Moje články

„Dlouho jsem věřil, že vražda mademoiselle Cliffordové má mužský rukopis,“ vysvětloval Poirot osazenstvu divadelního klubu, „ale když jsem uviděl mademoiselle Warrenovou při opravě jejího bicyklu, došlo mi, že to ona odšroubovala reflektor a shodila ho na svou slavnější sokyni.“
„Fascinující myšlenka, pane Poirote,“ odpověděla nevzrušeně herečka, „Ale zapomínáte, že jsem byla na jevišti se Sophií. Celé hlediště mě vidělo.“
„Omyl, mademoiselle Warrenová. Diváci si mysleli, že vidí vás, protože věnovali pozornost mademoiselle Cliffordové, zatímco na vašem místě stála vaše kolegyně, mademoiselle Greenová. Ten den vůbec neměla být v divadle, a přesto se v její kabelce našla jízdenka z toho dne.“

Rhaegar znepokojeně pozoroval svého mladšího bratra, jak v záchvatu vzteku zápasí s chůvou.
Před několika měsíci si víceméně náhodou v knihovně přečetl spis mistra Edwina ze Starokamenů a od té doby o něm musel přemýšlet. Edwin v něm popisoval, jak sňatky mezi příbuznými vedou k tělesné i duševní deformitě potomků z takových manželství vzešlých.
Rhaegar se nemohl ubránit pochybám o tom, zda zachování čistoty jeho rodové linie skutečně stálo za takovou cenu. Jeho otec byl živoucím důkazem, že se Edwin nemýlil. O to víc ho obavami naplňovalo přemýšlení o sobě samém, ale děkoval bohům aspoň za to, že nemá sestru.

„Bylo mi ctí vás hostit,“ loučil se Černá zmije se svými příbuznými, „doufám, že vaše postele nebyly příliš pohodlné.“
„Příjemně jsi mě překvapil,“ uznala lady Bílá zmije, „již dlouho jsem nezakusila tvrdší lože.“
„Bylo mi potěšením,“ odpověděl Edmund upřímně.
„Na shledanou synovče,“ měla se konečně k odchodu teta a její manžel jako na povel vykročil ke dveřím.
V chodbě si však spletl směr a než ho Edmund stačil zadržet, otevřel dveře do komory, kam Baldrick schoval všechny Belzebubovy* dary.
Edmund chvíli němě zíral, ale vzápětí pohotově zvolal: „Zázrak! Požehnání vaší návštěvy proměnilo mou vodu ve víno a tuříny v pečeně!“

“Pořád čekám na zbytek peněz za toho osla, Schizofrenixi,“ připomněl se Hudebnix.
„To dřív Říman najde kaštan ztracený v houští,“ odvětil Schizofrenix, „ta kulhavá potvora nestála ani za zlámaný sestercius.“
„Výmluvy!“ rozčílil se Hudebnix. „Koukej zaplatit!“
„Nikdy!“
„Tak v tom případě mi vrať toho osla!“ naléhal Hudebnix.
„Sebral mi ho výběrčí daní,“ zavrčel Schizofrenix.
„To neomlouvá, že mi dlužíš peníze!“
„Kdyby ten osel nekulhal, ten výběrčí by mě nedohnal a neobral mě ještě navíc o pytel kaštanů!“
„Když jsem ti ho prodával, tak nekulhal! Jsi podvodník!“
„Opakuj to!“
…
„… a Cholerixův rod za toho osla pořád ještě nezaplatil,“ zakončil vyprávění Kalamaikamikmikmix.

„Další položkou jsou tři vzácná dračí vejce!“ oznámil vyvolávač. „Vyvolávací cena dvacet tisíc honorů!“
Illyrio Mopatis zvedl ruku.
„Dvacet pět tisíc!“ navýšil cenu groteskně tlustý Yunkaiec ve žlutém tokaru.
„Nabídne někdo víc než vznešený mistr Yezzan zo Qaggaz?“ hecoval vyvolávač.
„Třicet tisíc,“ nevzdával se Illyrio.
„Padesát tisíc,“ přehodil ho Yezzan zo Qaggaz.
„Padesát pět!“
„Sto tisíc!“
Illyrio Mopatis to vzdal. Jako svatební dar pro Daenerys Targaryen bude muset postačit náhrdelník. Dal se na odchod, zatímco Yunkaiec instruoval svého osobního otroka: „Jedno mi namarinuješ v šafránové omáčce, z druhého uděláš omeletu s ústřicemi, a to třetí zkusím jen tak na hniličku.“

Zaparkoval svůj sandcrawler v bezpečné vzdálenosti a dál se vydal pěšky. Nasadil tmavé brýle, aby ho neprozradily svítící oči, a dál se plížil směrem k paláci. Gamorreané nevynikali skvělým nočním viděním, a navíc měli tendenci během nočních služeb pospávat, takže nebylo tak těžké se přiblížit až ke vratům obslužného křídla. Dál nepotřeboval, jeho cílem byla hromada odpadků vršených hned u zdi Jabbova sídla.
Začal se prohrabávat slupkami z ovoce a zeleniny, ohlodanými kostmi a prázdnými jednorázovými obaly, nedbaje zápachu. Konečně narazil na něco tvrdého. Byl to překladatelský droid s dírou po blasteru, ale jinak úplně celý.
„Utinni!“ zvolal našeně Jawa.

Lovec23416 -------------------------------------------------------------------- Veličenstvo
Lovec23416 se připojil k chatu.
Dobrá zpráva, zadrželi jsme tu drzou holku.
----------------------------------------------------------*palec nahoru* Teď ještě aby zazpívala.
Otázka času. Jak moc na ni můžu zatlačit?
---------------------------------------------------------------------------Vážně se potřebuješ ptát?
Neptám se kvůli Tobě.
------------------------To tupý stádo nebude problém, jestli jde o tohle. Sem je zrušil, FR.
OMG. Co oni na to?
-------------------------Tvářili se jak nerfové v opeře. Ale co mi můžou? <cenzurováno>
LOL. Ale teď doopravdy: Jak moc mám volnou ruku? Řekněme, že bych třeba udělal ostrý test s plnou zátěží…
------------------------------------------------------------------To je ale nápad! Jasně, že můžeš!
Dík, FR. Dám vědět.
Lovec23416 se odpojil od chatu.

„Řekni mu, že s tou smečkou korosů si už nemusí dělat starosti,“ pověřil droida Obi-Wan,
C-3PO překládal.
„Aššš krrrh dok dok!“ odpověděl myrrosský náčelník.
„Náčelník stále nechce vyslance Xi-zha propustit,“ tlumočil C-3PO.
„Výkupné dostal, škodné jsme ho zbavili…“ začal Anakin ztrácet trpělivost, „Co ještě chce?“
„Ať nám aspoň vyslance ukáže,“ požadoval Obi-Wan.
C-3PO požadavek přeložil.
„Psss kha, kha. Dombaa kree,“ zněla odpověď.
„Za setkání se zajatcem chce dvacet beden zrní navíc,“ oznámil droid.
„Ten mizerný zavšivený vyděrač!“ procedil mezi zuby Anakin a C-3PO spustil.
Myrrosané sáhli po oštěpech, sekerách a lucích.
„Zatraceně, C-3PO! Nedošlo ti že, nemůžeš překládat úplně všechno?“

Jako první ten den přišla Michelle, aby si vyzvedla balíček plastické trhaviny, maskované za máslo. Ukázalo se, že půlku jednu půlku si včera namazal na chleba LeClerc a na té druhé se Yvette právě chystala upéct vajíčka. Aspoň tuhle jednu půlku a celou Reného kuchyni se podařilo zachránit.
Pak se ukázal ten anglický hňup v četnické uniformě a na celou kavárnu oznámil, že ,vysírání z Londýna od příštích čtvrtohor pění cifry‘, což vzbudilo zvědavost přítomného Herr Flicka.
A teď přispěchala Edith: „René, má matka onemocněla. Musíme jí sehnat doktora.“
René otráveně protočil oči. „Pochybuju, že v Nouvionu najdeme nějakého paleontologa.“

Tywin byl spokojený. Po letech snažení konečně dosáhl svého.
Co na tom, že se to povedlo až napodruhé? Minulostí bylo ponížení, které mu připravil Aerys, když odmítl největší věno, jaké kdy království mohlo vidět, jen aby svému synovi místo oslňující krásky nabídl neduživou Dornku. Jak uspokojující bylo pomyšlení na jeho neslavný konec…
Nový král byl jiný. Mladý, plný života, dychtící po zábavě. Takový život ovšem vyžaduje mnoho zlata. Toho však po proběhlé válce nebylo nikde nazbyt. Nikde kromě sklepů Casterlyovy skály.
Tywinova pokladnice bude krvácet. Žádná cena však není příliš vysoká za to, aby na železném trůnu viděl svého vnuka.

„Návrh na založení nového odboru?“ podivil se Bernard, když mu sir Humphrey předal nový dokument pro pana ministra a požádal o jeho zařazení do červeného kufříku. „To přece není možné. To pan ministr nemůže schválit.“
„Ale Bernarde,“ vysvětloval stálý tajemník blahosklonně, „ujišťuji vás, že potenciál expanze státní správy je bezmezný.“
„Dovolím si nesouhlasit, sire Humphrey,“ namítl Bernard, „jsem si jist, že jsme na plné kapacitě, rozpočtově i prostorově.“
„A v tom se právě mýlíte, Bernarde,“ nenechal se Humphrey odradit. „Navyšování rozpočtu ministerstva a rozšiřování námi obsazených kancelářských prostorů je nejdůležitějším úkolem státní správy. Ba co úkolem – přímo jejím nejvyšším posláním!“

„Podesáté vám říkám, že než začnete otvírat vagony, musíte vyplnit protokol o doručeném materiálu!“ rozčiloval se stormtrooper hlídkující v geonosiánském vesmírném přístavu.
„A já vám podesáté říkám, že do toho vašeho protokolu nemám co vyplnit, protože jsme přiletěli s prázdnými vagony pro marsalit!“ hádal se kapitán nákladního konvoje.
„Kde byste ho asi tady vzali?! Nesnažte se mě-“ stormtrooper se zarazil, protože jeden z vagonů se začal otevírat. „Co to má být?!!“
Z vagonu se překvapeně rozhlíželi dva muži v teplých kombinézách s lyžemi přes rameno.
„Sakra, tohle není Hoth!“ vyhrkl jeden.
„Já ti říkal, že si máme normálně koupit jízdenky…“

„Nechápu to, Poirote,“ podivoval se kapitán Hastings. „Jaký důvod měl James Carlisle pro vraždu svého asistenta?“
„Nešťastný monsieur Green našel jistý dopis, který ho přivedl k podezření, že jeho zaměstnavatel zabil svou ženu, madame Paulette.“
„Její tělo se ale nikdy nenašlo, všichni věděli, že zmizela během návštěvy své matky v Paříži.“
„Exactement, Hastingsi! Madame Paulette měla odjet do Paříže poté, co dostala naléhavý dopis od matky. Tady udělal monsieuer Carlisle kardinální chybu, ale až monsieuer Green si jí všiml. Na obálce byla francouzská známka, francouzské razítko, ale dopis byl psán anglicky! Proč by francouzská matka madame Paulette psala dceři anglicky?“

Ledový vítr zavanul od tmavých vln Trojzubce a starý shrbený převozník si přitáhl plášť z beraní kožešiny blíž k tělu. Ač bylo Braniště po ničivé podzimní povodni z velké části obnoveno, k válce se přidala zima, pročež živobytí nebylo snadné. Proto převozník každou chvíli opouštěl teplo krbu a vydával se vyhlížet pocestné na cestě.
Přibližující se zvuk koňských kopyt přinutil převozníka otočit se tím směrem. Jezdec v hábitu Tichých bratrů mezitím dojel až k němu a odhalil svůj děsivě popálený obličej. „Říkal jsem ti, že se jednou vrátím,“ oznámil. „Přišel jsem si pro svých osm tisíc devět set devadesát zlaťáků.“

„Tak začněme,“ zahájil pohovor personalista. „Jak jste na tom se smrtelností?“
„Přežil jsem pád do reaktorové šachty a následnou explozi.“
„Hmm, slibné. Jak jste na tom s tvůrčími schopnostmi?“
„Jednou jsem se podílel na projektu vytvoření nového života. Byl to velký úspěch.“
„Dobře,“ personalista si udělal poznámku. „A co další dovednosti?“
„Ovládám umění číst lidem myšlenky, mám telekinetické schopnosti a taky dokážu rukama tvořit blesky.“
Personalista překvapeně vzhlédl od svého bloku. „To je působivé, opravdu. Blesky tady umí jen náš vedoucí. Myslím, že nepotřebuji vědět víc. Vítejte na Olympu.“
Na to si Palpatine zamnul ruce. „Doobřee, he he he heeee!“

„Ne že bych zpochybňoval postupy vaší organizace, Michelle, ale nemohli byste ty britské letce převlékat za něco jiného?“ stěžoval si René.
„Proč? Maskování za prodavače cibule je součást jejich výcviku.“
„Našim hostům už cibulačka leze ušima a nedivil bych se, kdyby si někdo všimnul, že těch prodavačů je tu nějak moc…“
„Hmmm,“ zamyslela se partyzánka, „popřemýšlím, o tom.“
*****
René zrovna vzadu kontroloval zásoby, když se z lokálu ozvalo: „Cibule na prodej!“
Všeho nechal a spěchal do lokálu, zatímco si pod vousy mumlal: „Zatracená Michelle, jako bych jí neříkal-“
Zarazil se uprostřed věty. V lokále stál britský letec ověšený kapesními hodinkami.

„Co provedl náš marnotratný syn tentokrát?“ povzdechl si biskup, jakmile ve dveřích spatřil Úžického rychtáře.
„Vaše Excelence,“ uklonil se představitel světské moci.
„Budu hádat: Opil se, popral…“
„To nejdřív,“ potvrdil návštěvník. „Pak uprostřed noci vylezl na věž a zvonem vzbudil celou vesnici. Víc než to – mlátil s ním jako šílenec, až ulomil půlku srdce.“
Biskup zabořil hlavu do dlaní. „Kristovy rány! To už je potřetí!“
Protože byl rychtář v ráži, kul železo, dokud bylo žhavé: „A aby to nebylo málo, ještě ho – s prominutím – poblil.“
„Jestli je to, jak říkáte,“ řekl biskup, „Nechť je po vašem. Tohle byla poslední kapka.“

Ač byl celý poškrábaný, nakonec se tím houštím prodral dovnitř. Dědička největšího panství široko daleko za to stála. Ovšem přese všechnu snahu princ Maxmilián I. princeznu probudit nedokázal. Odešel s nepořízenou.
*****
Princi Maxmilánovi II. se nevedlo o moc lépe. Celý poškrábaný nalezl princeznu ve stejném stavu jako kdysi jeho otec. Povídačky o zázračném polibku byly k ničemu.
*****
I Maxmilán III. utržil řadu krvavých šrámů jen aby seznal, že na dědictví princezny Růženky si bude muset nechat zajít chuť.
*****
„Vy jste princ Maxmilián?“ podivila se právě probuzená princezna.
„Ovšem,“ odpověděl Maxmilián IV. „Na tuto chvíli jsem čekal celý život.“ Nejen já.

Luke přepnul několik spínačů a zatáhl za páku, načež motor párkrát zakašlal, škytnul a chcípnul. Luke si povzdechl a opět vzal do ruky šroubovák. Ten přívodní ventil pořád zlobil.
Pro usilovné šroubování si nevšiml tetičky Beru, která ho již notnou chvíli ze dveří pozorovala.
„Luku, že tys byl ráno i pro nějaké součástky? vytrhla ho ze soustředění.
Překvapeně vzhlédl. „Byl, proč?“
„Pro samý spěch do dílny jsi zapomněl tašku s mým nákupem před vchodem. Pražila tam na ni slunce.“
„Aha, promiň.“
Tetě zacukaly koutky. „Chci jen říct, že do příští cesty do Mos Eisley budeš jíst spoustu vajíček na tvrdo.“

„Strašně mi šla na nervy. Pořád samá přísaha sem, povinnost tam, rytířství a čest… U sedmi pekel, jak zrovna ona může být pořád tak naivní? Prostě mi jí bylo líto, tak to bylo.“
Zarazil se pod upřeným pohledem bledých očí.
„S tím na mě nechoď, je mi úplně ukradená.“
Další zírání.
„A teď se mi budeš posmívat, že o ní mluvím? Já s tím nezač-“ nedořekl, protože si uvědomil, jak směšně to zní.
Namířil prstem do strnulé šeredné tváře s neuhýbajícíma očima: „Abys věděl, vůbec se mi nelíbí!“
Na to se Ilyn Payne ušklíbl a podal Jaimemu měch s vínem.

Sherlock Holmes prozkoumal pokoj, kde byl nalezen mrtvý. Totéž učinil ve vedlejší místnosti, načež se vrátil a začal prohmatávat tygří kůži na podlaze.
„Případ je uzavřen, Watsone,“ prohlásil vítězoslavně, zvedaje ze země jakýsi úlomek.
„Vážně?“
„Ovšem, byla to nehoda.“
„Jak to?“
„Na tygří kůži jsou otlaky od stolku. Ten stojí ve vedlejší místnosti, ale z jeho rohu byl vylomen tento kousek slonoviny. Ale hlavně – služebná tvrdí, že lorda Greenforda našla mrtvého, když šla vytřít podlahu, ale ta byla dokonale čistá. Lord musel uklouznout na mokré dlažbě a udeřit se o stolek. Služebná pak zpanikařila a přestěhovala stolek do vedlejší místnosti.“

Winifred vyměnila sněhobílé šaty za košili a kalhoty černé barvy, slušivý klobouček za rovněž černý šátek zakrývající její zlaté kadeře, a s pytlem chinovníkové kůry přes rameno se pod rouškou noci kradla ulicemi Stetson City.
Když dorazila na místo, opatrně se rozhlédla a pak vlasovou sponkou odemkla dveře skladiště. Vklouzla dovnitř, rozžehla malou petrolejku a pustila se do práce. Z každého sudu vytáhla zátku, vsypala dovnitř pořádnou hrst kůry a opět ho zašpuntovala.
Domů se vracela spokojená. Až zítra zákazníci Douga Badmana ochutnají „vylepšenou“ whisky, rádi sáhnou po Kolalokově limonádě, aby odpornou hořkost spláchli. Joe bude na ni bude pyšný!

Sotva si šlo představit podivnější svatbu. Hostů poskrovnu, přesto hodovní síň praskala ve švech náporem domácích.
Mladou a křehkou nevěstu zdobil růžový plášť s vyšitou zlatou volavkou, ale její pleť svou barvou připomínala peří té skutečné. Naproti tomu ženicha, ač bezzubého, seschlého a shrbeného, jako by v jeho devadesáti letech polili živou vodou. Zatímco pro ni byla tato svatba první, on se dnes ženil již poosmé.
„Jaký krásný pár,“ uchechtl se kdosi v davu přihlížejících, „skoro by jeden začal váhat, který z nich přežije toho druhého.“
„Proč se nevsadit?“ odpověděl šeptem druhý. „Za sebe říkám: sto zlatých dragonů na Waldera.“

„Do kosmu,“ zaklel Degen a začal rukama ometat svou kytaru, „fakt musím přestat nechávat ve zkušebně nedojedený čokoládový tyčinky. Zatracení mravenci!“
„Mravenci?!“ zděsil se Gazze. „Rychle je rozšlap! A ať ti žádnej neuteče!“
„Co blbneš?“
„Já že blbnu? Copak nevíš, že jsou to miniaturní roboti Zlatý koalice?“
„Zlatá koalice? Co to má bejt?“
„Bankéři, vysoký politici, velký korporace! Všichni v tom jedou! A používaj ty svý mravence aby špehovali normální lidi! A nejen to – ty mravenci lezou lidem do přístrojů a dělaj v nich poruchy, aby lidi museli utrácet víc prachů! Přemejšlej, Dejve! Takovejhle mravenec je pro ně zlatej důl!“

Obelix byl mrzutý. Neúspěšný výprava za divočáky mu rozhodně nevylepšila náladu poté, co ho dříve toho dne Panoramix opět odmítl nechat ochutnat kouzelný lektvar.
Právě se s Asterixem zklamaně vraceli do vesnice, když si dodavatel menhirů všiml mezi chalupami ohniště s kotlem, nad nímž samým klokotem poskakovala poklice.
„Já už to nevydržím,“ zaúpěl, „ochutnám aspoň lžičku…“ a rozběhl se ke kotli.
„Obelixi, ne!“ pokusil se ho Asterix zastavit.
Ale to už Obelix zvedl poklici a jeho hlava zmizela v oblaku horké páry.
„…v tom hrnci Naftalína vyvařuje pleny malého Teoretixe…“ dořekl Asterix již skloněný nad svým v mrákotách ležícím přítelem.

Pokus o únik byl marný. Zapp Brannigan Leelu zpozoroval a zamířil k ní.
„Šálí mě zrak? Jestli to není ta nejrajcovnější pilotka, která prošla mou ložnicí! Po večeři tě zvu do mé kajuty, kotě. Šampaňské, společná koupel…“
Leela se otřásla, ale věděla, že Brannigana jen tak lehce neodradí.
„Hmmm…“ předstírala zájem,“ a co bys řekl masáži? Ramena, lopatky, bedra nebo dál…?“
„To zní přímo skvostně,“ přikyvoval nadšeně.
„A možná jsi slyšel o technikách masáží pomocí nohou…“
„Oooh, ty mi snad čteš myšlenky.“
Jako na povel ho zápasnickým chvatem strhla do půlobrátky, přiskočila za něj a její bota pomasírovala Branniganovo pozadí.

„Cože jsi?!“ nevěřil svým uším Rimmer, když se Lister přiznal, že hodil naváděcí čip jejich teleportéru do automatu na pivo.
„Nic jinýho nemělo tu správnou velikost,“ pokrčil rameny Lister.
„Výborně, takže kvůli tvému pivu zůstaneme navěky trčet v tomhle lunaparku plném pošahaných androidů.“
Na to si Lister jen povzdechl a posádka v zádumčivém tichu dál procházela uličkami vyhýbajíce se dotěrným robotům lákajícím na prorezlé atrakce.
Jeden z nich však přece jenom upoutal pozornost zoufalé čtveřice.
„Přistupte blíže! V Johnnyho diskoklubu se dnes soutěží o ceny!“ vyvolával, zatímco mával lesklým kulatým předmětem.
„To je ten čip!“ vyhrkl Lister. „Kocoure, jdeme dovnitř!“

Mřížovaná vrátka zaklapla a nově příchozí ve tmavé cele málem zakopl o Veverkovy natažené nohy.
„Nejsi ty ta posila od Kresčaku?“ zeptal se ho zkušený vězeň.
„To jsem,“ potvrdil nováček. „Čeněk Smola z Borové,“ představil se.
„A za co jsi tady?“ ptal se dál Veverka.
„Vyzradil jsem, co náš král řekl před smrtí doopravdy.“
To husitského veterána překvapilo: „Copak on neřek: ,Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal‘?“
„Ne, to si jen kronikář vymyslel něco, co bude dobře znít,“ vysvětloval Smola.
„A co teda opravdu řek?“ vyzvídal Veverka.
„Řekl: ,Tam se mnou nemusíte, to najdu po čichu.‘ Nenašel…“

Bloumal ulicemi Liverpoolu s kytarou zavěšenou přes rameno a přemýšlel, co dál. Jeho hudební kariéra se momentálně nacházela v troskách a sám byl švorc jako holič na Woodstocku, což byl jeden z důvodů, proč ho domácí vyhodil z kvartýru.
Potřeboval práci. Jenže do supermarketu se vrátit nemohl a aby nosil hole v golfovém klubu místních zbohatlíků, na to by musel mít menší sebeúctu než průměrná rohožka.
Zahleděl se na bilboard, pod nímž se chystal nocovat. Mezi reklamou na relaxační fólii a nový filmový trhák „Smrt sexy tanečnice v diskoklubu U Drákuly“ se objevil inzerát nabízející místo na těžařské lodi JMC*.

S vějířem karet v ruce po očku sledoval svého bratra, který všechny jeho soupeře obešel, aby mu nakonec dal nenápadným posunkem signál, že nejsilnější kombinací ve hře jsou tři králové.
Šikovným chvatem vylovil eso z rukávu a přihodil na hromádku zbytek svých peněz.
Soupeř se třemi králi v ruce dorovnal.
Vyložil karty na stůl. „Tři esa, pánové! Hádám, že bank půjde za mnou.“
„Ne tak rychle!“ zavrčel soupeř. „V jaké verzi pokeru jsou dvě srdcová esa?!“ Skutečně, kromě králů měl v ruce i srdcové eso.
Bleskurychle sáhl po svém Derringeru.
Toho večera se Horác Badman stal hledaným ve čtvrtém státě.

„Vás jsem tady ještě neviděl,“ poznamenal majitel obchodu se zemědělskými potřebami. „Jste tu nový?“
Galen přikývl.
„A smím se zeptat, odkud jste se přistěhoval?“ vyptával se obchodník.
„Z Coruscantu.“
„Z Coruscantu! Do téhle díry! Co vás k tomu prosílu vedlo?“
Že prchl před Impériem, Galen nepovažoval za vhodné zmiňovat. Raději se tedy uchýlil k tomu druhému, méně naléhavému, důvodu změny bydliště.
„Kvůli dceři. Chci, aby vyrůstala v čistém životním prostředí a jedla přirozeně vypěstované potraviny.“
„Ale co školy?“ namítl prodejce. „Ty jsou přece na Coruscantu nejlepší…“
„Budeme ji s manželkou učit sami.“
Když Galen odcházel, obchodník si ťukal na čelo.

„To písmo je poněkud roztřesené,“ poznamenal notář Badoglio.
Don Morello pokrčil rameny. „Ale přečtete to, ne?“
„Dne 27. června 1929, v Lost Heaven“ četl Badoglio nahlas. „Tímto odkazuji veškerý svůj movitý i nemovitý majetek panu Marcu Morellovi. Činím tak při plném vědomí a bez jakéhokoliv nátlaku. Podepsán Giuseppe Vittozzi.
Víte, že nerad stvrzuji závěti bez přítomnosti zůstavitele, done Morello,“ řekl poté, co si sundal brýle.
„Škodný na tom nebudete,“ zabručel Morello.
„Ovšem,“ přikývl notář a obtiskl na papír razítko. „Ale pro příště bych vás rád požádal, aby závěti byly psány čitelněji a nebo aspoň aby na nich nebyly krvavé skvrny.“

Brynden se vracel z jednání ve Dvojčatech, když z dřevěné lávky přes Červený bodec zahlédl svého malého synovce, jak zasmušile postává na břehu a pozoruje děti koupající se v řece.
„Co ten protáhlý obličej, Edmure?“ zavolal na něj.
„Maminka mi zakázala se koupat, protože bych se prý mohl utopit,“ stěžoval si chlapec.
„Co přesně maminka říkala?“ dotazoval se dál Černá ryba.
„Říkala: ,Jestli tě ještě uvidím v Červeném bodci, zamknu tě v komnatě a ven tě pustím jen na hodiny s mistrem.‘“
„Ale Rejdivý proud ti nezakázala, nebo ano?“
Edmurova tvář se rozjasnila a vzápětí se rozběhl ke druhé řece.

„Takže lorda Carleyho otrávila jeho manželka?“ nechápal kapitán Hastings. „Vždyť jed se našel na talíři a lady Christine přišla do styku jen s vínem, ve kterém žádný nebyl. Jak je to možné, Poirote?“
„Z několika důvodů, mon ami,“ vysvětloval detektiv.
„Za prvé, několik krystalků jedu leželo na zaschlých zbytcích omáčky. Musely tam být přidány později, jinak by se rozpustily.
Za druhé, přestože talíře zůstaly neumyty až do lordovy náhlé smrti a příjezdu policie, jeho sklenka byla čistá. Navíc nikdo z kuchyně si nevybavoval její mytí.
Za třetí, na lahvi stálo Cabernet Sauvignon, výběr z hroznů, ale zbytek uvnitř byl Merlot.“

V neděli jsem se sešel na našem plácku s Viktorínem. Přinesl krabici od bot, ve které měl senzační zelenou ještěrku.
„Chytil jsem ji u nás na zídce,“ vysvětloval, „můžeme ji vycvičit a lidi nám budou dávat pekelně moc peněz, aby to mohli vidět.“
„Ukaž,“ natáhl jsem ruku ke krabici.
„Nesahej na ni, troubo. Ulomíš jí ocásek.“
To mě děsně dopálilo. „Sám jsi trouba,“ řekl jsem.
„Ne, ty,“ řekl Viktorín a kopl mě do holeně.
Vlepil jsem mu facku, až mu krabice vylétla z ruky a několikrát se převrátila, přičemž z ní upadlo víko. Když jsme ji sebrali, ještěrka byla pryč.

„To jim řekne, ,nějakého překvapit‘,“ mumlal si pod vousy Marcus Vlakabus. „A museli jsme to schytat zrovna my…“
„Já ti říkal, že ta krajní slámka bude delší,“ mudroval Publius Tinitus.
„Psst, někdo jde!“ sykl Marcus Vlakabus.
Oba se přikrčili v křoví a přicházejícího Gala pozorně sledovali.
„Je sám, omrač ho!“ přikázal Marcus Vlakabus šeptem.
„Omrač si ho sám, chytráku.“
Gal se mezitím usadil na kmenu vyvráceného stromu a jeho prsty se rozběhly po strunách lyry.
„U Joviše, on bude zpívat! Prašť ho!“
„Prašť ho sám.“
Gal se nadechoval a Marcus Vlakabus už to nevydržel. Vyskočil z křoví a praštil ho.

Sam přispěchal do jídelny jako poslední poté, co donesl večeři mistru Aemonovi. Usadil se vedle Jona a záhy od bratra sloužícího v kuchyni dostal plný talíř dušených krup.
„To má tak někdo štěstí,“ poznamenal na druhé straně stolu Bolestínský Edd, „kdybych takhle pozdě přišel já, při mojí smůle by na mě určitě už nezbylo.“
„Jaká smůla, Edde?“ polemizoval vedle sedící Grenn. „Předevčírem jsi dostal poslední naběračku polévky a já jsem musel čekat něž přinesou nový hrnec.“
„To nebyla žádná výhra,“ odporoval Edd. „Ta polévka byla studená a samá voda, kdežto ty jsi dostal horkou a navíc s pěkným kouskem masa.“

„Je to lepší, než jsem čekal,“ zamumlal spokojeně Edmund Černá Zmije, když si s nohama na stole své „kanceláře“ pročítal seznam všech privilegií spojených s jeho novou funkcí.
„To máme kromě stálého platu navíc ubytování, ročně fůru palivového dřeva, dvě prasata, sud piva a tucet loktů plátna. A ještě týdně jednu rybu a dvě svíčky. Tomu říkám život…“
„Jen ta obuv je strašně nepohodlná,“ ozval se ode dveří Percy.
Edmund znovu pročetl pergamen. „O botách se tu nic nepíše,“ podivil se a konečně vzhlédl ke svému kulhajícímu společníkovi. „Percy, ty ptačí mozku, španělská bota není naše pracovní obuv, ale nářadí!“

„Vítám vás, pane plukovníku,“ zdravil srdečně René. „Co to bude? Letecká kukla a mokrý celer jako obvykle? Už nám pomalu dochází příděl cukru…“
Plukovník ho zarazil: „Ne, René. S Yvette to sice souvisí, ale dneska jsem tu služebně.“
To Reného zaskočilo. „Snad to nebohé děvče něco neprovedlo…“
„To zas tak úplně ne,“ vysvětloval plukovník, „ale tenhle týden byla na hlavní křižovatce už třetí nehoda. I generál von Klinkerhofen si všiml, že tam naši řidiči často bourají, a požaduje nápravu. Tak laskavě Yvette vyřiďte, ať toho svého psa chodí venčit někam jinam nebo ať si k tomu aspoň vezme delší sukni!“

Čteme-li dobovou recenzi Cimrmanovy novely Rezavé hrnce, zjišťujeme, že vedle obvyklého nepochopení díla její autor věnuje zvlášť silná slova kritiky páté kapitole, kterou označuje za bezúčelnou. Nicméně její význam odhalil až současný výzkum.
Trápený výčitkami za svůj nezamýšlený podíl na zatčení špionky Kuncové, rozhodl se Cimrman, že naváže na její práci. Za tímto účelem úspěšně infiltroval nejvyšší rakousko-uherské kruhy přijetím místa vychovatele dětí následníka trůnu.
Jelikož po prozrazení Kuncové byly železniční telegramy pravidelně kontrolovány tajnou policií, vymyslel Cimrman jiný způsob, jak své informace předávat dál: V každé své knize či hře vyhradil speciální kapitolu, v níž byly jeho zprávy šifrovány.