Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Ti čtyři se občas sejdou v nějaké zapadlé putyce. I oni potřebují chvilku klidu.
Svět si na krátký čas najednou jakoby vydechne; lidé se cítí lehčeji, zprávy nanejvýš reptají na nějakou výluku; dokonce se podepisují i mírové smlouvy.
Opatrně pijí pivo, povídají si o dětech (obzvláště Hlad nedá dopustit na svoji nejmladší, Redukční dietu), vyprávějí historky.
„To byste nevěřili,“ povídá Smrt, „co se mi přihodilo. Doneslo se mi, že v jisté říši vypukla – jak, kolego, zajisté víte – epidemie. Jdu tam, že ulevím, říkám, ukažte mi, kde se tu nejvíce pláče - a věřili byste tomu, oni mne zavedli na daňový úřad …“
Nepokrytě vykrádám jeden židovský vtip (o turistech v Jeruzalémě).
Tu Redukční dietu mám z loňského nebo předloňského DMD, pokud jste někdo autor nebo víte zdroj, dejte prosím odkaz, děkuji!
A výluka je odkaz na toto výborné drabble: http://sosaci.net/node/31890
Tak zase Giordano Bruno, ach jo. Raději bych o něm napsala něco veselejšího.
(Čekal mírný trest. Vždyť se - skoro - podřídil.)
"Přece odvolal, ne? Nebo prohlásil, že se nechá poučit. Tak ho někam ukliďte, zavřete do kláštera, ale proč bychom ho měli posílat do Říma? Budeme hlasovat. Uvidíte, Benátky si do svých záležitostí mluvit nedají."
...
"Vyžaduje papež? Hrozí interdiktem? Budeme hlasovat."
...
"Hm. Tak si ho v tichosti odvezte."
V Římě se už nepokoušel smlouvat. Nebo možná po letech vězení začal mluvit otevřeně. Protokoly se nezachovaly, podlehly Napoleonovu recyklačnímu úsilí.
"Nemám touhu se kát, nemám před kým se kát, nemám zač se kát."
Cestou na Campo dei Fiori mu pro jistotu dali jazyk do kleští.
Bruno měl tu smůlu, že když prošel jedním procesem v Benátkách, kde to chvíli vypadalo trochu nadějně, tak si jeho převezení do Říma a vedení procesu zde vyžádal přímo papež.
Pár těch římských protokolů odněkud nedávno vyplavalo, byly prý nějakou dobu vystaveny na speciální výstavě "100 divů z vatikánských tajných archivů" (spolu s neuvěřitelnou mobilní aplikací, kde si návštěvníci mohli virtuálně Bruna znovu upálit), ale ještě jsem je nečetla.
Věta o pokání je citát.
Ne, fandom opravdu není Jára Cimrman, ale s názvem jsem neodolala :)
Náhrada za téma "Dcera svého otce"
"Jsem dcera svého otce a je to můj muž, který mne zrodil, a já jsem jeho sestrou - dvojčetem stejné podstaty. A jsem také jeho matkou, protože jsem ho probudila z hlubokého spánku. Oba se podobáme našemu společnému otci. Mé jméno znamená život a stala jsem se počátkem smrti, a přesto - nebo proto - život předávám. Nemám žádnou matku. Šlapu po své tchyni a jím její plody. Jednou se svojí tchýní stanu, a stane se jí i můj muž. Jsem pěkná kost ...
Tak co? Uhádneš odpověď?"
"Já nevím, Evo ... co jsi jedla z toho stromu, tak ti nějak nerozumím. Dám se poddat."
"Co bych chodil do Ninive? Stejně to dopadne jako vždycky: budu se snažit, namáhat, pobíhat jak blázen, křičet do ochraptění, ale Ty jim zatvrdíš srdce, zalepíš uši a nikdo mne neposlechne. Tůdle."
...
"Co mne budíte? Stejně se ta kocábka potopí."
...
"Tak co okouníte, hoďte mne tam!"
...
"Ahoj rybo."
...
"Hele, tak jo, já tam teda půjdu."
...
"Ještě čtyřicet dní, a Ninive bude vyvráceno !!!" (splněno, padla, padám odsud)
...
"Hele křoví, stín. Ideální. Tady budu mít na tu zkázu dobrý výhled. Počkat, ještě popcorn ..."
...
"Blbej červ. To je vedro ... Cože! ono se to ruší?"
JONÁŠI !
"Dobře, vyhrál jsi. Tak odteď jsem už optimista."
Když Bůh vystřízlivěl z radosti nad stvořeným člověkem, musel uznat, že to trochu přehnal. Možná měli andělé pravdu. Proč by je měl nutit, aby se Adamovi klaněli jen proto, že se tátovi podobá? Upřel na člověka své vševidoucí oko: pilně obhospodařoval ráj, ryl, zaléval, občas udělal "jů" a "kuku", ale moc velkou inteligenci nebo imaginaci zatím neprojevoval. Zkouška však byla stanovena.
Vymyslil tedy plán.
"Tak, Adame, jak se jmenuje tohle zvířátko? To, co teď kulím Z KOPCE?" Šťouchl do beránka, až se skulil přes okraj rajské hory ("No nic, udělám z něj souhvězdí.")
"Skopec!" hlásil nadšeně Adam.
"Výborně, za jedna!"
Vychází z židovských výkladů prvních kapitol knihy Genesis. Bůh navrhuje stvoření člověka a obrací se na své anděly. Když se jej ptají, jaký Adam bude, poví jim, že bude moudřejší než oni. Andělé nevěří, Bůh stvoří Adama a jeho moudrost doloží tím, že udělá zkoušku: přivede zvířata, která andělé pojmenovat nedokáží, zatímco Adam ano. Dle knihy Eldada ha-Dáního Bůh nicméně Adamovi napovídá: každou otázku začíná písmenem stejným, jako je jméno zvířátka.
"Nepřátelé ... tedy přátelé, Římani, občani! Děkuji! Ani nevíte, jakou mám radost, že mohu dnes mezi vámi vystoupit a mluvit jako první. Určitě to bude sukces. Když jsem se dozvěděl, že je po Caesarovi, tak povídám, Trubadixi, to je příležitost pro tebe, napíšeš na něj ódu, bude strašlivě smutná, pojedeš do Říma, všechny rozbrečíš, proslavíš se. A u Teutatise, moji přátelé mne neodrazovali - naopak mne doprovodili do římského tábora a strčili do prvního spřežení! Jo, asi bych taky měl říct pár slov o něm - byl fajn, posílal stále nové a nové Římany, abychom se nenudili ... Tak jo, jdu na to.
ÓÓÓÚÚÚ ..."
Tak se stalo, že všichni římští občané z Caesarova pohřbu utekli. Marcus Antonius neměl ke komu mluvit; Brutus a Kassius byli oslavováni jako osvoboditelé; jenom básník Cinna byl stejně omylem roztrhán.
Jela k moři sama. Přidala se k nám na výletě.
„Nebaví mne bavit se s ostatními důchodci. Mluví jen o nemocech, pořád si stěžují.“
Na archeologické naleziště vlezla dírou v plotě, bodlák nebodlák.
Řidič tam jí prodal dražší lístek. Zatímco se to kamarádka marně pokoušela vysvětlit řidiči busu zpět, oslovila ho česky a jemně poklepala po ruce. Okouzlen, dovezl by ji zdarma kamkoli.
Místní ji pozval na ouzo. Zdráhala se („Jsem a zůstanu ženou jednoho muže“), nakonec se sešli. „Trochu se divil, když jsem prozradila svůj věk.“
Také bych chtěla zestárnout, aniž bych v duši nesla bodlák podezřívavosti a strachu.
Tak dnes jsem si také moc vymýšlet nemusela, protože Tyfónek opravdu ve škole referát na tučňáka asi před měsícem měl :)
"Potřebuju na počítač. Mám referát na tučňáka."
"Čerpej z knihy."
Z dědova pokoje rádio pěje: "Nad rozlitou louží raněný orel krouží ..."
"Tam není všechno! Musím přesně znát dobu sezení na vejcích."
"Chci dokončit překlad, už na něm sedím strašně dlouho. Nepustím. Stejně bys zase skončil u stříleček."
"To není fér! Dostanu pětku!" ... atd.
Děda to přeladil. "Mám fůru času, a tak spím v obilí ..." Pořád lepší dobře naložený tučňák než raněný orel, ale stejně doufám, že to vypne.
"Tak začni knihou, pak tě na chvilku pustím."
Druhý den se dobře naložený Tyfónek vrátil s jedničkou z referátu na tučňáka kroužkového.
"Sen je bezednou hlubinou dne." Morfeus ležel na pohovce. Měl zavřené oči.
"Chtěl bych, aby naše říše spícím pomáhala. Žití nese mnohá utrpení. U nás je lidé mohou odložit, proměnit třeba v něco absurdního; oprostit se na chvíli od danosti, ulevit duši. Mohou s trápením bojovat jako s noční můrou; mohou zde plně milovat, jak by se ve dne neodvážili; mohou hledat naději."
Vousatý muž mlčel. Zamyšleně přikyvoval.
"Ani nevíte, jak mne starost o říši snů zmáhá."
Obvykle návštěvník ráno nic neví, ale Lucien měl podivnou jistotu, že si tento rakouský lékař bude všechno pamatovat. Ostatně, dělal si i zápisky.
"Kterej blbec tohle vymyslil?" soptil Lucifer, až vyplivl Jidáše. "Tolik peněz! Celé peklo jsme renovovali! Najali výmluvného pohanského průvodce! Zvolili typického zákazníka středního věku a střední třídy. A četli jste tu jeho recenzi? Teď se všichni pekla budou bát a nikdo sem ani nepáchne."
"Mohu vás ubezpečit," koktal vystrašený démon, "že jeho recenze očistce a ráje jsou mnohem nudnější a mají mnohem menší počet čtenářů."
"Změníme strategii. Potřebuji člověka, který by je přesvědčil, že i když si budou užívat a provedou nějakou špinavost, nic se jim nestane a stejně se dostanou do nebe. Co třeba ten ... jak se jmenuje ... Goethe?"
Odmlouvá.
Je drzý.
Vykládá hlouposti.
Podepsal si žákovskou knížku sám. Když jsem na to přišel, hájil se: "Já i otec jedno jsme".
Nedávejte mu tak veliké svačiny. Rozdrobil chleba po chodbě, paní uklízečka musela vynášet koš dvanáctkrát.
Na záchodcích tajně mění s žáky deváté třídy vodu za víno.
Odmítá mazat tabuli houbou, žádá ocet.
Na školním výletě (dle očitého svědectví postiženého) plival po slepci.
Na plaveckém kurzu se odmítl ponořit, raději rybník přeběhl.
Chlubí se, že školu do tří dnů zboří a postaví.
Proklel pana učitele.
Až do odvolání (dokud nenajdeme náhradu) výuka zrušena.
*Pochvala za vzorné vzkříšení pana učitele!*
To s tím učitelem jsem si nevymyslila, je to z Pseudo-Tomášova evangelia dětství :)
(aneb když nevíte, jak zkrátit drabble, hoďte to do názvu :)
Opět Giordano Bruno.
jejíž vznik byl spojen s nemalými obtížemi. Nemohu totiž vystrčit z vyslanectví ani nos, aby mi před ním někdo nemával v lepším případě knihou, v horším mečem nebo pěstí. Oceňuji oxfordské pedanty, v šíření dobrovolné zabedněnosti jsou schopní.
Nemohu však svoji mysl omezit, stejně jako se nehodlám zavírat před světem a ohánět rozžhaveným uhlíkem jako prý svatý Tomáš (jehož dílo mám nicméně v úctě), čáraje kříže na kůži toho, co neznám a o čem si myslím, že je zapovězené. (Ostatně, když už jsme zde, i v těchto věcech zastávám názor, že lepší než opásání kyselým vítězstvím je podstoupení sladké prohry.)
Nepodařený pokus o nápodobu stylu Brunových dedikací, které jsou dlouhé, vtipné, nadnesené, se spoustou odkazů a zvláštním způsobem autobiografické.
V Anglii měl určité neshody s oxfordskými profesory, které si vyřídil jejich karikaturou v dialogu Večeře na popeleční středu, a takhle to dopadlo.
Jak to bylo s Tomášem Akvinským: jeho bratři nechtěli, aby byl mnichem, tak ho uvěznili a poslali k němu nějakou ženu, on ale popadl z krbu uhlík a vyhnal ji. Ve snu se mu pak zdálo, že mu andělé opásávají bedra na znamení trvalé cudnosti, viz např. tady https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Bernardo_Daddi_-_The_Temptation_...
Bruno byl dříve také dominikán.
Varianta a:
"Tak děcka, šup z auta!"
"Dva dospělí, dvě děti."
"Ještě vyfoť tatínka."
"Čtvery hranolky."
"Tak děcka, šup do auta a honem domů k telce, dávaj ten pořad, co tam tak pěkně povídaj vo krajině."
Varianta b:
"Rychle, je to příští stanice!"
"Já ve vlaku zapomněl batůžek ..."
"Tady má být někde značka."
"Tak tudy ???"
"Ten potok není na mapě!"
"Vzala jsem omylem jinou mapu."
"Chrochro ..."
"Uí!"
"Neboj, viděla nás a utekla."
"Jsi si jistý, že musíme do toho kopce?"
"Jsem."
"Myslíš, že nás pustí dovnitř obalené bahnem?"
Se světem upřednostňuji osobní setkání, i když je to někdy docela náročné.
Démon u výstupní brány luštil křížovku a docela se nudil.
Něco zašustilo.
"Á, vy jdete zpátky! Počkejte, ještě vyplnit dotazník. Pýthagorejec? Dobře. Píšu si: kategorie - duše, nové vtělení."
...
"Proč tu duši táhnete ven? Legitimujte se!... Asklépios ... dobrá, ale dejte si pozor, aby se vám to nevymstilo."
...
"Paní, nespěchejte tolik, musíte vyplnit dotazník."
"Eurydiké, kde sakra vězíš?" ... "Aha, už nemusíte."
...
"A co vy sem lezete?" "LAZARE, POJĎ VEN!" "Aha."
...
"Pane, počkejte! Ještě musíte něco vyřídit manželce - dobře, ale aby se moc nepolekala, a brzo se vraťte - píšu si: kategorie: revenant."
...
"Haló, kam jdete? Aha, vy mne nevnímáte. Tak jo, kategorie: zombie."
Záznam rozhovoru, který jsme vedli s Tyfónkem asi před dvěma měsíci.
"Mami, já tam chci s tebou! Budu studovat ilumináty!"
"Tyfónku, tam by tě nepustili. Musíš být dospělý, mít doktorát nebo se na něj alespoň připravovat, a kvůli rukopisu, který tam chceš studovat, je nutné absolvovat pohovor."
"Půjčím si vrtulník, nechám se vysadit na střeše a všechny postřílím uspávací pistolí!"
"Já nevím ... kdo by ti pak půjčil ty knihy, když všichni budou v limbu?"
"Už to mám! V nějaké rozvojové zemi si za 500 eur koupím profesorský titul!"
Po důkladném zvážení alternativ jsme nakonec usoudili, že nejlepší možností bude, když se Tyfónek ve Vatikánu pokusí uplatnit svoji průkazku do městské knihovny.
Ilumináti - Tyfónek viděl film "Andělé a démoni". A o tom prodávání a kupování titulů jsme s mužem pár dní předtím mluvili.
Jak dlouho tam byli, nedovedla říci. Žili si celkem dobře.
Jedli ovoce. (chléb nebyl)
Pojedli ze stromu života. (smrt nebyla)
Zvířata se chovala přítulně. (evoluce nebyla)
Bylo nádherné počasí. (změna nebyla)
Chodili nazí. (oblečení nebylo)
Byli pořád krásní, neporušení. (bolest nebyla)
Pracovali lehce. (námaha nebyla).
Stále chválili Boha. (jiných nebylo)
Byli jen sami dva. (rození nebylo)
Měli se docela rádi. (vášeň nebyla)
Nudili se. (knihy nebyly)
V podstatě si Eva nemohla na nic stěžovat. A také si ani nestěžovala.
Jen ji občas přišlo na mysl, jaké by to bylo, kdyby se kdysi nebála a přece jen to zvláštní zvířátko poslechla.
Kdyby ještě mohl, určitě by se potil. Pevně sevřel příručku a vstoupil.
Byli opravdu hrozní. "Jak se jmenuješ?" "Ten, jenž vyrostl v papyrusovém houští, Obyvatel Olivy."
"Co chceš spatřit?" "Nohu se stehnem."
"Co jim řekneš?" "Spatřil jsem jásot v zemi Fenechů."
"Pokračuj v cestě, projdi branou síně Obou pravd!"
Římsa dveří volá: "Nepustím tě, dokud neřekneš mé jméno!" "Jazýček vah spravedlnosti".
etc. ....
Utahaná duše předstoupila před Usira a předala srdce na misku vah.
"Povídej!"
"Nedopustil jsem se zla vůči lidem. ... Nikoho jsem nerozplakal ...
etc. .... Jsem čist!"
Usire se usmál. "Dobře. Vyhoď kamenného skaraba, pravé srdce sem, znovu a vlastními slovy."
Usire XY značilo zemřelého; jinak je Usire bůh říše mrtvých a jejich soudce.
Příručkou byla Kniha mrtvých, ze které pocházejí skoro všechny citace (až na poslední větu). Přebírám je v (hodně zkrácené podobě, 100 slov je na egyptské poměry velmi málo) z překladu Z. Žáby.
Vážilo se srdce a mělo být stejně těžké jako Pravda na druhé misce vah.
K vybavení mrtvého patřil i tzv. srdeční skarab; asi měl spíš sloužit k upamatování a zachování, kdyby skutečné srdce bylo zničeno, než k podvádění, každopádně na něm bylo vše napsáno tak, jak se očekávalo, že budou chtít v síni Obou pravd slyšet.
Nějak jsem si zvykla, že tihle dva patří ve fanfiction dohromady
(viz např. zde http://sosaci.net/node/28710 ) ...
V únoru spravil regály, rozkousané odrostlými mláďaty Obludných obludárií.
V březnu několik dní čistil knihovnu po výbuchu vylepšené bomby hnojůvky.
V dubnu jí pomohl zkrotit divoké knihy z oddělení fanfiction a přinesl fialky.
V květnu se přiznal s potupným korespondenčním kurzem magie a požádal, zda-li by nevěděla, jak mu pomoci.
Když jí loni na silvestrovském večírku Trelawneyová prorokovala "toho pravého chlapa", připisovala to jenom radosti, že si kolegyně jednou mohla své vnitřní oko propláchnout alkoholem ve společnosti a bez odsuzování. (Navíc totéž věštila McGonagallové a pak i Brumbálovi.)
Argus Filch byl poslední, o kom by si tehdy pomyslela, že mluví.
Kdysi dávno cestu olivovými háji provázely hermovky a stáda koz. Když se setmělo, potkal jsi na rozcestí tajemnou a mocnou Hekaté se smečkou černých vyjících psů.
Později cesta vedla opět olivovými háji, kde se pásla stáda koz. Vroubily ji kostelíky s buclatými kopulemi, v každém mlčenlivá Hodegetria ukazovala na své nemluvně.
A teď? Většinou zjistíš, že cesta je slepá a končí někde v olivovém háji u stáda koz, v trní, na smetišti nebo u zdi něčího domu, a že budeš muset stejně šlapat po té proklaté silnici, kde jezdí jedno auto za druhým, protože chodit pěšky si Řekové už odvykli.
Naštěstí na konci výletu často bývá kafenio a frapé :)
Tak jsem opět nacpala do drabblete dvě věci, místo abych si vybrala pořádně jednu ... ale snad to nebude vadit.
Zase o knihách.
(Řím, šesté před)
„Tři stovky? Za devět knih? Navíc v takovém stavu! Umatlané, očtené, ještě k tomu řecky … dám maximálně padesát.“
Stařena se usmála a hodila tři knihy do ohně.
„Tři sta.“
„Pomátla ses? Za nekompletní řadu?“
V ohni skončily další tři.
„Tři sta.“
Král se chystal něco znovu namítnout, ale než otevřel pusu, raději se zamyslel.
„Beru! … Odneste knihy na Kapitol. Ustanovím jim několik vykladačů a strážců. A opatrně, ať je nepoškodíte!“
(Řím, 1600, vězení Tor di Nona)
Řekli mu, že se dnes budou pálit před Petrovou bazilikou jeho spisy.
Nu což, jak ukázala Sibylla, ohněm hodnota knihy roste.
1) Sibylla kumská a Tarquinius Superbus; viz např. zde https://en.wikipedia.org/wiki/Sibylline_Books
(král byl zřejmě jinak mizera, ale je mi na něm sympatické, že taky neuměl smlouvat :)
2) opět Giordano Bruno.
Nevím, proč si bratr knihovník vybral právě mne. Asi proto, že jsem byl z mladých mnichů nejhloupější, nebo proto, že jsem nikdy na nikoho nežaloval.
Seděl s čadící lampičkou u hromady starých knih, přebíral je a kroutil hlavou.
Do jednoho kodexu jsem nahlédl a přečetl: ",To já jsem Bůh žárlivý, a není jiného boha, kromě mne.´ Když však to prohlásil, naznačil andělům, kteří byli s ním, že nějaký jiný Bůh existuje. Kdyby totiž žádného jiného nebylo, na koho by pak žárlil?"
Knihy jsme té noci uložili v jednom prázdném hrobě asi hodinu cesty od kláštera. Nazítří přijel na návštěvu biskup.
Je to jedna z hypotéz o ukrytí tzv. rukopisů z Nag Hammádí, souboru kolem 50 textů raně křesťanské a gnostické literatury (2.-3. stol), který se našel ve 13 kodexech ze 4. století nedaleko starověkého Chénoboskia v Egyptě. Protože kousek od pravděpodobného místa nálezu byly dva Pachomiovské kláštery, předpokládá se, že kodexy byly součástí jejich knihovny (i když mniši gnostikové nebyli).
Citát je z Tajné knihy Janovy (NHC II 13,8-13), a výrok (srv. Ex 20,5; 34,14; Iz 45,5 aj.) pronáší starozákonní Bůh, který ale pro gnostiky nebyl nejvyšším, ale pouze nižším bohem Jaldabaóthem, stvořitelem světa.
Rukopisy byly objeveny až v roce 1945, byly tedy dlouho "němé". Bez nich bychom měli velmi omezenou představu o rozmanitosti raného křesťanství.
Navíc některé naghammádských traktáty jsou vlastně takové starověké "fanfiction" na knihu Genesis :)
citát v názvu: návod, jak zachovat knihy dle Jer 32,14.
1577
Učení šlechtických synků astronomii nebylo špatné, avšak toužil po něčem větším. Universita, disputace, uznání, snad přátelé stejného intelektu ... Vydá závažné knihy o uspořádání veškerenstva. Nesmí zapomenout také na nějakou komedii. Hodně posměšnou a lechtivou.
1600
V kostele byla zima. V rámci rituálu mu strhli roucho, biskup mu oholil hlavu a teď se s břitvou chystal na jeho ruce.
Katolíci, kalvinisté, luteráni, anglikáni ... proč všichni chtějí, aby k někomu patřil? Přezdívka "Nullanus", kterou kdysi posměšně rozšířil Tycho, mu začala dávat dobrý smysl.
Teď oficiálně přichází i o to, co sám dávno odhodil. Kdyby to tolik nebolelo, cítil by i úlevu.
Bruno se po svém útěku z kláštera krátce živil učením gramatiky a astronomie. Napsal toho opravdu hodně, včetně komedie Candelaio.
Druhá část popisuje obřad církevní klatby, tedy především zbavení kněžské funkce, který proběhl v únoru 1600 pravděpodobně v kostele u Minervy; "heretika" prý oblékli do církevního roucha a dali mu do rukou eucharistické insignie, aby mu je pak obřadně sebrali a roucho strhli; poté mu speciálně ustanovený biskup oholil hlavu, aby zanikly jakékoli zbytky tonzury, a odřezal kůži na rukou, které se dotkl olej svěcení. Jan Hus tím prý také prošel.
"Nullanus": Bruno byl z Noly u Neapole a přídomek "Nolanus" užíval jako literární jméno. V Klementinu je jedna jeho kniha, kterou věnoval Tychonovi Brahe. Ten s tím, co je v ní napsáno, zjevně nesouhlasil, hodně tedy po stranách škrtal a na poslední stranu napsal "Nullanus, nullus et nihil, convenjunt rebus nomina saepe suis", tedy "Nicák, nikdo a nic. Jak často souhlasí jména s věcmi, které označují." Viz zde, 3. strana odzadu: https://books.google.cz/books?vid=NKP:1002588142&printsec=frontcover#v=o...
Nevím, zda-li se to Brunovi doneslo, ale předpokládám, že ano.
Oprava, později: bylo to v Římě ne u Minervy, ale v san Agnese (ale název už nebudu měnit, ta dávná bohyně moudrosti mi přijde pro Brunovu cestu docela příznačná). Jeho proces (i ten Galileův) se ale konal v budově, která je s klášterem sopra Minerva ve stejném bloku domů (nyní Biblioteca Casanatese). A jeden z členů komise, kardinál Bellarmino (nyní svatý), je pohřben v kostele u sv. Ignáce v kapli asi 20 m vzdušnou čarou od tohoto místa ... toliko k topografii.
Jediný fandom, který z nabídnutých znám ...
Ježíšek se poněkud přesunul k Velikonocům. Tak snad alespoň trochu potěší.
"Používej mozek, Molly!"
To jí kdysi říkával. Taky pokaždé, když mu představila nějakého svého nového partnera. A většinou bohužel nahlas.
Dovedla brilantně použít mozek, problém byl jen v tom, že ne ten svůj. Uměla jej odborně vyjmout z lebky, naložit, oddělit jednotlivé blány a laloky, připravit preparáty ...
Sice věděla, že Sherlock žije, ale stejně se o něj bála. Do čeho se tam daleko ve světě asi zase namočil? Zprávy o něm samozřejmě žádné neměla. A udržet tajemství tváří v tvář nešťastným přátelům bylo vysilující.
Když teď tedy stál před ní, nechala mozek mozkem, objala jej a dala mu velikou pusu.
Tak o tom, koho teď čtu ...
Zdravím milé drablící společenství, už mi chybělo.
Od dětství neustále četl. Snad kvůli knihám se stal mnichem, lze-li ve čtrnácti mluvit o vlastním rozhodnutí. S počtem přečtených knih jeho Bůh měnil podobu: přestal být žárlivý, začal vypadat docela platónsky a nakonec se nějakým způsobem vlil do celého stvoření. Že by se však omezil a vtělil do jediného, jak tvrdili, mu začalo připadat jako pořádná blbost. Také Země vůbec nestála tak pevně jako dříve. Světy za bublinou, ve které vězel, vypadaly stále zajímavěji.
"Pro slib svaté poslušnosti, otevři!"
Ani tady neměl klid. Rychle knihu hodil do latriny.
Našli ji. Další obviňování, řízení? Ještě týž den utekl z kláštera.
Na uhádnutí je to asi dost těžké, tak pro vysvětlení - je to Giordano Bruno. Četl prý tehdy sice "pravověrného" Jana Zlatoústého, ale s glosami Erasma Rotterdamského. "Sopra Minerva" ("nad Minervou") je dominikánský klášter v Římě, kde pobýval naposledy před svým útěkem (bylo mu 28, takže v klášteře vydržel relativně dlouho) a putováním po celé Evropě. Nikde jsem nenašla, zda-li se tato příhoda stala tam, nebo už předtím v Neapoli, ale
představuji si to tam. A byl exkomunikován, samozřejmě.
Ještě pozn.: "bůh žárlivý" je ten klasický křesťansko-židovský (viz Ex 20,5, bývá to překládáno umírněněji "žárlivě (milující)"
Upřesnění, později: stalo se to prý ještě v Neapoli (ale název už kvůli tomu nebudu měnit - k Minervě do Říma potom Bruno utekl)
Asi proto, že se mi náhodou podařilo napsat něco docela milého, a to se mi moc nestává.
Paní Owensová se podívala na hlavičku, která oddechovala zachumlaná v peřině na marách u zdi. Ještě před pár lety by nevěřila, že zase bude vstávat každé ráno a že ji to bude těšit. Že bude připravovat toast s marmeládou a nalévat mléko. Hotovila se tehdy spát déle a déle, nezajímat se už o svět, neprobouzet se, až … To ale netušila, že se její velké přání může vyplnit i po smrti.
„Vstávat, Niku Owensi!“
„Mmm … proč musím vstávat a učit se,“ zakňouralo dítě. „Proč nemůžu spát také několik dnů jako mrtví …“
„Mrtví můžou, živí musí,“ popadla jej a vytáhla z peřin.
Nevím, do jaké míry je zde fandom znám - je to o klukovi, kterého vychovali mrtví.
A do p..., teď koukám, že téma je vlastně klapka, a já vymýšlela (díky informačnímu nedorozumění, téma mi totiž hlásil ráno brácha telefonem) kapku ...
Ale bod mít nemusím.
„Mojí upálili,“ řekl Adso.
„Zazdili mi cestu a ona se rozhodla zemřít,“ řekl Cayetano Delaura.
„Ukřižovali ji,“ pravil páter Schneider.
„Já ji nechal oběsit. Dvakrát.“ S podivným výrazem v očích pronesl Klaudius Frollo.
„Stala se jeptiškou,“ smutně podotkl otec Ted.
„Sešla z cesty a zemřela ve vyhnanství,“ přidal se des Grieux.
„Znásilnil jsem ji a zabil,“ temně proneslo něco zarostlého, co se krčilo pod stolem na všech čtyřech.
Setkání klubu nešťastně zamilovaných literárních mnichů a kněží začalo.
„Slyšeli jste o sublimaci?“
Prošedivělý terapeut měl co dělat, aby utekl, a tak si ani nestihl rozšířit slovní zásobu o množství latinských nadávek.
Fandom přesněji: Jméno růže, O lásce a jiných běsech /Marquez/, Ukřižovaná /Arbes/, Chrám matky Boží v Paříži, Otec Ted, Manon Lescaut, španělské legendy /poustevník Garí/.
Žil byl kdysi mládenec. Nebyl bohatý ani krásný, ale měl dobré srdce i mozek. Vyučil se krejčovině, řezničině, a nakonec vystudoval i medicínu. Vládl tehdy krutý král. Náš mládenec musel narukovat a v jedné strašlivé bitvě přišel o oko. Našel mrtvolu mladého seržanta, pohlédl mu do modrého oka a usoudil, že už je nepotřebuje; oko tedy vyloupl a přišil. Obešel bojiště a postupně získal neodstávající uši, aristokratický nos, zlaté vlasy a bicepsy. Už nebyl ošklivý - naopak. Když jej spatřila princezna, nechtěla za muže nikoho jiného. Jejímu otci králi pak vyměnil zlé srdce za laskavější, a pokud se nerozpadli, žijí dodnes.
"Jak říkám, měl dobré srdce a mozek. Však to byl váš praprapraprapradědeček, a to srdce teď buší ve tvé hrudi, Ighorinko, a ten mozek má v hlavičce tady malý Ighorek ... Ale teď už spát, děti!"
Jednou jsem měl jsem probudit bandu chlápků, která spala pod jednou horou … vázala se na to taková nějaká místní pověst.
Přišel jsem, vzbudil strážného, ten začal troubit na poplach, otevřeli zbrojnici a zjistili, že je plná zemědělského náčiní: byly tam pluhy, rádla, ruchadla … V rohu jsem zahlédl dokonce i kombajn. No jo, povídá strážný, to bylo tehdá to nařízení, drátěný košile a helmy jsou taky v čudu, teď abychom zachraňovali českej národ v podvlíkačkách.
Ptám se, kde je velitel, jdu ho vzbudit, otevřel jedno oko a povídá, klídek, voni nás určitě Francie s Anglií nedaj, planej poplach, a spal dál.
1916
"- A princ šípkovou Růženku políbil, byla velká svatba a žili spolu šťastně až do smrti. - Tak dobrou noc, Unity. Máš vůbec hotové úlohy do školy?"
"Ano, mami. Dobrou noc."
1989
"Konečně je ráno ... maminko, ten sen byl tak temný a divný a byla jsem tam většinu času tak sama ... Ááá! Moje ruce! Někdo mi vyměnil ruce! Stala se ze mne příšera! Pomoc!"
"Slečno Kinkaidová, vy jste se probudila! To je zázrak!"
"Kde to jsem? Kde je maminka!"
"Slečno Unity, nevím, jak vám to mám říci ... Kdysi jste usnula a ... Teď se píše rok 1989. Spala jste přes sedmdesát let."
Vysvětlení těm, co neznají fandom: Unity se propadla do snu poté, co pána snů zajal matlácký magik a říše snů byla mnoho let v rozkladu. Spící i otěhotněla a porodila. Jen je mi na originálu hodně divné, že se po probuzení chová jako psychicky dospělá ...
Nakonec složeno ze dvou menších nápadů, z nichž se mi ani jeden nechtělo "nafukovat" na sto slov ...
První zjistil, že má cukrovku.
Druhý se stal abstinentem.
Třetí si najal odbornou stavební firmu.
Dalších pět se rozhodlo, že raději půjdou na ryby.
Devátý si koupil lístek na autobus.
Poslední vstoupil do kláštera.
Tak se všech deset malých černoušků vymanilo z bludného kruhu své písně.
---
Slepička koukala na kohoutka, jak si cpe volátko. Vůbec se nepoučil. Zase se zakucká, bude ležet s nožičkama nahoře a ona opět bude muset s nejistým výsledkem běhat o život v bludném kruhu výměnného kapitalismu …
Vymanila se tedy z bludného kruhu předsudků o slepicích, obstarala zásobu vody a přihlásila se na kurz první pomoci.
Ta Jane je opravdu krásná. Lady Catherine se určitě bude líbit. Už ji vidím jako paní na hunsfordské faře.
…
Hm, je prý zadaná. Nevadí, je zde plán B, Elisabeth, Betty … Docela pěkná. Stále v dobré náladě. Podezírám ji, že i samostatně myslí, ale snad to lady Catherine nebude vadit tolik. Musím si ji zajistit na ten ples. Pak už to půjde hladce. Určitě mne už taky tajně miluje.
…
Odmítla mé vřelé city! Jak ji něco takového mohlo napadnout! To postavení, ta důstojnost! … No, asi je opravdu nějaká divná. Tak co teď?
„Dáte si čaj, pane Collinsi?“
Hele, Charlotta – plán C!
To jednou šli nakoupit a Mach povídá, člověče, Šebestová, taky máš plný zuby těch řečí, co tu pořád pouští, puč mi sluchátko …
(Hluboký, mužný hlas):
„Upozorňujeme na širokou nabídku čerstvě uschlých květin v květináčích.
Zaručujeme 50 % zkaženost všech potravin po slevě. Pokud nebudou zkažené, náš zmučený personál vám je ochotně vymění.
Chcete pravou jahodu? Jděte jinam. Toužíte po zářivě červené, velké jahodě, která vypadá i chutná jako z plastu? Nabízíme široký výběr.
Využijte pravidelnou akci jen do konce měsíce – s kupónem zaručujeme 15 % přirážku.
Obrovský výběr éček!
Zaručujeme, že se vaší drobné reklamaci budeme věnovat nejméně půl hodiny.
Zanedbatelnou část našich dodavatelů tvoří místní zemědělci. Ke své práci přistupují s pravou nenávistí. Poslechněte si:
(Zemědělec): „K*va, zase musim na to zas*ný pole …“
-Velká, s tmavými výhonky na hlavě. Má chapadla všude. Výskyt: dům a zahrada. Narušuje misi kosmonauta Sekáče: nutí jej podstupovat každodenní mučení vodou a bojovat s obludami, které mu předkládá na talíř. (krycí jméno: máma)
-Velký, moc výhonků už nemá. Na senzorech kulaté nástavce. Není k vidění tak často, ale maří dalekosáhlé plány. Přistupovat obezřetně a jen s dobře promyšlenými výmluvami! Výskyt: dům, kancelář. (krycí jméno: táta)
- Velká. Žluté dlouhé výhonky. Záludná hlídací obluda. Nevěřit! Výskyt: dům, když prvé dvě obludy odejdou. (krycí jméno: Rosalyn)
- Široká, velká, květovaná. Materiál: huspenina? Výskyt: třída. ...
„Calvine, dávej pozor! Co si to zase čmáráš?“
Fandom je přesněji midraš Genesis Raba, z něhož jsem skoro celé drabble (až na poslední větu) s mírným krácením přepsala (takže na bod mají spíše nárok níže uvedení učenci ...).
Rabi Meir pravil: „Byla to pšenice“. Rabi Samuel ben Izák se zeptal Rabiho Zeira: „Je to možné?“ „Ano.“ „Ale je psáno „strom“?“ „Vyrostla vysoká jako libanonské cedry.“ Rabi Juda řekl: „Byly to hrozny, protože bylo řečeno „Jejich hrozny jsou hrozny hněvu … “ Rabi Abba řekl „Byl to etrog. Je psáno, „Žena viděla, že je to strom dobrý k jídlu.“ Uvaž, dřevo kterého stromu je poživatelné stejně jako jeho ovoce?“ Rabi Jose pravil: „Byl to fík. Jedině strom, s jehož pomocí se provinili, jim dovolil zakrýt jejich nahotu.“
Rabi Adam řekl: „Já už mám z toho studia Tóry hlad, nechcete někdo banán?“
Mojžíš si myslel, že má výtvarné nadání. Kamenické práce ovládal obstojně, i s kovem to (podobně jako Áron) uměl, ale když vzal do ruky jemný štětec, byl jako medvěd. (Proto mu Hospodin nedovolil sepsat Desatero na papyrus, i když by to zabralo méně času a vše mohlo dopadnout jinak.) Jednou, ještě v Egyptě, přišel Hospodin k Mojžíšovi a zjistil, že se jej pokoušel namalovat. Byla to taková mazanice, že se okamžitě rozhodl přidat k plánovaným devíti přikázáním další. A jak byl naštvaný, tak se zařekl, že Židům nedá na cestu ani buchty ani mazanec, ale musí si vystačit s nekvašeným.
Náhrada za téma "kapitální úlovek".
Inspirováno "četníky" od se.id. Např. zde http://sosaci.net/node/23616
Do fandomu zařazeno volně (předpokládám, že text musel být někde i otištěn).
Anonymní udání nás navedlo na text podezřelé písně. Náš odborník vyčetl, že se stal krutý zločin. Muž a žena se pohádali a on ji zavraždil.
„Proč o tebe zakopávám dál?“ Bezvládné tělo leží na podlaze.
„Kam se kouknu, kousek tebe mám.“ Vrah oběť patrně rozřezal.
„Vyvanulý sprej“. Žena se pokoušela bránit, ale její pepřový sprej byl prázdný.
„Telefon, cos přestřihla mu šňůru.“ Proč? Možná chtěla zavolat pomoc, pachatel se s ní o aparát přetahoval a šňůru vytrhli.
Autor písně byl vzat do vazby. Pravděpodobně bude bručet. Děkujeme a doufáme, že s námi budete dále spolupracovat při odhalování zločinů populární hudby.
Sroloval příručku. Ne, to nejde. Má nějakou důstojnost. Tolik ty cizí bohy kritizoval, a teď by se měl chovat jako oni? I když přiznával, že na některých radách ( „Ani za nic se jí neukazujte ve své pravé podobě!“) něco bude.
Jako býk? Nepřípustné. Není přece zlaté tele.
Co déšť? To není špatný nápad, „rosu dejte nebesa …“, ale je to takové neosobní.
Vzít na sebe podobu Josefa rovnou zavrhl jako nedůstojný podfuk.
Labuť? Možná něco menšího … jasně, řekne Duchovi, ale to celý problém se seznámením neřeší.
Musí to zařídit nějak decentně.
„Zavolejte Petronela! Ten zase spí. Aha. Dobře. Tak zavolejte Gabriela …“
- Potkala jsem ho na Příkopech. Oslovil mne. Je teď vdovec, žena mu před několika lety zemřela. Vypadá dobře. Trochu pokašlává.
- Znovu jsme se sešli. Nevím, co si mám myslet. Po tolika letech! Tehdy jsme už byli skoro zasnoubeni. Ale pak si najednou namluvil jinou – mnohem bohatší …
- Donesl mi květiny. Mám ho pořád ráda.
- Pozval mne do kavárny. Prý kdybych mu odpustila a dovolila doufat … Požádal mne o ruku. Budeme se brát!
- Dnes jsme byli na procházce v petřínských sadech, bylo krásné počasí. Kašle více.
- Po příchodu z práce jsem zjistila, že jsou všechny květiny zvadlé. Vím, je to špatné znamení.
Je to příběh mé babičky Marie (tedy vlastně pratety). Její snoubenec krátce poté, co se znovu dali dohromady, zemřel, myslím, že na tuberkulózu. Babička o něm mluvila vždycky moc hezky, měla vystavenou i jeho fotografii. Už se pak nikdy nevdala a žila se svou sestrou (tj. mou „pravou“ babičkou) a pomáhala jí starat se o její děti a o mne, zemřela ve vysokém věku. Jako malá jsem našla její deník a celá vykulená jsem si tam tohle nebo něco podobného přečetla – každopádně tu věc s květinami si dobře pamatuji. Máma mi deník zabavila s tím, že jej zničí (a nevím, asi to i udělala; ale možná že jej doma ještě někde objevím). Nevím, jestli dělám správně, že to takhle zveřejňuji, ale z člověka zbyde jen prach … a někdy i příběh v duších potomků.
Vyhlédneme si zralého, dobře živeného jedince, který pracuje ve společnosti, jež provádí rituál mozkobouření.
Pozor! Ujistěte se, že má v hlavě mozek. Sláma, piliny ani vzduch nejsou adekvátními náhražkami.
Pozor! Dbejte, aby se věnoval mozkobouření alespoň hodinu, aby byl mozek řádně doměkka.
Po odchycení zručně vysajeme část mozku (dovedná hospodyňka to zvládne tak, že si toho člověk ani nevšimne) a jedince pustíme (pokud nám zachutná, tak si ho příště odchytíme znovu).
Dále (za zpěvu tradiční písně „Vyletěl mozek z lebky ..“) zpěníme na másle cibuli, přidáme mozek a smažíme. Nakonec osolíme, rozklepneme vejce, posypeme pažitkou a podáváme s chlebem nebo topinkou.
Zmiňovanou píseň se naučil Tyfónek na letním táboře. Inkriminovaná sloka zní: "Vyletěl mozek z lebky, ó jak je zelený, ó jak je hebký!"
Vzpomněl jsem si, jak mi tuto pohádku kdysi četla maminka, která ji našla v jedné starodávné knize. Poetika domorodců byla také jedním z důvodů, proč jsem si ke svému studiu vybral historii této dávné civilizace, jejíž písmo zůstává stále nerozluštěno. Legendu jsem také mnohokrát vyprávěl svým dětem.
Zde je:
Jednoho horkého dne cestovala krásná královna Šimata za svým snoubencem, králem sousední říše. Protože měla žízeň, dala zastavit svá nosítka u nuzné chatrče, a nahlédla, ovívána vějíři, dovnitř. V chatrči seděla na zemi mladá dívka, zpívala si a tkala koberec. Tu náhle jeden vetkaný žlutý motýl ožil a začal třepotavě poletovat.
Tak snad jsem to Vajíčkům moc nezkazila. Zdali je královna hodná, nebo zlá, a co se stane dál, nechávám na fantazii pokračovatelů.
