Moje články

Obvykle rozhovory nedáváte, proč jste kývl právě na náš časopis?
-- To víte, ten název, to je výzva. (úsměv)
Vítězství v soutěži vám pomohlo i v osobním životě, prý jste nemohl zavadit o práci …
-- Ano. V televizi si všimli, jak jsem „namakanej“ (zavlnění svaly), tak mi dali místo plavčíka.
Kdysi jste byl obviněn z domácího násilí …
-- Přece byste nevěřila tomu, co o mně napsal nějaký předpotopní pisálek …
Jste zadaný?
-- Nejsem. Každá má šanci. (mrknutí)
(Text byl nalezen na břehu Máchova jezera a po vysušení publikován. Redaktorka se dosud neozvala, ale předpokládáme, že využila příležitosti a dosud někde s fešným „žabařem“ flámuje.)

Paní Owensová se podívala na hlavičku, která oddechovala zachumlaná v peřině na marách u zdi. Ještě před pár lety by nevěřila, že zase bude vstávat každé ráno a že ji to bude těšit. Že bude připravovat toast s marmeládou a nalévat mléko. Hotovila se tehdy spát déle a déle, nezajímat se už o svět, neprobouzet se, až … To ale netušila, že se její velké přání může vyplnit i po smrti.
„Vstávat, Niku Owensi!“
„Mmm … proč musím vstávat a učit se,“ zakňouralo dítě. „Proč nemůžu spát také několik dnů jako mrtví …“
„Mrtví můžou, živí musí,“ popadla jej a vytáhla z peřin.

Bratra Jima jsem zapojil, aby se Sherlock zabavil. Věděl jsem, že se svými komplexy (o pět minut) mladšího sourozence a touhou získat uznání do toho půjde bez rozmyslu. Udělal jsem z něj „toho“ Moriartyho a na jeho kabaretní kejkle mu dal nemalý obnos. Zatímco se se za ním Sherlock honil jako osel za otýpkou sena, dokončil jsem několik plánovaných tajných operací, moje konto se ztrojnásobilo a zobe mi teď z ruky o pár vlád více. V podstatě i Mycroft, aniž by to tušil, je nyní něco jako můj zaměstnanec. Jinak mne samozřejmě žádné dětinské klání o „toho nejchytřejšího“ vůbec nezajímá.

Fáze vynalézání: ze všeho, co najdou, vyrábějí podivné věci, například raketu nebo past na kočku (každoročně zlepšovaný prototyp z krabice je kupodivu stále neúčinný).
Fáze veřejného pohoršení: (když jsou dospělí zaneprázdněni)
Loni se z houpačky linulo hlasité vysílání „rádia Sprosté slovíčko“.
Předloni (nespokojeni s výdělkem z lahví a po odhalení plánu s prodejem sirek v hospodě) se dali na obchod s bílým masem. Na náměstí vyvolávali „Prodáváme Šimona!“ Přibíhám, odstraňuji transparent, vysvobozuji vyjukaného místního chlapečka.
Někdo pálil seno. Zaregistrovali kouř, vyrazili s vodou v tříkolce, na celé kolo řvali „Hoří!“. Zásah byl úspěšný - dotyčný se nejspíše lekl a kupku uhasil.

Ne, synu, svoji „káru“, jak pravíš, ti rozhodně nepůjčím. Že nebudeš „in“ a budeš vypadat mezi kamarády „jako z jiný galaxie“, mne vůbec nezajímá. Nebylo ti osmnáct, nevlastníš ani bezpečnostní helmu, a co je hlavní, nemáš s řízením žádné zkušenosti.
Říkáš, „to je bomba, kočírovat sluneční spřežení“, ale je to práce od rána do večera, nemáš den volný, a když si někdy potřebuješ už nutně odskočit, tak je z toho hned zatmění. Věř mi, raději bych řídil autobus.
Na to, abys mohl balit holky a kamarádům dokázal, že jsi můj syn, ti budou muset stačit zlaté vlasy a noční vidění.

Díval se, dokud za rohem nezmizel poslední odlesk jejích penízků z falešného zlata.
Myslil si, že to brzy přejde, avšak fantazie, tak dlouho potlačovaná nebo uplatňovaná na pošetilou výrobu kamene mudrců, mu nedala pokoj. Stvořil si ve své mysli její přízrak, tak málo odpovídající originálu, a ten jej trápil. Jeho kněžská krev jej zradila a začala s fantazií nehorázně spolupracovat. Dlouho Esmeraldu nepotkal – asi vystupovala někde jinde - ale den ode dne to bylo horší. V nepřítomnosti rozkvétají ty nejneovladatelnější vášně.
Možná když ji znovu spatří, tak se přesvědčí, že je to jenom obyčejná hloupá … čarodějnice? Ano, tak to musí být.

Pan Kaplan zdaleka nebyl nejhorší noční můrou profesora Parkhilla. Vyskytovalo se ještě několik jmen, na které se snažil usilovně zapomenout. Třeba pan Womaczka. Mlčenlivý starší pán byl proslulý svým naléhavým „žádám fysvětlení!“, které pronášel velice často. Profesoru Parkhillovi se vždy orosilo čelo, když si vzpomněl na své následující dlouhé výklady a usilovné snahy o názornost, které však bývaly odměněny pouze neznatelným pokrčením páně Womaczkových ramen. Začal vážně pochybovat o svých pedagogických schopnostech. Vše se vyjasnilo, teprve když praskla žárovka a školník ji vyměnil za silnější prototyp. Tehdy pan Womaczka pronesl spokojeně: „Konečně dobrý fysvětlení, teť na tu tabuli konečně fidím!“

3. června. Pozorovaný subjekt, o kterém nám došla hláška, že pěstuje konopí a nezralé makovice, stále přebývá ve své díře a vůbec nevychází.
20. června. Pořád nic. Pozorovaný subjekt nevystrčil ani čumák.
1. července. Pozorovaný subjekt stále nezpozorován. Jeho podvratná činnost je však vidět všude kolem.
4. srpna. Podezření, že pozorovaný subjekt navštěvuje podzemní semináře ???
1. prosince. Všude klid. Stal se z pozorovaného subjektu spící agent ???
20. prosince. Pozorovaný subjekt nečekaně vydal prohlášení v televizi. Nepěstuje prý konopí, ale len, a „na kalhotky s kapsami“. To by pak mohl tvrdit, že makovice potřebuje na koláč, to mu tak budeme věřit!

Doposud měl, jak se domníval, celkem dobrý život. Věžní komůrku plnou alchymistických křivulí. (Marné hledání kamene mudrců ho kupodivu stále bavilo). Knihovnu plnou knih, o nichž si myslel, že jim rozumí. Ohledně zvládání tělesných pokušení za ním chodili pro radu mnozí. Jeho učenost uznával i král. Byl vážený a důstojný. Aniž by si to byl ochoten přiznat, jeho nezdárný a divoký bratr mu přinášel více radosti než trápení. Ošklivý chráněnec zdárně vyrostl pod jeho ochrannými křídly.
Pak ji ale jednoho dne uviděl z okna své cely.
„Neruš mi prosím mé kruhy,“ byla poslední věta před smrtí čistoty duše Klaudia Frolla.

Byli spolu řadu let. Zažili už leccos.
Jednoho dne jeden z nich přišel s tím nápadem.
Jako obvykle hledali poučení v příručkách. Brzy zjistili, že běžné knihy jim nepomohou, ale aby mezi ně vstoupila žena, nepřipustili.
Jednoho dne jeden z nich objevil tu pravou knihu v místní knihovně, kupodivu v dětském oddělení.
Pořídili si náčiní a dali se do toho. Nebylo to snadné. Jako obvykle byl zázrak, že při tom nepřišli o končetiny.
Výsledek věru nebyl moc povedený – vypadal tak nějak jako Quasimodo – ale odpovídal povaze svých otců a oba jej měli moc rádi.
Pat, Mat a jejich syn Ot.

Po neúspěchu na poli operním Cimrman na hudbu nezanevřel. Navštívil klasický balet a poté dlouze pozoroval ptáky na hladině Vltavy, mumlaje "žádné špičky, ani piruety ... ". Promýšlel nový styl.
Uspořádal v liptákovské hospodě konkurz a nazítří již kráčel v čele svého hejna kolébavou chůzí hodnou Konrada Lorenze. Trpělivě své svěřenkyně učil napodobovat půvabné komíhání hlavou a sborové gagání. (Stal se tak nevědomky původcem termínu "gag", kterým zkoušky u rybníka označili sousedé.)
K premiéře baletu "Kachní rybníček" však nedošlo. Primadona nesnesla neustálou Cimrmanovu kritiku, že není dost tučná, čímž tragický závěr - upečení s knedlíkem a zelím - bude působit nerealisticky, a roli odřekla.

Naše seznamka je zcela anonymní. Zaručujeme vám, že toho, koho si přes nás najdete, nebudete znát ani po dvaceti letech manželství.
Množství děkovných dopisů:
„Díky vaší seznamce žiji se svým mužem Modrovousem zcela šťastně.“
„Děkuji, seznamko! Zbavil nás sfingy, je mladý a chytrý!“
„Všech šedesát je fajn! Faraon.“
„Super! Nepoznal mne! Támar.“
„Mne taky ne! Myrrha.“
/„Je výborná, ale nemohl bys zkusit ještě jedno žebro?“
„Okamžitě to smaž a předepiš mu monogamii!“
Odpověď: „Vyřídí později kolega.“/ deleted
„Nevím, jak se jmenuje ani jak vypadá, ale strašně ho miluju! Psýché.“
Afrodíté odtrhla svého syna od internetu. „Nemyslíš, že to poněkud přeháníš?“

Barbarella se ladně složila do své plastové spací membrány. Letos nic moc, ale pevně věřila, že příští rok se jí bude dařit šířit lásku lépe.
Severus Snape si zalezl do svého lože. Byl rád, že v něm byl během letošního DMD sám.
Hagrid se přitulil k Olympě. Už v březnu postel vyztužil na větší nosnost.
Azirafal zcela neandělsky chrápal s jednou ze zachráněných knížek z British Library na břiše.
Pracovník ZSZP spokojeně popíjel čaj. 30. duben byl jediným dnem v roce, kdy jeho svěřenci opravdu dodrželi večerku.
Zavařené počítače všech autorů se přesně ve 24,00 samy uvedly do stavu spánku.

„Pane, pošli mne třeba na konec světa, jsem silný, nebudu reptat, nebudu naříkat, budu se radovat. Nech mne vstoupit do všelikých doupat, nebudu slabý, nezapochybuji, neklesnu a nebudu se bát. Dej, ať mne lidé slyší, ať poslouchají, co říkám, a ať dají na má slova a náležitě je ocení. Bude se těšit ze světla tvého slunce, nebudu jím oslepen ani odrazen, a s velikou radostí budu pít pohár z tvé vinice. Dej mi také druhy příhodného intelektu, abychom mohli vést významné rozpravy. Amen.“
(o měsíc později)
„Pane, měl jsem původně na mysli Las Vegas nebo Bahamy … proč zrovna Craggy Island ????“

V dávných, pradávných dobách ještě nežili skřítkové s lidmi. Ve svých norách se trápili samotou a nicneděláním. Poté však do toho kraje přišli čarodějové a postavili školu. Skřítkové smutně nakukovali přes magické bariéry. Dovnitř nemohli, nikdo je nepozval. Pak však zaslechli slova, která je vyburcovala. „To se nedá žrát!“, povzdechl si neznámý student nad večeří. Skřítek Dughal, později zvaný Udatný Kuchař, shromáždil svůj voj. V noci tajně pronikli podzemními chodbami do hradu a obsadili kuchyni. Přinesli s sebou hromady kvalitních surovin a pustili se do díla. Godric Nebelvír se je pokusil zarazit, avšak utržil ránu vařečkou a byl nucen kapitulovat.

Zpočátku ho to docela bavilo, brzy ale zjistil, že mít věštecký dar není právě nejlepší věc.
Kamkoli přišel, vítali jej mnohdy s radostí, avšak loučili se s ním přinejlepším s rozpaky.
Nejvíce ho štvaly davy čumilů, které se za ním táhly s predátorskými výrazy, doufajíce, že dnes zcela určitě něco praskne. Kolegyně Pýthie sice z podobných důvodů vyvinula metodu věštění v hádankách, ovšem prakticky to vedlo často k mnoha dezinterpretacím, omylům a dalším trápením.
Když opouštěl Théby, byl sice rád, že mor je pryč, ale kdesi hluboko cítil smutek.
Božské vytahování kostlivců ze skříní je sice očistné, ale poněkud bolestné.

"Hagrride, prroč je tú taková strrašná zima? Venku je dvacet stupňů, oheň v krrbu plápolá ..."
"To nic, to si zvykneš. Mám tady odlišný to ... klima."
"Počkej, jde to ze skříně ..." Chtěl jí zastoupit cestu, ale Olympa jej hravě odsunula. Ze skříně se vylila studená mlha, z níž se natáhla malá šedá hnáta. "Fuj, mozkomor! Jedeš!"
"Nech ho!" Hagrid vzal ze stolu neidentifikovatelnou šedou hmotu. Nabídl hnátě, která se po tom lačně natáhla. "Našel sem ho chudáka náhodou v lese. Nějakej mizera ho málem zabil Patronem. Dávám mu dobrotu, říká se tomu ´květák jako malý mozek´, může se po tom utlouct."

Shlížet na asfalt, když mží, tvrdý a bez vnitřku. Blyštící se jako zřítelnice, teskný jako zastřené zrcadlo.
Co by se stalo, kdyby někdo tam dolů zavolal, nahlédl dovnitř? Dotápal by až k postavám, které kdys znával? K bezbarvým andělům s malátnýma očima, k těžkým andělům bez očí a s nedonošenými úsměvy? Slyšel by jejich slova, jež popadala na zem, protože je nebylo možné donést až k ústům? Dokázal by se dost upustit, zprůsvitnět, vplynout v zástup tence tekoucí do tmy?
Věřit v asfalt znamená neklesat, rovný, hladký a vyčištěný svět.
Kapky protrhávají hladinu oka. Nahoře mžiká studená záře městských světel.

„Šíkalo se, že sedm kulí lítá dokola kolem,“ začal svoji přednášku pan Kaplan. „Von ale přišel a šíkal, že všechny ty kule lítaj ouplně jinak, a že lítá i ta naše. Velevášená tšído, můšete hádat jeho méno.“
„Vynálezce biliáru?“ tipoval pan Nathan.
„Houby.“
„Vynálesce revolvéru?“ zkusil pan Bloom.
„Né!“
„Baron Prášil?“ nesměle zkusila slečna Miticková. „Ten letěl na kouli …“
„Nikolif.“
„Old Šetrhend? Buč Káčidy? Laky Luk? …“
Profesor Parkhill zjistil, že se třída v slavných pistolnících obdivuhodně vyzná.
„Né!“
„Sněurka?“
„Taky né!“
Profesor Parkhill si představil masakr trpaslíků a rozhodl se, že heliocentrický model světa Mikuláše Koperníka raději vysvětlí žákům sám.

Nejmocnější kouzelník 20. a 21. století, zastánce práv čistokrevných (viz „čistá krev“). Narozen 1. voldemortiana 1927. Vychován v mudlovském (viz „mudla“, „nečistý“, „nedotknutelný“) sirotčinci, od mala jej trápila neúcta ze strany mudlů a jejich kouzelnických sympatizantů (viz „lotr Potter“, „Procesy se zrádci 2000 - 2010“). Obhájce učení o přirozené nadřazenosti; všichni mohou žít v harmonickém společenství v postavení, které je jim přirozeně určeno. V roce 2005 povýšen do šlechtického stavu. V roce 2006 zvolen předsedou Evropské unie. Čestný profesor v Bradavické škole čar a kouzel. Nositel Merlinova řádu 1. třídy, titulu „Nejhlavnější hlavoun“, dvacetinásobný vítěz ceny Týdeníku čarodějek o nejkouzelnější úsměv.

Brácha Adam neměl žádné dětství; dospělý, přece byl malý. Já naopak. Když jsem sestoupil do vězení těla, rozuměl jsem všemu: jak vzniká morula, jak se tvoří mícha, jak mi začíná bušit srdce …
Narození si lidé nepamatují. Já ano. Hrůza. Mámě jsem to usnadnil (říkali „prošel jako voda troubou“), ale sobě ne. Porušil bych pravidla.
Dost mne to štvalo. Nemohl jsem ani promluvit, říct mámě, že mne má přebalit.
Postupně jsem uvykl. Naučil se i trochu zlobit. Svět se mi začal líbit i z lidské perspektivy.
Nakonec to bylo těžké.
Po třech dnech jsem se vrátil a vzal si tělo vzhůru.

Otec Jack nebyl nejlepší společník. Fráze, naučené před fiaskem se třemi biskupy, odmítal používat a opět se omezil na klasické „chlast!“, „holky!“ a „nasrat!“. (Povídat si s ním dokázal jen otec Dougal, kterého to bavilo opakovat.) Jackova slovní zásoba byla širší, avšak žánrově omezená („ouzo“, „Tatranský čaj“, „Stará myslivecká“, „Námořníkovy slzy“, …). Otce Teda napadlo, že mu slovník rozšíří. „Vyjdeme z toho, co zná,“ uvažoval, „a postupně slova přidáme.“ Brzy otec Jack uměl již některé barvy („zelený chlast“) i názvy věcí („holky u tyče“). Když po roce sestavil první vlastní větu („Pláčou námořníci rum?“), nemohli Ted s Dougalem potlačit slzy dojetí.

Svítání zastihlo Sherlocka v Belgravii, převlečeného za popeláře. Dopoledne strávil hodinu ve studovně rukopisů Britské knihovny. Pak odjel kamsi vlakem a asi za tři hodiny byl zpátky. Poté jste jej mohli potkat jako běžce, který si zpytavým pohledem prohlíží veverky v parku svatého Jakuba.
Mycroft odložil noviny a pohlédl z okna Diogenova klubu. Spatřil tam Sherlocka, jak (převlečený za svědka Jehovova) právě dostavá přes hlavu Strážnou věží. Už dvě hodiny pršelo a byla pořádná zima.
„Kdyby se zeptali mne, řekl bych jim rovnou, že ten dokument uloupila první lordova žena,“ pomyslil si. „Ale pozorovat, jak bráška pracuje, je docela zábavné.“

U snídaně mi zrak sklouzl na noviny. „Slečna Mary Sue Winterová a pan Sherlock Holmes oznamují své zasnoubení.“
Počáteční překvapení vystřídala radost. Moje žena však vyjádřila o Holmese obavy; měl bych jej vyšetřit. Se smíšenými pocity jsem se proto vydal do Baker Street.
Na stolku ležely gratulace. Trochu neomaleně jsem do nich nahlédl.
„Vítej, starý brachu, do klubu! Bude rozlučka? GL“
„Bude mi potěšením seznámit se s Vaší vdovou. JM“
„Večeře? I“
„Gratuluji! VR“
„Dobrý vtip! Bráško, vím, že sis to vymyslil kvůli nějakému případu, nikomu to neprozradím, ale mne neoblafneš, stejně jako jsi mne neoblafl svou předstíranou smrtí. MH“

Ten, komu se podaří prosnít do knihovny, pozná, že Lucien je opravdu vynikající hostitel. Provede vás, vysvětlí, kde jsou knihy nikdy nenapsané, kde příběhy, které se předávaly jen ústně, a kde ty, jejichž stopy zůstaly už jen v myslích dávno mrtvých snících. Je tu i nekonečný oddíl interpretací a dezinterpretací (některé příběhy mají tolik verzí, kolik je snících). Básníci si mohou přečíst své nikdy nenapsané básně, pragmatici knihy svých rad do života. Nechá vás volně bloumat mezi regály nebo usadí do pohodlného křesla a přinese čaj a sušenky (zde můžete do knih i drobit).
Po probuzení si však nic nepamatujete.

Povídá Mach, dospělí vždycky něco slíbí a nesplní, haló, mohli by lidi opravdu dělat, co říkají, a ze sluchátka se ozvalo, dobrá.
Pak se zeptal pančelky, kdy půjdou do ZOO, a pančelka odpověděla, milý Machu, to rozhodne ředitel, mám svázané ruce, najednou byla spoutaná, a Mach řekl, to jsem osel, a už běhal kolem a hýkal, a pančelka řekla, to jsem z toho na větvi, a už seděla venku na stromě, a Šebestová řekla, to mě podrž, a už ji měl Pažout v náručí, koukl zmateně na Horáčka, ten popadl sluchátko a zařval storno!, a všechno bylo zase jako dřív.

"Jen přes moji mrtvolu," procedil skrze zobák trpaslík.
Ještě ale nebylo vyhráno. Za zády se jim začaly vynořovat temné stíny. Lovec nebyl sám. Jeho kolega se zbaběle schoval, utekl a přivedl s sebou šerifa Hickoka a jeho po zobák ozbrojené kačery.
"Nebylo toho krveprolití už dost?" navrhl reverend Barnaby.
Pohledy všech na něm ulpěly. Ticho by se dalo krájet.
Reverend vytáhl z kapsy bibli. Chvíli jí listoval. Pak ji odhodil a vytáhl Příručku mladých svišťů. Po chvíli prohlížení nespokojeně odhodil i ji. Vytáhl z kapsy mapu a rozevřel ji.
"Pokud toho necháte, ukážu vám, kde je pořádná zásoba whiskey zdarma!"

Od malička byl jiný. Vše ho zajímalo, o všem přemýšlel. Se svými přibuznými neměl mnoho společného. Byli zemití, ba dalo by se říci přízemní. Šlo jim jen o přežití, jídlo, pití, sex. On byl renesanční typ: vzdělával se, měl fantazii, maloval, vymýšlel vynálezy, zlepšoval svět … Oni byli sotva schopni udělat šišatou kuličku, a to ještě jen někteří.
Někdy přemýšlel, zda-li není cizí, zda-li ho maminka neměla v temnotě kina s někým jiného druhu, snad s některým z hrdinů filmového plátna. Pak ale pohlédl na své krovky a na svá tykadla a byl si definitivně jist, že je brouk. Brouk Pytlík.

"Dejte mi pastelku
nakreslím zombíka
a potom chlapíka
co před ním uniká.
A další panáček
co se tam nachomejt
zombíka trefí hned
neboť má kulomet.
Však není legrace
se zombíky si hrát.
To budeš litovat
až začnou vylejzat!
Nakreslím zombíky
budou jich mraky.
Tamtoho sežerou
a tebe taky!
Někdo však plíží se ...
najednou - hops!
Zachránce z pralesa
statečný Hobbes!
Napadl zombíky
drtí je, dusí.
Do všech stran létají
zombíků kusy ..."
"Poslyš, Calvine, jsi si jistý, že je to opravdu ta básnička, co se máte na zítřek naučit do školy?
A řekni mi, proč se všude válí ty rozkousané pomalované papíry?!"

Tramvaj. Velké odhalení! Slavný Potter už neumí čarovat?
Přinášíme vám šokující zprávy z tajné dovolené Harryho Pottera (20) v Praze. Tento pohledný, bohatý a dosud svobodný mladý kouzelník poobědval na místě, kterému místní říkají „bufáč“. Harry, to jsi takový šetřílek? Poté pěšky došel na tramvajovou zastávku. Že by zapomněl přemisťování? Co za tím vězí? Naše reportérka se vydala za ním, aby to pro naše čtenáře zjistila. Podrobnosti v příštím čísle.
Redakce časopisu s politováním oznamuje, že nás navždy opustila naše dlouholetá reportérka Rita Holoubková (48). Výše uvedený článek je poslední, který redakci odeslala, než byla v tramvaji číslo 22 zašlápnuta.

Kdysi šli tři.
Všechny jsem je postupně zavraždila.
Prvního vlastně náhodou. Ruka jej udeřila jen málo větší silou, než obvykle.
Druhý se utopil. Prostě náhodou spadl do vody. No, trochu jsem jej strčila, ale byla noc a tma a bylo to omylem.
Tak už zbyl jenom jeden, poslední svého druhu. Šel mi dost na nervy. Zavírala jsem jej do skříně, ale ani to nepomáhalo. Zbavila jsem se ho cílevědomě, chladnokrevně, jednou přesně mířenou ranou paličkou na maso.
Tak už nešel žádný.
Když on ten natahovací budík tikal tak hlasitě a zvonil tak pronikavě!
(Nevíte někdo náhodou o nějakém dobrém hodináři?)

Já vlastně neměl žádný dětství. Fakt.
O mámě nevím. Táta se na mne zvysoka vykašlal. Nikdy se mnou nehrál fotbal, nevysvětloval mi, jak to chodí. I ta zvířata jsem si musel pojmenovat sám. Jak mám potom vychovávat vlastní kluky, když nemám pořádnej vzor!
Prý jsem mu podobnej. Nevím, nikdy jsem ho neviděl. Párkrát se mnou mluvil (naposledy mi strašně vynadal).
Dal mi hodně, vím, ale nejsem silnej jako on. Možná dovedu rozpoznat dobré a zlé, ale k čemu mi to je, když nevím, co si s tím počít.
Doufám, že jestli někdy budu mít bráchu, tak k němu bude laskavější.

„Chci stejnou čelenku s perlami, jako má Andromaché. Viď, že mi ji koupíš?“
„Došly už ty šaty z Egypta?“
„Dochází mi myrrha!“
„Ty slavičí jazýčky jsou připeklé, udělejte mi nové!“
„Co je to za splašky! Já chci nemejské víno!“
Paris se s prázdnou hlavou vypotácel z paláce na hradby. Kromě ženy uzmul Meneláovi i pokladnici, ale i ta už byla prázdná.
Helena rozhodně nebyla levná kořist.
Afrodíté navzdory ji druhý den vrátil s omluvným dopisem. Meneláos se mu ji sice potom neúspěšně pokusil v dřevěném koni (a také s omluvným dopisem) propašovat do Tróje zpět, ale nakonec trójská válka nebyla.

„Bombardo!“
Záblesk.
Rozpadlá věž.
„Bumho!“
Záblesk.
Napůl zbořený most.
„Ratata!“
Záblesk.
Ve zdi zejí díry od dělových koulí.
„Bumbác!“
Záblesk.
Strop budovy je zřícený.
„Semtexo!“
Záblesk.
Z hradu zbylo jen pár kamenů.
Tma. Ďábelský chechtot.
…
Vím, neměl bych mu to asi dovolovat. Možná je to i proti předpisům. Podporuje to agresivitu. Není to pedagogické.
Ale když on je Voldemort vždycky poté, co spolu otevřeme velkou krabici ze sklepa, oprášíme starodávnou promítačku a on si pustí svoji oblíbenou sérii diapozitivů „Sto nejkrásnějších zřícenin světa“ (a zlikviduje u toho balíček slaných tyčinek) vždycky tak šťastný, a celý týden potom je jako beránek.

Jak to? Tolik času věnovala vyběru jména pro chlapce (dvojčata navrhovala Čáryfuk nebo Magyáš, ale po zralé úvaze a Percyho přemlouvání se rozhodla svého posledního syna pojmenovat po otci Arthur), s takovou pečlivostí pletla modré dupačky a čepičky, a teď má holku.
Molly kolébala vrnící balíček. Rychlé detekční kouzlo už provedla. Ne, opravdu jí nikdo mimino tajně nevyměnil. Ani neví, jak jí říkat.
Když přišel Arthur, poznala, že má trochu upito. Nejistě k ní dovrávoral a políbil ji.
„Čím ses to, u Merlina, naléval?“
„K-Kingsley mi dal ko-kouuzelný mudlovský nápoj. Ří-říká tomu gin. J-jak ji pojmenujeme?“
„No tak třeba Ginevra.“

Prehistorické obydlí mého přítele na blatech se nakonec neukázalo být tak neútulným, když nakonec Holmes vytáhl z úkrytu pod kamenem láhev nejlepšího francouzského koňaku a nabídl mi chléb s uzeným. Po chvíli tichého pokuřování jsem se jej otázal, zda-li za tu dobu, co je na blatech, už také nalezl nějaké stopy.
„Nalezl, milý Watsone, a mnoho stop! Myslím, že mám rozhodující argument proti našemu příteli přírodovědci. V hloubi blat jsem objevil stopy zkamenělin korýšů velekrabů okřídlených, jejichž existenci Stapleton ve svých knihách rázně popírá a odkazuje je pouze do říše fantazie. Napíši o tom článek do příštího vydání časopisu Nature.“

„Adame, to nemůžeš ten ohryzek jen tak odhodit, kam chceš, musíš ho dát na kompost. A dojez to pořádně!“
„Adame, když má Bůh to vševidoucí oko, nemyslíš, že bych si měla raději vzít něco na sebe?“
„Adame, myslíš, že mi bude slušet spíše fíkovník, nebo granátovník? Nebo raději dub? Pojď se podívat, kam utíkáš … A uprav si ten list, máš ho nakřivo.“
„A Adame …“
Bůh ze svého nebe koukal, jak Eva neustále otvírá pusu, viděl Adamův ztrápený výraz a smál se pod vousy. Jasně, musí být vševidoucí, ale nikdo mu nemůže zabránit, aby si někdy alespoň na chvíli neutlumil zvuk.

Tuto situaci znala z knih, které sice dávno zavrhla, ale příběhy z nich jí v paměti zůstaly. Ctitel pronásleduje dívku a ona se zachrání, jen když poprosí nějakého boha, aby ji proměnil, třeba v kytku.
Br. Kytkou být nechtěla. Celá zelená, od hlíny, závislá na počasí, pošlapávaná, oblejzaná hmyzem, okusovaná dobytkem, počůrávaná od psů …
Naštěstí se zaslíbila jinému.
„Ježíši Kriste, nevymyslel bys prosím nějaké jiné řešení? Žádá si mně za ženu sicilský král, otec mne chce dát násilím, ale já se vdávat nechci, chci si zachovat panenství. Hezká být také nemusím.“
Ráno se Starosta probudila s vousem až po pás.

Co psát? Co psát?
Třeba … ne, to je strašná blbost.
Nebo tohle … to je zase moc chytrý. Tedy ne opravdu, ale vypadalo by to, že poučuju o něčem, čemu vůbec nerozumím.
Nebo … (zvoní telefon/ Tyfónek něco chce/ vaří se voda na čaj/nestane se vůbec nic, atd.) … sakra, už nevím, co mne to před chvílí vlastně napadlo.
A co … to by ale bylo strašně OOC.
Co třeba psát o … ne, nemohu takhle rabovat cizí osudy.
Tak vlastní? Téma přesně … ne, to pořád ještě bolí.
Postupně jsem si všechny nápady vyšoupala z hlavy.
Zbyly v ní jen piliny.
Tak píšu o nich.

Seděla na sluníčku před strážnicí a s mírně nazelenalým výrazem dojídala párek. Kupovala si je teď každý den (trpaslíci jsou odolní), dokonce je většinou i snědla. Kolík totiž zavedl novinku: statečný strávník na dně rohlíku nalezl pýthický výrok.
Pleškot papírky vytáhla z kapsy.
První zněl dobře. Co třeba zvony svatební?
Z druhého moc nadšená nebyla. (Narážky na věk byly u trpaslíků tabu).
"Anonymní seznamka". Že by návod?
Z rohlíku vypadl poslední papír. "Sen trpasličího muže". Usmála se.
Vyrušil ji hlas desátníka Nóblhocha. "Pojďte, chlapi! U lady Berankinové je lupič. Snad ho ještě zachráníme ..."
Pleškot si s povzdechem navlékla ocelový plát.