Moje články

,,Jaký je čaj?" řekl Kloboučník.
,,Hihi, je příliš horký," odvětil zajíc Březňák.
,,Tak si ho nelej na ruce, ale do hrnečku," poučila ho Mallymkun.
,,Ale i tak to pálí."
,,To proto, že máš hrnek děravý. Kloboučníku, hoď mu hrnek."
,,Chytej!" vykřikl Kloboučník a hodil po zajíci hrneček.
Zajíc se skrčil a hrneček letěl za něj. Přesto nedopadl na zem.
,,Dostanu i sušenku?" zeptala se Alenka s hrnečkem v ruce.
Kloboučník se usmál od ucha k uchu.
,,Pch, už je tady zase," zabrumlala Mallymkun.
,,My nemáme tak dobrý čaj jako vy," řekla a sedla si vedle Kloboučníka.
Zase jednou byla doma.

,,Právě jsem dostal na něco chuť!" zajásal Doktor.
,,Na co?" zeptala se Rose.
,,Banány. A víš, co to znamená?"
,,Už zase ty banány. Takže na kterou párty chceš jít?"
,,Neznamená, že když mám chuť na banány, že musíme na párty. Ale pravda je, že když chceš jít na párty, nikdy si nesmíš zapomenout banán."
,,Dobře, takže jdeme koupit banány?"
,,Přesně! A taky banánovou zmrzlinu a banánový koktejl."
,,Spokojený? Kolik jsi měl banánů."
,,Zváženo a sečteno," zamyslel se. ,,Říká se podtrženo ne? Nevadí! Asi deset, dvě zmrzliny a koktejl."
,,A já myslela, že máš jenom dvě srdce a ne i žaludky."

Doktor stál nad řídícím panelem a přemýšlel. Donna ho chvíli po očku pozorovala, ale nakonec se zeptala. ,,O čem přemýšlíš?"
,,O prostosti lidí," řekl.
Donna mu věnovala nechápavý pohled.
,,Stačí se už jen podívat na název vaší planety. Tak jednoduchý. Země. Není na něm nic zvláštního a přesto."
,,Máš takovéhle poetické chvilky často?"
,,Tobě to vadí? Tady vychvaluji krásu Země a tobě to vadí!"
,,Nevadí. Jenom je to prostě jen název. Země, hlína, hrouda. Není na tom nic poetickýho," řekla. ,,Takže, kam jedeme?"
,,Kam? Chtěl jsem to říct nějak poeticky, ale tak," mávl rukou. ,,Jedeme na tvou rodnou hroudu," řekl.

Opřela se o řídící panel Tardis. Podívala se na něj a pořádně si ho prohlédla.
,,Proč se vlastně jmenuješ Doktor?" zeptala se.
,,Proč ty se jmenuješ Rose?" odpověděl otázkou.
,,Já se ptala první."
Doktor se zamyslel. Rukou si prohrábl zbytek vlasů na hlavě.
,,To jméno mi tak nějak sedí," řekl nakonec. ,,Navíc, když se podíváš na Gallifreyštinu, vypadá jako písmo, kterým píšou doktoři."
,,A to je celý?"
,,Ano i ne, ale tobě to bude muset stačit. Teď jsi na řadě ty."
,,Já nevím, asi mamka měla ráda růže,"
,,Nebo věděla, že jedna růže z tebe vyroste. Fantastická růže!" zasmál se.

,,Kde to jsme?" zeptala se Clara, když vyšla z Tardis.
,,Vítej v Prvním Městě!" řekl Doktor nadšeně.
,,Prvním?"
,,Ve skutečnosti je druhé, ale jmenuje se První. Je to trochu složité. Nechce se mi to vysvětlovat."
,,Dobře, tak to zkrať."
,,Tady na planetě Metria vždy existovaly pouze osady, ale pak se začala tvořit města. První město nepojmenovali a nebylo tolik známé. Krátce po něm se postavilo druhé město, které si nárokovalo právo na název První Město. První město nemohlo dokázat, že je první a tak se z druhého města stalo První Město, chápeš?"
,,Eh, trochu."
,,Říkal jsem, že je to složité."

,,Tak pojď, Donno! Aspoň se podíváme ven," zařval Doktor.
Donna se konečně dostala z šatny, kde se musela převléct z toho zimního oblečení.
,,Ty po mně chceš, abych vyšla tam ven? Do té pouště?"
,,Ano, Tardis si stejně umínila, že se teď nikam nehne."
,,A to jenom kvůli tomu, že si tenhle modrej krám něco umane?!"
Tardis tak podivně zahučela. Donna vyjde za Doktorem ven. Dveře se okamžitě zavřou.
,,A jéje. Vypadá to, že jsem si nevzal klíče."
,,A jak se dostaneme zpátky?"
,,Počkáme, až bude mít Tardis dobrou náladu."
,,Já tě jednou vážně zabiju," zaklela.
,,Stejně bych to přežil."

,,Tak pojď, Donno!" zavolal Doktor, který čekal u dveří budky.
Donna konečně vylezla z šatny. Byla zabalená do teplé deky a kdo ví, kolik vrstev oblečení měla ještě na sobě. ,,Dobře, jsem připravená vyrazit," řekla
,,Proč to máš na sobě?"
,,Ty se ještě ptáš po tom minulém výletě, kdy jsme místo na Novém Zélandu přistáli v Norsku?!"
,,Chybička se vloudila. Ale teď jsme určitě v Japonsku."
,,To ti budu věřit, až to uvidím," řekla.
Doktor otevřel dveře.
Do očí je praštila záře slunce a do pusy jim nalítal písek.
,,Japonsko?"
,,Ne, řekl bych, že deku nebudeš potřebovat. Jsme uprostřed Sahary!"

Dopisy. Byly všude. Za ten čas si na to už zvykl. Jen tu leží, pokryté prachem. A přesto působily tak nějak magicky.
Psaná forma vždy byla nepostradatelná. Smlouvy se musely sepisovat. Příběhy si lidé zapisovali, místo aby si je jen řekli. Lidé se při vyznání lásky raději schovávají za slova napsaná inkoustem, zapečetěná rudým voskem a vložená do obálky.
Není to jen rychlé pozastavení nad věcí. Nad dopisem musíte přemýšlet. Volíte vhodná slova a snažíte se o co nejúhlednější písmo. Je to magie slova.
Vlahoš vložil dopisní papír do obálky a poslal ho do Komety. Jeho řeč byla opět perfektní.

Nastoupili do Tardis.
,,Nevěřila bych, že na Barceloně bude taková sranda," řekla Donna.
,,Planeta Barcelona je proslulá svými oslavami," odpověděl Doktor.
,,Jo, ještě chvíli a musela bych se starat o opilého marťana!"
,,Já nejsem z Marsu!" ohradil se a začal startovat.
,,Kam jedeme?"
,,Nech se překvapit."
Přistáli.
Běžel ke dveřím. Stoupl si před ně a mrkl na Donnu.
,,Vítej na Marsu! Odchytni si marťana a jedem pryč," řekl.
Otevřel dveře. Spatřili akorát vojáky mířící na ně.
Doktor rychle zavřel.
,,Rychle, mizíme! Dostali jsme se do období, kdy je Mars okupován jejich nepřáteli a každé vniknutí je považováno za invazi," řekl

Pan Gold se vracel ke svému obchodu. Přemýšlel o tom, co se před chvílí událo. Tu dívku neznal. Jediné, co měla s Belle společné byla krása. Stala se někým jiným a stačilo k tomu tak málo. Ale to málo nestačí, aby se z ní opět stala Belle.
Lacey pro něj byla cizí dívka. A přesto znal každičký detail jejího obličeje, každý odlesk barvy jejích očí. Ale ten pohled, který mu věnovala, nebyl Belle, ale Laceyin.
,,Pardon," ozvalo se za ním. ,,Promiňte, já nevěděl, že jste spolu." Byl to on, koho viděl s Lacey. Šerif z Nottinghamu.
,,Vlastně nejsme," odpověděl Gold.

,,Řekni mi, proč vypadáš tak mladě, když je ti 900?" zeptala se Amy.
,,Milá Amy, na vzhledu přeci nezáleží. Důležité je, jak se cítíš uvnitř. A já se většinou cítím velmi mladě, i když se to stáří občas projevuje."
,,Aha. Já se vedle tebe občas cítím jako malé dítě."
,,Ano, to chápu. Já když vejdu mezi děti, tak si taky připadám jako dítě."
,,Ale ne. Je to spíš tím tvým oblečením a chováním. Připadám si pak mladší"
,,Oblečením?"
,,No, je trochu z módy. Kšandy, motýlek. To už teď nikdo nenosí."
,,Asi už jsem ze staré školy," řekl trochu posmutněle Doktor.

Díval se z okna malého pokoje koleje. Jediné, co viděl, byla budova vedlejší koleje. Zdála se stejná a přesto mu připadala tak jiná. Zajímalo ho, jaké by to bylo bydlet na tam a ne tady. Znáte přeci ten pocit, že za plotem je tráva zelenější. Přesně tak se cítil.
Po chvilce si všiml rozsvíceného okna naproti jeho. Stála tam dívka a upírala svůj pohled na jeho kolej. Nejspíš přemýšlela o tom samém. Když si ho všimla, usmála se. To dělala vždycky, když se jejich oči takto setkaly.
Vedlejší kolej pro něj byla zkrátka krásné místo, na které se nikdy nepodíval.

,,Takže máme tu člověka hraničáře, trpoše bojovníka a elfku léčitelku," řekla Zuzka. ,,Co chceš být ty?"
,,Já nevim," hlesl Tomáš. ,,Co třeba zámečník?"
,,Ale to nejde," protestovala Anežka, elfka.
,,Proč ne?" zeptal se. ,,Představ si situaci, kdy skupinka narazí na zamčený dveře, do kterejch se bude muset nutně dostat. Co pak?"
,,Tak je vyrazím," řekl Lukáš, trpaslík.
,,Ale budou to sakra pevný dveře!"
,,Zámečník ale v pravidlech není," řekl Honza, hraničář. ,,Musíš se držet pravidel. Tome."
,,V pravidlech? Tohle je RPGéčko, kámo. Můžeš hrát co chceš, vykašli se na pravidla," řekl Tomáš.
,,Tak dobře, Tomáš je zámečník," rozhodla Zuzka, PJka.

Procházel se po kanceláři. Chodil pořád dokola. Mírně shrbený a ruce měl založené za záda. Dlouhý plnovous mu málem dosahoval na zem, skoro si na něj šlapal.
,,To je?" zeptal se Harry.
,,Jo, Brumbál," odvětil Fred.
,,Chodí sem a tam, každej den," dodal George.
Harry ještě chvíli pozoroval chodící boty, ale pak Pobertův plánek zavřeli.
,,Tak Vám to nesu, pane," vrazil do dveří Hagrid.
,,Děkuji, už jsem myslel, že se nedočkám, Hagride," řekl Brumbál.
Vzal si od něj lahvičku s nápojem a kopl ho do sebe. Konečně se mohl zase narovnat. Jen doufal, že mu křupne v zádech nejdříve zítra.

,,Proč vlastně téhle skříni říkáš T.A.R.D.I.S?" zeptala se Donna.
,,Time and Relative Dimension in Space. Chápeš?"
,,Název P.I.F.K.A. by byl výstižnější," podotkla.
,,Eh, Pifka? Co to má být?"
,,Prakticky i Ftipně Kouzelná Almara. Je to mnohem výstižnější."
,,Ftipně? To přeci není slovo! A kouzelná almara? Tohle není průchod do Narnie."
,,To sice ne, ale je to té skříni dost podobné. Už vím, odkud jste kopírovali, vesmírňáci!" řekla.
,,My že něco kopírovali? Pche! Jestli chceš, zeptáme se pana Lewise sami, kdo co kopíroval."
,,Klidně, ráda bych se s ním potkala."
,,Tak tedy Allons-y!"
A takhle pan Lewis přišel na kouzelnou almaru.

Donna s Doktorem se vrátili k Tardis. Doktor začal hledat klíčky. Donna otráveně přešlapovala.
,,Kam jsem je mohl dát?" mumlal.
,,Nevím, nemá to nějakej čudlík?"
,,Ne, to by se tam přeci mohl dostat každý."
,,I tak musí být jednoduché se tam dostat. Koukni se na to dřevo. Pomalu se odlamuje a barva taky trochu mizí."
,,Tardis není nějaká obyčejná budka. Ale s tou barvou máš pravdu."
,,Jo, možná bys to mohl natřít."
,,Mohla bys mi s tím třením i pomoct."
,,Třou se velryby. Jestli to máte i u Pánů Času. Ale se mnou se třít nebudeš, zlato!"
,,Já myslel natřít!"

Seděl nad jezírkem a pozoroval měsíc. Vzpomínal na chvíli, kdy k němu poprvé promluvil. Tehdy zemřel, ale žil dál. Tenkrát to ještě nechápal, ale teď ano. Byl strážce a to něco znamenalo. Pro něj ano.
Měl svou partu kamarádů, která by někomu mohla přijít i neskutečná. Ale stačilo jen uvěřit.
,,Hej, Jacku!" vyrušil ho Velikonoční Zajíc. ,,Vem mráz a jinovatky a odkliď si je pryč. Za týden budou Velikonoce."
,,Tak budou Velikonoce na mrazu," řekl a v obličeji se mu rozpláclo velikonoční vejce.
Jack spadl do sněhu. Za chvíli šel Zajíc ověřit, jestli tu ránu přežil.
,,Baf!" vyděsil ho Jack.

Hlavu si lámu
a vlastně nevím s čím.
Chci však mít slávu
z toho, co vytvořím.
A až se dostaví,
ta nejlepší myšlenka,
mysl mou roztaví,
to bude jen chvilenka.
Však stále temno jen,
je v mojí hlavě.
Myslím, že je to sen,
to o té slávě.
Čekám dál na nápad,
až já ho polapím.
Slunce šlo na západ,
v čase se utopím.
Slova jsou schovaná,
v temném hávu.
Mysl je oddaná
tomuto stavu.
Tu světlo zazáří,
mne náhle osvítí.
Rozkvést se podaří,
to slovní kvítí.
Nápad už přichází,
milion za něj dám.
Světlo mne provází,
slova už zase mám.

Motory se rozběhly a Tardis začala vzlétávat. Doktor se šibalsky usmál na Donnu.
,,Kam nás vezeš?" zeptala se.
,,Nech se překvapit."
Pak Tardis přistála a oba vyšli ven.
,,Ale to je Londýn!" zvolala Donna.
,,Ano, krásné místo."
,,Londýn! Nastoupím do vesmírný lodi a dočkám se Londýna!"
,,Je to i stroj času," poznamenal.
,,Londýn! Pch," utrousila a jeho poznámku ignorovala.
,,Hlavu vzhůru," řekl Doktor.
,,Ano, díky. Potřebuju nějaký povzbuzující slova."
,,Ale ne, Donno. Hlavu vzhůru. Podívej se na nebe," řekl a sám zaklonil hlavu.
Donna zdvihla hlavu vzhůru a spatřila, jak po nebi krouží vítězná válečná letadla.
,,Vítej ve vítězném Londýně."

,,Jak teda funguje ta regenerace? To na to máte nějakou speciální poukázku?" zeptala se Donna.
,,Ne, zkrátka je to naše vrozená vlastnost," řekl Doktor.
,,A nebojíš se, že ti třeba místo rukou narostou klepeta?"
,,Jsem Pán Času, ne Pán Klepet," konstatoval.
,,Ale stát se to může, ne?"
,,To asi ne. Obnoví se nám buňky, tudíž naše podoba, která je takováhle. Sice se změní vzhled, ale myslím, že klepeta fakt narůst nemůžou."
,,A můžeš se změnit v ženskou?"
,,Možná. Doufám, že ne. Donno, nepřiváděj mi noční můry. Teď se mi kvůli tobě bude zdát, jak se přeměním v ženskou s klepety."

Zalezl do tmavého kouta Tardis. Neměl náladu někam odletět nebo někoho navštívit. Po těch letech to byla stále pravda. Kdo s ním cestuje, dopadne špatně.
Po tváři mu stekla slza. V rukách mačkal vytrhnutou stránku z knihy. Byla poslední. Nikdy nečetl poslední stránky, ale tahle byla velmi cenná. Uklidňoval se myšlenkou, že sice byli pryč, ale spolu. To znamenalo, že se jistě měli dobře. Jenže on za to mohl. On už je nikdy neuvidí.
Cítil se osamělý. Jediné, co mu po nich zbylo byly brýle a ta stránka knihy. A ty nádherné vzpomínky. Pondovi zkrátka zanechali otisk v jeho srdcích.

Jsou to nepřátelé nebo přátelé? Kdybych si zvolila nepřátele, jak bych bojovala proti tak velkému počtu sama? Je nás hodně a přesto jsme každý sám. Každý sám za sebe bojuje válku. Válku s časem, s ostatními, s Nimi.
,,I Bůh řekl..." pravil první. V tu chvíli jsem usnula, než mne proudilo hlasité zvonění.
,,Která obluda zívla při rozmnožování žraloků?" pravila druhá. To já, měla jsem chuť říct.
,,...lépe váže vodíky," pravila třetí. Alespoň to jediné jsem zaslechla.
,,Bonjour," pravila čtvrtá. Jediné, co jsem jí rozuměla.
,,Vyřešte rovnici," pravila pátá. Pak jsem jen bezmyšlenkovitě opisovala tabuli.
,,Jděte na oběd," pravila šestá.

,,Časnačaj," řekl muž oděn v černém.
,,Dyť je teprva pravý poledne," řekl druhý.
,,ČA-SNAČ-AJ!" zdůraznil první podrážděně. ,,Tak se jmenuji. Jonatán Časnačaj."
,,Ahá, tak to pardón, pane Časnačaj. Co byste potřeboval?"
Časnačajovi se pokřivil obličej, když slyšel, jak jeho jméno bylo vysloveno. Špatně. Opět. Kdyby toho člověka nepotřeboval, odklidil by ho beze stop.
,,Je tu jistá záležitost, s kterou byste mi mohl pomoci, pane.."
,,Běloskvoj. David Běloskvoj. Ale řikaj mi Mezinima."
,,Pane Mezinima, mám jistou práci s... řekněme... vymazáním někoho. Při své práci potřebuji pomoc zlodějů. A vy máte skupinku."
,,Jó, a kolik by to káplo?"
,,Řekněme, že zůstanete naživu."

,,Tak kam? Raxacoricofallapatorius? Anebo třeba Barcelona? Myslím tu planetu, ne město," ptal se Doktor.
,,To je mi ale výběr," řekla Donna. ,,Asi se spíš nechám překvapit, vesmírňane!"
,,Dobře, Allons-y!" zakřičel.
Tardis se rozletěla. Oba se pevně něčeho chytili. Po chvíli se svým obvyklým skučením přistála. Doktor běžel ke dveřím a chytil za kliku.
,,Připrav se," řekl, ,,na útěk do Země Nezemě, jak této planetě rád říkám."
Otevřel dveře, ale oba čekalo velké zklamání, protože se nacházeli v nějakém kráteru na Měsíci.
,,Nezačíná Ti trochu vrzat v pantech?" zeptala se Donna.
,,Asi jsem se spletl o pár číslic v souřadnicích," řekl.

Ucítil chlad kolem sebe. Obklopila ho ledová voda. Nic neviděl a brzo se mu zastavil dech. Přestalo mu bít srdce a on se jen bezvládně potápěl hlouběji.
A přesto ho z té nečinnosti něco vytrhlo. Otevřel oči a pomalu se dostával na hladinu. Spatřil měsíc. Krásný a zářící. Nevěděl, kdo je a co se stalo. Jediné, co mu měsíc řekl, bylo jeho jméno. Jack Frost.
Po tři sta letech mražení ulic zjistil svou minulost. Už jí ale nepotřeboval. Stačila mu přítomnost, kdy mohl mrazíkem rozveselit děti, které ho konečně viděly. Ale hlavně, kdy mohl pohlédnout do krásných očí Víle Zubničce.

,,Neříkej mi, že se ti ta budka zase porouchala," řekla Donna.
,,Vždyť Ti to neříkám," konstatoval Doktor pobíhajíce po Tardis.
,,Pokud vím, nedávno jsme kvůli poruše skončili na Planetě Zmijí."
,,Neboj se, brzo bude Tardis jako nová," řekl a zmizel pod řídícím panelem.
,,Jako nová? Není náhodou ještě starší jak ty?"
,,Jo, ale oba vypadáme pořád skvěle," vylezl zpod panelu a zatáhl za startovací páku. ,,Allons-y!"
S Tardis to nepohlo.
,,A co teď?" zeptala se.
,,Teď většinou funguje to, co děláš s rozbitým počítačem."
,,A to je?"
,,Nefunguje software, nakopneš hardware," řekl a kopl do motorů.
Tardis opět začala fungovat.

Sluneční paprsky pomaličku přibíraly na síle. Bylo na čase, aby se přesunul zase jinam. Přicházelo jaro a už tu nebylo místo pro mrazivé skluzavky Jacka Frosta.
Úplná obleva ale ještě nepřišla. Měl pár posledních chvil, kdy si mohl užít svého času. Poletoval městem a vše pokrýval jinovatkou. Okenicím dodal křišťálovou podobu a zmrazil vodu v kašně. Otočil se, aby se podíval na své vykonané dílo, ale po něm tam už zůstalo jen pramálo stop.
Zklamalo ho to, protože jeho nic zahřát nemohlo. Alespoň to si myslel, než zase potkal Vílu Zubničku a její krásný úsměv zahřál i jeho ledové srdce.

,,Co se děje?" zařvala Donna přes hukot Tardis.
,,Nevím, musíme nouzově přistát," zakřičel Doktor. S drnčením přistáli.
,,Kam jsme spadli?" zeptala se.
Doktor neodpověděl, jen doběhl ke dveřím. Otevřel je a podíval se.
,,Planeta Zmijí," řekl.
,,Zmijí? To jako těch hadů?"
,,Vlastně ne. Zmije jsou mimozemská rasa, jen se jim trochu podobají tou kůží."
,,Takže se jmenují po hadech?"
,,Ve skutečnosti se hadi jmenují po nich," řekl. ,,Opravím Tardis a odletíme."
,,Proč tu ale ty zmije nejsou?"
,,Už je jich málo. Ve válkách je neměl kdo vést. Jack sklátil jejich krále."
Donna mu věnovala TEN pohled.
,,Porazil," opravil se Doktor.

,,Á, Harry!" zvolal pan Weasley. ,,Rád Tě u nás zase vidím. Už se těšíš zpátky do Bradavic?"
,,Ano, pane Weasley," přitakal Harry.
,,Měl bych na Tebe otázku, chlapče. Ohledně mudlů. Co je to Zubatá?"
Harryho takhle otázka zarazila. Pan Weasley mu takové podával často a nikdy dřív si neuvědomil, že na ně nezná odpověď.
,,No, to je...," přemýšlel. ,,Tak se říká Smrti, pane. Však víte, kostra s kosou v plášti s kápí. Občas se jí říká Zubatá."
,,Proč?"
,,No, asi kvůli tomu, že jí jsou vidět zuby, pane."
,,No, ale jí je vidět všechno. Proč se jí neříká třeba Kostnatá?"

,,Tak a jsme tady," řekl Doktor a otevřel dveře Tardis.
,,A kde? Vždyť jsme se nepohnuli z místa," poznamenala Donna.
Doktor se rozhlédl kolem. Tardis se nepohnula ani o píď.
,,Jak to?"
,,Mám dojem, že za to můžu asi já," ozval se Jack Harkness.
,,Jacku! Co jsi mi udělal s Tardis?"
,,Nic, jen jsem jí zastavil, abys mi zase neuletěl," řekl a podíval se na Donnu. ,,Mimochodem, já jsem Jack, ale dámy mi rády říkají Alfa."
Doktor nevěřil tomu, co to slyší za výmysly.
,,Jako Alfasavec? Jistě, asi jste byl Alfa v sání mlíka," pronesla Donna.
Doktor se začal smát.

,,Nerad cestuješ sám? Tak kolik jich bylo přede mnou?" zeptala se Donna.
,,No, hodně," vymluvil se Doktor.
,,Cha! Takhle mě neodbiješ, vesmírňane! Jak si vlastně svoje společníky vybíráš? Máš to podle nějakých statistik? Jsou to jenom ženský, viď? Máš svojí nabalovací budku, ale mě nedostaneš, marťane!"
,,Cože? Já nejsem z Marsu!" ohradil se Doktor. ,,A tohle není nabalovací budka. Rád cestuji s kamarády, takže sem nevodím jenom ženský! Měl jsem tu i pár chlapů. A robotického psa!"
Donna se na něj podívala tím svým pohledem.
,,Ale takhle jsem to vůbec nemyslel!"
,,Dobře. A co ty statistiky?"
,,Ty jsou nuda," řekl.

,,Sen! Pojď sem!" zakřičela Yubaba přes celé lázně.
Chihiro se ihned rozběhla za ní.
,,Ano, paní?"
,,Postaráš se o Bohyni Krásy, která o nedlouho dorazí sem. Budeš jí muset zkrášlit, ale za nic na světe s ní o jejím vzhledu nemluv!"
,,Ano!" uklonila se Chihiro.
Za chvíli dorazila Bohyně Krásy, nebo alespoň to Chihiro řekli. Byla to věru obyčejná paní, ale velmi ošklivá. Chihiro nechápala, ale pustila se do práce.
Když Bohyni zkrášlila tak, že byste jí nepoznali, musela se pochválit. Vypadala nádherně, opravdu jako Bohyně Krásy.
,,Děkuji Ti. Tohle je ale jen klam, pravá krása se skrývá uvnitř," řekla.

Tardis přistála. Doktor vykoukl ven a rozhlédl se po prázdné ulici. Znovu si přečetl zprávu na psychopapíru. "Ke strojům!" stálo tam.
Procházel se po prázdné ulici, když zazvonil telefon v telefonní budce. Zvedl ho a z druhé strany sluchátka se ozvalo:
,,Nechoďte ke strojům!"
,,Cože? Proč?"
,,Tohle je město strojů. Nepřibližujte se k nim, jinak se připojíte k nám."
,,Ke komu?"
,,Ke strojům."
Doktor zaklapl telefon a oddálil se od budky. Stroje převzaly kontrolu nad městem, jenže nemůžou fungovat bez proudu. Doktor doběhl k elektrickému vedení a pomocí sonického šroubováku město odstřihl od proudu.
Stroje se vypnuly. Lidé se vrátili.