Moje články

Byli všude. Kolem mě. Zatracené jaro, zatracené staré byty, zatracené všechno.
Černí i zrzaví, plné skříňky. Jídlo na vyhození, batohu jsem se skoro bála dotknout - a to v něm ani nic sladkého nebo napadnutelného být nemuselo. Spreje už dávno nefungovaly a volat deratizátora se vždycky prodražilo.
Každé jaro, když nastal jejich čas, útočili odevšud. Hnízdo v parapetě, hnízdo kdovíkde ještě, škoda mluvit. Neutuchající invaze, která se ve vlnách opakovala. Nejhorší bylo, když došlo na létající evolvy. Jak se bránit? Pomoc? Představovala jsem si superhrdinu s přeškrtnutým mravencem na dresu, ale i ten by byl asi na toto příliš krátký. Asi.

"Musí to vážit přesně 123,865 kilogramů a sestávat se z 250 stejně velikých kousků."
Tak nějak působí zadání práce, kterou vám nejde psát, nechcete ji psát a postupně koukáte, jak ručičky na hodinách užírají čas a vy si užíráte nehty na rukou. Být či nebýt, filozofické otázky kladené při procházení písniček, které jste už milion let neslyšeli a ubíjí vás všechno, na co se podíváte.
Ukládáte na místa, kde se pak všechno ztratí. Časoprostor pohltí vše, co zůstane na místě příliš dlouho.
Zváženo a sečteno?
Ale ne, příloha je příliš těžká. 2 MB jako ty dvě vteřiny do konce termínu...

Měl rád svůj domov. Svoji rodnou hroudu. Zdědil ji po svých rodičích a jednou ji hodlal předat svým mláďatům. Ale nejdřív musel dotočit ten seriál pro děti, těm stačil i porod zaječice, kdyby měl mít Krteček mladé, tak to by už byl vrchol.
Navíc měl problémy s placením nájmu. Pronajímatel byl nepřejícný.
K tomu měl za jménem copyright a nemohl nic.
Jednou Krtečkovi došla trpělivost. Sbalil si svých pár švestek, nastartoval raketu a i když se slzou v oku v novém domově na jiné planetě často vzpomínal na svoji starou dobrou hrudku hlíny, vrátit se už nehodlal. Hloupá autorská práva!

Byl pro něj jako růže. Voněl téměř božsky a každé přičuchnutí ho odnášelo kamsi do neznáma, kde byli jen oni dva. Možná i déšť? Nevěděl. Krásný jak okvětní lístky, ale nikdy neuvadal, lety se rozvíjel víc a víc. A bodal. Úsměvem, pohledem, někdy i tím, co říkal. A ano, tím, co dělal. Remus se někdy nemohl rozhodnout, jestli je spíš jako rudá růže nebo růže černá. Black jeden. Miloval ho.
Nikdy nezapomněl. A když přišel z vězení, byl pořád jako růže. Usušená, visící na okně. Ale pořád tak zatraceně voněl.
Neměl hrob. Jen sentimentální růže ve váze a zoufalý pohled.

Vykonavatel špinavé práce. Uklízeč. Ten, o kterém se raději téměř nemluví. Ano, to jsem přesně já, stín, který nikdo ve světle pouliční lampy nechce spatřit. Pokud se objevím, o moc víc toho již nespatří.
Ale i já mám své stíny a přišel den, kdy mě dostihly a pohrály si se mnou. Vražedně rychlé, nelítostně smrtící. Zrovna jsem měl fakt smůlu a zbylo mi v kapse jen pár triků.
Zabily mě a hodily do kanálu. Asi slyšely příliš zkazek o tom, co dokáží vnitřnosti Uklízečů, když se někdo pokusí o rozčtvrcení.
Udělaly ale chybu. Jen mě zabít, to je příliš málo.

Byla jen chvilka od nárazu...
Necítila bolest, jenom viděla, co všechno by ji mělo bolet.
Nebyla v šoku, vznášela se někde nad sebou a lapala po dechu, ale bylo to vzdálené, někde pryč.
Nekřičela, a pokud ano, tak se neslyšela. Přišlo jí, že otevírá pusu naprázdno a hlasivky se procvičují jen tak.
Neslyšela vlastně vůbec nic. Zdálky houkačka, možná, nebo jí jen hučelo v hlavě?
Potřebovala se posadit a přišlo jí, že padá, do měkkého, možná? Ale příšerně pomalu, jako ve zpomaleném filmu.
Chuť ani čich taky nefungovaly, všechno bylo zdušené. Jako když přes všechno hodíte temnou deku.
Obzor zčernal.

Obyčejné záchody na obyčejné škole. Nátěr v kabince někdo sloupal, jen částečně.
Všichni se koukají všude okolo a čtou si přihlouplé poznámky na stěnách. Ta, která ale vykukovala zpoza nových vrstev, vypadala ale daleko zajímavěji.
Píši Vám,
Pro pokračování bylo třeba odloupat opatrně další vrstvičky, tak, aby se to nepoškodilo.
Trvalo to až do konce školního roku, než si přečetla skoro celou milostnou básničku. Na dívčích záchodcích? Podezřelé. Stále jí chybělo jméno autorky...
Během prázdnin proběhla rekonstrukce. Dveře byly nahrazeny nablýskanými bez vzkazů dávné minulosti.
Zklamání z toho ji nikdy docela neopustilo. Ale na památku vytáhla svůj nožík.
Píši Vám,...

Odmalička rád pozoroval z hradeb okolí. Minas Tirith mu připadalo jako nejkrásnější město na světě a rád se jím procházel s Boromirem. Ten měl vždy pro svého mladšího brášku nějaký příběh. Často se spolu dívali na Minas Morgul a "pohádku" o Sluneční a Měsíční věži měli nejspíš nejraději ze všech.
Uplynulo mnoho podzimů a zdálo se, že snad ještě více zim, a stále na tom samém místě stál a snažil se chytat naději. Vyprávění končilo tím, že jednou zase bude i to druhé město zářit světlem.
Obzor byl temnější než kdy dřív. Tiše doufal, že se realita změní v pohádku.

Otevřel jsem oči a viděl jenom všudypřítomnou tmu. Necítil jsem se, neměl jsem pocit, že bych se mohl hýbat. Asi jsem byl ještě moc ztuhlý ze spánku, který se mi zase rychle pod víčka přikradl a i přes varovný záškub v mysli jsem o sobě zase nevěděl.
Opět jsem se probral až ve chvíli, kdy jsem byl v pekle. Minimálně to tak bylo. Cítil jsem všechno a nejvíc ze všeho spáleninu. Co se stalo, co se děje?
Vzpomínka na všechno doputovala příliš pozdě. Byl jsem mrtvý. Ale nejsem! Křičel jsem, ale skrz plameny ve spalovně márnice mě nemohlo být slyšet.

Vrátil se. Byla už tma, jako tenkrát, když sem přijel jako malý kluk. Hrad vypadal stále stejně impozantně, jeho stará dobrá škola plná magie a tajemství. Vzpomínky ale zaplašil, protože stále ještě bodaly více, než by chtěl. Ve Velké síni si pak musel uvědomit, že jeho místo už není u nebelvírského stolu, ale že bude sedět v čele s ostatními profesory, on, Remus Lupin.
Teprve teď si uvědomil, že již nějakou dobu skoro nedýchá. Napravil to a v hrudním koši ho bodla všudypřítomná atmosféra této staré budovy. Usmál se a McGonagallová, která zrovna zasedla na vedlejší místo, mu to oplatila.

Běžela jako o závod.
Jen tak lehce se dotýkala země a začínala se bát, aby vůbec pak zabrzdila - a ne o zeď. Plíce si zoufaly po vzduchu, v hlavě hučela krev, ale musela dál. Nesměla se zastavit.
Snažila se nemyslet, protože myšlení ji zpomalovalo - kdyby bývala vyrazila včas... Ale to by nebyla ona.
Zbývala minuta. Příliš krátká, když se snažíte dobíhat.
Motivovala se tím, že je to o život, vlastně skoro bylo. Ještě jí zbývala naděje, že třeba bude mít vlak zpoždění.
Pak náhle doběhla, zastavila se uprostřed liduprázdného nástupiště. Souprava nikde.
Zpozorovala už jen, jak vyjíždí - na vedlejší koleji...

"Nepřišla dnes nějaká pošta, Rone?" zeptala se Hermiona u snídaně, viditelně napjatá.
"Nhevhim, phroč?" zahuhlal a sklopil oči. Věděl moc dobře, že to nesnáší, ale stejně si nemohl pomoct.
"Nejspíš nějakou čekám," jen zavrtěla hlavou a šla si to zkontrolovat. Raději, dneska neměla náladu se přít o maličkostech.
Pošta přišla - tak jen dychtivě rozlepila obálku se znakem, ve kterém byla zdobená zkratka PIFKA.
"Juchů! Mám Pifku!"
"Pifku na koho?" nechápavě odvětil Ron, už s prázdnou pusou.
"Ne na koho, ale vzali mě na Pokročile intelektuální fakultu kouzelnické akademie! Na Pifku prostě! A netvař se tak nechápavě a pojď mě obejmout!"

Kdysi pobíhali po škole a odemkli snad téměř všechny dveře, na které narazili.
Vyrůstal s tím, že zámek je jen tak silný jako jeho tvůrce - a důvtipný stejně tak. Pak se doslechl, že u mudlů existuje i povolání zámečník - při největší rebélii vypadalo i jako skvělý nápad se vším praštit a jít to dělat. Rozhodně by to matku příšerně naštvalo.
Šance nejen na takové ujeté nápady už odvál čas.
A když tu tak seděl ve ztichlém domě a namlouval si, že krk má sevřený jen tím všudypřítomným dusivým prachem, věděl, že odsud by se stejně ani jako mistr zámečník neosvobodil.

Harry netušil, co bude dělat.
Přeci jen, obrovský bazilišek, Voldemort, Ginny, deník...
Zdrhnout? Co jiného mohl teď hned dělat?
Plížil se tedy s veškerou opatrností dvanáctiletého kluka. Našlapoval tiše. Aby prostě nějak něco vymyslel - a měl na to ještě vůbec šanci. Strach mu tepal v žilách tam, kde měl být adrenalin. Jenom doufal, že to našlapování do louží se nezačně co chvíli rozeznívat ozvěnou.
Až když šlápl na něco, co se snažil nevnímat jako kost nějakého jeho předchůdce, se v něm s hlasitým křupnutím objevilo to, co potřeboval, a přestal utíkat.
Pořád tu byla ta jeho pitomá odvaha, neopustila ho.

"Půjč mi to taky, třeba se mi to povede," zavelel si Ron a Harry mu neochotně podal stříbrnou lampu.
Hermiona si jenom povzdechla a zeptala se: "A vážně toho už nechcete nechat?"
Našli ji někde mezi věcmi v Siriově domě. Ten nad tím jenom mávl rukou, že tam byla odjakživa - ale pak se Ron dozvěděl, jakou úlohu hraje v mudlovských pohádkách a začali se o ni s Harrym přetahovat.
Bylo přitom jasné, že kdyby tam nějaký džin byl, tak by už dávno vyletěl.
Ale i tak to Hermioně nedalo a potají před spaním také lehce lampu přetřela. Co kdyby náhodou!

"A mám spoustu práce. Dvacet úkolů, pět seminárek, tisíc slovíček na naučení se a nemám čas. Potřebovala bych se roztrojit!"
"A co místo těch keců začít něco dělat?"
"Ah, svědomí, mé uštěpačné vnitřní já, se probudilo. To bych ráda, ale..."
"Ale to bezduché čumění do blba je záživnější, přirozeně."
"Jak jinak. Ale až... Tak! Fakt. Určitě."
"A odevzdání toho dnešního drabble bude vteřinu před půlnocí. Nebo třeba konečně něco nestihneš a příště..."
"Tos říkalo už tak stokrát. A? Ha!"
Se svědomím to nemá cenu. Píšu kamarádce.
"Mám hromadu práce a nic se mi nechce. Dokopej mě něco dělat! Prosím!"
(ninja)

"Chcete před popravou ještě něco říct?"
"Jsem nev...," odmlčel se odsouzený a pak se opravil a hrdě se napřímil. "Mám odvahu zemřít!"
I když v duchu si tím nebyl vůbec jistý.
Položil hlavu na špalek a čekal.
Sek!
Strašně to bolelo. Ale ještě pořád dýchal. Cítil krev. Panikařil.
"Nechci umřít," snažil se vydat hlásku, ale nedařilo se mu to.
Sek!
Byla to agónie. S každým dalším seknutím si byl více a více jistý, že rozhodně umřít nemůže a nesmí. To poslední, pětačtyřicáté, už skoro nevnímal.
Ještě slyšel povzbuzení mistra kata svému učni: "Hlavu vzhůru, příště si tu sekeru líp nabrousíš!"

"No není to roztomilá příšerka?" rozplýval se Hagrid nad novým přírustkem do svého zvěřince.
Nebyla. Hlavu s takovým šklebem, který by přinutil k útěku i zapřísáhlé milovníky zvířat, držel ohyzdný šroubovitý krk, který jí umožnil rotovat dle libosti. A ta klepeta - nepřirozeně velká, na první pohled ostrá. Na ten druhý - neskutečně ostrá. Právě jimi pokácela menší stromek.
"Ehm, Hagride, určitě si ji chceš nechat?" ozvala se vyděšeně Hermiona, když zjistila, že si jich "příšerka" všimla a vydala se směrem k nim.
"No tak jasňačka, chudinka nemá maminku."
Další den přišel Hagrid na večeři s nově sestřiženým vousem - a patřičně zasmušilý.

Pomalu s lupou a dalšími příslušnými proprietami procházela místem činu a hledala důkazy.
Rozsypané věci v předsíni.
Podivná skvrna na koberci v obývacím pokoji.
Otevřené šuplíky kuchyňské linky.
A otisky úplně všude. Téměř nemožné určit pachatele!
Pak narazila na jeden obzvláště znatelný otisk, který mohl případ jistě vyřešit. A také vyřešil. Napřímila se a zavrtěla hlavou při pohledu na hlavní Podezřelou.
"Ani jste neutekla, teď nezapomeňte říct, že jste nevinná a že jste se k tomu jenom přichomýtla! Neuvěřím vám to!"
"Mňau," zapředla Podezřelá a ani se nesnažila zapírat. Jen se napřímila a důležitě odešla do ložnice. Páchat další zločin.

Když jsem ho viděl jít vstříc vojákům, až do hloubi duše jsem si uvědomoval, jak tenká hranice je mezi odvahou a šílenstvím. Ale ve stavu opojení vším okolo nezbývalo než ho obdivovat, já sám ztuhlý na místě a přemýšlející, kde jsem nechal svůj rozum. A kde ho nechali my všichni - a on. Vše se slévalo a čas plynul tu rychleji a tu pomaleji, jako kdyby byl mořem a já se jen nechal unášet vlnami.
Bál jsem se víc než on - bylo jich tolik, po zuby ozbrojení a on neměl nic, jen svůj vyzývavý škleb. Asi jsme mu nebyli dobrým příkladem.

V poušti se těžko pozná čas.
Ciri se ho snažila odhadnout podle lecčeho, ale to pitomé slunce stálo snad bez ustání uprostřed oblohy a snažilo se usmažit vše, co bylo v jeho dosahu. Připadalo jí, že není rozdíl mezi ránem, polednem a večerem. Alespoň že noc se netvářila jako peklo samo.
Plahočila se a nadávala. Většinou bezhlasně, protože jí už nezbývala energie na hlasité protesty. V určitou chvíli jí přišlo, že snad shoří na místě jako suchý list na podzim. Že pokud se něčeho dotkne, vzplane to a zapálí celý svět.
Zhroutila se do písku. Právě začalo to opravdické poledne.

"Nemyslím, že bychom měli tyhle dveře otevírat," řekl Gimli a prohrabával si vousy.
"Proč ne?" zašeptal Legolas a rozhlížel se, jestli není v okolí nějaký skřet.
"Jak dlouho si myslíš, že je nikdo neotevřel? Určitě budou vrzat!"
"Ale musíme se dostat na druhou stranu!"
"Všichni budou vědět, že jsme je otevřeli a skřeti sem přiběhnou jak na zavolání."
"Určitě vrzat nebudou, neboj."
"Myslíš, je jim sem někdo chodí promazávat pravidelně panty?" téměř vybuchl Gimli.
"Vsadíme se?"
"Klidně! Mám pravdu!"
Legolas s hlasitým a táhlým vrznutím otevřel dveře. Ten zvuk se rozléhal po celém širém okolí.
"Vyhrál jsem. A teď běžíme."

Tma plná mlhy, ve které bylo samozřejmostí se utopit. Vteřiny se natáhly na minuty a minuty na hodiny. Viděl jsem mihotavé světélko, tam, kde jsem spadl, které se zmenšovalo a vzdalovalo každou chvílí víc a víc a jak jsem se snažil k němu natahovat ruce, jen jsem se propadal do hlubin temnoty.
Nepamatuji se, kdy jsem přestal dýchat. Nevím už, kdy mi mlha začala vnikat do uší a nosu a úst a začal jsem se zalykat smrtí. Mezi vzpomínky se motala touha přežít.
"Já se v těch tvých očích jednou utopím," zavrtěl jsi hlavou jako tenkrát. Už to asi nestihneš...

"Vyrobila jsem skvělou věc, která vám pomůže s tou oblevou!" přiletěla Zvonilka udýchaně ke královně víl. "Stačí jenom chvíli počkat, bude to přesně ono!" byla nadšená.
Všechny víly okolo ustaly v práci a byly spíše ustrašené. Nebylo to poprvé.
Potom uslyšely hlasité dunivé zvuky, jako kdyby se na ně něco řítilo a ustrašenost nahradila panika.
Ne, to nebylo jenom jako - ono se na ně opravdu řítilo cosi - masa vody, která hrozila spláchnout všechno v dohledu. Víly stihly jen vzlétnout.
Byl už skoro konec března. A přípravy na jaro byly opět ztraceny a aby ho mohly víly přinést, musely začít odznova.

V havraspárské kolejní místnosti byl kolem nástěnky pořádný šrumec. Stál za tím kus papíru se seznamem studentů, bodů z jednotlivých předmětů, odečtených bodů, bodů navíc a barevným pohyblivým grafem. Vše opatřené podpisem profesora Kratiknota.
"Co to tady je?" připletla se tam Lenka a pečlivě si vše prohlédla. Pak odšpendlila graf a obrátila ho vzhůru nohama. Čáry byly zmatené a chvíli se popotahovaly a praly, ale nakonec se narovnaly do původního tvaru. Jen obrácený podpis značil nějakou změnu.
"To je statistika bodů, přeci, pro lepší přehlednost," podotkla Padma pohoršeně.
"Ah. A ani se to nezkazilo. To je nuda," zavrtěla hlavou Lenka.

"Prý nemohli splnit příkaz, že nenašli žádné zmije. Tady o tom napsali zprávu," podal Haldir svitek Celebornovi a čekal po elfsku klidně.
"Jaké zmije? Já přeci o zmijích nic neříkal," vzal si vzkaz a začal nahlas číst.
"Pane, sice bychom neskonale rádi pokláti...," zmlknul raději a přelétl zbytek textu jen očima. Haldir dál klidně čekal.
"Já ti říkal, že bude průšvih přenášet příkazy přes hobity! To si hráli na tichou poštu?! Vzkázal jsem, že je lesu třeba kácení jedlí. A oni elfům řekli, že mají klátit...," poklesnul Celebornovi hlas.
"Tak to je jediné štěstí, že tu žádné zmije nežijí, že?"

"Zubatka, zubatka!" posmívali se jí spolužáci. Bylo jí osm a slzy schovala. Slíbila si, že jim ukáže.
S objevením čar a kouzel na to skoro zapomněla. Věnovala se důležitějším věcem. A téměř nikdo jí to nepřipomínal. Téměř.
"Hele, zubatá mudlovská šmejdka," říkali jí pak. Někteří. Jim už neměla potřebu cokoliv v duchu slibovat.
Později byla ráda, že se zubatého prokletí zbavila. Napořád!
***
"Proč pláčeš, Rosie?" zeptala se jí jednoho dne po návratu ze školy. Pořád přemýšlela, jestli byl dobrý nápad ji tam posílat.
"Prý jsem zubatá veveřice," hodila s aktovkou a s pláčem odběhla do pokoje.
Hermiona rozhodně vytáhla hůlku.

Tonksová: "Už jdu!"
Lupin: "Pozor na..."
Tonsková: "Au!"
Lupin: "...tu skříň."
Tonksová: "Kdo ji sem dal? Včera tu ještě nebyla!"
Lupin: "Ta je moje. Mám v ní bubáka."
Tonksová: "Neříkala jsem ti, že toho mám dost v práci a že žádné bubáky, strašáky ani kostlivce ve skříni nechci pouštět přes práh?"
Lupin: "Promiň. Ale to je můj oblíbený bubák. Nemohl jsem ho tam nechat!"
Tonksová: "Ale slib mi, že bude jenom jeden a že je to jenom výjimka. Nerada bych tu narážela na neočekávané příšery, kam se pohnu."
Lupin: "Takže ty karkulinky musím odstěhovat?"
Tonksová: "Aaaa, tys přinesl i karkulinky?"

"A mami, co je to ten alfasavec?" otázalo se hyeňátko po pohádce na dobrou noc, ve které se velký Hyeňák stal vládcem zvířecí říše.
Máma hyena si povzdechla, ale začala vysvětlovat:
"To je taková kousavá bestie, samcům všude možně trčí dlouhé chlupy, kterým říkají hříva. Celé dny se válí ve stínu akácií a zívají. Samice pak loví, ale nechávají po sobě spoustu nepořádku, který pak my musíme uklízet. Jednou nám jeden z nich slíbil, že se pod jeho vládou budeme mít dobře, ale nepovedlo se mu to. Takže už žádní alfasavci! A teď už spát. Dobrou noc a buď připraven!"

Rád chodil na kosmetiku.
Pochopitelně to tajil, muž jeho úrovně přeci nemohl předstoupit před lidi s tím, že včera měl masku okurkovou a před týdnem z hvězdného prachu.
Ale on si musel dávat pozor, temná síla s přibývajícími léty jako kdyby probleskovala skrze jeho kůži, starost o pleť byla nutná, přeci se nechtěl prozradit!
"Hotovo, pane. Budete si přát i něco zakoupit? Minule jste si stěžoval, že s Onderonským zakrývačem se musíte příliš často chodit upravovat, ale právě nám dorazil nejnovější Galaktický pudr. Zakryje vše a dlouho vydrží!"
Palpatine přikývl na souhlas a doufal, že konečně půjde o ideální zkrášlovadlo.

Pamatoval si, jak je viděl a cítil ustupovat z bitvy, gestikulovali na sebe a křičeli, aby se vrátili zpátky ke břehu k těm jejich strojům, které ale jeho jednotky stihly zlikvidovat včas. Málem ho ale zaskočili.
Ale on měl také své stroje. A byl rozhodnut je použít při konečné destrukci Království Země. Neuvažoval o sobě jako o pokrokovém, jednoduše dělal všechno pro to, aby dosáhl toho, čeho chtěl.
Spojení Ohně a techniky mohlo jen a jen pomoci, což si pyšně promítal v hlavě, když viděl své jednotky, seřazené a připravené na jeho povel jít ke strojům a - bezpochyby - ovládnout svět.