Moje články

„A tady, mám tě před sebou a vím, že to jsi ty. Ty víš, že ty tam budeš, že ti jednou osud připraví ty možnosti, který před tebou stojí. Vrátíš se tam, kam jsi přišel. A ty víš, že tam dojdeš. Tady ty karty nelžou. Ty karty říkají pravdu. Já ti to říkám. Ty jsi ten kterej může vidět, protože to ty tady vidím. Máš ty dary... a ty karty o tom tady mluvíš. Hodně vysoko míříš. Ty můžeš jednou poznat ty důležitý věci. Tydlety záhady vesmíru, ty do nich uvidíš, protože ty karty nelžou. Já ti žehnám, žehnám ti.“

„Ta kráva měla, pane nadporučíku, dvě telata. Jedno hnědý, ale to druhý bylo úplně lysý, takže bylo celý růžový, jako čerstvě umytý prase. Všechny tak vyděsilo, že mu začali řikat Průhledný tele. To jméno se doneslo jednomu arciknížátku, který se na ten zázrak přijelo podívat až z Vídně. Že prej chce skrz to tele vidět, jak žvejká trávu a ve vnitřnostech se mu proměňuje na mlíko. Vono vám to bylo vohromně nábožný arciknížátko a dávalo to nějak do souvislosti s proměněním těla Páně. Ale na víc se mě pane nadporučíku neptejte, poněvadž bych se hrozně nerad dopustil urážky Svatý stolice.“

„A víš, že dušení srnci nemívají více potomků?“ pronesl zničehonic Richard, Mistr Duchovního učení XX. stupně.
„Nevím...“ odpověděl jsem upřímně a snažil se v jeho podivném výroku najít nějaký smysl nebo aspoň souvislost.
„Jde totiž o princip, víš?“ dodal na vysvětlenou tajuplně, zahleděl se mi to očí, přičemž pomalu hladil svoji čivavu.
„Jistě, to je jasné, vždycky jde hlavně o princip,“ vykoktal jsem.
Rozchechtal se bujaře zářícím smíchem osvícených.
„Pochopils!“ zahlaholil v mezeře mezi smíchem, „to se mi líbí. Máš talent!“ a plácl mě po zádech.
„Kristepane,“ proběhlo mi hlavou, „teď mi řekne, že chce, abych se stal jeho nástupcem.“

Centurion Marcus vzhlédl do kopců a otřel si pot. Před soumrakem do pevnůstky jistě nedojdou. Ale rozkaz je rozkaz, sykl a zavelel setnině k dalšímu pochodu.
Poslední dobou přicházely z pohraničí špatné zprávy. Barbaři jsou stále smělejší, napadají nejen pořímštělé usedlíky, ale dokonce i vojenské posádky.
Cit zkušeného válečníka mu napověděl, že údolíčko před nimi může být smrtelnou pastí. Ale jinudy cesta nahoru nevedla.
Boj byl strašný, krutý a krátký a když jeho setninu pobili, neviděl z barbarů o moc víc, než mnoho párů lesknoucích se očí. Představa mučení těmi zrůdami ho zděsila. „Pro Caesare!“ zařval a vyskočil jim vstříc.

„Čtrnáctka!“
„Hovno, šestnáctka.“
„Čtrnáctka říkám!“
„Neřečni a podej šestnáctku!“
„Zkus, uvidíš, že bude padat.“
„Nojo, čoveče! Dej sem tu čtrnáctku... Je malá, co sem ti řikal?“
„Ty vole, vona je to patnáctka!“
„To se vyrábí? Počkej...“
(hledá)
„Hele! Já tady mám všechno. A šup tam s ní.“
„Furt tam nejde.“
„Kurňa, vždyť je to levotočivej šroub!“
„Tak tu matku vobrať, ne?“
„Si blbej jak troky. Když jí votočím, tak bude furt pravotočivá.“
„Tak patnáctku levotočivou, to už chceš moc. Prdíme na to, já pro ní příští tejden dojedu na dílnu.“
Tím akce „traktůrek“ skončila. Motor leží rozebraný v garáži dodnes.

„Promiňte, zdá se, že byste potřeboval pomoct.“
„Co se do mě navážíš?“
„Nenavážím se, já jen, že jste patrně sklouzl do bažiny a nemůžete ven.“
„To je moje věc.“
„To samozřejmě je. Já jen že mohu pomoci. Nic od vás nežádám, jen vás vytáhnu.“
„Nestarej se.“
„Vážně vás nechci obtěžovat, jen vám pomoct. Pak hned půjdu.“
„Ne, já nic nepotřebuju.“
„Ale vždyť se pořád propadáte! Za chvíli se utopíte!“
„Řekl jsem, že si poradim.“
„Ale jak?“
„Nemontuj se do mě!“
„A proč nechcete pomoct? Já vážně nic nechci, přísahám! Jen natáhněte ruku.“
„Nerozuměls? Poradím si. A přestaň mě laskavě obtěžovat!“

Jak tohle téma zpracovat? A který z nápadů vybrat?
Něco o pilotech kamikaze, kteří chtěli všichni letět, ale nebylo dost letadel? Není to klišé?
Nebo něco jiného, japonského – třeba o včele, která hledá první otevřený květ sakury? Hmmm, poetika tam je, ale ne hloubka.
Tak to hodit do českých reálií? Něco o houbách, které se v lese nechtějí nechat najít? Takovou banální blbost, ještě tak.
Co něco důvtipného? Duchovního, třeba o souputníkovi Duchu stáda, o němž psal Faob? To už nestihnu...
Tak vám, milí nápadové, moc děkuji, jak jste se se ke mně nahrnuli, abyste mi pomohli napsat tenhle drabble.

„Třista námořníků na nákladních lodích. Transport vojáků, dva tisíce. Doprovodné korvety a torpédoborce, necelý tisíc“, vypočítával z hlavy První lord admirality složení konvoje HX90. K němu teď míří aspoň tucet německých ponorek.
„Pošleme konvoji varování? Jenže když zničehonic změní kurz, Němci se mohou dovtípit...“
Při představě následků vyzrazení nejcennějšího spojeneckého tajemství se i jemu sevřel žaludek. Usrkl skotské.
„Ne... Němci prostě nesmí ani vytušit, že Enigmu umíme číst“. Viděl bezejmenné hrdiny plavící se nocí ledovým oceánem v životně důležitém konvoji na pomoc Velké Británii. Stiskl rty a v duchu za ně poslal kamsi vzhůru bezeslovnou prosbu. Dnes už asi potřicáté.

Byla ještě tma, ale okénkem z kajuty jsem už zahlédl Jitřenku. Na palubě Jarkoj Zvezdy, rodinného pokladu na Dněpru, jež přežila dvě změny režimů, jsem dnes v noci konečně poznal Natašu, hvězdu svého života.
Zálivem se začalo nést vrčení.
„Nehýbej se, Natašo!“
Zhasl jsem petrolejku.
Člun hlídky Lidové revoluční říční stráže vplul do zátoky.
„Pssst, loď se nesmí chvět!“
Od vyhlášky Sovětů 42/1922 není dovoleno na lodích přespávat.
Člun LRŘS se přisunul na 50 metrů. Když se usmyslí, vytáhnou nás a zastřelí jako špiony. Samozřejmě bez soudu.
Deset minut mlčíme, než se odvážím vyhlédnout ven.
„Duraki,“ špitám za odjíždějícím člunem.

Programové prohlášení Strany absolutní spravedlnosti, 2035.
Článek 1

Vybudujeme absolutně spravedlivou společnost. Absolutně. Ženy si budou rovny s muži ve všech ohledech! Tedy budou moci plodit a muži rodit anebo opačně dle svého uvážení. Všichni budou stejně vysocí, stejně hbití, stejně chytří. Leváky naučíme jíst pravou a praváky levou. Černochy dobře snášet mráz a Eskymáky rovníkový žár. Němce tančit a Romy stavět mrakodrapy. Vychováme Univerzálního člověka, který si bude absolutně rovný s kterýmkoliv jiným Univerzálním člověkem. Tedy kýmkoliv, kdo v naši ideu věří. Ostatních se náš dokonale spravedlivý svět netýká a za jejich zpátečnictví a nevěru je stihne zasloužený trest.

„Sekera?“
„U dveří, Petře“, hlesla žena.
„Lucerny?“
„U dveří, v chodbě a u zadního vchodu, jako vždycky.“
„Kulovnice?“
„Nabitá, na stole u okna v kuchyni.“
„Koza?“
„Ve sklepě.“
„Děti?“
„Jsou nahoře, už jsem je uspala.“
„Děkuju, Anežko. Jsi skvělá.“
To byla jediná hezká a bolestně kratičká chvilka v našem dni, vyplněným úmornou dřinou – těžením rašeliny na blatech, nuzným hospodařením, starostí o děti a posloucháním děsivého vytí, které se z mlhy začínalo ozývat vždy s prvním náznakem smrákání.
Proutěné ploty nestíháme opravovat. Slepice má cenu tří nábojů, budeš ji dnes bránit, Petře?
Další těžká noc na samotě na blatech může začít.

Vítej, příteli, a seznam se se mnou. Nebudu tě příliš trápit, nejsem z rodu vyjímečných, ale z rodu prostých, poctivých a čistých. Nechci tě omámit či omráčit, chci se jen seznámit s Tebou a Tvými čivy.
Nestyď se, nech mě vejít a piš.

Tmavě hnědorudá barva s rubínovými odlesky. Čiré. Vůně pryskyřice i karamelu. Drobné bublinky na jazyku. Nasládlost, karamel, pryskyřičná hořkost v ústech. Trocha kávy, jemná hořkost v závěru.
Vše dohromady tvoří ucelený příběh, s každým dalším seznámením srozumitelnější a zdomáčtělejší (existuje to slovo?).

Inu – můžete se seznámit sami. Mé jméno je Konrád Eso, jinak polotmavá jedenáctka z Vratislavic.

Sežral jsem něco zkaženého. Ale majonézový salát to nebyl. Pravděpodobně ani ruské vejce, americké brambory, francouzská paštika, anglická slanina, polský salám, dokonce ani arabská guma... Ne, tihle za to nemohou.
Spíš jsem měl něco od protivného řidiče autobusu, pak od sarkastického kolegy, následoval neúspěšný projekt, špatné zprávy v novinách a opravdový blbec, telefonicky nabízející zbohatnutí i zhubnutí zároveň - zoufale neodbytný, přestože „hovor je pro zvýšení spokojenosti zákazníků nahráván“.
Nebyl jsem spokojený. Moje nitro tolik šlichty najednou prostě nedokázalo strávit.
Odnesla to chudák nevinná paní na poště.
Kéž bych se jí mohl omluvit a očistit tak svět od jednoho putovního lejna.

Ptáš se, co je to nebe
kdo půjde na věčnost
Řekl bych: „místo, kde bude
na všechno času dost“
Ptáš se, co je to nebe
kdy přijde ta věčnost
Řekl bych: „doba, kdy bude
na všechno místa dost“
Narovnat silnice,
založit vinice,
vypláchnout střeva,
vyfouknout ega
Konečně přetavit děla v pluhy
a splatit všechny spánkový dluhy
Nejlepší z nejlepších věcí spolu
něco jak sestřih nejhezčích gólů
tam, kde i prohry jsou radostné
a po čokoládě se netloustne
Kde všechny šaty jdou na míru,
prachy maj cenu papíru
kohout tam smrt opravdu plaší
a ztracené ovce bezdomovce
shánějí večer do salaší

Napsal jsem ti báseň. Snad aby ses nenudila. Snad abys mě ocenila. Snad abys mě pochopila. Vyšla ze mě jako plamen. Plamen nových plemen plných vemen. „A tuhých hoven“, dodala bys snad. A přeci mě tvůj názor zajímá tak pevně, až do gulagu táhne. Za jatky čekám na tvůj verdikt, edikt či interdikt. Mám ještě devatenáct slov a jejich čas nehnutý a tuhý nikdy nevykřikně „čehý!“.
Jako já za jatky.
„Pro letošní dávku něhy
potřebuji leccos
rozevřít břehy
zakřičet „čehý“
očistit běhy.
Jenže ve mně teprv
tají loňské sněhy.“
Ušklíbla ses mé naivitě.
„Kdybys místo hloupých básní radší
dělal sedy-lehy“...

Vyšplháš na Mount Everest. I Mont Blanc by stačil, ale Sněžku zvládneš určitě. Budeš prezidentem nebo aspoň získáš svůj sloupek v novinách. Proslavíš se. Objevíš lék na rakovinu, chudobu a lenost. Naučíš se latinsky. Řecky. Hebrejsky. Francouzsky. Svahilsky, Hindsky, Afrikánsky, Brazilsky, Dominikánsky... Porozumíš všem kulturám i lidem ve vesmíru. Pochopíš, co nikdo před tebou nepochopil. Poznáš lidské myšlení. Naučíš se létat. Zažehneš pochodeň. Změníš svět.
Opravdu? Já jen – kdybys to všechno náhodou nestihl než pomine tvé mládí, mám pro tebe výzvu skromnější, téměř nehodnou tvého zápalu: pronikneš do svého nitra a zjistíš, kdo vlastně jsi a proč jsi sem přišel.

„One more round!“ křičí britský seržant. „Jdi do háje,“ odsekne mu Pepa česky, „mám nalítáno víc hodin, než ty naježděno s trakařem.“
Ale nedá se nic dělat - točíme před hangárem ve trojici další kolečko. Na bicyklech. Všichni už jsme vylétaní z Československa, Francie nebo Polska – a přesto se na letadla, nádherné Hurricany, se kterými bychom mohli sundavat Němce jako švestky, zatím smíme jenom dívat. Na nebi bručí německé bombardéry letící naložené nad Londýn. A my? Místo boje cvičíme s dřevěnými puškami a šprtáme teorii a angličtinu. Člověk tady v Anglii opravdu zkusí, než mu dovolí za svobodu nasadit vlastní krk.

V babiččině bytě jsou cítit houby. A majoránka a křížaly a další vůně, které neznám.
Všechny svoje zvyky z vesnice si vzala s sebou do panelákového bytu.
Na houby chodívá ráno do malinkatého lesíčku za sídlištěm a nějakým zázrakem tam pokaždé nějaké najde.
Svoje zvyky si přinesla s sebou do panelákového bytu.
Navečer se obě převlékáme do flanelového pyžama, ona o číslo, já o dvě většího. Že prej do něj dorostu. Já snad, ale ona?
Pak půlhodinka čtení u lampičky, zhasnout a od teď se spí.
Svoje zvyky si přinesla s sebou.
Na světě bylo něco krásného, když měl řád.

Úzká cigaretka. Kávička ve stylové restauraci. Notebook. Ale my, zaměstnankyně nadnárodních firem, víme, že anglicky se říká laptop. A víme spoustu dalších věcí. Že ženy mají svá práva. Proto jsou přednostně povyšovány a na firemních plakátech zobrazovány ve vedoucích pozicích. A to je jedině dobře, pomyslela si Petra, připomněla si mužské kolegy a pohrdlivě se ušklíbla. Žádný se ji neodváží postavit. Za chvíli sem přijdou na firemní večírek a budou trousit trapné mačo fórky. A přijde i ta vysmátá nána Jarka z recepce! Flirtuje, směje se a stoprocentně s těma nejvytrvalejšíma potom půjde do nonstopu.
Petra se zašklebila.
Nenáviděla jí.

Jeden z nich svedl souboj s obočím. Druhý se nořil do úst a třetí nesměle stepoval před nosní dírkou. A bylo jich tam víc. Každý závan větru dával jejich dotírání novou, nečekanou podobu. Útoky se nápaditě střídaly od nesměle lechtivých po agresivně přímočaré. Konečně kapituloval, zvedl padací mosty svých očních víček a vpustil stíny trávy na sítnice. Stébla tančila v rytmu větru, vanoucího už od počátku světa.
Těžko se dá slovy vyjádřit to prosté klidné spočinutí, které cítím pokaždé, když si lehnu do trávy a dívám se na oblohu.
Jako bych najednou věděl, kam patřím a kde je můj domov.

„Starej Dirk byl už tak sťatej, že se neudržel na palubě ani vleže. Ten mladej smrkáč Tommy se ho snažil posadit, ale proč, ksakru, říkáme mu. Jen ho nech ležet. Ale on se porát vo něco snažil. Prostě mladý ucho pitomý, ale vono ho moře naučí. To starej Tommy, myslim starýho Tommyho, ne toho mladýho, ten dycky hodně vydržel a ani necek. Ani tentokrát – dyš chcal přes palubu, tak nebyly cejti chcanky, ale džin. Džin, kamaráde! Až mi připomněl nebožtíka Pepého. Na toho kluka malýho nešťastnýho si dycky vzpomenu. Dycky. Kurva. A ráno mi pak smrdí deka pod hlavou rumem.“