Moje články

Sledovat v televizi jak se dvě spoře oděné ženy mlátí v blátě může být zábavné. Nebo nechutné. Záleží na vkusu diváka.

Muž u obrazovky patřil k těm spokojenějším. Sliny stékající z úst na koberec toho byly důkazem.

Prst na mobilu se mu třásl; nemohl se rozhodnout, které poslat like. Když obě jsou tak hezké!

Jeho manželka spokojená rozhodně nebyla.

„Vypni to!“ vykřikla, když z koupelny donesla koš plný vypraného prádla.

Nechápavě zakroutila hlavou. „Hlasovat, která z 'Mladých divošek' se stane budoucí hlavou státu... taková pitomost. Hloupější spojení politiky a reality show jsem ještě neviděla. Volební rok 2056 bude vážně smutný.“

Niesla sa hrdo, ako dáma z vyššej spoločnosti. Zakaždým, keď jedna z jej štyroch nôh dopadla na spálenú zem, upútala pohľad dakoho z jej druhu. Samci vyzdvihovali jej pôvab hlasným revom, kým samice si šepkali; navonok žiarlivé, ale potajme ju všetky uznávali. Nečudo. V čase honov, keď boli zatlačení do hôr a jaskýň, sa odvážila nebáť. Šla vpred, oživujúc trend ich starých materí. Biele šperky, ktoré jej tancovali okolo krku, voňali teplom a železom. Nóbl darček pre nóbl dračiu dámu.

...

Kdesi v jaskyni sa trhá mäso. Šupinatá tvár veselo zapíska, jeho slečna bude spokojná. Nový trend si nachádza ďalšieho klienta.

Třicátý duben, po 23. hodině večer.
Seděl před obrazovkou a vyťukával do počítače poslední slova jednoho z drabble.
Když dokončil, přepnul na stránku a vložil drabble do systému, tak jako mnohokrát předtím.
Vydechl si. Konec. Nevěděl, jestli má být se svými pracemi spokojen. Mnohé byly hezké, mnohé by vylepšil. Mnohá ​​témata vynechal, protože nevěděl jak na ně. Byl to nelehký měsíc. Jiní pisatelé se možná zúčastní dalších akcí, on o tom ještě přemýšlel. Poslední pohled na obrazovku. Odhlášení. Zaklapnutí počítače.
Půlnoc. Duben měsíc drabble končí. Tisíce krásných příběhů vcházejí do historie, paměti a srdcí.
Co přinese další ročník? Čas ukáže.

Dvoučlenný raketoplán se nebezpečně řítil k zemskému povrchu.
Dvojice pašeráků bojovala s řízením, aby udržela stabilní dráhu.
„Sakra, odpálili modul automatického přistání,“ konstatoval jeden při bližším pohledu na potrhané kabely.
Druhý ho poslouchal na půl ucha. Měl co dělat, aby nenarazili do blížících se skal. „Čekal jsi, že vyrabování měsíční základny bude jednoduché?“
„Dělej něco!“
„Snažím se… pozor! Vypouštím kotevní svorky!“
Z podvozku okamžitě vystřelili dvě ocelová lana. Zabořili se hluboko do jedné z hor.
„Nyní přiblížení.“
Lana se začala navíjet a raketoplán táhlo k zemi. Se žuchnutím sklouzl po kamenitém povrchu.

„Nevíš, kde jsme?“
„Podle GPS? Někde v Alpách."

Astrokles svou práci miloval. Snídaně v Aténách, večeře v Kolchidě. Kouzelné boty – dar od boha Herma – udělaly z celého Řecka jeho vlastní běžeckou dráhu. Jen Olymp, hora bohů, byla pro něj zakázána. Pokaždé, když ji míjel, znervózněl. Cítil, jak ho nesmrtelní bohové sledují.
Málokdy se zdržel na jednom místě příliš dlouho. Svět venku byl tak krásný. Když právě nenesl zprávy od jednoho města k druhému, křižoval vody Středozemního moře nebo odpočíval ve vzdálených lesích. Když už zaběhl mezi lidi, většinou kvůli kultuře, dobrému jídlu nebo aby navštívil přátele. Lidé ho měli v úctě. Znali ho jako Posla, který spojuje svět.

Na agore bolo toho dňa rušno. Aténčania prichádzali vo veľkom, aby kúskom keramiky určili budúcnosť toho či onoho spoluobčana. Mená napísané na hlinených črepinách mali obrovskú moc. Keď posledný z občanov zahlasoval, bolo rozhodnuté. Archonti začali s rátaním.
Kôpky s menami pomaly rástli a rovnako i napätie. Šesťtisíc hlasov bola hranica, ktorú nechcel nikto prekročiť. Toľko hlasov stačilo, aby dotyčného odsúdili k vyhnanstvu.
Napokon bol verdikt jasný.
„Hlasovanie rozhodlo. Oriandes, syn Silaria, musí opustiť Atény.“

Stalo sa, čoho sa mladý politik bál. Mesiace o ňom nepriatelia šírili reči, že ohrozuje budúcnosť mesta; toto bol výsledok.
Desať rokov. Vydrží. Nevzdá sa.

Když uslyšel policejní sirény, skláněl se nad nádobkou s pařící se tekutinou a pipetou přidával jakousi chemikálii. Pokrčil obočí. Za hodinu třetí auto. Co se to venku děje?
Když odložil pipetu, byl spokojen. Roztoky v bankách potichu bublaly, látky se pomalu míchaly.
Čekal už jen na poslední surovinu. Nedávno po ni poslal nového asistenta, ale ještě se neukázal.
„Kde jsi byl?!“ skříkl na něj, když se konečně ukázal.
„Promiňte, pane. Chvíli mi to trvalo.“
Nádobka s ledem, kterou od asistenta převzal, byla lepkavá od krve. Při pohledu dovnitř ztuhl.
„Když jsem řekl: 'Dones čerstvé kusy babského ucha', myslel jsem šalvěj!“

Plukovník Connely pokrčil nos. Piesok. Všade iba piesok. Aspoňže oáza nebola ďaleko.
Žena za ním plakala.
„Nebojte sa, pani, vašu dcéru nájdeme.“
Nebol presvedčivý. Ubehli už hodiny a opatrovateľka, ktorá ju sprevádzala, mu toho veľa nepovedala.
„Tu zmizla,“ ukázala prstom, keď dorazili.
Priviedli policajného psa. Čoskoro mal stopu.
Plukovník sa zohol a z piesku vylovil farebnú gumičku.
Vzápätí spozoroval slabé zvyšky šľapají. Viedli k vysokej palme.
„Potlčená. Dievča sa bránilo.“
Zacítil benzín. „Bingo!“ Stopy kolies.

„K zemi!“
Plukovník vo vysielačke počul, ako kukláči vtrhli do domu. Po chvíli prišiel výstrel.

„Mama!“
Dievčatko pribehlo k autu a skočilo mame do náručia.

„Ako sa darí pacientovi?“ opýtal sa Dr. Strážaj, keď vošiel do sálu.
Muž vo vysokom sklenom valci nejavil známky vedomia. Hadičkami, ktoré mu ovíjali polovicu tela, prúdila akási zelená tekutina.
Sestra zbežne pozrela na monitor. „Všetko v norme. Pokračujeme v detoxikačnej procedúre. Organizmus sa postupne zbavuje následkov nekvalitného životného štýlu.“
„Pre istotu zvýšte prísun minerálov. A nezabudnite na pravidelné ožarovanie slnečným svetlom. Keď si náš pacient zaplatil kompletnú biokúru, tak ju aj dostane.“
„Áno, pane.“
„Má rodinu?“
„Podľa dokumentácie – manželku a tri deti.“
„Iste budú spokojní. Keď im ho vrátime, môžu ho volať bioocko. Len dúfam, že prehodnotí svoju životosprávu.“

Sonda se zavrtala do marťanského povrchu. Vzduch v řídícím středisku zhoustl. Všichni byli napjatí. Miliony kilometrů od rudé planety nemohly dělat nic jiného, ​​než sledovat údaje a doufat. Interval mezi příkazem a zprávou o jeho realizaci byl ubíjející. Pokud se nyní vrták rozbije...
Obrazovka ožila. Záběr na vyhloubený otvor vyvolal bouřlivou radost. Následující hodiny metr po metru posouvaly sondu podzemním tunelem. Jediná chyba mohla celou misi pohřbít.
Ušli snad kilometr, když se v reproduktorech ozvalo praskání.
„Sonda hlásí přítomnost zvukových vln.“
„Zvyšte citlivost.“
To, co zaslechli vzápětí, znělo jako shluk šeptajících hlasů.
Potom... ticho.
„Ztratili jsme spojení. Sonda... je pryč!“

Seděli na terase, ponořeni v měsíčním svitu. On a ona. Na stole vychlazená láhev, dvě sklenice.
„Miluji tě,“ řekl něžně a políbil ji. „Všechno nejlepší k výročí.“
Věnovala mu zamilovaný pohled. „Je to už dvě stě let,“ usmála se. „Ještě jsem tě neomrzela?“
„Ty?“ naklonil se a sáhl po láhvi. „Ty mě nikdy neomrzíš.“
Nalil. Krev měla pronikavou vůni.
„Pro tebe jen kvalitu,“ řekl. „Steiner 1920.“
„To byl německý umělec?“
„Ne, drahá. Vinař.“
„I vinař je umělec.“
„Vážně?“
„Jistě, drahý. Výroba vína je umění. Vyžaduje pozornost, jemnou ruku a cit. Vyrobit ho vědí mnozí, ale jen někteří mu skutečně rozumějí.“

Chlapec prchající chodbami sirotčince. Zvuky kroků. Smích starších chlapců kopajících ho na zemi. Pachuť boty v ústech. Bolest. Hněv. Osamělost.
Vzpomínky na ty časy v něm i po letech vyvolávaly silné pocity. Jak jen ty mudly nesnášel.
„Malý Raddle. Nikdy nebudeš víc než odpad!“ zněla jejich slova, když ho mlátili. „Jsi sám. Nemáš přátele. Nikdy tě nikdo nepodpoří.“
Ušklíbl se. Že ne?
Při pohledu kolem sebe nesouhlasil. Měl zde Belatrix, Luciuse, Averyho či Dolohova. Celý zástup Smrtijedů. Nepovažoval je za přátele a oni to věděli. Přesto zůstávaly.
„Že odpad?“ zašeptal mezi zuby a rozesmál se. „Vždyť vám ještě ukážu, mudlové!“

Starý pán žil v malej dreveničke na okraji lesa. Už roky býval sám a jediným kontaktom s okolitou civilizáciou bola cesta na trh. Dni trávil prácou okolo domu a kŕmením vrán. Vždy, keď sa čierne krásavice zatúlali k jeho domčeku, mal pre ne pekné slovo a niečo do zobáka.
Jedného dňa ochorel. Neschopný zavolať pomoc či zísť do dediny ostal zaseknutý doma. A tu, na jeho prekvapenie, priletela k oknu vrana. Potom ďalšia. Deň čo deň nechávali na okenici kúsky byliniek a lesných plodov.
Keď sa vyliečil a vyšiel von, boli tam tiež. Sedeli na streche a nahlas ho vítali.

Stála v záhrade a nechávala vánok, aby hladil jej popraskanú kôru. Samota ju ubíjala. Drevené srdce v jej kmeni však nezabúdalo. Verila, že príde. Verila, že ich od seba neodlúčia.
Boli to už mesiace, čo ju presťahovali do nového domova, v novom meste. „Kde si?“ plačlivo sa pýtala každé ráno . „Čakám ťa,“ smutne šepkala každý večer. Ale každým dňom boli jej slová tichšie a tichšie.
Až jedného dňa...

„Chlapi, zasaďte ho tam!“
Záhradníci opatrne vkladali do pôdy vedľa nej druhý strom. Jej strom.
Dve srdcia zatancovali.
„Verila som, že prídeš,“ zaspievala nežne, keď osameli. Koruny dvoch marhúľ sa opäť dotýkali.

Uhádnete známe osobnosti?
1)
„Videli ste mnoho mojich tvárí. Bol som milionárom i zločincom. Neskúseným chlapcom aj ošľahaným bojovníkom. Neraz som podvádzal, pašoval, strieľal, kradol. Vládol som ríši. Založil som tajnú službu. Moje tváre zažili mnoho drámy, trápenia, neraz zomreli.
Doma mám zlatú sošku, ktorú si veľmi vážim. Mnoho cestujem. Bojujem za ochranu našej planéty. Kto som?
Pomôcka č. 1: Nie som Talian, ale viem po taliansky.
Pomôcka č. 2: Čoskoro mám päťdesiatku.“

2)
Slovák. Poznáme ho vďaka speváckej súťaži, ale už predtým hral v kapelách. Bol učiteľom hudby. Má dve deti, manželku huslistku. Kedysi navštívil Japonsko.
Pomôcka: Pozná Haberu.

„Byť profesorom u nás je vcelku jednoduché,“ povedal riaditeľ Oremuáš potenciálnemu uchádzačovi o prácu, keď prešli zlatou bránou na dvor. „Len si musíte dávať pozor na ohnivých krtkov.“
„Prosím?“
„No iste. Tí beťári radi pľujú oheň. A nepribližujte sa k metánovým gejzírom... Ale vnútri je to bezpečné. Uznávam, študenti sú nezbedníci. Možno sem-tam natrú schody olejom. Možno položia pod katedru pytóna. Však sú to deti.“
„Majú aspoň sedemnásť.“
„Nehovorím? Radi sa bavia. Tak buďte ostražitý.“
„D-d-dobre. A čo klebety o tajných chodbách?“
„Pravdivé. Ale opatrne. Raz sa v nich stratila profesorka. Našli ju o tri mesiace. Mimochodom, máte úrazové poistenie?“

„Nie, prosím, neubližujte mi!“
Muž neľudsky vrieskal, keď ho ťahali chodbou. Nevedel, kedy ho chytili. Spal v kancelárii a odrazu...
So šatkou na očiach nič nevidel. Netušil, kde sa nachádza. Chodby boli mĺkve. Už sa zotmelo?
„Neboj sa,“ začul zlomyseľný hlas. Znel mu povedome. „Čoskoro to skončí.“
Po chvíli ho vtiahli pomedzi dvere. Keď na tvári ucítil závan vetra, zajačal.
„Nie, nerobte to!“
Nemilosrdne ho vyklonili z okna. Dlhé sekundy sa bál, že ho defenestrujú.
Potom mu šatka skĺzla z očí. Zmeravel. Okno bolo meter nad zemou.
Hlas za ním sa rehotal. Pootočil hlavu. Spoznal ho. Kolegu.
„Igor?! Zabijem ťa!“

„Miláčik?“ Jeho hlas doliehal odkiaľsi z dolného poschodia. Na okamih zmeravela, ale po chvíli sa manželove kroky vzdialili. Vydýchla si. Pre istotu však siahla po lampe a o stupeň znížila intenzitu. Podkrovie sa ihneď stalo temnejším miestom, ale jej to neprekážalo. Siahla do vrecka a vylovila okuliare. No aj napriek kvalitným sklám musela poriadne jastriť pohľadom, aby jej písmenká neunikali. Napínavo prechádzala očami po stránke. Kapitola sa blížila ku koncu. Ešte pár riadkov. Nedokázala sa odtrhnúť. Slová ju pohltili. Chcela kapitolu za každú cenu dočítať. V súkromí.

Zdola začula detský džavot.

Posledný riadok. Koniec.
Zhasla a nenápadne zišla za rodinou.

„Čo sa tam deje?!“ pýtal sa Stein pri pohľade na dav ľudí prúdiaci na neďalekú čistinu. Keď mu nik neodpovedal, predral sa dopredu, ucítil dym... a zamrzol.
Pred ním...
Jedna čistina, dve ohniská, dvaja muži.
Toho napravo spoznal. Statná postava jedným očkom špehovala kotlík s pariacou sa divinou, zatiaľ čo urputne lomcovala varechou zaborenou v hrnci.
„Barbarič!“
„Stein – nerušte! Táto bolonská pena z vajec sa sama nenašľahá. Ah... skoro som zabudol – rozmarín!“
Kapitán sledoval kulinársky súboj s výrazom poriadnej zmätenosti. V poriadku, pousmial sa. Päsťou môže dať Barbaričovi i zajtra.
Vône však boli lákavé. Nadýchol sa. Hm... to sú pomaranče?

„Minka, upokoj sa!“ skríkla Grizelda vari piatykrát, keď sa mačke pokúšala nasadiť nový obojok. Tá sa však urputne bránila; chvíľu sebou prudko hádzala, chvíľu sa oháňala labkami.
„Anna, poraď mi!“ pozrela na kamarátku, ktorá oproti nej popíjala čaj.
„Nuž... Možno sa jej nepáči.“
„Je tam pravé zlato!“ namietla Grizelda. „Nie ako tá lacná rároha od môjho nebohého bračeka... Hej!“
Odrazu sa jej mačka vyšmykla. Len čo bola na zemi, ladne docupitala k pelechu, kde ležal starý kožený obojok. Stočila sa do klbka a nežne si oň oprela hlavu.
„Myslím,“ pousmiala sa Anna, „že toto je pre ňu cennejšie než zlato.“

Grófka hľadela na pariacu sa tekutinu s nedôverou. „To je ono?“
„Áno, drahá.“ Gróf jej s úsmevom podal pohár. „Čokoláda. Nápoj z Nového sveta.“
Neisto ju prijala. Privrela oči a zhlboka sa napila. Skrivila pery, ale vzápätí sa uvoľnila. Úškrn na jej tvári okamžite upútal manželovu pozornosť.
„Drahá?“ S podozrením privoňal k druhému poháru. „Toto?!“
Zavolal vrchného kuchára. Keď pribehol, gróf mu strčil pohár do ruky. „Ochutnaj.“
Kuchár sa napil... a vyprskol.
„Vidíš?“ povedal gróf. „Malo to nami zatriasť, nie nás opiť! Keď varíš, aspoň nepi. Miešať čokoládu s pálenkou... Komu by to chutilo?“
Manželkin veselý smiech mu bol odpoveďou.

Kokpit sa otrasie; spŕška nadávok spoza stien simulátora sa mieša s poplašným blikaním na riadiacej konzole. No tak, to predsa dokážem! Tretíkrát už musím prejsť! Zhlboka sa nadýchnem, schytím kormidlo a s nemým výkrikom sa dávam do akcie. Alarm razom tíchne, svetlá blednú. Obraz na monitore sa vyrovnáva. Cítim, ako zo mňa padá balvan vo veľkosti Tatier. Pokojne doteperím raketoplán na pristávaciu dráhu a opúšťam simulátor.
„Takto sa do vesmíru nedostaneš,“ začujem inštruktora. „Vravel som...“
„Verte mi! Nepotrebujem dozor. Dokážem pilotovať aj sama!“
„To ťa potom čaká ešte dlhá cesta. Nabudúce?“
Zamračím sa. Fajn... ale štvrtý pokus už naisto dám!

„...a po rokoch hľadania som ho našiel.“ Po starcových slovách námestie stíchlo. Ani kráľovský pár sa nezmohol na slovo, keď zo stanu vyliezlo dvojmetrové chlpaté monštrum.
„Len pokoj,“ povedal starec a kývol na stráže. „Priveďte väzňa.“
Odsúdenca tam vsotili bez jedinej zbrane. Chlpatý obor ihneď zaútočil. Muž sa metal, kričal, pokúšal utiecť, ale zostala z neho len mŕtvola so zlomeným väzom.
Dav zajasal.
Starec si zložil klobúk. „Chcete prídavok?“

---

Chlpatý kostým skĺzol do trávy.
„Bolo v ňom teplo,“ riekol mohutný silák, keď začal kopať.
„Ale vyšlo to.“ Starec mu podal niekoľko mincí. „Dobrá práca, synček.“
„Oci? Môžem byť nebudúce pirát?“

Předseda Zdeněk nervózně kráčel po kanceláři.
„Přátelé…“ Tón jeho hlasu dvojici soudruhů vylekal. „V posledních měsících klesla produkce vajec v našich kurinech o třicet procent. Co uděláme?“
Účetní Ondro se zamyslel. „Dejme slepicím sluchátka s hudbou.“
„To už použili na krávy, Ondríku. Něco jiného?“
„Kupme nového kohouta,“ navrhla vedoucí změny Jiřina. „Slepice se potěší.“
„A pomůže to?“ Zdeněk se rozvalil ve svém křesle. „Vážně vám nic nenapadá?“
„Nové slepice?“ „Ukrást vejce sousednímu družstvu?“ „Slepičí lekce tance?“
Návrhy jen tak letěly, ale ne ho přesvědčit. Váhavě sáhl po pálence.
„Ještě to probereme, přátelé,“ rozhodl. „Avšak ten tanec… jak vám jde balet?“

Vlna radiácie z výbuchu experimentálneho satelitu ho prebudila zo storočného spánku.
Mocnými údermi sa vyslobodil z hory, v ktorej ho uväznili a s rachotom vykročil na denné svetlo. Chatu, ktorú pritom rozmetal na kusy, si vôbec nevšímal. Ani muža uprostred sutín.
„Autoboti, mysleli ste si, že sa ma zbavíte?“ prehovoril hlbokým hlasom. „Prepočítali ste sa... čoskoro predo mnou padnete. A potom vaša milovaná planéta.“
„To si nemyslím, železná hlava.“
Obor sa zvrtol k poničenej chate.
„Vážne?“ rozosmial sa. „Pokloň sa pred svojím novým pánom, vrece mäsa! Kto si, aby si odporoval mne, Megatronovi?“
Muž v kovovej prilbe sa uškrnul. „Magneto.“

Notár a cechmajster nervózne prešľapovali pred budovou mestskej hliadky. Nedávno k nim dorazila neoverená správa o Steinovom návrate, ale bez podrobností.
Sú v poriadku? premýšľal Barbarič azda piatykrát, keď začul dupot kopýt. Štyri postavy sprevádzané dvomi jazdcami.
Stačil jeden pohľad a Hausserova tvár zažiarila. „Margita!“ Manželia si skočili do náručia, nedbajúc verejnej mienky.
„Sú tí lotri mŕtvi?“ zaujímalo Barbariča.
Stein ukázal na muža vedeného do cely. „Prípad uzavretý,“ povedal a zívol. „Neviete o voľných posteliach?“

Levoču opustili zavčasu ráno. Vzrušenie z nočného vyšetrovania pohaslo, ale vzbĺklo nové. Po chvíli zvrtli kone na cestu vedúcu ku Košiciam. Čakala ich dlhá jazda.

Biela vrana jej rukou zapchal ústa. Počul nás niekto? zľakol sa.
Nervózne vliekol Margitu lesom, keď z tmy znenazdajky vykročil Stein. Len dýka pritisnutá k ženskému hrdlu zastavila jeho výpad.
„Pusť ju!“ Paloš sa varovne vznášal vo vzduchu. „Tvoj komplic, prečo si ho zabil? Hádka?“
„Chcel ju len zneuctiť.“ Dýka nervózne poskočila. „Ja ťa milujem, Margitka, hviezda jasná. Už od jarmoku na teba myslím.“
Vtom Stein kývol. Teraz!
Muž si Jarošovu prítomnosť všimol neskoro. Seržant mocne uchopil ruku s dýkou, aby ju znehybnil, a len čo sa Margita vyslobodila, nemilosrdne zrazil únoscu na zem, kde ho odzbrojili.
„Pôjdeš s nami!“

Náhly výkrik pripomína vo večernom tichu hromobitie.
Spozornejú. Znamenie, že sú blízko.
„Seržant, tadiaľto!“

Vyľakane odstúpi od dverí. Ten desivý vreskot... Čo sa práve stalo?
Mlčky sa utiahne do rohu miestnosti a schúlená do klbka začína nariekať.
Vtom zaškrípe závora.
„Poď, drahá,“ začuje. „Beriem si ťa domov. A tam sa staneš mojou!“

Konečne prichádzajú na miesto. Dvere dokorán otvorené, pred nimi pohodená závora.
Čiernovlasý muž s prebodnutým hrudníkom leží na zemi, nejaví známky života.
Zašuchoce krovie. Ženský hlas zavolá o pomoc. Ktosi zasyčí – žena stíchne.
Paloš a tesák sa zvrtnú, pripravené k boji. Dva páry nôh obozretne zamieria k húštine.

Jeseň, kdesi v horách

Myslel si, že je dobrý turista, ale poriadne sa mýlil. On a jeho pes už tretí deň blúdili divočinou. Mobil vybitý, vybavenie stratené. Ostal mu len nôž, kotlík, miska a zápalky.
Škvŕkalo im v bruchu. Už tretí deň samé hríby. Tu masliak, tam rýdzik.
Unavene pozrel na psa. Na jeho huňatú srsť, bacuľaté bruško a široký úsmev.
„Dnes nie, kamarát,“ prehovoril ticho.
Znechutene siahol po noži.
Ohnisko pukotalo. Z kotlíka stúpala para.
„Teba sa nevzdám,“ povedal nežne a pohladil havka po hlavičke.
Nalial mu vodu z potoka a sám sa s grimasou pustil do hubovej polievky.

„Kapitán, bolo to trýznenie potrebné? Nestačilo mu dať zopár strieborných?“
„Seržant,“ povedal Stein chladne. „Ten – človek – nechal – dvoch pochybných chlapov, aby uniesli nevinnú ženu. Určite tušil, že s ňou nemajú počestné plány! Zaslúžil si okúsiť trocha bolesti. V porovnaní s pekelným ohňom to nič nebolo.“
Predierali sa lesným porastom. Hľadali opustenú chatrč.
Seržant potriasol plecami. „A nie je vám ho ľúto? Ten záchvat som nečakal...“
„Jaroš,“ kapitánov hlas nabral normálny tón. „Isteže ma to mrzí. Nie som netvor. Ale potreboval malú príučku. Možno sme mu zachránili dušu pred väčším hriechom.“
„Takže ste ho trocha povarili vo vlastnej šťave?“
Stein neodpovedal.

Štyria cudzinci sedeli v kupé a chvíľu na seba mlčky pozerali.
„Chlapci,“ neisto začal konverzáciu muž v laboratórnom plášti. „Máte nejaký sen? Mojim je do piatich rokov ovládnuť celý náš štát.“
„Iba štát?“ zasmial sa obor so zlatou rukavicou. „Vyhladiť polovicu vesmíru znie lepšie.“
Robot oproti nesúhlasil. „Vyhladenie je nelogické. My radšej upgradujeme. Máte záujem?“
„Mon Dieu! Neopováž sa! Ó, plačte nad tým, kto zaživa stratil svoju ľudskosť.“ Dlháň s rozvetvenými červenými vlasmi sa štítivo odtiahol. „K otázke. Päť rokov? Nuž, chcem zabiť jedného chalana...“
Obor si povzdychol. „Také slabé ambície. Keď získam všetky kamene... podaktorí z vás možno prežijú.“

Prebrala sa na drevenej podlahe. Žiadne okná, len mesačný svit prenikajúci dierami v streche. Nepamätala si, ako ju priviedli, ale na ich tváre nezabudla. Jeden mal kučeravé čierne vlasy, druhý ostrý nos a bledú pokožku.
Zhrozene si všimla, že má vo vlasoch listy a úlomky dreva. Spodok šiat potrhaný. Rýchlo si zakryla poodhalené stehno a so slzami v očiach sa zahľadela na dvere, zvonka zavreté na závoru. Počula, ako sa Čierna ovca a Biela vrana – tak ich v duchu nazvala – vonku nahlas dohadujú.
Modlila sa, aby tam ostali čo najdlhšie. Mala veľké obavy. Keď ju navštívia... čo s ňou urobia?

Strážnica vedľa brány bola malá, ale útulná.
Jaroš s kamenným výrazom priložil k mužovej odhalenému bruchu jeden zo svojich inštrumentov.
Stein jedným okom sledoval cechmajstra plačúceho v rohu miestnosti a ignoroval živočíšne výkriky, ktoré otriasali miestnosťou.
„Hovorte!“
Muž priviazaný o stoličku zalapal po dychu. „Zaplatili za... prechod. Och, to bola krásavica.“
„Kam šli?!“
„Les... opustené chatrče... na východe.“ Potom sa rozosmial. „Chichi! Lejte pálenku... Kto priniesol kocky?“ Reťazec slov prestával dávať zmysel. „Och, to ste vy, dievčence?“
„Seržant? Čo sa deje?“
„Asi nejaký záchvat, kapitán.“
Stein zahromžil. „Dobre! Barbarič, berte Haussera a tohto tu k mestskej hliadke. Jaroš, do lesa!“

Stein si ostro premeriaval strážcu brány.
„Takže znova. Tvrdíte, že tade neprešiel nikto podozrivý... so ženou?“
„Nie, pane.“
„Kapitán!“ Jaroš sa vrátil z krátkeho výletu za bránou.
„Seržant?“
„Napriek tme som objavil zreteľné stopy. Odtlačky nôh, polámané konáre. A toto.“ Jaroš im ukázal prameň červených vlasov.
„Zaujímavé!“ Barbarič po chvíli našiel rovnaké vlasy aj na vojenskej uniforme. „Je Margita rusovláska?“
Cechmajster zbledol. „Čo si jej urobil?!“ Zaskočeného strážcu zvalil na zem a ovinul mu ruky okolo krku. „Kam Margitu odvliekli?!“ Stein mal čo robiť, aby ho odtiahol.
„Odpovedzte, vojak!“ rozkázal. „Seržant, pripravte nástroje!“
Hausser sebou lomcoval.. „Ja tú beštiu zahluším!“

Ako kráčali ulicami, neubránili sa pochmúrnym myšlienkam, ostrým ako pichliače ježka.
Barbarič s ľútosťou hľadel na rady prestavovaných domov, ktoré sa pomaly vzmáhali po ohnivom pekle z deväťdesiateho deviateho.
Už aby som toto kacírske miesto opustil, dumal Stein. Protestantská Levoča mu vôbec nevoňala.
Trápili ho tiež obavy z moru, ktorý tu pred pár rokmi vyčíňal.
Jaroš vyzeral pokojne, ale jeho myseľ už chystala bojovú stratégiu proti únoscom.
Cechmajstra zalieval horúci pot. Silou-mocou chcel byť súčasťou pátrania, ale netušil, ako im bude užitočný. Nemôžem nečinne sedieť. Margita na nás čaká.
Pomyseľné pichliače ich bodali ešte hodný kus cesty k Menhardskej bráne.

Jaroša našiel skloneného nad akýmsi chlapom. Zanedbaný zovňajšok a silný zápach alkoholu, ktorý z tuláka sálal, vzbudzoval v kapitánovi mierny odpor.
Po chvíli seržant odstúpil a podišiel k Steinovi s nečitateľným výrazom na tvári.
„Seržant?“ Stein sa zhlboka nadýchol. „O čo išlo?“
„Kapitán... ako som skúmal miesto únosu, narazil som na toho žobráka. Razilo z neho pivo, ale keď som ho prebral, bol zhovorčivý.“
„Neplietol sa mu jazyk?“
„Trocha. Ale z jeho slov som pochytil, že bol svedkom únosu. Videl, ako slečnu Margitu nesú smerom k Menhardskej bráne.“
Stein sa zachmúril. „Veríte slovám opilca? Pivo otupuje.“
„Kapitán... iné stopy nemáme.“

„Požiar mestských skleníkov sa vymyká spod kontroly a podľa náčelníka...“
Iveta to nemohla dlhšie počúvať. Len čo vypla rádio, obrátila vyľakanú tvár k manželovi. Karol už stál na chodbe a s chlebom v ústach si obúval topánky.
„Naozaj musíš?“ Hlas sa jej triasol, ale nie toľko ako v prvých rokoch manželstva. Bola šťastná, že sú deti v škole a nemusia zdieľať jej obavy.
Karol ju objal. „Musím. Je to naozaj vážne, keď povolali aj nás, dobrovoľných hasičov.“
Jeden krátky bozk na pery a hlasné zabuchnutie dverí.
„Dávaj si pozor, láska,“ zašepkala.
Po vráskavej tvári jej skĺzli prvé slzy.
Ľúbim ťa.

Hlavným sídlom nás shinigami je...
A) Seireitei
B) Rukongai
C) Karakura

Zanpakuto Renjiho Abaraia sa volá...
A) Haineko
B) Senbonzakura
C) Zabimaru

Najobľúbenejšou činnosťou Kenpachi Zarakiho je...
A) pitie saké
B) boj
C) výroba mečov

Ktorá z našich jednotiek sa zameriava na liečenie?
A) tretia
B) štvrtá
C) šiesta

Kapitánom 7. jednotky je...
A) Jushiro Ukitake
B) Toshiro Hitsugaya
C) Sajin Komamura

Nosí kapitánka Unohana okuliare?

Aké číslo má na líci vytetované Hisagi Shuuhei?

Nanao Ise je zástupkyňou kapitána...

BONUS
Ktorým z týchto kúziel by som vytvorila blesk?
A) Hado č. 4
B) Hado č. 31
C) Hado č. 33

1. Ktorý z týchto dinosaurov patrí medzi sauropody?
a. edmontosaurus
b. saltasaurus
c. styracosaurus

2. Ktoré geologické obdobie nasleduje po silúre?
a. karbón
b. devón
c. ordovik

3. Počas ktorého geologického obdobia žil staurikosaurus?
a. neskorý trias
b. skorá jura
c. neskorá jura

4. Akou potravou sa živí zephyrosaurus?
a. mäsom
b. rastlinami
c. mäsom aj rastlinami

5. V ktorej krajine bol objavený elaphrosaurus?
a. Tanzánia
b. India
c. Španielsko

6. Ako sa nazýva skamenený trus živočíchov?
a. cristobalit
b. koprolit
c. natrolit

7. Názov dinosaura je ammosaurus. Preložte jeho význam.
a. ťažký jašter
b. rýchlonohý jašter
c. piesčitý jašter

„Kujóni!“ Barbarič s úškrnom dočítal posledný z milostných listov, ktoré im Hausser rád ukázal. „Ale cítiť odtiaľ slobodného ducha umelcov. Chcete nazrieť?“
Stein od neho neochotne prevzal husto popísaný papier. Nevšímal si krásne štylizované písmo, zato obsah mu skoro vyrazil dych. Slová skutočne sršali zvrhlosťou a lascívnosťou.
„...vôňu kvetu ženského...“
„...nežnej panny stehná bozkať...“
„...túžby plameň dychtí splynúť...“
S červeňou v tvári sa rýchlo odvrátil a so šťavnatou nadávkou vrátil list Barbaričovi. Potom bez slova opustil budovu, aby sa pripojil k Jarošovi, ktorý študoval miesto činu.
Barbarič osamel. „Sú to smilníci,“ prikývol, „ale umelecky mysliaci smilníci! Slečna Margita, buďte silná.“