Moje články

Ráno v šest běžím do trafiky pro Lidodemo. Že zemědělci sklidili v rekordním čase mě nezajímá; ale mezi Zasedáním ÚV a Přátelskou návštěvou z KLDR téma dnešní stoslůvky!
Píšem doma všichni. Kdo nemá vymyšleno, nejde na koupaliště.
Tátovi je hej, má na středisku psací stroj sám pro sebe. My píšeme rukou, a nakonec přepisujeme na dvou Consulech. To je rachot!
Večer dopis se stoslůvkama na poštu. Jednou, když jsme nestíhali, musela máma v osm až do Jindřišské, zapomněla, že je 21. srpna a dostala pecku vodním dělem! Ale doma si akorát vyždímala vlasy a řekla, že to jsou krásný starosti!

"Mami, co mám namalovat?" fňukal synek u kuchyňského stolu a okusoval voskovku.
"Třeba jak kluci jdou na koledu!"
"To mě nebaví," skučel potomek.
Odvažovala mouku, loupala mandle, u topení v hrnku zdvihal hlavu kvásek.
"Tak pomlázku," navrhla.
"Když to já neumííím!"
"Vajíčka?"
"Neéé..."
Trpělivost jí náhle došla.
"Tak buď přestaneš OKAMŽITĚ kvílet a cokoliv namaluješ, nebo ZASTŘELÍM zajíčka a nepřinese ti ANI ČOKOLÁDOVEJ BOBEK!!!
"Cokoliv?"
"COKOLIV!!!"
Mazanec dodělala starostka v tichu, ve kterém jen šustily pastelky po papíře.
Když uviděla neuměle namatlanou řež se skóre mrtvých: Vinohrady - Strašnice 10:255, spolkla řeči o mazanicích.
Laňka má pravdu. Potřebují dovolenou oba!

"S kým se tady spojit?!" zvolala rozčileně starostka poté, co telefonovala do porodnice u Apolináře, zda i tam se nedemonstruje za lokálně čisté rodičky.
"Církev!" Major Laňka byl římský katolík. "Církev je univerzální!
"Myslela jsem politickou stranu," upřesnila.
"Komunisti," vzdychl major Laňka."Ty byli vždycky internacionální! Sice nějaké výstřelky proběhly, jako to vyhlášení Komunistické strany Hrdlořez, ale Filip jim rychle zakroutil krkem."
"Nikdy," zasykla starostka. "Co by nás podpora církve stála?" zeptala se a začala čistit svého Glocka. "Pojedu si zastřílet, abych se uklidnila!"
"Jak stála?"
"No kolik zato budou chtít?"
"Měla byste si vzít dovolenou," řekl smutně major Laňka.

„Máme problém...“
Dispečer mluvil polohlasem k Petru Dolínkovi,pražskému radnímu pro dopravu, teoreticky stále ve funkci, ovšem prakticky po útěku ze ZOO v ilegalitě.
„Snad se nechce Ruzyně trhnout?"
„Ne,“ řekl dispečer. „Zato Suchdol už přestal bavit hluk letadel. Starosta, příšerná lopata, napsal, že máme lítat kudy chceme, ale ne nad nima.“
„To se pokálel v modlitebně, ne?“ ulevil si radní. „Zruším jim autobus 107 a pokálej se všichni.“
„Mají přesvědčivý argument. Čínskou protiletadlovou střelu. Je sice po prý záruce, ale nerad bych to pruboval…“
„Tak nejdřív Suchdol torpéduje obchvat - a teď tohle?! Zlatý devadesátý!“ zatesknil radní. „Zlatá albánská mafie!“

V Lokále nad Stromovkou seděl podroušený hlouček starých přátel.
"Čeho všeho jsme si nevážili!" vzdychl první. "Třeba, že můžu přejít Čechův most bez hraniční kontroly."
"Jak jsme chodili zadara do Stromovky!" zasnil se druhý. "Tu Plzeň ještě jednou..!"
"A nebyla tam v půlce zeď," vzpomněl třetí. "Sedmička je vyčůraná jak mraky! Ale nejvíc mě deptá jet sedmnáctkou do Bráníka na vlak. Panebože, ta projíždí pěti městskejma částma a každá má vlastní tarif! Když si vzpomenu, že jsme to jezdili celý na jeden lístek!
"Bacha na lokální radikály," zachrchlal čtvrtý šeptem. "Sme, ty vole, na cizim území."
Dál už lokali mlčky.

Když starostka s ranním šíráním odjížděla zpátky na Vinohrady, všimla si mladíka před podolskou porodnicí. Na plot areálu přivazoval transparent. Málem nabourala, když přečetla, co na něm stojí.
ROĎTE SI U SEBE DOMA!
Inkognito neinkognito, krev v ní vzkypěla. Prudce zabrzdila.
"Jste normální?? Sem vozí rizikově těhotné z celé republiky!"
"Už dlouho nebudou," ušklíbl se ten zmetek. Přemohla chuť mu jednu ubalit.
Výrostek na ni hleděl se vzrůstajícím podezřením.
"Vodkaď vy vůbec jste?!"
Spatřila, jak se po nábřeží klátivě blíží dvě postavy v kapucích.
Z tunelu vyjelo policejní auto.
"Žádám vysvětlení, co se tu děje!" štěkl po chlapci major Laňka.

„Co ty se tam, Libuše, furt meleš,“ vrčel Praotec Čech.
Libuše se obracela a vzdychala.
Přemysl třískl otkou a zvolal: „To bylo furt vidím město veliké…! Je MOC VELIKÝ!!! Nafoukli se a zpychli!"
Hus se otočil od kukátka a vzdychl. „Připomíná mi to ty nepříjemnosti, co se v Praze dály po tom, co jsem sem přibyl…“
„Co naděláme," podrbal si Svatý Václav jizvu na zádech, "je to pořád dokola to samý.“
Tyrš nesměle dodal: „Ale aspoň se hýbají na čerstvém vzduchu, ne?“
„A baví je to!“ dodal Komenský.
„Jste jako malí chlapci!“ zahrozila Babička. „Pomodlit se a šupky na kutě!“

Poslední stádium rozpadu velké Prahy začali posléze historici PARPATU nazývat PARTIKULÁRNÍ EMANCIPACE.
Kdo má jméno, má nárok na suverenitu!
I v miniaturním Dubečku postavili důstojnou budovu městského úřadu. Malá Chuchle se trhla od Velké, Hodkovičky od Bráníka, Žvahov od Hlubočep, Kačerov od Michle. Hanspaulka nechala postavit nad Santinkou žiletkovou vinici, aby dejvičtí sígři neobtěžovali ratolesti majitelů vil, Baba zřídila u Matěje mýtnou bránu. Letná se osamostatnila coby monarchie a vedla s Bubenčí neutuchající bitky o podíl na Královské oboře. Hradčany se deklarovaly jako království a zakázaly vstup turistům. Chráněna terénem vznikla i Svobodná republika Lysolaje a Žižkov vyhlásil Husitský stát.

Krizový štáb Dvojky probíral ultimátum Prahy 4 už hodiny, ale bezvýsledně. Flétnista navrhoval protestní koncert na Vyšehradských hradbách. („Rád se zapojím!“)
„Co jako chceš hrát?!“ vyjel radní pro dopravu, jehož mail zaplavovaly stovky vzteklých dopisů frustrovaných řidičů. „Vyšehrad nedáme, radši ho zbouráme?!“
„Proč ne?!“ opáčil Flétnista. Úplně to viděl. Jeho impozantní silueta na hradbách. Dojetí. Slzy! Vztyčené pěsti!
Starostka mlčela. V posledním mailu byl malý, soukromý dovětek.
Víme, kde doopravdy přespáváš.
V noci zalila ve vinohradském bytě kytky. Vyměnila autu SPZ a tiše vyjela. V Podolí byla za deset minut.
Milovaná garsonka po babičce.
Jestli to praskne, Lopaty jí sežerou.

Starostka s mobilem u ucha hleděla ven. Kostelní věže vrhaly dlouhé stíny na náměstí Míru. MÍRU. Napadlo ji, že major Laňka potřebuje dovolenou. Ty nejtemnější stíny máme ve vlastní hlavě.
„Žádný HAM, žádná odveta u Bulhara!!“ řekla rozhodně.
Naopak. Okamžitě se musí sejít se starosty Jedničky i Trojky. A musí být slušná. I když jednat s tou čúzou … Ovládla se. Musí spolupracovat…! Vést se separátní Prahou 4 dialog. Kompromisy! Ne jako Sedmička, která začala vybírat od přespolních vstupné do Stromovky!
Státnicky důstojné rozpoložení narušil došlý mail.
Ze Čtyřky.
ZPROVOZNÍME MAGISTRÁLU. ALE CHCEME VYŠEHRAD.
Vyšehrad?!
Ti parchanti.
Stíny se divoce roztančily.

Major Laňka stál před Policejním muzeem a hryzal si kníry. Zatímco od Kongresového paláce jezdila auta jen krotce, opačně stály obří kolony. Výfuky smrděly, že Karel IV. na soklu zezelenal. Na I. P. Pavlova blokovala auta průjezd tramvají.
Bude třeba zasáhnout na druhé straně!
„Zřídíme úrovňovou křižovatku u Bulhara,“ řekl starostce do telefonu.
„To jste se zbláznil!“ vyjekla. „Stýká se tam Dvojka s Trojkou i Jedničkou! Uklovou nás! Už teď jsme tu jak v obležení!“
„Ale my máme v muzeu HAM!“ zachechtal se major. „HISTORICKÁ ARMÁDNÍ MOTOVÝSTROJ... EU to zakázala. Ale neumíte si představit, jak silný vyjednávací prostředek to bude.“

Události od Dolínkova útěku ze ZOO nabraly rychlý spád.
Dlouholeté snahy o humanizaci magistrály se naplnily. Odtržené Čtyřce se podařilo prosadit dosud fantasticky znějící návrh IPRu na zasypání podjezdu u soudu na Pankráci a vytvoření klasické úrovňové křižovatky se semafory, přes kterou projížděla osmnáctka, stejně jako v ulici Na veselí.
„Cizáci si přes nás cestu zkracovat nebudou!“ napsal Tučňák.
Radikální dopad doznaly i připomínky městských částí k novým trasám tramvají. „Mnoho pohybu škodí,“ prohlásil starosta Čtyřky. „Praha 4 je soběstačné město. Tramvaj č. 3 bude končit u Podolské porodnice. Kdo mocí mermo chce do toho perfidního centra, ať jde pěšky.“

Major klusal po magistrále rovnou za starostkou. Nějaké pohraniční pranice mezi romskými výrostky z horních a dolních Nuslí, to tu bylo i předtím. Ale zaútočit na Karlov?!!
U starostky seděl farář od sv. Štěpána.
„Stojíme nad propastí! Tohle je normální agrese!!“ soptil Laňka.
„A čtyřková policie? NIC!!! Až přijdou z druhé strany Nuseláku na mši, vyrazím je!!“
„Vy, křesťan...?!“ mírnil ho farář. „To nejde...Polovina našich farníků je z jedničky, katolická církev je univerzální---!"
Starostce zazvonil mobil, zbledla. Pak řekla faráři: „Tak teď se modlete. Ze ZOO utekl zástupce primátorky pro dopravu. Ten člověk byl časovaná puma už před PARPATEM!"

Major Laňka se neklidně převaloval. Zůstal v Policejním muzeu přes noc, protože hlídače rozbolely zuby. Randál z nuselské strany mu pil krev. Když vystříleli ohňostroj, zase petardy a dělbuchy! Měl pocit, že karlovský chrám se otřásá v základech. Oblékl si kalhoty, odemkl a vyběhl zuřivě ven.
Patriotická hovada!! Dobytek ze Čtyřky!
Obešel tmavý kostel, něco mu neurčitě vadilo, ale nepřišel na to, co to je.
Ještě dlouho nemohl vzteky usnout.
Ráno ho vzbudila rozrušená kostelnice. Táhla ho ven, jektavě ukazovala na dělové koule ve zdech chrámu, památku na pruské obléhání Prahy roku 1757.
Dnes jich tam bylo o sedm víc.

PARPAT. Široce používaná zkratka spojení PARTIKULÁRNÍ PATRIOTISMUS. (Dříve též nesprávně: „Lokální patriotismus“ /LOPAT/, dle kterého byli jeho proponenti nazýváni svými odpůrci hanlivě „lopaty“.) Hnutí, vzniklé na počátku druhého desetiletí 21. století v Praze, charakterizované prudkým nárůstem místního patriotismu až šovinismu, úzce spjatého s místem bydliště. Původně vcelku mírumilovné hnutí vyostřily konflikty, které počaly nabývat separatistických rysů, zvláště poté, co se dosavadní lopaty dostali do vedení Rad městských částí. Magistrát situaci naprosto nezvládl a situace kulminovala nočním tajným odjezdem dosavadní primátorky s rodinou do slovenské Bratislavy. Rada hlavního města byla internována v trojské ZOO. Městské části počaly postupně vyhlašovat autonomní území.

Poté, co Česká televize natočila reportáž o zaměstnanci PRE, který při cestách Prahou pociťoval tak silné nutkání zastavit v hraničních místech pražských obvodů, že způsoboval na netypických místech kolony; vyšlo najevo, že analogickou poruchou počínají trpět i cestující MHD. Podle našeho zvláštního zpravodaje dnes senior z Prahy 5 zastavil nouzovým zvoněním tramvaj č. 4 uprostřed Palackého mostu, rozrazil dveře a vystoupil. Cestou zpět na Smíchovskou stranu fascinovaně zíral na panoráma levého břehu, zatímco směrem k Podskalí ukazoval paroháče.
„Jedná se o úzkostně-šovinistickou poruchu,“ uvedl psychiatr MUDr. Radek Podivný a dodal: „Konečně, všichni víme, že na Smíchově žijou bez výjimky sráči.“

Zastupitelstvo hlasovalo jako jeden muž. „Ostře odsuzujeme selektivní násilí proti majetku občanů MČ Praha 2,“ znělo usnesení. Zelení navíc vydali prohlášení, ve kterém vyzvali postižené, aby si auta neopravovali a přesedli raději na ekologické bicykly.
Nejaktivnějším řečníkem byl radní pro sport a kulturu, přezdívaný Flétnista, který vyzval k většímu důrazu na trvalý pobyt. Sám šel příkladem, když z plánovaného koncertu na Den dětí vyloučil polovinu dechového kvarteta, jelikož hornista byl z Radlic a trumpetista dokonce mimopražský. „Jsem muzikant, když tak zaskočím sám,“ řekl doslova.
„Nemáš náhodou příbuzné v Hostivaři?!“ sykla místostarostka.
„S tou trapnou věcí se brzy vypořádám,“ odpověděl Flétnista.

Signálů přibývalo pozvolna. Zprvu to vypadalo jako nevinný vzestup lokálního patriotismu. Lidi začali nosit čepice a placky s logy městské části. Na vinohradských ulicích parkovala auta s vlaječkami Prahy 2.
Na policejních poradách se ale probíralo zvýšení pouličních šarvátek, zejména v ulici Na Folimance, na hranicích Prahy 4. Na Akci Dášeňka, upozorňující na přejmenování parku na Sady bratří Čapků, dorazila skupinka demonstrantů z přilehlé Prahy 10 s transparentem: ČAPCI PATŘÍ DESÍTCE!
A pak přišla pověstná demoliční jízda.
Kdepak psychopat. Nabouraných 51 aut patřilo bez výjimky rezidentům dvojky.
Policejní pirát byl ze Smíchova.
Starostka svolala mimořádné zastupitelstvo. Potřebovala mít volné ruce.

Maminka mě toho naučila hodně.
Jak rozmíchávat správně jíšku, krájet knedlíky nití, vyrábět nadýchané ptáčky z kynutého těsta, souměrné vanilkové rohlíčky, masové placičky, upéct rostbeef do růžova. Jak prostírat slavnostní stůl, jak jíst meloun bez šťávy až v podprsence, jak vhodně konverzovat a nespočet dalších věcí.
Upotřebila jsem to hned, jak jsem se odstěhovala do vlastního. Na oslavu narozenin přišla celá rodina. Jídlo se mi povedlo, všichni se cpali, byl to jasný hostitelský triumf! Dmula jsem se. Jsem dospělá a samostatná!!
„Jednu věc jsem asi dostatečně nezdůraznila," vzdychla maminka, když se vrátila z koupelny. "Příště před návštěvou nezapomeň umýt záchod!!!“

Bylo 5 minut po začátku hodiny a učitelka nikde. Napětí by se dalo krájet.
„Třeba bude suplování,“ přál si šeptem Červeňák.
„Pochybuju,“ třásl se maličký Pomněnka.
„Neboj,“ drkla do něj povzbudivě Zlata. „Vzhledem ke zpoždění v češtině spíš učitelka přijde s písemkou na tvrdé a měkké souhlásky.“
Tupý Schwarz jako vždycky něco čmáral. „Šetři síly,“ poradila mu nabroušeně Zelená.
Klika cvakla, do třídy vkráčela učitelka. Rázem se udělalo ticho.
„Otevřete okna, vyndejte skicáky.“
Jediný, komu zůstala ve tváři barva, byl Bílý.
„A dnes si, děti, namalujeme…. MOŘE!“
„Sbohem, kamaráde!“ řekly sborem pastelky Pomněnkovi, kterého zbývalo už jen pár posledních centimetrů.

Při uklízení stolu našla stařičký tahák ke zpovědi.
Vzpomínka byla podivuhodně plastická.
Zapomínám se modlit
Záchvaty vzteku na syna
Závist, že muž může, co chce, a já nic, uvázaná doma
Lenost a nepořádnost
Nejsem dost vděčná za to, co mám
Neumím pořádně milovat
Už chci jenom klid.
Kněz se zeptal:„Kolik máte dětí?“
Proč zas trapně brečí.
„Čekáme druhé…“
Mlčel. Pak řekl s hartusivou laskavostí:
„Vy sama jste ještě dítě!“
Proč jí to tak zahřálo? Je jí dvacet čtyři let. Je přece dávno dospělá.
A přece: tak dlouho nezakoušený pocit. Pocit dítěte, kterému někdo řekl, že nemusí na všechno stačit.

Na první adrese, co mu vyhodil internetový vyhledavač, otevřel nechutně namakaný svalovec.
Omluvil se za omyl a utekl. Bydlet s tímhle člověkem v jednom bytě by znamenalo každodenní panický atak před zrcadlem.
Druhý dům vypadal jako oáza klidu. Vyklidněně vyhlížel i zubící se Afroameričan, který otevřel dveře s jointem v ruce.
Třetí pokus byla úplná katastrofa. "Čo to tu máme ža bobečka?!" rozněžnila se dáma velikosti menšího hrocha a naklonila k němu obří dekolt.
U všech Heisenbergů, pro svatého Hawkinga, ať ten poslední tip vyjde.
Výtah nefungoval, vydal se po schodech a doufal.
Profesor Cooper vypadal v inzerátu osvěživě normálně!

První visí na nádražním perónu. Druhá hlídá křižovatku pro případ, že sprintuju na autobus. Další za chviličku v metru pod eskalátory, pak na peróně. Na Pavláku je jich hned několik, pak nad vchodem na úřad jedna sleduje, kdo z úředníků chodí v pracovní době pro chlebíčky. Nakonec ta, co míří ve druhém patře na požární schodiště, ale koutkem zabírá i záchod pro veřejnost, což ovšemže nebrání bezďákům a smažkám, aby tam nedělali ošklivé věci. Zaplaťbůh za naše dveře z mléčného skla, na magoši mají kanceláře prosklené jak akvária.
Kde jsou ty časy, kdy člověka šmírovala kukátkem jen domovnice v přízemí.

Jak vidím meloun, tak se neznám. A byl srpen a bylo vedro.
Cpala jsem se a cpala, až jsem se skoro nemohla hýbat. Ono v osmém měsíci se i tak hýbe špatně.
K večeru se blížila bouřka. Břicho mě bolelo, jak toho zlého psa, co sežral pejskovi a kočičce dort.
Ty nenažranče, pozdě jsem se osočovala.
Až s prvním zahřměním se zablesklo v palici i budoucí matce.
"Kurnik, že by kontrakce?"
Nad Podolím ještě bouřilo, když přišla má báječná dceruška na svět. Nezralá červená švestička. Plíce měla naštěstí zralé, jak brzy ukázala.
Patrně se už dovnitř oba s melounem nevešli!

V osmi zamáčkla poslední slzu nad nakoplou holení a napálila míč tomu pablbovi do branky. Pak už nebrečela. Brečí hysterky.
Ve dvaceti sama vymalovala budoucí hnízdečko.
Muž říkával s obdivem: "Jsi tak silná!" Hřálo to. Měl toho v zaměstnání moc.
Kočár s dítětem nosila do schodů tři patra.
Přezula auto, zapojila sporák. Stěžujou si jen pipiny.
Tahala nákupy. Muž býval v práci dlouho.
Pak mu přišla na tu "práci". Rozvod, nechápala.
Potkala je po pár měsících. On, zpocený, ověšený taškami, za ním cupitala jeho nová květinka a prstíkem ukazovala, co má ještě koupit. Vypadali šťastně.
Stála a zatínala zbytečné bicepsy.

Tbilisi, 1902
Bývalý seminarista milého vzhledu hledá po kratším pobytu na Sibiři naléhavě podnájem, nejlépe u ženy, jíž také záleží na otázce proletariátu. Zn. Džugašvili
Vídeň, 1913
Malíř pohlednic a plakátů, zapřisáhlý abstinent, hledá dívku, která by hýčkala jeho jemnou uměleckou duši. Ne židovku, ani marxistku! Zn. Společný život v Mnichově.
Praha, 1946
Má Hana mi nerozumí. Hledám ku krajně diskrétním schůzkám delikátní ženu demokratického smýšlení, která má dekret na byt. Zn.: Brzy bude dekretů dostatek.
Praha, 1981
Vysoce postavený funkcionář hledá milou soudružku k občasným intimním schůzkám. Zůstal jsem sám, jak kůl v plotě. Zn. Dostaveníčko na Červeném Hrádku

"Jak překliknu na tamtu stranu?!"
"Jakej status?"
"Jémináčku, jak to dám pryč, když jsem to omylem publikovala dvakrát?!!"
Je to zábava, když vás ve čtyřiceti učí odcházející mladá kolegyně obsluhovat úřední facebookové stránky.
"Tys to fakt nikdy nedělala?"
"Jsem na to stará, nemyslíš?"odtušila jsem důstojně.
A pak jsme seděli s anglickými přáteli. Dvanáctiletá dcera neustále datlovala do dotykáče.
Nakloním se k ní.
"Píšeš si na facebooku?"
Ohrnula útrpně rty, ukázala na displeji Instagram a pečlivě, aby jí tetka rozuměla, vyslovila každé slovo:
"FACEBOOK is for OLD PEOPLE!"
A bylo. Od tý doby už si připadám tak nějak v normě.

Máša leží se zápalem plic už třetí týden. Mám o ní starosti.
Máše pořád není líp. Sousedka přinesla pečené brambory. Na Vinohradské večer řvou ožralí Fischerovi. Já jim přeju masopust, hovadům!! Jen ať jim ty Drážďany Američani rozflákaj!
Popeleční středa. Máše je lépe! Sousedka přinesla postní polívku, Máša nepochopitelně trvá na tom, že chce jíst u stolu. Odnesl jsem jí - paličatou - do kuchyně, zrovna spustily sirény, ale z toho si dávno nikdo nic nedělá.
Když to spadlo, nestihli jsme pomalu ani vstát, natož vzít nohy na ramena.
Živí, kašleme prach a střepina bomby, loket dlouhá, trčí přímo z Mášiny postele.

Jednoho dne se objevil u východu z metra. Na zemi, v umaštěných kalhotách, ladil kytaru. Kolem něj chvátaly nohy spěchajících lidí, pohlíželi na něj s nelibostí nebo útrpností. Ale pak se dotknul prsty strun a začal zpívat. Všechno kolem jako by zpomalilo. Ten hlas vycházel ze sametových hloubek a stoupal k něžným výškám, struny zněly chvíli jako bolavé violoncello, pak jako trylky ptáků. Kroky lidí vázly, na tvářích vykvetly úsměvy...
Ale jen ona se zastavila.
A nemohla dál. Školní batoh a medové oči. Když dohrál, věděla, že už nic nebude jako dřív. Vzhlédl a políbil ji pohledem.
„Jmenuju se Orfeus...“

Ve společenské místnosti zmoženě odpočívalo Tílko. Mrkváče popíjely lahvoně.
„Kdo chce kafčo?“ přišourala se Kombinéza k vařiči.
Kraťasy znechuceně přistrčily křesílko blíž k televizi.
„Jste prostě masochisti,“ utrousila Pohorka.
„Už to začalo!“ Klínek zesílil zvuk.
„…A máme tu letošní žhavé outfity! Perfektní look vám zařídí top s krátkou parkou, k němu rozhodně šortky! Nebojte se overalů! I k ohrnutým slim džínům i buisness sakům můžete nosit outdoorové boty, nebo páskové střevíce na platformě! Spíš než legíny oblékněte tepláky, skvěle vypadají s oversized svetrem - toto kombo vytváří dojem nedbalé elegance!“
Společnost užasle pokývala hlavami.
„Tak tepláky zase zdrhly! Kolik jim je??!“

Prcek stál před ním a šilhal po andělově ruce, která držela lákavě naditou punčochu. Na čerta se snažil nedívat.
Mikuláš otevřel Černou knihu. „Kydnul do notebooku marmeládu.“ Řetěz zachřestil.
„Zalil palmu litrem Jaru…?"
"Taková byla krásná," zašeptala maminka zkormouceně. "A zašla!"
"Spustil požární alarm v knihovně…“
„Zapíchal bratrovi do matrace jehly…?“
„Museli sme jí vyhodit,“ přikývl pochmurně otec.
Čert uznale hvízdnul.
„Hodil sestře do akvária rovnátka? - no to jsem tu ještě neměl.“
„SEŽRAL SOUROZENCŮM VŠECHNA POLÍČKA V ADVENTNÍCH KALENDÁŘÍCH…??!“
„Čerte, je Tvůj!“ řekl Mikuláš, vylovil zpod ornátu placatku a zhluboka si přihnul.
„KAŽDEJ DEN se sakra přece OTVÍRÁ JENOM JEDNO!!!“

Od začátku to bylo jak zlý sen.
Leonard bez řádného upozornění /14 dní předem/ změnil rozpis používání koupelny. Sheldona to zaskočilo natolik, že se jeho ranní stolice pozdržela o celých 23 minut.
Rajesh v jídelně rozmlouval se ženou! Střízlivý!
Howard nabídl na eBay k prodeji svůj světelný meč.
Penny si pořídila vlastní internetové připojení…
...OPRAVILI výtah?!
Co přijde teď, mor, neštovice, hmyz??!
Bylo to horší. Na JEHO MÍSTĚ na pohovce, dobrý Bože! Zelený plivanec!!!
„Vidíš, jak sebou chudák zmítá!“ zaúpěl Leonard. „Už mu ty elektrody sundej, Amy!“
„Stejně myslím, že ani virtuální anarchie ho nepřiměje, aby se k tobě nastěhoval.“

Tuhle šifru prostě nepochopil. Pro jistotu prolezl všechny baráky, kde byli živí. Pistoli nepotřeboval.
Hruševského děti chroustali žaludy. Andruchovyčovi sežvýkali řemen od gatí.
Starý Dovženko rozřezal a snědl sedlo.
U Pokalčuků nic. Oksana v hubě kus kožené holinky, děs v očích.
U Poljova sežrali i postroje na koně.
Napsal si ty tři slova na okraj PRAVDY, ve které měl zabalený chleba. Hned pod fotku soudruha Stalina.
„DESET DEKA SALÁMU“. Ten vzkaz nedával smysl.
Kde, TADY???
Nechápal to. K čertu, nikdy neměl vstupovat do NKVD. Ježov ho stáhne z kůže, doslova.
Lepší se rovnou oběsit.
Ale lidé snědli i konopné provazy.

Klárka přijde ze školy s dvojkou z prvouky. Nevěděla, že hlíze se jinak říká brambor. Pak objeví pošlou neonku.
Pláč zastavím až příslibem, že odpoledne uvidí Aničku. Jedeme jim vrátit půjčené čtyři tácy.
Už se třema dětma v autobuse telefon. Anička má spálu! Klárka vzlyká s hlavou na tyči.
„Proč já mám takovou smůlu! Nejdřív hlíza a teď Anička!! Mně se nic nedaří, mě všechno umírá! Pes umřel, rybičky mi chcíply…!“
Barča NAHLAS poznamená: Ty lybičky chcíply, plotože to chtěl Pánbůh, Klálko!
Kluk v kočárku strašidelně řve.
A já zjistím, že jsem ty dvě dvoutisícovky nechala doma.
Juhahahá, mateřská dovolená!!