těším,
mám tě ráda.”
....
Naposled má víla,
vzala svůj přenosnej prstovej parket
a zpívala
Where is my mind?

V noci mi do ksichtu svítí tablet,
už spolykal jsem několik tablet,
abych zapomněl na všechno, co mě tíže,
a už nemyslel na nic ani
na všechny mý potíže
Ale spánek pořád nepřichází, jsem sám
snad si ještě víc tabletek dám
a projíždím si fejsbuček, jsem on lájn
a lajkuju všecky ty nový vztahy,
jak jsou fájn
A koukám na ty prázdný komentáře
a vedle nich ty cizí tváře
a vidim oznámení zasnoubení
jedný holky, co
mojí kamarádkou není
Čtu si komentář jejího otce:
A hlavně, má drahá ženo,
nezapomeňme té naší dceří dát pěkné věno.
Je to i označeno.

Sním, že jsem liška
a běhám po lese,
cítím v tlapkách mech
a svobodu.
A netrápí mě nic
a běžím, běžím po jehličí,
jsem odloučena od společnosti,
jsem psanec.
A netrápí mě nic,
jsem živá, mimo síť,
jsem v poezii přírody,
offline.
A netrápí mě nic.
Létá nade mnou,
můj krásný vrabčáček
a já jako všichni moji soudravci
bych ho měla chytit.
Neulovím vrabčáčka,
i když bych moc chtěla,
jeho krása je v jeho svobodě
a tak ho nechám letět.
A tím, že běžím s ním
jsem ulovila něco většího
a krásnějšího.
Lásku.
...
Sním, že jsem liška.
Je to pravda?

„Rone, jak to vlastně funguje s duchy?” zeptal se Harry.
„Co?” vyprskl Ron zatímco se ládoval snídaní.
„To se po smrti staneš prostě duchem nebo obrázkem?”
„Nevim, zeptej se Hermiony, ale prostě chápu to tak, že když seš živej, tak musíš bejt živej, chápeš a když seš mrtvej tak pořád...no....můžeš.”
„Jo. Aha. No, tak díky.”
...
„Hej, Pottere!” zasyčel Malfoy, když Harry odcházel ze snídaně. „Už si plánuješ posmrtný život? Neboj, po mozkomorovi z tebe ani nic na ducha nezbyde!”
Harry ho ignoroval a ani se nezamyslel nad tím, jak je Draco mohl slyšet z jiné strany Velké síně.

Visiteur se dopotácel do Henriho laboratoře celý zmlácený. Henri vylepšoval něco na Castabotovi a na Visiteura se ani nepodíval.
„Henri, přemýšlels někdy, že bysme prostě zůstali kde nic nehrozí?”
„To bys nedokázal. Máš hrdinský komplex,” odpověděl Henri a konečně se na něj otočil. „Vypadáš jako kdyby ti někdo dal robopěstí.”
„Jo,” pokrčil Visiteur rameny. „Měli tebe. Dal mi pěstí. Myslel sem, žes to byl ty.”
„Chytrý tah.”
„A co moje čelist?”
„Chceš abych ti jí ubalil z druhé strany? Pro symetrii?”
Visiteur si uraženě odfrkl
„No tak, vždyť víš, že nejsem jako ty duplikáty,” usmál se a nalil jim whiskey.

„Mám strach, Lilly.”
„Neboj,” usmála se.
„Mysli na hvězdy a za chvíli
to bude dobrý.”
...
Pirátova loď nevypadala bezpečně
vlastně to byl starej vrak,
kterej někdo nechal vopuštěnej
jako piráta.
„Mám strach, Lilly.”
„Tak co říkáš?”
zeptal se pirát
a zapálil si.
„Asi jí natřu žlutě a budu jí říkat Lilly.”
„Mám strach, Lilly.”
Kosmonaut zamrkal.
„Proč Lilly?” zeptal se.
Shoda jmen, pomyslil si.
„Jen tak,” pokrčil rameny.
„Zní to vesele, chci aby
byla radostná,” zasmál se.
„Mám strach, Lilly.”
„Lilly je krásná,” usmál se kosmonaut.
„Máš strach?”
„Letět? Se mnou,” usmál se pirát.
Kosmonaut si oddechl
a
zavrtěl hlavou.

Dívám se na moje prsty, jak si pohrávají s malým ohněm na knotu čajové svíčky, která sedí na kulatém stole vedle vázičky s květinami a naproti sedí ona a já poslouchám, jak mi vypráví nějakou historku a já se směju, ale vlastně ani nevím, co vypráví, protože moje smysly jsou už hodně omámeny, ale ona se směje taky a pak škrtne zápalku a zapálí si cigaretu a nad ní se zvedne oblak kouře, který se přidá do smogu celé místnosti a kolem jsou slyšet tlumené hlasy lidí, kteří jsou snad stejní jako my a nakonec dojdeme k baru a
„Kolik?”

Ground control to Major Tom
Kosmonaut pozoroval oblohu
Ground control to Major Tom
Hvězda zářila jako nikdy,
jako kdyby věděla, že se dívá
a chtěla, aby jí viděl co nejjasněji.
Ten, nine, eight
Zářila jen pro něj.
seven, six, five
Ale i pro všechny.
four, three, two
A přemýšlel,
kolik snílků na světě
se dívá na stejnou hvězdu
one
s láskou.
Lehl si do trávy
a nespustil z ní oči,
až když mu víčka ztěžkla
Lift off
...
a on otevřel oči,
díval se na hvězdu,
tančící s pirátem
a oba se na něj smáli.
Can you hear me Major Tom?

Cvak
Klik
Klik
Cvak
Tady na tý teda nejsem vůbec hezká
Já zase tady vypadám jako hrozný hovno
A tahle je celá blbá
No a tuhle už vůbec nikam nedávej
Prožeň to nějakýma filtrama a bude to v cajku
Tak dáme ještě několik ne? Ať jsme fakt hezký
Úsměv!
A tvař se normálně taky jednou
Smazat
Smazat
Upravit
Smazat
....
Cvak
Cvak
Cvak
Cvak
....
To má krásnou atmosféru. Kdy to bylo?
Jo, vlastně v Ostravě!
A tady máme dobrý výrazy.
No jo, to je v hospodě po našem divadle.
Můžu si nějakou nechat?
Na památku.
A vezmeš Klotyldu zase příště?
Cvak

Proč je tráva zelená
a proč je moře modré?
Proč máme jen jeden Měsíc
a co na něm je?
Kolik lidí se narodilo nastejno
a kolik jich umřelo?
Protože není žlutá
a protože modrá je dobrá.
Protože dva se nepohodnou
a je tam Amerika.
Hodně
a ještě víc.
Proč lidé lžou
a nenávidí?
Proč čas plyne rychle
a kolik nám ho ještě zbývá?
Protože jsou pohodlní
a nemají rádi odlišnost.
Protože ho pořádně nedržíme
a každému tikají hodinky jinak.
Proč je štěstí pomíjivé
a proč hledáme lásku?
Protože skáče s jednoho na druhého
a protože nás nebaví nenávist.
Proč?
Proto.

Vzpomínáš si,
když sme byli děti?
Malý prázdný bezstarostný
makovičky.
Vzpomínáš si,
když to byla velká legrace,
že ti zuby zčernaly
mákem?
Vzpomínáš si,
jak sme hráli a nic
se nestyděli publika velkejch
makovic.
Vzpomínáš si,
kdy se něco zlomilo
a nás zahrnula vlna studu
a ouzkosti?
Vzpomínáš si,
kdy se z nás z ničeho nic
staly ty stejný velký
makovice.
Vzpomínáš si,
kdy nám v makovici
nechřestily všechny ty
černý myšlenky?
Vzpomínáš si?
....
ŠšŠšŠš
soustřeď se
ŠšŠšŠš
je šou tajm!
ŠšŠšŠš
zahrej si
mluv nahlas
soustřeď se
neklep se
nekoukej na makovice
ale koukej
žádnej stud
ŠšŠšŠš
....
Vzpomínáš si?

„Proč se lidé nenávidí?” zeptala se Hvězda
„Kvůli spoustě věcem,” usmál se kosmonaut.
„Ale hlavně asi proto,
že mají hodně času.”
„Pf,” pirát si odfrkl.
„Myslej si, že sou vyšší inteligence.
Sou jak hyeny, co se perou,
a ještě se tomu smějou.”
....
Jeho maminka si vždy vyčítala,
že ten moment,
kdy jeho tatínek zemřel,
nestihla.
Chtěla být s ním
do posledního okamžiku.
Ale přesto, že nebyla,
byla s ním v jeho srdci.
Od té doby kosmonautovi říkala,
že nesmí plýtvat časem
a neotálet, protože
zítra může být pozdě.
....
„Víš jaká je nejlepší zbraň?
a vždycky bude?”
pirát zavrtěl hlavou.
....
Láska

Zamilována
do vrabčáčka,
který léta v kruzích
kolem Země
O
Nechci narušit jeho trajektorii,
tak jen pozoruji
ze země.
Jsem moc daleko od domova.
hvízd, hvízd, hvízd,
HVÍZD.
nic.
nevidím ho.
HVÍZD.
Kruh je dokonalý tvar
proč není dokonalý na mně?
měla bych být přímka.
HVÍZD.
Když kreslíš kruh,
začínáš a končíš na stejném místě
a přesto nemá začátek ani konec.
HVÍZD.
neruš
Neruš!
HVÍZD.
nic.
nevidím ho.
to hvízdá v mém srdci.
HVÍZD.
Až se zase setkáme
bude hvízdat kolem mne
a já budu sledovat jak krouží
na obloze.
O
Zamilována
do vrabčáčka,
který léta v kruzích
kolem Země.

Jsme.
Být.
Existovat.
Žít.
Existencialismus je egoismus.
Nejsem romantik.
Nevím
Nevím proč
Nevím, proč je to v mé hlavě.
Vsadím se, o co chceš,
můj básníčku,
že ten papír už je zrecyklován.
Když zavřu oči,
vidím světlo ve tmě,
protože jsem se moc dlouho koukala na slunce.
Sny končí.
Život je divadlo.
A já jsem loutka
sama sebe.
X
neznámá
X
budoucnost
X
x
XX
xxx
XXXX
xxx
XX
x
Matika mě neorginálně nebavila.
Básníčku, vzpomeneš si někdy?
Zamávej, kamarádíčku.
Cylindr na hlavě
Poklona
Děkujeme
Opona
Básníčku, vzpomeneš si někdy?
Asi. Já ne.
Jak se rodí kosmonaut?
Hudbou na ruce.

Pirát čekal.
Sledoval hodiny.
tik ťak
Tik ťak
TIk ťak
TIK ťak
TIK Ťak
TIK ŤAk
TIK ŤAK
Kosmonaut nepřišel.
Piráta to přece netrápilo.
tIK ŤAK
tiK ŤAK
tik ŤAK
tik ťAK
tik ťaK
tik ťak
Vytáhl cigaretu a zapalovač,
ale nezapálil.
„Dementní Vesmír bez kyslíku,” zabručel.
...
Kosmonaut házel do vody oblázky.
Šplích
šplouch
šplách.
„Domov?” řekl hlas za ním
Kosmonaut se otočil.
Pirát vydechl obláček cigaretovýho kouře.
„Vesmírný kachny nenakrmíš” řekl a hodil další oblázek.
„Užs jim taky zamával?”
Pirát zavrtěl hlavou.
„Já nemám domov.
Chtěl sem si jenom zapálit.”
Kosmonaut zavrtěl hlavou,
usmál se
a dál házel oblázky.

Jako malej běhal každej večer za tatínkem.
„Tatínku, svítí hvězdy! Poletíme?”
Tatínek ho vzal a cestovali Vesmírem.
Dokud nebyl čas spát.
On ale nikdy nemohl usnout
a vykradl se k oknu,
kde pozoroval hvězdy.
Přál si je poznat.
Teď šel za tatínkem po dlouhý době.
Sedl si do trávy,
když zapadalo slunce
a čekal na hvězdy.
Díval se na starej hrob,
u kterýho dlouho nikdo nebyl,
protože ten nikdo byl jen on sám.
Plakal.
Lehl si do trávy a díval se na hvězdy.
Vlastně jen na tu jednu.
Zavřel oči s myšlenkou:
Světe, nech mě spát.
„Tatínku, svítí hvězdy! Poletíme?”

Kosmonaut kdysi měl rodinu,
kterou měl rád.
Nejblíž mu ale byli jeho bratři.
Úzkost a Pochyby.
Pronásledovali ho všude.
I když už z celý rodiny zbyl sám,
těhle dvou se nezbavil.
Bylo mu to trapný.
Čim dýl znal piráta,
tim víc ho měl za hrdinu.
On neměl takový trapný bratry,
co ho pořád sledovali.
Pirát se nebál
a bylo mu jedno,
co si myslej ostatní.
Pořád se smál.
Jeho se ty bráchové lekli
a utekli.
Pirát slíbil, jestli se vrátí,
zmlátí je.
Pak se zase smál.
Kosmonaut ho pozoroval,
a chtěl se přidat.
Smál se.
Takhle dobře se dlouho necejtil

Seděli jsme na Sokoláku.
To je hulící ostrůvek
na soutoku Vltavy a Malše.
Bylo krásně.
Svoboda v kapsách,
který potřebujou trochu zašít,
aby nám nevypadla ven.
A my jí neztratili.
Vidíš ty samý dětský tváře,
jako první den před osmi lety,
který se ale najednou tváří vážně
a prej že jsou dospělý.
Tolik nadávek a vln depresí,
který se ale nakonec slily v jeden moment,
kterej nastal právě teď.
Moment vděčnosti.
Díky za to,
že jsme to mohli prožít spolu.
A za tu svobodu,
že jsme vůbec mohli.
Dík za společný dětství a pubertu.
Nakonec to byly moc krásný léta.

Ve Vesmíru se objevil kosmonaut.
Kdy to bylo přesně, je neznámý.
Proč tomu tak bylo taky nikdo neví.
Prostě se tam zjevil.
Každou noc plul Vesmírem.
Každý ráno se vracel na Zem,
kam nepatřil.
Kosmonaut přece patří do Vesmíru.
Pozorovala ho Hvězda.
Zprvu se ho bála,
protože to byl člověk.
Ale nakonec se ukázal jako laskavej.
Pozvala ho na čaj
a on plaše přijal.
Pak jí vyprávěl o Zemi
a o svym životě.
Ráda ho poslouchala
a on jí zase rád vyprávěl.
Když ale musel odejít,
tak byl smutnej.
Jednou už ale ocházet nemusel.
To chytil smutek a byl šťastnej.

„Věříš v Boha?” zeptal se pirát.
Kosmonauta ta otázka překvapila.
Pokrčil rameny, protože nevěděl.
Nikdy o tom nepřemejšlel.
„Já asi jo,” pokračoval. „Jednou jsem ho potkal.”
„Ho? Takže je to muž?”
„To nevim. Není to jedno?”
Přikývl. Bylo.
„Chtěl jsem, aby mě poslal na konec světa.”
„Konec světa není,” řekl kosmonaut.
„To mi taky řekl.
Ale přesně proto jsem tam chtěl.”
Kosmonaut byl sobecky rád,
že se pirát na konec světa nedostal.
„Co bys po něm chtěl ty?”
„Nic.”
„Proč?” divil se.
Kosmonaut pokrčil rameny.
„Jak víš, že to byl Bůh?”
„Představil se tak.
Když jsem se představil jako pirát.”

Nerozuměl důležitosti času.
Proč je ho tak málo
a proč se za ním všichni tak honí,
když mezitím ho ztrácí.
On měl jen dva časy.
Den, kterej se zdál nekonečnej.
Noc, která byla moc krátká
na všechny příběhy pro Hvězdu.
Tak jako všichni si přál,
aby měl času víc.
A měl tak čas na všechno to nic,
který chtěl dělat.
Touha po delších nocích
se nafukovala každej den.
Protože každej den
byl čekárna na radost.
Každej den je stejnej.
Dnes bylo včera zejtra
a zejtra bude dnes a dnes bude včera.
Dnes je pořád stejnej den.
Dnes ta touha praskne.

Kosmonaut měl starší sestru.
Jmenovala se Lilly
jako květina ze zahrady snů.
Pěkný kvítko.
Spíš květinovej člověk.
Srdce, který mělo místo pro všechny.
Plíce, který křičely proti neprávu.
Rozum, co nemyslel na následky.
Lilly byla chytrá,
jen ne v systémovym smyslu.
Zmizela, když se mu snažila postavit.
Tolik ke svobodě.
Viděl jí až za několik let,
on už nebyl malej kluk,
ale ona byla stejnej snílek.
Úplná víla.
„Vyrostl jsi,” usmála se.
„To se stává i těm nejlepším.”
„Malým bratříčkům by se to stávat nemělo.”
„Nemělo by a skutečnost se vždycky liší.”
O tom věděla svoje.
Měla přece velký srdce.

Kosmonaut měl rád hudbu.
Nemusel se soustředit na nic jinýho
a jen poslouchal.
Neslyšel svoje destruktivní myšlenky.
Zapnul gramofon
a přiložil jehlu k desce.
Byla rozbitá.
Ticho.
Snažil se to spravit,
nešlo to.
Zbyl tam sám
se svýma stinnýma myšlenkama.
Ty myšlenky mu sílily v hlavě
a našeptávaly.
Chtěly vyjít na povrch.
A tančit.
Tančily.
„Není brzo?” zeptala se Hvězda.
„Obvykle jste tu později.”
„Slunce zapadá všude v jiný čas,” řekl.
U nich zapadalo až za hodinu.
„Rozbil se mi gramofon.”
„Ach tak,” vzdychla. „kupte si nový.”
„Dnes už ne. Dnes jsem zjistil,
že některé věci nepotřebují hudbu k tanci.”

Kosmonaut měl kamaráda.
Byl to vesmírnej pirát
a byl starej asi jako Vesmír sám.
Aspoň to tvrdil.
Kosmonaut mu ale nevěřil,
nevypadal na 80 miliónů let.
Nevypadal ani jako pirát.
Spíš jako námořník.
„Proč jsi pirát?” zeptal se ho.
„Rum,” odpověděl. „přesně tolik,
kolik ho táta vypije, tolik ho vypláču.
Večer, když dostanu výprask.”
Řekl to tak lehce,
jakoby ho to ani netrápilo.
Asi jako to netrápilo Vesmír.
Byli přece jenom stejně starý.
Pirát, co je vlastně námořník,
kterej večer pláče rum,
aby se opil do spánku.
Ve dne se usmíval.
Kosmonaut ho obdivoval.
Pirát byl vlastně ještě malej kluk.

Když nekonečnou touhu po vědění spatřil jsem, vzpomněl jsem si na prohlídku Labyrintu kde každý chytřejší než druhý býti chtěl. Až ze vzdělání obchod stal se.
I zavedl mě Všezvěd do bibliotéky, kde učenci v knihách ponoření byli a hltali všemožné informace, ústa si listy nacpávali. Nedostatky své tak doplňovati se snažili a jejich břicha se tak zvětšovala. Místo tichého studování tu tak hlasité „mlask” a „ham” slyšeti bylo.
„I proč stále informace do sebe cpete?” ptám se.
„Aby při nevědomosti nenachytali nás,” odpověděli študenti.
„Přec vám břicha prasknou,” dím já.
„Však my to ze sebe po zkouškách dostaneme zase.”

Když byl kosmonaut ve věku,
kdy nebyl dítě, ale ani dospělej,
mysleli, že je nemocnej.
Protože byl kosmonaut.
V tom věku se to už nehodilo.
Měli pro tu 'nemoc' spoustu názvů.
Jeho sestra to nazvala nejpěknějc.
Syndrom Petra Pana.
„Odmítá vyrůst”, říkala.
„Na tom není nic špatnýho.”
Ale kosmonaut vyrostl.
Jen ne do klasickýho dospěláka.
Podle společnosti to bylo špatně.
A tak se octnul nad propastí,
která obsahovala škatulku dospěláka.
Skočil.
Padal tou propastí dál.
Jako kdyby padal na černou díru.
Nejdřív ho deformovali.
Pak se rozpadl na kousky.
Chtěl bejt šťastnej.
Chytil se provazu.
Vytáhl se nahoru.
Oblíknul skafandr.

„Vyprávějte mi,” řekla Hvězda.
Zářila zvědavostí a Kosmonauta to těšilo.
Připadal si důležitě.
Ve dne se cítil nicotně.
„Když jsem chodil do školy,
nedával jsem pozor a dostával kule.”
„Co to je?”
„Rány napsaný na papíře.”
„Jsou červený, jako krev z rozbitýho kolena.
Po sedmi v řadě mě už nebolely.
Připadal jsem si jen hloupě.
Nevhodnej pro systém.”
„Proč?”
„Nemohl jsem nehybně sedět a poslouchat učitele.
Koukal jsem oknem ven a klepal nohama.
To vyrušovalo.”
„Proč jste to dělal?”
„Chtěl jsem utéct.”
„Povedlo se?”
„Daří se mi to každou noc,” usmál se.
Už ale svítalo. Úsměv zmizel a Kosmonaut taky.

Fascinujou mě mraky
pořád cestujou po obloze a mění se.
Někdy se tváří jako něco jinýho.
Jako lidi.
Pozoruju život ze svojí malý klícky.
Život utíká jako ty mraky.
A já čekám, až se klícka otevře
a já ho ochutnám.
Přitom můj život už dávno běží,
rychle cestuje po obloze.
A čeká až ho nahradí hvězdy.
Ještě není tma.
Den je ještě dlouhej.
Jak ho strávím je na mně.
Vím, že to bude krásný.
Protože už to tak je.
Občas prší a hřmí,
bez toho bych si slunce nevážila.
A tak otevřu klec.
Západ slunce je uklidňující.
Nebojím se ho.

Země z vejšky vypadá maličká,
přitom dává život mnohým,
až se to zdá neuvěřitelný.
Není to krásný?
Kosmonautovi zbejvá jen pár vteřin,
než mu dojde vzduch a z něj zbyde
jen skafandr plující Vesmírem.
Pozoruje Zemi.
Přemejšlí nad tou krásou,
nad vším lidskym rychlym pohybem
a nepozastavení se nad životem.
Pro co? Pro smrt.
Když ještě nebyl kosmonautem,
byl taky takovej, neuvědomoval si,
že Země se hejbá sama.
Nepotřebuje tolik rychlýho pohybu navíc.
Zdálo se mu o Hvězdě,
chodil k ní na čaj.
Teď mu padala víčka.
Plul do ztracena
Až padnou, Hvězda si pro něj přijde.
Cítil se spokojeně.

Mám Mary Sue v hlavě.
Vidim všude dokonalý lidi.
To mě sere.
Tyhle dokonalý lidi mi totiž připomínaj,
co všechno je na mě špatně
ve standardech dneška.
Mám kamarádku, je pro mě obraz dokonalosti.
Tak se jí radši vyhejbám.
To není moc fér.
Ta Múza nemůže za moje myšlenkový pochody
a za to že jsem trochu psycho,
a tak to ode mě není moc hezký.
Moje Mary Sue umírá ve chvíli, kdy si uvědomim,
že Múza na sobě vidí spousta chyb,
protože jí to naučila společnost.
Pro ní je dokonalej zase někdo jinej.
Zajímalo by mě, pro koho jsem já...