Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Toto mi asi nebude uznáno, neboť to nesplňuje parametry ...(ale případně nabízím šifru k rozluštění alespoň v názvu). Napsala jsem to podle skutečné události, nemohla jsem odolat. V lednu jsme byli s Tyfónkem v Itálii.
Když jsme přišli, bylo zavřeno. Sedli jsme si na schody, Tyfónek vytáhl detektivku.
Kolem probíhá mnich.
„Buon giorno, a che ora apre …“
Tři prsty.
„A tre? Grazie!“
Usmál se, přikývl, běžel dál.
„Mami, to byl von!“ hlásí Tyfónek. „Kdo?“ „Ten, jak jsi mi o nich povídala.“ No jasně, cisterciák dodržující mlčení. Kdysi jsme si o nich prohlíželi knížku. „Tos mu měla říct …“ Vzápětí se oba pustíme do gestikulace: drbeme se za uchem, točíme prsty kolem spánků, foukáme si do dlaní a smějeme se.
(„Jsme Češi /= psi, pohani/. Pokud ti představený dovolí, nechceš jít s námi na pivo nebo na víno?“)
Ta kniha je "Mluvit mlčky. Znaková řeč ve středověkých klášterech" od Radky Těšínské Lomičkové. Na konci je překlad některých středověkých "slovníků".
Když jsem si to předloni četli, tak jsme se s Tyfónkem bavili vymýšlením konverzace ... drbání za uchem na způsob psa opravdu znamenalo výše uvedené tři významy; moje paměť je bohužel děravá a kniha je teď nepřístupná ve fakultní knihovně, takže další upřesním, až to bude možné, ale kroužek kolem spánku znamenal myslím nějakou církevní funkci a fouknutí do dlaně jeden z uvedených nápojů ...
(Ani nevím, co jsem to zase napsala. Pero jako obvykle předbíhá hlavu. Ale snad si s tím nějak čtenáři poradí.)
Ani nevím, jak mne přesvědčil. Byl takový malý a úlisný. Když jsem si šel po práci do zahrady konečně odpočinout, přilezl a začal mi syčet do uší: „Svatý, svatý, svatý, svět je strašně skvělý, jen je v něm trochu nuda, co myslíš? Podívej kolem: ti přízemní tvorové jsou štastní, ale nikdo z nich neocení tvoji velikost. I andělé chvály dost zanedbávají. Nabízím ti vynikající reklamní plochu, na níž se bude pěkně vyjímat tvůj obraz; podívej na tu pěknou, tvárnou hlínu, škoda, aby ležela ladem …“
Ale dost už žvanění, Mojžíši, do práce, první kniha bude dlouhá! Ale takhle to tam nepiš.
Sledujete, jak se vše ubírá špatným směrem, a jste schopni říci jenom „Je to v kopru!“? Jste přehnaní slušňáci, kteří nedokáží přes rty přenést sprosté slovo, aniž by omdleli? Jsme tu pro vás! Kurzy koprolalie! Zaručujeme, že do týdne budete mluvit jako rodilý dlaždič. Šance na lepší zaměstnání!
Nyní akreditovaný čtrnáctidenní doktorský program.
Zvládli jsme i beznadějné případy. Stovky děkovných dopisů!
„Je to dopr kopr zas* dobrý!“ M. Dušín, Kopr.D.
Naše Akademie koprolalie poskytuje i jiné lingvistické služby: sepisování prohlášení, novinových článků, novoročních projevů; jazykové revize; překlady do nesrozumitelné češtiny a do Czenglish; korespondenční kurz Jak správně psát anonymně.
Zatímco u nás se vsadilo na přísnou prevenci (vir se přenáší dotykem, vláda proto vydala nové nařízení o vycházení pouze ve svěrací kazajce; šije celé Česko; lidé v touze po bondáži oblehli sexshopy; přistála mimořádná humanitární zásilka ze Severní Koreje; ředitel psychiatrické léčebny vyhozen pro nepřipravenost), v jiných zemích je tomu jinak. Italští vědci naznačují, že hledaným lékem může být četba. Senior ve vážném stavu přečetl třikrát Božskou komedii a uzdravil se. Podobné případy se množí. Lidé berou knihkupectví útokem. Nejúčinnější knihy (např. Dekameron) jen na předpis. Feltrinelli prodává v noci. Tiskárny pracují. Vatikánská knihovna opět otevřena. Mniši obnovili skriptoria.
Mám ty Italy ráda ... a v březnu jsem měla být v knihovně, ach jo.
Přiznávám inspiraci v "Divoké kachně" Reflexu asi před měsícem, že Češi ve snaze zajistit se na karanténu vzali knihkupectví útokem a vykoupili trvanlivou literaturu. (Trochu mne mrzí, že jsem před zavřením nestihla vyrabovat fakultní knihovnu :)
(navazuje na předchozí drabble, opět nahlédneme do práce apy Foibammóna; ten se mi tedy vybarvuje ...)
„Opravdu za mnou půjde jako fena za psem, bude hýkat jako velbloudice, příst jako lvice a syčet jako krokodýlice, jak jsi říkal, když jsi prováděl ten rituál?“ zeptal se poněkud znejistělý mladík.
„Zajisté. Pokud ale nebudeš trouba a raději jí povíš předem, co k ní cítíš, možná počká do svatby.“
„Povídal jsi, otče, že je to mocné zaříkání svatého Cypriána. Ten ale přece zavrhl čarování, když ho panna Justina odmítla, obrátil se, stal se biskupem, nakonec byli umučeni …“
„Taky možné, že dostaneš košem. Ale klid. Údělem většiny žen je spíše přilnout k muži, jak praví Mojžíš, než se nechat umučit.“
Starověká milostná magie se řadí do magie agresivní, protože je docela tvrdě přinucovací – svatá Trojice a archanděl Gabriel (logika tam je, byl to anděl zvěstování) tam dělají hodně drsné dohazovače - mají zajistit, že vyvolená žena (nebo, méně častěji, muž) nebude spát, jíst, bude stále v ohni, nevydrží na místě, atd., dokud za tím, kdo si čarování objednal, nepřijde a neskočí na něj. Použitá přirovnání jsou často realisticky převzatá z živočišné říše. Badatelé předpokládají, že potíže, které chce kouzlo v oběti vyvolat, jsou popisy příznaků lásky, kterými trpěl zadavatel sám.
Cyprián z Antiochie byl dle legendy uznávaný pohanský čaroděj. Jednou byl požádán, aby vykonal milostné kouzlo, jemuž měla padnout za oběť mladá Justina, která se tajně zasvětila Kristu (dle některých verzí ji chtěl Cyprián přímo pro sebe). Nepovedlo se, Satan naopak pokoušel Cypriána, toho napadlo, že se bude bránit křížem … no, a stal se z něj biskup a mučedník. (Napsal o něm úžasné drama i Calderón)
V magických papyrech máme ale jinou, AU verzi příběhu: Cyprián si nejprve zoufá, že ho porazila Justina a je na tom mizerně, pak si uvědomí, kdo je a co dokázal („já jsem Cyprián, velký čaroděj, ten, který byl přítelem draka propasti, který ho zval svým synem … vystoupal jsem k Plejádám a plul jsem na nich jako na lodi “ , atd.), pochopí, že nikdo z pohanských bohů nemůže vyplnit jeho žádost, pouze svatá Trojice, a přivolá si archanděla Gabriela, který vše zařídí k jeho spokojenosti (erotické kouzlo Cypriána z Antiochie, rukopis Heidelberg. Kopt. 684).
Pět amuletů proti horečce, tři proti hadům, jeden pro mladého mnicha proti bezhlavým démonům, tři milostná kouzla, jedno rozlučovací, jedno prokletí úředníka …. Když se konečně chystal k večerní modlitbě a kaši, přišla žena s miminkem. „Stále brečí.“
Vzal je do náruče, udělal křížek. (Dobré, horkost nemá. Jen ucpaný nos.)
„Musíme ty démony vypudit, aby nevlezli dále dovnitř. Připravím amulet.“
Nahlédl do knihy. („Vyjdi rýmo, dcero rýmy …“ Účinné, ale moc dlouhé. Rituál složitý. Kaše vychladne.) Na kousek pergamenu napsal:
SMRK
MRK
RK
K
"Pověs mu to na krk, démoni do týdne odejdou. Ježíš vás ochraňuj. Slepici, co mi neseš, dej učedníkovi."
Apa Foibammón jako profesionál použil "mizící" způsob, známý ze starověkých magických papyrů - když se něco napsalo tak, že postupně na každém dalším řádku zmizelo písmenko, předpokládalo se, že podobně zmizí i problém.
Badatelé mají za to, že koptskou magii provozovali často mniši (jako ti, kteří uměli psát a znali správné anděly), poustevna apy Foibammóna v Naqlunu je pro to důkazem: http://www.coptic-magic.phil.uni-wuerzburg.de/index.php/2019/02/08/reli…
"Vyjdi rýmo, dcero rýmy" je staroegyptské zaříkání.
Cimrman byl příznivcem pokroku, měl tedy v oblibě i telegraf. Na svých výpravách do neprobádaných oblastí se jej snažil všude zavádět (teprve vynález bezdrátové telegrafie jeho hřbetu, na kterém vláčel drát, v mnohém ulehčil).
Rychlá depeše ze subsaharské Afriky „sos sosaky“ (než padl v horečkách, stačil nadějného negramotného telegrafistu zaučit jen zčásti) mu dokonce zachránila život: od přátel z Prahy včas dorazila zásilka antimalarik a moskytiér.
Ne vždy se ovšem jeho zprávy setkaly s pochopením. Když si později za svého pobytu ve Vídni postěžoval „bojuji tady se samymi sosaky“, tak se místo očekávaného povzbuzení musel spokojit opět se zásilkou chininu.
Došly roušky. Došly respirátory. Došla mouka. Došly těstoviny. Došel olej. Došla rýže. Došla dezinfekce. Došel toaletní papír.
Jsem příznivcem rozumné paniky, a tak mne docela těší, že si lidé jsou ochotni udělat zásoby a v případě potřeby sedět spořádaně doma. Navíc teď není problém regály do druhého dne naplnit.
Včera ale přišel táta s tím, že v obchodě došel česnek.
A dnes zapnu počítač a dozvídám se, že došly kolíky.
Běda, zdá se, že se nám ta epidemie obrací poněkud nečekaným směrem.
(Doufám, že až dojde stříbro, svěcená voda, křídy, růžence a zrcadla, tak alespoň slunečního svitu bude stále dost).
Pohlédl mu do očí. Usmál se. Ten druhý úsměv opětoval. „Směje se jako idiot,“ pomyslil si Narcis, „ale je okouzlující.“
…
„Je to idiot. Je to přece idiot …,“ opakoval vyděšeně její vnitřní hlas, zatímco se sladce usmívala a vrhala Paridovi do náruče.
…
Vrátil se z lovu, unavený, plný sil.
„Ten Hippolytos je ale okouzlující,“ pomyslela si Faidra.
„Ze všech bohů sloužím jedině Artemidě.“
„Ten Hippolytos je ale okouzlující idiot.“
…
Zeus zvedl hlavu od karet. „Pygmalión – kus šutru, tuhle kombinaci jistě nedáš. Konečně budu na řadě.“
"Myslíš?" ...
„Afrodíté, s tebou nemá cenu to pexeso hrát. Ty si vždycky všechno spáruješ podle svého.“
(oni to pexeso hrají trochu jinak než my, spojují karty do příběhů ...)
Jednou takhle Mach a Šebestová seděli v zahradní restauraci, pili kofolu, bylo krásně, všude hromady lidí, a Šebestová povídá, člověče, Machu, taky tě to už nebaví pořád poslouchat, jak to pořád opakujou, podej mi sluchátko ...
Nejnovější zprávy. Praha zahlcena dobytkem. Od odpoledních hodin pozorujeme zvýšený výskyt skotu, který se shromažďuje obzvláště na určitých místech (pivnice, střední školy, opravy chodníků, poslanecká sněmovna, koncerty populární hudby). Turové domácí jsou všude, jedinými místy, která zůstala invaze téměř ušetřena, jsou mateřské školky, kláštery s přísnou mlčenlivou observancí, školy pro hluchoněmé a několik málo fakult Univerzity Karlovy (patrně proto, že jsou prázdniny).
Řidič tramvaje č. 22 v dopravní zácpě zjistil, že má plný vůz hovězího dobytka. Musel otevřít a vyprostit zbytek nebohých poloudušených cestujících.
Policie hlásí zvýšený výskyt pouličních pracovnic.
Známý teolog zasažen bleskem. Svědkové tvrdí, že předtím pronesl „Hrome!“
Šebestová řekla do sluchátka něco jako "To je hrozný, jak tady všichni kolem pořád volujou a nadávaj, co kdyby se všechny nadávky, které kdo vypustí z pusy, vzhledem k mluvčím proměnily ve skutečnost". Zda se v dotyčnou zvěř proměnili samotní nadávající, nebo se jen všechny nadávky zhmotnily, nechávám na fantazii čtenářů ...
Ještě dodám nedávnou příhodu s Tyfónkem, který se vrátil z velikonočního tábora:
"Mami, to je fajn, že jsem doma, už nebudu muset mluvit sprostě!"
"???"
"Já bych se tam jinak nedomluvil."
Že paní Hudsonová odjela, jsem poznal okamžitě, jak jsem vešel do pokoje.
Na zemi hromádky prachu, plné popelníky, otevřené knihy, rozlité láhve s chemikáliemi.
Dým by se dal krájet. Mezi tím Sherlock, neoholený a vyhublý na kost.
Upřel na mne zkalený pohled. „Zapeklitý případ. Tři muži se sešli mezi šesti očima, za týden byl každý z nich nalezen živ a zdráv ve svém bytě …“
„To tě nenapadlo zkusit si něco uvařit?“
„Paní Hudsonová říkala, že si mám udělat volské oko, surovin je prý plná lednice. Podivné - když jsem do ní nahlédl, mezi šesti očima uvnitř jsem žádné z vola nenašel.“
... syn právě vynalezl písmo (je ale šikovný, náš Sét). Vím, nemohu Ti přijít na oči, ale jedno chci vědět. Mám nějakou matku?
Dle Evy mám dokonce dvě, ducha a panenskou zemi, ale ona má velkou fantazii; někdy mi dokonce říká, že je mojí matkou sama.
Sét povídal, že to byla Tvá Moudrost (které jsi navrhoval „Stvořme člověka“), v tak vznešený původ však nevěřím.
Oproti tomu Kain zastává názor, že jsi mne uplácal z toho, co zbylo po stvoření.
Had prve tvrdil, že moje matka byla opice. Těch v zahradě jsem se dotazoval, ale uvedl jsem je tím nejspíše do zmatku.
Je to tak. Mnoho lidí sní. Nedivme se tomu, je to přirozená lidská vlastnost.
Sní o blahobytu.
Sní o tom, aby všichni měli jistou práci.
Sní o adekvátním světovém uspořádání.
Sní o spravedlnosti.
Sní o právu.
Sní o zrušení či zavedení hranic.
Sní o bezpečí.
Sní o pospolitosti.
Sní o stejnosti i rozdílnosti.
Sní o čistotě.
Sní o kráse.
Sní o jistotě.
Sní o Bohu.
Sní o stejné mysli všech.
Sní o změně.
Sní o sobě.
Sní o uznání.
Sní o moci.
Říká se o nich, že mají „sny a vize“ …
Zrealizované sny se pak někdy ovšem stávají nočními můrami.
Náhrada za téma "Vítr ve vlasech"
Aktéry jsou bezhlavá jeptiška pražská a skoro bezhlavý rytíř Nicholas de Mimsy-Porpington, navazuje na dávné http://sosaci.net/node/10063
a předchází dnešnímu http://sosaci.net/node/37701
(přečetla jsem si dávné komentáře, které jim vyjadřovaly sympatie, a udělaly mi radost, takže tohle - tentokrát z jejího pohledu)
.
Posledních pár let strašila jako mátoha. Bez něj to zkrátka nebylo ono. Ale jak to udělat, dovolenou mu z Bradavic nedají nejméně dalších sto let …. ?
Když však bezhlavý templář jednoho dne zvolal, „Zase musíme připravit tu *** stoletou konferenci! Žadonit o příspěvky, zajišťovat královské ubytování …!“, dostala nápad. Slíbila pomoc („Praha je kouzelná, přijedou!“) a přesvědčila jej, aby okruh pozvaných rozšířil i o handicapované („není středověk!“). Do owllistu nenápadně vpašovala adresu sira Nicholase.
Sepsala abstrakt příspěvku "Jak neztratit hlavu" – sice už pár staletí netušila, kde by její hlava mohla být, ale to nevadilo - a po dlouhé době opět ucítila vítr ve vlasech.
"To je od nich milé, že vás pozvali, sire Nicholasi."
Buclatá dáma si prohlížela letáček.
"Vypadá to moc pěkně. Přivítání na Hlavním nádraží … samé zajímavé přednášky. Jan Jessenius, Dr., „Pražská anatomie, se zvláštním ohledem na tepny spojující hlavu s tělem.“ To bude poučné. A koukám, královská sekce je hojně zastoupena, hlavně od nás a z Francie. Marie Antoinetta, HM, „Módní klobouky“. Na to bych ráda! Sekce mučedníků, Pavel z Tarsu, Sv., „Kristus je hlavou a věřící údy.“ Hm ... A tady, to je přece vaše přítelkyně! Bezhlavá jeptiška, OSC, „Jak neztratit hlavu“."
„To se mi nemůže stát,“ posmutněle pronesl sir Nicholas.
Nevím, možná bych pro Město měla udělat zvláštní fandom?
Kupodivu nevadí, když turisté fotí jako zběsilí.
Když vcházejí v krátkých kalhotách, také je nikdo nenutí zahalit se, i když na dveřích visí poučení.
Když (při pohledu na skleněné rakve s voskovými mumiemi světců) zvoláte „To je morbidní!“, také se nikdo nepohoršuje (protože „morbido“ znamená italsky „krotký, jemný“).
Když vás však ježibabák* přistihne, jak se smějete, označení za hříšníka a neznaboha vás nemine. Bude vás obezřetně sledovat a nápadně se snažit co nejdříve vyhnat.
Pak ale přijde mnich, který má na starosti komentovanou prohlídku. Začne vyprávět, chodíte od kaple ke kapli, posloucháte a vesele všichni hřešíte od ucha k uchu.
*osoba (většinou, ale ne vždy, pohlaví mužského) s klíči, která chodí po kostele a patrně odděluje ovce od koz (a jiných zvířátek), kterým někdy zamezuje přístup k nejzajímavějším obrazům, freskám, relikviím, atd. (termín vymyslela Markéta, které tímto drabble věnuji, i když dle jejího vkusu asi není ještě dostatečně praštěné :)
Nezaměňovat s vrátným, který sedí většinou v přilehlém klášteře a naopak vám přístup na zajímavá místa (komůrky světců, muzeum revenantů, atd.) na požádání umožní.
„Nechcete si to rozmyslet? Opravdu to není nutné. Dcerka je taková mladá, hezká …“
„Sexistické prase! Jmenuji se Martyria a svému jménu chci dostát.“
„Když myslíte. Vyplňte dotazník. Upozorňuji, že zvířata se zamlouvají nejméně měsíc dopředu, víte, všichni se hlásí, jsme plně vytíženi. Pokud si však objednáte balíček – třeba „pálení – odřezávání údů – zavěšení na strom“ a nakonec klasické stětí - to nezapomeňte, jinak bývá celý proces často neúčinný - můžeme vám nějaké to zvíře na chvilku zajistit. Koukám, popříští středu jsou tuleni volní. Dobře, píšu si vás. Kdyby někdo dříve odvolal, dám vědět. Ale to se bohužel moc nestává. A nezapomeňte informovaný souhlas!“
Čtu teď různá koptská martyrologia, která vznikala a byla populární četbou asi tak v 6. století (kdy už nic nehrozilo, ale naopak se to hodilo k propagaci svatostánku toho kterého zázračného světce, takže popis je často barvitý, hlavní hrdinové poněkud černobílí a příběhy si jsou podobné jako vejce vejci, protože mnohé motivy – např. právě předlouhé popisy různých mučení a zázračných obnovování těl mučedníků, dokud je konečně nesetnou - se opakují). Velmi často se hlavní hrdinové jdou přihlásit sami a po umučení touží. Toto je parafráze na Mučednictví sv. apy Timothea a jeho dcery Martyrie, které se zachovalo na několika listech pergamenu a bylo součástí knihovny Bílého kláštera v Sohágu.
Tuleni – viz skutky Pavla a Thekly, odstavec 34. https://www.getsemany.cz/node/116
Do Brianova světa to řadím, i když se to odehrává samozřejmě o mnoho let později ...
Opravdu se mi to stalo - vracela jsem se jednou večer po via della Conciliazione a najednou za sebou slyším češtinu ...
„Do vatikánské knihovny,“ poučoval mladík slečnu, „člověka jen tak nepustí. Musíš vědět předem, co chceš najít, a informace, co tam mají, si nechávají pro sebe. Přísně tajné. Lustrují, musíš být jejich.“
Mám se otočit a uvést věci na pravou míru? Už tam nějakou dobu chodím, zatím mne nevyhodili. Pohovor byl, nicméně pouze odborný. Ale trochu to trefil: elektronický katalog obsahuje jen část koptského fondu. Badatel je odkázán na dvousetletý katalog, v němž také není vše, stejně jako v doplňujících (jen stoletých) článcích, které není jednoduché najít.
Takže někdy po zmateném běhání nezbývá, než do objednávky zadat signaturu jako ve sportce.
Asi měl na mysli spíše tajné archívy, než knihovnu jako takovou ...
O svých nesnázích v knihovnách jsem už jednou psala: http://sosaci.net/node/16899
proto ta II.
Někdy je to voják s pochodní, jindy rozvášněný dav příznivců nového boha.
Někdy stačí několik naštvaných jezuitů, jindy jeden naštvaný císař.
Zapadlejší středověké kláštery měly své specifické problémy. “Pošlete nám, prosím, k opsání listy sv. Augustina. Náš exemplář nedopatřením sežral medvěd.“
Knihy umírají různě. Změnou světonázoru, boha, vládce, nosného média, velikosti příbytků, vkusu.
Často je ovšem na vině jen únava materiálu. Svitek, namáhaný převíjením, se trhá, písmo bledne. Židé vysloužilé knihy pohřbívali do zvláštní místnosti v synagóze. S texty, v nichž je zaznamenáno jméno Boží, třeba jednat s úctou. A kdo ví, za mnoho let možná ještě někomu udělají radost.
To s tím medvědem jsem si nevymyslela, ale kdysi četla v Dějinách západního mnišství. Nemám knihu zrovna po ruce, ale pokud si vzpomenu, dohledám, kde se to stalo.
Poslední odstavec naráží na rukopisy, objevené v káhirské geníze https://en.wikipedia.org/wiki/Cairo_Geniza
Tak si Pannu zlatého věku, hvězdu, předznamenávající návrat Krista, rozhodně nepředstavoval. (Dodejme, že z domova měl nároky na krásu božských žen poněkud vysoké.) Když nenápadně překonal prvotní úlek, zjistil, že z omítnutého vyhublého obličeje na něj hledí pár docela inteligentních očí. Oslovila ho téměř čistou italštinou. Půl hodiny se bavili o antických básnících.
K jejímu kultu se ovšem připojil, hodilo se. Nazýval ji novou Amfitríté, prvotním pramenem idejí, zdrojem všeho. Psal, že bude vládnout spravedlivě světu.
V jeho systému ale bylo nekonečné množství světů a nekonečné množství hvězd. Tam, kam dobloudil dále, tato nedosvítila, takže si zanedlouho musel hledat jinou.
ach jo, asi mi už hrabe hodně ... (omluvou mi budiž, že o výkladech této pasáže jsem v potu tváře rok psala jeden článek)
Pokoušely Anděly Vznešeně Očumující Usmívaly se Kradmo
Prováděly Artistické Výkony Opisovaly Úhledné Kruhy
Píšťalami A Violami Obluzovaly Úchvatné Kainitky
Pokukující Andělé Vesele Opustili Úranické Kraje
(Pitomí Andělé Velikou a Oslňující Ukázali Krásu*)
(Prokletí Archonti Vylezli Obcovat Úkradkem Kradou se**)
Prezenty Anektovali Váhající Oběti Úspěšného Krášlení
Pošetilí Ale Vyzradili Obsáhlé Učení Krasavicím
Povily Andělům Veliké Otesánky Úplně Kulaté
Peklu Andělé Vrženi v Ohnivé Útroby Kyselé
Prokleti A Vyhnáni Ohledně Ukrutných Kanibalů
Prší A prší Vytrvale Od Úsvitu Krápe
Plaval Archou Vystavěnou Ohrazen Uprostřed Kvákání
Přistál u Araratu Velice Odpovědně Upustil Kotvu
Atd. atd. atd. (Psát Asociovat Vymýšlet Opravovat Usmívat se Komentovat)
Jde o záhadný biblický příběh o vztazích mezi „syny Božími“ a „dcerami lidskými“ (Gen 6,1-4), který dále rozvíjela židovská pseudoepigrafní literatura. Etiopská Kniha Henochova (kap. 6-11), z které zde vycházím, vykládá „syny Boží“ jakožto anděly - Strážce. Výsledkem jejich spojení s ženami byli lidožraví obři, kteří způsobili na zemi katastrofu. Andělé ženy naučili i různé znalosti (čarodějnictví, zaklínání, sbírání a užívání kořenů a rostlin), stejně jako rozmanité pochybné civilizační dovednosti (metalurgii, výrobu zbraní a šperků, líčení a zdobení se). Nakonec byli svázáni a uvrženi do temnot nebo do hlubin země, kde čekají na konečné zatracení, zatímco obři se vzájemně pobili nebo zemřeli při potopě a po smrti se z nich stali zlí duchové.
Vina se hází na jednu i na druhou stranu - dle Pirke de Rabi Eliezer to způsobily Kainitské ženy, které se líčily a anděly vyloženě provokovaly.
*Závět Rúbenova, která řeší paradox, jak mohou mít netělesní andělé tělesné vztahy, vykládá pasáž tak, že andělé nesestoupili, jen se ženám, když spaly se svými muži, zjevili v celé své kráse a ve svých skutečných podobách, dosahujících až k nebi. Ženy po nich zatoužily a následkem toho porodily obry.
**Naopak v gnostické verzi příběhu (dle Tajné knihy Janovy) tento problém odpadá, protože andělé - archonti jsou zcela hmotné bytosti; demiurg Jaldabaóth je posílá, aby svedli pozemské ženy a zaseli do nich prvek temnoty. Tito andělé byli ve svých pravých podobách nejprve odmítnuti a ženy oklamali teprve poté, co na sebe vzali podobu jejich manželů.
Vmžiku nacpala chlupatou mrtvolu pod postel, winchestrovku zakryla peřinou. Přes kamaše oblékla zástěru; nasadila čepec; hupla do postele.
„Dále, děvenko! Copak mi neseš? Ohnivou vodu? Sklepmistra. Aha.“
„Babičko, proč máš tak velké uši?“
Abych dobře slyšela, když číhají bandité.
„Abych tě lépe slyšela!“
„Proč máš tak velké oči?“
Abych si v saloonu vyhlédla největšího fešáka.
Dala ovšem opět obligátní odpověď.
Babička Méry se po návratu z emigrace nudila. Samota u Štěchovic zkrátka nenahradí nástrahy prérie. Nebýt zatykače, sotva by se k dceři a vnučce navrátila.
„Běž, dítě. Řekni vlkům, že jsem doma.“ Upravila si drdůlek. „A taky myslivcům!“
...který se zjevil v šatně a požehnal míč.
Na Vyšehradě se kupí votivní šály. Množství koučů klečí a prosí o zázrak. Exhumace zjistila, že pravá noha byla zázračně zachována.
Kardinál Antonini prohlásil, že žádný periferní bicáček („il bizzaccino marginale“) nemůže aspirovat na to, aby se stal světcem katolické církve; patronem fotbalistů je přece svatý Pavel, jehož hlava po setnutí poskočila třikrát, než trefila koš. V noci však uslyšel „Proč mne pronásleduješ?“ a ucítil mocný kopanec do zadku. Na pyžamu objevil zřetelný otisk kopačky.
Spor Vatikánu a kardinála Duky o ostatky slavného fotbalisty bude vyřešen přátelským utkáním kněží nad 75 let.
To bych netušila, že jednou budu psát o kanonizaci fotbalisty .... ale téma je téma :)
Patronem fotbalistů sice není Pavel, ale blíže neznámý Maurontus z Marseille, ale příběh o Pavlově hlavě jsem si nevymyslela: v opatství Tre Fontane na kraji Říma je možno vidět tři fontánky (nyní vyschlé), které prý vytryskly po každém dopadu.
To fotbalové utkání kněží nad 75 let mám z Otce Teda.
Moji italštinu prosím berte s reservou (nejlépe s tou v láhvi:) , v tvoření deminutiv, pro které má tento jazyk veliké množství možností, se moc nevyznám.
Holofernés se zmítá, snaží se obě ženy ze sebe setřást, ale není mu to nic platné. Judit pracuje soustředěně. Chce to sílu, ale má ji dost.
Mohl by je někdo vidět, je proto třeba kořist zabalit a urychleně zmizet.
Salome si pohrdlivě měří uťatou hlavu Jana Křtitele.
Sísera poklidně spí. Jaél mu nezúčastněně zatlouká do hlavy hřebík, skoro jako by si spravovala sandál.
Někteří by sis o ní myslili, že po tom všem, co prožila, bude nutně zahořklá. Vůbec ne. Ve svém oboru se dokázala dobře uplatnit. Její obrazy byly žádány. Malování ji bavilo. Jen si prostě vybírala určitá témata.
„Nechápu to, Lorenzo. Papež třináct tezí nazval heretickými. Netuší, co rozprava přinese dobrého? Všechny staré nauky mohou odkazovat na společnou pravdu, kterou nezískáme jinak, než debatou nejvzdělanějších učenců našeho věku. I Židé poznají, že jejich kabala promlouvá o Trojici …“
„Pane z Concordie, papežovi o hledání nejde, už svoji pravdu má. Jeho theologové byli jistě z některých tvých tezí na rozpacích ...“
„Sepíšu obhajobu. Ve filosofii nemůže být žádné téma zakázáno.“
„Když myslíš. … Ještě jsi mi nepověděl, jak tomu bylo tehdy v Arezzu? Podruhé tě z vězení už dostávat nebudu.“
Ne, opravil se, některá témata by se měla zakázat i mezi přáteli.
Giovanni Pico della Mirandola a Lorenzo Medici, asi začátek roku 1487.
Pico, hrabě z Mirandoly a Concordie, byl všestranně vzdělaným žákem Marsilia Ficina a členem jeho florentské Platónské akademie. Když mu bylo 23, sepsal 900 tezí, které založil na četbě starých filosofů či mudrců (teze byly např. platónské, zoroastrovské, aristotelské, plótinovské, tomistické, magické, kabalistické, orfické, hermetické ...) a nechal je vytisknout s úmyslem, že na jejich základě svolá do Říma všechny učence, kteří mají zájem o filosofii, aby o nich disputovali a společně nalezli, co v těchto naukách odkazuje k pravdě. Nabídl dokonce, že jim zaplatí cestovné. Pro jeho snahu o smíření různých směrů (a také, že jeho rodina vlastnila hrabství Concordia) ho nazývali "knížetem svornosti". Papežovi se nelíbily některé magické a kabalistické teze a zakázal jejich šíření; Pico se naoko podrobil, sepsal však Apologii, v níž své problematické teze znovu cituje a obhajuje, tedy se provinil proti papežově zákazu; papež tedy zakázal pro jistotu všech 900 tezí (je to prý první tištěná kniha, která se objevila na seznamu vatikánských zakázaných knih).
Pico byl nejen mladý a chytrý, ale i velmi krásný; v Arezzu se do něj zamilovala žena Lorenzova bratrance, utekli spolu, ale byli chyceni, Pico byl uvržen do vězení, odkud mu pomohl právě Lorenzo. Podobně mu podle všeho musel pomáhat ještě jednou v roce 1488, kdy Pico uprchl před inkvizicí do Francie, ale na žádost papežského legáta byl uvězněn. Později další papež odsouzení zrušil; Pico se po Lorenzově smrti dostal do vlivu svého dalšího přítele, Girolama Savonaroly, a zemřel v roce 1494 málem jako dominikán ve Florencii v klášteře sv. Marka. Bylo mu 31, a podle nedávných studií byl prý otráven.
Minulý semestr jsem se účastnila renesančního semináře, kde jsme četli Picovy magické a kabalistické teze, a zkusili jsem tak trochu Picovu myšlenku disputace, ale bohužel bez autora, který by nám vysvětlil, jak to vlastně myslí :) - jsou to úžasné texty, ale docela chápu, proč z nich byli papežovi theologové tak na větvi; i když Pico většinou dochází k nějakému celkem obvyklému pravověrnému závěru - třeba výše zmíněný případ, když z kabaly vyčetl svatou Trojici - tak k němu dochází velmi nekonvenčními způsoby.
(omlouvám se za hrozně dlouhou poznámku, ale poslední dobou mne ta renesance a Itálie hodně baví, i když to není můj obor ... )
„Milý otče,
Chtěl bych se Ti velice omluvit za to, co jsem provedl. Byla to ode mne hloupost, neměl jsem si z Tebe tropit legraci, ale poslední doba byla pro všechny velmi těžká a moje jednání lze za vinu připsat posttraumatickému stresu, případně prodělané archové nemoci.
Prosím, mohl bys odvolat tu kletbu? Můj syn za moje jednání přece nemůže.
(Doufám, že stále) Tvůj syn
Chám
PS: Dal bys mi někdy ochutnat toho lahodného nápoje?
PPS: S bratry jsme vymysleli něco, co by Ti mohlo být v podobných případech užitečné.“
K listu byl připojený balíček.
Noé překvapeně zíral na pruhované trenýrky.
Nesoutěžní (na téma je to už druhé drabble na mojí identitu, i když sama jsem napsala jen tohle jedno :)
Přátelství s Sherlockem vede k jisté ostražitosti.
Už jsem si zvykl na všechny ty bezdomovce a babičky v legračních kloboucích, co se před očima proměňují v usmívajícího se přítele. Ani když jsem se jednou vzbudil a nade mnou stála matka Tereza, nebyl to pro mne šok zase tak veliký.
Nějakou dobu také pravidelně kontroluji, zda-li je moje žena skutečně mojí ženou.
Trpělivost přetekla, když na mne dnes za dveřmi něco vybaflo. „Sherlocku, převlékat se za mumii, která utekla z Britského muzea, to už překračuje všechny meze!“
„Promiň, Moriarty na mne poslal pár chlapů, v Barths mne zafačovali, jdu za tebou …“
Koho óda oslavuje a kdo ji složil, bude čtenáři hned jasné ...
Je mladý, krásný, ženy po něm šílí
Zázraky? Ty on dělá každou chvíli
Probouzí živé, mrtvé křísí
A všechen lid mu na ústech jen visí
Podléhá často divným náladám
Nevím, proč jeho vlivu zcela propadám
Včera jsme pili – podrobnosti raději bych neuváděl
Nevím, proč povídal, že do mne vstoupil ďábel
A prý, že na sebe chce vzíti kolektivní vinu
Pravím: Cos to zas vymyslel za volovinu?
Vždyť z toho budu mít jen kocovinu
Tuším, že stejně brzy bídně zhynu
Když vojsko vedu na to místo setmělé
Proč my dva museli být, sakra, přátelé?
„Buď zdráv, Mistře!“
„Příteli, konej svůj úkol.“
citát Mt 26,49-50
Hodil se mi do krámu překlad ČEP, i když je interpretativní. Pasáž je zapeklitá.
Kralická:
„Příteli, nač jsi přišel?“
21:
"Příteli, tak proto jsi přišel?"
Drabble jsem napsala a pak si dohledávala citáty, tak mne potěšilo, že ten "přítel" tam opravdu je :)
Kvok. Slepice po pěšině, dvě slepice. Třepetají prdelkou. Snad to nejsou slepice. Kvok. Štěbetají si o andělech. Kvok. O kohoutech, kteří jsou bóží. Kvok. Očerňují je, bělí. Kvok? Kvok ne. To duše, která žije jako malinkatý mužíček v očích. Říká mužíček kvok? Ne, vypadává ven – s chlípnými pohledy, se slzami. Jak však může jeden mužíček sídlit ve dvou očích? Kvok. Nejsou snad dva? Jistě jsou dva: temný sídlí v oku levém, světlý v oku pravém. Černý a bílý anděl. Kvok. Provázejí, třepetají prdelkou, vypadávají ven. Dělají kvok. Oči, kohouti kanou jim z hlav. V každém sedí slepice na vajíčkách. Kvok.
Pozdější dodatek: jste asi zmateni správně, téma je naplněno také trochu tím, že jsem to nenapsala já, ale můj muž ...
Varování: odhalený Athos (ale musela jsem bohužel krátit ...)
Sundal košili. Rána dost krvácela. S pomocí zrcadla ji omotal novým obvazem. Bledý, unavený, zjizvený …. Tomu jankovi dnes uštědří také pár jizev, ale dá-li Bůh, víc nic.
Zálibně na sebe naposled pohlédl do zrcadla, pak odepjal zdobný pás. Běda, už ho nosit nemůže. Ten trouba za to zaplatí několika pěknými šrámy.
Podobné situace nikdy nebral zlehka. Vždy před soubojem alespoň na chvilku vzpomněl některý vhodný žalm, a když měl čas, četl i svatého Augustina. Zastavil se před zrcadlem. Bože, dnes přece jde k … (vrozená diskrétnost mu nedovolila jméno pomyslit)! Musí si nakroutit kníry teď, po souboji to už určitě nestihne.
Pan Kaplan, ale trochu vážněji, než bývá zvykem. Je to v době, kdy už uměl anglicky docela obstojně, jen trochu pomotal téma referátu ...
Když u nás v práci příjemné dny - začal svůj referát pan Kaplan - já nemohu na vlám, musím rovnou do domova. Sára čeká, čeká; sotva votevřu dvéře, je tu, nastaví ruku. Pak smutlivě povídá: „Ist das alles?“ a začne brečet. Povídá mi: „Všichni semřeme chládem!“ a „Proč já vzala takový trumbera, nekňuba, žádný práchy, kam dala voči, měla vzít továrníka Kohna, já byla pěkná holka, von po mne kulil voči, kde bych s ním asi teď byla!“
Poticho povídám, „In dem Luft“, a Sára začne brečet dooprávdy.
Pak povídám, "Sára, nebreč, poď, koupil lístky do biografu." My dáme pusu a jdéme.
Druhý německý citát je narážka na Fugu smrti Paula Celana, "wir schaufeln ein Grab in den Lüften da liegt man nicht eng".
V okně Mavradonisova domu svítila lampa dlouho do noci. Pak zhasla. Ze dveří tiše vyklouzl stín a zmizel ve tmě.
Vdova ještě svoji lampu nezhasla. Nevěděla proč; snad aby si dokázala, že ještě žije. Když zjistila, že přelezl živý plot, zamkla na další zámek, zhasla a předstírala, že tvrdě spí.
U paní Hortensie se také svítilo. Hosté přece mohou přijít kdykoli. Když běžel kolem, ani si toho nevšiml.
V domku na pláži se nesvítilo, ale zněl odtamtud tichý zvuk santuri. Nevnímal.
Měsíc nad mořem také zářil, byl v úplňku. Moře šumělo. Nic se nezměnilo, ani když se ozvalo hlasité žblunknutí.
Zjistila jsem, že na Kazantzakise tady nikdo nepíše ... to se musí napravit!
Ach jo, tak to vypadá, když člověka dlouho nic nenapadá, a pak si před spaním pustí jeden díl jednoho seriálu ...
Jsem moc ráda, že je tu zase DMD.
Seriál o čtyřech přátelích – mniších v Římě, ve městě, kde je vždy mnoho příležitostí ke zdrženlivosti.
Díl 30. Fra Domenico, známý kazatel na téma zdrženlivosti, má problém: jeho spokojený celibát se stává každodenní rutinou, neví tedy, o čem kázat. Fra Adrien se ponořil do četby o odříkání pouštních Otců: podaří se jej přátelům odvrátit od odchodu z Města na poušť? Fra Ginepro zvažuje zpestření své zdrženlivosti flagelantstvím, ale nebaví ho to. Fra Giordano začal číst Plótína: přikloní se spíše k novoplatónskému pojetí čistoty (a odpadne od aristotelského tomismu)?
Následuje: „Summa“. 2053. díl nekonečného seriálu na motivy knihy sv. Tomáše Akvinského.
Letos jsem měla velkou radost, že se mi podařilo něco napsat i na staroegyptskou mytologii, kterou jsem jako malá strašně milovala, ale pak jsem ji opustila pro okouzlení jinými dobami a texty ... ale leccos z toho v paměti zůstalo.
Děkuji všem za psaní, čtení a milé komentáře.
Kdyby ještě mohl, určitě by se potil. Pevně sevřel příručku a vstoupil.
Byli opravdu hrozní. "Jak se jmenuješ?" "Ten, jenž vyrostl v papyrusovém houští, Obyvatel Olivy."
"Co chceš spatřit?" "Nohu se stehnem."
"Co jim řekneš?" "Spatřil jsem jásot v zemi Fenechů."
"Pokračuj v cestě, projdi branou síně Obou pravd!"
Římsa dveří volá: "Nepustím tě, dokud neřekneš mé jméno!" "Jazýček vah spravedlnosti".
etc. ....
Utahaná duše předstoupila před Usira a předala srdce na misku vah.
"Povídej!"
"Nedopustil jsem se zla vůči lidem. ... Nikoho jsem nerozplakal ...
etc. .... Jsem čist!"
Usire se usmál. "Dobře. Vyhoď kamenného skaraba, pravé srdce sem, znovu a vlastními slovy."
Usire XY značilo zemřelého; jinak je Usire bůh říše mrtvých a jejich soudce.
Příručkou byla Kniha mrtvých, ze které pocházejí skoro všechny citace (až na poslední větu). Přebírám je v (hodně zkrácené podobě, 100 slov je na egyptské poměry velmi málo) z překladu Z. Žáby.
Vážilo se srdce a mělo být stejně těžké jako Pravda na druhé misce vah.
K vybavení mrtvého patřil i tzv. srdeční skarab; asi měl spíš sloužit k upamatování a zachování, kdyby skutečné srdce bylo zničeno, než k podvádění, každopádně na něm bylo vše napsáno tak, jak se očekávalo, že budou chtít v síni Obou pravd slyšet.
Jsem hymna. Když zním,
tak všichni slzy roní.
(Rozpláču velmi levně.)
Jsem hymna, co zní,
a všichni žijí pro ni.
Zbrklí se nesou pevně.
hop, hop, hop ...
Jsem hymna. Když chci,
tak zahnízdím se v uchu.
Snad otvírá se země?
Jsem hymna. Když zním,
(do kalhot ani v duchu)
jen neposer se ze mně.
hop, hop, hop ...
Jsem hymna. Když zním,
tak každý ví, kam patří.
Jistě a skálopevně.
Jsem hymna. A víš,
jak to s ní jiným natřít
čistě a chladnokrevně.
hop, hop, hop ...
I když zvoní
umíráček
tak není Čech
kdo neskáče
cink, cink, cink ...
hop, hop, hop ...
Tak ještě jedno - nesoutěžní.
Zase Bruno, tentokrát asi kolem 20.
Poslali pro něj zvláštní kočár z Říma. Před Piem V. a kardinálem Rebibou předvedl svoje umění paměti, odpověděl na jejich otázky a odrecitoval žalm Fundamenta (v originále i pozpátku).
„Ten mladý je docela chytrý,“ mínil starý papež. „Prorokuji mu, že určitě udělá kariéru. Možná jako obránce víry; nebo – je to dominikán - to bude u inkvizice?“
„No nevím,“ odtušil kardinál, „slyšel jsem ho, jak se baví s jedním novicem, který četl Sedm radostí Panny Marie. Řekl mu, že pokud chce zakusit radostí ještě větších s hlavou ještě prázdnější, tak mu doporučuje Životy svatých Otců. Myslím, že tento pejsek asi bude kousat.“
Během své obhajoby Bruno uvádí, že jeho první obvinění kdysi bylo, že jednomu novicovi doporučoval místo čtení uvedené knihy četbu životů církevních otců. Ale jak to znělo doslova, neuvádí :)
Učení umění paměti - pozoruhodného systému, jak si prostřednictvím paměťových míst a bizarních obrazů nacpat do hlavy věci mnohdy ještě podivnější, včetně celkového uspořádání veškerenstva - bylo později Brunovou hlavní živností.
Faob: tak jsem nakonec toho pejska přece jen napsala :)
Co nám to udělal? Proč je sem přivedl? A rovnou dva. Prý koušou! Nevěříme mu! Vydal sice příkaz, že se nás nesmí dotknout, ale kdo by mu v tomhle věřil; určitě zase hraje nějakou tu svoji hru. A proč vypadáme tak chutně? Máme tedy podle všeho být oběťmi.
Vidíme, jak ostatní hynou – chramst, chroust, a je to. Víme, že nejsou jako my, jsou nevědomí, avšak trpíme s nimi. Něco se chystá. Nějakou dobu se kolem nás ovíjí takový divný tvor …
Avšak, až budeme pohlcena, rozkousána na kousíčky, nedáme se – své poznání a svůj strach přeneseme na toho, kdo nás pohltí ...
Vím, naprosto šílené ... jen jsem si tak představila opravdu inteligentní ovoce ...
Omlouvám se, něco z mého oboru, je to nudné a zašmodrchané ...
Chronologicky asi od 1-2. století po.
Autor (Zoroastrovy knihy): „Jednotlivé části těla Adamova stvořilo 72 andělů. Tak jo, udělám seznam.“
Redaktor (Tajné knihy Janovy): „Hele, tenhle text se mi hodí. Převezmu ho.“
Opisovač (řecké verze): „To je dlouhý.“ (dělá chyby)
Překladatel (do koptštiny): „Kdo má těm termínům rozumět? Nějak to odhadnu.“
Opisovač (koptské verze): „To je jednotvárný.“ (vynechává omylem řádky)
Editor (německý): „´Beduk (stvořil) [pravou] PTETE; Arabéei levý penis´ … co to PTETE mohlo být? Možná děloha; Adam byl androgynní.“
Editor (anglický): „PTETE: zadek.“
Překladatelka (do češtiny, zoufale): „Úp!“
Geniální badatel (německý): „Během tradice řádek vypadl. Tedy: ´Beduk (stvořil) [pravou] hýždi; Arabéei levou (hýždi; XY stvořil) penis´“.
